Karel Havlíček Borovský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Karel Havlíček Borovský
Karel Havlíček Borovský od Jana Vilímka
Karel Havlíček Borovský od Jana Vilímka
Rodné jméno Karel Havlíček
Narození 31. října 1821
Borová Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 29. července 1856 (ve věku 34 let)
Praha,
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Pseudonym Havel
Povolání básník, novinář, politik, ekonom[1]
Národnost česká
Stát Rakouské císařství
Vzdělání Gymnázium v Německém Brodě
Období Neoabsolutismus
Žánr realismus
Významná díla Obrazy z Rus,
Epigramy,
Duch Národních novin,
Epištoly kutnohorské,
Tyrolské elegie,
Král Lávra (báseň),
Křest svatého Vladimíra
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Příbuzenstvo
dcera Zdeňka Havlíčková
synovec Karel Baxa
synovec Bohumil Baxa
Dům v Brixenu, ve kterém bydlel

Karel Havlíček Borovský, pseudonymem Havel, vlastním jménem Karel Havlíček, (31. října 1821 Borová u Přibyslavi29. července 1856 Praha) byl český básník, novinář, ekonom a politik. Je považován za zakladatele české žurnalistiky, satiry a literární kritiky. Literárně bývá řazen do realismu, politicky pak patří k tzv. 2. generaci národních buditelů.

Přídomek „Borovský“, kterým často podepisoval své články, je odvozen od jeho místa narození (Borová).

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí a činnost před rokem 1848[editovat | editovat zdroj]

Kupci Matěji Havlíčkovi a jeho ženě Josefíně Dvořákové, dceři sládka z Horní Cerekve, se 31. října 1821 v Borové u Německého Brodu narodil syn Karel. V dětství žil ve vesnici Borová na Vysočině a v Německém Brodě, kam se rodina v roce 1830 přestěhovala.[2] Jeho otec měl zde na náměstí živnost (dnes je v tomto domě muzeum se stálou expozicí věnovanou životu a dílu Karla Havlíčka Borovského). V devíti letech odešel na rok do Jihlavy, kde se učil němčině a také zde začal chápat národnostní rozdíly. Od roku 1833 studoval v Německém Brodě gymnázium. V roce 1838 gymnázium dokončil. Od toho samého roku studoval filosofii v Praze. Havlíček toužil po tom, aby mohl působit na výchovu českého lidu, vstoupil proto do kněžského semináře. Nelíbily se mu však poměry, které zde panovaly – kněžstvo bylo vychováno v konservatismu a také v duchu protinárodním. Na podzim 1841 proto seminář opustil a stal se až do konce života nekompromisním kritikem římskokatolické církve. Vystupoval rovněž proti celibátu, který byl dle jeho názoru proti přírodě a lidské přirozenosti.[3]

Pamětní deska na rodném domě v Borové

Zprvu byl vlivem Jána Kollára a dalších přátel zastáncem rusofilství a všeslovanské vzájemnosti. Svůj názor výrazně korigoval po ročním pobytu v Rusku, kde působil jako vychovatel u významného profesora. Již roku 1844 se vrátil s přesvědčením, že slovanská vzájemnost je zcela nemožná. Po návratu z Ruska vychází jeho první tištěné dílo v příloze Pražských novin – Obrazy z Rus.[4]

Roku 1846 se stal na doporučení Františka Palackého redaktorem Pražských novin a jejich přílohy Česká včela. Roku 1845 se proslavil brilantní kritikou nového Tylova románu Poslední Čech. Vůči uznávanému spisovateli a dramatikovi si Havlíček nebral servítky. Josef Kajetán Tyl tím dostal řádný zásah do sebevědomí. Havlíčkova kritika měla úspěch, Tyl se bránil, ale o to větší si nakonec uřízl ostudu.[5]

Revoluční rok 1848[editovat | editovat zdroj]

V revolučním roce 1848 odešel z Pražských novin, a za finanční pomoci šlechtice Vojtěcha Deyma[6] založil vlastní Národní noviny, které dosáhly velké popularity. Národní noviny byly prvním deníkem v Českých zemích. Ačkoli byl Havlíček jedním z největších zastánců národní myšlenky, formu revoluce spíše odsuzoval. Byl si vědom slabé síly Čechů a případných následků, které mohly vrátit politiku o řadu let zpět. Obě tyto obavy se následným vývojem potvrdily.[3]

Podílel se na organizaci Slovanského sjezdu, navštívil Polsko a Chorvatsko, aby přesvědčil tamní spisovatele k účasti na sjezdu.

