Sokol (spolek)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Sokol český
Aktuální vlajka České obce sokolské
Aktuální vlajka České obce sokolské
Motto V zdravém těle zdravý duch!
V mysli vlast, v paži sílu!
Tužme se!
Vznik 16. února 1862
Typ tělovýchovný spolek
Zakladatelé Miroslav Tyrš a Jindřich Fügner
Hlavní orgán Světový svaz sokolstva
Oficiální web www.sokol.cz/sokol/
Dřívější název Pražská tělocvičná jednota Sokol
Sokolové v kroji
Sokolové v kroji

Sokol je označením českého tělovýchovného spolku, který v historii české a slovenské tělovýchovy zaujal pozici nejen největší, ale také nejúspěšnější tělovýchovné organizace. Za zakladatele Sokola jsou považováni Miroslav Tyrš a Jindřich Fügner. Ve svých počátcích se Sokol inspiroval německými turnerskými spolky, které vycházely z tělovýchovy Fridricha Ludwiga Jahna. V letech 1867–1868 Tyrš vytvořil české tělocvičné názvosloví a v letech 1868–1871 na podkladě antické kalokagathie českou tělocvičnou soustavu, kterou vydal v roce 1873 v díle „Základové tělocviku”. Oba zakladatelé spolku od počátku propagovali jeho naprostou apolitičnost a kladli si za cíl fyzický a morální růst českého národa. Naopak Julius Grégr a další mladočeši se Sokol snažili získat do služeb české nacionální emancipace.

I když vznik Sokola nebyl nasměřován proti německému živlu, českému nacionalismu a konfrontacím s německými turnery se zejména po roce 1918 nevyhnul. Od konce 90. let 19. století pohlížel Sokol s despektem i na katolickou církev. Tradici sokolských sletů odstartovala v roce 1882 první jubilejní slavnost na Střeleckém ostrově. Svět tělovýchovy Sokol obohatil výstavbou závodních drah, sportovních hřišť a tělocvičen (sokoloven), které se staly neoddělitelnou součástí každého českého a moravského města nebo větší obce. Sokolský duch vládl za první světové války i v Československých legiích. Za svou pomoc při vzniku Československa byl Sokol často nazýván národním vojskem. Starosta Josef Eugen Scheiner a náčelník Jindřich Vaníček stáli při zrodu nové Československé armády. Díky českým emigrantům a sokolské misi se sokolské hnutí rozšířilo do zemí západní Evropy, USA a ostatních slovanských zemí. Spolek byl rozpuštěn poprvé v roce 1941 Reinhardem Heydrichem a podruhé v roce 1956 ÚV KSČ. K znovuzaložení „České obce sokolské” mohlo dojít až v roce 1990 po pádu komunismu. Z rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 31. ledna 1994 byla založena mezinárodní nevládní organizace Světový svaz sokolstva.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Friedrich Ludwig Jahn (1778–1852) přezdíván Turnvater Jahn se věnoval studiu teologie, německého jazyka a studiu výchovných a pedagogických zásad Johanna Heinricha Pestalozziho. V roce 1816 vypracoval tělocvičnou studii Die deutsche Turnkunst a záhy se myšlenka turnerského hnutí šířila po celém Německu. Základní myšlenkou Jahnových turnerů bylo sjednotit obyvatele jednotlivých německých států, posílit jejich národní sebevědomí a vytvořit základ německé armády, což se pozitivně projevilo při Napoleonských válkách, kdy mnoho turnerů válčilo na straně Pruska.[1] V roce 1847 existovalo na území Německa kolem 300 turnerských spolků se 120 000 členy. Po Metternichově pádu došlo v habsburské monarchii k nové vlně zakládání. V roce 1845 byl založen DT v Salzburku, Bregenzu, Dornbirnu, Innsbrucku, Riedu, v roce 1848 ve Vídni a v roce 1849 v Aši. Jako první německý tělocvičný spolek po nevydařené revoluci z let 1848/49 byl v Rakousku-Uhersku úředně schválen 1. června 1861 „Erster Wiener Turnverein”. V roce 1868 se turnerům podařilo ve Výmaru založit zastřešující centrální organizaci „Německé turnerstvo” (Deutsche Turnerschaft), které již sestávalo z 15. krajů (Turnkreis). Německá turnerská organizace DT v té době zastřešovala i německé tělovýchovné spolky na území Čech, Moravy a Slezska.[pozn. 1]

Česko-německá cvičení v Praze[editovat | editovat zdroj]

První pokus o společná cvičení na území Čech se objevil v roce 1837 v Jablonci pod vedením akademického malíře Kajetana Jäckla. Před revolučním rokem 1848 se o založení českého tělocvičného spolku pokoušeli pražští studenti v roce 1847 (Akademický tělovýchovný spolek), který byl navštěvován českými i německými studenty. Od roku 1843 fungoval na Malé Straně zásluhou zemských stavů privilegovaný tělovýchovný ústav podle soustavy Friedricha Ludwiga Jahna vedený berlínským učitelem tělocviku Rudolfem Stephani (Stephany), navštěvovaný jak českými tak i německými cvičenci. V roce 1844 uspořádal Stephani se 100 cvičenci první veřejnou tělocvičnou slavnost. K jeho žákům patřil v letech 1844–1845 Friedrich Emmanuel Tirsch/Miroslav Tyrš. Stephaniho po jeho odchodu vystřídal učitel tělocviku Friedrich Gustav Stegmeyer a posléze Jan Malypetr.[2]

Jan Malypetr se stal roku 1849 na staroměstském gymnáziu v Praze prvním českým učitelem tělesné výchovy, kde byl Tyrš jako student podruhé konfrontován s tělovýchovou. V roce 1851 zřídil Malypetr tělovýchovný ústav, který již Miroslav Tyrš aktivně navštěvoval. Po roce 1848 se rozběhla také společná cvičení Čechů a Němců v ortopedickém ústavu dr. Ferdinanda Schmidta na Václavském náměstí čp. 780. Zde také započal Tyrš v roce 1856–1857 svoji tělovýchovnou dráhu placeného skupinového cvičitele (Turngruppenleiter). Oba ústavy cvičily podle tělovýchovy Friedricha Ludwiga Jahna a Ernsta Eiseleneho. Schmidtův ústav se stal kolébkou cvičenců německého spolku „Prager Deutsche Turnvereien” a českého „Pražská tělocvičná jednota Sokol”.[2]

Založení Pražské tělocvičné jednoty Sokol[editovat | editovat zdroj]

Miroslav Tyrš
Jindřich Fügner

Zhoršující se zdravotní stav Ferdinanda Schmidta způsoboval odliv cvičenců a postupný úpadek ústavu. To byl také hlavní důvod proč se čeští i němečtí nadšenci rozhodli pro založení vlastního utrakvistického tělocvičného spolku. Dne 29. července 1861 došlo ke konstituci přípravného výboru (obchodník Rudolf Müller, Dr. Cornelius Schäffner, účetní Josef Kutzer, bankovní úředník Theodor Chertek a prokurista Paul Stadler), který pro nedostatek financí požádal ředitele pražské bankovní filiálky „Kreditanstalt für Handel und Gewerbe” Eduarda Seuttera von Lötzen o finanční podporu. Seutter byl svolný vznik spolku zafinancovat pouze v tom případě, že by se jednalo o spolek německý. Miroslava Tyrše takové chování pobouřilo a odmítl přeložit předložené německé stanovy do češtiny. Spor mezi českými a německými tělovýchovnými nadšenci nakonec vyústil v založení českého a německého spolku. Němečtí cvičenci ze Schmidtova tělovýchovného ústavu založili 16. ledna 1862 „Deutscher Prager Turnverein” a po obdržení 950 zlatých spolek zahájil 1. března 1862 v tělocvičně v Bartolomějské ulici vlastní provoz.[2]

Tyrš a Jindřich Fügner se chopili iniciativy a 16. února 1862 došlo v Malypetrově tělocvičně české reálky v Panské ulici v Praze k založení českého spolku „Tělocvičná jednota Pražská” se znakem sokola v letu. Jako předloha pro tvorbu spolkových stanov posloužily Tyršovi stanovy německého turnerského spolku „Deutscher Prager Männerturnverein”. Z toho důvodu byl také první název jeho obdobou (Prager Turnverein).[2] Tyrš přidal do českých stanov šerm a k vycházkám do přírody zpěv. Teprve v roce 1864 došlo po úpravě stanov ke schválení spolku s novým názvem „Pražská tělocvičná jednota Sokol”.[2] „Sokoly” se členové spolku označovali až od roku 1870.[2] Podle historičky Věry Olivové byl Tyršův záměr ve své základní podstatě téměř totožný se záměrem Jahnovým. U obou se objevovala za pomoci tělocviku a jeho veřejné prezentace snaha o sjednocení národa a vybudování národní uvědomělosti.[3]

Vztahy mezi pražským Sokolem a pražským Německým tělocvičným spolkem se jevily nadále přátelské. Dne 25. února 1862 se Sokol zúčastnil turnerské výroční slavnosti, Sokol je na oplátku pozval na taneční zábavu na Žofíně,[4] 13. července 1863 společně vyprovodili zemřelého pražského starostu na jeho poslední cestě, 22. května 1864 se delegace Sokola účastnila slavnosti svěcení nového turnerského praporu, na kterou dorazili i turneři z říše.[4] Černo-červeně-žlutou trikoloru Německého Turnvereinu nahradila vlajka žluto-bílá. Na žluté straně byla vyobrazena spolková orlice a na bílé český lev v zeleném věnci s nápisem „Deutscher Turnverein. Prag 1862.“ DT z Berlína a Lipska přijal pak pozvání na veřejné cvičení Sokola.[4] V roce 1870 sokolové turnery pro změnu žádali o radu ve financování nářadí (kozy, koně a bradel) a jeho nákupu. I když počáteční kontakty postupně odeznívaly, Sokol činnost turnerů nadále sledoval, zejména průběh německých „turnfestů”.[2]

Počátky českého Sokola[editovat | editovat zdroj]

Na vznik českého Sokola měli od samého počátku značný vliv zastánci českého národního uvědomění a radikální mimoparlamentní politici. Tento vliv byl nepřehlédnutelný i při prvním složení spolkového výkonného výboru.[2] Na zakládající valnou hromadu se dostavilo 75 členů. I když byl starostou zvolen Jindřich Fügner a místostarostou (později náčelníkem) Miroslav Tyrš, přesto ve výboru od začátku převažovali vlivní politici a národovci: mladočeši hrabě Rudolf Thurn-Taxis (zakladatel Hlaholu a mecenáš českého národního života), Emanuel Tonner (politik), MUDr. Eduard Grégr, JUDr. Julius Grégr (hlavní postavy Národních listů), Rudolf Skuherský (profesor a bojovník za zrovnoprávnění češtiny s němčinou), dále vlastenec Ferdinand Fingerhut (Náprstek), JUDr. Tomáš Černý (politik a obhájce v politicky motivovaných trestních řízeních proti redaktorům Národních listů a Pokroku), kteří se snažili Sokolu vtisknout charakter nacionálního hnutí. Z dvanácti členů rady mohl prokázat tělovýchovné zkušenosti jen Miroslav Tyrš, Jan Kryšpín, František Písařovic a Tomáš Černý.[2][5] U zrodu Sokola stáli i Josef Mánes, Jan Neruda, J. E. Purkyně či Karolina Světlá.[6] Proto také, jak tvrdí sportovní historik PhDr. Marek Waic, „první veřejné vystoupení národní pouť na Říp (1862) zorganizované mladočechy za účasti Thurn-Taxisova Hlaholu mělo silný politický podtext. Tyrš s Fügnerem se museli na přání všech členů podvolit a zúčastnit”.[4]

Cvičení Sokola pod vedením Tyrše a jeho cvičitelů se rozběhla v soukromém ústavu Jana Malypetra, potom v budově Apolla v Ječné ulici a po výpovědi nájemní smlouvy v dubnu 1863 se Jindřich Fügner rozhodl zakoupit pro spolek parcelu, na které architekt Vojtěch Ignác Ullmann navrhl novorenesanční budovu tělocvičny. V prosinci 1863 byla tělocvična v Sokolské ulici čp. 1437 uvedena do provozu a Fügner uzavřel s výborem tělocvičné jednoty nájemní smlouvu o každodenním užívání od 18 hodin do půlnoci. Po své smrti ji pak Sokolu odkázal.[7] Tyršova tělocvičná soustava vycházela z antiky, proto se také její součástí od počátku staly běh, skoky, hod diskem, hod oštěpem, box a zápas. V letech 1867 – 1869 přidal Tyrš soutěže v atletice (běh, skok do výšky, skok o tyči, skok do dálky) a ve vzpírání. Nářaďové cvičení přibylo až v roce 1871. V roce 1865 se objevuje u dvou jednot plavání, veslování a boxování, v jedenácti se zápasilo, sedm jednot zavedlo šermování a jedna se věnovala bruslení. Postupně přibyla střelba v pěti a jízda na koni. Úpolové cvičení mělo značnou oblibu. České tělocvičné názvosloví a tělocvičnou soustavu vydal Tyrš v roce 1873 v díle „Základové tělocviku”.[2]

Tělocvičná jednota Slovan 1899
Cvičení Sokola na hradním nádvoří v Lipnici nad Sázavou před rokem 1913

Neoficiální sokolské ústředí „Sbor pro pěstování vzájemnosti tělocvičných spolků slovanských” zahájilo činnost sice až v roce 1863, ale už od roku 1862 Tyrš při svých setkáních s cvičiteli inicioval i zakládání sokolských jednot v dalších městech, což odporovalo stanovám a Sokol se tak hned dostal do hledáčku rakouských policejních úředníků. Ještě tentýž rok vznikly jednoty v Jaroměři (1. červen 1862), Kolíně (25. červen 1862), Nové Pace (4. červenec 1862), Turnově, Příbrami (18. srpen 1862), Jičíně (5. listopad 1862) a v Kutné Hoře (1. prosinec 1862). V roce 1865 čítaly spolky celkem 1 949 členů.[8] V roce 1867 už existovalo na Moravě a ve Slezsku 13 sokolských jednot. Jako první byl na Moravě založen Sokol v Brně (2. leden 1862), dále například v Olomouci (1862), ve Valašském Meziříčí (1864), ve Velkém Meziříčí (1868), Tišnově (1870), v Dačicích (1871), Hodoníně (1872), v Třebíči (1863, podruhé 1872, nakonec až 1882), ve Znojmě (1883), v Telči (1890), v Moravské Ostravě (1891), Jihlavě (1892), v Prostějově a ve Slavkově (1889).[9]

