Ján Kollár

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ján Kollár
Narození 29. července 1793
Mošovce, Uhry Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí 24. ledna 1852 (ve věku 58 let)
Vídeň,
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Pseudonym Čechobratr Protištúrsky
Povolání básník, jazykovědec, historik, evangelický kněz
Národnost slovenská
Stát Rakouské císařství
Významná díla Slávy dcera
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ján Kollár, někdy také Jan Kollár, (29. července 1793 Mošovce24. ledna 1852 Vídeň) byl básník, jazykovědec, historik a evangelický kněz slovenského původu, píšící česky, významná osobnost českého a slovenského národního obrození, propagátor ideje slovanské vzájemnosti panslavismu. Psal i pod pseudonymem Čechobratr Protištúrsky.[1]

Život[editovat | editovat zdroj]

Kollár pocházel z venkovského zemědělsko-řemeslnického rodu, jeho otec byl rychtářem. V letech 18071809 studoval na gymnáziu v Kremnici, ale vrátil se domů roku a otec ho dal do učení na řezníka, to však J. Kollára nebavilo, a tak odešel z domova.

V letech 18101812 studoval na gymnáziu v Banské Bystrici. Roku 1812 odešel studovat na evangelické lyceum do Prešpurku, kde studoval až do roku 1815.

Poté dělal do roku 1817 vychovatele a od roku 1817 studoval protestantskou teologii na univerzitě v Jeně (Německo). Zde se seznámil s Frederikou Wilheminou Schmidtovou, dcerou německého pastora, do které se zamiloval. V skrytu duše zřejmě doufal, že se Wilhemina stane jeho manželkou, ale její rodiče tomuto vztahu nepřáli. po studiích roku 1819 Kollár odešel dělat evangelického kněze do Pešti, kde s přestávkami působil třicet let. Ve své lásce vytrval a Wilhemina, které přezdíval Mína, se stala jeho celoživotní inspirací a múzou. Přestože byla původem Němka, stala se pro Kollára předobrazem slovanské ženy a ve svých dílech ji povyšoval na slovanský ideál krásy. Jejich vztah došel naplnění až po sedmnácti letech odloučení, 22. září 1835 se z nich konečně stali manželé. Mína se slovensky nenaučila a vychovávala děti v německém jazyce.

Od roku 1819 Kollár působil nejprve jako uherský vikář v Pešti, po povolení slovenského kazatele v Pešti se stal slovenským kazatelem.

Nesouhlasil se snahou osamostatnit slovenštinu jako nezávislý jazyk, čímž se dostal do konfliktu s mladší generací slovenských spisovatelů v čele s Ľudovítem Štúrem. Tento spor vyvrcholil roku 1848, kdy byl svými odpůrci zajat. Osvobozen byl císařským vojskem a za své služby byl roku 1849 povolán do Vídně, kde se stal profesorem slovanské archeologie na Vídeňské univerzitě.

Jeho rodný dům shořel do základů 16. srpna 1863. Požárem zůstala netknutá jen sýpka, která byla z celého domu jako jediná postavena z kamene. V roce 1974 v ní bylo vytvořeno muzeum.

Ján Kollár byl původně pohřben na vídeňském hřbitově Sv.Marxe (Skt.Marx Friedhof), po zrušení tohoto hřbitova byl jeho hrob přenesen na nový vídeňský ústřední hřbitov a nakonec byl dne 16. května 1904 přenesen na Olšanské hřbitovy v Praze.[2] Jeho hrob s pomníkem se zde nachází na I.obecním hřbitově na křižovatce hlavních cest.[3]

Hrob Jána Kollára na Olšanských hřbitovech v Praze

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Poezie[editovat | editovat zdroj]

