Sgrafito

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Typická sgrafitová výzdoba fasády

Sgrafito je nástěnná technika, která vznikla a prodělala největší rozkvět v období renesance. Touto technikou založenou na jednoduchém principu byla dekorována vnější fasáda renesančních budov, ale používalo se jí i v interiéru. Oblíbená byla sgrafita novorenesanční architektuře. [1][2][3][4][5]

Popis techniky[editovat | editovat zdroj]

Dvoubarevného sgrafitového vzoru se dosahuje tak, že spodní vrstva tmavé omítky obarvená podle tradičního renesančního způsobu jemně mletým uhlím nebo popelem ze spálené slámy se nechá zaschnout a do svrchní tenké vrstvy omítky světlé barvy se za vlhka proškrabují vzory. Je-li postup opačný ve smyslu, že spodní omítka je světlá a vzory jsou proškrabovány do svrchní tmavé omítky, vzniká tzv. kontrasgrafito. Často je postup zjednodušován tak, že se vzory proškrabují do jednobarevné světlé omítky. Po zdrsnění hladké plochy fasády vyrytím vzorů se zakrátko vlivem povětrnosti škrábané části v jednobarevné omítce barevně odliší.

Druhy sgrafit[editovat | editovat zdroj]

Psaníčko[editovat | editovat zdroj]

Detail psaníčkového sgrafita (zámek Březnice)

Forma skládající se z obdélníků rozdělených dvěma úhlopříčkami připomíná zadní stranu dopisní obálky. Fasáda zdobená psaníčkovým sgrafitem, napodobujícím iluzívně diamantový řez nebo pyramidovitě zašpičatělé stavební kvádry, vytváří dokonalý dojem plasticity.

Ornamenty[editovat | editovat zdroj]

Sgrafitová výzdoba někdejší lékárny na Kladně podle návrhu Mikoláše Alše

Kromě vzoru psaníček může být sgrafito geometricky členěno přímkami, kružnicemi nebo jinými křivkami a rostlinnými prvky. Velice často používané jsou i ornamentální, rostlinné nebo figurální motivy sgrafita, obsahující většinou téma z antické řecké či římské mytologie, výjevy z Bible, především ze Starého zákona, nebo různé alegorické postavy či výjevy.

Sgrafito v novorenesanci[editovat | editovat zdroj]

Sgrafita na domě Bohuslava Schnircha – Mikovcova 5

Důležitým prvkem výzdoby novorenesenačních domů jsou právě sgrafita. Jako první sgrafita v Praze navrhl Vojtěch Ignác Ullmann v roce 1867 na budově Vyšší dívčí školy v Praze ve Vodičkově ulici.[6]O rozšíření sgrafit v pražské novorenesanční architektuře se významně zasloužil architekt Josef Schulz, podle jehož návrhu se rekonstruoval Schwarzenberský palác v roce 1870. V rámci přípravy této rekonstrukce prakticky ověřoval metody tvorby sgrafitové výzdoby fasád v 15. a 16. století v českých klimatických podmínkách podle dochovaných receptur. Schulzovou zásluhou se zájem o sgrafita rozšířil a řada českých architektů je začala uplatňovat ve výzdobě novorenesančních činžovních domů a hledala inspiraci ve výzdobě renesančních domů.[1] [1] O uplatnění sgrafit například referoval Jan Koula v článku "Domy pp.architektů V.Skučka a J.Zeyera" [2] a své zkušenosti se sgrafity publikoval i malíř Láďa Novák,[3] který často na fasádách domů tvořil výzdobu podle Alšových kartonů.[4][5] O uplatnění sgrafit na fasádách nájemních domů a veřejných budov se významně zasloužil architekt Antonín Wiehl. Mezníkem Wiehlovy tvorby je dům čp. 1035/I. v Poštovské ulici, který Wiehl navrhl ve spolupráce s dalšími umělci: sgrafita jsou navržena Františkem Ženíškem. Sgrafitová fasáda domu je ukončená lunetovou římsou, což bylo v té době ojedinělé řešení. Wiehl lunetovou římsu zapracoval do projektu až v průběhu stavby a inspiroval se Schwarzenberským palácem v Praze po Schulzově rekonstrukcí (podobně se tímto palácem inspiroval u atiky a lunet se grafity Fary u sv. Petra v Praze.[7] Wiehlův kolega architekt Jan Koula jeho úsilí definoval v roce 1883 ve Zprávách Spolku architektů jako "výklad o vývoji a stylu A. Wiehla" "........Wiehl bojuje o nové vyjádření architektonické na základě vzorů , pro Prahu a Čechy XVI. a XVII. století typických a ukázal k nim po prvé, když postavil svůj "sgrafitový domek" v Poštovské ulici. Od té doby pilně sbíral památky naší renesance, studovala je a kde mu bylo možno, hleděl jich užíti na svých stavbách. Wiehlovým přičiněním mluví se o "české renesanci; cítíme oprávněnost tohoto názvu, ale nikdo dosud nestanovil přesně, v čem ráz těch staveb záleží...." [8]

