Meša Selimović

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Meša Selimović
Narození 26. dubna 1910
Tuzla
Úmrtí 11. července 1982 (ve věku 72 let)
Bělehrad
Povolání spisovatel a vysokoškolský pedagog
Národnost Srbové
Alma mater Bělehradská univerzita
Významná díla Derviš a smrt
Ocenění Literární cena NIN (1966)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Meša Selimović (26. dubna 1910 Tuzla, Bosna a Hercegovina11. července 1982 Bělehrad, Srbsko), vlastním jménem Mehmed, byl srbský a bosenskohercegovský spisovatel, prozaik a esejista bosňáckého původu. Sám se považoval za Srba muslimského vyznání.

Život[editovat | editovat zdroj]

Jeho otec Alija (?–1936) pocházel ze solidně zajištěné obchodnické rodiny z hercegovské Bileće, ale krátce po uzavření domluveného sňatku utekl ke vzdáleným příbuzným do severobosenské Tuzly. Z tohoto krátkodechého manželství se narodila dcera Hanumica, která pak vyrůstala s otcem. Roku 1902 si Alija vzal za ženu chudou tuzlanskou dívku Pašu, s níž přivedl na svět syny Šefkiju, Mehmeda, Muhameda a Teofika a dcery Muliju, Hasibu, Safiju a Fadilu. Početná rodina kvůli otcovým hráčským a dalším poživačným zvykům postupně přišla o veškerý majetek.[1]

Mehmed navštěvoval místní základní školu a gymnázium. Vysokou školu studoval v Bělehradě, přesněji srbochorvatský jazyk a literaturu na Univerzitě v Bělehradě. Od roku 1935 do vypuknutí války v roce 1941 pracoval jako učitel na Reálném gymnáziu v Tuzle, které od roku 1989 nese jeho jméno[2]. Profesorskou zkoušku složil 14. května 1939.[3]

Od začátku léta 1941 aktivně spolupracoval s komunistickými partyzány. Po odhalení místní stranické buňky v polovině roku 1942 v jeho rodném domě proběhla razie, načež byl s jedním bratrem a sestrou dvaačtyřicet dní ve vazbě a následně strávil dalších 80 dní ve vězení. Poté byl pro nedostatek důkazů společně s dalšími komunistickými sympatizanty propuštěn. V květnu 1943 odešel na partyzánské území.

Jako účastník komunistického partyzánského boje za druhé světové války byl v jugoslávské společnosti uznávanou osobností. Mezi partyzány od října 1943 působil jako politický komisař (nejprve Srebrenické oddílu, od prosince Tuzlanského oddílu) a následně od dubna 1944 coby pracovník agitpropu. A třebaže byl oddaným komunistou, jeho vztah k levicovému hnutí poškodil fakt, že jeho bratra Šefkiju, partyzánského důstojníka, v prosinci roku 1944 spolustraníci popravili za údajnou krádež nábytku.

V období socialistické Jugoslávie nejprve žil v Bělehradě, kde se pracovně zdržoval od listopadu 1944, poté se roku 1947 přestěhoval do Sarajeva. Jako spisovatel začal působit až v pozdních letech. Své první dílo sepsal ve čtyřiceti letech, další pak v jednapadesáti. Od září 1947 vyučoval na Vyšší pedagogické škole, poté od roku 1950 tři léta učil na pozici docenta na Filozofické fakultě právě založené Univerzity v Sarajevu. V roce 1953 u něj byly diagnostikovány příušnice a nějaký čas strávil v nemocnici. Krátce po uzdravení usiloval o post mimořádného profesora, ale neuspěl, načež byl zákulisními intrikami vyštván z univerzity. Následující čtyři roky s rodinou živořil na pokraji bídy, než roku 1957 získal práci honorárního dramaturga v sarajevském Národním divadle. Roku 1962 uspěl v konkurzu a stal se hlavním redaktorem uznávaného sarajevského nakladatelství Svjetlost. Roku 1971 pak odešel do penze a o dvě léta později se přestěhoval do Bělehradu, kde později zemřel.[4]

Jako spisovatel byl přijat do Akademie věd a umění Bosny a Hercegoviny (ANUBiH) a Srbské akademie věd a umění (SANU).

