Bělehrad

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Bělehrad
Београд
Belgrade Montage.jpg
Bělehrad – znak
znak
Bělehrad – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška 117 m n. m.
Stát SrbskoSrbsko Srbsko
Bělehrad
Bělehrad
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha 360,0 km²
Počet obyvatel 1 378 682 (2018)[1]
Hustota zalidnění 3 830,1 obyv./km²
Správa
Starosta Zoran Radojičić
Oficiální web www.beograd.rs
PSČ 11000
Označení vozidel BG
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bělehrad (srbsky zvuk Београд / Beograd) je hlavním a největším městem Srbska. Mezi lety 1918–1941 a 1946–1992 byl také hlavním městem Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, resp. Jugoslávie. Žije zde přibližně 1,38 milionu[1] obyvatel. Město se nachází na soutoku řek Dunaj a Sáva.

Název[editovat | editovat zdroj]

Název města je slovanského původu a znamená Bílé město. V staroslověnštině měl podobu Бѣлградъ nebo Бѣлиградъ; poprvé byl zaznamenán v roce 878 v dopisu papeže bulharskému carovi Borisovi. Historickými změnami vznikla jeho současná podoba v srbštině (Београд).

Slovanský název se občas objevoval i v byzantských záznamech jako Belagradon.

Latinský název Singidunum byl převzat od keltského kmene Skordisků a romanizován. Dunum, resp. din označovalo v jazyce Skordisků nejspíše město, případně drobný vršek.[2]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Dějiny Bělehradu.

Bělehrad, který se nachází na strategickém soutoku dvou řek, patří k velmi starým městům a místům, kde kontinuální osídlení trvá již několik tisíc let.[3] Již v dobách Keltů zde existovala osada. Tu později Římané, kteří město nazývali Singidunum, rozšířili a přebudovali i přístav pro svoji říční flotilu. Od 6. století město patřilo Byzantské říši, po stěhování národů a úpadku Cařihradu se sem nastěhovali Slované. Město ale trpělo pod náporem jak uherských, tak benátských útoků, neboť oba státy se snažily získat tuto oblast pod svoji kontrolu.

V roce 1284 se Bělehrad stal poprvé hlavním městem Srbska. Mezi lety 13161402 byl ale také součástí Uher. V roce 1402 se Bělehrad stal hlavním městem posledního srbského státu v středověkuSrbského despotátu. Nyní tak nachází k dalšímu rozkvětu města a i srbského státu jako takového.

V období husitských válek a úpadku těžby stříbra v Českých zemích, které patřily k významným vývozcům tohoto kovu, se Srbsko stalo státem s největší těžbou stříbra, což umožnilo srbskému králi Štěpánu Lazarevičovi udělat z Bělehradu jedno z největších kulturních a hospodářských měst Evropy. Turecké obléhání Bělehradu se odehrálo mezi 4. a 22. červencem roku 1456. Město se hrdinně bránilo, nicméně počet výpadů ze strany stále agresivnějšího islámského souseda se zvyšoval.

V důsledku tureckých nájezdů řada vysoce vzdělaných lidí z Byzance, Bulharska, Řecka a Makedonie utekla do Bělehradu. V tomto důsledku se Bělehrad stal jednotným kulturním centrem, ne jen ve východní ale v celé Evropě. Jedním z těchto významných lidí byl například Bulhar Konstantin Filosof, který byl osobním životopiscem krále Štěpána.

V 15. století tu byla pohraniční pevnost Uherska, kterou však roku 1521 po mnoha neúspěšných pokusech dobyli Turci.[4] V letech 16881690, 17171739 a 17891791 ho drželi Rakušané.

Od roku 1806 je Bělehrad hlavním městem Srbska, ve stejném roce se podařilo srbským vzbouřencům město získat od Turků.[5] Nejednalo se však o samostatný stát, ale pouze o stát autonomní. Až do roku 1867 tu proto byla stále přítomna turecká vojenská posádka. Konec 19. století je ve znamení rychlého rozvoje města. Původní budovy jsou likvidovány a nahrazují je moderní stavby, budované v tehdejších populárních slozích.

Od roku 1918 byl Bělehrad hlavním městem Království SHS, které neslo od roku 1929 název Jugoslávie. Město následuje další evropské metropole v rozvoji moderní dopravních a komunikační infrastruktury. V roce 1927 je otevřeno letiště, o dva roky později začíná vysílat Radio Beograd.

Za druhé světové války byl obsazen nacistickým Německem, v říjnu 1944 Bělehrad obsadila národněosvobozenecká armáda Jugoslávie a Rudá armáda.[6] Po válce se v Bělehradě konaly procesy s válečnými zločinci, četníky a protikomunistickými aktivisty.

Stará pohlednice Ulice knížete Michala

Jakmile boje skončily a moci se chopili komunisté, začal být Bělehrad jako metropole rozšiřován a modernizován. V rámci první pětiletky se začalo západně od historického města na zelené louce stavět rozsáhlé sídliště Nový Bělehrad.[7] Jeho vznik byl plánován již v dobách existence království, nicméně realizaci překazila druhá světová válka. K budování byly nasazeny mládežnické brigády, které se zapojily do mnohých staveb v Jugoslávii přelomu 40. a 50. let 20. století.

