Chorvatsko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Chorvatská republika
Republika Hrvatska
vlajka Chorvatska
vlajka
znak Chorvatska
znak
Hymna: Lijepa naša domovino
Geografie

EU-Croatia.svg Poloha Chorvatska

Hlavní město: Záhřeb
Rozloha: 56 542 km² (123. na světě)
z toho 0,01 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Sinjal (1831 m n. m.)
Časové pásmo: +1
Poloha: 45°15′ s. š., 15°28′ v. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 4 290 612 (116. na světě, 2011)
Hustota zalidnění: 76 ob. / km² (114. na světě)
HDI: 0,805 (vysoký) (47. na světě, 2012)
Jazyk: chorvatština
Národnostní složení: Chorvati 90 %
Náboženství: římsko-katolické 90 %, ortodoxní 4,44 %, islám 1,3 %
Státní útvar
Státní zřízení: parlamentní republika
Vznik: vyhlášeno 25. června 1991 (rozpad Jugoslávie)
Prezident: Kolinda Grabarová Kitarovićová
Předseda vlády: Andrej Plenković
Měna: kuna (100 lipa) (HRK)
HDP/obyv. (PPP): 21 880[1] USD (55. na světě, 2015)
Giniho koeficient: 29 (2005)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 191 HRV HR
MPZ: HR
Telefonní předvolba: +385
Národní TLD: .hr
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Orientační mapka Chorvatska

Chorvatsko (starší název Charvátsko, chorvatsky Hrvatska, Chorvatská republika - Republika Hrvatska) je evropský stát, který se geograficky nachází na pomezí střední a jižní Evropy; jde o jeden z nástupnických států bývalé Jugoslávie. Jeho sousedy jsou Slovinsko, Maďarsko, Srbsko, Bosna a Hercegovina a Černá Hora. Chorvatsko je členem OBSE (od 24. 3. 1992), OSN (od 22. 5. 1992), Rady Evropy (od 6. 11. 1996), WTO (od 30. 11. 2000), NATO (od 1. 4. 2009) a Evropské unie (od 1. 7. 2013).[2] Hlavním městem je Záhřeb, který je i jedním z 21 tamních krajů (žup, chorvatsky: županije).

Rozloha Chorvatska je 56 594 km², převážná část z tohoto území leží v kontinentálním podnebí, zbytek pak v podnebí středozemním. Do rozlohy je započten i povrch více než 1 000 chorvatských ostrovů různých velikostí od největších s rozlohou s minimální velikostí 1 km², přes menší až po velmi malé útesy. V Chorvatsku žije 4,29 milionů obyvatel, většina z nich se hlásí k chorvatské národnosti.

První Slované na území dnešního Chorvatska dorazili na začátku 7. století, na začátku 9. století vytvořili státní útvar se dvěma vévodstvími. Prvním chorvatským králem byl Tomislav roku 925 (od roku 910 do roku 925 vévoda). Jako samostatné království Chorvatsko vystupovalo do roku 1102, kdy vstoupilo do personální unie s Uhrami, tedy s dnešním Maďarskem. Roku 1527 byl kvůli probíhající stoleté válce (1493-1593) s Turky (Osmanskou říší) do čela Chorvatska zvolen Ferdinand I. Habsburský, a země se tak stává až do roku 1918 součástí Habsburské monarchie.

Po skončení 1. světové války Chorvaté se Slovinci a Srby vytvořili mezinárodně neuznaný stát - Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů, který však existoval jen pouhý necelý měsíc. Poté se Chorvatsko stává součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, které existovalo až do konce 2. světové války. Po ní Chorvatsko společně s dalšími zeměmi zakládá Jugoslávii, ve které Chorvatsko setrvalo do roku 1991, kdy vyhlásilo nezávislost, která byla mezinárodně uznaná v roce 1992. Vyhlášení nezávislosti však vyústilo v Chorvatskou válku za nezávislost, která trvala až do roku 1995, a kterou vyhrálo Chorvatsko.

Moderní Chorvatsko je parlamentní republikou. Jedná se o 18. nejpopulárnější turistickou destinací na světě. Turismus je i jedním z nejdůležitějších zdrojů příjmu státu, podílí se 20 % na HDP. Nejdůležitějším obchodním partnerem Chorvatska je Evropská unie. Vzdělání pro své občany poskytuje zdarma včetně státních vysokých škol.

