Panslavismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Země obývané Slovany. Západní, východní a jižní Slované jsou odlišnými barvami.

Panslavismus (slovanská vzájemnost, všeslovanství) je idea jednoty slovanských národů. Může mít politický, nebo kulturní charakter (buď sjednocení politické, náboženské, nebo kulturní).

Za zakladatele panslavismu je považován chorvatský misionář Juraj Križanić. V moderní době se z panslavismu vyčlenilo takzvané novoslovanství, jehož českým představitelem byl Karel Kramář.

Od počátku až dodnes byl propastný rozdíl mezi vnímáním panslavismu v Rusku a v ostatních slovanských národech. Ruský panslavismus byl ve všech etapách svého vývoje fikcí usilující o posílení ruského impéria. Realitou byl tím, že žil v myslích jedinců ochotných obětovat ruské velikosti cokoli, včetně obecně lidských hodnot. Determinací touto skutečností se zformoval nejprve v soubor idejí a později v ideologii, ve které člověk a národ prakticky neznamenal ve srovnání se státem a církevní organizací vůbec nic a naopak tvořil tradiční organickou součást ruského stylu života ochotného k mysticismu a vizionářství. V tom podle mého názoru spočívá nebezpečí recidívy některých panslovanských vizí více, než jejich uskutečnění v podobě státního panslovanského monstra. Od počátku devadesátých let našeho století totiž probíhá proces rozpadu sovětského a ruského impéria. V nastalé krizové situaci ruští intelektuálové znovu hledají opory, kterými by posílili ztracené ruské sebevědomí. Úloha, jaká je ve společnosti připisována generálům, ukazuje, kam až je Rusko ochotno jít. Ve vyjádření nacionalistických extrémistů zaznívají mezi jinými slovy i panslovanská vyjádření. Jsou však jen jednostrannou nabídkou opakující vize bojovného ruského zpolitizovaného panslavismu druhé poloviny 19. století. Slovanské národy se k nim vesměs staví negativně. Dokazuji tím, že nikdy neměly o všeobjímající ruský panslavismus zájem. Pokud se obracely k Rusku, pak jen ve snaze posílit si vlastnínárodní vědomí a ne nechat rozpustit v ruském národě. Existovaly však u nich osobnosti, které měly vlastní ambice a cíle, jichž chtěly prostřednictvím nekritického rusofilství dosálnout. Pokud byla národní společnost dostatečně silná a sebevědomá, dokázala se jejich vlivu ubránit. To se nestalo po druhé světové válce. Ke slovu se však nedostal panslavismus, ale nekritické rusofílství levicového zaměření rozvíjející snahu napodobit ruský a sovětský vzor za každou cenu. Dnešní ruská propagace panslovanských vizí stejně jako ve druhé polovině 19. století skrývá protizápadní sentiment, expanzionismus a panrusismus. Nebezpečí jejich prosazení trvá v souvislosti s nestabilitou ruského impéria, s jeho vnitřními a vnějšími problémy. (cit. VLČEK Radomír, Ruský panslavismus - realita a fikce, str. 254-255)

Vznik a vývoj[editovat | editovat zdroj]

Obrozenecké panslavistické myšlenky[editovat | editovat zdroj]

Všeslovanská vlajka schválena na všeslovanské konvenci v Praze v roce 1848

Již v dobách humanismu a renesance se objevily první vlaštovky budoucího relativně vlivného a silného panslavistického hnutí (Juraj Križanić, Vinko Pribojević, Mavro Orbini atd.). Byli však nadchnuti slávou dávných impérií a podobnou optikou viděli i slovanské národy. Nicméně až v dobách, kdy se po Evropě šířily myšlenky nacionalismu a především pangermanismu začaly živnou půdu hledat také i ideje panslavistické. Všeslovanská idea, ať už kulturní, či politická se proto začala šířit v první polovině 19. století. Slovanské národy již delší dobu procházely obrodnými procesy, rozvíjela se nová kultura a literatura.

Mnozí Slované však stále žili v mnohonárodnostních říších, jejichž cíle nebyly slučitelné s národnostními a obrozeneckými záměry. Západní Slované (Češi, Moravané, Slováci, Poláci) žili v područí Rakousko-Uherska, jižní Slované pak byli součástí jak Vídně, tak i Osmanské říše. Myšlenky francouzské revoluce, či v jihoslovanském prostředí francouzská správa ukázaly mnohým, že spravedlivější společnost existuje.