Budova poničená při bombardování Jugoslávie silami NATO v roce 1999

Kromě masové výstavby nových sídlišť se Bělehrad stal také místem realizace moderní jugoslávské, potažmo srbské architektury. Zatímco v celé zemi vznikaly výstavní budovy, hlavní město potřebovalo také mnohé kulturní a společenské budovy vystavěné s vědomím, že se jedná o hlavní město reprezentující celou federaci. V roce 1989 byla zahájena rekonstrukce Chrámu svatého Sávy, jehož výstavba doteď probíhala velmi pomalu. Dunaj překročily nové silniční mosty, které umožnily spojení se západním i severním okolím města. Jako vůdčí stát Hnutí nezúčastněných zemí a hlavní město neutrálního státu se Bělehrad stal místem mnohých mezinárodních konferencí a častých zahraničních návštěv. Pro jejich potřebu bylo vybudováno tzv. centrum Sáva, rozsáhlý konferenční palác.

Ke konci 80. let 20. století se ekonomická situace Jugoslávie zhoršila a problémy pocítili i obyvatelé Bělehradu. Nová politická garnitura, která reprezentovala hlavně srbské zájmy, získávala rychle podporu. Její mítinky se konaly v prostoru Ušće, tedy na soutoku Sávy a Dunaje. Celé město se stalo v dobách rozpadu jugoslávského státu dějištěm politických shromáždění, a to jak vládních, tak i opozičních. Režim Slobodana Miloševiće vedl k mezinárodním sankcím a vyústil až v bombardování města vojsky NATO v polovině roku 1999. Byly těžce poškozeny významné budovy státní správy a mosty přes Dunaj a Sávu. Miloševićův režim byl svržen demonstrací, při které byl obsazen a vyrabován jugoslávský parlament.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Letecký snímek města

Bělehrad leží 116,75 m n. m. při soutoku Sávy s Dunajem na souřadnicích 44° 49' 14 s. z. š. a 20° 27' 44 v. z. d. Původní bělehradské historické jádro se nachází v oblasti dnešní pevnosti Kalemegdan na pravém břehu řeky Dunaje, na přirozeném návrší. Od 19. století bylo město rozšiřováno směrem na východ a jih, ve směru starých cest do Niše a okolí. Po druhé světové válce bylo vystavěno na levém břehu řeky Sávy nové město v modernistickém stylu v rovinaté krajině Podunajské nížiny. S městem jsou spojeny menší komunity Zemun, Krnjača a Ovča na levém břehu Dunaje. Samotný Bělehrad má rozlohu 360 km2, zatímco rozloha s metropolitní oblastí činí 3 223 km2.[8] V historii tvořil Bělehrad důležitou křižovatku mezi západem a Orientem.

Na levém břehu Sávy má město kopcovitý terén, nejvyšším bodem města je Torlak brdo s výškou 303 m. Nadmořská výška města roste postupně a pozvolně směrem na jih, k vrcholu Avala.

Podnebí[editovat | editovat zdroj]

Bělehrad má mírné kontinentální podnebí, střídají se zde čtyři roční období a jsou zde rovnoměrně rozloženy srážky. Průměrná roční teplota ve městě je 11, 7 °C, nejteplejším měsícem je červenec s průměrnou teplotou 22, 1 °C. Průměrný roční úhrn srážek v Bělehradě činí zhruba 700 milimetrů. Je zde v průměru 2 096 slunečních hodin. Nejslunnější měsíce jsou červenec a srpen. Nejvyšší oficiálně zaznamenaná teplota v Bělehradě byla 43, 1 °C, nejnižší 10. ledna 1893 činila −26,2 °C.

Měsíc Led Úno Bře Dub Kvě Čer Čec Srp Zář Říj Lis Pro Rok
Maximální teplota 3,5°C 6,4°C 11,9°C 17,5°C 22,5°C 25,3°C 27,3°C 27,3°C 23,7°C 18,1°C 11,0°C 5,3°C 16,7°C
Minimální teplota −2,3°C −0,2°C 3,3°C 7,8°C 12,1°C 15,0°C 16,3°C 16,1°C 13,0°C 8,3°C 4°C −0,2°C 7,8°C
Srážky 47mm 44mm 46mm 56mm 71mm 91mm 67mm 53mm 51mm 46mm 57mm 59mm 688mm

Hospodářství[editovat | editovat zdroj]

Jako jediné město v zemi nad 1 milion obyvatel má Bělehrad dominantní postavení v zemi. Je hospodářským, politickým i kulturním centrem státu.

Bělehrad je hospodářsky nejrozvinutější oblastí Srbska. Více než 30 % HDP země se vytváří právě v metropoli, kde je také soustředěno 30 % veškeré pracovní síly. Mezi významné podniky, které v hlavním městě sídlí, patří Národní banka Srbska, Air Serbia, Telekom Srbija, Telenor Srbija, Delta Holding a další. V dobách existence socialistické Jugoslávie zde sídlila řada průmyslových podniků, mezi které patřil např. výrobce autobusů Ikarbus, nebo výrobce traktorů a zemědělské techniky IMT. Na bělehradských předměstích jsou i četné, i když většinou nevelké strojírenské závody (především na výrobu obráběcích a zemědělských strojů), dále podniky textilní, kožedělné, dřevozpracující, chemické a potravinářské. V okolí města, nedaleko Smedereva a Pančeva se nachází rozlehlá průmyslová zóna. Celkově stojí v srbském hlavním městě více než 130 závodů a továren. Historicky zde největší továrnou byl závod společnosti Ivan Ribar, která vyráběla nástroje.