Tyršova idea brannosti[editovat | editovat zdroj]

Za jeden z hlavních cílů považoval Tyrš vytvoření takové tělovýchovné organizace, která by se mohla stát základem armády. Za výchovou dorostu stál předpoklad, že každý český muž do třiceti let bude branně připraveným sokolem. V tehdejších intencích Rakouska-Uherska nemohl sice ideu brannosti prezentovat okázale, ale o to více ji vyslovoval v souvislosti se sokolskými úkoly. Zrovna tak využíval celé řady symbolů, kterými prodchl nejen veřejná cvičení.[10] V době prusko-rakouské války podal Miroslav Tyrš na valné hromadě 9. května 1866 návrh k zavedení branného výcviku a nabídl vládě vojenskou podporu, která se měla týkat ochranných hlídek bez účasti na bojích. Na začátku roku 1867 Sokol zřídil branný výbor a Tyrš výcvik rozpracoval do dvou etap: v zimním období (říjen–duben) probíhala teoretická výuka v pořadovém cvičení, v nauce o zbraních, v polním boji, ve stanování, v hlídkování a bezpečnostní službě, v letním období (květen–září) došlo na praktický výcvik ve střelbě, stanování, pochodování, pořadová cvičení a zacházení s bajonetem.[2]

V roce 1867 požádal Tyrš na místodržitelství hraběte Lažanského o zřízení vojenských jednotek k obraně státní hranice.[2] Císařská vláda nezpochybnila loajalitu českého spolku Sokola, ale na zřízení sokolského vojska nereagovala. Zdůraznila, že si váží nabídky bránit monarchii se zbraní v ruce a poděkovala za vzornou službu sokolských hlídek, zejména za uchránění Clam-Gallasova paláce před rabováním rozlíceného lidu.[11] V roce 1848 vypracoval Alvin Burian „Pravidlí vojenského cvičení“ s vojenskou terminologií. Tyršova vojenská terminologie „České velení a názvosloví vojenské” (1867) vycházela nejen z momentální válečné situace, ale také z Jungmannova česko-německého slovníku, který už Burianovu vojenskou terminologii obsahoval.[2] Ministerstvo zeměbrany vydalo na podporu střeleckého výcviku v roce 1909 „výnos o podpoře dobrovolné střelby”. Na to zareagovala ČOS v lednu 1912 žádostí u velitelství zeměbrany v Praze o propůjčení střelnice, střeliva a zbraní pro výcvik sokolstva, což bylo povoleno jak ČOS tak i pražské jednotě. Branný výcvik probíhal až do vypuknutí války.[4] Není tedy divu, že se branná zdatnost sokolů v bojích za první světové války prokázala. Tyršovo vojenské názvosloví převzala po roce 1918 Československá armáda.[12]

Hasičství a křesťanské tradice[editovat | editovat zdroj]

Tak jako u německých turnerů, pod jejichž spolky vznikaly uskupení „Turner-feuerwehr”, docházelo také v českém Sokole ke slučování sokolství s hasičstvím. Zejména v době, kdy se v Sokole projevila krize a zájem o cvičení upadal. V roce 1868 schválil výbor pražského Sokola pod heslem „Kdo hasič, ten sokol“ hasičská cvičení do své činnosti. V roce 1875 bylo evidováno 71 sokolských jednot se 7 812 členy, z nichž cvičilo pouze 1 156 sokolů.[2] Některé jednoty se v letech 1874-1876 přetvořily do spolků hasičsko-tělocvičných. Od roku 1876 vycházela v časopise „Sokol“ rubrika „Hasičství“. Miroslav Tyrš proti tomuto spojení později ostře vystupoval a v roce 1882 se hasičství od Sokola oddělilo.[13] Zrovna tak jako turnerské spolky světily sokolské jednoty své prapory (90 %), účastnily se církevních slavností, procesí ve svátky Božího Těla a Vzkříšení, vítaly biskupy, světily své tělocvičny. Obrat nastal až za vlády Eduarda Taaffeho, po Badeniho volební úpravě a jazykových nařízeních, zejména po roce 1897.[14] Náboženská nesnášenlivost sokolů nakonec vyústila v založení katolického tělovýchovného spolku Orla.

Dne 6. září 1883 světil „Sokol" v Chotěboři spolkový prapor a slavnostním řečníkem byl Frant. Lad. Rieger. Přirovnávaje ve své řeči Sokolství k rytířstvu pravil: „Nesmím pominouti i toho, že za povinnost křesťanského rytíře pokládali vřelou úctu k Bohu a že za víru i životy své v oběť přinášeli. V tomto duchu jevilo se starověké rytířstvo za nejušlechtilejšího rozvoje svého, a přeji si, abyste i Vy, jako praví, novověcí rytířové, tímtéž duchem byli vedeni a těchže šlechetných úkolů dbali. Kéž jako praví rytíři křesťanští v duchu nejslavnějších dob naší historie, všude stanete se zastánci pravdy.” Roku 1871 účastnil se „Sokol" v Karlíně 900letého jubilea založení druhého katolického kostela v Čechách na Proseku. Téhož roku účastnil se „Sokol" z Dačic oslavy papežského jubilea, při čemž Sokolové nesli pochodně. Roku 1878 uspořádal „Sokol" v Něm. Brodě slavnostní pochodňový průvod na počest tam na visitaci meškajícího biskupa královéhradeckého. R. 1885 „Sokol” z Chlumce n. Cidl. s praporem a v plném počtu účasten byl na mši sv. Po mši svaté byl prapor slavnostně církevně posvěcen. R. 1871 světili „Sokoli" v Brně s velkou církevní slavností svůj prapor, při tom mše sv. účastnil se s praporem „Sokol” z Pardubic. R. 1882 účastnil se „Sokol” z Pardubic církevního posvěcení tamní tělocvičny. R. 1882 „Sokol” v Lomnici dal podnět ku slavné mši sv. na počest sňatku korunního prince Rudolfa a účastnil se jí se svým církevně posvěceným praporem. Téhož roku Sokol v Opočně účastnil se v plném počtu s církevně posvěceným praporem slavnosti vysvěcení katolického hřbitova u Opočna. R. 1876 „Sokol” z Prahy byl ve chrámu Týnském na pohřbu městského radního Hanckeho. Dne 15. listopadu 1876 uctil „Sokol” v Ml. Boleslavi památku úmrtí Fügnera mší svatou. R. 1885 „Sokol” v Litomyšli uctil památku Tyršovu slavným rekviem. R. 1876 „Sokol” v Jilemnici dal konati službu za Fügnera a zúčastnil se slavností velikonočních. R. 1872 pozval si týž Sokol na přednášku katolického kněze Škodu. R. 1871 „Sokol” v Kundraticích postavil druhu Havlíčkovi pomník a dal ho církevně posvětiti a požádal za slavnostního řečníka místního faráře, atd.

—Úryvek z článku Z letopisů sokolských. [15]

Název, hesla a prapor[editovat | editovat zdroj]

Tělocvičná jednota pražská obdržela později v roce 1864 na návrh Emanuela Tonnera nový název Sokol Pražský. Dne 1. června 1862 předala v sále Apolla Karolina Světlá spolku prapor Sokola, dar českých dívek a žen, navržený Josefem Mánesem. Na bílé straně, olemované slovanskými motivy, Mánes umístil velký nápis Sokol. Druhá červená strana praporu nesla obraz bílého sokola v letu s heslem Tužme se. Spolek proklamoval rovnost, volnost, bratrství a Jindřich Fügner navrhl tykání a oslovení „bratře“. Původní pozdrav „Zdař Bůh“ byl v červnu 1862 zaměněn za pozdrav „Nazdar“.

Miroslav Tyrš v sokolském kroji od sochaře Ladislava Šalouna 1926
Sokolský dorost – cvičební úbor
Sokolská mládež – cvičební úbor
Sokolská jízda - Kotnov 1902
Tyrš a Sokol užíval již od svého vzniku různých citátů a hesel.
  • Jedinec nic, celek vše!
  • Ni zisk, ni slávu!
  • Kde stanutí, tam smrt!
  • Tužme se!
  • Kupředu, zpátky ni krok!
  • Jen ruchem žijeme!
  • Tam se svět hne, kam se síla napře!
  • Věčný ruch, věčná nespokojenost!
  • Co lid nezná, nikdo nezná, co lid nedoveď, nikdo nedoveď, co lidem se nestalo, nikým se nestalo!
  • Lví silou
  • Ni zisku, ni slávy
  • Za národ, drahou vlast
  • V zdravém těle zdravý duch!
  • Buďte věrni sobě, pravdě a spravedlnosti.
  • Pravda vítězí!
  • Kupředu, kupředu, zpátky ni krok!
  • Silou lví, vzletem sokolím
  • Vzhůru na svou stráž!
  • Spějme dál, za sokolským praporem!
  • Čechie, máti naše drahá

Sokolský kroj[editovat | editovat zdroj]

Sokolskou brannost prezentoval i všudepřítomný kroj: rudá garibaldovská košile, černohorská čepka bojovníků za svobodu a nebo kajda, která připomínala kožený kabátec polských kozáků. Původní návrhy Josefa Mánese nahradily úpravy Františka Ženíška a Františka Kožíška.[16]

Části kroje sokolského jsou:
  • Čapka černá s pérem ne přes 16 cm dlouhým, nad levým okem ležatě připnutým červenou kokardou s monogramem sokolským.
  • Kajda (kabát) a spodky jsou barvy šedé.
  • Kajda má obyčejný střih vpředu zakulacený, v zadu se šůsky. Na prsou jest 13 šnůrek a knoflíčků čamarových. Kolem krku otočena jest pletená šnůra. Rukávy jsou opatřeny čtyřmi šnůrkami a knofličky. Na levé straně prsou na kajdě přišita jest červenobílá páska 7 cm, dlouhá a 2 cm. široká s nápisem sídla jednoty.
  • Spodky jsou přiměřeně široké a zapadají, přehrnuty jsouce přes okraj, do botů
  • Košile jest červená; znak to svobody.
  • Střih košile jest tentýž jako při košili obyčejné. Kolem krku uvnitř límce nosí se límeček bílý, úzký a bez nákrčníku.
  • Kolem pasu jest řemen černě lakovaný se sokolským monogramem.
  • Boty buďtež lehké. Kdo nenosí bot, užívá holení, které dají se snadno k perkám připraviti * * * Členové vnbsp;kroji za chladu nebo prachu nosívají též pláště bez rukávů, tak zvané haveloky sahající do polovice lýtek.
  • Nošení svrchníků nebo vlněných pokrývek (plaidů) se nedovoluje.

—Vzorné kroje sokolské, Vĕstník Sokolský[17]

Zavedení župního systému a centrální organizace[editovat | editovat zdroj]

Základním nedostatkem sokolských jednot byla chybějící organizační struktura. Vnbsp;roce 1884 se konala regionální shromáždění, která se zabývala zavedením župního zřízení podle vzoru německých turnerů.[2] Ještě téhož roku vznikly první tři župy v Čechách, v roce 1885 následovaly další čtyři a v roce 1889 už fungovalo deset žup. V roce 1901 vzrostl počet žup v Čechách na 25, na Moravě a Slezsku na 11, přičemž Praha a Vídeň tvořily samostatnou župu.[18] Nové vesnické sokolské jednoty vznikaly jako sokolské čety pod patronací některé mateřské jednoty. Župní organisační systém se okamžitě odrazil na vzrůstající členské základně a počtu sokolských jednot.[2] Pozitivní dopad na nárůst členské základny měla i nově zavedená přednášková činnost a vzdělávání cvičitelů. V roce 1889 se podařilo župy se sokolskými jednotami (Krkonošská župa, Podkrkonošská župa, župa Havlíčkova, župa Plzeňská, župa Podřipská, župa Fügnerova, župa Tyršova, Středočeská župa, Východočeská župa, župa Žižkova a Sokol pražský) zastřešit pod centrální organizaci „Česká obec sokolská” (první starosta JUDr. Jan Podlipný), v roce 1892 vznikla centrální organizace „Moravsko-slezská obec sokolská” a v roce 1904 se obě organizace spojily do „České obce sokolské”.[19] V listopadu 1869 si ženy pod záštitou Miroslava Tyrše založily „Tělocvičný spolek paní a dívek pražských” v čele se Sofií Podlipskou, ale na všesokolském sletu cvičily ženy teprve až v roce 1901. Na začátku 90. let 19. se započalo v Sokole s tělesnou výchovou žactva a dorostu.[2]

Jízda sokolská[editovat | editovat zdroj]

V roce 1880 přijel Tyrš k odhalení pomníku Mistra Jana HusaČáslavi (budova pro dobročinné účely) v čele sokolů na bělouši. Roku 1891 na II. všesokolském sletu vystupoval už první jezdecký odbor v Praze, v jehož čele stál Otto Tille. Jezdecké odbory fungovaly pod jezdeckou župou sokolskou, která byla v roce 1910 přejmenována na Jízdu sokolskou. Jak před rokem 1910 tak i po válce existovaly jezdecké odbory i vnbsp;rámci jednot, aniž byly součástí této župy.

Kroj se skládal se znbsp;čapky snbsp;pérem a růžicí snbsp;monogramem. Dále byla součástí kroje kajda, kalhoty šité podle vzoru jezdeckých kalhot, tzn. na knoflíčky knbsp;zapínání, na lýtkách úzké a naopak široké na stehnech. Další součástí kroje byl pásek snbsp;monogramem a vysoké jezdecké boty snbsp;rovnými ostruhami. Ke slavnostním příležitostem se užívaly bílé rukavice ze srnčí nebo jelení kůže a naopak knbsp;cestování se užívaly rukavice tmavé. Rákoska měla být hladká, bez ozdob a asi 70 cm dlouhá. Co se týče koňského postroje, i ten měl svůj povinný vzhled. „Ohlavec“ měl být tmavý znbsp;přírodní kůže, doplněný dvěma otěžemi. Čelenky musely být červenobílé se šikmým širokým pruhováním a sedlo hladké snbsp;plstěnou podložkou. Další součástí byla slavnostní červená pokrývka snbsp;našitými bílými monogramy Sokol.

—Paměti jezdeckého odboru tělocvičné jednoty Sokol vnbsp;Turnově[20]

Všesokolské slety[editovat | editovat zdroj]

Sokol Kolín
Cvičení Sokola Škvorec na dvoře pivovaru 1908.
Podrobnější informace naleznete v článku Všesokolský slet.

