Ladislav Šaloun

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ladislav Jan Šaloun

Ladislav Jan Šaloun
Narození 1. srpna 1870
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 18. října 1946 (ve věku 76 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo odpočinku Vyšehradský hřbitov
Povolání sochař a malíř
Ocenění národní umělec (1946)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Sousoší Jana Husa na pražském Staroměstském náměstí

Ladislav Jan Šaloun (1. srpna 1870, Praha[1]18. října 1946, Praha[2]) byl český sochař období secese, naturalismu a realismu, zakladatel moderního českého sochařství.

Život[editovat | editovat zdroj]

Dětství[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině soukromého úředníka Floriana Šalouna (1844-??) a jeho manželky Marie, rozené Ramešové (1840-1887).[1] Měl mladšího bratra Fridricha (1872-??). Marie Šalounová zemřela 10. března 1887 na tuberkulózu[3] a po její smrti se otec znovu oženil s Rosalií Jelínkovou (1857-??).[4]

Studia[editovat | editovat zdroj]

Nejprve studoval v letech 1885–1889 v Reynierově kreslířské škole. Když napoprvé nesložil zkoušky na Uměleckoprůmyslovou školu, obával se dalších zklamání. Proto v letech 1889–1891 studoval sochařství soukromě u Tomáše Seidana a Bohuslava Schnircha. Stylově byl ovlivněn zprvu Josefem Václavem Myslbekem, dále secesí a Augustem Rodinem, s nímž se v Praze roku 1902 setkal. Přátelil se se Stanislavem Suchardou, Františkem Bílkem a Quido Kociánem.

Kariéra[editovat | editovat zdroj]

Ladislav Šaloun před modelem Husova pomníku, 1906

Byl všestranným výtvarníkem a pedagogem.. Především se věnoval vlastní tvorbě, a to monumentální a komorní plastice. Patřil k nejplodnějším umělcům své doby. Rád spolupracoval na sochařské výzdobě architektury, zejména s architekty Antonínem Wiehlem, Osvaldem Polívkou a Josefem Fantou. Jeho návrhy soch zpravidla realizovali v kameni jiní sochaři či kameníci, nebo odlévali do bronzu specializovaní kovolitci (Franta Anýž, Bendelmayer a Červenka).

Dále navrhoval průmyslový design (stolní lampy, popelníky, dózy, šperky a šperkovnice), který často vlastnoručně prováděl, nejraději v mědi či keramice. Věnoval se také knižní grafice a navrhoval obálky knih. Kladl důraz na duchovní význam své tvorby, věnoval se spiritismu a okultním vědám, setkával se k seancím ve sklepě své vily mj. s Josefem Váchalem, Alfonsem Muchou, Františkem Bílkem, Janem Konůpkem či Bohuslavem Reynkem.

V letech 1903–1906 působil spolu s Antonínem Slavíčkem jako externí pedagog na soukromé výtvarné škole. V letech 1906 - 1914 byl externím učitelem na Uměleckoprůmyslové škole v Praze.

Účastnil se mnoha sochařských soutěží. Roku 1896 získal dvě první ceny a čestné uznání v soutěži na plastickou výzdobu Městského muzea v Praze.[5] K jeho nejvýznamnějším realizacím patří několik pomníků, především sousoší Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí v Praze. Dlouhá léta žil a tvořil na Václavském náměstí. Ateliér se zázemím ve Slovenské ulici čp. 1556 na Královských Vinohradech si dal postavit podle vlastního návrhu roku 1911 pro tvorbu Husova pomníku, později byla doplněna obytná část. Tato tzv. Šalounova vila, je nyní chráněnou nemovitou památkou. Výrazně se podílel na výzdobě pražských secesních budov, Obecního domu, Pojišťovny Praha na Národní třídě, přístavby Zemské banky Na příkopech a Nádraží císaře Františka Josefa I. Šaloun měl zvlášť vřelý vztah k Hořicím v Podkrkonoší. V létě 1914 tam měl první a prakticky jedinou soubornou výstavu a tehdy se také stal tamním čestným měšťanem.


V letech 18961905 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes.[6], dále byl členem Jednoty výtvarných umělců, redaktorem časopisu Volné směry a později časopisu Dílo. Jako jeden z mála sochařů uměl psát a teoreticky formuloval své myšlenky a názory. V roce 1946 byl jmenován národním umělcem a krátce na to zemřel.

