Andrej Hlinka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Andrej Hlinka
Andrej Hlinka na historické fotografii z roku 1908

1. předseda Hlinkovy ľudové strany
Ve funkci:
1913 – 16. srpna 1938
Nástupce Jozef Tiso

Poslanec Revolučního nár. shromáždění
Ve funkci:
10. ledna 1919 – 9. října 1919

Poslanec Národního shromáždění ČSR
Ve funkci:
1920 – 1938
Stranická příslušnost
Členství Katolická lidová strana (do 1901)
Slovenská národná strana
Hlinkova slovenská ľudová strana (1905 – 1938)

Narození 27. září 1864
Rakouské císařství Černová, Rakouské císařství
Úmrtí 16. srpna 1938 (ve věku 73 let)
Československo Ružomberok, Československo
Profese kněz, politik
Náboženství římskokatolické
Commons Kategorie Andrej Hlinka
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Hlinkův pomník v Prešově

Andrej Hlinka (27. září 1864, Černová[1], dnes část Ružomberku16. srpna 1938, Ružomberok) byl slovenský katolický kněz, politik, vůdčí osobnost slovenského národního hnutí, signatář Martinské deklarace a zakladatel a vůdčí osobnost Hlinkovy slovenské ľudové strany (tzv. Ľuďáků).

Život[editovat | editovat zdroj]

Hlinka absolvoval kněžský seminář při Spišské kapitule, na kněze byl vysvěcen v roce 1889. Byl farářem na různých místech, naposledy v Ružomberku. Už v mládí začal politickou kariéru v řadách maďarské Lidové strany (Néppárt), vedené hrabětem Zichym. Stranu opustil poté, co se vzdala principů národnostní tolerance, mimo jiné nesouhlasila s Hlinkovou poslaneckou kandidaturou pro jeho národnostní projevy. Ve volbách 1901 dokonce podpořil kandidáta maďarské Liberální strany. V roce 1897 se stal redaktorem Ľudových novin, v roce 1906 založil Ľudovou banku a v roce 1910 slovenské tiskárny v Bratislavě. V letech 1905 a 1913 se neúspěšně pokoušel založit Slovenskou lidovou stranu. Mezitím byl v letech 1907–1910 ve vězení, oficiálně pro protimaďarské projevy během voleb 1906 a pro své projevy během českého přednáškového turné 1907. Reálně protože se vyslovil proti národnostnímu útlaku v Uhersku a mimo jiné kritizoval maďarizační školské zákony z roku 1907. Ve vězení se setkal a polemizoval s pozdějším maďarským komunistickým vůdcem Bélou Kunem. Psal a překládal teologická díla.

V roce 1918 se Hlinka stal členem nově vytvořené Slovenské národní rady. Na samém počátku byl nakloněn myšlence jednotného „československého národa“,[2] rychle ji však opustil. Ještě v témže roce se podílel na založení Slovenské ľudové strany, jíž se stal předsedou. Byl vůdčí osobností delegace Slováků, která v létě 1919 působila ve Francii na Versailleské konferenci, kde žádal autonomii pro Slovensko. Na tuto konferenci odjel na falešný polský pas, ale na jednání nebyl však Hlinka vůbec vpuštěn a po návratu byl krátce uvězněn na Mírově. Důvodem uvěznění bylo, že cestoval do Versailles právě na falešný pas. V roce 1924 byl jmenován papežským komořím a v roce 1927 apoštolským protonotářem. V roce 1925 se jeho strana přejmenovala na Hlinkovu slovenskú ľudovú stranu (HSĽS), jíž byl až do konce svého života lídrem a hlavním ideologem. V letech 19181938 byl vůdce poslanecké frakce SĽS a posléze HSĽS v československém Národním shromáždění. 27. února 1938 jednal s K. H. Frankem ze Sudetoněmecké strany (SdP) o spolupráci; SdP pak poskytla hlinkovcům finanční podporu ve výši pět milionů korun.[3] Krátce před svou smrtí se dohodl na spolupráci mezi HSĽS, Konradem Henleinem a politickým vůdcem maďarské menšiny v Československu, hrabětem Esterházym.

Ideologie[editovat | editovat zdroj]

Ideologický základ Hlinkova politického přesvědčení a politiky tvořilo hluboké vlastenecké cítění (zvýrazněné nejprve maďarskou nadvládou a posléze zřetelně slabším postavením Slováků v Československu), klerikalismus a antikomunismus. Jestliže v mládí byl odpůrcem útlaku Slováků ze strany Maďarů, po vzniku Československa se stal vášnivým odpůrcem „pražské centralizace“ a faktu, že většinu moci ve státě soustředili ve svých rukou Češi.

Náhledy na osobnost Hlinky[editovat | editovat zdroj]

Po Hlinkově smrti stanul v čele jeho strany Jozef Tiso. Strana postupně ovládla situaci na Slovensku a po vzniku Slovenského štátu převzala veškerou moc (teoreticky, prakticky ovšem byla její moc a moc jejích představitelů omezena přáními Německa). Strana se změnila ve skutečně masovou a z Hlinky se stala kultovní osobnost nového režimu. Odvolávaly se na něj i nově založené organizace Hlinkova garda (napodobenina německých Sturmabteilung) a Hlinkova mládež (napodobenina německých Hitlerjugend).

V dubnu 1939 přijal Slovenský sněm zákon o zásluhách Andreje Hlinky (83/1939 Sl.z.).

Po obnovení Československa v roce 1945 a příchodu komunistů k moci, byl Hlinka jakožto antikomunista, klerikalista a odpůrce pragocentrismu a centralizace státu, nejen komunisty označen jako fašista.

Po sametové revoluci byl tento negativní obraz některými změněn. V Slovak National Biography uveřejněné roku 1991 je o něm napsané: „one of the most significant personalities in modern Slovak history, a nationalistic Christian politician and representative of Slovak autonomic efforts“ (česky: „jedna z nejvýznamnějších osobností moderní slovenské historie, nacionalistický křesťanský politik a představitel slovenských autonomistických snah“). Naproti tomu první prezident Československa Tomáš Garrigue Masaryk o Hlinkovi prohlásil: „Základním jeho rysem je ohromná primitivnost, nevzdělanost, naprostá nepotřeba kultury.[4]

Jeho tvář byla vyobrazena na poslední slovenské tisícikorunové bankovce před zavedením eura. V říjnu 2007 pak Národní rada Slovenské republiky přijala zákon č. 531/2007 Z.z., o zásluhách Andreje Hlinky o státotvorný slovenský národ a o Slovenskou republiku. Je po něm pojmenován slovenský Řád Andreje Hlinky.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 108-110. Dále jen PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa.. 
  3. PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. S. 139-146
  4. Byl Andrej Hlinka vždy proti Československu?. www.rozhlas.cz. Dostupné online [cit. 2017-11-03]. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]