Dne 18. června 1882 se konala na Střeleckém ostrově „Jubilejní slavnost Sokola Pražského“,[21], jejíž součástí byl i průvod Prahou. Tato slavnost měla vnbsp;široké veřejnosti mimořádný ohlas a pro sokolské hnutí byl tento úspěch povzbuzením knbsp;další činnosti. Po krizi vnbsp;sedmdesátých letech obnovil jeho společenskou autoritu a urychlil další vzestup. Po svém příchodu do Prahy vnbsp;roce 1882 se stal aktivním členem Sokola také Tomáš Garrigue Masaryk. Do začátku první světové války uspořádal Sokol šest sletů (1882, 1891, 1895, 1901, 1907, 1912). Významné byly i slety župní. Slet sokolské župy Prostějovské vnbsp;červnu 1908, kam jen zvláštní vlaky dopravily přes 14nbsp;000 návštěvníků, zachytil na filmový pás Jan Kříženecký.[22] Slibný rozvoj však zabrzdila I. světová válka.

Mezinárodní aktivity[editovat | editovat zdroj]

Na první „výzvědy” ke svým německým rivalům se Scheiner vydal v roce 1885 a to na slavnost Německého turnerstva do Drážďan.[2] Od 8. do 9. června 1889 se sokolové účastnili (za značného zájmu rakouských úřadů) 15. francouzské tělovýchovné slavnosti v Paříži a mezi hostujícími soutěžícími obsadil Pražský Sokol (Bloudek, Březina, Fiedler, Hyánek, Hron, Pechan a Potůček pod velením Grumlíka) první tři místa. V roce 1892 Sokol navštívil Nancy, 1894 Lyon, 1895 Périgueux, 1900 Paříž, 1901 Nizzu, 1902 Le Mans a 1904 Arras.[23]

Menší delegace českého Sokola hostovala 28.-31. července 1889 na turnerské slavnosti DT (Turnfest der deutschen Turner) v Mnichově, kde úkol porovnat organizaci Německého turnerstva a českého Sokola měli Kožíšek s Pechanem. Získané poznatky hodlal Sokol využít pro oživení Sokola.[2] Z dalších německých návštěv lze jmenovat turnerské slavnosti: 1894 ve Vratislavi, 1898 v Hamburku, 1903 v Norimberku, 1908 ve Frankfurtu a 1913 v Lipsku.[2]

Ani slovanské země nebyly zanedbávány. V roce 1888 to byla návštěva Lublaně, v roce 1892 se zúčastnili čeští sokolové oslavy k 25. výročí založení Sokola ve Lvově, 1897 směřovali do Celje, v roce 1903 opět do Lvova a 1904 do Lublaně.[24] Představenstvo ČOS vysílalo také české cvičitele do Ruska, kde zastávali pozici učitelů na středních a důstojnických kadetních školách. Rusové pozvedávání slovanského sebevědomí skrze zakládání českého Sokola neměli zapotřebí a ani o něj zpočátku nestáli. Navíc Sokolu v Rusku konkurovali němečtí turneři. První sokolská uskupení proto vznikala mezi volyňskými Čechy.[4]

Sokol v zahraničí[editovat | editovat zdroj]

Sokol Poznaň
Srbský Sokol

Spojené státy americké patřily k prvním zemím, kde se české sokolské spolky úspěšně etablovaly. První sokolské jednoty zde zakládali čeští emigranti už na konci roku 1860. V organizačních záležitostech američtí sokolové české sokolstvo značně předhonili a po zřízení centrální organizace zde fungovaly již v 70. letech 19. století čtyři župy. Župa východní se sídlem v New Yorku sdružovala 14 jednot ve městech: Baltimore, Bayonne N.Y., Morrisania N.Y., Newark, New-York L 1 City, New York 2-a, New Bedford Mass., Westfield Mass., Curtis Bay Mo, Philadelphia Pa., Patterson N.Y., New York, Long Island City N.Y.

Župa severovýchodní s centrem v Clevelandu měla 7 jednot ve městech: Cleveland O., Detroid Mich., Lorain O. a Allegheny Pa. Město St. Louis se stalo centrem župy střední s 12 jednotami ve městech: Chicago, Chicago III. Town of Lake, Manitowoe Wis., Milwakue Wis., St. Louis Mo., St. Louis Monnt Pleasant Mo., East St. Louis Mo. a Cedar Rapids Ja. Župa západní se střediskem v Omaze uváděla v roce 1907 17 jednot ve městech: Abic Neb., Black Wolf Kansas, Wilson Kansas, Bruno Neb., Crete Neb., Milligan Neb., Omaha, Plattsmouth Neb., Schuyler Neb., So Omaha Neb., Wilber Neb., Clarckson Neb., Dodge Neb., Brainard Neb. a Howells Neb.[2]

Německém císařství založila česká menšina první Sokol v roce 1889 v Drážďanech. Následovaly sokolské spolky v Hamburku (1891), Lipsku (1892), v Berlíně (1893) a Norimberku (1898), Turnverein „Jungmann“ v Pirně (1903), Turnverein „Slovan“ v Mnichově (1892) a Turnverein „Pokrok“ v Augsburgu. Ve dnech 29. a 30. května 1898 se konala v Berlíně na Wilhelmstraße slavnost k 5. výročí založení českého Sokola, které se účastnili zástupci z Vídně, Liberce, Prahy, Lipska a Drážďan. K 10. výročí založení berlínského Sokola se konala slavnost ve dnech 31. května a 1. června 1903.[2]

V roce 1863 vznikly první sokolské spolky v Polsku, Chorvatsku, Srbsku a Slovinsku (Lublaň 1863 „Južni Sokol”, Lvov 1867, Záhřeb 1874, Bělehrad 1891, Poznaň 1893), v roce 1866 v Rakousku (Vídeň 1867)[25] a o rok později ve Švýcarsku, od roku 1870 zakládali čeští cvičenci Sokoly v Rusku (Tbilisi 1898), rok 1879 odstartoval zakládání Sokola v Bulharsku (Sofie 1879), 1889 v Německu, 1891 ve Francii (Paříž)[pozn. 2], 1896 v Uhersku, 1903 v Anglii, 1908 v Argentině a 1910 v Dánsku. Poslední Sokol před první světovou válkou byl založen v roce 1911 v Kanadě.[2] Polský Sokol se ale od panslavistické myšlenky distancoval (Listopadové povstání a Lednové povstání) a šel vlastní cestou. Z tohoto důvodu se také haličtí sokolové odmítli účastnit prvního všeslovanském sletu v roce 1907 a společně s rusko-polskými a slezskými Sokoly zaměřili pozornost na polské tělovýchovné setkání ke 40. výročí haličského Sokola 29.-30. června 1907 ve Lvově.[2] [26] V roce 1908 se za starosty ČOS JUDr. Josefa Scheinera čeští sokolové připojili ke „Svazu slovanského sokolstva[27] a v roce 1910 sdružil „Svaz ruského sokolstva” spolky v Oděse, Moskvě a Tbilisi.[2] Na 1. sjezdu ruských sokolských organizací z Československa a Jugoslávie byl v prosinci roku 1923 v místnosti pražského Sokola založen Svaz ruského sokolstva v zahraničí.[28]

Konkurenční spolky[editovat | editovat zdroj]

Po roce 1897 se Sokol začal vymezovat zejména vůči rakousko-uherským úřadům, německým spolkům a pod parolou českého nacionalismu sílil i sokolský antiklerikalismus. V roce 1897 se oddělila Dělnická tělocvičná jednota. V roce 1909 se tělocvičné odbory při katolických organizacích sdružily pod křesťansko-sociální organizací Orel. Dalším spolkem, vůči kterému se sokolové vymezovali, bylo komunistické křídlo, které se roku 1921 oddělilo od Dělnické tělocvičné jednoty a konstituovalo vlastní Federaci dělnických tělocvičných jednot. Ze Skautingu, který patřil zrovna tak k sokolským rivalům, se v roce 1926 názorově oddělili Spartakovi skauti práce.[29][5] Naopak přátelský vztah udržovali sokolové s dělnickými tělový­chovnými jednotami DTJ. Jejich později vytvořený svaz Dělnické tělocvičné jednoty evidoval v roce 1919 již 900 jednot se 122 000 členy. Poměrně podobný vztah udržoval Sokol s agrární Selskou jízdou. Samozřejmě kladné vztahy pěstoval s Československou obcí legionářskou a dalšími legionářskými organizacemi.[30] Německé obyvatelstvo se sdružovalo nejprve v turnerských spolcích Deutscher Turnerbund. Po vzniku Československa museli turneři přetrhat vztahy k zahraničním centrálám a založili Deutscher Turnverband, který pod taktovkou Henleina již v 30. letech pomalu směřoval do Říše.

Sokol v době první světové války[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Maffie.

Rakousko-Uherské úřady před válkou činnost Sokola neomezovaly. Všechny veřejné akce a výlety musely sice jednoty předem hlásit u příslušných okresních hejtmanství, ale tak činily všechny spolky, včetně německých. Na každém policejním povolení se uvádělo: „Podotýkám, že při výletech těch veřejné a politické řeči míti dovoleno není.“ Policejní hejtmanství zakazovalo z obavy před nepokoji většinou výlety do oblastí s německy hovořícím obyvatelstvem. Po vypuknutí války narukovalo mnoho sokolů do armády. V sokolských jednotách zůstali jen starší muži, ženy, dorostenci a žáci. Ústředí ČOS si uvědomovalo, že za podporu monarchii nepřátelským Jihoslovanům se Sokol dostane do hledáčku rakouských úřadů. Svoji loajalitu Rakousku-Uhersku se snažil dát najevo zapůjčením sokoloven pro vojenské lazarety Válečnému pomocnému komitétu, pečováním dámského odboru o raněné vojáky v lazaretech a přípravou mládeže pro vojenskou službu. I když došlo v souvislosti s Maffií 24. listopadu 1915 z výnosu rakousko-uherského c. k. Ministerstva vnitra čís. 25037 ve smyslu § 24 a 25 odst. I zákona z roku 1867 k rozpuštění sokolského ústředí ČOS, činnost sokolských jednot jako samostatných právních subjektů pokračovala dál. Řízení převzal časopis Sokol.[4] Ostražitost monarchie se brzy ukázala jako opodstatněná. Roku 1914 tvořili sokolové ve Francii významnou část české vojenské skupiny Nazdar, která se stala součástí francouzské cizinecké legie. Hodně sokolů se zrovna tak nacházelo v československých legiích, ve kterých mimo jiné vládl sokolský duch, sokolský řád, oslovení bratře a sokolský pozdrav „Nazdar”.[4]

Sokol za 1. republiky[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Vznik Československa.

Sokolská jednota fungovala v letech 1918–1920 mimo své tělovýchovné činnosti také jako polovojenský sbor a v prvních dnech po převratu sehrál Sokol jednu z nejvýznamnějších rolí.[5] I když byla spolupráce Sokola a Ministerstva národní obrany oficiálně potvrzena zákonem o vzniku sokolských stráží až v roce 1919[31], přesto vlastnili sokolové zbraně již mnohem dříve. V září 1918 se konala tajná porada starostů pražských jednot, na které se probírala možnost brzkého převratu a zapojení Sokola. Ten byl znovu obnoven v podvečer 28. října 1918. Vedení ČOS ustanovilo 28. října 1918 „Ústředí sokolské stráže” a ještě ten den se po dohodě s DTJ, studentstvem a pražským policejním ředitelstvím zakládaly po celém území Čech a Moravy „Národní stráže”. Členové katolického Orla do Národních stráží nebyli připuštěni. Starosta ČOS Josef Scheiner se stal členem Národního výboru a v listopadu 1918 byl jmenován vrchním správcem Československých vojsk (od 1. ledna jejich generálním inspektorem).[32] Členové Sokola se podrobovali zdravotním prohlídkám a někteří podstupovali dobrovolný vojenský výcvik. Sokolové měli v nové republice demonstrovat: „…železnou ukázněnost a pohotovost před celým světem a hlavně před nepřáteli našimi a před nepřáteli naší svobody a republiky…“[5]

Ozbrojení Sokolové ve službě při vzniku samostatného Československa.
Legionáři a Sokolové při návratu prezidenta Masaryka do Prahy
S Masarykem 1920 na sletu

Příslušníci zaniklé habsburské armády museli po svém návratu domů absolvovat tzv. odrakouštění v přejímacích (karanténních) táborech (České Budějovice, Pardubice, Choceň, Uherské Hradiště, Znojmo, Hranice a tábor v Srbsku) a politicky podezřelí podstupovali až šestiměsíční internaci. Čerstvě vzniklá čs. vojenská správa ponechala v činné vojenské službě pouze vojáky s česko-slovenským občanstvím (ročníky 1882–1898), sepsala mužstva ročníků 1873–1900 a zbytek demobilizovala. Sokolové nahrazovali propuštěné rakouské vojáky a vstupovali do řad nově se transformující Československé armády. Samostatné sokolské roty, vzniklé v listopadu 1918 v Nymburce, Jaroměři, Železném Brodě a Klatovech, odjely na Slovensko.[33]

Na přelomu let 1918–1919 musely i stovky již demobilizovaných ročníků znovu nastoupit do činné služby. Společně s dobrovolníky z řad Sokolů, DTJ a Čs. obce střelecké, ze kterých se utvořily čtyři pluky „Stráže svobody”, likvidovali odpor v pohraničních oblastech (Deutschböhmen, Deutschsüdmähren, Sudetenland a Böhmerwaldgau), zejména v městech Liberec, Most, Opava a Znojmo.[33] Sokolové hlídali vlaková nádraží a projíždějící vlaky, zabavovali zbraně, konali strážní službu ve vojenských kasárnách a pevnostech, zabezpečovali sklady potravin, surovin a jiných objektů a bránili rabování a krádežím.[5]

Vznikaly i dobrovolnické útvary Národních brigád, Národní stráže, účelově zřízené oddíly nádražní stráže apod. Některé z nich však musely být okamžitě rozpuštěny pro svoji neschopnost plnit svěřené úkoly, úpadek morálky a kázně spojené s projevy drancování, organizovaných krádeží a násilností vůči obyvatelstvu...Československé republikánské vojsko, později označované jako domácí vojsko, složené převážně z vládou opovrhovaných „austrijáků“, střežilo důležité objekty, zabraňovalo krádežím, výtržnostem, lynčování a udržovalo spolu s bývalým c. k. četnictvem pořádek nejen v pohraničí... Jak dokládají zápisy zemských vojenských velitelství v Praze, Brně a Košicích, vždy šlo o případy rabování, osobního obohacování, projevy agrese a násilností proti nečeskému a židovskému obyvatelstvu. Objevovaly se případy znásilňování, ničení soukromého majetku a výtržností, způsobené v opilosti se zbraní v ruce. Přesným opakem byly strážní jednotky složené z příslušníků Sokola a DTJ, které se vykazovaly příkladnou kázní, disciplínou, organizovaností, a i když neměly frontové zkušenosti, byly platnou pomocí.