Historické země[editovat | editovat zdroj]

Moderní Chorvatsko se skládá ze Středního Chorvatska s Chorvatským Přímořím (Záhřeb a okolí až k řece Ilově na východě, Karlovacká oblast, Rijeka a okolí, oblast Liky až k řece Zrmanji) (přirozeným centrem je Záhřeb a na Chorvatském Přímoří pak Rijeka), Dalmácie bez Kotoru, ale s územím bývalé republiky Dubrovník), Slavonie na východě země (od řeky Ilovy na východ, ke Slavonii však historicky náleží také Sremský okruh v dnešní Srbské autonomní oblasti Vojvodině), přirozeným centrem je Osijek, z většiny bývalého markrabství Istrie, tj. Istrijského poloostrova na západě Chorvatska, centrem je město Pula. Dále pak k Chorvatsku patří ještě původně uherské oblasti Mezimuří a jižní části Baranje.

Znaky hlavních zemí jsou vyobrazeny i ve složeném znaku dnešního Chorvatska, který obsahuje kromě červenostříbrného šachovnicového štítu vlastního Chorvatska též znaky Slavonie (černá kuna mezi dvěma řekami), Dalmácie (tři zlaté korunované lví hlavy na modrém poli), Istrie (zlatá koza na modrém poli), Dubrovníku (stříbrné vodorovné pruhy na červeném poli) a Středního Chorvatska (půlměsíc s hvězdou).

Starší úřední názvy Chorvatska[editovat | editovat zdroj]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Chorvatska.
Příchod Chorvátů k Jadranu, Oton Iveković

V dobách před naším letopočtem žily v dnešním Chorvatsku ilyrské kmeny, které se později stáhly na území dnešní Albánie. Během 2.1. století př. n. l. vytvořili Římané na Balkáně rozsáhlou provincii nazývanou Illyricum, která zahrnula také toto území. Od 7. století se zde začali usazovat Slované, kteří později vytvořili jednotný chorvatský stát. Prvním chorvatským králem byl Tomislav I. z dynastie Trpimírovců. Roku 1102 bylo chorvatské království spojeno personální unií s uherským státem. někteří historici se však domnívají, že šlo spíše o anexi.

Za dob Rakouska-Uherska byla země pod uherskou nadvládou, a byla jediným přístupem Uherska k moři. V té době ale také čelila výbojům z Osmanské říše.

Jugoslávie (1918–1991)[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Chorvatská bánovina, Nezávislý stát Chorvatsko a Socialistická republika Chorvatsko.
Adolf Hitler a fašistický diktátor Ante Pavelić v červnu 1941

1. prosince 1918 vzniklo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Království SHS), a to spojením Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů, který se na podzim 1918 utvořil z jihoslovanských území Rakousko-Uherska (Centrální Chorvatsko, Slavonie, Dalmácie, Bosna a Hercegovina, Kraňsko a Dolní Štýrsko), se Srbským královstvím, které se v letech 19131918 rozšířilo o Vardarskou Makedonii, Kosovo, Vojvodinu a Černou Horu. Roku 1929 se Království SHS přejmenovalo na Království Jugoslávie. V rámci královské Jugoslávie získalo roku 1939 Chorvatsko jistou autonomii vytvořením Chorvatské bánoviny. Po faktické likvidaci Jugoslávie nacistickým Německem v roce

1941 vyhlásili chorvatští ustašovci Nezávislý stát Chorvatsko, obsahující větší část chorvatských zemí a rovněž Bosnu a Hercegovinu. Ustašovský režim povraždil až 500 000 příslušníků srbské menšiny, mnohé z nich v táboře Jasenovac.[3]

V poválečném období bylo Chorvatsko Lidovou (19451963), resp. Socialistickou (19631990) republikou v rámci Federativní lidové, resp. Socialistické federativní republiky Jugoslávie. V období 19451990 bylo Chorvatsko po Slovinsku druhou nejrozvinutější jugoslávskou republikou.