V Bělehradě sídlí 6924 firem. Rostoucím sektorem je také IT, město se stalo regionálním centrem pro společnosti v této oblasti v jihovýchodní Evropě. Nachází se zde vývojářské centrum společnosti Microsoft. Působí zde i řada dalších mezinárodních společností, jako jsou Asus, Intel, Dell, NCR Corporation, Cisco Systems, SAP, Acer, Hewlett-Packard a Huawei.

V období jugoslávské krize (mezi lety 19912002) došlo k značnému nárůstu počtu obyvatel, kteří nevykonávali ekonomickou činnost a byli práceschopní (z 70 na 156 tisíc lidí). 5 % obyvatel pracovalo v prvovýrobě, 27 % v průmyslu a výrobě a zbytek ve službách. Během 21. století se tento trend i nadále intenzifikoval.

Životní prostředí[editovat | editovat zdroj]

Odpadové hospodářství[editovat | editovat zdroj]

Kontejner na bělehradské ulici.

Bělehrad nemá dostupnou kanalizaci pro cca 1/3 domů ve městě (tzn. 560 tisíc obyvatel).[9]. Důvod pro toto omezení je způsoben především živelným rozvojem města v závěru 20. století. Některé lokality (např. celý levý břeh řeky Dunaje, Krnjača a Ovča) nejsou napojeny na kanalizaci vůbec. Nedostatky jsou i v samotném centru města.[10] Kanalizační síť, která na počátku 21. století existovala, byla napojena přímo na řeky Sáva a Dunaj, město nemělo k dispozici moderní a potřebnou čističku odpadních vod. Voda je občas vylévána přímo nákladními vozy do Dunaje; Bělehrad je jedinou evropskou metropolí, kde je odpadní voda přímo končí v řece. Ročně to je až 190 milionů m3 vody.[11] Město se pokouší uvedený problém řešit výstavbou nových čističek (pěti).[12] Odpadové hospodářství je rozděleno na tzv. centrální systém[13] a potom oddělené systémy bývalých obcí a dnes předměstí metropole. Podoba kanalizačních sítí dlouhodobě odpovídala územnímu plánu z roku 1972; později nebyla vzhledem k ekonomickým problémům SFRJ, SRJ a nakonec samostatného Srbska dlouho rozvíjena.[13]

V druhé děkádě 21. století byla tato problematika řešena výstavbou kolektoru s názvem Interceptor, který vede západo-východním směrem od lokality Ušće pod středem města a místními částmi Dorćol a Karaburma až na východní okraj Bělehradu. Jeho celková délka činí 13 km.[14] V roce 2015 byly dokončeny cca 4/5 kolektorové sítě ve městě.[13]

Město má rovněž i vysokou míru skládek, dle aktuálně platného územního plánu města se zde nachází 1155 skládek. Mnohé z nich se nacházejí na svazích a jsou zdrojem vysokého rizika sesuvů půdy. Statisticky jsou nejvíce rizikové v lokalitách Karaburma, Zvezdara, Višnjica, Vinča a Ritopek. V roce 2021 ve městě existovalo okolo padesáti velkých nelegálních skládek.[15]

Kvalita ovzduší[editovat | editovat zdroj]

Znečištění ovzduší ve městě je přítomné, není však tak závažné, jako např. v Prištině, Zenici nebo Skopje[zdroj?]. Ovzduší znečišťuje jednak doprava, především také ale nekvalitní topné systémy. Množství znečištění ovzduší benzenem dosáhlo v centru města v roce 2006 hodnoty 24 mikrogramů/m3 Každý den doprava vygeneruje 35 tun škodlivých látek.

Téma čisty ovzduší je předmětem veřejné diskuze, vzhledem k potřebě značných investic do průmyslu a dopravy však nebylo na přelomu 20. a 21. století dlouhodobě řešeno.

Parky a zeleň[editovat | editovat zdroj]

Park Cyrila a Metoděje.

V srbském hlavním městě se nachází celkem 113,65 km2, které tvoří zeleň. Jejich podíl na celkové rozloze činí 14,6 %. Co do množství zeleně, parků a lesů patří Bělehrad k zelenějším metropolím Evropy.[16]

V centru metropole se nachází několik parků; nejznámější vznikl okolo pevnosti Kalemegdan, další jsou rozmístěny mimo historické jádro města, ale v jeho dobré dostupnosti. Jedná se např. o Pionýrský park, který se nachází blízko vládních budov, park Tašmajdan nedaleko bulváru krále Aleksandra, Akademický park u budovy rektorátu Bělehradské univerzity a případně park Manjež. Známý je také park Gavrila Principa. Na soutoku řeky Dunaje a Sávy se nachází rozsáhlý park (Ušće – ústí Sávy do Dunaje), který představuje hlavní oázu zeleně pro Nový Bělehrad. Navštěvovaný je rovněž i lesopark Bajička Šuma, který se nachází západně od místní části Voždovac, nebo Hajd park, umístěný nedaleko nádraží Beograd-Centar. V Zemunu se nachází park s názvem Gardoš.

Dále od centra města se nachází řada lesů, které jsou oblíbeným cílem výletů místního obyvatelstva. Jedná se o lesy v blízkosti místních částí Košutnjak, Topčider a Banovo Brdo. Topčiderský park je jedním z nejstarších ve městě, založen byl v první polovině 19. století.[16] Navštěvovaný je rovněž i lesopark Zvezdara s hvězdárnou od českého architekta Jana Dubového. Dále od města se jižním směrem nachází oblíbený vrchol Avala, který je obklopen lesem. Velkou zelenou plochu, která se nachází přímo v centru města, je však oddělená vodami řek Sávy a Dunaje představuje ostrov Veliko ratno ostrvo.

