Lednové povstání

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jan Matejko: Polonia, 1864. Zajatci čekají na deportaci na Sibiř, ruský důstojník dohlíží na kováře, který nasazuje Polonii okovy.
Bitva u Siemiatycz (1863).

Lednové povstání, polsky Powstanie styczniowe, proti Ruskému impériu vzniklo manifestem Prozatímní národní vlády 22. ledna 1863 na území Kongresového Polska, od 1. února 1863 Litvy, Běloruska a části Ukrajiny a Ruska a trvalo do roku 1864, kdy bylo definitivně poraženo. Vzniklo spontánně z odporu mladých Poláků, kteří odmítali sloužit v Ruské armádě a utíkali do lesů. K nim se připojila polská šlechta a mnoho měšťanů. Polské skupiny, často vyzbrojené jen kosami, musely brzy přejít ke gerilové válce, ale boje trvaly 18 měsíců.

Bylo to největší polské národní povstání, setkalo se s mezinárodní podporou nejen veřejného mínění. Mělo charakter partyzánské války s přibližně 1200 bitev a střetů. Přes počáteční úspěchy skončilo porážkou povstalců, z nichž několik desítek tisíc padlo v bojích, téměř jeden tisíc bylo popraveno, 38 000 odsouzeno na nucené práce a na Sibiř a okolo deseti tisíc emigrovalo. Po bitvách Rusové pálili obce, které ukrývaly povstalce a vraždili civilní obyvatelstvo. Zničeny byly četné kulturní statky, např. rozsáhlý archiv Zamojských ve Zvěřinci[1]. Vilno zpacifikovaly oddíly Michaila Muravjova, zvaného Věšátěl. Na Litvě padlo asi 10 000 polských šlechticů z celkového počtu 40 tisíc, to jest každý čtvrtý Polák.[2].

Následky neúspěchu povstání[editovat | editovat zdroj]

Po porážce povstání bylo několik set lidí popraveno a 20 až 70 tisíc deportováno na Sibiř. Následovala další vlna emigrace zejména vzdělaných lidí na Západ, především do Francie. Ruština se stala úředním jazykem, všechno vyučování kromě náboženského muselo být v ruštině. Polské království bylo roku 1867 plně inkorporováno do Ruského impéria, přejmenováno na Poviselský kraj a správně rozčleněno na 10 provincií s gubernátory v čele. Šlechta byla potrestána zvláštní daní, většina statků byla zkonfiskována a půda rozdělena poddaným. Krátce po porážce povstání bylo na polském území zrušeno nevolnictví (na ruském území už o 3 roky dříve), čímž si ruská vláda získala polské rolníky. Pozdější rozvoj průmyslu a měst i s tím spojené zlepšení životní úrovně situaci v Polsku na několik desetiletí napomohlo uklidnit.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Stanisław Zieliński, Bitwy i Potyczki 1863–1864, Muzeum Narodowe w Rapperswilu, Rapperswil 1913, s. 59, 62, 83, 224.
  2. Mikołaj Pawliszczew, Tygodnie polskiego buntu, t. II, Warszawa 2003, s. 68.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Ottův slovník naučný nové doby, heslo Polsko - dějiny. Sv. 8, str. 1239

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu
  • Tento článek využívá informace z odpovídajícího článku anglické a německé Wikipedie.