Rychtář
.JPG)
Rychtář neboli šulc, fojt nebo šoltys (německy Richter nebo Schultheiß, latinsky iudex) byl v období středověku a raného novověku představeným městské či vesnické obce (obdoba dnešního starosty). Jeho úkolem bylo nižší soudnictví, správní a reprezentativní funkce. Ve městech byla role rychtáře od 14. do 16. století postupně oslabována a rychtář zde plnil především policejní a z části stále i soudní roli. V královských městech mimo to mezi lety 1547–1783 působili královští rychtáři. Ti byli městským radám a dalším orgánům městské správy naopak nadřazeni a měli na ně dohlížet. U venkovských obcí byla funkce rychtářů zrušena až v polovině 19. století.
Rychtářova role a způsob jeho nastolení
[editovat | editovat zdroj]Rychtář byl do své funkce zpravidla dosazen vrchností, resp. panovníkem. Především zpočátku se také mohlo jednat o pozici děděnou v jednom rodě. Často tento rod vlastnil i práva na volný prodej rychtářství. Bezprostředně po lokaci města či vesnice se rychtářem velmi často stával jeho lokátor. V královských městech výjimečně už od 14. století a dosti běžně od 15. století (od husitských válek) si obec mohla vlastního rychtáře volit.[1] V raném novověku už rychtářská funkce zpravidla nebyla dědičná ale rychtář byl vybírán spíše dle svých schopností.[2] Za své služby měl rychtář obvykle podíl na vybraných pokutách, odvedených dávkách, mohl vlastnit krčmu, masné krámy nebo byla část jeho polností osvobozena od povinných berní.[3] Rychtářovým úkolem byla praktická správa obce, výběr královských berní, případně i dalších dávek, reprezentace obce navenek. Naopak vůči obyvatelům obce rychtář zastupoval a reprezentoval vrchnost, resp. panovníka. Vrchnosti rychtář ručil za dodržování povinností a příkazů a vybírání daní, poplatků a úroků. Mimo jiné dohlížel i na průběh trhů. V těchto činnostech mu měla pomáhat rada konšelů. Ve venkovském prostředí se takto vymezená podoba rychtářského úřadu prakticky nezměnila až do poloviny 19. století, kdy byl rychtářský úřad zrušen. naopak ve městech se podoba rychtářského úřadu postupně značně proměnila.
Ve městech
[editovat | editovat zdroj]V návaznosti na vznik a následný růst významu městských samosprávných orgánů (městská rada, purkmistr či primátor, rada obecních starších) byla od 14. do 16. století rychtářova práva a povinnosti postupně dosti redukována. Konkrétní pravomoci a povinnosti rychtářů se ovšem místo od místa lišily, v souladu s podobou konkrétně udělených městských práv. Od druhé poloviny 15. století a především ve století šestnáctém tento proces vyvrcholil tím, že královská města a postupně i poddanská města a městečka začala od vrchností a panovníka rychty přímo vykupovat. Funkce tím ale nezanikla, rychtář ovšem začal zcela podléhat městské radě. Ta přitom zpravidla už dříve obdržela také soudní pravomoc. Správní i reprezentativní roli v rámci těchto změn rychtář zpravidla zcela pozbyl a zůstala mu pouze funkce policejní, spolu s právem řešit méně závažné trestné činy.[1] Rychtář tudíž prakticky řešil pouze případy u nichž pro jejich nezávažnost nebo jednoduchost nemělo smysl svolávat celou radu. Naopak komplikovanější trestné činy byly přenechávány na rozhodnutí rady. V některých případech je doloženo, že rychtář byl přímo součástí městské rady.[4] Jeho činnost v městském prostředí tedy v zásadě odpovídala činnosti pozdějšího četnictva či policie.[3]
Dominance samosprávných městských orgánů byla v královských městech výrazně omezena po stavovském odboji roku 1547, kdy byl represemi nejvýrazněji postižen právě městský stav. Panovníkem byli v královských městch dosazeni tzv. královští rychtáři, kteří měli primárně dohlížet na městské správní orgány a obecně měli reprezentovali zájmy panovníka. Jmenovaní byli českou komorou.[5][6] Před rokem 1620 ovšem byla jejich kontrolní role podvazována faktem, že královští rychtáři byli vybíráni z členů městského patriciátu, často přímo na návrh městské rady, tj. reálně opět prosazovali spíše zájmy městské správy, nikoli krále.[7] Pouze krátce po Bílé hoře byli královští rychtáři častěji vybírání z osob s městem nespojených.[8] V 18. století už byli královští rychtáři opět jmenováni na návrh městské rady.[9] Funkce královských rychtářů byla zrušena Josefem II. v roce 1783.
