Slavín (hrobka)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Slavín
Společná hrobka národních velikánů
Společná hrobka národních velikánů
Základní informace
Sloh neorenesance
Architekt Antonín Wiehl sochař Josef Mauder úprava 1929 Josef Fanta
Výstavba 18891893
Přestavba 1929
Současný majitel Hlavní město Praha v péči spolku Svatobor
Poloha
Adresa Praha, ČeskoČesko Česko
Souřadnice 50°3′53″ s. š., 14°25′8″ v. d.
Další informace
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hrobka Slavín je součást Vyšehradského hřbitova, nachází se na jeho východní straně. Koncem 80. let 19. století vznikla myšlenka založení pantheonu – společného místa posledního odpočinku vynikajících českých osobností. Iniciátory byli vyšehradský probošt Mikuláš Karlach a smíchovský starosta Petr Matěj Fischer.

Stavba[editovat | editovat zdroj]

Petr Fischer také stavbu financoval a věnoval ji do užívání vlasteneckému spolku Svatobor. Projekt monumentální hrobky vypracoval architekt Antonín Wiehl, který návrh vypracoval ve dvou variantách (varianta hrobky jako kaple nebyla vybrána). Wiehl později ještě zpracoval projekt "25 čestných hrobek u Slavína na Vyšehradě"[1] Slavín byl zbudován v letech 18891893 na východní straně vyšehradského hřbitova v návaznosti na neorenesanční arkády postavené rovněž podle Wiehlova návrhu. Sochařskou výzdobu provedl Josef Mauder (okřídlený génius na rakvi hlavního pylonu). Na první pohřeb ale hrobka čekala ještě 8 let po dokončení. Po dokončení pronikala do hrobky vlhkost. Antonín Wiehl vypracoval tedy projekt úprav. Finanční prostředky na opravy byly zajištěny na konci 20. let. Podle Wiehlových návrhů úpravy realizoval Josef Fanta.

Popis stavby[editovat | editovat zdroj]

Slavín tvoří krypta v úrovni terénu hřbitova krytá plošinou. Na plošinu vede v její celé šíři žulové schodiště s balustrádovým zábradlím. Uprostřed plošiny stojí pomník se sarkofágem. Nad sargofágem se sklání alegorická postava „Génia vlasti“ s křídly. Po stranách pomníku je socha „Vlasti truchlící“ a po pravé straně socha „Vlasti vítězné“. Na pomníku jsou ve třech sloupcích desky se jmény 15 osobností pochovaných ve Slavíně jako prvních. První pohřbený – básník Julius Zeyer (1901) – je autorem veršů na soklech soch Vlasti: „Svých synů prach vlast, truchlíc, zemi vrací“ „Jich skutky, jásajíc, po věky lidstvu hlásá“ Pod sargofágem je vytesáno moto Slavína podle Fischerovy věnovací listiny: „Ač zemřeli, ještě mluví“.[2] Na zdi kolem plošiny jsou desky s dalšími 36 jmény. Plošinu zdobí pilíře s kamennými vázami. Na schodišti před pomníkem je umístěn kamenný katafalk s bronzovým křížem s Ukřižovaným podle návrhu sochaře Václava Levého. Katafalk je určen pro vystavení rakve nebo urny při pohřebním obřadu před uložením do krypty (případně do hrobu na Vyšehradském hřbitově).[3] Krypta je zčásti postavena za východní ohradní zdí hřbitova, kde na zadní stěně pomníku jsou desky se jmény čtyř umělců pohřbených v sedmdesátých letech – Jaroslava Marvana, Eduarda Kohouta,Ladislava Boháče a Václava Bednáře.

Pohřbení[editovat | editovat zdroj]

V roce 1901 zde byl jako první pochován básník Julius Zeyer.[4] Jako zatím poslední sem byl uložen dirigent Rafael Kubelík v roce 2006 (a téhož roku, jen o 4 měsíce dříve, tu byl znovupohřben skladatel Oskar Nedbal). V hrobce je 44 pohřebních kobek, většinou s rakvemi, v některých jsou uloženy urny. Celkem bylo do roku 2006 do Slavína pohřbeno 55 osobností – v hrobce tak zbývá (2011) poslední volná pohřební kobka, kam by se mohlo vejít až 8 uren. Spolek Svatobor, správce Slavína, ale nemá v úmyslu do hrobky dále pohřbívat.[5] Nápis na průčelí Slavína hlásá Ač zemřeli, ještě mluví. V listopadu a prosinci 2011 byla v rámci Vyšehradského adventu po necelých 65 letech pro veřejnost otevřena krypta hrobky, do níž mají jinak přístup jen pozůstalí.[6] Krypta byla v dezolátním stavu (ze 44 původních náhrobních desek se jich našlo jen 27), rekonstrukce do současné podoby proběhla až v posledních letech.[7] Na všech náhrobcích jsou jen životopisné údaje zemřelých; výjimkou je pouze Jaroslav Vrchlický, jemuž byla splněna jeho poslední vůle, podle níž chtěl mít na hrobě několik svých veršů.