—Mucha Vladimír[33]

V lednu roku 1919 společně s vojáky bývalé monarchie hájili hranici v boji s Poláky na Těšínsku, Oravě a Spiši. Bratislavský župan Samuel Zoch (1882–1928) si v únoru 1919 vyžádal na ČOS 2000 sokolů, kteří měli pomáhat při převzetí moci nové vlády. Nakonec na Slovensko odjelo 2500 sokolů a 1. pluk Stráží svobody. Po vyhlášení Maďarské republiky rad nařídila Česká obec sokolská všeobecnou mobilizaci a 20. června bylo 86 000 sokolů odvedeno, 35 000 nastoupilo vojenský výcvik ve zbrani. Odmítnutí vojenské služby se trestalo vyloučením ze Sokola. Již 5. června odcestoval na Slovensko první sokolský oddíl a 10. června následoval druhý. V polovině srpna se sokolské prapory vracely ze Slovenska, kde zůstaly do začátku října jen pluky Stráže svobody.[34] Velká část sokolů zakotvila po první světové válce v četnické státní službě. Po roce 1920 již fungovaly nové ozbrojené složky, takže sokolstvo muselo zbraně odevzdat vojenským posádkám.[5][35] Na podzim roku 1922 došlo k ukončení činnosti sokolských branných čet.[34]

Situace členské základny v meziválečném období a český nacionalismus[editovat | editovat zdroj]

Do Sokola se hlásili především drobní živnostníci, úředníci, rolníci a nebo místní honorace. Žadatel musel projít zkušební dobou, během které se sledovalo s jakou pravidelností navštěvuje cvičení. K dalším povinnostem patřila ideová školení formou přednášek tzv. vzdělávací školy. Žadatelé se museli zavázat nejen k povinnému odběru sokolského periodika, ale také k jeho četbě, zájemci do 36 let také k povinnému cvičení. Prošel-li budoucí sokol kladně zkušební lhůtou a složil-li ideové zkoušky, mohl přistoupit ke složení sokolského slibu. Teprve pak se stal právoplatným Sokolem, mohl nosit sokolský kroj, zúčastňovat se členských schůzí a valných hromad, volit a být volen.[5][36]

Důležitou podmínkou členství byla mravní bezúhonnost a zachovalost. Čím se však Sokol nelišil od německého spolku Deutscher Turnverband byl požadavek na příslušnost k určitému etniku. Němci prosazovali původ „árijský“, Sokol příslušnost k „československé“ nebo jiné slovanské ná­rodnosti. Podobně přistupoval i k otázce židovské. Tak např. v roce 1919 dostal Sokol v Libochovicích zvláštní přípis od výboru České obce sokolské, která sice Židům členství povolila, ale jen pod podmínkou, že se přihlásí k české národnosti. Stejné rozhodnutí padlo i v případě jiného Žida, který byl členem židovského tělovýchovného spolku Makabi. Župa Podřipská přijetí z důvodu členství v židovském sportovním spolku nedoporučila.[36][37]Polici u Jemnice přebudovala sokolská jednota v roce 1919 místní synagogu na sokolovnu.[38]

V meziválečném období se sokolská jednota popasovávala s nezájmem ve vlastních řadách. Jednatelské zprávy neustále poukazovaly na neúčast, slabý odběr a četbu sokolského tisku nebo nezájem o cvičení: „...většina nedělá nic, jen zaplatí členský příspěvek...“ Dalším běžným jevem byla nekázeň dorostenců v sokolovnách, kterou vedení vyřešilo povinným dozorem členy výboru.[5][36] V letech 1920–1923 probíhaly očistné akce a došlo na vyloučení zejména 20 - 36 letých sokolů, u kterých byla zaznamenána pravidelná absence nebo neomluvená neúčast na nově zavedených povinných ideových přednáškách. Nelibost vzbuzovaly u cvičenců také ideové proslovy „před šikem“. Sokolská jednota v Libochovicích uvádí:„Pozvolný úpadek zájmu o sokolskou ideologii je charakteristický pro celé období meziválečného Sokola.“[5]

Tělovýchovná a turistická činnost[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Všesokolský slet.

ČOS pořádala, i přes značnou pasivitu členské základny, mnoho tělovýchovných, sportovních a kulturních akcí, které završovala oblíbenými všesokolskými slety. Zpravidla je však organizovali stále stejní členové, často sokolští funkcionáři. Za první republiky se podařilo zorganizovat čtyři všesokolské slety (VII. až X. v letech 1920, 1926, 1932 a 1938), v jejichž režii se konaly rozestavné běhy (štafety) s předáváním sletového poselství (1926, 1932, 1938), Středoškolské hry (1920, 1926, 1932, 1938), lyžařský závod v Jilemnici (1926), sokolská slovanská škola v Praze (1927), maratonský běh Praha-Lány (první v roce 1930), Zimní sletové hry v Tatrách a Krkonoších (1932, 1938)[39], Dny školní mládeže, žactva, dorostu (1932), Den žactva pražských národních škol, první sokolský slet žactva (1938), IX. závody Mezinárodní tělocvičné federace 1938 (Fédération Internationale de Gymnastique), přebor Svazu slovanského sokolstva (1932), společný přebor ČOS a Svazu slovanského sokolstva (1938), Vojenské odpoledne (1938), III. mezinárodní tělocvičné závody žen (1938), Mezinárodní tělovýchovný kongres (1938). S nástupem sportu přibývala hřiště, letní cvičiště, sportovní dráhy, stadiony (např. 1926 Strahovský stadion). Na rozvíjející se turistiku a na zájem mládeže o pobyty v přírodě reagoval Sokol výstavbou nocleháren pro sokolskou mládež a zakládáním turistických stezek. Roku 1929 byla otevřena sokolská turistická chata na Černé hoře v Krkonoších. Během stavby zde byla odzkoušena pomocná vojenská lanovka.[pozn. 3][34] Pod vlivem trampského hnutí a skautingu zařadil Sokol do programu i táborové pobyty v přírodě tzv. tábory a osady mládeže.[34] První tábor dorostenek pod hlavičkou ČOS pořádala Marie Provazníková ve Stříbrné Skalici v létě 1925.[40]

Sociální a kulturní činnost[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Sokolovna (Holice), Libeňská sokolovna, Sokolský dům (Vyškov) a Pomník padlým za Těšínsko.
Pomník padlým za Těšínsko v Orlové z roku 1928
II. projekt sokolovny v Holicích z let 1910-1011 (realizována pouze levá část) od architekta Otakara Novotného

Po válce 2. února 1919 byla ustanovena daň na podporu sokolů, kteří se z válečných důvodů dostali do pracovní neschopnosti. V roce 1922 založila ČOS „Fügnerův fond na podporu zestárlých a potřebných Sokolů” a vyzvala členskou základnu k pomoci nezaměstnaných sokolů či strádajících sokolských rodin. Pořádala také prázdninové pobyty dětí ze sokolských českých rodin z pohraničí a ciziny v českých rodinách ve vnitrozemí. V Sokolském věstníku přibyla rubrika „Sokolský trh práce” s inzercí nabídky a poptávky zaměstnání. V roce 1928 prominula ČOS nevýdělečným Sokolům placení příspěvků. Na konci roku 1927 se konala veřejná sbírka na lublaňskou sokolovnu a v dubnu roku 1928 na pomoc Bulharsku po zemětřesení.[34] ČOS se podílela také na stavbách pomníků padlých z první světové války a zrovna tak se sokolové zúčastňovali pietních akcí (např. 1924 Spolek pro poctu padlých za Těšínsko).[34]

Zejména na malých obcích rostl význam kulturní činnosti (taneční zábavy, plesy, koncerty a zejména ochotnické divadlo). Sokolovny propůjčené „Pomocnému úřadu válečnému” přinesly v podobě státního finančního odškodnění značnou sumu do sokolských jednot.[5] Ve 20. letech 20. století procházely stavebními úpravami a nová výstavba často spojená s architektonickými návrhy předních architektů reagovala na změny v tělovýchově. Sokolovny se tak staly kulturními centry s prostorami pro divadla, biografy a restaurace. V roce 1925 otevřel Sokol své nové sídlo Tyršův dům, kde byla zřízena cvičitelská škola ČOS pro týdenní až šestidenní kurzy sokolských cvičitelů.[34] Do nového Tyršova domu putovalo i muzeum otevřené již 28. září 1920 v deseti místnostech smíchovské vily Na Santošce.[41]

Sokol a sport[editovat | editovat zdroj]

Vzniku sportovních spolků a klubů se nemohl Sokol samozřejmě ubránit. Od roku 1860 fungoval v Praze „Anglický veslařská klub” (Englische Ruderklub) a od roku 1863 v Uherském Hradišti 1863 „Veslařský klub Morava” (Ruderklub Moravia).[2] Dne 15. listopadu 1867 se registroval „Eisclub Regatta” (Lední klub Regatta), který se později nazýval „Vereinigter Eisclub und Ruderclub Regatta” (Spojený lední a veslařský klub Regatta). Členy spolku byli jak Němci, Češi i Židé. Mezi českou členskou základnou se nacházeli i sokolové. Češi po nevydařeném pokusu strhnout vedení klubového výboru na svoji stranu nakonec založili vlastní český sportovní spolek „Český veslařský a bruslařský klub Praha”.[4] V roce 1881 pak následoval český Cyklistický spolek Praha (Verein der Radfahrer in Prag), 1890 Lehkoatletický spolek Praha (Leichtathletikklub AC Prag) a s přibýváním sportovních spolků také vznik sportovních svazů.[2]

Od založeného Českého olympijského výboru, potažmo olympijského hnutí a účasti jednotlivých sokolů na olympijských hrách se Sokol zpočátku distancoval (např. v roce 1900 Letních olympijských her v Paříži). V tomto postoji se plně shodoval s Německým turnerským svazem a vedení Sokola neoblomilo ani Tyršovo v roce 1869 vydané dílo „Hod olympický”. Situace se změnila až po první světové válce, kdy reprezentace československých sportovců nabrala na významu. Velký tlak na stanoviska Sokola vyvíjel i zájem mládeže o sportovní odvětví. V roce 1919 se stal Sokol členem Československého olympijského výboru, v roce 1920 se účastnilo celé sokolské družstvo letních olympijských her v Antverpách a umístilo se na 4. místě.[2] Na olympijských hrách v Paříži v roce 1924 získali sokolové devět medailí (Bedřich Šupčík první zlatou olympijskou medaili za šplh na laně bez přírazu). Sokol Ladislav Vácha přivezl v roce 1928 z OH v Amsterodamu dvě stříbrné a jednu zlatou medaili, sokol Alois Hudec se stal v roce 1936 vítězem v gymnastice na OH v Berlíně. Sokolové se prezentovali také na mistrovstvích světa nebo na závodech Mezinárodní tělocvičné organizace.[42]

Čechizace v národnostně smíšených oblastech[editovat | editovat zdroj]

Po vzniku republiky nastaly v německém pohraničí a v německých jazykových ostrovech značné změny. Vzhledem k tomu, že bylo v letech 1921 až 1930 v důsledku nesplnění zkoušky z úředního jazyka ze státních služeb propuštěno 33 000 zaměstnanců německé národnosti, došlo na územích s převahou německého obyvatelstva k narušení lokální sociální struktury. Úřední posty policistů, prokurátorů, správních úředníků, celníků a pracovníků hraniční kontroly, železničářů, zaměstnanců pošty najednou obsazovaly osoby české národnosti. Zrovna tak v dobovém žargonu „počešťovat všemi prostředky zněmčená území” se dařilo i pozemkovou reformou, která svým národnostním efektem přivodila další nepřirozené rozrušení homogenního německého osídlení.[43][44] Není se tedy čemu divit, že vztahy mezi Německým turnerským svazem a Sokolem byly značně odměřené, někdy i nenávistné. Republikové aktivity Sokola v německých oblastech ještě zesílily a zvláště od 30. let 20. století docházelo mezi oběma spolky k častým potyčkám.

Sokolské ochranitelky[editovat | editovat zdroj]

I když docházelo v rakousko-uherské k razantnímu rozvoji českého Sokola, v místech s převahou německého obyvatelstva se nemohl dlouho prosadit. To byl jeden z hlavních důvodů, proč Pražský Sokol zavedl už od poloviny roku 1880 systém tzv. sokolských ochranitelek (Schutzvereine), kdy jednoty z českého území zásobovaly své „adoptované jednoty” v německých obcích odbornou sokolskou literaturou, zřizovaly jim knihovny, pomáhaly s rozšiřováním inventáře a s obstaráváním nářadí nebo je finančně dotovaly (například Sokol Znojmo založen v roce 1882). Dne 18. května 1913 rozhodl výbor ČOS, že veškeré záležitosti týkající se dotování německých oblastí jsou nadále důvěrné a že nebudou zveřejňovány. V roce 1914 přijal výbor ČOS „Pravidla o správě a užívání národního základu”, z něhož byly poskytovány půjčky menšinovým jednotám v německých oblastech, hlavně na stavby sokoloven, koupě objektů a pozemků.[45]

Sokolští praporečníci - 28. říjen 1928
Sokol 1924
Krojovaní Sokolové v Praze 1932

Tento systém ochranitelek přejala i Československá obec sokolská a každá menšinová sokolská jednota měla přidělenu svou vlastní ochranitelku, která dbala na pravidelný kontakt a svojí přítomností podporovala v německých obcích česká veřejná vystoupení a kulturní akce.[37] Například ochranitelkou Sokolské jednoty v Jihlavě byla SJ Čáslav[46], ochranitelkou Sokolské jednoty v Moravské Třebové SJ Boskovice[47], ochranitelkou Sokolské jednoty Háj u Duchcova zase SJ v Praze-Michli[48], na Sokolskou jednotu Valtice dohlížela SJ Brno II[49] nebo nad Sokolskou jednotou Šternberk držela ruku SJ Olomouc .

