Josip Broz Tito

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Josip Broz Tito
Josip Broz Tito
Josip Broz Tito

Ve funkci:
14. leden 1953 – 4. květen 1980
Předchůdce Ivan Ribar (jako předseda předsednictva svazového parlamentu)
Nástupce Lazar Koliševski (jako předseda Předsednictva SFRJ)

Předseda vlády Jugoslávie
Ve funkci:
1945 – 1945
Předchůdce Ivan Šubašić (předseda exilové vlády)
Nástupce v letech 1945 až 1953 funkce neexistovala

Ministr zahraničních věcí Jugoslávie
Ve funkci:
29. listopadu 1945 – 2. února 1946
Předchůdce Ivan Šubašić
Nástupce Stanoje Simić

Ministr obrany Jugoslávie
Ve funkci:
7. března 1945 – 6. dubna 1951
Nástupce Ivan Gošnjak

Generální tajemník Hnutí nezúčastněných zemí
Ve funkci:
1. září 1961 – 10. října 1964
Předchůdce vznik funkce
Nástupce Gamál Násir

Stranická příslušnost
Členství Svaz komunistů Jugoslávie

Narození 7. května 1892
Austria-Hungary 1869-1918 Kumrovec, Rakousko-Uhersko (dnes Chorvatsko)
Úmrtí 4. května 1980 (ve věku 87 let)
Jugoslávie Lublaň, SFRJ (dnes Slovinsko)
Národnost jugoslávská
Choť Jovanka Broz (19521980)
Herta Haas (19401943)
Pelagija Belousova (19191939)
Děti Mišo Broz
Vzdělání Mezinárodní Leninova škola
Podpis Josip Broz Tito, podpis
Vojenská služba
Sloužil Rakousko-uherská armáda Rakousko-uherská armáda
Jugoslávská lidová armáda Jugoslávská lidová armáda
Doba služby Rakousko-uherská armáda 19131915
Jugoslávská lidová armáda 19411980
Hodnost Jugoslávská lidová armáda maršál
Commons Josip Broz Tito

Josip Broz Tito (cyrilicí: Јосип Броз Тито; vlastním jménem Josip Broz; 7. května 1892, Kumrovec[P 2]4. května 1980, Lublaň) byl prezident Socialistické federativní republiky Jugoslávie, předseda Svazu komunistů Jugoslávie, maršál Jugoslávie a vrchní velitel ozbrojených sil SFRJ a vůdce jugoslávského protinacistického odboje za druhé světové války. Po válce patřil mezi zakládající členy kominformy, po roztržce se Sovětským svazem stál při zrodu Hnutí nezúčastněných zemí, jehož hlavním představitelem byl až do své smrti.

Raná léta (1892–1913)[editovat | editovat zdroj]

Titův rodný dům v Kumrovci

Josip Broz se narodil 7. května 1892 v chorvatském Kumrovci, náležejícím v té době Rakousko-Uhersku, v kraji zvaném Zagorje (překlad: Záhoří). V různých dokumentech je Titovo narození uváděno v různých datech. V jednom z takových dokumentů z dob, kdy sloužil v rakousko-uherské armádě, je uvedeno jako datum narození 25. května 1892. Již za druhé světové války bylo toto datum označeno jako významný den Titových narozenin. Dokonce Hitler na tento den v roce 1944 přikázal zaútočit na Drvar. Po válce byl kromě státní oslavy narozenin Josipa Broze tento den označen jako svátek „Den mládí“.

Josip byl sedmým z patnácti dětí manželů Franja a Marie Brozových. Jeho otec, Franjo Broz, byl Chorvat, zatímco matka Marija (rozená Javeršeková) byla Slovinka. Podstatnou část svého dětství strávil s dědečkem z maminčiny strany v Podsredě, poté v roce 1901 začal chodit do základní školy v Kumrovci, a tuto čtyřletku ukončil v roce 1905. Následující dva roky pracoval jako rolník u strýce v Podsredě.

V roce 1907 se z venkovského prostředí stěhuje do Sisku, se záměrem, že se vyučí číšníkem. Brzy se však svého záměru vzdává a v letech 19071910 se vyučí zámečníkem. Během roku 1910 jsou v Sisku nelegálně zakládány odbory. Broz dokončuje učňovství, stává se zámečnickým pomocníkem. Odchází do Záhřebu, kde se na dva měsíce nechává zaměstnat v zámečnické dílně u Haramine v Iliči. Brzy nato se Tito zapíše do svazu dělníků pracujících v hutnictví, a tím se také stává členem Sociálně demokratické strany Chorvatska a Slavonie.

Má velké problémy získat práci, odjíždí do Lublaně, Terstu, aby se posléze znovu vrátil do Záhřebu. Následuje téměř roční zaměstnanecký poměr v hutích v Kamniku ve Slovinsku. Poté se skupinou spolupracovníků z Kamniku odjíždí za lépe placenou prací do oceláren Kolben a Daněk v Jincích - Čenkově. Na místě se Jihoslované dozvídají, že mají posloužit jako stávkokazi. Tuto roli odmítnou, podpoří české zaměstnance a v podniku začnou pracovat až poté, co vedení podniku přistoupí na požadavky českých odborů. O tomto období panuje množství zkazek, podle některých se tehdy oženil s Češkou, s níž se v Čenkově seznámil v roce 1912. (Jasper Ridley Tito, s.38). Další kratičkou zastávkou v pracovní kariéře byla Plzeň a Škodovy závody, pokračuje do Německa (Mnichov a Mannheim), kde pracuje pro automobilku Daimler a Benz. Koncem roku přijíždí ke svému bratrovi, který bydlí v rodinném domku poblíž Vídně, a má stálé zaměstnání u železnice. U svého staršího bratra Martina (nar. 1884) a jeho ženy stráví Josip několik měsíců, najde si zaměstnání jako mistr kovodělné výroby opět u Daimlera - Benze, dojíždí vlakem do Wiener Neustadtu (cca 60 km). O víkendech jezdí do Vídně, kde se mu velmi líbí. Je společensky aktivní, navštěvuje kurzy tance, šermu, zdokonaluje se v němčině. V oné době se měl i údajně podruhé oženit (Ridley, s. 40).

Armáda, válka, revoluce (1913–1920)[editovat | editovat zdroj]

V květnu 1913 dosáhl Josip jedenadvaceti let a byl povolán k povinné dvouleté službě do rakousko-uherské armády. Povolávací rozkaz obdržel v Kumarovci, nastoupit měl v Záhřebu. Po počátečních značných obtížích se v armádě osvědčil, během šesti měsíců byl povýšen (Vánoce 1913) do hodnosti seržanta a stal se nejmladším seržantem celé rakousko-uherské armády. V květnu roku 1914 v Budapešti získal stříbrnou medaili na prvenství rakousko-uherské armády v šermu. Byl také vynikajícím lyžařem.

Po propuknutí války proti Srbsku bojoval na srbském bojišti od srpna do prosince roku 1914. V lednu 1915 je jeho pluk převelen do Karpat na boj proti Rusům. (Za jednu z vyhraných bitev měl být řádně vyznamenán, avšak nemohl se ceremoniálu zúčastnit, neboť tou dobou byl zajat. Později, při návštěvě Vídně v roce 1967, odmítl Tito dodatečné udělení medaile.)

