Marina Abramović

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Marina Abramović
Marina Abramović. The Cleaner (45524492341).jpg
Narození30. listopadu 1946 (75 let)
Bělehrad
NárodnostSrbové
Alma materFakulta výtvarných umění Univerzity umění v Bělehradě (do 1970)
Academy of Fine Arts (do 1972)
Povoláníperformerka, fotografka, video umělkyně, sochařka, sound artist, vysokoškolská učitelka, filmová producentka, scénografka a filmová režisérka
Manžel(ka)Neša Paripović (1971–1976)
Paolo Canevari (2005–2009)
Ulay
Významná dílaSeven Easy Pieces
Art must be beautiful… Artist must be beautiful…
Artist is Present
OceněníČestný odznak Za vědu a umění (2008)
Berlínský medvěd (2012)
Cena asturské kněžny za umění
Webová stránkawww.marinaabramovic.com
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Marina Abramović (* 30. listopadu 1946, Bělehrad) je srbská umělkyně známá pro své působení na poli performance art a body art. Působí od 70. let 20. století a zájem vzbudila také díky spolupráci s německým umělcem Ulayem. Často zapojuje do své práce diváky, zkoumá složitý vztah mezi umělcem a publikem.

Dětství a dospívání[editovat | editovat zdroj]

Narodila se v roce 1946 v někdejší Jugoslávii. Oba její rodiče (Vojo a Danica Abramovićovi) byli partyzáni během druhé světové války a podporovali vládu tehdejšího prezidenta Tita. Vojo Abramović později získal ocenění národního hrdiny a zůstal v armádě až do konce svého života, Danica Abramović, původně studentka medicíny, po zkušenosti s válkou změnila své zaměření, vystudovala historii umění a stala se ředitelkou muzea.

Marina Abramović studovala na Akademii výtvarného umění v Bělehradě a poté v Záhřebu. [1]Experimentovala s instalacemi (především zvukovými), ale záhy si uvědomila, že je pro ni proces tvorby umění důležitější než samotný výsledek a tak se performance jevila jako přirozená cesta. Poměrně uvolněné poměry v tehdejší Jugoslávii a postavení jejích rodičů ji umožnily cestovat do západních zemí. Svoji první zahraniční performanci (Warm Cold) uskutečnila roku 1975 v Edinburghu.

Významná díla[editovat | editovat zdroj]

Rhythm 0 (1974)[editovat | editovat zdroj]

Jedna z jejích nejkontroverznějších performancí uspořádaná v Neapoli. Abramović stála nehybně v místnosti, na stole před ní leželo 72 různých předmětů, některé neškodné (kniha, olej, peří, růže) a některé potenciálně nebezpečné (hřebíky, nůžky, jehly, zbraň). Publikum mělo možnost kterýkoli z předmětů vůči Abramović libovolně použít. Odvaha diváků se postupně stupňovala a během šesti hodin, kdy performance trvala, ji postupně zbavili oblečení, pořezali na několika místech, dokonce ji vložili nabitou zbraň do ruky a přiložili ji k jejímu tělu.

Lips of Thomas (1975)[editovat | editovat zdroj]

Během této dvouhodinové performance snědla nahá Abramović kilogram medu, vypila litr červeného vína, žiletkou si vyřezala pěticípou hvězdu na své břicho a zbičovala si záda. Ve chvíli kdy ji bičování zcela vyčerpalo, položila se na kříž z ledu, kde ležela a krvácela až do konce představení (které ukončili sami diváci, obávající se o život umělkyně).[2] Bolest hrála v prvotních performancích Abramović důležitou roli, kterou si někteří vysvětlují jako masochismus či jako pouhou touhu šokovat diváky.[3] V těchto svých performancích (např. Rhythm 0) se často vystavovala i potenciálně smrtícím situacím. „Vždy jsem si myslela, že umění je otázkou mezi životem a smrtí a některé z mých performancí opravdu zahrnovaly možnost, že zemřu.“[4] Lips of Thomas se poprvé uskutečnilo v Innsbrucku a později (v roce 2005) znovu v Guggenheimově muzeuNew Yorku.

