Václav Levý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Václav Levý

Václav Levý na kresbě Jana Vilímka
Narození 14. září 1820
Nebřeziny
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 30. dubna 1870 (ve věku 49 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo odpočinku Vyšehradský hřbitov
Povolání sochař
Významná díla Čertovy hlavy
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Václav Levý (14. září 1820 v Nebřezinách u Plas[1]30. dubna 1870 v Praze) byl český sochař, zakladatel „moderního“ českého sochařství a učitel sochaře Josefa Myslbeka. V jeho díle se snoubí raně romantické a vlastenecky orientované skalní plastiky (Klácelka, Blaník) s monumentálními a poetickými plastikami (Adam a Eva), které překračují dobový akademismus a kladou později rozvíjené základy českého národního sochařství.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 14. září 1820 v Nebřezinách u Plas jako syn obuvníka Vincence Levého a matky Doroty, rozené Tupé, dcery koláře z Plas. Ve dvou letech se rodina přestěhovala do Kožlan, kde se již usadila natrvalo. Zde se utvářel talent mladého hocha především v řezbářství inspirovaném silným náboženským zanícením (vypráví se, že v deseti letech vyřezal dvě sošky Panny Marie, Madonu a krucifix). Se svým uměleckým zájmem však nenalezl pochopení u rodičů, kteří jej nechali vyučit truhlářem. Na naléhání kožlanského faráře Weingärtnera byl dán na výchovu do kláštera v Plzni a později k Augustiniánům do Lnář, kde se měl stát fráterem kuchařem. Odtud byl poslán k vyučení do Drážďan.

Po odjezdu z Drážďan se náhodně setkal s mecenášem umění, velkostatkářem Antonínem Veithem, do jehož služeb co by dvaadvacetiletý v roce 1844 vstoupil jako kuchař na zámku v Liběchově u Mělníka. Jeho sochařský talent nezůstal utajen před řadou hostů z uměleckých kruhů, kteří velkostatkáře navštěvovali. Na radu malíře Josefa Navrátila byl poslán na vyučenou k sochaři Františku Linnovi ml. do Prahy. S ohledem na to, že Linn byl pouze podprůměrný sochař Práchnerovy školy, nemohl se zde mnoho nového naučit a záhy se vrací zpět do Liběchova. Zde počátkem roku 1845 na podnět Veithova knihovníka, brněnského augustiniána profesora Františeka Matouše Klácela, vytvořil reliéfní výzdobu Klácelky v lese na stráni nad Liběchovem. Inspirací se mu stala Klácelova satirická báseň „Ferina Lišák“ a je pravděpodobné, že Klácel přímo ovlivňoval ztvárnění díla.

Úspěšné provedení Klácelky podnítilo Veitha, aby jej na konci roku 1845 poslal na studia do Mnichova k jednomu z nejuznávanějších sochařů, příteli Ludwigu Schwanthalerovi. V Mnichově se vyškolil v klasicistním akademismu a již po roce se stal korektorem v Schwanthalerově škole. Sám Schwanthaler jej považoval za svého nejlepšího žáka. Vrcholným dílem mnichovského období bylo sousoší Adama a Evy z roku 1849.

Koncem roku 1849 se vrátil do Liběchova a zde v roce 1850 pokračoval ve výzdobě Klácelky – tentokráte tesal národní motivy z českých dějin – BlaníkJana Žižku, Prokopa Holého atd. Při rekonstrukci zákupského zámku, prováděné v letech 1850–1853 se podílel na sochařské výzdobě zámecké kaple.[2]

Václav Levý, Kristus u Marie a Marty 1858 (mramor), Národní galerie v Praze
Václav Levý, Madona in Throno 1857 (odlitek)
Václav Levý, Anděl 1869, hřbitov Žebrák

Finanční zhroucení a Veithova náhlá smrt jej připravila v roce 1853 o velkorysého a kultivovaného mecenáše. Přesto se však dokázal prosadit jako individuální sochař a záhy obdržel zakázku na sérii soch pro klášterní a špitální kostel milosrdných sester pod Petřínem. Provinciální poměry v Praze a neustálá nekalá soutěž o nové zakázky (především s bratry Maxovými) jej však přiměla k tomu, aby se v roce 1854 ucházel o Klárovo římské stipendium. Stipendium obdržel a odjel do Říma. Řím jej okouzlil a opět oživil jeho náboženské vytržení. Římské období se stalo nejplodnější částí jeho života – vytvořil asi tucet plastik a řadu reliéfů. Tvořil zde pro české šlechtice (socha Evy Popelovny z Lobkovic, Madona kněžny Isabelly Thurn-Taxisové), získával zakázky pro Vídeň (busta Františka Josefa I., alegorie Artilerie pro četnická kasárna, sochařská výzdoba Belvederu) a samozřejmě zanechal stopu i v Římě samotném (sochařská výzdoba kostelů St. Maria dell’Anima, St. Klimento). Jeho dílo, prodchnuté náboženským vytržením, zaujalo i papeže Pia IX.

