Václav Levý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Václav Levý
Václav Levý na kresbě Jana Vilímka
Narození 14. září 1820
Nebřeziny
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 30. dubna 1870 (ve věku 49 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo odpočinku Vyšehradský hřbitov
Národnost Češi
Povolání sochař
Významná díla Čertovy hlavy
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Václav Levý (14. září 1820 v Nebřezinách u Plas[1]30. dubna 1870 v Praze) byl český sochař, zakladatel „moderního“ českého sochařství a učitel sochaře Josefa Myslbeka. V jeho díle se snoubí raně romantické a vlastenecky orientované skalní plastiky (Klácelka, Blaník) s monumentálními a poetickými plastikami (Adam a Eva), které překračují dobový akademismus a kladou později rozvíjené základy českého národního sochařství.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 14. září 1820 v Nebřezinách u Plas jako syn obuvníka Vincence Levého a matky Doroty, rozené Tupé, dcery koláře z Plas. Ve dvou letech se rodina přestěhovala do Kožlan, kde se již usadila natrvalo. Zde se utvářel talent mladého hocha především v řezbářství inspirovaném silným náboženským zanícením (vypráví se, že v deseti letech vyřezal dvě sošky Panny Marie, Madonu a krucifix). Se svým uměleckým zájmem však nenalezl pochopení u rodičů, kteří jej nechali vyučit truhlářem. Na naléhání kožlanského faráře Weingärtnera byl dán na výchovu do kláštera v Plzni a později k Augustiniánům do Lnář, kde se měl stát fráterem kuchařem. Odtud byl poslán k vyučení do Drážďan.

Po odjezdu z Drážďan se náhodně setkal s mecenášem umění, velkostatkářem Antonínem Veithem, do jehož služeb co by dvaadvacetiletý v roce 1844 vstoupil jako kuchař na zámku v Liběchově u Mělníka. Jeho sochařský talent nezůstal utajen před řadou hostů z uměleckých kruhů, kteří velkostatkáře navštěvovali. Na radu malíře Josefa Navrátila byl poslán na vyučenou k sochaři Františku Linnovi ml. do Prahy. S ohledem na to, že Linn byl pouze podprůměrný sochař Práchnerovy školy, nemohl se zde mnoho nového naučit a záhy se vrací zpět do Liběchova. Zde počátkem roku 1845 na podnět Veithova knihovníka, brněnského augustiniána profesora Františeka Matouše Klácela, vytvořil reliéfní výzdobu Klácelky v lese na stráni nad Liběchovem. Inspirací se mu stala Klácelova satirická báseň „Ferina Lišák“ a je pravděpodobné, že Klácel přímo ovlivňoval ztvárnění díla.

Úspěšné provedení Klácelky podnítilo Veitha, aby jej na konci roku 1845 poslal na studia do Mnichova k jednomu z nejuznávanějších sochařů, příteli Ludwigu Schwanthalerovi. V Mnichově se vyškolil v klasicistním akademismu a již po roce se stal korektorem v Schwanthalerově škole. Sám Schwanthaler jej považoval za svého nejlepšího žáka. Vrcholným dílem mnichovského období bylo sousoší Adama a Evy z roku 1849.

Koncem roku 1849 se vrátil do Liběchova a zde v roce 1850 pokračoval ve výzdobě Klácelky – tentokráte tesal národní motivy z českých dějin – BlaníkJana Žižku, Prokopa Holého atd. Při rekonstrukci zákupského zámku, prováděné v letech 1850–1853 se podílel na sochařské výzdobě zámecké kaple.[2]

Václav Levý, Kristus u Marie a Marty 1858 (mramor), Národní galerie v Praze
Václav Levý, Madona in Throno 1857 (odlitek)
Václav Levý, Anděl 1869, hřbitov Žebrák

Finanční zhroucení a Veithova náhlá smrt jej připravila v roce 1853 o velkorysého a kultivovaného mecenáše. Přesto se však dokázal prosadit jako individuální sochař a záhy obdržel zakázku na sérii soch pro klášterní a špitální kostel milosrdných sester pod Petřínem. Provinciální poměry v Praze a neustálá nekalá soutěž o nové zakázky (především s bratry Maxovými) jej však přiměla k tomu, aby se v roce 1854 ucházel o Klárovo římské stipendium. Stipendium obdržel a odjel do Říma. Řím jej okouzlil a opět oživil jeho náboženské vytržení. Římské období se stalo nejplodnější částí jeho života – vytvořil asi tucet plastik a řadu reliéfů. Tvořil zde pro české šlechtice (socha Evy Popelovny z Lobkovic, Madona kněžny Isabelly Thurn-Taxisové), získával zakázky pro Vídeň (busta Františka Josefa I., alegorie Artilerie pro četnická kasárna, sochařská výzdoba Belvederu) a samozřejmě zanechal stopu i v Římě samotném (sochařská výzdoba kostelů St. Maria dell’Anima, St. Klimento). Jeho dílo, prodchnuté náboženským vytržením, zaujalo i papeže Pia IX.

