Přeskočit na obsah

Ján Kollár

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ján Kollár
Narození29. července 1793
Mošovce, Uhry, Habsburská monarchie
Úmrtí24. ledna 1852 (ve věku 58 let)
Vídeň, Rakouské císařství
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
PseudonymČechobratr Protištúrsky
Povoláníbásník, jazykovědec, historik, evangelický duchovní
Národnostslovenská
StátRakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Alma materUniverzita Jena
Významná dílaSlávy dcera
ChoťFrederika Wilhelmina Schmidtová
DětiLudmila Kollárová
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ján Kollár, někdy také Jan Kollár (29. července 1793 Mošovce – 24. ledna 1852 Vídeň), byl česky píšící básník, jazykovědec, historik a evangelický farář slovenského původu. Stal se významnou osobností českého i slovenského národního obrození. Bývá označován za prvního velkého básníka obou těchto hnutí, především díky básnické sbírce Slávy dcera (1824). Byl propagátorem panslavismu (idea, že Slované jsou jeden národ a měli by se spojit).[1] Psal i pod pseudonymem Čechobratr Protištúrsky.[2]

Život

[editovat | editovat zdroj]

Ján Kollár pocházel z venkovského, ovšem poměrně bohatého zemědělsko-řemeslnického rodu. Jeho otec Matěj byl zemědělec a řezník, v obci často volený rychtářem nebo notářem. Místní školu vychodil v rodných Mošovcích. Projevoval brzy literární a výtvarné zájmy, věnoval se řezbářství. Nižší gymnázium vystudoval v letech 1806–1809 v Kremnici, ale před vstupem do vyššího ročníku ho otec roku 1809 povolal domů, aby pracoval v rodinném hospodářství, a dal ho do učení na řezníka. To však mladého Jána Kollára nebavilo, vzbouřil se proti otci a odešel z domova k bratranci, učiteli Jánu Kollárovi do Slovenského Pravna. Krátce pak učil v rodné obci.

V letech 1810–1812 studoval na gymnáziu v Banské Bystrici, kde měl na jeho literární vkus a vývoj vliv tamní rektor Pavol Magda. Ten Kollára zasvětil do pravidel hexametrů. Tyto časoměrné zákony prvně využil již na škole, ve svém prvním literárním díle, latinské básni Deploratio praesentis status Hungariae, již Magda zveřejnil ve výroční zprávě školy.[3]

Roku 1812 odešel na evangelické filozoficko-teologické lyceum do Prešpurku (Bratislavy), kde studoval až do roku 1815. Učil se tam řečtinu, četl latinské a německé klasiky a moderní evropskou literaturu. K jeho učitelům patřil mj. Juraj Palkovič. Odkázán na vlastní obživu, vedl o prázdninách roku 1813 tamní sirotčinec. V letech 1815–1817 působil, díky přímluvě přítele Samuela Rožnaye, jako vychovatel v Banské Bystrici, u bohatého kupce Ľudovíta Kolbenhayera.[3] To zlepšilo jeho ekonomickou situaci. V Bystrici také začal mnohem více číst české a slovenské knihy.

Od roku 1817 studoval protestantskou teologii na univerzitě v Jeně. Cestou do Jeny se seznámil s Josefem Jungmannem, Václavem Matějem Krameriem a Janem Nejedlým. Tím začala jeho silná vazba na českou kulturu a češtinu, kde se mu ideálem stala čeština Bible kralické, k níž měl blízko i díky svému protestantismu. Kollárova čeština byla nicméně předmětem mnoha diskusí. Vymýšlel pro ni novotvary, přejímal slova ze slovenštiny (čímž chtěl mj. češtinu Slovákům přiblížit, aby ji přijali jako spisovný jazyk) a i pro dobové české čtenáře působil jeho jazyk archaicky. Na druhou stranu způsob, jakým Kollár básnil, byl průlomový a Kollár je často chápán jako první moderní český spisovatel vůbec.

V Jeně se také zformovalo jeho panslavistické přesvědčení, z velké části pod vlivem Herderovy filozofie dějin a jeho proroctví o budoucí úloze Slovanů v dějinách Evropy. Kollára nadchlo mnohem živější, liberálnější a nedogmatické prostředí jenské univerzity, které tak kontrastovalo s atmosférou prešpurské školy, již zpětně nazval "mrtvina prešpurská". Ovlivnily ho zejména přednášky teologa Johanna Philippa Gablera, historika Heinricha Ludena, filozofa Jakoba Friedricha Friese či přírodovědce Lorenze Okena. Podařilo se mu dokonce setkat s Goethem. Zúčastnil se i proslulé slavnosti wartburské, která byla velkou manifestací liberálních a na druhé straně i nacionálních tužeb mladých Němců. Velký dojem na Kollára také udělalo, že působil v místech, kde v minulosti sídlili Slované, ale byli odtud vypuzeni. To později zúročil při psaní Slávy dcery, kde se na tato místa v mnoha básních vrátil.