O velikonoční neděli 4. dubna 1915 (22. 3. podle ruského kalendáře) byl těžce raněn kopím a dostal se do ruského zajetí. Celých 13 měsíců ležel v nemocnici ve Svijažsku, malém městě blízko Kazaně[1], dva a půl tisíce za linií fronty. Byl na pokraji smrti, neboť kopí se dvěma hroty těsně minulo srdce, k tomu dostal těžký zápal plic a tyfus. Přežil, čas rekonvalescence strávil studiem ruštiny a čtením ruských klasiků, Tolstého, Turgeněva, a dalších. Po uzdravení byl poslán o tisíc kilometrů dál na východ, do Kunguru, kde byl tábor německých, rakouských a maďarských válečných zajatců. Rusové Broze jmenovali velitelem tábora. Přesto pracoval, ač jako poddůstojník nebyl povinen, spolu s ostatními zajatci na opravě sibiřské železnice. Když v Petrohradě vypuklo Kerenského povstání a car abdikoval, morálka v ruské armádě klesla. Zhruba v té době se Broz mezi ruskými železničáři seznámil s bolševickými myšlenkami. Bez větších potíží unikl ze zajateckého tábora a jako černý pasažér se vlakem dostal do Petrohradu, kde se rychle ocitl ve víru dění. 16. a 17. července se účastní velikých demonstrací, které proti dočasné menševické vládě zorganizovali bolševici. Bolševici byli poraženi, Broz se pokusil uprchnout do Finska, ale byl dopaden a tři týdny vězněn v petrohradské petropavlovské pevnosti, poté nastoupil s vojenskou eskortou do vlaku, měl být dopraven opět do tábora v Kunguru.

Podařilo se mu uprchnout, ne zcela objasněným způsobem se dostal do Omsku, kde se ihned přidal k bolševikům a vstoupil do rudých gard. Strávil zde tři roky, ovšem víceméně stranou největších řeží. V listopadu 1917 v Petrohradu zvítězili bolševici v čele s Leninem ("Velká říjnová socialistická revoluce".) Rudí dostali za úkol vyčistit Omsk a okolí jak od bílých, tak od československých legionářů. Došlo k tvrdým střetům. Když byl v červenci 1918 Omsk obsazen Masarykovými legionáři, Broz se skryl v domě mladičké krásky Pelageji Belousové (zvané Polka). Poté se ukrýval na venkově, v kyrgyzské komunitě pracoval na opravě vodního mlýna. V listopadu 1919 se vrací do Omska, vyhledá Pelageju a podle pravoslavné tradice se všemi starobylými rituály se s ní ožení. (Je mu sedmadvacet, Pelageji necelých šestnáct. Ve stejné době údajně vstoupil do komunistické strany, zdroje se však různí – jiná verze tvrdí, že se komunistou stal až po návratu do Záhřebu, viz níže.) Na jaře 1920 se vydává se svou těhotnou manželkou na dlouhou a strastiplnou cestu do své původní vlasti, přes Petrohrad, Štětín, Německo a Rakousko. Až v září 1920 dorazí domů – do Jugoslávie, která po první světové válce (po rozpadu Rakouska-Uherska) vznikla jako jeden z nových států. Oficiálně se jmenovala Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (zkracováno Království SHS, 1918 - 1929).

Dělník, odborář (1920–1928)[editovat | editovat zdroj]

Tito jako politický vězeň v roce 1928

Po návratu do svého rodiště se Broz opět potýkal s nezaměstnaností. Země stejně jako celá poválečná Evropa prožívala hospodářský úpadek. V zemi stoupala obliba sociální demokracie, ta se však rozpadla na dvě frakce. Jedna z nich vstoupila do Kominterny, začala si říkat Komunistická strana Jugoslávie. Broz do ní vstoupil a už na podzim 1920, tj. ihned po návratu, se v Záhřebu zapojil do agitace a distribuce předvolebních materiálů. Komunisté dosáhli v celém království skvělých výsledků jak v komunálních volbách, tak ve volbách do Ústavodárného shromáždění. Stali se třetí nejsilnější stranou. Královský režim se ovšem z obav před vypuknutím podobného puče, ke kterému došlo v Rusku, rozhodl komunistickou stranu zakázat. 31. prosince 1920 se v Záhřebu na výraz odporu proti tomuto rozhodnutí konaly rozsáhlé stávky a demonstrace. Demonstrace byly tvrdě potlačeny. V srpnu 1921 byly mandáty všech komunistických poslanců úplně zrušeny. Komunistická propaganda byla pod trestem smrti zakázána. Broz přešel do ilegality.

Počátkem roku 1921 přijal zaměstnání mimo obor (stárek ve mlýně) a rodina se na čtyři roky přestěhovala do obce Veliko Trojstvo u Bjelovaru[2] . V březnu 1923 Broz a skupina jeho přátel z Velikého Trojstva navázali užší kontakt s komunistickou organizací v Bjelovaru, Broz se účastnil protistátních stranických schůzí a projevoval se jako výborný řečník. (Byl velmi populární, ale vyskytli se lidé, kteří ho měli za policejního agenta - provokatéra. Viz Riplay, s. 64.) Policie ho sledovala coby nebezpečného agitátora, přesto toto období jeho života patří ke klidnějším, i když se začalo kalit jeho rodinné štěstí. Jeho potomci měli smutný osud. První tři z pěti dětí zemřely ihned po porodu, čtvrté dítě, holčička Zlatica, zemřela ve dvou letech na záškrt, její smrt Broze těžce zasáhla. (Svému životopisci Dedijerovi řekl, že ji odnesl na hřbitov a zahrabal vlastníma rukama.) Přežilo jen páté dítě, syn Žarko. Zůstává jediným Titovým potomkem.

V létě roku 1925 zemřel jeho zaměstnavatel, podnik převzal zeť, který o Broze kvůli jeho politické angažovanosti už nestál. A tak se ve svých třiatřiceti letech Broz rozhodl stát "profesionálním revolucionářem". Přestěhoval se do Kraljevice, a nastoupil jako kovodělník v docích, které fungovaly už od počátku 18. století. V Brozově době je vlastnil maďarský koncern, v němž měli podíly britští a francouzští výrobci zbraní. I při své práci na opravách torpédoborců královského námořnictva se Broz čile věnoval zejména odborářským aktivitám. Byl zvolen zástupcem odborů. V této pozici setrval po dobu jednoho roku. V létě 1926 se Broz stal vůdcem stávky v docích, a 2. září dostal výpověď ze zaměstnání. Jako oficiální důvod výpovědi uvedl zaměstnavatel nadbytečnost.[3]

Odešel do Bělehradu a v říjnu l926 našel práci v továrně na výrobu kolejových vozidel v Palance ve městě Smederevo. Opět šlo o podnik s francouzsko-britskou účastí, opět byl zvolen zástupcem dělníků, avšak už v březnu 1927 dostal hodinovou výpověď. Ztratil šanci na jakékoli zaměstnání, a tak strana rozhodla povýšit ho do funkce tajemníka odborového svazu kovodělníků pro záhřebskou oblast. Vrátil se do Záhřebu, za pár týdnů byl zvolen tajemníkem svazu pro celé Chorvatsko, což mu skýtalo nárok na skromný, ale dostačující plat.[3]Policie ho stále sledovala, v červenci 1927 byl zatčen, spolu s několika druhy souzen v tajném procesu a odsouzen na čtyři měsíce nepodmíněně za členství v zakázané KSJ a za odborářské aktivity maskující prokomunistickou činnost. Po vypršení trestu Broz začal vystupovat pod jinými jmény a fyzicky se maskovat, většinou se vydával za dobře zaopatřeného technika ve strojírenském průmyslu, což obnášelo i nošení elegantních obleků, návštěvy drahých podniků, atp.

