Bohuslav Schnirch
| Bohuslav Schnirch | |
|---|---|
 ak.sochař Bohuslav Schnirch | |
| Narození | 10. srpna 1845 Praha-Malá Strana  Rakouské císařství |
| Úmrtí | 30. září 1901 (ve věku 56 let) Praha  Rakousko-Uhersko |
| Povolání | sochař a umělec |
| Rodiče | Josef Emanuel Schnirch |
| Příbuzní |
|
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Bohuslav Schnirch (10. srpna 1845 Praha-Malá Strana[1] – 30. září 1901 Praha) byl jeden z nejvýznamnějších sochařů generace Národního divadla, dlouholetý předseda výtvarného odboru Umělecké besedy, aktivní sokol a přesvědčený český vlastenec. Byl také prvním předsedou v roce 1888 založené organizace Česká asociace šachová a 80. letech 19. století navrhl originální tvar šachových figurek, se kterými se pod názvem české klubovky hraje dodnes. Pocházel z významné rodiny pražských stavitelů. Jeho otec byl známý stavitel a inženýr Josef Emanuel Schnirch (1802 Sobotka - 1877 Praha). Jeho prastrýcem pak byl Bedřich Schnirch, projektant železnic a mostů, autor Mostu císaře Františka I. v Praze.
Jeho sochařský styl vycházel z klasicismu, novorenesance a dospěl k realismu. Je autorem celé řady známých děl, jako jsou výzdoba Národního divadla, Rudolfina, Národního muzea, Zemské banky či Pražské městské pojišťovny. Vytvořil také pomníky Jana Žižky, Jana Palackého, Karla IV. a Jiřího z Poděbrad (1891). Naopak neúspěšný byl s návrhy na pražské pomníky Josefa Jungmanna, Jana Husa a zejména v soutěži na Svatováclavský pomník v Praze (1894), v níž veřejnost preferovala Schnirchův model,[2] ale porota k realizaci vybrala projekt jeho významného konkurenta, sochaře J. V. Myslbeka.[3] Působil v Komisi pro soupis památek Prahy[4] od jejího vzniku v roce 1883 (1884) a jako její člen spoluvytvářel první systém památkové péče v Čechách.
Studium[editovat | editovat zdroj]
Studoval pozemní stavitelství a architekturu na Polytechnice v Praze, kde byl posluchačem architekta Josefa Zítka. Studium absolvoval nejprve ve Štýrském Hradci, v dalším studiu pokračoval ve Vídni u profesorů Franze Bauera a Františka Melnického a Mnichově u profesora Maxe Widenmanna. Pobyt v Itálii (především v Římě) v letech 1871–1873, kde jej velice ovlivnila renesance, měl pro jeho tvorbu velmi zásadní význam.
Praha[editovat | editovat zdroj]
Národní divadlo[editovat | editovat zdroj]
Po návratu do Čech byl osloven architektem Josefem Zítkem, který právě projektoval budovu Národního divadla, aby tuto důležitou budovu ozdobil. Lodžie s korintskými sloupy nad hlavním vstupem do budovy nese jeho sochy Apollon a devět múz. Největší a bezesporu nejznámější Schnirchovo dílo jsou obrovské bronzové Trigy (antická trojspřeží) s bohyněmi vítězství na nárožních pylonech budovy, na kterých pracoval tři desítky let. Původní trigy však byly zničeny při požáru Národního divadla a nově je vytvořili jeho žáci, sochaři František Rous, Emanuel Hallmann a Ladislav Šaloun. Na divadle umístěny v roce 1911, tedy až po Schnirchově smrti.[5]
Rudolfinum[editovat | editovat zdroj]
Dalším projektem na kterém se podílel byla stavba Rudolfina, jež společně projektovali Josef Zítek a Josef Schulz. Byl jedním ze sochařů, kteří vytvořili sochy slavných hudebníků na atice budovy.[6]
Národní muzeum[editovat | editovat zdroj]
Josef Schulz novorenesančním návrhem stavby Národního muzea byl pro Schnircha velkou pobídkou k účasti v soutěži na sochařskou výzdobu budovy. Při neúčasti J. V. Myslbeka, v konkurenci s Antonínem Wagnerem a Antonínem Poppem uspěl realizací monumentálních sousoší zdobících nárožní pilíře hlavní kupole Národního muzea. Schnirch vytvořil čtyři alegorické skupiny Obětavost, Nadšení, Láska k pravdě a Láska k minulosti (1887–1890) na nárožních pilířích, jež představují charakterové vlastnosti a záliby, které stály při vzniku muzea a jeho sbírek.[7] Čtyři sokly sloupů v průčelí navíc zdobí reliéfy zhotovené podle jeho modelů, jež představují alegorie Země (dvojice andílků se štítem, na němž jsou rohy hojnosti a pochodeň), Vody (štít s trojzubcem ovinutým delfínem), Ohně (štít s lyrou a sluncem) a Vzduchu (dvojice andílků se štítem, na němž je okřídlená ženská hlava). Římsu tympanonu na obou krajích zdobí dvě pískovcové akroterie v podobě gryfů (bájných okřídlených zvířat), které vytvořil v roce 1887.
