Ludvík Šimek

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ludvík Šimek
Ludvík Šimek (kreslil Jan Vilímek 1880)
Ludvík Šimek (kreslil Jan Vilímek 1880)
Narození 19. ledna 1837
Praha
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 25. ledna 1886 (ve věku 49 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Povolání sochař
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Sousoší Cyrila a Metoděje v Třebíči
Pomník Josefa Jungmanna v Praze

Ludvík Šimek, německy Ludwig Schimeck (19. ledna 1837, Praha25. ledna 1886, Praha) byl český kamenosochař, figuralista novorenesančního a realistického výrazu, autor pomníku Josefa Jungmanna v Praze, sousoší svatých Cyrila a Metoděje v Třebíči a dalších prací.

Studia[editovat | editovat zdroj]

Po absolvování reálné školy pracoval nejdříve devět let jako učeň v dílně předního pražského sochaře Emanuela Maxe; naučil se tam pracovat různými sochařskými technikami v pískovci a mramoru včetně nejhrubších prací a získal velkou praktickou zručnost. Vedle toho studoval na průmyslové škole u sv. Havla a v letech 1857 - 1861 v ateliéru Eduarda Engertha na pražské malířské akademii. Z té doby pocházejí jeho sochy sv. Jana Křtitele (pod vedením Emanuela Maxe) a římského císaře Rudolfa Habsburského.[1][2] Na počátku 60. let studoval sochařství u prof. Whitmanna na Akademii v Mnichově. Po návratu do Prahy vytesal sochu náhrobku pro dceru lékárníka Klarnera ve Slaném. Na jejím návrhu pracoval již v Mnichově.

V roce 1864 získal tzv. Římskou cenu, státní stipendium na studijní pobyt v Římě, kde zůstal šest let. Z té doby pochází jeho socha sv. Antonína Opata. Spřátelil se zde se sochaři Václavem Levým, Petrem Maixnerem a s architekty Ignácem Ullmannem a Antonínem Barvitiem, s nimž nadále rád spolupracoval. Podle návrhu Josefa Mánesa vytvořil reliéfy pro hlavní vchod do kostela sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně; nemohly ale být použity, protože zadání obsahovalo špatné rozměry.[1]

Život a kariéra[editovat | editovat zdroj]

Jako nejtalentovanější český kamenosochař monumentálních pomníků své generace Šimek v soutěži roku 1867 získal čtyři ze tří desítek zakázek na výzdobu dvorany vídeňského Arsenalu sochami vojevůdců z třicetileté války, a to Gottfrieda Pappenheima, Jana de Wertha, Jana Šporka a Albrechta z Valdštejna.[1] Po dokončení dvou z těchto soch v Římě Šimek s dvěma rozpracovanými návrhy definitivně přesídlil roku 1870 do Prahy. Pronajal si rozlehlý dvouprostorový ateliér na Újezdě mezi Řetězovým mostem a kostelíkem sv. Jana Na prádle.[2]

Šimek patřil ve své době k předním českým sochařům.[3] Byl považován za nástupce Václava Levého.[4] Měl smysl pro harmonii a plnost tvarů.[5] Současníci na něm oceňovali všestrannost, se kterou se věnoval sochařství portrétnímu, historickému i církevnímu.[4] Myslbekovi se ovšem nevyrovnal.[5] Byl členem c. k. umělecké akademie ve Vídni a pražského spolku Svatobor.[1]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Socha náhrobku pro dceru lékárníka Klarnera ve Slaném 1863.
  • Socha sv. Antonína Opata po 1864
  • Pomník/socha rakouského vojevůdce Gottfrieda von Pappenheim, carrarský mramor, 1868, Arsenal, Vídeň
  • Pomník/socha vojevůdce svobodného pána Johanna de Weertha, carrarský mramor, 1868, Arsenal, Vídeň
  • Pomník/socha vojevůdce hraběte Jana Šporka, carrarský mramor, 1870, Arsenal, Vídeň
  • Pomník/Socha vojevůdce Albrechta z Valdštejna, carrarský mramor 1870, Arsenal, Vídeň. Objednal ji hrabě Arnošt z Valdštejna.[6] Impozantní stojící figura prostovlasého válečníka s velitelskou holí v pravici, s typickou fyziognomií a zbrojí je odvozena z reprezentačního portrétu z Valdštejnova zámku ve Frýdlantu. Modely této sochy byly zhotoveny nejméně tři a v různých velikostech: Model v měřítku 1:1 vznikl pro Valdštejnský palác v Praze, z něho dal Senát ČR k valdštejnskému výročí roku 2007 odlit bronzový pomník, umístěný na nádvoří Valdštejnského paláce. Ve valdštejnské sbírce Senátu je také menší model 1:2. Miniaturu téže sochy Šimek vyřezal z mořské pěny, má dřevěný podstavec a je ve sbírce Národního muzea v Praze.[7] Kopii téže sochy v měřítku 1:1 dal sponzor umístit na rodinný zámek Valdštejnů Mittergrabern v Rakousku, a později si tam od Šimka pořídil i sochu krále Jiřího z Poděbrad.[2]

Spolupráce s architekty: plastiky a reliéfy na budovách:

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Thieme-Becker: Lexikon der bildeneden Künstler, svazek 30, Leipzig 1936, s. 72.
  • Cyril MERHOUT, Bruncvík na Karlově mostě. Praha 1958
  • Nový slovník českého výtvarného umění, díl II., P-Ž, editor Anděla Horová. Praha : Academia 1999

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e WEITENWEBER, Vilém. Ludvík Šimek. Světozor. 1 1882, roč. 16, čís. 2, s. 22. Dostupné online.  
  2. a b c d e f g Ludvík Šimek. Zlatá Praha. 2 1886, roč. 3, čís. 9, s. 142. Dostupné online.  
  3. Ludvík Šimek. Zlatá Praha. 2 1886, roč. 3, čís. 8, s. 126. Dostupné online.  
  4. a b Ludvík Šimek. Humoristické listy. 9 1880, roč. 22, čís. 37, s. 290. Dostupné online.  
  5. a b c d e f Ludvík Šimek na market.ti.sweb.cz
  6. Albrecht z Valdštýna. Světozor. 2 1885, roč. 19, čís. 6, s. 95. Dostupné online.  
  7. Albrecht z Valdštejna, Inter Arma silent musae ?, katalog stejnojmenné výstavy, editoři Eliška Fučíková a Ladislav Čepička, Academia Praha 2007, s. 416-417 (heslo Dana Stehlíková).
  8. Sousoší sv. Cyrilla a Methoděje. Světozor. 5 1885, roč. 19, čís. 20, s. 317. Dostupné online.  

Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/).

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]