Spolupráce s Ulayem (1976-1988)[editovat | editovat zdroj]

Marina Abramović a Ulay, performance, 1978

Abramović poznala Ulaye v Amsterdamu v roce 1976.[5] Stali se partnery a spolupracovali spolu dvanáct let, pět let spolu žili v dodávce a cestovali po Evropě. Jejich díla se vyznačují zkoumáním vztahu (a hranic) mezi mužem a ženou, ať už po stránce psychické, tak fyzické. Mezi jejich nejznámější spolupráci patří Breathing In/Breathing Out (1977), při které si oba přimknuti k sobě vyměňovali vzduch z úst do úst po dobu devatenácti minut téměř až po udušení, nebo Rest Energy (1980), kde Abramović držela natažený luk a Ulay šíp mířící na její srdce.[6] V roce 1988 se sešli pro poslední společné dílo (The Lovers), při kterém uskutečnili své rozloučení. Oba po tři měsíce kráčeli z opačné strany Velké čínské zdi, aby se v půlce sešli a řekli si své finální sbohem.[7]

Od roku 1990 působila jako hostující profesorka v Paříži, Berlíně, Hamburku a Braunschweigu.[1]

The Artist is Present (2010)[editovat | editovat zdroj]

Abramović během performance The Artist is Present v Muzeu moderního umění v New Yorku

Tato performance probíhala v Muzeu moderního uměníNew Yorku při vzniku stejnojmenné retrospektivní výstavy, kterou navštívilo kolem 750 000 lidí.[7] Abramović seděla na židli po celou dobu otevření exhibice (osm hodin od pondělí do čtvrtka, deset hodin v pátek po dobu tří měsíců), naproti ní byla další židle, kam si postupně chodili sedat návštěvníci výstavy. Zprvu byl mezi umělcem a divákem ještě stůl, který byl později odstraněn. Abramović seděla nehnutě, na člověka před sebou nikdy nepromluvila, ale dívala se mu do očí, dokud neodešel, přičemž tam mohl sedět libovolně dlouho. V průběhu performance se na židli vystřídalo asi 1000 lidí. [1]

O The Artist is Present se brzy začalo mluvit a tak před muzeem stály až několikahodinové fronty. V první den výstavy ji přišel navštívil její bývalý partner Ulay a to byla jediná chvíle, kdy Abramović porušila pravidla a natáhla se přes stůl, aby jej chytila za ruku. V obecenstvu nastal zvláštní fenomén – mnoho lidí se na židli před Abramović rozplakalo. „Když vstoupíte do čtverce světla a posadíte se na tu židli, jste tam sami za sebe a jako jednotlivec jste docela osamocení. Jste ve velmi zajímavé situaci, protože jste pozorováni skupinou (lidí co čekají), jste pozorováni mnou a pozorujete mě – takže takové trojí sledování. Ale poté, velmi brzy během dívání se na mě, se věci otočí a začnete se dívat do sebe. Takže jsem pouhá spoušť, jsem jen zrcadlo a oni si vlastně začnou být vědomi svého života, své zranitelnosti, své bolesti, všeho – a to vyvolá pláč. Oni opravdu brečí kvůli sobě a to je extrémně emocionální chvíle.“[8]

O přípravách na tuto performanci vznikl dokument Marina Abramović: The Artist Is Present.

Současnost[editovat | editovat zdroj]

Abramović žije v městě Hudson ve státě New York, kde sídlí i její Institut (Marina Abramović Institute).

V roce 2016 vydala autobiografickou knihu Walk Through Walls: A Memoir.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c HODGEOVÁ, Susie. Stručný příběh žen v umění. Praha: Grada Publishing, 2021. ISBN 978-80-271-1255-5. S. 164–165. 
  2. SOOKE, Alastair. Marina Abramovic: 'It takes strong willpower to do what I do’. The Telegraph [online]. 2011. 
  3. COHEN, David. Who Will Rein Her In? Marina Abramovic versus Yvonne Rainer. artcritical [online]. 2011. 
  4. DANTO, Arthur; ILES, Chrissie. Marina Abramović: The Artist is Present. New York: The Museum of Modern Art, 2010. S. 31. 
  5. THURMAN, Judith. Walking Through Walls. The New Yorker [online]. 2010. 
  6. COTTER, Holland. Performance Art Preserved, in the Flesh. The New York Times [online]. 2010. 
  7. a b JACQUES, Juliet. Marina Abramović: "The Artist is Present". New Statesman [online]. 2012. 
  8. STIGH, Daniela. Marina Abramović: The Artist Speaks. MoMA [online]. 2010. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DANTO, Arthur a Chrissie ILES. Marina Abramovic: The Artist is Present. New York: The Museum of Modern Art, 2010. ISBN 978-0870707476.
  • RICHARDS, Mary. Marina Abramovic. New York: Routledge, 2009. Routledge Performance Practitioners. ISBN 978-0415432085.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]