  • Deploratio praesentis status Hungariae
  • Básně - střet milostného citu s láskou k vlasti
  • Slávy dcera – životní dílo, vzniklo ze sbírky Básně. V prvním vydání obsahovalo předzpěv (je veršován v časomíře) a 150 sonetů (ve druhém vydání přidal dva zpěvy – Léthé a Acherón – slovanské nebe a peklo). Sonety jsou rozděleny do tří zpěvů, nazvaných podle (kdysi slovanských) řek Labe, Dunaj a Sála. Inspirací díla byl Dantova Božská komedie. Básník, provázený Amorem – Milkem (který se stále ptá) a Mínou, putuje po zemích, kde žili Slované (a od druhého vydání i po slovanském nebi a pekle). Čtenáři se často ztotožňovali s jeho názory. Kompozice je neuspořádaná. Dílo je psáno starobylým jazykem a je poměrně složité. Obsahuje narážky na tehdejší dobu.
  • Písně světské lidu slovenského v Uhřích – dva díly. Sebral je s pomocí P. J. Šafaříka a dalších.
  • Národnié zpievanky čili písně světské Slováků v Uhrách jak pospolitého lidu, tak i vyšších stavů, sebrané od mnohých, v pořádek uvedené, vysvětleními opatřené a vydané – běžně se používá název Národnié zpievanky. Jedná se o dvousvazkové rozšíření Písní světské lidu slovenského v Uhřích.

Vědecká[editovat | editovat zdroj]

Motto
  • O literárnej vzájemnosti mezi kmeny a nářečími slávskými – V tomto díle šíří své názory na slovanskou vzájemnost. Slovany považuje za národ, který má 4 základní nářečí:
    1. ruské
    2. polské
    3. srbochorvatské
    4. československé
  • Sláva bohyně a původ jména Slavův čili Slavjanův
  • Paměti

Učebnice[editovat | editovat zdroj]

  • Čítanka
  • Slabikář
  • KOLLÁR, Ján. Abecedár aneb Šlabikár pre Kraginské Školy w Uherském Králowstwí. W Buďjňe : [s.n.], 1823. Dostupné online.  

Kazatelská[editovat | editovat zdroj]

  • Nedělní, svátečné i příležitostné kázně a řeči od Jana Kollára

Cestopis[editovat | editovat zdroj]

  • Cestopis, obsahující cestu do Horní Itálie a odtud přes Tyrolsko a Bavorsko se zvláštním ohledem na slavjanské živly r. 1841 konanou – známé též jako Staroitalia slavjanská. Vyslovuje zde domněnku, že Italové jsou slovanského původu.

Dále napsal celou řadu menších děl, příspěvků do časopisů a novin. Značné množství těchto děl se týkalo jazyka. Kollár se též zabýval rukopisy (Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský) a došel k názoru, že jsou pravé.

Odkaz a pozůstalost[editovat | editovat zdroj]

Několik předmětů z osobní pozůstalosti manželů Kollárových včetně snubních prstenů a Jánovy kadeře vlasů s ověřovacím podpisem MUDr. Jindřicha Matiegky na štítku, stejně jako návrh pomníku a portrétní busta jsou ve sbírkách Národního muzea v Praze. Bronzová busta byla odhalena rovněž v Panteonu Národního muzea.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.osobnosti.sk/index.php?os=zivotopis&ID=58720
  2. KOVAŘÍK, Petr. Klíč k pražským hřbitovům. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 369 s. ISBN 80-7106-486-6. S. 58.  
  3. KOVAŘÍK, Petr. Klíč k pražským hřbitovům. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 369 s. ISBN 80-7106-486-6. S. 92.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století. 3. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1982. 371 s. S. 137–140.  
  • Dějiny české literatury. 2., Literatura národního obrození / Redaktor svazku Felix Vodička. 1. vyd. Praha : Československá akademie věd, 1960. 684 s. S. 255–281.  
  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 2/II. K–L. Praha : Academia, 1993. 597–1377 s. ISBN 80-200-0469-6. S. 793–803.  
  • Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 / (Pavel Augusta … et al.). 4. vyd. Praha : Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. S. 206–207.  
  • KUDĚLKA, Milan; ŠIMEČEK, Zdeněk; VEČERKA, Radoslav. Česká slavistika v prvním období svého vývoje do počátku 60. let 19. století. 1. vyd. Praha : Historický ústav, 1995. 393 s. ISBN 80-85268-41-8. S. 188–190, 272–273.  
  • KOLLÁR, Jan. Slávy dcera - PUTNA, Martin C. Překlad a výklad Slávy dcery z panslavistického mýtu do kulturní historie. Academia, 2014, 387 S. ISBN 978-80-200-2359-9

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]