Nezávislost (1991–dosud)[editovat | editovat zdroj]

V roce 1990 byl oficiální název změněn na Republiku Chorvatsko. 25. června 1991 vyhlásilo Chorvatsko spolu se Slovinskem nezávislost (ta byla uznána 15. ledna 1992 Evropským společenstvím). Jugoslávská federace však samostatnost neuznala a to rozpoutalo válečný konflikt, který se s přestávkami vlekl až do roku 1995. Po roce 2000 začalo Chorvatsko směřovat do NATO a EU. V roce 2004 se stalo kandidátskou zemí EU, která s ním zahájila přístupová jednání 3. října 2005 (v týž den jako s Tureckem). Do poslední chvíle nebylo jisté, zda přístupová jednání vůbec začnou, a to kvůli dřívější neochotě Chorvatska spolupracovat s Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii; krátce předtím však Chorvatsko udělalo pokrok při hledání generála Ante Gotoviny, obviněného z válečných zločinů během Operace Bouře v roce 1995, a tím splnilo zbývající podmínku pro zahájení přístupových jednání. 1. dubna 2009 vstoupilo Chorvatsko do NATO. 1. července 2013 se Chorvatsko stalo 28. členem EU.[4][4][5][5][6]

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Chorvatska.

Chorvatsko leží v jihovýchodní Evropě na Balkánském poloostrově na břehu Jaderského moře a na mnoha ostrovech v Jaderském moři. Patří mu dvě třetiny kamenitého pobřeží Jaderského moře (poloostrov Istrie a Dalmácie).

Politický systém[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Politický systém Chorvatska.
Budova Vlády Chorvatské republiky

Chorvatsko je republikou v čele s prezidentem. Výkonnou moc zastávají prezident (volen na 5 let), předseda vlády, Rada ministrů (vláda); zákonodárnou moc: jednokomorový parlament (Sabor – 100-160 poslanců, 4leté volební období). Současným předsedou vlády je Tihomir Orešković, předseda sociálně-demokratické strany v Chorvatsku a vůdce koalice čtyř středo-levých stran zvané Kykyryky (chorvatsky Kukuriku), která ve volbách v prosinci 2011 porazila 8 let vládnoucí pravicovou HDZ (Chorvatské demokratické společenství) v čele s premiérkou Jadrankou Kosorovou.

Administrativní dělení[editovat | editovat zdroj]

Župy Chorvatska
Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní dělení Chorvatska.

Chorvatsko se od roku 1992 dělí na 21 žup, ty se dále dělí na opčiny (v průměru kolem 10-20) které mají podobné postavení, jako české obce.

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Chorvatska.
Přístav v Rijece
Zemědělská krajina okolo řeky Neretvy
Ostrov Brač
Souostroví Pakleni otoci

Chorvatská ekonomika by se dala charakterizovat jako středně rozvinutá v rámci Evropy. HDP na obyvatele je zde přibližně o 7 000 USD nižší než v Česku. V dobách Jugoslávie patřilo Chorvatsko k nejrozvinutějším zemím tohoto soustátí. Bylo zde povoleno soukromé podnikání, dobře rozvinutý turistický průmysl a bylo zde koncentrováno i několik větších zahraničních investic.

Ekonomika země velice silně utrpěla v letech 199195, během vleklého válečného konfliktu se Srby a Bosňany. Nejenže tato válka zemi finančně vyčerpala, ale navíc se jí vyhnula velká vlna zahraničních investic, které přitáhly zejména země střední Evropy. Po skončení války se Chorvatsko začalo silně zaměřovat na rozvoj turistiky, čímž došlo k oživení ekonomiky díky přílivu zahraničních měn.

Od roku 2000 se ekonomická situace znatelně lepší a roční růst HDP se pohybuje v rozmezí 4–6 %. Velkou měrou se na ekonomickém růstu podílí spotřeba domácností a snadná dostupnost úvěrů. Inflace je pod kontrolou a chorvatská měna stabilní. Přesto se Chorvatsko i nadále potýká s mnoha ekonomickými problémy. Je zde velká nezaměstnanost, až 20 % ekonomicky aktivního obyvatelstva. Dalším problémem je silně záporná bilance zahraničního obchodu a velká státní účast v hospodářství, díky neochotě vlád dát zelenou privatizacím větších podniků, což je i způsobeno odporem veřejnosti. V neposlední řadě se Chorvatsko potýká s velkými rozdíly mezi regiony, a to díky nerovnoměrné politice regionálního rozvoje. Zatímco se vlády soustředí na dynamický rozvoj pobřežních oblastí, vnitrozemí zůstává stranou, bez větších šancí na získání státních prostředků, které nutně potřebují k rozvoji.

