Ludvík Šimek

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ludvík Šimek
Ludvík Šimek (kreslil Jan Vilímek 1880)
Ludvík Šimek (kreslil Jan Vilímek 1880)
Narození19. ledna 1837
Praha
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí25. ledna 1886 (ve věku 49 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
Povolánísochař
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Sochy rakouských vojevůdců Matyáše Gallase (od Tomáše Seidana, vlevo) a Jana de Weert od Ludvíka Šimka (1868) Vídeň
Sousoší Cyrila a Metoděje v Třebíči
Socha z pomníku Josefa Jungamnna v Praze

Ludvík Šimek (německy Ludwig Schimeck nebo Schimek; 19. ledna 1837, Praha – 25. ledna 1886, Praha) byl český kamenosochař, figuralista novorenesančního a realistického výrazu, autor pomníku Josefa Jungmanna v Praze, sousoší svatých Cyrila a Metoděje v Třebíči a dalších prací.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Praze na Malé Straně v domě čp. 44/II na nároží Mostecké a Josefské ulice, v rodině malostranského obchodníka a majitele domu Karla Viléma Schimeka a jeho ženy Rosiny jako druhé z pěti dětí[1] a byl pokřtěn v kostele sv. Tomáše.[2]

Studia[editovat | editovat zdroj]

Po absolvování obecné a reálné školy pracoval nejdříve devět let jako učeň v dílně předního pražského sochaře Emanuela Maxe; naučil se tam pracovat různými sochařskými technikami v pískovci a mramoru včetně nejhrubších prací a získal velkou praktickou zručnost. Vedle toho studoval na průmyslové škole u sv. Havla a v letech 1857–1861 v malířském ateliéru Eduarda Engertha na pražské malířské akademii. Z té doby pocházejí jeho sochy sv. Jana Křtitele (pod vedením Emanuela Maxe) a římského císaře Rudolfa Habsburského.[3][4] Na počátku 60. let studoval sochařství u prof. Wittmanna, údajně na Akademii v Mnichově, ale v matrice studentů není zapsán[5]. Po návratu do Prahy vytesal sochu na náhrobek dcery lékárníka Františka Klarnera ve Slaném. Na jejím návrhu pracoval již v Mnichově.

Kariéra[editovat | editovat zdroj]

V roce 1864 získal tzv. Římskou cenu, státní stipendium na studijní pobyt v Římě, kde zůstal šest let. Z té doby pochází jeho socha sv. Antonína Opata. Spřátelil se zde se sochaři Václavem Levým, Petrem Maixnerem a s architekty Ignácem Ullmannem a Antonínem Barvitiem, s nimž nadále rád spolupracoval. Podle návrhu Josefa Mánesa vytvořil reliéfy pro hlavní vchod do kostela sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně; nemohly ale být použity, protože zadání obsahovalo špatné rozměry.[3]

Jako nejtalentovanější český kamenosochař monumentálních pomníků své generace Šimek v soutěži roku 1867 získal čtyři ze tří desítek vyhlášených zakázek na výzdobu haly vojevůdců vídeňského Arsenalu sochami vojevůdců z třicetileté války, a to Gottfrieda Pappenheima, Jana de Wertha, Jana Šporka a Albrechta z Valdštejna.[3] Po dokončení dvou z těchto soch v Římě Šimek s dvěma rozpracovanými návrhy definitivně přesídlil roku 1870 do Prahy. Pronajal si rozlehlý dvouprostorový ateliér na Újezdě mezi Řetězovým mostem a kostelíkem sv. Jana Na prádle.[4]

Šimek patřil ve své době k předním českým sochařům.[6] Byl považován za nástupce Václava Levého.[7] Měl smysl pro harmonii a plnost tvarů.[8] Současníci na něm oceňovali všestrannost, se kterou se věnoval sochařství portrétnímu, historickému i církevnímu.[7] Myslbekovi se ovšem nevyrovnal.[8] Byl členem c. k. umělecké akademie ve Vídni a pražského spolku Svatobor.[3]

Úmrtí[editovat | editovat zdroj]

Ludvík Šimek zemřel 25. ledna 1886 v Praze a byl pohřben na Olšanských hřbitovech[9].