Byl členem Národního výboru. Roku 1848 po potlačení povstání v Praze byl poprvé zatčen a několik dnů vězněn.[3] Z důvodu získané imunity jej vojenští správci Prahy propustili. V této době byl totiž ve volbách roku 1848 zvolen na rakouský ústavodárný Říšský sněm. Zastupoval volební obvod Humpolec v Čechách. Uvádí se jako redaktor.[7] V Národním výboru byl poměrně aktivní, ve Vídni na Říšském sněmu však působil více jako novinář než jako poslanec.[3] V prosinci 1848 na svůj poslanecký mandát rezignoval.

Havlíček nadále vystupoval velmi ostře proti vládě. V důsledku zavedení kaucí na politická periodika byl nucen přestat vydávat satirickou přílohu Národních novin nazvanou Šotek. Po vyhlášení výjimečného stavu nad Prahou a okolím v důsledku tzv. májového spiknutí pražské vojenské velitelství v červnu 1849 Národní noviny zakázalo.[8] Další vydávání bylo povoleno za Havlíčkův příslib, že se zdrží zásadní kritiky březnové oktrojované ústavy. Pro pokračující kritiku vládní politiky byly Národní noviny v lednu 1850 pražským vojenským velitelstvím zakázány.[8] Havlíček hledal místo, kde by mohl pokračovat ve své žurnalistické činnosti mimo oblast výjimečného stavu. Usadil se v Kutné Hoře, kde založil časopis Slovan, který vycházel 2× týdně. Úřední orgány se však snažily jeho dosah komplikovat, redaktor byl sledován, podrobován domovním prohlídkám, několik čísel Slovana bylo zkonfiskováno a s Havlíčkem byly vedeny soudní procesy pro porušení tiskového zákona, což Havlíček ve Slovanu s osobitým humorem komentoval.[9] Vládní strana se jej neúspěšně snažila přimět k loajalitě. V reakci na činnost opozičních žurnalistů bylo v létě 1851 vydáno opatření, na jehož základě bylo možné zakázat vydávání protivládních periodik, pokud obdrží dvě úřední výstrahy. Poté, co byly Slovanu tyto výstrahy uděleny, Havlíček sám v srpnu jeho vydávání zastavil.[8] Rozhodl se žurnalistickou práci přerušit a věnovat se rodině. Plánoval založit hospodářství.[5] Na radu Františka Palackého vydal knižně soubor svých článků Duch Národních novin a Kutnohorské epištoly. Prodej Kutnohorských epištol byl policií zakázán, ale přesto se podařilo část výtisků distribuovat před jejich konfiskací. V listopadu 1851 byl Havlíček postaven před kutnohorský soud a obviněn z několika přečinů. Soud ho ale i na základě jeho brilantní obhajoby a znalosti zákonů osvobodil.

Vyhnanství v Brixenu[editovat | editovat zdroj]