Poznal v Jeně i Frederiku Wilhelminu Schmidtovou, dceru německého pastora, ve svých básních opěvovanou Mínu, do které se zamiloval.[4] Doufal, že se Wilhemina stane jeho manželkou, ale její rodiče tomuto vztahu nepřáli. Ve své lásce Kollár vytrval a Wilhelmina se stala jeho celoživotní inspirací a múzou. Přestože byla původem Němka, stala se pro Kollára předobrazem slovanské ženy a ve svých dílech ji povyšoval na slovanský ideál krásy, ba stala se pro něj symbolem Slovanstva jako takového. Kollár si rozporu v této věci byl sám vědom a tematizoval ho i ve svých verších ("srdce vyrvu, na dvě rozlomím, na, řku, jednu vlasti půlku, druhou Míně"). Jejich vztah došel naplnění až po sedmnácti letech odloučení, 22. září 1835, kdy se z nich konečně stali manželé. Mína se slovensky ani česky nikdy nenaučila a vychovávala dceru Ludmilu v německém jazyce.[5]

Po studiích nepřijal nabízené místo pastora v Jeně a rozhodl se vrátit do vlasti. Roku 1819 přijal úřad evangelického duchovního v Pešti, kde s přestávkami působil třicet let. Pečoval zde o věřící německé a slovenské národnostní menšiny, avšak v chrámu na dnešním Deákově náměstí konfirmoval i některé maďarské osobnosti jako Sándora Petőfiho či Lajose Kossutha.[6][7] Byl ve spojení s vlasteneckými kruhy v Praze (s Jungmannem) i Prešpurku (s tehdy tam působícím Františkem Palackým i Pavlem Josefem Šafaříkem).

Vydání z roku 1824

V roce 1821 vydal v Praze, s Jungmannovu pomocí, svou první knihu nazvanou Básně. V jedné básni sbírky mj. kritizuje Dobrovského za to, že nepsal česky. V jiné upozorňuje na obecně lidské a humanistické jádro slovanského národního programu ("A vždy voláš-li Slovan, nechť se ti ozve: člověk").

V roce 1824 pak vyšla Slávy dcera, sbírka již Kollár původně chápal jako rozšířenou verzi sbírky Básně, proto je v tiráži uvedeno "2. vydání". Literární kritika obvykle uvádí, že touto sbírkou byl v dějinách české literatury namísto puchmajerovského biedermaieru prosazen preromantismus, i když některé aspekty Kollárova díla by šlo řadit spíše ke klasicismu. Kollár v básni užil hexametry i mnohem volnější sonety. Roku 1832 Kollár vydal další, značně rozšířené vydání sbírky. Již spíše drobné doplňky učinil ještě v letech 1845 a 1852. Doplňoval přitom hlavně různé historické epizody z dějin různých slovanských národů. Protože básnická forma dovolila u mnohých těchto dějinných epizod je jen naznačit, vydal Kollár roku 1832 i knihu vysvětlivek a výkladů sbírky. Vydání z roku 1832 přidalo do sbírky, dle Danteho vzoru, také pasáže o slovanském nebi a pekle, kde jsou hodnoceny konkrétní historické osobnosti. Vysoce Kollár hodnotil zejména Jungmanna, jehož v textu nazývá "Mladoň".

Od 30. let se začal mnohem více než poezii věnovat pokusům o vědeckou činnost, které ale řada pozdějších badatelů odmítla. Ke kritizovaným patří například jeho teze o původním slovanském osídlení Itálie. Kontroverzní se stala také otázka Prillwitzských idolů, v jejichž pravost Kollár uvěřil, ačkoli hlavní proud archeologů je posléze identifikoval jako falza z 18. století.[8] Ceněna je naopak jeho činnost sběratelská a folkloristická (Písně světské lidu slovenského v Uhřích, Národnié zpievanky). Na rozdíl od romantiků ale Kollár neužil lidovou poezii jako inspirační zdroj pro vlastní básnickou tvorbu.

