Vyšší dívčí škola v Praze

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Vyšší dívčí škola v Praze První pokračovací škola pro dívky v českých zemích, založená pražským magistrátem přičiněním purkmistra Františka Václava Pštrosse roku 1863 v Praze na Novém Městě pražském jako tříleté (později čtyřleté) učiliště. V nové budově ve Vodičkově ulici působila v letech 1867–1945, dnes tam sídlí základní škola.

Počátky a sídla[editovat | editovat zdroj]

Byla založena z podnětu emancipačních snah českých obrozenců kolem Vojty Náprstka a Marie Riegrové-Palacké a podle koncepce Viléma Gablera roku 1863 jako první veřejná městská pokračovací škola pro dívky v českých zemích. Předcházela ji tři založeníː Spolek sv. Ludmily z roku 1844 a dvě soukromé dívčí školy, založené v 50. letech: Německou Höhere Töchterschule ve Vlašské ulici na Malé Straně vedla Jenny Kirschbaumová, vyučovaly se tam na 2 desítky předmětů v 5 odděleních). Izraelitská dívčí škola sídlila na Starém Městě v Celetné ulici č.1[1].

Vyšší dívčí okolo roku 1870

Česká vyšší škola původně sídlila na Novém Městě ve školních prostorách bývalé piaristické koleje v Panské ulici, dále v Hopfenštokové (dnešní Navrátilově) ulici a koncem roku 1867 se přestěhovala do nové neorenesanční budovy čp. 683/II až 684/II na rohu Vodičkovy a Školské ulice, kterou projektoval Vojtěch Ignác Ullmann, alegorickými postavami a sgrafittem ji vyzdobil Jindřich Scheiwl. Ullmann jako první architekt v Praze uplatnil ve výzdobě fasády sgrafita, která později jako charakteristický prvek české neorenesance používal Antonín Wiehl.[2] Budova ve Vodičkově ulici je chráněna jako kulturní památka.[3]

Vyučování[editovat | editovat zdroj]

Školu navštěvovaly dívky po absolvování pěti ročníků školy obecné; od školního roku 1887–1888 byla otevřena také pětiletá přípravka. Zápisné stálo 2 zlaté a výuka se platila 5 zlatých měsíčně, bez výjimek[4]. Vyučovacím jazykem byla čeština. Vyučovaly se zde jak praktické ženské předměty (vaření, šití, vyšívání, domácí hospodářství, zdravověda, péče o dítě), tak teoretické: náboženství, počty, zeměpis, přírodopis; jazyky čeština, němčina, angličtina, francouzština; estetika, krasopis, zpěv, hra na klavír a kreslení. Nepovinným předmětem byl tělocvik.

Pedagogové[editovat | editovat zdroj]

Významní ředitelé[editovat | editovat zdroj]

Učitelé[5][editovat | editovat zdroj]

Významné absolventky[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Adressenbuch der königlichen Hauptstadt Prag für das Jahr 1859
  2. WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 12-13. (česky) Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  3. Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2017-12-23]. Identifikátor záznamu 151970 : Vyšší dívčí škola. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1]. 
  4. Pražský denník ze dne 4. 9.1887, strany 14-16 insertní příloha
  5. Allgemeines Adress- und Handels- Handbuch der Hauptstadt Prag sammt Vorstädten. Prag 1868, s.253; Pamětní spis na oslavu pětadvacetiletého trvání městské vyšší dívčí školy, ed. Vilém Gabler. Praha 1888, s.61-64.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Adressenbuch der königlichen Hauptstadt Prag für das Jahr 1859
  • Věnceslava Lužická, Z mých pamětí, Mladá Boleslav 1928.
  • František Drtina, Dívčí školství u nás a jinde, Praha 1909.
  • Otakar Kádner, Vývoj a dnešní soustava školství, díl I., Praha 1929.
  • Jaroslav Kopáč, Dějiny české školy a pedagogiky v letech 1867-1914, Praha 1968.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]