Novorenesační domy se sgrafity navržené Antonínem Wiehlem[9][10][editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c HELLER,, Saturnin O.. Renaissance moderních průčelí našich a vztah k renaissanci původní.. Zprávy spolku architektů a inženýrů v Království českém. , roč. XVIII/1883, čís. 12, s. 3-13. (česky) 
  2. a b KOULA, Jan. Domy pp.architektů V.Skučka a J.Zeyera. in: , , , s... Zprávy Spolku architektů a inženýrů v Království českém. , roč. XXII/1887-88, čís. sešit2, s. 2-4. (česky) 
  3. a b NOVÁK, Láďa. O sgraffitu, in: Dílo,. Praha : [s.n.], 1911. S. 119. (česky) 
  4. a b WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha : Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. ISBN null. S. 26. (česky) 
  5. a b SVOBODA, Emanuel. Alšovy nástěnné obrazy v pražských ulicích. Ochrana památek. , roč. Roč. XXVII, č. , (1952),, čís. 3, s. 21. Whielův dům. ISSN null. (česky) 
  6. WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha : Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. S. 12-13. (česky) 
  7. WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha : Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. S. 14. (česky) 
  8. KOULA, Jan. Výklad o vývoji a stylu A. Wiehla". Zprávy Spolku architektů a inženýrů v království Českém. , roč. XVIII. (1883), čís. I., s. 7-8. (česky) 
  9. PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 26-30. Dostupné online.
  10. DVOŘÁK, Kamil. Antonín Wiehl [online]. Brno: Archiweb, s.r.o., Vídeňská 23 Brno, [cit. 2015-09-21]. Dostupné online. (česky) 
  11. WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha : Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. S. 21. (česky) 
  12. Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 40224/1-1315 [online]. Praha: Národní památkový ústav v Praze, [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. (česky) 
  13. WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha : Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. S. 22. (česky) 
  14. Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 38410/1-442 [online]. Praha: Národní památkový ústav, [cit. 2015-09-24]. Dostupné online. (česky) 
  15. Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 38410/1-162 [online]. Praha: Národní památkový ústav, [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. (česky) 
  16. WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha : Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. S. 24 - 25. (česky) 
  17. VLČEK, Pavel; ET AL. Umělecké památky Prahy. Staré Město, Josefov.. první. vyd. Praha : Academia, 1996. 639 s. ISBN 80-200-0563-3. S. 348-349. (česky) 
  18. PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 108. Dostupné online.
  19. Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 40859/1-1728 [online]. Praha: Národní památkový ústav, [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. (česky) 
  20. a b WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha : Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. S. 23. (česky) 
  21. Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 39967/1-1138 [online]. Praha: Národní památkový ústav, [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]