Hospodářské ukazatele
  • HDP – $ 92,309 mld. (2016 - odhad)
  • Růst HDP – -1,5 % (2010)
  • HDP na obyvatele – $ 21 791 (2016)
  • Složení ekonomiky – zemědělství: 7,2 %, průmysl: 31,7 %, služby: 61,2 %
  • Nezaměstnanost – 20 % (březen 2011)
  • Veřejný dluh – 46,4 % HDP (2009)
  • Inflace – 2,4 % (2010)
  • Průměrný hrubý příjem – HRK 7735,– (2016)
Hlavní vývozní komodity
  • dopravní prostředky, textil, chemikálie, potraviny, paliva
Hlavní dovozní komodity
  • stroje, dopravní a elektrická zařízení, chemické látky, paliva a maziva, potraviny

Turistika[editovat | editovat zdroj]

Chorvatské ekonomice dominuje turistický ruch, který vytváří až 20 % celkového HDP země. V roce 2011 byl roční příjem z turistiky odhadován na 6,61 miliardy EUR. V roce 2015 do země přijelo přes 13 milionů zahraničních turistů, nejvíce Němců, Slovinců a Rakušanů. Na čtvrtém místě jsou Češi, kterých přijelo přes 739 000.[7] Po Slovensku je tak Chorvatsko nejnavštěvovanější evropskou zemí českými turisty. V letním období proto česká média poskytují informační servis o cestách do Chorvatska[8], v samotném Chorvatsku je možné poslouchat stanici Českého rozhlasu Radiožurnál a chorvatské policii přijíždí pomáhat i čeští policisté[9].

Mezi první hojně navštěvovaná turistická místa patří od poloviny 19. století Opatija, která byla v roce 1890 jedním z nejvýznamnějších evropských lázeňských středisek. Další střediska postupně vyrostla po celé délce pobřeží. V současné době turisté navštěvují především členité pobřeží Jaderského moře s mnoha ostrovy a historickými městy, jako Dubrovník, Split, Zadar,, Šibenik nebo Rijeka.

Zajímavé je například město Pula nacházející se v jižním cípu poloostrova Istrie. Nachází se zde totiž jeden z nejznámějších a nejvyhlášenějších amfiteátrů po římském Koloseu. Další navštěvované turistické město je Trogir, malebné městečko nedaleko Splitu je zařazené mezi mezinárodní kulturní dědictví UNESCO. K vidění jsou zde zbytky z dob antiky, na jejichž pozůstatcích vyrostly středověké budovy. Je zde pevnost s obranou věží ze 14. století, katedrála svatého Vavřince z 13. Století, knížecí palác nebo renezanční radnice.  

Z vnitrozemí je nejnavštěvovanější národní park Plitvická jezera, zapsaný mezi památky světového dědictví UNESCO a hlavní město Záhřeb. V zemi je 8 národních parků a 7 památek světového dědictví.

Potápění[editovat | editovat zdroj]

Jadranské moře nabízí spoustu možností pro potápěče. V Chorvatsku se aktuálně nachází 278 potápěčských lokalit a více než 140 potápěčských center. Potápění v Chorvatsku je regulováno Chorvatskou asociací pro potápění.

Nejvyznámnější potápěčské lokality jsou: Kampanel, ostrov Jabuka, ostrov Vis, Rogoznica nebo ostrov Male Srakane, kde je i vrak lodi Baron Gautsch

Průměrná cena za jeden ponor zorganizovaný pomocí potápěčského centra se v roce 2016 pohybovala okolo 450 kun.

Je přísně zakázáno se potápět v národních parcích Brijuni a Krka.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

V roce 2006 mělo Chorvatsko 28 344 km silnic, z toho 23 979 km zpevněných a 4 365 km nezpevněných. V posledních letech probíhala v zemi rozsáhlá výstavba dálniční sítě. V roce 2011 zde bylo celkem 1 100 km dálnic. V roce 2013 se objevily úvahy o propojení pevniny s některými ostrovy pomocí tunelů.[10]

V zemi je vybudováno celkem 2 722 km železnic, z toho 985 km je elektrifikováno a 254 km je dvoukolejných. Mezinárodní letiště jsou v Záhřebu, Zadaru, Splitu, Dubrovníku, Rijece, Osijeku a Pule. Největší nákladní přístav je Rijeka, pro osobní dopravu jsou pak především přístavy ve Splitu a Zadaru. Existuje ovšem spousta malých přístavů na celém pobřeží, zajišťující trajektovou přepravu na ostrovy a do některých italských měst přes Jaderské moře. Největším vnitrozemským říčním přístavem je Vukovar na Dunaji.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Obyvatelstvo Chorvatska.
Demografická pyramida

Podle sčítání lidu z roku 2001 v Chorvatsku žije 4 437 460 obyvatel, z nichž je 2 301 560 žen a 2 135 900 mužů.