Rebel, odpůrce, odsouzenec (1928–1934)[editovat | editovat zdroj]

V roce 1928 se po zavraždění chorvatského politika Stjepana Radiće prohloubila politická krize. Jugoslávská komunistická strana reagovala na atentát výzvami k masovým demonstracím. Byly distribuovány letáky, které byly podepsány samotným Josipem Brozem. Broz se pohyboval v ilegalitě, především v Záhřebu, z módních kaváren velmi úspěšně řídil komunistické akce. Byl hledanou osobou, ale zázračně se mu dařilo unikat. Nepřespával víc než dvě tři noci na jednom místě, ale nakonec byl před vchodem do jednoho z tajných bytů zatčen: 4. srpna 1928. Stalo se tak na základě udání člověka, s nímž se měl v bytě setkat. V bytě bylo údajně nalezeno několik bomb (Broz to interpretoval jako policejní provokaci), soudnímu procesu, který se konal od 6. do 16. listopadu 1928, se proto říká “bombový proces”. Tři měsíce byl Broz držen ve vazbě a 16. 11. 1928 byl odsouzen na pět let nepodmíněně.

Trest si odpykával v trestnicích v Lepoglavě (leden 1929 - červen 1931)[4] , v Mariboru (červen 1931 - listopad 1933)[4] a posléze v Ogulinu. Brozovi byla v trestnici přidělena pozice mistra v elektrocentrále. Dařilo se mu navázat kontakt s komunisty v Záhřebu. Pomocníkem v elektrocentrále mu byl přidělen Moša Pijade, s kterým organizoval stranickou skupinu. Svůj čas ve vězení v Mariboru strávil Broz studiem a spoluprací s dalšími komunisty.[5]

Komunisté byli v nelibosti dvora od začátku monarchie, v lednu 1929 však represe ještě zesílily. 6. ledna 1929 provedl král Alexandr puč a nastolil královskou diktaturu. (3. 10. 1929 byl název Království SHS změněn na Království Jugoslávie). Pod nátlakem absolutistického režimu byla komunistická strana, podobně jako mnohé další partaje v tehdejším státě, téměř zničena. Být komunistou bylo v této době velmi nebezpečné. Členská základna, dosahující kdysi desetitisíců, se zredukovala na zhruba tisíc členů. Řada komunistických vůdců uprchla do zahraničí. Velká hospodářská krize velmi zhoršila celkové životní podmínky obyvatel Království Jugoslávie. Přispělo to k polarizaci názorů v křehce fungující jugoslávské společnosti a v dalších letech to komunistům pomohlo k vzestupu.

Profesionální revolucionář (1934–1941)[editovat | editovat zdroj]

16. března 1934 Broz opustil věznici v Ogulinu. Bylo mu nařízeno odebrat se do rodného Kumrovce, neopouštět ves, každý den se hlásit na policejní stanici.[6] V obci byl přijat velmi vřele, jediný, kdo proti němu v kázáních brojil a nazýval ho antikristem, byl místní kněz Marcel Novak (ani jednomu z nich to ale nebránilo hrát spolu po večerech pokr). V domácím vězení nezůstal Broz dlouho. S falešnými dokumenty a změněnou identitou se vrátil k politické práci „profesionálního revolucionáře“. Působil hlavně v Záhřebu, ve stranických kruzích používal již v té době jméno Tito (jak sám tvrdil, je to často se vyskytující přezdívka u mužů v okolí Kumarovce chorvatském Záhoří a nemá žádný význam - Jasper Ridlay, Tito, s.94).[zdroj?] Později, při práci v Kominterně, je znám jako Walter.

Byl zvolen za člena Oblastního svazu KSJ pro Chorvatsko. Strana, v předchozích letech zdecimovaná, se postupně vzchopila a kolem roku 1934 začala opět vzkvétat. Ústřední výbor KSJ se od roku 1929 nacházel ve Vídni, kam se Broz v červenci 1934 vydal. Zde byl také ustanoven za člena politbyra Ústředního výboru komunistické strany.

V Lublani se 25. prosince 1934 konala IV. stranická konference pro celou Jugoslávii. I když se ji účastnilo jen 11 delegátů, byl zvolen nový Ústřední výbor, ve kterém delegáti prosadili právě Broze. V lednu 1935 odjel Tito do Moskvy. Tam se stal členem balkánského sekretariátu Kominterny (BSK) a referentem pro Jugoslávii. Zde se také seznámil s Edvardem Kardeljem[7], který byl až do konce svého života Titovým nejbližším přítelem a spolupracovníkem.[zdroj?]

V červenci a srpnu 1935 se v Moskvě konal VII. sjezd Kominterny, na němž byl Broz delegáty prosazen za člena politbyra. Koncem roku 1936 se vrátil do Jugoslávie, kde se mezitím odehrálo ohromné masové zatýkání komunistů. Mezi několika málo nezatčenými je i Milovan Đilas, jeden z blízkých Titových spolupracovníků (pozdější jugoslávský disident a odpůrce Titova režimu). V Bělehradě zůstali na svobodě také Aleksandar Ranković a Ivo Lola Ribar, který se brzy seznámí s Brozem.

V roce 1937 Broz připravoval půdu pro vznik Komunistické strany Chorvatska, jež byla založena poblíž Samoboru 1.–2. srpna 1937. Ze strany Kominterny šlo o úlitbu rostoucímu chorvatskému separatismu. V letech 19361940 Tito často cestoval do Moskvy, Vídně a Paříže. V tomto období se stává stále více známým pod přezdívkou Tito, a v kruhu nejbližších spolupracovníků, většinou o 15–20 let mladších, se mu říká „Stari“. Během roku 1937 Broz několikrát navštívil Paříž, kde se podílel na přemisťování dobrovolníků do Španělska.

Roku 1937 byl generální tajemník KSJ Milan Gorkić pozván do Moskvy. Hned po příjezdu byl zatčen a po měsících vyslýchání zastřelen NKVD. Titovi se podařilo Stalinovy čistky, během nichž NKVD zatklo, popravilo či odklidilo kolem stovky jugoslávských komunistů, přežít, i když i on se v roce 1938 musel očišťovat z nařčení z trockismu. (Jaspers, s.116 - 118. Údajně mu pomohlo přátelství s Dimitrovem a Pieckem, a také napětí v době sudetské krize. Jeho první a druhá žena však byly vězněny.) Podle oficiální jugoslávské historiografie v dobách SFRJ následně Tito převzal odpovědnost za vedení KSJ již v témže roce. Oficiálně se stal generálním sekretářem strany až roku 1939.[8] Pod jeho vedením došlo ke konsolidaci strany[zdroj?] a značně se zvýšil počet členů (během roku a půl z 1 500 na dvojnásobek). Tito využil celé řady zkušeností získaných během pobytů v Moskvě. Nárůst zaznamenal rovněž Svaz komunistické mládeže.[9] Postavení KSJ vůči Kominterně se zlepšilo v době mnichovských událostí. Když vrcholila sudetská krize, komunisté se víceméně na celé planetě, i v SSSR, postavili za Československo. V Jugoslávii se před československé velvyslanectví v Bělehradě dostavily tisíce dobrovolníků (nejen komunistů či levicově orientovaných občanů, ale i srbských nacionalistů a vojáků srbské armády z první světové války, J. Ridlay, s. 119), kteří chtěli jít Československu na pomoc. Po podpisu Mnichovské dohody byli odesláni domů.