Pamětní deska na vídeňském domě, kde Kollár bydlel (Beatrixgasse 8)

V roce 1834 se stal prvním předsedou Spolku milovníků slovenské řeči a literatury.[8] Nesouhlasil však se snahou osamostatnit slovenštinu jako nezávislý jazyk, čímž se dostal do konfliktu s mladší generací slovenských vzdělanců a spisovatelů v čele s Ľudovítem Štúrem. Svou orientaci na český jazyk manifestoval v raných novinových příspěvcích pseudonymem Čechobratr protištúrovský.[9] Roku 1846 své stanovisko shrnul ve spise Hlasy o potřebě jednoty spisovného jazyka pro Čechy, Moravany a Slováky. Spor se Štúrovci vyvrcholil roku 1848, kdy byl Kollár svými odpůrci zajat. Osvobodilo ho císařské vojsko a za své služby byl povolán do Vídně, kde se stal nejprve vládním důvěrníkem pro otázky uherských Slováků a posléze profesorem slovanské archeologie na Vídeňské univerzitě. Ve Vídni mu byl velmi nakloněn zejména ministr vnitra Franz Seraph von Stadion.[10] Politicky Kollár svůj příklon k centrální vídeňské vládě vykládal tak, že jen ona se může stát protiváhou pešťskému mocenskému centru, jež si dělá nárok na Slovensko. Vídeňské vládě také, neúspěšně, navrhl samosprávu Slovenska a zřízení slovenských škol, avšak s češtinou jako vyučovacím jazykem, což vyvolalo na Slovensku nespokojenost.

Hrob Jána Kollára na Olšanských hřbitovech v Praze

Jeho rodný dům shořel do základů 16. srpna 1863. Požárem zůstala netknutá jen sýpka, která byla z celého domu jako jediná postavena z kamene. V roce 1974 v ní bylo vytvořeno muzeum.

Ján Kollár byl původně pohřben na vídeňském hřbitově Sv. Marxe (Skt. Marx Friedhof), po zrušení tohoto hřbitova byl jeho hrob přenesen na nový Vídeňský ústřední hřbitov a nakonec byl 16. května 1904 přenesen na Olšanské hřbitovy v Praze.[11] Jeho hrob s pomníkem se zde nachází na I. obecním hřbitově na křižovatce hlavních cest.[12] Má i bronzovou bustu v panteonu Národního muzea v Praze, z dílny sochaře Bohumila Vlčka. Také několik předmětů z osobní pozůstalosti manželů Kollárových včetně snubních prstenů a Jánovy kadeře vlasů s ověřovacím podpisem MUDr. Jindřicha Matiegky na štítku jsou ve sbírkách Národního muzea. V letech 1946 až 1953 byl Ján Kollár vyobrazen na bankovce v hodnotě 500 korun československých.[13] Jsou po něm pojmenovány ulice v Praze, Brně, Plzni (Kollárova), Hradci Králové, Jihlavě, Pardubicích, Českých Budějovicích, Chrudimi či Kutné Hoře. V Olomouci nese jeho jméno Kollárovo náměstí, náměstí je po něm pojmenováno i v Kolíně.

Bibliografie

[editovat | editovat zdroj]
Předseda Matice slovenské Marián Gešper a t. čj. tajemník Peter Schvantner u hrobu Jana Kollára

Poezie

[editovat | editovat zdroj]
  • Deploratio praesentis status Hungariae
  • Básně – střet milostného citu s láskou k vlasti
  • Slávy dcera – životní dílo, vzniklo ze sbírky Básně. V prvním vydání obsahovalo předzpěv (je veršován v časomíře) a 150 sonetů (ve druhém vydání přidal dva zpěvy – Léthé a Acherón – slovanské nebe a peklo). Sonety jsou rozděleny do tří zpěvů, nazvaných podle (kdysi slovanských) řek Labe, Dunaj a Sála. Inspirací díla byla Dantova Božská komedie. Básník, provázený Amorem – Milkem (který se stále ptá) a Mínou, putuje po zemích, kde žili Slované (a od druhého vydání i po slovanském nebi a pekle). Čtenáři se často ztotožňovali s jeho názory. Kompozice je neuspořádaná. Dílo je psáno starobylým jazykem a je poměrně složité. Obsahuje narážky na tehdejší dobu.
  • Písně světské lidu slovenského v Uhřích – dva díly. Sebral je s pomocí P. J. Šafaříka a dalších.
  • Národnié zpievanky čili písně světské Slováků v Uhrách jak pospolitého lidu, tak i vyšších stavů, sebrané od mnohých, v pořádek uvedené, vysvětleními opatřené a vydané – běžně se používá název Národnié zpievanky. Jde o dvousvazkové rozšíření Písní světské lidu slovenského v Uhřích.