Panslavistické hnutí šířili tehdejší spisovatelé a další umělci. V Čechách a dalších zemích, například jihoslovanských, našlo velkou odezvu. Vznikala díla, písně, práce oslavující jednotu slovanských národů. Rozvíjela se slavistika. Někteří ze spisovatelů dokonce začali hlásat myšlenku jediného slovanského národa. V českém prostředí byla populární idea, že Slované mají být zastřešeni nejmocnějším příbuzným státem, tedy Ruskou říší. Rusofilské nálady lze vysledovat i u některých dalších zemí, například v Srby obývaném jižním Uhersku.

Panslavistické ideje a názory se střetávaly s realitou tehdejšího světa, kdy mnohé velmoci (včetně Ruska) bojovaly tvrdě v Evropě o rozšíření vlivu a jakákoliv idea, která byl pomohla získat sympatie místního lidu byla klíčová. V mnohých zemích, a nejsilněji snad v Bulharsku myšlenky osvoboditelské a spasitelské role Ruska padly na úrodnou půdu. Srbové i Bulhaři často cestovali do Ruska, kde mohli (na rozdíl od Turecka) získat vzdělání a mnohdy se ani nevraceli, z obav, že je bude osmanská moc trestat za separatistické aktivity. Většina obyvatelstva slovanských zemí však byla v této době stále ještě negramotná; vyšší vzdělání bylo možné získat pouze v zahraničí (ať už v Rusku, či Itálii, Francii, nebo Německu – výjimkou však byly české země, kam také chodila studovat řada obrozenců) a proto byly spolky vzdělanců podporující jednotu slovanských národů víceméně po dlouhou dobu jen okrajovou záležitostí.

V Chorvatsku se rozvíjelo za přispění českých i slovenských umělců hnutí známé jako ilyrismus, které však stálo proti cílům centra říše, což vedlo k jeho postupnému útlumu a zániku. V mnohých dalších zemích se objevovala podobná hnutí, mnohdy s velkolepějšími záměry. Na Ukrajině byla na krátkou dobu zformována Cyrilometodějská společnost, která hlásala rovnost slovanských národů a žádala jejich spojení do jednoho státu.

Všeslovanský sjezd[editovat | editovat zdroj]

Panslovanská aktivita vyvrcholila Slovanský sjezd v Praze v roce 1848. Na sjezdu se probírala celá řada témat, tehdy slovanské národy tížící; kromě rakouských Slovanů přicestovali také i zástupci Ruska. Z těch hlavních otázek se do popředí dostalo to, jak čelit pangermanismu a jak uplatnit právo na sebeurčení národů. Tehdy byla vytvořena také i všeslovanská vlajka[zdroj?] (tu později převzala jako státní vlajku Jugoslávie) a píseň Hej Slované.

Aktivity požadující prosazování zájmů slovanských národů v rámci Rakouska později oslabovaly a do popředí se dostal další proud, austroslavismus. Na jeho úspěch měl především vliv ten fakt, že celá řada lidí (např. Ľudovít Štúr, Karel Havlíček Borovský etc), která původně prosazovala myšlenku sjednocení Slovanů pod ruským carem, po návštěvě Ruska pochopila kulturní odlišnost střední i východní Evropy a hledala umírněné a politicky průchodné řešení, ovšem bez potřeby rezignovat na vlastní národní ideály.

Ruský politický panslavismus má kořeny v polovině 19. století po prohrané Krymské válce. Tehdy politikové poraženého Ruska přehodnotili svůj původně velmi kladný až nekriticky obdivný vztah k tehdejším evropským mocnostem (dnes by se řeklo "západním státům") a s cílem oslabovat tyto "západní státy" začali hledat nové spojence v probouzejících se malých nesamostatných slovanských národech. Že šlo jen o vypočítavou politiku dokazuje vztah tehdejšího Ruska k podrobeným Polákům na ruských územích, který celému světu prakticky ukázal, jaké mocenské zájmy Rusko ve skutečnosti mělo. Tehdy také vznikla propagandistická kniha N. J. Danilevského "Rusko a Evropa"[1], ve které byla rozpracována idea protikladnosti úpadkového západního germánsko-románského světa a nastupující slovanské civilizace pod hegemonií Ruské říše a mravními ideály ruského pravoslaví.