KSJ byla sice pořád zmítána vnitrostranickými čistkami a různými pohledy na Sovětský svaz, začala se však pokoušet sjednocovat protihitlerovsky smýšlející jedinců bez ohledu na jejich stranickou příslušnost, a také, oproti roku 1937 (kdy se KS Chorvatska snažila o národní postup), silněji zdůrazňovat nutnost jednotného postupu na území celé Jugoslávie. Dostávala se do ještě ostřejšího střetu s vládou místodržitele prince Pavla, který se začal klonit ke spojenectví s Hitlerem. Britský vyslanec v Jugoslávii s potěšením konstatoval, že princ Pavel „začíná k Německu vzhlížet jako k baště antibolševismu“ a bylo by mu milejší „vidět Jugoslávii pod německou nadvládou, než napadenou Itálií přes Albánii či nechanou na pospas libovůli komunistů“ (Ridlay, s. 122).

Německo-ruský pakt podepsaný mezi Molotovem a Ribbentropem v Moskvě způsobil na mezinárodní scéně šok, mnoho západoevropských komunistů vystoupilo ze strany. Tito se o paktu o neútočení mezi SSSR a Německem dozvěděl na palubě sovětské lodi Sibir, při cestě z francouzského Le Havru do Leningradu. Než přicestoval Tito počátkem září do Moskvy, vyhlásily Anglie s Francií Německu válku, Sověti dle paktu zůstali neutrální. V Moskvě na schůzi vůdců zahraničních stran Kominterny pronesl Tito prohlášení, které chtěl prosadit pro Jugoslávii. Vyzýval lid jednotné Jugoslávie, aby byl připraven čelit případnému útoku italských či německých fašistů proti své zemi. Zůstal naprosto osamocený, představitelé ostatních komunistických stran se stáhli, a v samotné Jugoslávii zorganizoval mladý komunista Alexandr Ranković a jeho přitel Djilas ilegální demonstraci na protest proti nehorázným cenám živobytí a proti snahám imperialistických vlád Anglie a Francie zatáhnout Jugoslávii do své války (konala se v prosinci 1938, Tito byl stále v Moskvě). Mezi komunisty propukly ostré názorové rozmíšky o povaze války, ale celá země byla zmítána hlubokými rozepřemi, v srpnu 1939 byla sestavena nová jugoslávská vláda, antibolševická a proněmecká. Chorvatsko získalo větší míru samostatnosti, policejní represálie proti komunistům tam brzy byly mnohem ostřejší než v Srbsku. V Lepoglavě byl zřízen koncentrační tábor pro komunistické živly.

Na V. celonárodní konferenci KSJ, která se v tajnosti konala v Záhřebu, od 17. do 19. října 1940, bylo Titovým zájmem vytvořit nové vedení strany. To mělo mít základní rysy federalistického principu[10] , který byl v Jugoslávii přijat později. Šlo o novou koncepci komunistických aktivit, vybudovanou na ozbrojeném povstání jako způsobu osvobození a ochrany vlasti. Organizace státu se inspirovala sovětským vzorem federace. Takový přístup byl v situaci národnostní nesnášenlivosti (zejména stále se horšícími vztahy mezi Srby a Chorvaty) klíčový a pomohl straně a jejímu ozbrojenému hnutí zajistit potřebné stoupence a časem i mezinárodní podporu.

Druhá světová válka (1941–1945)[editovat | editovat zdroj]

Tito v roce 1942

Dne 6. dubna 1941 vojska Německa, Itálie a Maďarska zaútočila na Jugoslávii. Německá Luftwaffe bombardovala hlavní město Bělehrad spolu s ostatními městy. Po tomto napadení založil Tito v Záhřebu 10. dubna 1941 vojenské sdružení, které mělo čelit nátlaku proti státům Osy.[zdroj?] Dne 17. dubna, poté, co král Petr II. Karađorđević a ostatní členové vlády uprchli ze země do exilu, se zbývající představitelé jugoslávské vlády a představitelé armády sešli s Němci v Bělehradě. Bylo dohodnuto a podepsáno příměří s Německem.[zdroj?] To však vydrželo pouhých 11 dní, neboť následně ho německá strana vypověděla. Některá jugoslávská území byla přičleněna Německu (převážně části Slovinska), ostatní území se ocitla pod vlivem německých spojenců.

Formování prvního poinvazního odboje komunistických partyzánů v Jugoslávii se datuje dnem 28. dubna 1941, a to ve slovinské Lublani.[zdroj?] Ostatní skupiny následovaly, až se nakonec Tito stane velitelem komunistických partyzánů.

Od dubna 1941 Tito a jeho komunističtí partyzáni čelili konkurenci, a to většinové srbské Jugoslávské armádě ve vlasti, jejíž příslušníci byli známi spíše jako Četnici. Toto protikomunistické a zpočátku i protifašistické hnutí odporu bylo pod vedením generála Draža Mihailoviče a jeho příslušníci nebyli příliš organizováni.[zdroj?] Po dlouhou dobu byla vojska četníků podporována západními Spojenci. Avšak jugoslávskou královskou vládou v exilu a králem Petrem II. Karađorđevićem nebyli nikdy oficiálně uznáni za hnutí odporu.[zdroj?]

Tito původně nereagoval na vpád německých vojsk do Jugoslávie, neboť jako exponent sověty vedené Kominterny musel respektovat pakt o neútočení, podepsaný Molotovem a Ribbentropem v Moskvě.

Dne 22. června 1941 Německo zaútočilo na Sovětský svaz. Byla realizována operace Barbarossa. Sovětské vedení vyslalo všem spřáteleným komunistickým stranám instrukce zaútočit na Němce a usnadnit tak Rudé armádě obranu vlasti. Titovi toto sdělení přeposlal bulharský komunista Georgi Dimitrov.[11] Jugoslávští komunisté proto vyzývají k ozbrojenému odporu. Po celé zemi byly šířeny letáky a bylo provedeno i několik sabotáží. Následně po celé Jugoslávii vznikly ozbrojené skupiny partyzánů, bojujících proti fašistům.

Komunističtí partyzáni brzy začali s obsáhlým a úspěšným tažením a začali osvobozovat kousek po kousku jednotlivá území. Jejich aktivity vedly Němce k tvrdým odvetám proti civilistům. To vyústilo v masové vyvražďování (za každého zabitého německého vojáka bylo zabito 100 Srbů, za každého zraněného německého vojáka bylo zabito 50 Srbů) domácího obyvatelstva. Na základě těchto skutečností se Tito pokusil spojit síly s Mihailovičovými četniky. Toto se podařilo na podzim 1941. Partyzáni i četnici získali na nedlouhou dobu pod svoji kontrolu nemalou část západního Srbska, které bylo později známo jako tzv. Užická republika.

Po porážce Užické republiky a rozchodu komunistů s četniky se partyzáni v čele s Titem stáhli do hor v Bosně. Tito byl v kontaktu s Kominternou a do SSSR posílal přes Dimitrova hlášení o tom, co se na balkánském válčišti odehrává. Často osobně žádal Rusy o vojenskou pomoc.[12]

Na osvobozených územích partyzáni zakládají lidové výbory, které mají být orgány vykonávajícími moc. Tito se stal vrchním velitelem Protifašistického shromáždění národního osvobození Jugoslávie AVNOJ, které se sešlo poprvé v Bihaći 26. listopadu 1942,[13] a podruhé v Jajci 29. listopadu 1943. Na obou schůzích bylo projednáváno budoucí uspořádání země v duchu demokratické federace. V Jajci byl Tito jmenován předsedou NOVJ. 4. prosince 1943, když většina země byla stále ještě okupována zeměmi Osy, již Tito jmenoval dočasnou vládu demokratické Jugoslávie. To přitáhlo pozornost Moskvy a ta následně začala s Titem a partyzány mnohem více spolupracovat.