Z Kutné Hory se Havlíčkovi vrátili do domu na náměstí Německého Brodu. Havlíček žil spíše v ústraní a společensky se neangažoval. Těšil se na práci v hospodářství, které mu nalezl jeho bratr František. O tom, že mu dá rakouská moc pokoj, však spíše pochyboval a byl prý dokonce před chystaným zákrokem varován. Tomu, že se úřady uchýlí k tak tvrdému zásahu, ale pravděpodobně nevěřil. Na začátku prosince 1851 přinesl ministr Bach císaři Franzi Josefovi I. doporučení deportovat Havlíčka do Salzburgu. Císař však pobyt v tomto významném městě zřejmě nepovažoval za dostatečné opatření a zvolil odlehlý Brixen v tehdejším jižním Tyrolsku. O Havlíčkově deportaci bylo rozhodnuto bez jakéhokoli soudního řízení.[3] Dne 16. prosince 1851 kolem třetí hodiny ranní vstoupil do Havlíčkova bytu policejní komisař Franz Dedera s dvěma strážníky (akci dozoroval i brodský okresní hejtman Ferdinand Voith, jenž se s Havlíčkem znal[10]) a vyzval jej, aby ho následoval. V doprovodu dalších tří strážníků byl spěšným dostavníkem dopraven do tyrolského Brixenu. Cesta přes zasněžené Alpy byla velmi náročná. Jednou se dokonce splašili koně a Havlíček byl jediný, kdo se je odvážil zastavit.[11] V Brixenu byl Havlíček zpočátku ubytován v hotelu Elephant, kde se rychle seznámil s dalšími vyhnanci – s Johannem Aloisem Schallhammerem, účastníkem revoluce roku 1848 a důstojníkem Rudolfem Hebrem, jenž se zde ocitl kvůli dluhům.[12] V roce 1852 za Havlíčkem přijela jeho manželka Julie s dcerou Zdenkou. Cestovní náklady ve výši 150 zlatých zaplatilo policejní ředitelství.[13] Hmotnou nouzí v té době Havlíček ani jeho rodina netrpěla, jelikož Havlíček dostával od rakouského ministerstva vnitra v pravidelných měsíčních splátkách 500 zlatých ročně[14] (pro představu vyšší úředník tehdy dostával 500 – 700 zlatých, učitel 130 a dělník 100 – 200 zlatých). Na živobytí to však evidentně nedostačovalo, protože Havlíček musel citelně sáhnout do rodinných úspor. I přesto, že se dnes jeho pobyt vykládá všelijak, byl Havlíček 3,5 roku ve vyhnanství, odtržen od vlasti i od přátel. Ve středně velkém městečku byl nešťastný.[15] Rodina si v Brixenu pronajala domek se zahradním altánem, jídlo jim nosili z hostince U Slona. Jinak však byl Havlíček pod stálým policejním dozorem a byla sledována veškerá jeho korespondence. Velmi ho také trápilo to, že musí žít mimo svůj domov a má jen omezené kontakty s přáteli v Čechách. V roce 1854 se manželka Julie s dcerou vydaly zpět do Prahy. Havlíček tak doufal, že jej spíše za rodinou do Čech pustí. Úředníci však byli neoblomní. Až poté, co Havlíček podepsal protokol, jímž se zavázal nepokračovat ve veřejných aktivitách, byl po téměř čtyřech letech vyhnanství propuštěn zpět do Čech.[5] Do Prahy přijel 15. května 1855. Cestou se dozvěděl smutnou zprávu, že jeho manželka Julie před měsícem, 16. dubna 1855, zemřela na následky tuberkulózy. Tato nemoc byla brzy po návratu zjištěna i u Havlíčka a nakažena byla i jejich dcera Zdeňka. Havlíček, který se z Brixenu vrátil s téměř bílými vlasy, po zprávě o úmrtí jeho ženy prý utekl do polí a křičel: „To je konec!“.[15] Po návratu z vyhnanství se Havlíček ocitl bez práce a bez finančních prostředků. Většinu svých peněz totiž půjčil švagrovi, který je investoval do své pokrývačské firmy. Jelikož měl Havlíček zakázaný pobyt v Praze, žil v Německém Brodě u matky a dceru nechal u své švagrové. Měl v plánu přijet si pro ni, až získá nové stálé místo.[3]

Nemoc a smrt[editovat | editovat zdroj]