V Bělehradě se nachází celkem 182 památných stromů.[16]

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Podle sčítání lidu z roku 2011 měl Bělehrad 1 166 763 obyvatel. Jako administrativní jednotka Město Bělehrad (tj. s přilehlými sídly Borča, Ovča a Surčin) potom mělo město 1 233 796 obyvatel. Spolu s metropolitní oblastí žilo v hlavním městě Srbska 1 659 440 lidí. Největší opštinou podle počtu obyvatel je Nový Bělehrad a nejmenší Sopot.[17]

Město vykazuje dlouhodobý přírůstek obyvatel. Růst vykazují hlavně okrajové části metropole, zatímco v centru města počet obyvatel klesá.[18] Od roku 1992 počet obyvatel roste především díky přistěhovalectví, nikoliv přirozenou cestou.

Bělehrad je domovem pro řadu národností z bývalé Jugoslávie i celého Balkánu. Nejpočetnější skupinou jsou zde Srbové (1 505 448 lidí), dále Romové (27 325), Černohorci (9 902), Chorvati (7 752), Makedonci (6 970) a Bosňáci (3 996). Mnozí lidé přišli do Bělehradu jako přistěhovalci z menších měst z celé bývalé Jugoslávie. V 90. letech 20. století přišla řada uprchlíků z Chorvatska, Bosny a Hercegoviny a Kosova. Jen v roce 1996 žilo v Bělehradě na 160 tisíc lidí, kteří splňovali definici uprchlíka. Po roce 1999 k nim přibylo okolo padesáti tisíc lidí z území Kosova.

Od poloviny 90. let se zde také začala početně rozšiřovat i čínská komunita, která v současné době činí okolo 10-20 tisíc lidí[zdroj?] a koncentruje se v blízkosti Bloku 70 na Novém Bělehradě. Mezi další přistěhovalce, kteří v Bělehradě tradičně žijí, patří i občané ze států Hnutí nezúčastněných zemí, kteří v Jugoslávii studovali v 70. a 80. letech 20. století, a později se rozhodli v zemi zůstat.

Náboženské poměry[editovat | editovat zdroj]

1 429 170 obyvatel se hlásí k pravoslaví, dále 16 305 k Římskokatolické církvi, 3 796 k protestantismu a 3 996 je muslimů.

Židovská komunita zde měla až 10 000 příslušníků, tvořili ji především Sefardští Židé. Během 2. světové války jejich počet poklesl, řada Židů byla vyhlazena a internována v koncentračních táborech, např. na Sajmišti. Ti, kteří přežili, z určité míry emigrovali do státu Izrael. V současnosti tak žije v Bělehradě zhruba 2 200 Židů.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Nádraží Beograd-Centar v roce 2016
Autobus městské dopravy
Podzemní nádraží Vukov spomenik

Město je významné také z dopravního hlediska. Křižují se zde panevropské koridory, ústí sem mnohé železniční tratě, poloha na soutoku dvou řek je klíčová pro vnitrozemskou i mezinárodní lodní dopravu.

Letecká a lodní[editovat | editovat zdroj]

Bělehrad má rozsáhlý přístav (v blízkosti městské části Dorćol, dokončen v roce 1961); řeka Dunaj je dle evropských smluv mezinárodním vodním tokem. Pro městskou dopravu nejsou vodní toky využívány, existují nicméně turistické lodní spoje, které jsou provozovány v letních měsících. Městský dopravní podnik experimentoval s lodní linkou na řece Sávě v první dekádě 21. století.[19]

V Surčinu se pak nachází mezinárodní letiště Nikoly Tesly, které je hlavním vzdušným přístavem pro aerolinky Air Serbia. Od středu města je vzdáleno cca 18 km. V roce 2016 jej využilo 4,9 milionu cestujících. Nedaleko od něj se nachází vojenské letiště u obce Batajnica.

Veřejná doprava[editovat | editovat zdroj]

Metropole má rozsáhlý systém veřejné dopravy, jejímž základem je tramvajová síť; kterou doplňují trolejbusy a autobusy (přes sto linek městské a přes tři sta linek příměstské dopravy).

Dlouhodobě problematickou otázkou z hlediska rozvoje města je výstavba metra, která je diskutována od 70. let 20. století. Od této doby byly vypracovány četné studie, jak by podzemní dráha v srbské metropoli mohla vypadat. V lednu 2021 byla podepsána dohoda o výstavbě metra.[20][21] Roli neexistujícího metra do jisté míry plní podzemní železniční spojení, které představují linky příměstské dopravy křížící se v podzemní stanici Vukov spomenik.

Dopravu zajišťuje městský dopravní podnik; některé příměstské spoje provozují soukromí dopravci (celkem sedm společností), z nichž největším je společnost Lasta.

Průměrná jízdní doba bělehradského cestujícího do cílové destinace činí 35 minut a využití veřejné dopravy se pohybuje okolo 50 % všech cest ve městě.