Josip Broz Tito a Winston Churchill v roce 1944 v Neapoli

Poté, co Titovi komunističtí partyzáni čelili stále větším nátlakům vojsk Osy v období od ledna do června roku 1943, přišla nakonec na pomoc partyzánům vojska spojenců. Partyzánské oddíly úspěšně čelily snahám Němců, na rozdíl od Mihajlovićových četniků, kteří byli stále slabší a neefektivnější.[zdroj?] Jejich boj se stále více orientoval proti všem, než pouze proti okupantům. Král Petr II. Karadjordjević, americký prezident Franklin Delano Roosevelt a britský ministerský předseda Winston Churchill se přiklonili k Stalinovi a oficiálně uznali Tita a jeho partyzány na Teheránské konferenci jako hlavního představitele domácího ozbrojeného odporu. To umožnilo spojencům přijít na pomoc partyzánům.[14] Jakožto vůdce komunistického odboje se stal Tito hlavním terčem vojsk Osy. Němcům se třikrát skoro podařilo Tita zatknout: na jaře 1943 během ofenzívy s krycím názvem operace "Weiss", následně v červnu během ofenzívy s krycím názvem (operace "Schwartz") a dále pak 25. května 1944, kdy se mu tak tak podařilo uniknout německému vojsku v operaci Rosselsprung (Operace Rösselsprung (1944)) v Drvaru.

Partyzány podpořila spojenecká vojska, v čele s brigadýrem Fitzroyem Macleanem, který ve spojeneckých misích sehrával důležitou roli. V roce 1944 bylo založeno balkánské vojenské letectvo. Tito udržoval se všemi britskými představiteli, se kterými se setkal velmi dobré vztahy.[15]

Dne 5. dubna 1945 Tito podepsal se Sovětským svazem dohodu, umožňující dočasný vstup sovětských osvobozujících vojsk na území Jugoslávie. Partyzáni, posíleni vojsky Rudé armády, vyhráli osvobozeneckou válku v roce 1945. Po ukončení bojů byla všechna cizí vojska z Jugoslávie stažena. Rudá armáda se stáhla na podzim 1945.

Poválečná Jugoslávie (1945–1953)[editovat | editovat zdroj]

Koncem roku 1944 byla na ostrově Vis podepsána dohoda se záměrem sjednotit Titovu komunistickou vládu s exilovou vládou krále Petera II. Karadjordjeviče. Tato dohoda je také známa jako dohoda Tito-Šubašić.

Dne 7. března 1945 byla Titem a komunisty ustanovena v Bělehradě provizorní vláda Demokratické Federální Jugoslávie (DFJ). Tato vláda byla sestavena jako komunistická, s Titem v čele, bez možnosti zásahu z exilové vlády Petera II Karadjordjeviče. Po volbách v listopadu 1945 byl Tito jmenován ministerským předsedou a ministrem zahraničních věcí SFRJ. Jako politik se musel začít orientovat v celé řadě dosud mu nepříliš dobře známých oblastí, jakými byla například zahraniční politika. Ani krátce po válce ovšem nezpochybňoval vůdčí roli SSSR a Stalina v rodícím se komunistickém táboře.[16] Jugoslávie se po SSSR a Mongolsku stala třetí zemí na světě, kde se k moci dostala komunistická strana a inspirace sovětskými praktikami byla proto logickým vyústěním. Do země přicestovala celá řada sovětských poradců.

V listopadu 1945 Tito dal vzniknout novému silnému vojenskému sdružení, jugoslávské lidové armádě (Jugoslovenska narodna armija, nebo také JNA). Po určitou dobu byla tato armáda pátou nejsilnější armádou v Evropě. Tito také inicioval vznik tajné policie (Uprava državne bezbednosti/sigurnosti/varnosti, nebo také UDBA). Obě organizace, UDBA a bezpečnostní agentura OZNA (Organ Zaštite Naroda Armije) byly pověřeny, kromě jiného, aby vyhledávaly a odsuzovaly nacistické kolaboranty. Následovalo období masakrů.

Dne 29. listopadu 1945 byla vyhlášena republika a komunisté tak definitivně odstavují exilovou vládu od moci. O něco později, 13. března 1946, OZNA zatkla Dragoljuba Mihailoviće, v létě byl postaven před vojenský soud v Bělehradě. Přes brilantní obhajobu a protesty západních zemí byl ve zmanipulovaném procesu odsouzen k trestu smrti a 18. července 1946 byl popraven.

Komunistická strana Jugoslávie vyhrála první poválečné volby (i když se jednalo o kontroverzní formu hlasování, kdy na hlasovacích lístcích stála jen jedna strana a možnosti ano a ne). Tito se těšil velké popularitě a jugoslávští komunisté tak získali nemalou podporu veřejnosti. Strana okamžitě využila své síly, aby vyhledala a zničila zbývající kolaboranty, nacionalisty a antikomunisty, používající metod nepříliš vzdálených stalinskému režimu.

V říjnu roku 1946 Vatikán exkomunikoval Tita a jugoslávskou vládu za odsouzení katolického arcibiskupa Stepinace na 16 let vězení. Trest byl posléze snížen, neboť se na celou kauzu byla upřena mezinárodní pozornost, což by mohlo zvýšit sympatie k Římskokatolické církvi.

Titova iniciativnost na poli zahraniční politiky byla značným problémem pro jednotný východní blok, vedený Stalinem. Snaha vytvořit vlastní alianci na Balkáně a vystupovat v zahraniční politice nezávisle, vyvolala velmi rychle nevoli Moskvy. Po výměně několika diplomatických nót[17] mezi Jugoslávií a SSSR se nevraživost mezi oběma zeměmi přelila do osobní úrovně mezi Stalinem a Titem. „Zastavte posílání lidí, kteří mě mají za úkol zabít“, napsal Tito Stalinovi. „Pokud nezastavíte posílání vrahů, pošlu já jednoho do Moskvy za vámi, a buďte si jistý, že nebudu muset posílat druhého!“. Jak jugoslávský, tak i sovětský tisk tyto výhrůžky zveřejnil (pochopitelně tak, aby byla zdůrazněna negativní role protistrany).[18] Osobní invektivy vzbudily značný zájem také v zahraničí. KSJ byla vypovězena z Kominformy dne 28. června 1948 (Stalin zvolil kvůli důležitosti tohoto kroku srbský svátek Vidovdan).