Roku 1943 se Meša oženil se Srbkou Desankou Đorđićovou, učitelkou tělesné výchovy v tuzlanském gymnáziu, s níž udržoval dlouhodobý intimní vztah. Sňatku delší čas bránila spisovatelova jinak liberální rodina, která odmítala přijmout mezi sebe „ženu volných mravů“. Do tohoto manželství se 22. června 1945 narodila dcera Slobodanka.[3] V tu dobu již ale Meša udržoval blízký kontakt s Daroslavou (Darkou), dcerou meziválečného jugoslávského generála Živorada Božiće (1885–1945). Tu potkal v Bělehradě začátkem léta 1945 a i navzdory manželským poutům na obou stranách s ní tajně založil novou domácnost. Na udání své dosud právoplatné manželky byl nato předveden před etickou komisi Komunistické strany Jugoslávie, která jej pro „závadné chování“ 16. srpna 1947 vyloučila ze svých řad. V témže roce mladý pár ukončil své předchozí závazky a uzavřel nový sňatek. Krátce poté se novomanželé přestěhovali do Sarajeva, kde se pokoušeli začít nový život. V bosenskohercegovské metropoli se jim pak narodily dcery Maša a Jesenka.[5]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Ve svých dílech (Tvrdá země, První rota[6]) se zabývá tematikou války a partyzánského boje, v jiných dílech ale rozebírá i témata víry (hlavně tedy islámu), života v časech osmanské říše, či existence člověka jako takového. Jeho první práce přijala kritika rozporuplně, spíše odmítavě. Román Derviš a smrt (Derviš i smrt, 1966, česky 1969) patří k Selimovićovým nejvýznamnějším dílům[6], vysvětluje nelehké podmínky života za dob turecké nadvlády a bývá často označován za metaforu tehdejšího jugoslávského režimu. Podobné struny[7] se drží i román Tvrz (Tvrđava, 1970, česky 1974), který pojednává o krutém životě válečného veterána v Bosně v období územních ztrát Turecka v 18. století. Selimovićova díla se velmi často drží psychologické roviny; hledají morální hodnoty, označují dobro a zlo a střet mezi nimi.[zdroj?] V rozpravě Pro i proti Vukovi (Za i protiv Vuka, 1967) se zabývá reformou srbštiny, kterou v 19. století navrhl Vuk Stefanović Karadžić.

Za svoji tvorbu získal Selimović několik ocenění – prestižní cenu časopisu NIN a řád AVNOJe.[8]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. UZ 100-GODIŠNICU ROĐENJA MEŠE SELIMOVIĆ: Čovjekoljublje kao ideološka i umjetnička odrednica [online]. [cit. 2016-08-27]. Dostupné online.  
  2. 115 godina gimnazije [online]. [cit. 2016-08-27]. Dostupné online.  
  3. a b U lancima 42 dana [online]. [cit. 2016-08-27]. Dostupné online.  
  4. SELIMOVIĆ, Meša. Sjećanja. Beograd : BIGZ, 1986. 270 s. S. 200–210.  
  5. Brat platio glavom [online]. [cit. 2016-08-27]. Dostupné online.  
  6. a b DERETIĆ, Jovan. Istorija srpske književnosti. Beograd : Prosveta, 2002. Kapitola Pregled književnosti druge polovine XX veka, s. 1197. (srbština)  
  7. PELIKÁN, Jan, a kol. Dějiny Srbska. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2005. ISBN 80-7106-671-0. S. 563. Dále jen Dějiny Srbska. 
  8. Životopis autora (bosensky)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]