Bohuslav Schnirch

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Bohuslav Schnirch
ak.sochař Bohuslav Schnirch
ak.sochař Bohuslav Schnirch
Narození 10. srpna 1845
Praha-Malá Strana
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 30. září 1901 (ve věku 56 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Povolání sochař
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bohuslav Schnirch (10. srpna 1845 Praha-Malá Strana[1]30. září 1901 Praha) byl jeden z nejvýznamnějších sochařů generace Národního divadla, dlouholetý předseda výtvarného odboru Umělecké besedy, aktivní sokol a přesvědčený český vlastenec. Byl také prvním předsedou v roce 1888 založené organizace Česká asociace šachová a 80. letech 19. století navrhl originální tvar šachových figurek, se kterými se pod názvem české klubovky hraje dodnes. Pocházel z významné rodiny pražských stavitelů. Jeho otec byl známý stavitel a inženieur Josef Emanuel Schnirch (1802 Sobotka - 1877 Praha).

Jeho sochařský styl vycházel z klasicismu, novorenesance a dospěl k realismu. Je autorem celé řady známých děl, jako jsou výzdoba Národního divadla, Rudolfina, Národního muzea, Zemské banky či Pražské městské pojišťovny. Vytvořil také pomníky Jana Žižky, Jana Palackého, Karla IV. a Jiřího z Poděbrad (1891). Naopak neúspěšný byl s návrhy na pražské pomníky Josefa Jungmanna, Jana Husa a zejména v soutěži na Svatováclavský pomník v Praze (1894), v níž veřejnost preferovala Schnirchův model, ale porota k realizaci vybrala projekt jeho významného konkurenta, sochaře J. V. Myslbeka[2]. Působil v Komisi pro soupis památek Prahy[3]od jejího vzniku v roce 1883 (1884) a jako její člen spoluvytvářel první systém památkové péče v Čechách.

Studium[editovat | editovat zdroj]

Pamětní deska básníka Františka Turinského na staré radnici v Poděbradech

Studoval pozemní stavitelství a architekturu na Polytechnice v Paze, kde byl posluchačem architekta Josefa Zítka. Studium absolvoval nejprve ve Štýrském Hradci, v dalším studiu pokračoval ve Vídni u profesorů Franze Bauera a Františka Melnického a Mnichově u profesora Maxe Widenmanna. Pobyt v Itálii (především v Římě) v letech 18711873, kde jej velice ovlivnila renesance, měl pro jeho tvorbu velmi zásadní význam.

Praha[editovat | editovat zdroj]

Národní divadlo[editovat | editovat zdroj]

Po návratu do Čech byl osloven architektem Josefem Zítkem, který právě projektoval budovu Národního divadla, aby tuto důležitou budovu ozdobil. Lodžie s korintskými sloupy nad hlavním vstupem do budovy nese jeho sochy Apollon a devět múz. Největší a bezesporu nejznámější Schnirchovo dílo jsou obrovské bronzové Trigy (antická trojspřeží) s bohyněmi vítězství na nárožních pylonech budovy, na kterých pracoval tři desítky let. Původní trigy však byly zničeny při požáru Národního divadla a nově je vytvořili jeho žáci, sochaři František Rous, Emanuel Hallmann a Ladislav Šaloun. Na divadle umístěny v roce 1911, tedy až po Schnirchově smrti.[4]

Rudolfinum[editovat | editovat zdroj]

Pražská městská pojišťovna na Staroměstském náměstí – zdobí ji Schnirchovy sochy „Hasič“ a „Volání na poplach“ (vlevo)

Dalším projektem na kterém se podílel byla stavba Rudolfina, jež společně projektovali Josef Zítek a Josef Schulz. Byl jedním ze sochařů, kteří vytvořili sochy slavných hudebníků na atice budovy.[5]

Národní muzeum[editovat | editovat zdroj]