Rodinný život[editovat | editovat zdroj]

Dne 5. července 1896 se v kostele sv. Rocha na Žižkově oženil s Julií Kvěchovou (1875-??).[1] Manželé Šalounovi měli dceru Růženu (1897-??) a syna Ladislava (1900-??).[7] Ladislav Šaloun je pohřben na Slavíně.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Šalounovy práce jsou rozmanité jak stylově a tematicky, tak užitým materiálem. Dochovalo se jich několik stovek. Vlastní je především pražské muzejní instituce (Muzeum hl.m. Prahy, Galerie hl. m. Prahy, Národní galerie), sochařskou pozůstalost z ateliéru na Vinohradech převzalo Národní muzeum v Praze, další díla má například muzeum v Hořicích.

Kamenná výzdoba budov[editovat | editovat zdroj]

  • 1896 Alegorická socha Prahy, Muzeum hlavního města Prahy (kameníci J. Drobník a J. Rublič), zničena roku 1945, v roce 1895 nahrazena kopií z umělého kamene (Miloslav Šonka a Zdeněk Preclík)
  • 1897 reliéfní výplň tympanonu, Muzeum hlavního města Prahy
  • 1899 modely dvou okřídlených ženských postav pro průčelí tehdejší Všeobecné záložny v Praze na Václavském náměstí
  • 1900 alegorie čtyř univerzitních fakult, Ohně a Vody nad postranními vchody bývalé Pražské městské pojišťovny, nyní Ministerstva pro místní rozvoj na Staroměstském náměstí
  • 1905, sousoší Evropa, Grand Hotel Evropa, Václavské náměstí
  • 1905 plastiky na hlavní fasádě, První česká všeobecná zajišťovací banka, nyní Goethe Institut Praha
  • 1906-1907 dva rozměrné figurální reliéfy kolem hodin a na bocích na obou věžích středního rizalitu, mužské a ženské páry pod balkony na obou věžích, Hlavní (Wilsonovo) nádraží v Praze
  • 1907 dvě přes 4 m vysoká alegorická sousoší Ponížení národa a Vzkříšení národa po stranách průčelního rizalitu Obecního domu v Praze (vysekal sochař Eduard Zvelebil z Vyšehradu)
  • 1908 alegorické sousoší Inženýrství a vodní stavby na atice přístavby bývalé Zemské banky v Praze Na příkopech
  • 1911 alegorické sochy po stranách štítu bývalé Občanské záložny ve Vršovicích, nyní České spořitelny na Vršovickém náměstí
  • 1911-1913 sochy Rabbiho Löw ben Bezalel a Železného rytíře s postavami dívek pro nárožní niky Nové radnice na Mariánském náměstí v Praze (vysekal sochař Eduard Zvelebil z Vyšehradu, 1914)
  • 1912 alegorické sochy Obchod a Úroda, budova Záložního a úvěrového ústavu, nyní Galerie moderního umění v Hradci Králové
  • 1931-1932 sochařská výzdoba východního průčelí bývalého Ministerstva obchodu a Patentního úřadu, nyní Ministerstva průmyslu a obchodu Na Františku (čtyři stojící figury a dvě ležící figury s děckem na atice, čtyři obdélníkové figurální reliéfy nad terasou, dva menší po jejich stranách a jeden reliéf s bývalým středním státním znakem na věži, vysekal sochař František Klemša z Nuslí)
  • 1932-1933 pomník herečky Otilie Sklenářové-Malé (vysekal z bělavého laaského mramoru sochař František Klemša z Nuslí)
  • 1933 rozměrná (3,05 x 1,75 x 0,35 m) pamětní deska z leštěné mrákotínské žuly na budově Poslanecké sněmovny, dříve Senátu, zhotovily kamenické dílny senátora Ferdinanda Foita v Doupí u Telče
  • 1934 sousoší Rozum a srdce, původně umístěno v Růžovém sadu na Petříně, pak v zahradě Trojského zámku a od roku 1975 je v parčíku u vodní nádrže v Kbelích
  • 1934 alegorie Čechy a Slovensko v podobě soch krojovaného muže a ženy, průčelí tehdejší Zemské (nyní Všeobecné úvěrové) banky v Bratislavě
  • 1937 figura ženy symbolizující Vlast, figura muže symbolizující Národ, nároží portálu Tělovýchovné jednoty Sokol Pražský v Žitné ulici 1438/42
  • 1937 sousoší Věda a práce jako alegorie Plynárenství, u vjezdu do areálu michelské plynárny