Ve Slavíně jsou pochováni:

básníci a spisovatelé

Julius Zeyer, Josef Václav Sládek, Jaroslav Vrchlický, Růžena Svobodová, Jan Klecanda, Jaroslav Hilbert, Antonín Klášterský, František Xaver Svoboda, Josef Hora, Karel Toman, Marie Pujmanová, Josef Štefan Kubín

herci

Otýlie Beníšková, Zdeněk Štěpánek, Vítězslav Vejražka, Eduard Kohout, Ladislav Boháč, Jaroslav Marvan, Karel Höger

malíři

Vojtěch Hynais, Alfons Mucha, Václav Špála, Antonín Pelc, Antonín Strnadel

sochaři

Josef Václav Myslbek, Jan Štursa, Bohumil Kafka, Ladislav Šaloun, Jan Lauda

operní pěvci

Ema Destinnová, Otakar Mařák, Vilém Zítek, Richard Kubla, Kamila Ungrová, Václav Bednář

klavíristé

Jan Heřman, František Maxián

houslisté

Jan Kubelík, Jaroslav Kocian, Karel Hoffmann

architekti

Kamil Hilbert, Josef Gočár, Karel Honzík, Jaroslav Fragner

vynálezce

František Křižík

dirigenti a skladatelé

Rafael Kubelík, Oskar Nedbal

režiséři

Ferdinand Pujman, Vojta Novák

historik

Václav Vladivoj Tomek

archeolog

Josef Ladislav Píč

filologové

Josef Král, Oldřich Hujer

literární historik

Jan Václav Novák

ekonom

Josef Gruber

divadelní kritik a historik

Karel Engelmüller

Někteří, například Eduard Kohout, byli do Slavína pohřbeni i proti vůli, kterou za svého života projevili. Tělo Jana Nerudy muselo být dokonce po protestech jeho hospodyně a rodiny Fričovy ze Slavína vyjmuto a podle jeho přání pohřbeno v nedalekém hrobě.

Když je už pěkný čas, dám se někdy zavézt na Vyšehradský hřbitov a sednu si na schod Slavína. Chodím tam rád. Je tam dobrá společnost – jak říká můj známý, který bydlí nedaleko a na hřbitově bývá často....Mám tam mezi básníky ostatně i dva kamarády.
— Jaroslav Seifert [8]

Galerie Slavín[editovat | editovat zdroj]

O Slavín se zasloužili[editovat | editovat zdroj]

Pohledy na pomník a plastiky[editovat | editovat zdroj]

Desky se jmény pohřbených[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha : Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. ISBN null. S. 21 - 27. (česky) 
  2. KERNOVÁ, Petra. Sochař Josef Mauder (1854-1920). Olomouc, 2011 [cit. 2015-10-12]. 131 (132-163 Textové přílohy a Obrazové přílohy) s. diplomová práce (Mgr.). Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta. Katedra dějin umění.. Vedoucí práce Doc . PaedDr . Alena Kavčáková, D r .. s. 23-24. Dostupné online.
  3. Slavín [online]. Praha: Svatobor, [cit. 2015-09-26]. Dostupné online. (česky) 
  4. Julius Zeyer. Ilustrovaný svět. 1901, roč. I, čís. 8, s. 225.  
  5. http://www.ceskatelevize.cz/ct24/regiony/153877-slavin-hrobka-slavnych-se-otevre-verejnosti/
  6. http://praha.idnes.cz/vysehradsky-slavin-se-otevre-po-petasedesati-letech-navstevnikum-1dd-/praha-zpravy.aspx?c=A111121_105000_praha-zpravy_ab
  7. http://www.ceskatelevize.cz/ct24/regiony/153877-slavin-hrobka-slavnych-se-otevre-verejnosti/
  8. Jaroslav Seifert: Všecky krásy světa, Praha, Československý spisovatel, 1982, str. 196

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KERNOVÁ, Petra. Sochař Josef Mauder (1854-1920). Olomouc, 2011 [cit. 2015-10-12]. 131 (132-163 Textové přílohy a Obrazové přílohy) s. diplomová práce (Mgr.). Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta. Katedra dějin umění.. Vedoucí práce Doc . PaedDr . Alena Kavčáková, D r .. s. 23-24. Dostupné online.
  • LIŠKA, Václav. Slavín. Zpráva o rekonstrukci. Svatobor : 2006. ISBN 80-86946-07-X


Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]