Pro vleklé zdravotní problémy, způsobené hmotným strádáním v Římě, se rozhodl v roce 1867 navrátit zpět do vlasti. Praha jej přijala jako světově uznávaného sochaře a zahrnula jej řadou zakázek včetně výzdoby tympanonu chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně nebo sochařské výzdoby katedrály sv. Víta v Praze. Jaterní choroba, kterou onemocněl v Římě, si však vybrala svou daň a on sám byl schopen osobně ztvárnit pouze malou část zakázek a většinu z nich vytvořil ve spolupráci se svým nejlepším žákem Josefem Myslbekem, se kterým se seznámil již ve Vídni.[3] Choroba však postupovala, předčasně zemřel 29. dubna 1870. O tři dny později byl pochován na Vyšehradě do hrobu, kde již tři léta odpočívá jeho celoživotní přítel malíř Karel Purkyně.

Významná umělecká díla[editovat | editovat zdroj]

  • 1841 – Čertovy Hlavy – Vytesané hlavy ve skalních útvarech v obci Želízy (pískovec)
  • 1845 – Klácelka – reliéfy z cyklu Ferina lišák (pískovec)
  • 1848 – Lumír, Mnichov
  • 1849 – Adam a Eva (sádra, bronz), Národní galerie v Praze, (sádra) Národní muzeum v Praze
  • 1850 – Blaník u Klácelky – postavy českých národních dějin (pískovec)
  • 1851 – Had, Harfenice – (pískovec) u Liběchova
  • 1853 – Sv. Ferdinand, sv. Anna, sv. Marie Magdaléna, sv. Jan Evangelista (dřevo) pro klášterní kostel Milosrdných sester v Praze
  • 1854 – sochy pro kostel sv. Karla Boromejského v Resslově ulici v Praze
  • 1855 – Busta císaře Františka Josefa I. (mramor), Řím
  • 1855 – štuková výzdoba v zámku Ploskovicích a zámecké kaple v Zákupech
  • 1857 – Kristus mezi anděly (mramor), Řím
  • 1858 – Madona na půlměsíci, Národní galerie v Praze
  • 1858 – Kristus s Pannou Marií a Martou (mramor), Národní galerie v Praze
  • 1861 – Sv. Alžběta Durynská, (carrarský mramor), Kunsthistorisches Museum ve Vídni
  • 1862 – Madona na trůně (mramor), Ďákov
  • 1864 – Sv. Jakub a 7 reliéfů pro kostel v Poličce
  • 1866 – Sv. Anežka Česká (mramor), Votivní kostel ve Vídni
  • 1867–1869 – Kristus nad hrobem Václava Levého a Karla Purkyně na vyšehradském hřbitově v Praze
  • 1869 – Anděl na pomníku rodiny Feyereislovy (mramor), hřbitov v Žebráce[4]
  • 1869 – Sv. Cyril, (pálená hlína) pro chrám sv. Víta v Praze
  • 1869 – Sv. Jan Křtitel, (opuka) pro chrám sv. Víta v Praze
  • 1866 – 1869 – Adam a Eva, Zvěstování, Kristus se sv. Cyrilem a Metodějem, tympanon portálu farního kostela sv. Cyrila a Metoděje v Praze – Karlíně

Samostatné výstavy[editovat | editovat zdroj]

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. ŠIMEK, Jiří; RYDYGR, Zdeněk; KIRSCHNER, Bernard. Zákupy a okolí na starých pohlednicích. Hostivice: Petr Prášil, 2010. ISBN 978-80-86914-01-5. Kapitola Úvod, s. 10. 
  3. ŠTECH, Václav V. Josef V. Myslbek. Praha: Jan Štenc, 1922. 
  4. http://podbrdsko-encyklopedie.cz/cz/hrobka-rodiny-wiesenbergeru/

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Emanuel Poche (František Muzika, Josef Träger, editoři): Václav Levý. Svazek 55, S. V. U. Mánes a Melantrich, Praha 1943.
  • Josef Říman a kol.: Malá československá encyklopedie. Díl 3. I–L. Academia, Praha 1986, s. 878.
  • Nová encyklopedie českého výtvarného umění, editor Anděla Horová, I. díl, A-N. Praha : Academia 1999, s. 446 (heslo Jaroslava Lencová).

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]