Lednové povstání

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Znak lednového povstání: bílá orlice symbolizuje Polsko, rytíř Vytis Litva a archanděl Michael Rus.
Jan Matejko: Polonia, 1864. Zajatci čekají na deportaci na Sibiř, ruský důstojník dohlíží na kováře, který nasazuje Polonii okovy.
Bitva u Siemiatycz (1863).

Lednové povstání, (polsky Powstanie styczniowe, rusky Польское nebo Янва́рское восста́ние), proti Ruskému impériu vzniklo manifestem Prozatímní národní vlády 22. ledna 1863 na území Kongresového Polska, od 1. února 1863 Litvy, Běloruska a části Ukrajiny a Ruska a trvalo do roku 1864, kdy bylo definitivně poraženo. Vzniklo spontánně z odporu mladých Poláků, kteří odmítali sloužit v Ruské armádě a utíkali do lesů. K nim se připojila polská šlechta a mnoho měšťanů. Polské skupiny, často vyzbrojené jen kosami, musely brzy přejít ke gerilové válce, ale boje trvaly 18 měsíců.

Bylo to největší polské národní povstání, setkalo se s mezinárodní podporou nejen veřejného mínění. Mělo charakter partyzánské války s přibližně 1200 bitev a střetů. Přes počáteční úspěchy skončilo porážkou povstalců, z nichž několik desítek tisíc padlo v bojích, téměř jeden tisíc bylo popraveno, 38 000 odsouzeno na nucené práce a na Sibiř a okolo deseti tisíc emigrovalo. Po bitvách Rusové pálili obce, které ukrývaly povstalce a vraždili civilní obyvatelstvo. Zničeny byly četné kulturní statky, např. rozsáhlý archiv Zamojských ve Zvěřinci[1]. Vilno zpacifikovaly oddíly Michaila Muravjova, zvaného Věšátěl. V Litvě padlo asi 10 000 polských šlechticů z celkového počtu 40 tisíc, to jest každý čtvrtý Polák.[2].

Následky neúspěchu povstání[editovat | editovat zdroj]

Po porážce povstání bylo několik set lidí popraveno a 20 až 70 tisíc deportováno na Sibiř. Následovala další vlna emigrace zejména vzdělaných lidí na Západ, především do Francie. Ruština se stala úředním jazykem, všechno vyučování kromě náboženského muselo být v ruštině. Polské království bylo roku 1867 plně inkorporováno do Ruského impéria, přejmenováno na Poviselský kraj a správně rozčleněno na 10 provincií s gubernátory v čele. Šlechta byla potrestána zvláštní daní, většina statků byla zkonfiskována a půda rozdělena poddaným. Krátce po porážce povstání bylo na polském území zrušeno nevolnictví (na ruském území už o 3 roky dříve), čímž si ruská vláda získala polské rolníky. Pozdější rozvoj průmyslu a měst i s tím spojené zlepšení životní úrovně situaci v Polsku na několik desetiletí napomohlo uklidnit.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Stanisław Zieliński, Bitwy i Potyczki 1863–1864, Muzeum Narodowe w Rapperswilu, Rapperswil 1913, s. 59, 62, 83, 224.
  2. Mikołaj Pawliszczew, Tygodnie polskiego buntu, t. II, Warszawa 2003, s. 68.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Ottův slovník naučný nové doby, heslo Polsko - dějiny. Sv. 8, str. 1239

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]