Sochařské portréty[editovat | editovat zdroj]

Svatopluk Čech, Jaroslav Vrchlický, Miroslav Tyrš, Otýlie Sklenářová-Malá, Antonín Hajn, Prof. František Pastrnek, Tomáš Garrigue Masaryk, Matka, Manželka Julinka, Hlava chlapce, Sochař -pocta Michelangelovi

Pomníky a sochy[editovat | editovat zdroj]

  • Návrh pomníku Bedřicha Smetany pro Karlovy Vary
  • Pomník Antonína Dvořáka
  • Pomník dr. Miroslava Tyrše v Praze na Malé Straně (1910)
  • Tři pomníky Jana Husa v Praze (1901-1915), v Hořicích (1911-1913, vytesal sochař František Vejs z Hořic), v Libáni u Starých Hradů (1925)
  • Tři pomníky T. G. Masaryka: v Pečkách (1927), v Jáchymově (1930) a v Bratislavě (1928?)
  • Pomník Františka Ladislava Riegera v Semilech
  • Pomník Josefa Ressela v Chrudimi (1924)
  • Pomník Jana Ámose Komenského v Mladé Boleslavi (1928)
  • Pomník Jindřicha Šimona Baara v Klenčí pod Čerchovem (okres Domažlice) (1933)
  • Návrh pomníku válečným obětem
  • Busta Antonína Dvořáka pro NM (Náhrobek na Slavíně, 1913-14)
  • Busta Milana Rastislava Štefánika
  • Paní Náprstková s psíkem
  • Husita Jan Želivský
  • Husita Prokop Holý
  • Polibek (1899)
  • Muž plavící koně
  • Ženský akt na koni
  • Stojící černoška
  • Doznívající píseň (1905)
  • Polopostava staré unavené ženy
  • Stará žena a mladý muž
  • Dva žebráci
  • Koncentrace (1907)
  • Pozdrav slunci (1910)
  • Rezignace (1914)
  • Zkroušený muzejník
  • Písmák (mramor Bardiglio), 1920, Galerie plastik v Hořicích, Galerie hl. m. Prahy
  • Čínská maska
  • Lev, Lvice

Mytologické, fantaskní a pohádkové náměty[editovat | editovat zdroj]

  • Pan (po 1900)
  • Snění (1904)
  • Sapfó (1908)
  • Krakonoš (Rýbrcoul) v parku v Hořicích (1902-1916)
  • Vodník
  • Dudák
  • Salambo a Matho, (1909)
  • Poslední satyr, (1917)
  • Čert a Káča (bílý a černý mramor)

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c Matrika oddaných, sv. Roch, 1895-1897, snímek 186, Záznam o sňatku a pozn. o věku manželů
  2. (dostupné online v NK ČR) Ladislav Šaloun mrtev. Rudé právo. 19.10.1946, s. 1. Dostupné online.  
  3. Matrika zemřelých, nemocnice Alžbětitnek, 1862-1888, snímek 190
  4. Policejní přihlášky, Praha, Šaloun Florian
  5. Dačevová R, a kol., 2012, s. 128
  6. Seznam členů SVU Mánes
  7. Policejní přihlášky, Praha, Šaloun Ladislaus

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Rumjana Dačevová a kol., Karáskova galerie, Památník národního písemnictví Praha 2012, ISBN 978-80-87376-01-0
  • Václav RYBAŘÍK: Kamenná díla sochaře Ladislava Šalouna, revue Kámen, 2008
  • František ŠMEJKAL, Secesně - symbolistní tvorba Ladislava Šalouna, in: Umění 28, 1980, č. 5.
  • Petr WITTLICH, České sochařství ve XX. století (1890 - 1945). Praha SPN 1978
  • Marie Procházková: Dílo sochaře Ladislava J. Šalouna, rigorózní práce na FF UK Praha 1977
  • Antonie URBANOVÁ-SANTHOLZEROVÁ: O Ladislavu Šalounovi, in: Dílo XXX, 1939–1940, s. 68
  • Rudolf ROUČEK: Dílo Ladislava Šalouna, in: Dílo XXX, 1939–1940, s. 178
  • Lev UHLÍŘ: Ladislav Šaloun a jeho dílo, Praha 1930
  • Ladislav ŠALOUN, Moje Husovy pomníky, in: Dílo, 18, 1924 - 1925

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]