Konec 19. století[editovat | editovat zdroj]

Na konci 19. století zesílilo slovanské cítění v souvislosti s likvidací evropské části Osmanské říše. Nově vznikající slovanské národy získávaly svobodu, což oživilo myšlenku, že vybudování národních států není tak nereálné, jak se zdá. Češi, Rusové, Poláci a druzí vycestovali do nově nezávislého Srbska a Bulharska a jali se pomáhat s obnovou zaostalých a válkou poničených zemí. Mnohdy však hlavním zájmem v tomto případě nebyla nezištná snaha pomoci druhým, ale fakt, že se nyní pro rakousko-uherský obchod otevřely nové destinace. Češi pomáhali stavět pivovary, rozvíjet školství etc.

20. století[editovat | editovat zdroj]

Za první světové války vydal Karel Kramář dokument známý jako Slovanská ústava, kde popsal fungování eventuálního všeslovanského státu. Taková slovanská federace, která by vznikla by fungovala pod patronací Ruska a ruština by v ní byla hlavním a komunikativním jazykem.

Zatímco po vzniku Československa se mezi západoslovanskými národy od panslavismu upustilo, pro nově vzniklé Království Srbů, Chorvatů a Slovinců se stal hlavní ideologií; za panslavistické byly vybrány i státní symboly, které tak měly reprezentovat jednotu národů země. Nemalý vliv na úpadek panslavismu u západních Slovanů měl československo-polský spor o Těšínsko, Oravu a Spiš. Rovněž bolševická revoluce v Rusku a odklon Ruska od svých tradičních hodnot vedl k úpadku slovanské myšlenky u západních Slovanů. Názorový rozkol mezi bývalými tzv. „rakouskými“ Slovany a východní Evropou se totiž dramaticky prohloubil. Naproti tomu v Království Srbů, Chorvatů a Slovinců se panslovanství stalo nutností z důvodu snahy o sjednocení historicky a kulturně rozdílných slovanských národů v jednom státě.

Za druhé světové války byli Slované nacistickým Německem považováni za třetí „rasu“ (po Židech a Romech) určenou k likvidaci nebo zotročení[zdroj?]. Ovšem ani tato skutečnost nevedla po skončení konfliktu (jak by se dalo předpokládat) k novému rozmachu panslavismu. Bylo to dáno i tím, že ve všech slovanských státech byly nastoleny komunistické režimy. V sovětském bloku se sice občas panslavistická argumentace používala k zdůvodnění spojenectví mezi Sovětským svazem a dalšími slovanskými státy, ale obvykle byla překryta „socialistickým internacionalismem“. Těchto Všeslovanských výborů se účastnili komunisté z různých slovanských zemí včetně Československa (např. Zdeněk Nejedlý) a které byly personálně propojené s vedením Komunistické strany Sovětského svazu a sovětským Komisariátem (ministerstvem) zahraničních věcí.

Panslavismus v současné době[editovat | editovat zdroj]

Panslavistické myšlenky se objevují i dnes, většinou v různých politických i nepolitických sdruženích a spolcích.[zdroj?] Spektrum těchto myšlenek je poměrně rozsáhlé – od názorů na potřebu vytvoření společného slovanského státu na federativním principu, až po volnou spolupráci mezi slovanskými národy. Na určitý vzestup panslavismu mají, mimo jiné, vliv události v bývalé Jugoslávii[zdroj?] – zejména války mezi Chorvaty, Srby a Bosňáky, považované panslavisty za bratrovražedné boje, kterým je nutno v budoucnosti zabránit. Objevují se i vzpomínky na germanizaci, maďarizaci, druhou světovou válku, tureckou okupaci Balkánu a další negativní historické zkušenosti slovanských národů. Avšak nedávná historická zkušenost slovanských států východního bloku se sovětskou, respektive srbskou okupací, způsobila v těchto zemích marginalizaci panslavistických názorů. Panslavismus tak dnes zůstává populární pouze v pravoslavném Rusku a Srbsku, jejichž občané se nikdy nevzdali myšlenky slovanské jednoty.