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Spolupráce s architekty: plastiky a reliéfy na budovách:

  • Sochy Sv. Ludmily, Sv. Víta a českých králů, na průčelí Prašné brány v Praze, rekonstrukci navrhl architekt Josef Mocker: [4][8]
  • budova Rudolfina v Praze na Starém Městě; navrhl architekt Josef Schulz; sochy umělců.[8]
  • katedrála sv. Víta na Pražském hradě: 4 sochy z bílého dalmatského vápence medolino těženého v Medulinu na Istrijském poloostrově: sedící sv. Anna učí Pannu Marii, sv. Lukáš patron malířů s obrazem Sta Maria Maggiore; sv. Metoděj, to vše v chórové kapli sv. Anny 1880[15]
  • Model sochy svatého poustevníka Onufria pro Bílinu, (1884)[16]
  • Tři reliéfy: Luneta s polofigurou sv. Václava mezi anděly pro tympanon, dva kruhové medailony s polopostavou svatém Anežky České a blahoslaveného Hroznaty, na západním průčelí kostela sv. Václava v Praze na Smíchově, který navrhl architekt Antonín Barvitius). Modely ve stylu toskánské renesance z roku 1885, provedení z pestrobarevně glazované keramiky-majoliky roku 1886 ve Florencii, osazeny až po Šimkově smrti.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

  • Socha Bruncíka na Karlově mostě
    Socha Bruncíka na Karlově mostě
  • Reliéf sv. Václava, tympanon kostela sv. Václava na Smíchově
    Reliéf sv. Václava, tympanon kostela sv. Václava na Smíchově
  • Bl. Hroznata, tondo na kostele sv. Václava na Smíchově
    Bl. Hroznata, tondo na kostele sv. Václava na Smíchově
  • Model sochy k pomníku Josefa Jungmanna
    Model sochy k pomníku Josefa Jungmanna

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ archiv, Policejní přihláška rodiny
  2. ↑ Archiv hl. m. Prahy, matrika narozených u sv. Tomáše
  3. ↑ a b c d e WEITENWEBER, Vilém. Ludvík Šimek. Světozor. 1. 1882, roč. 16, čís. 2, s. 22. Dostupné online. 
  4. ↑ a b c d e f g Ludvík Šimek. Zlatá Praha. 2. 1886, roč. 3, čís. 9, s. 142. Dostupné online. 
  5. ↑ Matrika studentů z let 1841-1884
  6. ↑ Ludvík Šimek. Zlatá Praha. 2. 1886, roč. 3, čís. 8, s. 126. Dostupné online. 
  7. ↑ a b Ludvík Šimek. Humoristické listy. 9. 1880, roč. 22, čís. 37, s. 290. Dostupné online. 
  8. ↑ a b c d e f Ludvík Šimek na market.ti.sweb.cz. market.ti.sweb.cz [online]. [cit. 2009-10-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-12-08. 
  9. ↑ Ludvík Šimek - HRBITOVY-ADOPCE. www.hrbitovy-adopce.cz [online]. [cit. 2020-08-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-08-29. 
  10. ↑ Albrecht z Valdštýna. Světozor. 2. 1885, roč. 19, čís. 6, s. 95. Dostupné online. 
  11. ↑ Albrecht z Valdštejna, Inter Arma silent musae ?, katalog stejnojmenné výstavy, editoři Eliška Fučíková a Ladislav Čepička, Academia Praha 2007, s. 416-417 (heslo Dana Stehlíková).
  12. ↑ Sousoší sv. Cyrilla a Methoděje. Světozor. 5. 1885, roč. 19, čís. 20, s. 317. Dostupné online. 
  13. ↑ Regionální osobnosti. 1. vyd. Třebíč: Okresní knihovna, 1995. 68 s. ISBN 80-85062-01-1. S. 41. 
  14. ↑ Ferdinand J. Lehner, Mosaika, in: Method roč. 6, 1888, č. 9, s. 108
  15. ↑ Method č. 2, roč. VI, 1880, s.21
  16. ↑ Časopis Method roč. 10, č.1, 1884, s. 9

Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/).

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Thieme-Becker: Lexikon der bildenden Künstler, svazek 30, Leipzig 1936, s. 72.
  • Cyril Merhout, Bruncvík na Karlově mostě. STN Praha 1958
  • Nový slovník českého výtvarného umění, díl II., P-Ž, editor Anděla Horová. Praha : Academia 1999
  • Metamorfózy politiky: pražské pomníky 19. století, publikace k výstavě. Clam-Gallasův palác 25. září 2013 - 5. ledna 2014. Archiv hlavního města Prahy ve spolupráci s Noemi Arts&Media a spolkem Scriptorium, 2013, ISBN 978-80-86852-52-2, s. 127-137 (kapitola Miniatury pomníků, Dana Stehlíková)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ludvík_Šimek&oldid=23732833“