Po této roztržce bylo nezbytné novou politickou linii upevnit i mezi samotnými jugoslávskými komunisty. Tito naléhal na své bývalé spolubojovníky a straníky, aby stáli za ním. Ti, kteří chtěli být i nadále loajální Stalinovi byli z veřeného života odstraněni, uvezněni, mnohdy v pracovních táborech. Hlavním manifestem Titovy nové politické orientace se stal 5. kongres KPJ, který se konal v červnu 1948.[19]

Dne 26. června 1950 schválilo Národní shromáždění rozhodující zákon, napsaný Milovanem Djilasem a Titem[zdroj?], o tzv. samosprávě: typ nezávislého socialismu, který experimentoval s myšlenkou rozdělení zisku mezi zaměstnance ve státem řízených podnicích.[20] Podnikům se dala větší svoboda v rozhodování o vlastních penězích a role plánování byla tak v národním hospodářství oslabena. Přestože pokračující liberalizační tendence umožnily poměrně rozsáhlou kritiku strany a systému, Tito osobně není nakloněn přílišnému uvolnění poměrů. Západní země se ovšem Titovým odmítnutím sovětské nadvlády nad komunistickými zeměmi a ekonomickými reformami nakonec rozhodli zařadit Jugoslávii do tzv. „Svobodného světa“. Tito později označil Jugoslávii za jediný zcela nezávislý stát na světě. 13. ledna 1953 se zákon o samosprávě stal hlavní sociální směrnicí v Jugoslávii. 14. ledna 1953 Tito zvítězil v prezidentských volbách nad Ivanem Ribarem.[zdroj?]

Tito jako státník (1953-1974)[editovat | editovat zdroj]

Tito při jednání se západoněmeckým kancléřem Willym Brandtem 11. října 1970

Po Stalinově smrti Tito odmítl pozvání Sovětského svazu k urovnání vztahů a smíru mezi oběma zeměmi. K tomu došlo až o dva roky později. Nikita Chruščov a Nikolaj Bulganin navštívili Tita v Bělehradě v roce 1955[21], aby se omluvili za příkoří, ke kterým došlo za vlády Stalina. Byla podepsána tzv. Bělehradská deklarace, ve které SSSR uznal právo Jugoslávie na vlastní cestu k socialismu. Jugoslávský tisk tuto návštěvu vykreslil jako triumf jugoslávské diplomacie. Tito posléze navštívil SSSR v roce 1956, což signalizovalo celému světu, že zášť mezi Jugoslávii a SSSR postupně opadává.

V roce 1956 Tito nakonec podpořil Sovětský svaz v postoji v maďarské krizi.[22] Považoval ho za „menší zlo“, než kterým byla domácí reakce.

Titova angažovanost v zahraniční politice se sice nerealizovala na Balkáně, jak to vypadalo v druhé polovině 40. let, ale v celosvětovém měřítku. Pod jeho vedením se Jugoslávie stala zakládajícím členem Hnutí nezúčastněných zemí. V roce 1961 Tito v Bělehradě zorganizoval summit s představiteli několika lidnatých, avšak ekonomicky nepříliš silných zemí (za Egypt Gamál Abdul Násir, za Indii Džaváhlí Nehrú a za Indonésii Sukarno), ve kterém byly nastíněny základní myšlenky hnutí. Zároveň tak navázal úzké vztahy se zeměmi třetího světa. Tento krok upevnil jugoslávskou diplomatickou pozici, která se snažila oficiálně vymezit vůči jak východním, tak i západním zemím a zároveň umožnila zemi získat potřebné suroviny pro domácí hospodářství a také nová odbytiště.

Jugoslávie se 1. ledna 1967 stala první socialistickou zemí, která otevřela svoje hranice cizincům, a zrušila vízovou povinnost pro příslušníky všech zemí světa. Ve stejném roce Tito otevřeně podpořil mírovou rezoluci arabsko-izraelského konfliktu.

Vztahy se SSSR se v druhé polovině 60. let opět zkomplikovaly.[23] Ačkoliv Dubček zachoval věrnost Varšavské smlouvě, z mnoha hlavních měst se ozývaly ustarané hlasy – o pražské kontrarevoluci. Brežněv si znovu vzpomněl na Titovu podporu, a proto ho koncem dubna roku 1968 pozval do Moskvy. Avšak setkání proběhlo úplně jinak, než očekával. Tito, v rozporu s postojem k maďarské krizi v roce 1956, tentokrát se sovětským vedením vyslovil značný nesouhlas. Tvrzení, že se v Praze dostaly k moci buržoazní a prozápadní živly neuznal.

Tito se domníval, že Dubček má dostatečně silnou armádu, a komunistickou stranu, aby se mohl ubránit sám.[zdroj?] Tato odpověď u přítomných sovětských novinářů vzbudila vlnu nevole a vedla k výtkám typu „podobné projevy se také dají pozorovat u vás, také k vám proniká kapitalismus. Máte obrovské dluhy na západě, a velkou nezaměstnanost, z čehož nás srdce bolí“. Tito však výtky na adresu jugoslávského liberalismu rozhodně odmítl a odrazoval Sověty od vměšování se do vnitřních záležitostí Československa. Nakonec bylo rozhodnuto, že se spor pokusí vyřešit klidnou cestou, a sám se zavázal, že vládě v Praze doporučí, aby své úsilí o obnovu nepřeháněla. Přes tento slib, liberálové, kteří měli v Jugoslávii většinu, začali otevřeně podporovat Dubčekovu politiku, neboť ji považovali za logický důsledek, nebo spíše stvrzení toho, čeho již sami dosáhli.[zdroj?] Ba co víc, Praha je povzbudila k tomu, aby se sami začali reformami zabývat. Tvrdili, že Jugoslávie vždycky stála v čele snah o demokratizaci socialismu, proto by ani v tomto okamžiku neměla být pozadu. Edvard Kardelj tak již počátkem roku vyzval k vytvoření nového, demokratičtějšího zřízení ve Slovinsku.[zdroj?]

Dne 9. srpna 1968, kdy spor mezi Brežněvem a Dubčekem dospěl na ostří nože, navštívil Tito Prahu. Byl veřejností přijat jako spasitel. Při této příležitosti prohlásil, že se musí vztahy mezi socialistickými zeměmi rozvíjet na základě rovnoprávnosti. Československým představitelům však ve své dlouhé rozmluvě vysvětloval, že nemají ve své politice tolik riskovat a předbíhat dobu. Kreml ovšem jeho snahu dělat prostředníka nedokázal ocenit.[zdroj?] Vzápětí se také za Titem do Prahy vydal nový rumunský vládce Nicolae Ceaușescu, o němž se rovněž proslýchalo, že usiluje o co nejvyšší nezávislost na Moskvě. Sovětům se vybavily nepříjemné vzpomínky na předválečnou protisovětskou dohodu. Dne 11. srpna (1968) Tito odjíždí z návštěvy Československa a vrací se zpět do Jugoslávie.

V noci z 20. na 21. srpna 1968 vojska Varšavské smlouvy, s výjimkou rumunských, obsadila Československo. Tito okamžitě prohlásil, že vojska porušila suverenitu nezávislého státu, a zasadila tak těžký úder socialistickým silám na celém světě. 23. srpna toto prohlášení oficiálně schválil Ústřední výbor komunistické strany Jugoslávie a odsoudil násilnou akci, pro níž se SSSR se svými spojenci rozhodl. V Bělehradě a dalších městech došlo k organizovaným protestům obyvatelstva.[zdroj?] Jugoslávské vedení strany v těchto dnech zasedalo téměř bez přestání a snažilo se československou krizi posoudit ve všech souvislostech. Z výroků, jež v diskuzi zazněly, je obzvlášť významné Titovo přiznání, že se spletl, když se domníval, že je SSSR nejvýznamnějším spojencem Jugoslávie v boji proti imperialismu. Údajně při rozhovoru se sovětským velvyslancem v SFRJ v roce 1968 Tito řekl, že se země bude v případě, že by ji podobně jako ČSSR obsadila vojska Varšavské smlouvy, bránit.[24]

Ve skutečnosti však byla situace znepokojivá. Představitelé Jugoslávské lidové armády se zhrozili situace, kdy země nebyla zcela připravena na případnou nečekanou agresi a sovětské síly by dosáhly Rijeky za pouhé tři dny.[zdroj?] Následně proto byla provedena rozsáhlá reforma armády.