Erb na lázeňské vile ve Šternberku, kde byl K. H. B. ubytován a léčen

Havlíček měl úředně zakázáno opouštět Německý Brod. Na každou cestu musel žádat o povolení. Zapovězenou měl především Prahu, kam se snažil přestěhovat především proto, aby byl blíže dceři. Pobyt v Praze byl Havlíčkovi povolen až poté, co byla zjištěna jeho nevyléčitelná nemoc.[3] V roce 1856 si začal stěžovat na stálou únavu a kašel. 18. června 1856 dostal chrlení krve a poté doktoři rozhodli o jeho pobytu ve Šternberku u Smečna na Kladensku, kde se léčil u místních lázeňských pramenů. 24. července 1856 byl v horečkách kočárem převezen do Prahy. Cestou blouznil a s velkou silou sebou vyčerpávajícím způsobem zmítal. Švagr František Jaroš nechal vykopnout okno kočáru a až poté se Havlíček zklidnil. O pět dní později zemřel v Jarošově bytě ve věku nedožitých 35 let, na stejné posteli jako o rok dříve jeho milovaná žena Julie. Před smrtí prý v agónii pohyboval rukou jakoby horečně něco psal a obracel listy.[3] Pohřeb zorganizoval sládek Ferdinand Fingerhut-Náprstek, bratr Vojtěcha Náprstka a pořadatelství se ujal Josef Němec,[16] manžel Boženy Němcové, spolu s Josefem Václavem Fričem. Pohřbu se zúčastnilo velké množství lidí a policie jmenovitě zaznamenala přítomnost např. Františka Palackého, Františka Ladislava Riegra, Václava Hanky nebo Karla Jaromíra Erbena. Josef Němec byl po pohřbu následně za svou aktivitu odsouzen k osmi dnům vězení. Na pohřbu Božena Němcová údajně položila na Havlíčkovu rakev trnovou korunu jako symbol mučednictví.[17] J. L. Turnovský, který se pohřbu osobně zúčastnil, napsal (str. 263, citace): „O věnec vavřínový, kterým byla Božena Němcová rakev Havlíčkovu ozdobila, rozdělili se nejbližší účastníci pohřbu, vzavše si po lístku na památku“.

Havlíček, kterého se rakousko-uherská moc obávala natolik, že jej deportovala za hranice vlasti, byl nesporně obětí svých odvážných politických názorů. Izolace od přátel a své vlasti v Brixenu jej značně psychicky poznamenala. Nicméně fakt, že za dobu strávenou v Brixenu pobíral Havlíček plat vyššího úřednického zaměstnance (aby se jej vláda zbavila) a obýval druhý nejdražší dům v Brixenu nebo to, že nemoc na kterou zemřel, mu nezpůsobila údajná „izolace“, ale „jen“ obyčejné nachlazení, se mnohdy neuvádí.

Před jeho smrtí se mu lidé vyhýbali a jeho veřejnou činnost odsuzovali i v tisku. Paradoxně již za několik let se stal národním mučedníkem a jeho osoba byla uctívána. Vznikl tak kult, jakého jsme v drobných obměnách byli svědky i ve 20. století.[5] Je pohřben v Praze na Olšanských hřbitovech. V roce 2015 byl na jeho hrob umístěn QR kód s odkazem na informace na internetu.[18]

Havlíčkova matka Josefína Havlíčková zemřela v Německém Brodě v úterý 1. července 1884 ve věku 93 let.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Beletrie[editovat | editovat zdroj]