Průměrný věk je 39,3 (muži 37,5, ženy 41,0). Průměrná délka života je 75 let, gramotných je 98,5 % obyvatel. Průměrný roční přírůstek obyvatelstva: 0,40 % v roce 1992 (z 0,82 % v r. 1948)

Národnostní složení[editovat | editovat zdroj]

Národnostní složení

V roce 1991:

V roce 2001:

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Římskokatolická církev v Chorvatsku.

Procentuální zastoupení v podstatě kopíruje etnické složení: katolíci jsou Chorvati, s pravoslavím se ztotožňují Srbové, s islámem Bosňáci.

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Za Chorvata může být považován i nositel Nobelovy ceny za literaturu Ivo Andrić, ovšem narodil se v Bosně. V barokní éře se proslavil dubrovnický básník Ivan Gundulić. Symboly renesančního humanismu jsou Marko Marulić a Janus Pannonius. Klasikem realistické prózy 19. století byl August Šenoa. V meziválečné éře proslul básník Tin Ujević či Vladimir Nazor. Významným autorem po druhé světové válce byl Miroslav Krleža. V Nizozemsku se prosadila Dubravka Ugrešićová. Nejvýznamnější autorkou literatury pro děti je Ivana Brlićová-Mažuranićová.

Nejvýznamnějším hudebním skladatelem je Ivan Zajc, sochařem Ivan Meštrović, malířem pak Giulio Clovio, autor miniatur a iluminátor středověkých rukopisů. Maksim Mrvica se proslavil jako klavírista kombinující pop a klasiku.

Goran Višnjić a Mira Furlanová se prosadili jako televizní a filmoví herci v Británii a USA.

Věda[editovat | editovat zdroj]

Nobelovu cenu za chemii získali Vladimir Prelog a Leopold Ružička. Významným meteorologem a seizmologem byl Andrija Mohorovičić. Všestranným badatelem byl jezuita Ruđer Bošković, který v oblasti astronomie mj. našel způsob výpočtu oběžných drah planet a objevil neexistenci atmosféry na Měsíci. Průkopníkem padákového létání byl Faust Vrančić.

Na Cresu se narodil benátský filozof Franciscus Patricius. V Donji Kraljevci zakladatel antroposofie Rudolf Steiner. Chorvatský původ měl i filozof Ivan Illich.

Sport[editovat | editovat zdroj]

Čtyři zlaté olympijské medaile má sjezdařka Janica Kostelićová. Hlavní hvězdou házenkářského týmu, který na olympijských hrách v Athénách roku 2004 vybojoval zlato a rok předtím titul mistrů světa, byl Ivano Balić. Vítězem Wimbledonu se stal tenista Goran Ivanišević.

Státní svátky a dny pracovního klidu[editovat | editovat zdroj]

Státní svátky[editovat | editovat zdroj]

Dny pracovního klidu[editovat | editovat zdroj]

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2017-01-14]. Dostupné online.  
  2. Chorvaté řekli v referendu „ano“ Evropské unii. Pro je i Ante Gotovina - iDNES.cz
  3. Croatia [PDF]. Shoah Resource Center - Yad Vashem. Dostupné online.  
  4. a b Croatia's EU bid facing delays thanks to Britain and France
  5. a b Berliner Zeitung: Croatia to join EU on 1 July 2013
  6. Chorvati dostali od Evropské komise zelenou ke vstupu do EU
  7. ZELENKA, Jakub. Češi se vrací do Řecka, hlásí cestovky. Pomáhá prý dohoda Bruselu s Tureckem o migrantech. Lidovky.cz [online]. 2016-04-18 [cit. 2016-04-18]. Dostupné online.  
  8. ŠVIDRNOCH, Roman. Autem do Chorvatska 2014: tipy na nejšikovnější cestu na Jadran. iDNES.cz [online]. 2014-06-09 [cit. 2014-06-14]. Dostupné online.  (česky) 
  9. KLANG, Mikuláš. Chorvatsko a nově i Bulharsko. Čeští policisté budou pomáhat turistům. iDNES.cz [online]. 2013-07-01 [cit. 2014-06-14]. Dostupné online.  (česky) 
  10. Chorvatsko líčí na turisty. Chystá tunely mezi pevninou a ostrovy. iDNES.cz [online]. 2013-03-04 [cit. 2014-06-14]. Dostupné online.  (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]