Ochra­nitel­ské jednoty pak pořádaly spolu se svými „chráněnkami“ v německých oblastech veřejná cvičení, přednášky, české taneční a jiné zábavy. Současně posílaly do pohraničí cvičitele. Za úkol měly „napomáhati vhodným způsobem při usídlování českého, uvě­do­mělého živnostenstva, (…) učňů, živnostenských pomocníků i dělníků v oblasti.

—Z jednatelské zprávy Sokola v Libochovicích[36]

Hraničářské slety a výlety[editovat | editovat zdroj]

Po propuštění téměř všech rakouských úředníků ze státní služby klesl po jejich odchodu i s rodinami do Vídně ve Znojmě (do 1. dubna 1919) znatelně počet německého obyvatelstva (1910 16 812 Němců, 1920 7 988 Němců). Hned v srpnu 1919 se zde konal hraničářský sokolský slet.[34] Z Brna odjelo na slet do Znojma Západomoravskou župu plk. Švece (Moravské Budějovice, Třebíč, Jihlava, Znojmo, Velké Meziříčí, Telč, Vranov) podpořit 850 členů, z toho 450 krojovaných.[50][51] Ve dnech 19. až 20. července 1919 se konal slet v Jihlavě (1918 38 400 Němců, 1930 12 000 Němců)[52], vlakové nádraží odbavilo 20 000 cestujících.[53] V Trutnově (1921 26 412 Němců, 2 562 Čechů) uspořádala 26. června 1921 Krkonošská župa sokolský slet, kterého se zúčastnilo 7 000 sokolů a 25 000 českých diváků.[54]

V roce 1922 se uskutečnily mohutné sokolské výlety do čerstvě připojeného Těšínska a Ostravska.[55] Velká sokolská slavnost se konala 1. června 1930 v německé baště Chebu (1930 37 599 Němců, 2 351 Čechů). Ve vyprázdněných ulicích provolávali sokolové v průvodu „Ať žije český Cheb!” (Es lebe das tschechische Eger!).[56] Tentýž rok pořádal Sokol podobnou akci 7. září v Rumburku (1930 10 466 Němců, 766 Čechů) a další týden v Liberci (1930 95 623 obyvatel - 78,0% Němců, 18,2% Čechů) I zde došlo na provolávání hesla „Ať žije český Liberec!” (Es lebe das tschechische Reichenberg!)[57]

Hraničářský tisk[editovat | editovat zdroj]

Sokolskou agendu   menšinovou otázkou přebíraly hraničářské listy a tiskoviny. Například v Krkonošské župě vydávala Národní jednota severočeská „Trutnovský věstník”, „Český Sever”, „Stráž severu” nebo „Naše menšiny”. Listy „Naše menšiny” byly orgánem odborů Národní jednoty severočeské, Ústřední matice školské a sokolských jednot severovýchodních Čech. Rubrika «Sokolstvo a menšiny» (popř. Sokol v pohraničí) přebírala skoro všechnu sportovní a tělovýchovnou národnostní agendu (další rubriky: Z redakce a administrace, Z našich menšin, Menšinová práce – Věstník NJS, Letem menšinovým světem, Různé zprávy, Hraničářský film, Dobré knihy, Literatura, Menšinová literatura, Literatura dětská, Lidovýchova, Historický kalendář, Menšinové školy, Národní hospodář či Turistika a zimní sporty, kam přispíval Klub československých turistů).[58]

„Pohraničí nutno kolonizovat Čechy – dávat tam zaměstnance spolehlivé a finančně nezávislé, bránit sňatkům s Němkami, nebát se prostě falešně vykládaného slova čechizace.“

—Úryvek z Hraničářské rezoluce, Naše Menšiny 1935.[59]

Menšinová práce[editovat | editovat zdroj]

V oblastech s převahou německého obyvatelstva byla práce sokolských jednot úzce svázána s národním životem a s podporou hraničářských akcí. Stávalo se pravidlem, že aktivní osobnosti v menšinovém životě byly zároveň členy Sokola či členy několika českých spolků najednou. Například rubriku «Sokolstvo a menšiny» (hraničářské listy Naše menšiny) redigoval Jaroslav Borotínský Zyka, který pracoval také jako žurnalista ve «Věstníku Československé obce sokolské» a redaktor «Venkova». Jindřich M. Vlček, který se sokolských akcí účastnil, organizoval je a psal o nich, byl ředitelem dolů v Malých Svatoňovicích, divadelní ochotník, hasič, starosta Malých Svatoňovic, ale také člen Klubu československých turistů, Československého červeného kříže, Tělocvičné jednoty Sokol a Musejního a archivářského sboru.[60]

V menšinových obcích s omezeným počtem českých obyvatel se pořádaly kulturní akce vícero spolky najednou a obzvláště běžně se objevovaly paralely sokolů a učitelů. Proto se také v inzercích na místa hraničářských českých pedagogů požadovalo členství v Sokole.[58] Zrovna tak mohly hraničářské sokolské jednoty využívat tělocvičny českých menšinových škol a jejich knihovny Ústřední matice školské.[61] Články v listech „Naše menšiny” provolávaly: „Sokolské hraničářské jednoty bojují bok po boku s národními jednotami za lepší a jistější budoucnost našeho pohraničí“[62] nebo „Ochranitelky jsou apoštoly sokolství v menšinách – v mladých duších dorostu a žactva vyrůstá nám slibná naděje do budoucna.“[63]

U příležitosti jihomoravské výstavy ve Znojmě uspořádala Národní jednota pro jz. Moravu 4. září 1927 krajinský sjezd českých menšin z oblasti jz. Moravy. Sjezdu zúčastnily se delegáti a členstvo odborů Národní jednoty, sokolských jednot, hasičských jednot a učitelstva i zástupců různých místních korporací ze Znojemska, Mikulovska, Hustopečska, Mor. Krumlovska, Dačicka, Jihlavska a Mor. Budějovicka. Také z Brna zúčastnilo se zájezdu na 500 členů jednotlivých odborů a korporací. Po příjezdu brněnského vlaku šel velký průvod městem k Besedě, kde se pak konala krajinská pracovní konference jihomoravských hraničářů. Konferenci, jíž se účastnilo na 150 delegátů, předsedal starosta NJ Jan Máša a jednatel NJ prof. B. Kryčer. Pozdrav za město Znojmo vyslovil starosta dr. Mareš, načež předsedající vyznačil podrobně úkoly této konference a uvítal přítomného poslance Molíka a přečetl omluvné přípisy. Po zvolení resoluční komise promluvil o školských, kulturních, hospodářských a sociálních poměrech českých menšin na Znojemsku p. Tomášek ze Znojma, na Jihlavsku řed. Kliment z Jihlavy, na Mikulovsku p. Gartner z Mikulova a na Pohořelsku říd. učitel Smolík z Loděnic. Všichni referenti zároveň přednesli požadavky českých menšin na jejich zabezpečení. Zvláště zdůraznili nutnost, aby při příštích obecních volbách menšináři všude volili na jedinou společnou kandidátku, aby udrženo a zvětšeno bylo jejich zastoupení v obecních zastupitelstvech. Po referátech, které byly přijaty všemi shromážděnými neobyčejně vřele, odhlasována obsáhlá resoluce, v níž žádá se pro zabezpečení českých menšinářů, aby státní správa všude usazovala české zřízence a úředníky, starala se o to, aby v průmyslových podnicích zaměstnáváni byli češti dělníci, aby postaráno bylo náležitou pozemkovou reformou o existenční zabezpečení českých drobných lidí, aby provedeny byly potřebné stavby všech českých škol menšinových, po případě jejich rozšíření, aby při zadáváni prací vzat byl zřetel na české živnostníky, aby všude v menšinách byly zřízeny české mateřské školy, aby reklamace českých dětí z německých škol děly se urychleně, aby byly zřízeny potřebné školy obchodní a živnostenské pro český dorost v menšinách, aby pro české menšináře byla ponechána ochrana bytová a v Jihlavě české školství náležitě vybudováno, zejména zřízením učit. ústavu. Mimo to v resoluci vysloven kategorický požadavek, aby v obecních volbách volili všichni čeští lidé v menšinách společně a jednotně. Vřelým doslovem předsedovým porada skončena, načež následovala prohlídka výstavy a odpoledne konána lidová veselice v sokolovně.

— Moravská orlice, Sjezd jihomoravských hraničářů ve Znojmě[64]

„Sokol má bratra všude“[editovat | editovat zdroj]

Sokol měl na vývoj Československa nesmírný vliv. Marek Waic uvádí: „…seděli v podstatě na všech významných místech státní správy. Jednalo se o ministerstva, soudy, policejní ředitelství, úřady statistické, zemské, pozemkové, pošty, magistrát města Prahy (senátor Baxa) atd.”[65] Například již 2. listopadu 1918 došlo ke zřízení ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy a v roce 1920 byl pod ním vytvořen „Poradní sbor pro tělesnou výchovu”, v němž si rozhodující vliv udrželi členové Sokola.[66] V roce 1935 obsadili sokolové v parlamentu 106 míst: 70 poslanců a 36 senátorů, 45 agrárníků, 31 socialistů, 18 živnostníků a 12 představitelů Národního sjednocení.[5] Význam a vliv Sokola daleko přesahoval rámec tělovýchovy a sportu.

Praha 9. Sokolský slet 1932
Mezi představiteli politického života meziválečného Československa byla celá řada sokolů. Například ve volbách v roce 1929 bylo do poslanecké sněmovny zvoleno 67 sokolů a do senátu 32 členů sokolských jednot. Na seznamu sokolů - poslanců z roku 1929 nalezneme předsedu vlády Františka Udržala, ministra zahraničí Edvarda Beneše a další významná jména - Rudolfa Berana, Emila Frankeho, Milana Hodžu, Karla Kramáře, Jana Malypetra, Juraje Slávika, Antonína Švehlu. Sokolové tedy nebyli bez vlivu.

—Katalog výstavy Pod křídly Sokola[67]

Branná příprava a mobilizace[editovat | editovat zdroj]

Vedení ČOS schválilo v prosinci 1932 zásady branné výchovy a v roce 1933 obnovilo tradici náhlých srazů.[68] V první polovině roku 1934 se obrátilo Ministerstvo národní obrany na vedení ČOS s důvěrným dotazem, zda jsou sokolové v případě potřeby ochotni převzít strážní službu, přizvalo vedení ke spolupráci na připravovaném branném zákonu (přijat 1. září 1937) a přistoupilo k tajnému sčítání počtů členů Sokola a vojáků v záloze. Po přijetí zákona č. 82 Sb., o ochraně a obraně proti leteckým útokům 11. dubna 1935 byla zřízena civilní protiletecká ochrana (CPO), jejímž řízením bylo pověřeno Ministerstvo vnitra. Následovalo zakládání „Výborů pro obranu obyvatelstva”, které měly na starost brannou výchovou obyvatelstva a civilní protileteckou ochranu. Sokolské jednoty rozběhly veřejné přednášky k branné výchově a sbírky na vojenský arzenál Československé armády, zakládaly „branné odbory”, zajišťovaly veřejnou brannou výchovu na „Dnech brannosti” a výcvik civilního obyvatelstva.[pozn. 4]

Hlásíme se veřejně k tomu, že pěstujeme též výchovu brannou. Zanechme proto již veřejných tajemných schůzí a řekněme to otevřeně. Ano pěstujeme výchovu brannou a jsme ochotni dáti se do služeb republiky v případě války, ať zví veřejnost k čemu jsme odhodláni a připraveni.

—Z jednatelské zprávy Sokola v Libochovicích[35]

Na základě vládního nařízení č. 270/1936 Sb. ze dne 23. října 1936 vznikla Stráž obrany státu (SOS), do které vstupovali i sokolové.[pozn. 5][69][70] Od roku 1937 pomáhaly jednotky SOS obecním a městským úřadům při branném nácviku v sokolovnách, zejména při zacházení s plynovými maskami.[pozn. 6][pozn. 7] Zákon č. 75   8. dubna 1938 doplnil zákon o ochraně a obraně proti leteckým útokům v návaznosti na možné ohrožení ČR Německem. Po vyhlášení částečné mobilizace v květnu 1938 narukovali i sokolové.[31][71] Od začátku září 1938 byla ČOS v pohotovosti. Jednoty v pohraničních oblastech měly za úkol likvidovat závažné dokumenty a připravit evakuaci nejohroženějších sokolů, popřípadě sokolského majetku.[72]

V polovině září zřídilo vedení ČOS ve spolupráci s Ministerstvem sociální péče, Svazem dělnických tělocvičných jednot, Orlem a Československým červeným křížem sokolská střediska s ústředím v Tyršově domě, která organizovala péči o uprchlíky (ubytování, zaměstnání), převoz majetku Sokola, Orla a DTJ a hlídky na smíchovském, Wilsonově, Masarykově a Denisově nádraží. Po pádu Hodžovy vlády jmenoval prezident Beneš vládu gen. Jana Syrového. Ministrem bez portfeje se stal starosta ČOS Stanislav Bukovský. K všeobecné mobilizaci došlo 23. září 1938. I.-IV. pásmo českého, moravského a slezského pohraničí obsadila německá branná moc mezi 1.-7. říjnem 1938, V. pásmo do 10. října 1938. Vedení ČOS rozeslalo 1. října 1938 spěšný dotazník, ve kterém nabádalo neopouštět zabíraná území a ve dnech 2.-10. října převážel Sokol nákladními auty majetek zabraných jednot. Dne 22. října 1938 odešel exprezident Beneš do exilu a 25. října vydala vláda nařízení o otázkách státního občanství a opce, které upravovalo nabývání domovského práva.[72] V obsazených územích zůstalo 452 384 českých občanů v Čechách a 64 7449 na Moravě.[58]

Je naléhavou potřebou národní i státní, aby občané české národnosti, až se dozví, že jsou v tzv. plebiscitním území, byli přímo varováni před opuštěním tohoto území. Je zapotřebí je informovati, že jim bude poskytnuta v době plebiscitu naše i mezinárodní ochrana a je nutno působit na jejich rozvahu ... Odchodem před plebiscitem by zavinili ztrátu i tohoto území s převážnou většinou našeho obyvatelstva.