Železniční doprava[editovat | editovat zdroj]

Pro příměstskou dopravu funguje systém BG voz, který zajišťuje spojení Bělehradu s vzdálenějšími místy. Železniční uzel města Bělehradu je dlouhodobě přestavován; původní železniční nádraží z roku 1883, které se nachází u řeky Sávy bylo přemístěno dále od centra města. Nová stanice má neformální název Beograd-Centar, kolokviálně je však nazývána Prokop (průkop, resp. zářez) a nachází se jižně od centra města. Dálkové železniční spojení z Bělehradu vede do Záhřebu, Nového Sadu/Budapešti, Aradu, Požarevace, Niše, a Valjeva/Podgorice. Pro celé Srbsko představuje Bělehrad klíčový železniční uzel, stejně jako představoval i pro celou bývalou Jugoslávii. V Bělehradu začínají železniční trati do Baru v Černé Hoře, do Niše, do Subotice a do Vršace (k rumunské hranici). K roku 2019 byly některé z uvedených tratí modernizovány tak, aby byla zvýšena kapacita a cestovní rychlost tratí.

Silniční doprava a dálniční spojení[editovat | editovat zdroj]

Historické centrum města a místní části, které jsou na něj napojené z jižní a východní strany (tj. pravý břeh řeky Sávy), má přibližně okružně radiální systém ulic. Nový Bělehrad na druhé straně řeky Sávy (levý břeh) zato disponuje systém pravoúhlých tříd s úrovňovými kříženími. Skrz město Bělehrad je veden dálniční tah, který umožňuje rychlý přejezd východo-západním směrem; jedná se o bývalý průtah dálnice Bratrství a jednoty. Jižně od metropole se nachází dálniční okruh, který byl k roku 2017 dobudován především z jihovýchodní části.

Celková délka uliční sítě se pohybuje okolo 1200 km.

V Bělehradě se nachází nemalé množství mostů, které překonávají obě velké řeky Dunaj a Sávu. Nejvýznamnějším z nich je Brankův most, který patří k nejvytíženějším; dále se jedná o most přes ostrov Ada Ciganlija, Most Gazela, Pančevský most a most most Obrenovac Surčin.

Bělehrad je napojen na dálniční síť prostřednictvím bývalé dálnice Bratrství a jednoty, která vede směrem na Záhřeb[22] v západním a Niš[22] v jihovýchodním směru. Další dálnice, která směřuje z Bělehradu, vede do metropole Vojvodiny, Nového Sadu. Směrem na jihozápad vede dálnice A2 v trase Ibarské magistrály. Dálnice mají řadu křižovatek a sjezdů v samotném městě, nejvýznamnějšími a největšími jsou Mostar a Autokomanda.[23]

Samospráva[editovat | editovat zdroj]

Sídlo bělehradské skupštiny (zastupitelstva).

Město Bělehrad má status speciální územní jednotky v rámci Republiky Srbska. Má své vlastní orgány samosprávy. Ty tvoří skupština Bělehradu, která sídlí ve Starém paláci, bývalém sídle dynastie Karađorđevićů.

Skupština města je zastupitelský orgán, který vykonává základní funkce místní vlády, které předpokládají srbské zákony a Statut města Bělehradu. Skupština má 110 zastupitelů, kteří jsou voleni v místních volbách každé 4 roky. Zasedání Skupštiny se koná dle potřeby a minimálně jednou za tři měsíce.

Město Bělehrad zastupuje navenek primátor města, kterým je od roku 2018 Zoran Radojčić.

Rada města je orgán, který realizuje vůli primátora i Skupštiny města a vykonává kontrolně-dohledovou funkci nad prací bělehradského magistrátu. Radu města tvoří primátor, jeho zástupce a 9 členů. Členy Rady volí Skupština města na návrh primátora. Funkční období Rady je čtyřleté. Jednotliví radní spravují své gesce, celkem je v rámci úřadu gescí čtrnáct.

Administrativní dělení[editovat | editovat zdroj]

Město Bělehrad tvoří podle jeho statutu jednotlivé opštiny (ekvivalentní k městským částem), kde je vykonávána místní samospráva na nižší úrovni. Každá opština má vlastní skupštinu. Většina opštin, kterých se v Bělehradě nachází celkem sedmnáct, se rozkládá jižně od řek Sáva a Dunaj, v historickém regionu Šumadija. Tři místní opštiny Zemun, Nový Bělehrad a Surčin se nacházejí severně od řeky Sávy a opština Palilula se rozkládá i severně od řeky Dunaje. Zahrnuje bývalé obce Krnjača a Ovča.

Území města Bělehradu je definováno zákonem a hranice jednotlivých opštin (městských částí) jsou vymezeny dle usnesení zastupitelstva města a na návrh dotčených městských částí.[24] Přenesení některých pravomocí na místní části bylo uskutečněno legislativní reformou v roce 2010. Do roku 2010 byly jednotlivé opštiny rozdělené na městské (10) a venkovské (7).

Samosprávnými městskými částmi (opštinami) v rámci města Bělehradu jsou následující:

Části města.

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Národní divadlo

Ivo Andrić, nositel Nobelovy ceny za literaturu zde napsal jedno ze svých nejznámějších děl – Most na Drině. Na jeho počest byl v Bělehradě pojmenován po spisovateli park (Andrićev venac[25]). K dalším velkým bělehradským spisovatelům patří i Branislav Nušić, Miloš Crnjanski, Meša Selimović a další. Většina srbského filmového průmyslu se nachází v Bělehradě. Jedním z nejznámějších je film oceněný v roku 1995 na cenách Palme d'Or s názvem Underground (Podzemí) od režiséra Emira Kusturicy.