Dále se podílel na výzdobě dvorany hlavního schodiště, jež je ústředním prostorem budovy Národního muzea. V úrovni druhého patra je kolem schodištní dvorany je osazeno 17 bronzových bust mužů zasloužilých o muzeum. Vytvořil čtyři z nich (Josef Maria hrabě Kolovrat Krakovský, Antonín Veith, Joachim Barrande a Jan Karel hrabě Kolovrat-Krakovský), z toho první dvě v roce 1898 a ostatní v roce 1900.[8]
Soutěžní a prováděcí modely z patinované sádry většiny uvedených soch a sousoší jsou uloženy v Lapidáriu Národního muzea, pět z nich je vystaveno, stejně jako pískovcový originál sedícího gryfa.
Uměleckoprůmyslové muzeum[editovat | editovat zdroj]
Průčelí budovy Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, vystavěné v letech 1897—1899 ve stylu italské renesance dle projektu architekta Josefa Schulze, vyzdobili společně sochaři Schnirch a Antonín Popp.[9]
Pražská městská pojišťovna[editovat | editovat zdroj]
Jednou z jeho posledních prací je dvojice sousoší umístěná po stranách vrcholu štítu Pražské městské pojišťovny na Staroměstském náměstí. Vlevo se nachází socha pojmenovaná Hasič, představující hasiče zachraňujícího oběť z plamenů, která je jedním z jeho posledních děl před smrtí. Druhé sousoší, pojmenované jako Volání na poplach už Schnirch před smrtí v roce 1901 nedokončil a musel ho dokončit jeho žák Ladislav Šaloun.[10]
Městská spořitelna Pražská[editovat | editovat zdroj]
Schnirch spolupracoval na výzdobě fasády Městské spořitelny pražské v Rytířské ulici od arch. Antonína Wiehla a Osvalda Polívky (536/I v Praze 1, Rytířská 2, 22, 29) (1892 - 1894)[11]
Pražská tržnice[editovat | editovat zdroj]
Pro ozdobu vstupu do areálu ústředních jatek (dnes Pražská tržnice) v Holešovicích architekta Josefa Srdínka z let 1893–1895, vytvořil společně s Čeňkem Vosmíkem dvojici soch. Pro toto místo vytvořil sousoší Muž s býkem.[12]
Poděbrady[editovat | editovat zdroj]
Památník krále Jiřího[editovat | editovat zdroj]
Ve své době byl nesmírně oblíbený autor (veřejné pomníky slavných osobností, které vytvořil zdobí dodnes česká města). Za nejzdařilejší a dnes také nejznámější bývá považován pomník Jiřího z Poděbrad v Poděbradech. Pomník vystihuje Jiřího z Poděbrad v okamžiku, kdy po bitvě u Vilémova podává na usmířenou ruku Matyáši Korvínovi. Socha je ve dvojnásobné životní velikosti a byla, pro snížení výrobních nákladů, vytepána z měděných plátů, které pod autorovým vedením na železnou kostru osadil pražský kovotepec Richard Schnorcht. K Poděbradům měl docela blízký vztah, jeho sestra se sem provdala a z nedalekých Nových Mlýnů si přivedl svou manželku.