Na venkově
[editovat | editovat zdroj]Na venkově se funkce rychtáře jakožto představeného obce udržela až do zásadní Správní reformy českých zemí, proběhlé roku 1850. Funkci rychtáře na venkově zpravidla vykonával některý z bohatších sedláků. Podmínkou k tomu bylo dostatečné vzdělání a také všeobecný respekt venkovské společnosti.[2] Ve větších obcích mohly být rychtáři k dispozici dva až čtyři přísežní, později zvaní též konšelé.[10] Oblast jíž rychtář spravoval se zpravidla nekryla s jedinou vesnicí ale šlo o poněkud větší celky, obsahující několik menších i větších vsí.[11] Rychtář na venkovských rychtách nepůsobil pouze v roli soudní a policejní, ale také berní a politické. Tuto roli nesehrával pouze vůči poddaným, ale také vůči správě jednotlivých panství, tj. byl nejen hlavou venkovské komunity, ale současně i nejnižším článkem správy panství. Jednotlivá panství přitom před rokem 1850 hrála roli nejnižšího článku státní správy, podobnému pozdějším okresům. Rychtáři jednotlivých vsí proto pravidelně v určených dnech správu panství reprezentovanou hejtmanem navštěvovali a projednávali s ním například aktuálně uložené robotní povinnosti, vybírané daně a dávky (poddanské dávky, vejruňky, kontribuce atp.), distribuci piva i nejrůznějších výrobků poskytovaných poddaným správou panství atp.[10] Povinností rychtáře pak bylo, tyto informace předat jednotlivým hospodářům. Pokud tak nečinili přímo vrchnostenští úředníci (důchodní a kontribuční správce či písař), mohl rychtář zmíněné daně a dávky i fyzicky vybírat. Rychtář též dohlížel na provádění robotních povinností, měl dohlížet na mravnost poddaných a účastnil se i převodů nemovitostí, jejich finančního ocenění, i dalších právních aktů činěných jednotlivými poddanými. K uchovávání obecních písemností rychtáři sloužila obecní truhlice a uchovávat mohl i sirotčí peníze.[2] Čeněk Zíbrt uvádí zajímavý způsob předávání rychtářem od vrchnosti poddaným distribuovaných zpráv, a to prostřednictvím práva (viz níže), k němuž se na papír napsané rozkazy upevnily a nechaly kolovat po celé, rychtáři svěřené oblasti. Dle jiného podání mohlo takto kolovat jen nařízení aby se hospodář odpoledne dostavil na hromadu k rychtáři, kde teprve byly příslušné rozkazy hospodářům přečteny.[11]
Symboly rychtářské funkce
[editovat | editovat zdroj]Budova v níž rychtář bydlel a úřadoval se nazývala rychtou. Ve městech byla v průběhu 14. a 15. století nahrazována budovou radnice, přičemž mnohdy rychta a radnice po nějakou dobu existovaly souběžně.[12] Na vesnicích naopak rychty existovaly až do správní reformy v polovině 19. století.