K význačným rockovým skupinám patří Riblja Čorba, Bajaga i Instruktori aj. Během 90. let bylo město hlavním centrem hudebního stylu turbofolk,[zdroj?] k jehož nejznámějším představitelům patřila Ceca Ražnatovićová. Dnes je Bělehrad centrem srbské hip-hopové scény, působí zde umělci jako Beogradski Sindikat, Škabo, Marčelo.

Nachází se zde mnoho divadel, přední místa mají Srbské národní divadlo, Jugoslávské dramatické divadlo nebo Ateliér 212. V Bělehradě sídlí Srbská akademie věd a umění, Srbská národní knihovna a Bělehradská filharmonie. Pro kulturu mládeže byl v minulosti ustanoven Dům mládeže.

V Bělehradě je zastoupeno rovněž i mnoho zahraničních kulturních institucí, mezi které patří např. Řecká kulturní nadace, španělský institut Cervantes, německý Goethe-Institut a Francouzský institut, které se nacházejí přímo v samotném centru města. Dalšími kulturními centry jsou potom American Corner, Rakouské kulturní fórum, British Council, Čínský institut Konfucia, Kanadské kulturní centrum, Italský kulturní institut, Íránské kulturní centrum, Kulturní centrum Ázerbájdžánu a Ruské centrum vědy a kultury (v Ruském domě). Město Bělehrad provozuje celkem 30 kulturních institucí (z toho 12 divadel, 8 památkových institucí, 4 knihovny, 6 kulturních center a jednu galerii. Jedenáct větších kulturních akcí, které se ve městě pravidelně pořádají, rovněž vzniká pod hlavičkou místního magistrátu.

Muzea[editovat | editovat zdroj]

Národní muzeum
  • Srbské národní muzeum bylo založeno roku 1844 a návštěvníkům nabízí pohled na více než 400 000 exponátů. Mj. se zde nachází také rukopis Miroslavljevo Jevanđelje (Miroslavovo evangelium).
  • Vojenské muzeum nadchne především zahraniční turisty. K exponátům muzea patří i letecká stíhačka Lockheed F-117 Nighthawk, která byla sestřelená jugoslávskou armádou. Kromě ní se v muzeu nachází přes 25 000 exponátů, které sahají až do Doby římské.
  • Muzeum letectví nabízí přes 200 letounů, mj. i takové, které nejsou vidět nikde jinde na světě – např. Fiat G.50. Nachází se zde také letouny USA a NATO, sestřelené během války.
  • Etnografické muzeum vzniklo roku 1901 a nachází se v něm více než 150 000 exponátů, které nabízí pohled na vesnickou a městskou kulturu na Balkáně, především však zemí bývalé Jugoslávie.
Ulice knížete Michala

K dalším muzeím patří např. Muzeum Vuk a Dositej, Muzeum Afrického umění, Poštovní muzeum, Pedagogické muzeum, Muzeum Iva Andriće nebo židovské historické muzeum.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Výstavní prostory Galerie RTS (srbské televize a rozhlasu).

Mezi galerie, které se na území města Bělehradu nacházejí, patří:

Knihovny[editovat | editovat zdroj]

V Bělehradě sídlí řada knihoven. Srbská národní knihovna na Vračaru, ale například i městská knihovna, která má několik desítek poboček po celém městě. Mimo to v Bělehradě působí i Univerzitní knihovna Svetozara Markoviće na Bulváru krále Aleksandra v centru města, Bibliografický institut na třídě Terazije a Knihovna Milutina Bojiće.

Kulturní akce[editovat | editovat zdroj]

Bělehrad každoročně hostí několik významných kulturních akcí. Mezi ně patří např. festivaly:

Turistika a historické budovy[editovat | editovat zdroj]

Bílý palác

Jako hlavní město je Bělehrad hlavním turistickým cílem v Srbsku. Město je populární především díky kulturnímu i nočnímu životu, spíše než kvůli kulturním a historickým památkám. V roce 2016 činil příjem z turistiky v Bělehradě okolo jedné miliardy eur, město navštívilo okolo milionu lidí. Turistický průmysl zaznamenává v Bělehradě růst 13–14 % ročně. Po roce 2017 začalo město získávat popularitu i v anglofonních médiích jako neotřelá turistická destinace.

Bělehrad nemá na rozdíl od řady jiných evropských metropolí bohatý fond historických budov, neboť velká část z nich byla zničena během neslavných dějin regionu i města. Centrum samotné metropole (okolo ulice Knez Mihailova a Náměstí republiky) vzniklo na přelomu 19. a 20. století a je turisticky atraktivní, stejně jako nedaleká pevnost Kalemegdan s výhledem na soutok řek Dunaj a Sáva a Nový Bělehrad. V Bělehradě se nachází i přesto různé historické stavby, které jsou svědky srbských i balkánských dějin.

Jako země s dominantní pravoslavnou tradicí je v Bělehradě nemalý počet kostelů a dalších staveb podobného charakteru. Mezi největší dva pravoslavné chrámy patří Chrám svatého Sávy na vrcholu Vračar (s bílou fasádou, dobře viditelný z celého města). Starší, nicméně rovněž veliký je Chrám svatého Marka, který se nachází blíže centru města a obklopuje jej park s názvem Tašmajdan. V samotném centru města se potom nachází také Katedrála svatého Michaela Archanděla. Mezi připomínky přítomnosti jiných náboženství potom lze zařadit i mešitu Bajrakli z 16. století.