Další tvorba[editovat | editovat zdroj]
Dále zde vytvořil kamenné reliéfy se znakem proboštství, umístěné nad portály vstupních dveří kostela Povýšení sv. Kříže a proboštství v Poděbradech. Jeho plastiky zdobí průčelí kostela Nanebevzetí Panny Marie a také pamětní deska Františka Turinského na budově staré radnice v Poděbradech je jeho dílem.
Dům Bohuslava Schnircha[editovat | editovat zdroj]
O Schnirchově architektonickém názoru vypovídá jeho dům v Mikovcově ulici čp. 548/5 na Vinohradech. Návrh domu si objednal u Antonína Wiehla, pro kterého to byla jeho první realizace. Schnirch vybíral postupně ze 4 návrhů. Ve Wiehlově pozůstalosti je zachován původní návrh (1874) výrazně ovlivněný italskou renesancí. Wiehl se inspiroval florentským palácem Quadagni (bosovaná rustika v parteru, okna mezi portály, obruba oken a portálů obíhající kolem a nekončící v oblouku, otevřená lodžie se sloupy v 3. patře, sgrafitové vlysy a rozety) a Riccardi (odstupňování fasády od bosáže po hladkou zeď, tvar oken, sgrafitový vlys pod prvním patrem a pod hlavní konzolí domu). Skutečně realizovaný návrh z roku 1875 je založen na stejných motivech ale je podstatně jednodušší. Schnirch si sám na svůj dům zpracoval návrhy sgrafit a vlysu.[13]
Úmrtí[editovat | editovat zdroj]
Zemřel roku 1901 v Praze. Pohřben byl v honosné rodinné hrobce na Olšanských hřbitovech[14].
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Matriční záznam o narození a křtu
- ↑ http://kramerius5.nkp.cz/view/uuid:1f25cf60-5f77-11ea-a76b-005056827e51?page=uuid:daf09b75-efd7-4f9e-ba78-2530f2bcf2be - Schnirchův návrh
- ↑ Metamorfózy politiky, Pražské pomníky 19. století, katalog výstavy, K. Kuthanová a H.Svatošová (eds.). Archiv hl.m.Prahy Praha 2003
- ↑ WUNSCH, Hugo; TEIGE, Josef. Zpráva o činnosti Komise pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek král. hl. města Prahy. In:Almanach královského hlavního města Prahy na rok 1899. Ročník 2. Redakce Lešer Václav. první. vyd. Praha: Důchody obce královského hlavního města Prahy, 1899. 469 s. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-06-10. Kapitola Zpráva o činnosti Komise pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek král. hl. města Prahy., s. 249–265. Archivováno 10. 6. 2016 na Wayback Machine.
- ↑ Národní divadlo [online]. Pražská informační služba, rev. 2008-07-16 [cit. 2008-08-13]. Dostupné online.
- ↑ Rudolfinum [online]. Pražská informační služba, rev. 2008-07-18 [cit. 2008-08-13]. Dostupné online.
- ↑ Sochařská výzdoba centrálního rizalitu [online]. Národní muzeum [cit. 2008-08-13]. Dostupné online.[nedostupný zdroj]
- ↑ Hlavní schodiště [online]. Národní muzeum [cit. 2008-08-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-04-03.
- ↑ Budova [online]. Uměleckoprůmyslové muzeum [cit. 2008-08-13]. Dostupné online.
- ↑ ŠÁMAL, RYMAREV, Petr, Alexandr. Výzdoba průčelí budovy Pražské městské pojišťovny [online]. Věstník Klubu Za starou Prahu, 1/2006 [cit. 2008-08-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-12-11.
- ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 22. Zvláštní otisk ze sborníku Umění.
- ↑ VOLF, Petr. Pražská tržnice [online]. Reflex, 20/2007 [cit. 2008-08-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-05-31.
- ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 21. Zvláštní otisk ze sborníku Umění.
- ↑ Hrobka rodiny Schnirchů na Olšanských hřbitovech. www.payne.cz [online]. [cit. 2020-11-18]. Dostupné online.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Bohuslav Schnirch [online]. Polabské muzeum [cit. 2008-08-10]. Dostupné online.
- Národní muzeum [online]. Pražská informační služba, rev. 2008-05-26 [cit. 2008-08-13]. Dostupné online.
- KDO BYL KDO v našich dějinách do roku 1918: SCHNIRCH Bohuslav [online]. Libri [cit. 2008-08-13]. Dostupné online.