Josef Schulz novorenesančním návrhem stavby Národního muzea byl pro Schnircha velkou pobídkou k účasti v soutěži na sochařskou výzdobu budovy. Při neúčasti J. V. Myslbeka, v konkurenci s Antonínem Wagnerem a Antonínem Poppem uspěl realizací monumentálních sousoší zdobících nárožní pilíře hlavní kupole Národního muzea. Schnirch vytvořil čtyři alegorické skupiny Obětavost, Nadšení, Láska k pravdě a Láska k minulosti (1887–1890) na nárožních pilířích, jež představují charakterové vlastnosti a záliby, které stály při vzniku muzea a jeho sbírek.[6] Čtyři sokly sloupů v průčelí navíc zdobí reliéfy zhotovené podle jeho modelů, jež představují alegorie Země (dvojice andílků se štítem, na němž jsou rohy hojnosti a pochodeň), Vody (štít s trojzubcem ovinutým delfínem), Ohně (štít s lyrou a sluncem) a Vzduchu (dvojice andílků se štítem, na němž je okřídlená ženská hlava). Římsu tympanonu na obou krajích zdobí dvě pískovcové akroterie v podobě gryfů (bájných okřídlených zvířat), které vytvořil v roce 1887.

Dále se podílel na výzdobě dvorany hlavního schodiště, jež je ústředním prostorem budovy Národního muzea. V úrovni druhého patra je kolem schodištní dvorany je osazeno 17 bronzových bust mužů zasloužilých o muzeum. Vytvořil čtyři z nich (Josef Maria hrabě Kolovrat Krakovský, Antonín Veith, Joachim Barrande a Jan Karel hrabě Kolovrat-Krakovský), z toho první dvě v roce 1898 a ostatní v roce 1900.[7]

Soutěžní a prováděcí modely z patinované sádry většiny uvedených soch a sousoší jsou uloženy v Lapidáriu Národního muzea, pět z nich je vystaveno, stejně jako pískovcový originál sedícího gryfa.

Uměleckoprůmyslové muzeum[editovat | editovat zdroj]

Průčelí Havířského kostelíka v Poděbradech

Průčelí budovy Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, vystavěné v letech 1897—1899 ve stylu italské renesance dle projektu architekta Josefa Schulze, vyzdobili společně sochaři Schnirch a Antonín Popp.[8]

Pražská městská pojišťovna[editovat | editovat zdroj]

Jednou z jeho posledních prací je dvojice sousoší umístěná po stranách vrcholu štítu Pražské městské pojišťovny na Staroměstském náměstí. Vlevo se nachází socha pojmenovaná Hasič, představující hasiče zachraňujícího oběť z plamenů, která je jedním z jeho posledních děl před smrtí. Druhé sousoší, pojmenované jako Volání na poplach už Schnirch před smrtí v roce 1901 nedokončil a musel ho dokončit jeho žák Ladislav Šaloun.[9]

Městská spořitelna Pražská[editovat | editovat zdroj]

Schnirch spolupracoval na výzdobě fasády Městské spořitelny pražské v Rytířské ulici od arch. Antonína Wiehla a Osvalda Polívky (536/I v Praze 1, Rytířská 2, 22, 29) (1892 - 1894)[10]

Pražská tržnice[editovat | editovat zdroj]

Pro ozdobu vstupu do areálu ústředních jatek (dnes Pražská tržnice) v Holešovicích architekta Josefa Srdínka z let 18931895, vytvořil společně s Čeňkem Vosmíkem dvojici soch. Pro toto místo vytvořil sousoší Muž s býkem.[11]

Poděbrady[editovat | editovat zdroj]

Památník krále Jiřího[editovat | editovat zdroj]

Ve své době byl nesmírně oblíbený autor (veřejné pomníky slavných osobností, které vytvořil zdobí dodnes česká města). Za nejzdařilejší a dnes také nejznámější bývá považován pomník Jiřího z Poděbrad v Poděbradech. Pomník vystihuje Jiřího z Poděbrad v okamžiku, kdy po bitvě u Vilémova podává na usmířenou ruku Matyáši Korvínovi. Socha je ve dvojnásobné životní velikosti a byla, pro snížení výrobních nákladů, vytepána z měděných plátů, které pod autorovým vedením na železnou kostru osadil pražský kovotepec Richard Schnorcht. K Poděbradům měl docela blízký vztah, jeho sestra se sem provdala a z nedalekých Nových Mlýnů si přivedl svou manželku.