—Oběžník ČOS 1. října 1938[72]

Sokol na Slovensku[editovat | editovat zdroj]

Se vznikem Československa nastala i migrace Čechů na Slovensko a během první republiky počet Čechů na Slovensku prudce vzrostl. Nejpočetnější české menšiny žily v Bratislavě, Košicích a v Žilině. Sokol na Slovensku, až na pár ilegálních jednot, před vznikem Československa neexistoval. Podíl na šíření sokolské myšlenky měl právě příliv českých úředníků a hlavně učitelů.[73] První organizovaný Sokol vznikl v roce 1918 v Uherské Skalici. Velkou zásluhu měli na rozvoji slovenského sokolství také slovenští národovci Vavro Šrobár, Pavel Blaho, Kornel Stodola, Samuel Zoch a ďalší. Na začátku roku 1919 už existovalo 39 sokolských jednot sdružených do Masarykovy župy v čele se starostou Vavro Šrobárem. Na konci téhož roku byla stávající župa rozdělena do šesti nových: Považská župa Štefánikova se sídlem v Novém Mestě nad Váhom, Bratislavská župa Masarykova se sídlem v Bratislavě, Nitrianska župa Svätoplukova se sídlem v Nitře, Podtatranská župa Hviezdoslavova se sídlem v Martině, Pohronská župa Detvan se sídlem v Banské Bystrici a Východoslovenská župa Jána Kollára se sídlem v Košicích. V roce 1920 stoupl počet na 18 499 členů.[74]

Andrej Hlinka v roce 1937
Žluté a Červené plochy představují územní ztráty Slovenska v důsledku Mnichovské dohody a První vídeňské arbitráže. Žlutě vyznačené území připadlo Třetí říši a červené Maďarsku, připojeny byly v průběhu listopadu 1938

Nejčastější příčinou narůstajících problémů na Slovensku se stalo náboženství. Český ateismus nebo oslava svátku „arcikacíře“ Jana Husa byla pro slovenské katolíky nepřípustná.[73] Negativně se stavěli Slováci také k otázce odluky církve od státu. Problémy jazykové nevyřešil ani jazykový zákon č. 122/1920 Sb. Předsednictvo ministerské rady vydalo v červenci 1922 jednotlivým ministerstvům nařízení o povinnosti českých úředníků naučit se Slovensky a v roce 1925 museli čeští úředníci skládat ze slovenštiny zkoušku. Praxe byla ale zcela jiná. Ještě v roce 1927 prezídium ministerstva veřejných prací v Bratislavě vyzývalo k dodržování užívání slovenštiny. Český jazyk upřednostňovalo zejména vojsko a četnictvo.[73]

Zvláštní zákon také zajišťoval ve státní správě přednostní místa legionářům. Vzhledem k tomu, že jim povětšinou chybělo středoškolské vzdělání a slovenských legionářů nebylo ani 10% z celkového počtu, obsazovali místa zřízenců, školníků, vrátných atp. zase čeští legionáři. Z druhého sčítání lidu v roce 1930 vyplynulo, že ze 120 926 Čechů žijících na Slovensku jich 23 911 pracovalo ve veřejné správě, soudnictví a státní správě, v resortu železnic, školství a poštovní službě a 20 652 Čechů připadalo k vojenského sektoru.[73]

Podle situačních zpráv župních úřadů z roku 1925 se česko-slovenské vztahy na Slovensku nelepšily, ba naopak. Silnou pozici již před vznikem společné republiky měla na Slovensku Slovenská ľudová strana (od roku 1925 Hlinkova slovenská ľudová strana) a v tělovýchově v letech 1923–1928 vedl Orel s 27 804 členy (Sokol 24 059), v jehož čele stál Andrej Hlinka s prosazováním slovenské autonomie.[73] Jedním z velkých střetů slovenských autonomistů a zastánců česko-slovenské vzájemnosti se staly v roce 1933 Pribinovy slavnosti v Nitře. V červnu 1936 uspořádal Sokol demonstrativní cestu 40 000 Sokolů přes Bratislavu, Trenčín, Nitru, Turčanský Sv. Martin, Bánskou Bystrici a Košice do Užhorodu.[75]

Přesto vlna protestů a hesel typu „Na Slovensku po slovensky! Chceme slovenských dôstojníkov, četníkov a úradníkov!...“ sílila.[73] Dne 16. října 1938 se sešli v Turčianském Sv. Martině zástupci šesti slovenských žup z důvodu odvrácení zániku Sokola na Slovensku. Ve svém memorandu se přihlásili k novým poměrům a založili »Slovenský Sokol«. Vzhledem k tomu, že nová vláda zakázala nařízením z 5. prosince všechny tělovýchovné spolky, byl 14. prosince 1938 Slovenský Sokol spolu s Orlem a DTJ rozpuštěn. V šesti slovenských župách ztratila ČOS 146 jednot, 35 poboček se 49 292 členy, 48 sokoloven, 69 letních cvičišť a 33 biografů. Majetek propadl Hlinkově gardě.[76]

Sokol za protektorátu[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Obec sokolská v odboji.

Po vzniku protektorátu ČOS přestala s nacionalisticko-ideově-brannou činností a výchovou. Oficiálně se věnovala pouze tělovýchově, kultuře a osvětové činnosti, čímž se snažila krýt Obec sokolskou v odboji. Se svolením úřadů pořádal Sokol pravidelná cvičení mládeže, dospělých mužů i žen, akademie, divadla, besedy, členské večery. Školil nové členstvo, cvičitelstvo a vzdělavatele. Pořádal „zimní bratrskou pomoc” pro hospodářsky slabé rodiny a zimní nadílku. V roce 1939 Moravskoslezská župa Jana Čapka otevřela v Beskydech Sokolskou chatu Ostravice pro ozdravné pobyty hornických dětí (1941 Hitlerjugend, 1950 znárodněna, 1981 vyhořela).[77] Členové v Civilní protiletecké ochraně (CPO) školili ve zdravotnické přípravě a zrovna tak se sokolové účastnili sportovních soutěží (např. Lehkoatletické mistrovství Čech a Moravy 1939) nebo žactvo a dorost prázdninových táborů. Ústřední list „Sokolský věstník” s přílohami (Sokolský vzdělavatel, Cvičitel a Cvičitelka) a „dětský časopis Poupě” vycházely až do dubna 1941.[72]

Akce Albrecht der Erste a první sankce[editovat | editovat zdroj]

Secesní průčelí sokolovny v Libni z let 1909–1910, architekt: Emil Králíček
Sokolovna v Bakově nad Jizerou z roku 1929, architekt: Oldřich Liska

Okupační moci považovaly ČOS, legionářské spolky a Skaut (či podobné organizace) za nepřátelské a narušující začlenění protektorátu do říše. Na konci jara 1939 se začalo o sokolské špičky intenzivně zajímat gestapo, které v rámci likvidace Obrany národa v letech 1939 - 1940 zjistilo, že řada členů Sokola je zapojena do odboje a že vojenské velení se Sokolem počítá jako se svou zálohou pro období převratu.[72] Dne 1. září 1939 Karl Hermann Frank odstartoval pod krycím názvem Aktion Albrecht der Erste preventivní zatýkání představitelů českého veřejného života a sokolských žup a jednot (2 000 osob).[78] Na podzim 21. října 1939 vydal říšský protektor výnos o zákazu vytápění tělocvičen. V polovině ledna 1940 rozesílal Tyršův dům všem sokolským jednotám nařízení o zákazu užívání názvů upomínajících na státoprávní poměry bývalé republiky Československé a název organizace byl upraven na „Českou obec sokolskou”.[72]

Zastavení činnosti Sokola[editovat | editovat zdroj]

Přípisem říšského protektora Konstantina von Neuratha (č. j. BdS I- I 145/41) z 12. dubna 1941 byla činnost svazu, žup i jednot, jakož i připojených spolků zastavena. Zákaz platil i pro vznik nových náhradních organizací nebo hromadný přestup členů Sokola do jiných organizací. Majetek Sokola byl následně sepsán a spolkový dům v Praze uzavřen. K tomuto kroku se protektor rozhodl na základě zjištění, že mezi zajištěnými odbojovými osobami se nacházel velký počet vedoucích činovníků Sokola, dále kvůli sympatiím Sokola vůči novým vládcům Jugoslávie a jugoslávskému Sokolu, ilegálním spojům se Sokolem v Paříži, ale také pro hromadné přijímání členů rozpuštěného spolku »Junák« do Sokola. S okamžitou platností platil zákaz tělovýchovné a organizační činnosti a povolena byla pouze správa nemovitostí.[72]

Akce Sokol[editovat | editovat zdroj]

Po znepokojujících zprávách o celkovém nárůstu protektorátní rezistenční činnosti, sabotážích a stávkách dosadil Adolf Hitler na Neurathovo místo šéfa RSHA, SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha. „Akce Sokol” byla odstartována v noci ze 7. na 8. říjen 1941 a týkala se zatýkání vysokých sokolských funkcionářů, župních tělovýchovných a okresních činitelů. Celkem bylo zatčeno kolem 1 500 sokolů, z nichž velká většina putovala rovnou do Malé pevnosti v Terezíně a potom do koncentračního tábora v Osvětimi.[79] Ještě téhož večera podepsal Heydrich úřední rozpuštění spolku »Česká obec sokolská« se sídlem v Praze. Správou veškerého propadlého sokolského majetku pověřil Nationalsozialistische Reichsbund für Leibesübungen (NSRL).[80][81][72]

Rozpuštění a likvidace Sokola se nacistům rozhodně vyplatila. Do klína jim spadly státní sokolské dotace, statisícové členské příspěvky a výtěžky ze sokolských sletů a veškerý majetek (tělocvičny, hřiště a další centra) v přibližné hodnotě 600 000 000 K (60 000 000 RM). Řadu sokolských zařízení později získalo Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě a Nadace Reinharda Heydricha. Tyršův dům sloužil od 15. listopadu 1943 jako německý vojenský lazaret. Zájem o nemovitosti projevovaly i Deutsche Arbeitsfront (DAF), Kraft durch Freude (KdF).[82][81] Do 8. prosince musely být ze sokolských nemovitostí odstraněny všechny upomínky na Sokol: nápisy, busty, sochy, obrazy, fotografie atd.[72]

Sokol po atentátu[editovat | editovat zdroj]

Po atentátu na Heydricha, vyhlášení výjimečného stavu nad celým územím protektorátu a zahájené heydrichiádě zpracovala úřadovna gestapa v Praze závěrečnou zprávu o ilegální sokolské organizaci Jindra a podrobnou analýzu sokolského odboje. Rozbité sokolské skupiny kontaktovaly Petiční výbor Věrni zůstaneme, Obranu národa a splynuly s kruhy bývalých legionářských svazů, hasičských spolků, církví a nově budovanými organizacemi.[72] V říjnu 1944 seskočili čtyři sovětští parašutisté a jimi založené odbojové skupiny nesly názvy „Mistr Jan Hus“ a „Dr. Miroslav Tyrš“. Jména záměrně vybraná v tradici Sokola, jelikož antipatie ke komunismu a Sovětskému svazu na území bývalého Československa převládaly a obyvatelstvo se mělo na základě názvu s odbojem identifikovat.[83]

Počet sokolských členů v odboji není znám, zrovna tak není jasné, zda k odboji vyzývali přední funkcionáři. Je však známo, že členem Sokola byl Jozef Gabčík, který se podílel 4. června 1942 na atentátu na Heidricha.[84] V letech 1939 - 1945 bylo vězněno 11 611 členů ČOS, z toho popraveno 1 212. Jinak zemřelo dalších 2 176.[72] V koncentračním táboře skončil i tehdejší starosta Československé obce sokolské lékař Stanislav Bukovský. Během Pražského povstání 5.–8. května 1945 našlo smrt dalších 589 sokolských příslušníků.[85][81]

Dějiny a ideologie Sokola byly nacistům velmi dobře známé, také proto byla likvidace protiněmecké, antifašistické tělovýchovné organizace pro nacisty prioritou. Částečnou odpověď na otázku, proč mohl Sokol existovat ještě více jak dva roky po zřízení Protektorátu, lze najít v článku časopisu „Volk und Leibeserziehung“ z července 1941 od Wilhelma Welwarského, pocházejícího ze Sudet. Welwarský vyzdvihuje německé kořeny Tyrše a Fügnera a činí je zodpovědné za následné kroky a slávu v odkazu německého turnerství.[86][87]

Socialistická tělovýchova a zákaz Sokola[editovat | editovat zdroj]

Zástupci pěti československých tělovýchovných a sportovních organizací (Československá obec sokolská, Svaz dělnických tělocvičných jednot, Junák, Čs. všesportovní výbor a komunistická Federace proletářské tělovýchovy) vydali 9. května 1945 prohlášení ke sjednocení československé tělovýchovy a pod nově založeným „Ústředním národním tělovýchovným výborem” (ÚNTV) začaly tyto organizace v průběhu léta 1945 zakládat „místní tělovýchovné výbory”. Komunisté Federaci proletářské tělovýchovy ale neobnovili a vstupovali do Sokola. Proto v září 1945 vydal ÚNTV výzvu o sjednocení všech tělovýchovných a sportovních organizací do „Tělovýchovného svazu Sokol”. Proti tomuto sjednocení se razantně postavily Orel, Československý fotbalový svaz, mírněji pak ČOS a Svaz DTJ. Po odsunu německého obyvatelstva získal Sokol od „Osidlovací komise ministerstva zemědělství” a za spolupráce „okresních rolnických komisí” některé objekty, které později využíval pro letní školy v přírodě nebo sokolské letní tábory (například 1946 sokolský tábor Hajnice, 1947 usedlost čp. 119 ve Velké Úpě III., 1948-1949 sokolský tábor v Obřím dole).[88][89] Poválečný sokolský slet 1. ledna 1946 znamenal sice obnovení Československé obce sokolské, ale se založením „Československého tělovýchovného svazu” (ČSTS) na podzim roku 1946 také první krok k jednotné tělovýchově. Po únoru vzal vývoj v Sokole rychlý spád.[90]

Předsednictvo tzv. „Ústředního akčního výboru Národní fronty” rozhodlo 27. února 1948, že jedinou tělovýchovnou organizací bude Sokol. Všechny tělovýchovné, sportovní a turistické svazy, spolky a kluby musely povinně převést majetek a členskou základnu pod Sokol, který započal zakládat na podporu Gottwalda akční výbory v sokolských jednotách a župách. XI. všesokolský slet na Strahově v létě 1948 se již konal pod taktovkou KSČ. Průvod sokolů prošel kolem tribuny s Gottwaldem mlčky a s odvrácenou hlavou, padala i hesla jako např. „Nikdo nesmí diktovat, koho máme milovat“, čímž dávali sokolové najevo, že nastolená vláda KSČ není vítězstvím všeho lidu.[91] Po XI. všesokolském sletu začátkem července 1948 a po akcích při pohřbu dr. Edvarda Beneše započalo nové vedení ČOS s čistkami.[90]