Připomínkou dřívější srbské monarchie jsou paláce, které si nechaly vybudovat předchozí královské rodiny (Obrenovićové a Karađorđevićové). První z uvedených sídlili v tzv. Starém paláci, kde sídlí dnešní magistrát města Bělehradu. V blízkosti se nachází potom Nový palác, který zbudovala rodina Karađorđevićů, a který je sídlem prezidenta republiky. Nedaleko od nich se nachází budova Skupštiny Srbska (parlamentu). Od ní vede Bulvár krále Alexandra; velkolepá třída, která v minulosti sloužila např. i pro pořádání vojenských přehlídek.

K centru města patří také ještě třída Terazije s řadou historických staveb (nemalou část z nich vybudovali i zahraniční architekti, včetně Čechů). Mezi budovy s českou stopou v srbské metropoli patří např. Dům kapitána Miši, budova Pražské úvěrní banky, sídlo bývalého Jugoexportu a další.

Mezi moderní symboly Bělehradu, které vznikly po druhé světové válce, lze řadit např. Palác Srbska, Věž Ušće a Genex Tower (všechny tři na Novém Bělehradu). Bělehradská aréna je hlavní sportovní hala města a také jedna z nejmladších, otevřena byla 30. července 2004 a je ve vlastnictví města. Cena výstavby přesáhla 70 milionů EUR a navrhl ji Vlada Slavica.

Pro potřeby kongresové turistiky se v Bělehradě nachází celá řada prostor, které poskytují různé hotely; pro velké konference může sloužit potom Bělehradské výstaviště nebo největší kongresové centrum ve městě, Sava centar, který v minulosti hostil i řadu konferencí např. Hnutí nezúčastněných zemí.

Školství[editovat | editovat zdroj]

V Bělehradě se nachází tři státní univerzity a řada škol soukromých. Bělehradská univerzita (Универзитет у Београду, Univerzitet u Beogradu) byla založená roku 1808 jako Velika škola a univerzitou se stala formálně roku 1905. Patří k nejstarším vzdělávacím institucím tohoto typu v zemi a studuje na ní přibližně 90 000 studentů. V roce 1975 se od této školy oddělila Univerzita umění (srbsky Univerzitet umetnosti) a v roce 2011 byla založena Univerzita obrany (srbsky Univerzitet odbrane).

Ve městě je 203 základních a 86 středních škol. Dále je zde 14 speciálních, 15 hudebních škol a 5 škol pro dospělé. Na uvedených školách se učí a studuje okolo 230 000 studentů, o ně se starají učitelské sbory, které čítají dohromady okolo 22 tisíc lidí. Pro účely základního a středního školství slouží přes 500 budov po celém městě.

V roce 2002 méně 10 % obyvatel města nevyšlo ani základní školu. Negramotných bylo celkem 19,2 % obyvatel Bělehradu, většina z nich byla ve velmi vysokém věku.

Vzdělávací a výzkumné instituce, která spadají pod srbskou armádu a nachází se v Bělehradě, jsou vojensko-geografický institut, Institut lékařství vojenského letectví a Vojenskotechnický institut.

Sport a rekreace[editovat | editovat zdroj]

Fotbalový stadion týmu Crvena Zvezda.
Bělehradský maraton.

V Bělehradě se nachází okolo stovky sportovních objektů, které umožňují pořádání téměř všech typů sportovních akcí v srbské metropoli. Po druhé světové válce se město chtělo ucházet o pořadatelství letních olympijských her v roce 1948, ale kandidaturu nepodalo.[27] V roce 1986 se opět ucházelo o kandidaturu, tentokrát pro letní olympijské hry 1992[28][29], byť neúspěšně. Inspirovalo se úspěšnými zimními olympijskými hrami v Sarajevu z roku 1984.

V minulosti se zde uskutečnilo úspěšně nicméně nemalé množství sportovních událostí, mezi které patří např. Mistrovství Evropy ve fotbale 1976, Mistrovství Evropy v basketbalu mužů 2005, Mistrovství Evropy ve vybíjené 2005, Mistrovství Evropy ve vodním pólu 2006, Evropský olympijský festival mladých 2007, Univerziáda 2009, Mistrovství Evropy v házené 2012, Mistrovství světa v házené 2013 a Mistrovství Evropy ve vodním pólu 2016.

Od roku 1988 je pravidelně pořádán Bělehradský maraton.

V Bělehradě sídlí dva úspěšné srbské (a dříve i jugoslávské fotbalové týmy (FK Crvena zvezda a FK Partizan). Jejich fotbalové stadiony se nachází v relativní blízkosti a jsou největšími ve městě. Jedná se o stadion Rajka Mitiće, na kterém hraje FK Crvena Zvezda a Stadion Partizánu (dříve stadion JNA[30]). Bělehradská aréna se poté využívá pro populární basketbalová utkání a pro vybíjenou. Další populární sportovní haly ve městě jsou např. hala Pionir, sportovní centrum Tašmajdan (ve stejnojmenném parku), kde se hraje vodní pólo. Na břehu řeky Dunaje se rovněž nachází sportovní centrum, které za dob existence socialistické Jugoslávie neslo název 25. května.

Na řece Sávě se nachází u ostrova Ada Ciganlija sportovně-rekreační komplex, jehož součástí je i umělé jezero, původně rameno řeky Sávy, které bylo přehrazeno.[31] V současné době se jedná o populární místo setkávání i rekreace především v letních měsících. Jeho součástí je také 7 km dlouhá pláž a řada objektů např. pro golf a další sporty.