V roce 1971 byl Tito znovu zvolen prezidentem Jugoslávie, již po šesté.[zdroj?]

Dne 16. května 1974 vyšla v platnost nová ústava, a Josip Broz Tito byl jmenován prezidentem i předsedou Svazu komunistů Jugoslávie na doživotí. Tato ústava byla nejdelší na světě; zmiňovala konkrétně Tita jako výjimku (v počtu mandátů hlavy státu). Srbští nacionalisté v druhé polovině 80. let později Tita za přijetí této ústavy, která dala Jugoslávii charakter konfederace, ostře kritizovali.

Na konci 60. let byl z politického života odstraněn Aleksandar Ranković. To oslabilo bezpečnostní složky státu, především tajnou policii a iniciovalo skutečnou liberalizaci poměrů v zemi. Byla tak otevřena celá řada otázek, které byly doposud tabu[25] a ke kterým musel Josip Broz Tito zaujmout postoj. Poprvé také navštívil Kosovo. Na jaře 1968 probíhaly po celé SFRJ studentské nepokoje, které Josip Broz oficiálně podpořil známým proslovem „studenti jsou v právu“.

V 70. letech se zhoršila ekonomická situace. Na začátku dekády vypuklo tzv. Chorvatské jaro, které od reformních cílů postupně přešlo k cílům nacionalistickým. Postupně začal být napadán i Titův kult osobnosti.[26] Josip Broz Tito uplatnil vůči představitelům tohoto hnutí restriktivní prostředky. Politické vedení Svazu komunistů Chorvatska bylo obměněno. Liberalismus z konce 60. let skončil a v zemi byl obnoven, byť v menší míře než dříve, restriktivní režim.

Závěrečná léta (1974–1980)[editovat | editovat zdroj]

Tito a Jimmy Carter během své třetí státní návštěvy v USA roku 1978
Americko-jugoslávský summit, 1978

Na konci 70. let existovala dle slov řady tehdejších politiků „čtyřčlenná komise“, která měla za cíl „zbavit Tita těch nejtěžších povinností“. Tento fakt se dostal na veřejnost až v roce 1989 v době pádu obrazu Tita a celého komunistického režimu a vyvolal ostrou debatu ve společnosti, zdali ke konci svého života byl Josip Broz skutečným politikem, či jen loutkou v rukách mladších komunistů. Tehdejší politici (například Lazar Koliševski) v novinách existenci komise připustili, ovšem ostře odmítli, že by Tito byl manipulován.[27]

V lednu 1980 byl Tito hospitalizován. Zdravotní péči mu poskytlo klinické centrum v Lublani. Jeho levá noha byla amputována krátce poté. Zemřel dne 4. května 1980, tři dny před svými 88. narozeninami. Okamžik úmrtí se stal pro jugoslávský režim určitým symbolem; následně byl vyhlášen třídenní státní smutek a každoročně držela celá země v okamžik úmrtí hlavy státu 4. května minutu ticha.

Na Titův pohřeb přijelo rekordní množství politiků a zúčastnilo se mnoho státních delegací. Podle počtu zúčastněných byl tehdy tento pohřeb označován za doposud největší v historii.

Politici, kteří se dostali k moci po Titově smrti přísahali, že z jeho cesty nikdy nesejdou (Druže Tito, mi se kunemo, da sa iz tvojej puti neskrušemo!). Problémy s fungováním Jugoslávie se ale objevily do několika let.

Jeho třetí manželkou se stala v roce 1952 Jovanka Budisavljevićová.

Titův odkaz za jeho života i po smrti[editovat | editovat zdroj]

Titova hrobka
Poštovní známka Sovětského svazu, Josip Broz Tito, 1982 (Michel № 5151, Scott № 5019)

Okolo jugoslávského vůdce začal vznikat, či byl systematicky budován, rozsáhlý kult osobnosti, a to již po druhém zasedání AVNOJe. Po osvobození země dosáhl ohromných rozměrů; zprvu se podobal kultu typickému pro východoevropské státy, po odklonu Jugoslávie od SSSR a Východního bloku se však změnil; důraz byl kladen spíše na lidskou stránku maršála, skutečnost, že se neřídí dogmatickými poučkami a hledá nová řešení pro svoji zemi.[zdroj?] Pod jeho jménem se konala celá řada akci; Den mládeže se konal v den jeho narozenin a Štafeta mládeže se dříve jmenovala Titovou štafetou.

Po Titovi bylo pojmenováno i několik měst – mezi lety 1946 a 1992 nesla Podgorica v Černé Hoře název Titograd, Užice v Srbsku název Titovo Užice, Veles v Makedonii přejmenován na Titov Veles (zrušeno po rozpadu Jugoslávie) a až dodnes najdeme v Chorvatsku poblíž Plitvických jezer obec Titova Korenica. Hlavní třída v Sarajevu dodnes nese název Maršala Tita. Druhý nejvyšší vrchol Makedonie dodnes nese název Titov Vrh. Téměř každé město, či obec v Jugoslávii pojmenovalo nějakou z ulic po jugoslávském prezidentovi.[28] Jeho jménem byla později pojmenována i planetka (1550) Tito, kterou objevil 29. listopadu 1937 Milorad B. Protić. Jugoslávský komunistický režim Tita velice vysoko vyzdvihoval[29] a na rozdíl od politiků, kteří jej ve funkci hlavy státu vystřídali, měl Josip Broz skutečně vysokou autoritu mezi obyvateli Jugoslávie.[zdroj?] Také ve volné krajině byly například na skalách k vidění velké nápisy TITO.[30]

Jugoslávská média i tisk uveřejňovaly v den významných výročí existence státu, bojů v druhé světové válce, či během významných dnů komunistického hnutí články oslavující a vyzdvihující akty Tita jako partyzánského vůdce; nešetřilo se však ale ani s chválou poválečné obnovy země, stejně jako účasti Jugoslávie v Hnutí nezúčastněných zemí. Během let 1987-1988 docházelo ve společnosti k rapidním změnám, které se projevovaly také poklesem zájmu o osobnost jugoslávského vůdce. V novinách se objevovaly často kritcké články. V roce 1987 přijala jugoslávská skupština dokonce i zákon o ochraně jména a díla Josipa Broze Tita.[28] Během roku 1989 pak začaly otevřené útoky na jeho jméno, hlavně ze strany nacionalistů. Ty pak pokračovaly i v první polovině let devadesátých, v době nacionalistických vášní i válek.