Symbolem rychtáře byl předmět připomínající drobnější žezlo, o délce zhruba 50 cm, nazývaný rychtářské právo. To mělo často podobu palcátu, mohlo být omotané několika prameny kůže, často bylo zakončeno rukou sevřenou v pěst, někdy ale mělo pouze jednoduchou podobu hole se zahnutým koncem. Odtud pochází i další dobové názvy práva (žíla, palcát, ruka, křivule atp). Tento předmět symbolizoval fakt, že rychtář je nositelem práva. Při soudu lidé na právo přísahali. Pokud rychtář právo předal někomu jinému, byl dotyčný chápán po danou dobu jako rychtářův zástupce. Na právo bylo mimo to možné upevnit list s instrukcemi. Právo s upevněným listem pak kolovalo od domu k domu po celé vesnici.[11]
Především ve městech disponoval rychtář kromě práva také vlastní pečetí. Insignií podobnou rychtářskému právu, zvanou cechovní ferule disponovali také představení cechů. Ostatně, ti měli v rámci cechu do jisté míry i soudcovské pravomoci.[11]
Další názvy téže funkce
[editovat | editovat zdroj]Synonymně se pro rychtáře v pramenech nachází výraz šoltys, tento název byl preferován v oblastech franského práva (hlavně sever Čech, Moravy, dále ve Slezsku a Lužici), rychtář pak v oblastech magdeburského práva. Označení fojt se objevuje v 15. století na severní Moravě.[10]
Reference
[editovat | editovat zdroj]- 1 2 HOFFMANN, František. České město ve středověku. Praha: Panorama, 1992. 456 s. Dostupné online. ISBN 80-7038-182-5. S. 258–259.
- 1 2 3 VESELÝ, Jan; NACHTMANNOVÁ, Alena; KYPTA, Jan. Od sedláka po domkáře: Vesnické obydlí Petrovicka a Nechvalicka v 17. až 19. století s důrazem na roubené stavby. Praha: Národní památkový ústav, 2022. 208 s. ISBN 978-80-88339-13-7. S. 17–18.
- 1 2 JANÁK, Jan; HLEDÍKOVÁ, Zdeňka. Dějiny správy v Českých zemích do roku 1945. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1989. 520 s. S. 238–240.
- ↑ SIGLOVÁ, Tereza. Soudové zisku nenesou, Spory obyvatel městeček pardubického panství v 16. a 17. století. Brno: Matice moravská, 2011. 356 s. S. 111–112.
- ↑ ROUBÍK, František. Královští rychtáři v pražských i jiných českých městech v letech 1547–1783. Sborník příspěvků k dějinám hlavního města Prahy. 1930, roč. 6, s. 265–355.
- ↑ ČÁDOVÁ, Ilona. Hospodaření lounského záduší v 16. století a na počátku 17. století. Diplomová práce na katedře historie Filosofické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. Ústí nad Labem: UJEP, 2021. 92 s. S. 34.
- ↑ ROEDL, Bohumír (ed). Louny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 442 s. ISBN 80-7106-662-1. S. 110.
- ↑ Roedl (2005), s. 142.
- ↑ Roedl (2005), s. 166.
- 1 2 3 Janák, Hledíková (1989), s. 268.
- 1 2 3 4 ZÍBRT, Čeněk. Rychtářské právo, palice, kluka. Věstník Královské české společnosti nauk. Třída filosoficko - historicko - filologická. Praha: Královská česká společnost nauk, 1897, roč. 1896, čís. 8, s. 1–32. Dostupné online.
- ↑ Hoffmann (1992), s. 134-139.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- JORDÁNKOVÁ, Hana; SULITKOVÁ, Ludmila. Kompetence rychtářského úřadu v Brně v předbělohorském období. In: CHOCHOLÁČ, Bronislav; MALÍŘ, Jiří. Pocta Janu Janákovi. Brno: Matice moravská, 2002. ISBN 80-86488-07-1. Kapitola I. Správa, právo, politická moc..., s. 127–147.
- WINTER, Zikmund. Kulturní obraz českých měst : Život veřejný v 15. a 16. věku : mezi roky 1420-1620. Praha: Matice česká, 1892. Dostupné online. Kapitola Rychtář a jeho pomocníci (a dále), s. 3–27.