Po roce 1990 došlo k nové vlně ruského panslavismu, přibyl sentiment po ztraceném SSSR, do hry se znovu vrátilo ruské pravoslaví jako staronový mravní vzor a objevily se nové teorie o vyvolené rusko-árijské rase (např. Velesova kniha) a také antisemitismus a extrémismus. Není náhoda, že dnešní pravoslavní panslavisté se rekrutují z bývalých důstojníků Sovětské armády a různých politruků a přisluhovačů bývalého režimu, kteří svoje názorové oponenty ostrakizují jako nepřátele Slovanů, bezvěrce a fašisty. Pod vlivem střetu Ruska ze Západem kvůli válce na východní Ukrajině se vrací myšlenka politického sjednocení slovanských národů s ruským státem do boje proti "bezbožnému Západu",[2][3] kterou v České republice prosazují především komunisté a jejich příznivci.

V České republice je za proruskou panslavistickou stranu politického typu považován Českomoravský slovanský svaz[4], České hnutí za národní jednotu, někdy i Národní strana. Staré komunisty i mladé nacionalisty dal dohromady společný negativní postoj k USA a EU.

Panslavismus prosazují také neonacisté. Největší takovou skupinou je ruská Slovanská unie a Všeslovanský výbor Ruské federace[5], který má v České republice svoji odnož Všeslovanský výbor v ČR[6]. Ideologem Všeslovanského výboru a Českomoravského slovanského svazu je Progresívní socialistická strana Ukrajiny[7][8] vedená proruskou levicovou političkou Natalií Vitrenko[9]. Na posledním sjezdu v Moskvě v květnu 2015 byl zvolen předsedou ultranacionalista a antisemita Oleg Platonov.[10][11]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. DANILEVSKIJ, Nikolaj. Rusko a Evropa. Moskva. 1854. (ke stažení v ruštině)
  2. Vylučme Ukrajince z řad Slovanů, zaznělo na sjezdu v Moskvě, Echo24, 27. května 2015
  3. Pod dozor Moskvy se dostávají i české slovanské spolky, Echo24, 9. února 2015
  4. Webové stránky Českomoravského slovanského svazu s heslem: "Sjednocuj, buduj a braň!"
  5. Partneři, cíle a metody Všeslovanského výboru (v ruštině).
  6. Registrace Všeslovanského výboru v ČR jako spolku pod zahraniční kontrolou
  7. Informace o Progresívní socialistické straně Ukrajiny (v angličtině)
  8. Webové stránky Progresívní socialistické strany Ukrajiny (v ruštině)
  9. Informace o Natalii Vitrenko (v angličtině)
  10. Infomace o předsedovi všeslovanského svazu Olegu Platonovi na anglické Wikipedii
  11. Informace ze všeslovanského sjezdu v Moskvě (v ruštině).

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ČERNÝ, Václav. Vývoj a zločiny panslavismu. [1]
  • HOJDA, Zdeněk; OTTLOVÁ, Marta; PRAHL, Roman. Slavme slavně slávu Slávóv slavných. Slovanství a česká kultura 19. století, Praha, KLP – Koniasch Latin Press 2006, 438 stran, čb. a bar. vyobrazení, jmenný rejstřík, resumé. ISBN 80-86791-31-9.[2]
  • STELLNER, František. Slovanství v české a ruské společnosti v první polovině 19. století. Historický obzor, 2004, 15 (9/10), s. 206–211. ISSN 1210-6097.
  • VLČEK, Radomír. Ruský panslavismus - realita a fikce, práce Historického ústavu AV ČR. Řada A Monographia, sv. 19, 2002, ISBN 80-7286-040-2. [3]
  • VLČEK, Radomír. Slovanství a panslavismus v 19. a 20. století - odlišnosti české a ruské podoby.[4]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  1. ČERNÝ, Václav. Vývoj a zločiny panslavismu. Článek publikovaný na serveru Jana Šinágla.
  2. Sborník konference Plzeňská sympozia, ročník 2005
  3. VLČEK, Radomír. Ruský panslavismus - realita a fikce. Souborný katalog Akademie věd ČR
  4. VLČEK, Radomír. Slovanství a panslavismus v 19. a 20. století - odlišnosti české a ruské podoby. Článek publikovaný na serveru Moderní dějiny.