  • Epištoly kutnohorské (1850) – kritika církevní hierarchie sloužící nastupujícímu neoabsolutismu.[19]
  • Obrazy z Rus (1843-46) – Cestopis, který je též první českou objektivní studií o tom, jak se v té době žilo v Rusku. Havlíček, zde chválí hlavně vztah k náboženství, ale "proti srsti" mu byl ruský vztah k alkoholu a také kontrast v sociální otázce obyvatelstva - bojaři kontra obyčejný lid.
  • Tyrolské elegie (1852, vydáno 1861) – Název elegie (tj. nářek, žalozpěv) je ironickou nadsázkou; dílo je humorným a satirickým popisem Havlíčkova zatčení a internace v Brixenu v Tyrolsku. Kritizuje policii, společenský systém. Používá skutečných jmen a příhod (např. příhoda o zatčení, kdy se splašili koně, a Havlíček sám je musel krotit). Skládá se z devíti zpěvů. Objevují se zde satirické, lyrické a ironické prvky. Celé dílo je psáno v pravidelných rýmovaných čtyřverších.
  • Král Lávra (1854) – Alegorická satirická skladba, jejíž námětem je stará irská pověst o králi s oslíma ušima, ale přizpůsobená českému prostředí.
  • Křest svatého Vladimíra (1855, torzo) – Příběh boha Peruna (slovanský bůh hromu). Car chtěl, aby mu na jeho svátek Perun zahřměl na oslavu, Perun to odmítl splnit. Car dal Peruna chytit a utopit. Dílo je psáno velmi čtivým, hovorovým, místy vulgárním jazykem. Havlíček zde ironizuje moc státního aparátu, který může poroučet i bohu. Dostupné online
  • Epigramy (1845) – krátké pointované veršované skladby. Většinou se jedná o kritiku, parodii, či satiru. Havlíček je definuje: „Epigramy jsou malinké nádoby, do kterých vztek svůj nalévám, aby mi srdce nežral“.

Literární kritika[editovat | editovat zdroj]

  • Kapitola o kritice – V tomto díle Havlíček popisuje hodnocení autorů a děl v českých zemích. Ohrazoval se proti přílišnému vlastenčení bez činu a „hospodské“ kritice, která je pro český národ typická. Tvrdil zde, že autorů je příliš mnoho a většina z nich nemá talent. Jejich úspěch prý tkvěl právě jen ve vlastenectví nikoli umělecké formě. Avšak celé dílo je psáno humornou formou. Tímto dílem položil základy pro budoucí literární kritiku.
  • O literatuře (1955) – knižní soubor původně časopisecky zveřejněných článků

Žurnalistika[editovat | editovat zdroj]

Karel Havlíček se podílel na vzniku české žurnalistiky a někdy je považován i za jejího zakladatele. Dnes bychom jej označili za investigativního reportéra, jelikož byl ve svých článcích nejvíce kritický k tehdejší absolutistické vládě, hledal její slabiny a ty pak zprostředkovával lidem. Havlíček jako statečný a čestný člověk byl několika politickými režimy nenáviděn (rakouskouherský císař z něj měl takový strach, že jej nechal deportovat z Čech), obyčejnými lidmi uznáván a respektován.[15] Působil v Pražských novinách a v příloze Česká včela (viz výše), v Národních novinách, kterou sám založil a konečně také ve vlastním časopise Slovan. Kvůli svým článkům měl velmi často problémy, ale vždy sebe a své články dokázal obhájit.

  • Pražské noviny - V tehdejší době to byl jediný česky psaný list. Právě v příloze Česká včela vyšel i článek, v němž Havlíček kritizoval Josefa Kajetána Tyla. Na Tylovi mu vadilo také to, že vlastenectví uznával jako prakticky jediné téma tehdejší literatury. Do těchto novin Havlíček psal také politické články.
  • Národní noviny - Po práci v Pražských novinách, z nichž se následně stal provládní list, se Havlíček rozhodl založit list nový a rovnou deník. Měl zde i satirickou rubriku Šotek. Snažil se noviny co nejvíce politizovat a vést čtenáře k národnímu uvědomění a češtině, vysvětloval zde například rozdíly mezi politickými systémy, v čem spočívají jednotlivé politické funkce a také zde kritizoval absolutismus, což nakonec vedlo k zákazu.
  • Slovan - Časopis, ve kterém se opět snažil o politickou osvětu, ale to se mu definitivně nevyplatilo – byl policií tehdejší monarchie zajat ve vlastním bytě a deportován do Brixenu.
  • Duch Národních novin (1851) – výbor novinových článků z období působení K. Havlíčka Borovského v Národních novinách.