V roce 2021 bylo rozhodnuto o výstavbě nového národního stadionu, který by měl sloužit pro mezinárodní fotbalová utkání. Stadion byl zamýšlen již v roce 2019[32] a jeho výstavba má být zahájena roku 2022.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Město získalo řadu domácích i zahraničních ocenění, včetně francouzského řádu Čestné legie (dne 21. prosince 1920), Československý válečný kříž (udělen dne 8. října 1925), řád Karađorđovy hvězdy (udělen 18. května 1939) a řád Hrdiny lidu (udělen 20. října 1974). Všechna tato ocenění město získalo za svoji roli v první nebo druhé světové válce.

V roce 2016 časopis Foreign Direct Investment ocenil Bělehrad titulem Město budoucnosti Jihovýchodní Evropy.

Partnerská města[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Belgrade na anglické Wikipedii.

  1. a b UNdata | record view | City population by sex, city and city type. Dostupné online. [cit. 2019-12-17]
  2. Článek na portálu opusteno.rs (srbsky)
  3. NORRIS, David. Belgrade – A Cultural History. [s.l.]: Oxford University Press, 2008XX. ISBN 978-0-19-537608-1. S. 26. (angličtina) 
  4. NORRIS, David. Belgrade – A Cultural History. [s.l.]: Oxford University Press, 2008XX. ISBN 978-0-19-537608-1. S. 92. (angličtina) 
  5. NORRIS, David. Belgrade – A Cultural History. [s.l.]: Oxford University Press, 2008XX. ISBN 978-0-19-537608-1. S. 211. (angličtina) 
  6. NORRIS, David. Belgrade – A Cultural History. [s.l.]: Oxford University Press, 2008. ISBN 978-0-19-537608-1. S. 98. (angličtina) 
  7. NORRIS, David. Belgrade – A Cultural History. [s.l.]: Oxford University Press, 2008XX. ISBN 978-0-19-537608-1. S. 12. (angličtina) 
  8. ANTONIĆ, Zdravko; TASIĆ, Nikola; DRAGANČIĆ, Nikola. Istorija Beograda. Bělehrad: Balkanološki institut SANU – Draganić, 1995. ISBN 86-7179-021-5. S. 13. (srbochorvatština) 
  9. Článek na portálu blic.rs (srbsky)
  10. Článek na portálu Svobodná Evropa (srbsky)
  11. Článek na portálu ekolist.cz
  12. Článek na portálu slobodna.rs (srbsky) Článek na portálu slobodna.rs (srbsky)
  13. a b c Článek na portálu zelenidijalog.rs (srbsky)
  14. Článek na portálu města Bělehradu (srbsky)
  15. Článek na portálu danas.rs (srbsky)
  16. a b c Článek na portálu 011info.com (srbsky)
  17. Informace o obyvatelstvu města na stránkách Bělehradu (srbsky)
  18. Článek na portálu blic.rs (srbsky)
  19. Sloupek Karla Poláka na portálu danas.rs (srbsky)
  20. Článek na portálu danas.rs (srbsky)
  21. Článek na portálu novosti.rs (srbsky)
  22. a b c DOLNIČAR, Ivan. Jugoslavija 1941 – 1981. Bělehrad: eksport pres, 1981. S. 204. (srbochorvatština) 
  23. DOLNIČAR, Ivan. Jugoslavija 1941 – 1981. Bělehrad: eksport pres, 1981. S. 301. (srbochorvatština) 
  24. Shrnutí působnosti města na stránkách města Bělehradu (srbsky)
  25. DOLNIČAR, Ivan. Jugoslavija 1941 – 1981. Bělehrad: eksport pres, 1981. S. 206. (srbochorvatština) 
  26. ARANĐELOVIĆ, Biljana; VUKMIROVIĆ, Milena. Belgrade. [s.l.]: Springer, 2020. ISBN 978-3-030-35070-3. S. 225. (angličtina) 
  27. Článek na portálu thenutshelltimes.com (anglicky)
  28. Článek na portálu Spotted by locals (anglicky)
  29. Článek na portálu csmonitor.com (anglicky)
  30. DOLNIČAR, Ivan. Jugoslavija 1941 – 1981. Bělehrad: eksport pres, 1981. S. 213. (srbochorvatština) 
  31. ANTONIĆ, Zdravko; TASIĆ, Nikola; DRAGANČIĆ, Nikola. Istorija Beograda. Bělehrad: Balkanološki institut SANU – Draganić, 1995. ISBN 86-7179-021-5. S. 561. (srbochorvatština) 
  32. Článek na portálu fotbalportal.cz
  33. Partnerská města na stránkách Tel Avivu (anglicky)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KOSTIĆ, Đorđe. Falling in love with a city: European travelers to Belgrade, 1815-1914.. Belgrade: [s.n.], 2007. 194 s. ISBN 978-86-80619-41-5. 
  • LUKAVEC, Jan. O „odchodu ze země živých do země mrtvých“: Bělehrad. In Od českého Tokia k exotické Praze. Praha: Malvern, 2013. 317 s. ISBN 978-80-87580-61-5. 
  • Mirjana Rašević, Goran Panev: Demografska slika Beograda na početku 21. veka (srbsky)
  • Studie Urbani izazovi grada Beograda (srbsky)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]