Sídlo ČOS Tyršův dům, za vlády KSČ Výzkumný ústav tělovýchovný v Praze

Politické a organizační změny opřeli komunisté o zákon č. 187/1949 Sb. O státní péči o tělesnou výchovu a sport v čele se státními orgány „Státní výbor pro tělesnou výchovu a sport” (SVTVS) a „Státní úřad pro tělesnou výchovu a sport” (SÚTVS). Na základě usnesení ÚV KSČ byl 12. 12. 1952 přijat zákon č. 71 Sb. O organizaci tělesné výchovy a sportu. Tímto byly sport a tělesná výchova nadále řízeny státním orgánem „Státní výbor pro tělesnou výchovu a sport” (SVTVS).[90]

ÚV KSČ tak podle sovětského vzoru zrušil v roce 1956 jednotné organizace Sokola a v březnu 1957 zřídil Československý svaz tělesné výchovy a sportu, který existoval až do roku 1990. V roce 1955 ČSTV navázal na mnohaleté sokolské tradice zorganizováním I. celostátní spartakiády.[90] Tradici Sokola se podařilo zachovat jen díky „Ústředí československého sokolstva v zahraničí”. Do USA odešly například osobnosti: prof. Marie Provazníková (náčelnice ČOS 1936–38 a 1946–48, náčelnice Mezinárodní gymnastické federace FIG) a starosta ČOS z let 1945 až 1948 JUDr. Antonín Hřebík.[92] O obnovu Sokola se sokolové pokoušeli v období Pražského jara 1968. [93]

Ústředí československého sokolstva v zahraničí pořádalo:

  • I. slet: Vídeň, 6.–9. července 1962
  • II. slet: Montréal, 1.– 2. července 1967
  • III. slet: Vídeň, 1.–3. července 1972
  • IV. slet: Curych, 2.–5. července 1976
  • V. slet: Vídeň, 2. – 5. července 1982
  • VI. slet: Curych, 3.–7. července 1986

Česká obec sokolská - znovuzaložení[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Česká obec sokolská.
Vystoupení během XV. Všesokolského sletu uskutečněného v roce 2012 v Praze

V roce 1990 došlo k znovuobnovení Sokola a k navázání na jeho programové tradice. Česká obec sokolská (ČOS) patří v České republice k nejpočetnějším občanským sdružením. Členská základna čítá kolem 180 000 cvičenců, kteří se věnují nejen sportu a pohybovým aktivitám, ale také kulturní a vlastenecké činnosti. „Sport pro všechny” zahrnuje základy sportovní a moderní gymnastiky, pohybovou výchovu, rytmickou gymnastiku, aerobik, cvičení s náčiním, různé taneční směry, atletiku, míčové hry, netradiční hry a sporty, jógu, základy asijských bojových umění, zdravotní gymnastiku, pobyt v přírodě a turistiku. Sokol se zabývá samozřejmě i výkonnostním sportem. „Vzdělavatelský odbor” má na starosti soubory folklorní, divadelní, pěvecké, hudební a loutkářské.

Základními organizačními jednotkami ČOS jsou tělocvičné jednoty, sdružené do 42 sokolských žup. Nejvyšším celkem a zároveň zřizovatelem je ČOS. Koordinační činnost mezi župami spadá do kompetence krajského zmocněnce. Vyslanci z župních valných hromad vytváří Výbor ČOS, který zasedá dvakrát do roka. Ten volí starostu ČOS, místostarosty, jednatele a statutární orgán - 13 členné předsednictvo. Vyvrcholením činnosti ČOS je všesokolský slet.[94] Česká obec sokolská je členem Světového svazu sokolstva a také členem mezinárodní organizace ISCA (International Sport and Culture Association). V roce 2012 Sokol oslavil 150. výročí svého založení.

Kritika[editovat | editovat zdroj]

Vyhraněný nacionalismus namířený proti Němcům a konkurenční postoj se objevoval u Sokola od 90. let 19. století. Členové Sokola se netajili ani svým odporem k tehdejším pořádkům habsburské monarchie a potažmo ke katolické církvi. Sokol reprezentoval absolutní rozchod s náboženstvím. Sokolem uznávaný kult Jana Husa byl jedním z hlavních důvodů pro represe ze strany katolické církve a státních orgánů. Po roce 1910 se objevuje u Sokola vylučování členů za tzv. posluhu klerikálním snahám. V době první republiky se Sokol prohlásil za nositele československého světového názoru, který projevoval moralizujícími apely na národní čest.[95][96]

Tím lze Sokolu přičíst podíl na vzniku současného materialistického ateizmu, který z Čech udělal jednu z nejméně religiózních zemí na světě. Rakouská monarchie, dosud hodnocená poněkud více kriticky než si zaslouží, vytvořila prostor koexistenci různých národů a v jejím rámci se mohl český národ zdárně vyvíjet.

—Jakub Václav Zentner[96]

Při vzniku první republiky tvořili Sokolové základ nově vznikající armády a velmi brzy se tak stal Sokol protežovanou organizací nejen ze strany T. G. Masaryka, ze kterého si sokolové vytvořili nového Tyrše.[96] Sokolové se podíleli na čechizaci německého pohraničí a německých jazykových ostrovů a jsou spoluzodpovědní s ostatními českými i německými obrannými spolky za národnostní nesnášenlivost Čechů a Němců v meziválečném období.[37][97] Kritizováno bývá i mnohem poslušnější a dobrovolně nadšené chování při komunistických spartakiádách. Roubal uvádí, že „na rozdíl od nesokolských cvičenců si totiž Sokolové byli vědomi hlubokého ideologického rozkolu mezi sokolskými a spartakiádními aktivitami, a i přes tento rozpor se dokázali nadchnout pro spartakiádní stádnost”.[98] Podle listu rakouského Sudetoněmeckého krajanského sdružení je Sokol česká ultranacionalistická organizace a byla založena díky německé vynalézavosti počeštěnými Němci Friedrichem Tirschem a Heinrichem Fügnerem.[99][100]

Po sametové revoluci dochází k jisté idealizaci jak Sokola samotného tak i meziválečného Československa. Neslavné stránky sokolské historie jsou podle Antonína Ročka (jako třeba „vyřizování si politických a nejspíš i osobních účtů” při převratu 28. října 1918)[101] zamlčovány a v běžně dostupné literatuře není tento problém zpracován.[102] Podobná kritika zazněla na konferenci „Sokolství – občanská společnost – sjednocující se Evropa” na Univerzitě PalackéhoOlomouci v roce 2003.[102]

Třetí krize ideologie sokolského hnutí proběhla bezprostředně po vzniku samostatného československého státu. V době honu na čarodějnice v ČOS (vylučování těch, kdo byli pro zachování rakouské monarchie v podobě federalizovaného republikánského státu, kdo údajně spolupracovali s rakouskými orgány v době světové války atd.) ukázal Sokol velmi drsnou tvář. To vedlo pouze k dalšímu posilování Svazu DTJ i Orla na úkor bývalých členů Sokola. Zůstává skutečností, že tento postoj vedení ČOS ovlivnil i řadu emigračních sokolských organizací, které se po roce 1917 a vítězství Sovětů ocitli v emigraci v ČSR. Především šlo o Ruský Sokol, jehož základnou se stala Praha, ale v polovině 30. let pak podstatná část ruských Sokolů věřila spíše bělehradské odnoži ruské emigrace.