V pohledu na ekonomii zastával Karel Havlíček Borovský pozici klasického liberalismu. Byl pro svobodný obchod, proti clům[20] a odmítal papírové peníze.[21] Zároveň poukazoval na hrozbu komunismu.[22]

V roce 1846 Havlíček navštívil litoměřický biskupský hřbitov, kde se zhrozil, že není nijak označen hrob Karla Hynka Máchy. Zasadil se o vytvoření náhrobku, který je dnes na pražském Vyšehradě.[23] V roce 1848 navrhl Karel Havlíček a zasadil se o přejmenování pražského Koňského trhu na Václavské náměstí[24] a také Dobytčího trhu na Karlovo náměstí. Havlíček se neúspěšně zasazoval o zřízení první české průmyslové školy.[25]

Pomníky[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ilona Bažantová: Ekonomické názory Karla Havlíčka Borovského
  2. BERÁNKOVÁ, Milena. Karel Havlíček Borovský. Praha : Horizont - nakladatelství Socialistické akademie ČSSR, 1980. 100 s.  
  3. a b c d e f g h Drašner, František: Karel Havlíček Borovský na Vysočině, Tiskárny Havlíčkův Brod, 2003
  4. Doležal, Bohumil: http://bohumildolezal.lidovky.cz/texty/rs1105.html
  5. a b c d Klimt, Vojtěch: http://kryl.kat.cz/clanky/2002/clanek_02Borovsky.htm
  6. MORAVA, J. C.k.disident Karel Havlíček. Praha: Panorama, 1991. ISBN 80-7038-059-4
  7. Abgeordnete zum ersten Österreichischen Reichstag [online]. familia-austria.at, [cit. 2014-09-19]. Dostupné online. (německy) 
  8. a b c WÖGERBAUER, Michael; PÍŠA, Petr; ŠÁMAL, Petr, JANÁČEK, Pavel a kol. V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře, 1749-2014. Praha : Academia - Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., 2015. (1661 s.) ISBN 978-80-88069-11-9, ISBN 978-80-200-2491-6. Kapitola Magdaléna Pokorná: V zájmu svobody a řádu. Literární cenzura v revoluci a neoabsolutismu, s. 345-920.  
  9. Havlíček, Karel: Slovan, Kutná Hora, červen-srpen 1851
  10. O předcích zemského a říšského mladočeského poslance JUDr. Eduarda Brzoráda. Děje rodů von Herites, von Krziwanek, Delorme a Brzorád. [online]. steinbauer.biz, [cit. 2013-08-11]. Dostupné online. (česky) 
  11. Karel Havlíček Borovský, Tyrolské elegie
  12. MORAVA, Jiří. C.k. disident Karel Havlíček. Praha : Panorama, 1991. ISBN 80-7038-059-4. Kapitola Normalizace po brixensku, s. 231-247. (česky) 
  13. Klasikové v nedbalkách, autor Jan Bauer, MOBA s.r.o. 2006, str. 168
  14. Klasikové v nedbalkách, autor Jan Bauer, MOBA s.r.o. 2006, str. 169
  15. a b c Veselý, Josef: Toulky českou minulostí
  16. Klasikové v nedbalkách, autor Jan Bauer, MOBA s.r.o. 2006, str. 174
  17. Sen o trnové koruně, in: MACURA, V. Český sen. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 1998. 224 s. Dostupné online
  18. Denik.cz: První destička s QR kódem je na hrobě Karla Havlíčka Borovského
  19. HAVLÍČEK, Karel. Epištoly Kutnohorské. Havlíčkův Brod : Jiří Chvojka, 1949. Vydavatelské poznámky připravil Miloslav Novotný. S. 93n.  
  20. BOROVSKÝ, Karel Havlíček. Svobodná výroba, svobodný obchod [online]. . Dostupné online.  
  21. BOROVSKÝ, Karel Havlíček. Peníze [online]. . Dostupné online.  
  22. BOROVSKÝ, Karel Havlíček. Komunismus [online]. . Dostupné online.  
  23. Janský, Karel: Karel Hynek Mácha - Život uchvalitele krásy, Praha, 1953
  24. http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10123425542-praha-mesto-vezi/207562233000009-veze-vaclavskeho-namesti/titulky/
  25. Doležal, Bohumil: http://bohumildolezal.lidovky.cz/texty/rs1107.html

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]