Další tvorba[editovat | editovat zdroj]

Dále zde vytvořil kamenné reliéfy se znakem proboštství, umístěné nad portály vstupních dveří kostela Povýšení sv. Kříže a probošství v Poděbradech. Jeho plastiky udobí průčelí kostela Nanebevzetí Panny Marie a také pamětní deska Františka Turinského na budově staré radnice v Poděbradech je jeho dílem.

Dům Bohuslava Schnircha [editovat | editovat zdroj]

Detail sgrafit – Mikovcova 5

O Schnirchově architektonickém názoru vypovídá jeho dům v Mikovcově ulici čp. 548/5 na Vinohradech. Návrh domu si objednal u Antonína Wiehla, pro kterého to byla jeho první realizace. Schnirch vybíral postupně ze 4 návrhů. Ve Wiehlově pozůstalosti je zachován původní návrh (1874) výrazně ovlivněný italskou renesancí. Wiehl se inspiroval florentským palácem Quadagni (bosovaná rustika v parteru, okna mezi portály, obruba oken a portálů obíhající kolem a nekončící v oblouku, otevřená lodžie se sloupy v 3. patře, sgrafitové vlysy a rozety) a Riccardi (odstupňování fasády od bosáže po hladkou zeď, tvar oken, sgrafitový vlys pod prvním patrem a pod hlavní konzolí domu). Skutečně realizovaný návrh z roku 1875 je založen na stejných motivech ale je podstatně jednodušší. Schnirch si sám na svůj dům zpracoval návrhy sgrafit a vlysu. [12]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Bohuslav Schnirch [online]. Polabské muzeum, [cit. 2008-08-10]. Dostupné online. (česky) 
  • Národní muzeum [online]. Pražská informační služba, rev. 2008-05-26, [cit. 2008-08-13]. Dostupné online. (česky) 
  • KDO BYL KDO v našich dějinách do roku 1918: SCHNIRCH Bohuslav [online]. Libri, [cit. 2008-08-13]. Dostupné online. (česky) 

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Metamorfózy politiky, Pražské pomníky 19.století, katalog výstavy, K. Kuthanová a H.Svatošová (eds.). Archiv hl.m.Prahy Praha 2003
  3. WUNSCH, Hugo; TEIGE, Josef. Zpráva o činnosti Komise pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek král. hl. města Prahy. In:Almanach královského hlavního města Prahy na rok 1899. Ročník 2. Redakce Lešer Václav. první. vyd. Praha : Důchody obce královského hlavního města Prahy, 1899. 469 s. Dostupné online. ISBN null. Kapitola Zpráva o činnosti Komise pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek král. hl. města Prahy., s. 249-265. (česky) 
  4. Národní divadlo [online]. Pražská informační služba, rev. 2008-07-16, [cit. 2008-08-13]. Dostupné online. (česky) 
  5. Rudolfinum [online]. Pražská informační služba, rev. 2008-07-18, [cit. 2008-08-13]. Dostupné online. (česky) 
  6. Sochařská výzdoba centrálního rizalitu [online]. Národní muzeum, [cit. 2008-08-13]. Dostupné online. (česky) 
  7. Hlavní schodiště [online]. Národní muzeum, [cit. 2008-08-13]. Dostupné online. (česky) 
  8. Budova [online]. Uměleckoprůmyslové muzeum, [cit. 2008-08-13]. Dostupné online. (česky) 
  9. ŠÁMAL, RYMAREV, Petr, Alexandr. Výzdoba průčelí budovy Pražské městské pojišťovny [online]. Věstník Klubu Za starou Prahu, 1/2006, [cit. 2008-08-13]. Dostupné online. (česky) 
  10. WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha : Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. ISBN null. S. 22. (česky) 
  11. VOLF, Petr. Pražská tržnice [online]. Reflex, 20/2007, [cit. 2008-08-13]. Dostupné online. (česky) 
  12. WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha : Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. ISBN null. S. 21. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]