—Hodaň B. (5. - 6. 12. 2003 Olomouc)[102]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. 1. kraj: Severovýchod (Nordosten), 2. kraj: Slezsko a jižní Poznaňsko (Schlesien und Südposen), 3. kraj a: Pomořany (Pommern), 3. kraj b: Braniborská marka (Mark Brandenburg), 3. kraj c: Provincie Sasko a Anhaltsko (Provinz Sachsen und Anhalt), 4. kraj: Sever (Norden), 5. kraj: Dolní Wesera a Ems (Niederweser uns Ems), 6. kraj: Hannover, 7. kraj: Horní Wesera (Oberweser), 8. kraj: Porýní a Vestfálsko (Rheinland und Westfalen), 9. kraj: Střední Rýn (Mittelrhein), 10. kraj: Horní Rýn (Oberrhein), 11. kraj: Švábsko (Schwaben), 12. kraj: Bavorsko (Bayern), 13. kraj: Duryňsko (Thüringen), 14. kraj: Saské království (Königreich Sachsen), 15. kraj: Německo-Rakousko (Deutsch-Österreich). Ve statistice z roku 1865 je poslední kraj rozdělen ještě na 15. kraj a: Čechy, Morava a Rakouské Slezsko (Böhmen, Mähren und Österreichisch-Schlesien) a 15. kraj b: Rakousko (Österreich). Viz G. HIRT, Zwietes statistisches Jahrbuch, s. XXXV, s. 118, 124; pro pozdější dělení krajů do jednotlivých žup viz např. Statistische Erhebung innerhalb der Deutschen Turnerschaft am 1. Januar 1887, in: Deutsche Turnzeitung 28, 1887, s. 401-407. (německy)
  2. V Paříži vznikla pobočka Sokola v roce 1891. Spolu se sociálně-demokratickým spolkem Rovnost založili Prozatímní výbor, který mimo jiné usiloval o vytvoření vlastní vojenské jednotky dobrovolníků. Díky jeho úsilí a díky podpoře některých francouzských známých osobností (velmi se angažoval například Ernest Denis) vznikla 31. 8. 1914 česká 1. rota praporu C 2.pochodového pluku Cizinecké legie.
  3. Vojenská jednotka lanových drah při pardubickém železničním pluku postavila v roce 1927 pomocnou vojenskou lanovou dráhu z Janských Lázní na Černou horu (od začátku srpna 1927 do 27. října 1928). Dopravovala materiál a podpěry pro zde budovanou turistickou lanovku. V průběhu dvacátých a třicátých let také probíhal intenzívní výcvik na plochách v Pardubicích, kde byly vojenské lanové dráhy opakovaně stavěny a zase likvidovány. Štábní kapitán pluku Josef Klicpera byl pak převelen na ministerstvo národní obrany. Lanové dráhy byly pak využity při výstavbě pohraničního opevnění. Vojenské lanovky v období první republiky
  4. Od roku 1935 byly pořádány Dny armády, čili přehlídky vojsk před veřejností a od roku 1937 také Dny brannosti ve spolupráci armády, škol a tělovýchovných organizací (zejména Sokola). Tyto akce popularizovaly armádu v očích veřejnosti a armáda tak měla velmi vysoký společenský kredit.
  5. Podle vládního nařízení tvořili jednotky SOS státně spolehliví jednotlivci, příslušníci četnictva, policejních strážních sborů, obecní stráže bezpečnosti a vojenské osoby, příslušníci finanční stráže a osoby mající postavení jiné veřejné stráže (Sokol, střelecké jednoty, Rote Wehr), jiní zaměstnanci státu (Československých státních drah), ústavů, podniků a fondů státních nebo státem spravovaných a zaměstnanci veřejnoprávních korporací, ústavů podniků a fondů.
  6. Zřízení Civilní protiletecké obrany (1935, 1937), v rámci níž byli obyvatelé vybaveni plynovými maskami, prošli různými kurzy a cvičeními.
  7. 1. 9. 1937 začal platit Zákon o branné výchově, kterým se zaváděla branná výchova jako povinný předmět do škol. Branná výchova byla povinná pro muže i pro ženy, branný výcvik pouze pro muže.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Věra Olivová: Lidé a hry, historická geneze sportu, s. 489.
  2. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab Monika Ruffíni, Juraj Sivulka: Die historische Entwicklung der Sokolbewegung in Böhmen und Mähren im 19. und in der ersten Hälfte des 20. Jahrhunderts in Bezug auf das deutsche Turnen. Dissertation zur Erlangung der Doktorwürde durch den Promotionsausschuss Dr. phil. der Universität Bremen, Juni 2005.
  3. Věra Olivová: Lidé a hry, historická geneze sportu, s. 490.
  4. a b c d e f g h i Waic Marek: Tělovýchova a sport ve službách české národní emancipace, Karolinum Press, 2014
  5. a b c d e f g h i j k WAIC Marek: Sokol v české společnosti 1862-1938. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, Fakulta tělesné výchovy a sportu, 1997. 209 s. ISBN 80-238-3287-5.
  6. Podvečer Masarykova demokratického hnutí v Divadle Kolowrat 9. května 2012
  7. Výstava Pod křídly Sokola - Sokol v prvních letech existence
  8. Výstava Pod křídly Sokola - Rozmach sokolství
  9. Jaroslav Nešpor: Z historie první tělocvičné jednoty v Brně - nynějšího Sokola Brno I.
  10. SOUKUP František Alois: Tyršova idea národní armády. 2. vyd. Praha: Orbis, 1936. s. 97, 99.
  11. Fremden-Blatt, 10. ledna 1867, s. 4 - Aus Prag.
  12. SOUKUP František Alois: Tyršova idea národní armády, 2. vyd. Praha: Orbis, 1936. s. 103.
  13. Stanislav Málek: Z historie požární ochrany (Aus der Geschichte des Brandschutzes), vydalo ČSPO, Říčany, 1961. Jakub Alois Jindra: Česká literatura hasičská (Tschechische Feuerwehrliteratur), vydáno vlastním nákladem v Táboře, 1893.
  14. URBAN Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982.
  15. Čech/Der Böhme, 21. prosinec 1910, s. 1
  16. HOŘEJŠÍ Jan: O zdraví národa. Praha: Mladá fronta, 1948. s. 5.
  17. Vzorné kroje sokolské, Vĕstník Sokolský, Nr. 8, 9, S. 231/265. Praha 1907
  18. Pamětní list IV. sletu, Praha 1901
  19. Výstava Pod křídly Sokola - Sokolové, sokolky a Česká obec sokolská
  20. SOkA Semily, Sokol-TJ Turnov, Paměti jezdeckého odboru tělocvičné jednoty Sokol vnbsp;Turnově, invent. č. 5, s. 40
  21. Památník Sokola Pražského, Původní kniha vydaná ke dvacátému výročí založení Sokola Pražského roku 1882. Detailní popis vzniku, podmínek a způsobů práce včetně zábavných příhod ze sokolského života. - Jubilejní slavnost Sokola Pražského
  22. Karel Čáslavský: Sokolské slety (I.)
  23. Ottův slovník naučný - Sokol
  24. Ottův slovník naučný - Sokol
  25. Dějiny Sokolské župy Rakouské - 25. sokolská jednota
  26. Bericht über den Sokoltag in Lemberg vom 29. – 30. Juni 1907, GstA Berlin, S. 8. (německy)
  27. V roce 1905 byl založen Svaz slovanského sokolstva (ENCYKLOPÉDIA SLOVENSKA 1981, 540).
  28. Šrámková Petra: Volnočasové organizace dětí a mládeže ruské emigrace v meziválečném Československu na podkladech dobového periodického tisku. Magisterská diplomová práce. Olomouc 2015.
  29. WAIC, M., KöSSL, J. Český tramping 1918-1945. Praha: Práh; Liberec: Ruch, 1992.
  30. MUCHA, Vilém. Dějiny dělnické tělovýchovy v Československu. Praha : Olympia, 1975. Kapitola Spartakus, s. 78.  
  31. a b Sokol v letech 1937-1939
  32. Vybrané kapitoly z dějin tělesné kultury - Tělovýchovné spolky v letech 1918 - 1939
  33. a b c Mucha Vladimír: Poválečné uspořádání ovlivňující vývoj výstavby a zachování vojenských památek na Velkou válku na www.valka.cz
  34. a b c d e f g h Jindřich Petr: Analýza programové koncepce výchovy mládeže ve spolku Sokol v letech 1918-1928, Liberec 2011
  35. a b Sokol a počátky Československé republiky - Sokol Libochovice
  36. a b c d Sokol v letech meziválečných
  37. a b c Waic Marek (ed.): Češi a Němci ve světle tělovýchovy a sportu, UK, nakl. Karolinum, Praha 2004
  38. Nadační fond Zecher a projekty obnovy
  39. Moulík Ladislav: Zimní sletové hry. In: Památník X. všesokolského sletu v Praze 1938. Nakladatelství a knihkupectví Československé obce sokolské v Praze, Praha 1939
  40. Vlčková Jana: Analýza názorů na letní tábory vybraného vzorku dětí ve Valašském Meziříčí, 2012
  41. Časopis Národního muzea, řada historická, 183, 3–4, 2014 (p. 3–6), Na úvod „sportovního“ čísla, Lucie Swierczeková, Jitka Schůtová
  42. KOZÁKOVÁ, Zlata. Sokolské slety. Praha : Orbis, 1994. ISBN 80-235-0029-5. Kapitola XI. všesokolský slet, s. 42.  
  43. Rádl Emanuel: Válka Čechů s Němci. Praha: Melantrich, 1993 (1. vyd.: 1926)
  44. Seibt Ferdinand: Zur Sozialstruktur der ersten ČSR, in: Beiträge zum deutsch-tschechischen Verhältnis im 19. und 20. Jahrhundert. München: Lerche, 1967 (VIII.: Pozemková reforma)
  45. Waic Marek: Tělovýchova a sport ve službách české národní emancipace, s. 87.
  46. Tělocvičná jednota Sokol Liberec I., Nazdar! Sokolské souzvuky, č. 12 – prosinec 2015, Ročník 5.
  47. Historie Sokola v Boskovicích
  48. Teplický Deník, 18.9.2014, Sokolovnu chce obec opravit
  49. Valtice - II. Kulturní rozvoj české menšiny
  50. Sokolská myšlenka v Medlánkách - historie
  51. Západomoravská župa sokolská, která dala podnět k odhalení pamětní desky na rodném domku v Čenkově v neděli dne 15. května 1921, se od tohoto dne nazývá Sokolskou župou plk. Švece.
  52. Bernhard Böttcher: Gefallen für Volk und Heimat: Kriegerdenkmäler deutscher Minderheiten in Ostmitteleuropa während der Zwischenkriegszeit, 2009
  53. Historie železnice Znojmo-Jihlava
  54. Ein provokatives Sokolfest in der deutschen Stadt Trautenau, PA, Po 6 Bd. 3. Ts. Tgb. Nr. 2777 (or.), Eing. 18. VII. 1921; Ts 2556 (L 125 960 – 61). In: Collegium Carolinum (Hg.), Deutsche Gesandtschaftsberichte aus Prag I (1983) 470 (německy)
  55. Waldauf Jan: Sokol – malé dějiny velké myšlenky, s. 49
  56. Koch: Sokolinvasion in Eger, PA. Po 28 Bd. 2 Ts. Tgb. Nr. A III. 8. (Or.) (Urz), Eing. 11. VI. 30, Ts 745 (L 140 184). In: Collegium Carolinum (Hg.), Deutsche Gesandtschaftsberichte aus Prag III (1999) 283 (německy)
  57. Koch: Sokolfest in Reichenberg, PA. Po 6 Bd. 20 Ts. Tgb. Nr. A III. 3. c. (Or.) (Urz.), Eing. 20. IX. 30, Ts 1204 (L 130 515-516). In: Collegium Carolinum (Hg.), Deutsche Gesandtschaftsberichte aus Prag III (1999) 290 (německy)
  58. a b c Štěpánová Marie: Naše menšiny (později Naše hranice), meziválečný časopis podporující českou menšinu v národnostně smíšených oblastech severovýchodních Čech, Institut komunikačních studií a žurnalistiky, 2015
  59. Naše menšiny, 1935, roč. XV., č. 7, s. 119-120
  60. Vašata Ondřej: Život a dílo „hraničářského hejtmana“ Jindřicha M. Vlčka. cit. d., s. 24-25
  61. Král Martin: České spolky ve Šternberku v letech 1908–1938, bakalářská práce, 2011
  62. Kdo méně chce - jak by nechtěl nic. Naše menšiny, 1935, roč. XV, č. 8, s. 134-5
  63. GARTNER, K. Sokolství na pohraniční čáře. Naše menšiny, 1931, roč. XI, č. 7-8, s. 151.
  64. Moravská orlice, Ročník 65, 11.9.1927, Číslo 160, s. 1-2
  65. WAIC Marek: Sokol v české společnosti 1862–1938. Praha: Univerzita Karlova, Fakulta tělesné výchovy a sportu, 1997. ISBN 80-238-3287-5.
  66. Státní péče o tělesnou kulturu v ČSR (1918 - 1939) - eamos.cz
  67. Výstava Pod křídly Sokola - Sokol a politické strany meziválečného Československa
  68. Burian, Michal: Sudetoněmecké nacionalistické tělovýchovné organizace a československý stát v letech 1918–1938, nakladatelství Karolinum, 2013
  69. SOS
  70. Vládní nařízení ze dne 23. října 1936 o stráži obrany státu
  71. Obrana vlasti
  72. a b c d e f g h i j k Jan B. Uhlíř: Sokol za protektorátu, Organizovaná rezistence ČOS, Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav českých dějin, 2005
  73. a b c d e f Sedláčková Michala: Češi v Žilině v letech 1918-1938, Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, diplomová práce 2007
  74. Slovenský športový portál, Historie - 1. Časť – 1862 – 1936
  75. Waldauf Jan: Sokol – malé dějiny velké myšlenky, s. 57
  76. Uhlíř, J. B.: Nástin vývoje domácí sokolské protinacistické rezistence v letech 1938- 1941, FF UK, Praha 1997, dipl. práce, s. 253 - 264
  77. Sokolská chata - v Beskydech
  78. Brandes Detlef: Die Tschechen unter Deutschen Protektorat, Teil I: Besatzungspolitik, Kollaboration und Widerstand im Protektorat Böhmen und Mähren bis Heydrichs Tod (1939-1942), München, Wien 1969, str. 48.
  79. Krátky: Tschechoslowakei. In: Ueberhorst (Hg.), Geschichte der Leibesübungen (1976) 322.
  80. Brandes Detlef: Die Tschechen unter Deutschen Protektorat, Teil I: Besatzungspolitik, Kollaboration und Widerstand im Protektorat Böhmen und Mähren bis Heydrichs Tod (1939-1942) (München, Wien 1969)
  81. a b c Handschuh Thomas: Die Geschichte der tschechischen Sokolbewegung, diplomová práce, Wien 2010
  82. Brandes: Die Tschechen unter Deutschem Protektorat I (1969) 241.
  83. Brandes: Die Tschechen unter Deutschem Protektorat II (1975) 101.
  84. Sokol Resistance and ANTHROPOID
  85. Krátky: Tschechoslowakei. In: Ueberhorst (Hg.), Geschichte der Leibesübungen (1976) 322 a Brandes, Die Tschechen unter Deutschem Protektorat II (1975) 61.
  86. Willi Welwarsky, Der Sokol, die völkische Turnbewegung der Tschechen (133-136 ). In: Volk und Leibeserziehung 7/1941 (Jahrgang 7, Berlin 1941) 133.
  87. Citace z článku: „Und eine besondere Schicksalsfügung wollte es, dass den Tschechen dort, wo aus ihren eigenen Reihen kein Führer entstand, deutsches Blut zuströmte und die Lücken füllte. So wurden auch zwei Deutschblütige, Tiersch und Fügner die Begründer des Sokol.“
  88. Sokol Stěžery (osidlovací dekret č. 28/1945) - článek Od vzniku prvního vesnického lyžařského oddílu v polabské nížině uplynulo 50 let
  89. Chata v Matějovicích - Chalupa Matějovice 10
  90. a b c d Vybrané kapitoly z dějin tělesné kultury - Vývoj Československé tělesné kultury v letech 1945 - 1956
  91. XI. slet 18. června 1948
  92. Kozáková, Sokolské slety, str.46
  93. Podvečer Masarykova demokratického hnutí v Divadle Kolowrat, 24. září 2008
  94. Stanovy ČOS - rok 2013
  95. Andreas Luh: Der Deutsche Turnverband in der Ersten Tschechoslowakischen Republik. Vom völkischen Vereinsbetrieb zur volkspolitischen Bewegung. Verlag Oldenbourg, München 2006, ISBN 3-486-58135-X, S. 222.
  96. a b c TJ Sokol Libochovice Závěr
  97. Ruffíni Monika, geb. Machovičová, Sivulka Juraj: Die historische Entwicklung der Sokolbewegung in Böhmen und Mähren im 19. und in der ersten Hälfte des 20. Jahrhunderts in Bezug auf das deutsche Turnen, Dissertation zur Erlangung der Doktorwürde durch den Promotionsausschuss Dr. phil. der Universität Bremen, Bremen, Juni 2005
  98. Vanda Thorne: Těla v pohybu: Masová gymnastika jako kolektivní sociální představení, Sociální studia. Katedra sociologie FSS MU, 1/2011. S. 99–117. ISSN 1214-813X. (Roubal cit. in Waic, Roubal a Kolář 2010)
  99. Sokol vznikl díky Němcům, tvrdí sudetoněmecká organizace
  100. Tyrš i Fügner byli vlastně čeští Němci.
  101. Roček Antonín: Ideologická krize sokolského hnutí jako předpoklad pochopení úkolů Sokola ve třetím tisíciletí, s. 37.
  102. a b c Konference Sokolství - občanská společnost - sjednocující se Evropa, In: Vandasová Gabriela: Participace tělovýchovných spolků v období první republiky, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Teologická fakulta Katedra pedagogiky, 2014

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • RUFFINI Monika, SIVULKA Juraj: Die historische Entwicklung der Sokolbewegung in Böhmen und Mähren im 19. und in der ersten Hälfte des 20. Jahrhunderts in Bezug auf das deutsche Turnen. Universität Bremen 2005 (německy)
  • UHLÍŘ, Jan B.. Sokol za protektorátu. Organizovaná rezistence ČOS. [s.l.] : Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav českých dějin, 2005.  
  • NOVOTNÝ, J.. Sokol v životě národa. [s.l.] : Melantrich, 1990.  
  • DVOŘÁKOVÁ, Zora. T. G. Masaryk, Sokol a dnešek, Praha: Hříbal, 1991, 90 s.
  • EMMERT, František, Českoslovenští legionáři za první světové války, Praha: Mladá fronta, 2014, 220 s.
  • KLÍMA, Jan. Tha Cape Verdean „Sokols“ (Falcons) in the 1930s. Prague Papers on the History of International Relations. 2003, roč. 7, s. 99-109. Dostupné online [PDF]. ISBN 80-7308-070-2. 
  • KOPŘIVA, Roman. 'Der 28. Juni [...] sollte ein denkwürdiger Tag werden.' Zu figuralen und lokalen Aspekten der Darstellung eines symbolträchtigen Datums in Ludwig Winders Roman 'Der Thronfolger' sowie bei einigen anderen Autoren. In: Preljević, Vahidin, Ruthner, Clemens (Hg.).: 'The Long Shots of Sarajevo' 1914. Ereignis - Narrativ - Gedächtnis. Tübingen: Narr Francke Attempto, 2016. S. 453-469.
  • STEINIGER, Bohumil. Tělocvičné spolky a skauting v období Rakouska-Uherska. Historický obzor, 2003, 14 (1/2), s. 34–39. ISSN 1210-6097.

Historická literatura Národní knihovny ČR[editovat | editovat zdroj]

Historická díla z digitální knihovny Kramerius NK ČR

  • Pravidla Tělocvičné jednoty pražské Sokola. Praha : s.n., 1862. Dostupné online.  
  • ČERVINKA, Václav. U kolébky Sokola : Vzpomínky účastníkovy. Praha : Šolc a Šimáček, 1920. Dostupné online.  
  • MÜLLER, Josef; TALLOWITZ, Ferdinand. Památník Sokola Pražského: Památník vydaný na oslavu dvacetiletého trvání Tělocvičné jednoty Sokola Pražského. Praha : Sokol Pražský, 1883. 332 s., obrázky, reklama. Dostupné online.  
  • PELIKÁN, Jan. Sokolská myšlenka. Praha : Nákladem Československé obce sokolské, 1930. Dostupné online.  
  • PELIKÁN, Jan. O Sokole. Praha : Nákladem Československé obce sokolské, 1920. Dostupné online.  
  • PELIKÁN, Jan. Sokolstvo a sport. Praha : Nákladem Československé obce sokolské, 1931. Dostupné online.  
  • PELIKÁN, Jan. Vznik, vývoj a cíle sokolské práce vzdělávací. Praha : Nákladem Československé obce sokolské, 1927. Dostupné online.  
  • SCHEINER, Josef. Dějiny Sokolstva v prvém jeho pětadvacetiletí. Praha : Grégr, 1887. Dostupné online.  
  • TYRŠ, Miroslav. Statisticko-historický přehled jednot sokolských pro rok 1865.. Praha : Stýblo, 1866. Dostupné online.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]