Pro vleklé zdravotní problémy, způsobené hmotným strádáním v Římě, se rozhodl v roce 1867 navrátit zpět do vlasti. Praha jej přijala jako světově uznávaného sochaře a zahrnula jej řadou zakázek včetně výzdoby tympanonu chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně nebo sochařské výzdoby katedrály sv. Víta v Praze. Jaterní choroba, kterou onemocněl v Římě, si však vybrala svou daň a on sám byl schopen osobně ztvárnit pouze malou část zakázek a většinu z nich vytvořil ve spolupráci se svým nejlepším žákem Josefem Myslbekem, se kterým se seznámil již ve Vídni.[3] Choroba však postupovala, předčasně zemřel 29. dubna 1870. O tři dny později byl pochován na Vyšehradě do hrobu, kde již tři léta odpočívá jeho celoživotní přítel malíř Karel Purkyně.

Významná umělecká díla[editovat | editovat zdroj]

  • 1841 – Čertovy Hlavy – Vytesané hlavy ve skalních útvarech v obci Želízy (pískovec)
  • 1845 – Klácelka – reliéfy z cyklu Ferina lišák (pískovec)
  • 1848 – Lumír, Mnichov
  • 1849 – Adam a Eva (sádra, bronz), Národní galerie v Praze, (sádra) Národní muzeum v Praze
  • 1850 – Blaník u Klácelky – postavy českých národních dějin (pískovec)
  • 1851 – Had, Harfenice – (pískovec) u Liběchova
  • 1853 – Sv. Ferdinand, sv. Anna, sv. Marie Magdaléna, sv. Jan Evangelista (dřevo) pro klášterní kostel Milosrdných sester v Praze
  • 1854 – sochy pro kostel sv. Karla Boromejského v Resslově ulici v Praze
  • 1855 – Busta císaře Františka Josefa I. (mramor), Řím
  • 1855 – štuková výzdoba v zámku Ploskovicích a zámecké kaple v Zákupech
  • 1857 – Kristus mezi anděly (mramor), Řím
  • 1858 – Madona na půlměsíci, Národní galerie v Praze
  • 1858 – Kristus s Pannou Marií a Martou (mramor), Národní galerie v Praze
  • 1861 – Sv. Alžběta Durynská, (carrarský mramor), Kunsthistorisches Museum ve Vídni
  • 1862 – Madona na trůně (mramor), Ďákov
  • 1864 – Sv. Jakub a 7 reliéfů pro kostel v Poličce
  • 1866 – Sv. Anežka Česká (mramor), Votivní kostel ve Vídni
  • 1867–1869 – Kristus nad hrobem Václava Levého a Karla Purkyně na vyšehradském hřbitově v Praze
  • 1869 – Anděl na pomníku rodiny Feyereislovy (mramor), hřbitov v Žebráce[4]
  • 1869 – Sv. Cyril, (pálená hlína) pro chrám sv. Víta v Praze
  • 1869 – Sv. Jan Křtitel, (opuka) pro chrám sv. Víta v Praze
  • 1866 – 1869 – Adam a Eva, Zvěstování, Kristus se sv. Cyrilem a Metodějem, tympanon portálu farního kostela sv. Cyrila a Metoděje v Praze – Karlíně

Samostatné výstavy[editovat | editovat zdroj]

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. ŠIMEK, Jiří; RYDYGR, Zdeněk; KIRSCHNER, Bernard. Zákupy a okolí na starých pohlednicích. Hostivice : Petr Prášil, 2010. ISBN 978-80-86914-01-5. Kapitola Úvod, s. 10.  
  3. ŠTECH, Václav V.. Josef V. Myslbek. Praha : Jan Štenc, 1922.  
  4. http://podbrdsko-encyklopedie.cz/cz/hrobka-rodiny-wiesenbergeru/

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Emanuel Poche (František Muzika, Josef Träger, editoři): Václav Levý. Svazek 55, S. V. U. Mánes a Melantrich, Praha 1943.
  • Josef Říman a kol.: Malá československá encyklopedie. Díl 3. I–L. Academia, Praha 1986, s. 878.
  • Nová encyklopedie českého výtvarného umění, editor Anděla Horová, I. díl, A-N. Praha : Academia 1999, s. 446 (heslo Jaroslava Lencová).

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]