Vědecká

[editovat | editovat zdroj]
Motto
  • O literárnej vzájemnosti mezi kmeny a nářečími slávskými – V tomto díle šíří své názory na slovanskou vzájemnost. Slovany považuje za národ, který má čtyři základní nářečí:
    1. ruské
    2. polské
    3. srbochorvatské
    4. československé
  • Sláva bohyně a původ jména Slavův čili Slavjanův
  • Paměti

Učebnice

[editovat | editovat zdroj]
  • Čítanka
  • Slabikář
  • KOLLÁR, Ján. Abecedár aneb Šlabikár pre Kraginské Školy w Uherském Králowstwí. W Buďjňe: [s.n.], 1823. Dostupné online. 

Kazatelská

[editovat | editovat zdroj]
  • Nedělní, svátečné i příležitostné kázně a řeči od Jana Kollára

Cestopisy, historie a memoáry

[editovat | editovat zdroj]
  • Cestopis, obsahující cestu do Horní Itálie a odtud přes Tyrolsko a Bavorsko se zvláštním ohledem na slavjanské živly r. 1841 konanou, (Pešť 1843). Ke knize je připojen výčet jmen téměř 600 slovanských sochařů, malířů a rytců s příklady jejich děl včetně ruských. U českých umělců Kollár ověřoval, zda mluví česky a hlásí se k českému původu. Jako editor knih si zvláště oblíbil rytce, například Josefa Rybičku.
  • Cestopis druhý (vyšel posmrtně, Spisy J.K., svazek 4, 1863)
  • Paměti z mladších let života (vyšly posmrtně, Spisy J. K., svazek 4, 1863, 2. vydání 1950)
  • Staroitalia slavjanská aneb objevy a důkazy živlů slavských v zeměpisu, dějinách a v bájesloví, zvláště v řeči a v literatuře nejdávnějších vlaských a sousedních kmenů, z kterých zřejmo, že mezi prvotními osadníky a obyvateli této krajiny i slavjané nad jiné četnější byli (1853) – vyslovuje zde domněnku, že Italové jsou slovanského původu.

Dále napsal celou řadu menších děl, kázání a úvah, příspěvků do časopisů a novin. Značné množství těchto děl se týkalo jazyka. Kollár se též zabýval rukopisy (Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský) a došel k názoru, že jsou pravé.

Zajímavost

[editovat | editovat zdroj]

V díle Slávy dcera oslavil Jan Kollár i tehdejší moderní dopravní prostředek – draisinu, kterou sám používal.[14]

Galerie

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Ján Kollár. Aktuálně.cz [online]. 2015-06-24 [cit. 2026-02-06]. Dostupné online.
  2. ↑ http://www.osobnosti.sk/index.php?os=zivotopis&ID=58720
  3. 1 2 Ján Kollár – básnik slovanskej vzájomnosti. Evanjelická cirkev augsburského vyznania na Slovensku [online]. [cit. 2026-02-06]. Dostupné online.
  4. ↑ STEJSKALOVÁ, Helena. Básník Ján Kollár čekal na svou lásku dlouhých 18 let. Epocha Plus [online]. 2017-06-15 [cit. 2022-01-21]. Dostupné online.
  5. ↑ Kollárová, Ludmila, 1837-1880 - Portaro - katalog knihovny. provenio.net [online]. [cit. 2021-02-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-03-07.
  6. ↑ KRISZTIÁN, Kacsinecz. Kossuth a Petőfi boli Slováci?. Denník N [online]. 2022-11-10 [cit. 2026-02-05]. Dostupné online. (slovensky)
  7. ↑ Ján Kollár. Visit Kežmarok [online]. [cit. 2026-02-05]. Dostupné online.
  8. 1 2 Básnik zjednotenia Slovanov Ján Kollár. Matica Slovenská [online]. [cit. 2026-02-05]. Dostupné online.
  9. ↑ Forst V. a kol.: Lexikon české literatury 2/II. 1993, s. 796.
  10. ↑ WINKLER, Tomáš. Čas pred nesmrteľnosťou. Martin: Vydavateľstvo Matice Slovenskej, 1999. 247 s. ISBN 80-7090-500-X.
  11. ↑ KOVAŘÍK, Petr. Klíč k pražským hřbitovům. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 369 s. ISBN 80-7106-486-6. S. 58.
  12. ↑ KOVAŘÍK, Petr. Klíč k pražským hřbitovům. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 369 s. ISBN 80-7106-486-6. S. 92.
  13. ↑ Bankovka 500 korun. www.esbirky.cz [online]. [cit. 2026-02-06]. Dostupné online.
  14. ↑ KOLLÁR, Jan. Slávy dcera, Zpěv I.. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. Kapitola Zpěv I., znělka 40.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ján_Kollár&oldid=25674446“