Pohled na osobnost Josipa Broze Tita se v jednotlivých jugoslávských republikách liší; v Slovinsku, Bosně a Hercegovině a Chorvatsku je velmi pozitivní.[zdroj?] V anketě Největší Chorvat, kterou po vzoru BBC (100 největších Britů) uspořádal týdeník Nacional roku 2003, Tito s přehledem zvítězil, následován vynálezcem Nikolou Teslou.[31] V Chorvatsku i dodnes přežívá řada míst pojmenovaných po Josipu Brozu, včetně jednoho z velkých záhřebských náměstí. V Srbsku i dodnes žije názor, že jugoslávský maršál je kromě úspěchů v domácí i zahraniční politice odpovědný za krizi 80. let, která vyeskalovala v rozpad státu.[zdroj?]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Již v roce 1963 bylo založeno Předsednictvo SFRJ. V roce 1971 bylo definováno jako kolektivní hlava státu a nositel zákonodárné a politické iniciativy. Tito byl de iure jako prezident federace bez ohraničení mandátu členem a předsedou Předsednictva, ovšem žádný z dalších předsedů Předsednictva nebyl prezidentem SFRJ.
  2. Datum 7. května 1892 bylo uvedeno v církevní matrice, v materiálech rakousko-uherské armády, do níž musel narukovat před první světovou válkou, je uvedeno datum 5. března 1892, spis u jugoslávské policie z meziválečného období hovoří o 12. březnu 1892, říšskoněmecké okupační orgány měly jako datum narození 7. březen 1892. V poválečné Jugoslávii se jeho narozeniny slavily 25. května (tzv. Den mládeže), což má patrně původ v omylu partyzánů, kteří jeho narozeniny v tento den poprvé slavili.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PHYLLIS, Auty. TITO A biography. [s.l.] : McGraw-Hill Book Company, 1970. Kapitola Boy into man, s. 32. (angličtina)  
  2. PHYLLIS, Auty. TITO A biography. [s.l.] : McGraw-Hill Book Company, 1970. Kapitola Evolution of a revolutionary, s. 51. (angličtina)  
  3. a b PHYLLIS, Auty. TITO A biography. [s.l.] : McGraw-Hill Book Company, 1970. Kapitola Evolution of a revolutionary, s. 54. (angličtina)  
  4. a b PHYLLIS, Auty. TITO A biography. [s.l.] : McGraw-Hill Book Company, 1970. Kapitola Political prisoner, s. 60. (angličtina)  
  5. PHYLLIS, Auty. TITO A biography. [s.l.] : McGraw-Hill Book Company, 1970. Kapitola Political prisoner, s. 70. (angličtina)  
  6. PHYLLIS, Auty. TITO A biography. [s.l.] : McGraw-Hill Book Company, 1970. Kapitola Illegal communist at large, s. 77. (angličtina)  
  7. PHYLLIS, Auty. TITO A biography. [s.l.] : McGraw-Hill Book Company, 1970. Kapitola Illegal communist at large, s. 88. (angličtina)  
  8. PHYLLIS, Auty. TITO A biography. [s.l.] : McGraw-Hill Book Company, 1970. Kapitola General secretary of the party, s. 128. (angličtina)  
  9. PHYLLIS, Auty. TITO A biography. [s.l.] : McGraw-Hill Book Company, 1970. Kapitola General secretary of the party, s. 131. (angličtina)  
  10. PHYLLIS, Auty. TITO A biography. [s.l.] : McGraw-Hill Book Company, 1970. Kapitola Preparing for war, s. 152. (angličtina)  
  11. PHYLLIS, Auty. TITO A biography. [s.l.] : McGraw-Hill Book Company, 1970. Kapitola Party secretary into army commander, s. 171. (angličtina)  
  12. PHYLLIS, Auty. TITO A biography. [s.l.] : McGraw-Hill Book Company, 1970. Kapitola Fighting alone, s. 203. (angličtina)  
  13. PHYLLIS, Auty. TITO A biography. [s.l.] : McGraw-Hill Book Company, 1970. Kapitola Fighting alone, s. 208. (angličtina)  
  14. PHYLLIS, Auty. TITO A biography. [s.l.] : McGraw-Hill Book Company, 1970. Kapitola Allied recognition, s. 219. (angličtina)  
  15. PHYLLIS, Auty. TITO A biography. [s.l.] : McGraw-Hill Book Company, 1970. Kapitola Allied recognition, s. 223. (angličtina)  
  16. PHYLLIS, Auty. TITO A biography. [s.l.] : McGraw-Hill Book Company, 1970. Kapitola International statesman, s. 246. (angličtina)  
  17. MARIE, Jean-Jacques. Stalin. [s.l.] : Naše Vojsko, 2011. ISBN 978-80-206-1211-3. S. 608. (čeština)  
  18. PHYLLIS, Auty. TITO A biography. [s.l.] : McGraw-Hill Book Company, 1970. Kapitola International statesman, s. 251. (angličtina)  
  19. KULIĆ, Teodor. TITO - Sociološkoistorijska studija. Bělehrad : [s.n.], 1998. Kapitola Titova antinacionalistička simetrija, s. 236. (srbština)  
  20. PHYLLIS, Auty. TITO A biography. [s.l.] : McGraw-Hill Book Company, 1970. Kapitola Head of state, s. 278. (angličtina)  
  21. KULIĆ, Teodor. TITO - Sociološkoistorijska studija. Bělehrad : [s.n.], 1998. Kapitola Tri krize u jugoslovensko - sovjetskim odnosima, s. 240. (srbština)  
  22. KULIĆ, Teodor. TITO - Sociološkoistorijska studija. Bělehrad : [s.n.], 1998. Kapitola Tri krize u jugoslovensko - sovjetskim odnosima, s. 242. (srbština)  
  23. KULIĆ, Teodor. TITO - Sociološkoistorijska studija. Bělehrad : [s.n.], 1998. Kapitola Titova antinacionalistička simetrija, s. 208. (srbština)  
  24. PHYLLIS, Auty. TITO A biography. [s.l.] : McGraw-Hill Book Company, 1970. Kapitola International statesman, s. 263. (angličtina)  
  25. KULIĆ, Teodor. TITO - Sociološkoistorijska studija. Bělehrad : [s.n.], 1998. Kapitola Titova antinacionalistička simetrija, s. 209. (srbština)  
  26. KULIĆ, Teodor. TITO - Sociološkoistorijska studija. Bělehrad : [s.n.], 1998. Kapitola Titova antinacionalistička simetrija, s. 207. (srbština)  
  27. Oslobođenje. říjen 1989, roč. XLVI, čís. 14838, s. 1, 3.  
  28. a b PERICA, Vjekoslav. Balkan Idols. [s.l.] : Oxford University Press, 2002. ISBN 0-19-514856-8. Kapitola The Tito Cult, s. 104. (angličtina)  
  29. PERICA, Vjekoslav. Balkan Idols. [s.l.] : Oxford University Press, 2002. ISBN 0-19-514856-8. Kapitola The Tito Cult, s. 103. (angličtina)  
  30. http://www.turistika.cz/vylety/za-nemymi-svedky-titova-rezimu
  31. 'Tito je jedini hrvatski državnik koga je svijet prihvaćao kao svjetsku ličnost' – Nacional.hr [online]. arhiva.nacional.hr, [cit. 2016-01-01]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DIZDAREVIĆ Raif, Od smrti Tita do smrti Jugoslávie, Jan Vašut, Praha, 2002, 351 stran, ISBN 80-7236-171-6
  • MUCHA Jiří, Oheň proti ohni, Eminent, Praha, 2015, 480 stran, ISBN 80-7281-032-4
  • PELIKÁN, Jan. Yugoslavia and the Prague Spring on the Eve of the Soviet Occupation of Czechoslovakia. Prague Papers on the History of International Relations. 2007, roč. 11, s. 393-414. Dostupné online [PDF]. ISBN 978-80-7308-208-6. 
  • RIDLEY Jasper, Tito, Dialog, Liberec 1995, 366 stran
  • VOJTĚCHOVSKÝ, ONDŘEJ: Z Prahy proti Titovi! Jugoslávská prosovětská emigrace v Československu. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2012. ISBN 978-80-7308-428-8

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]