Josip Juraj Strossmayer

Josip Juraj Strossmayer
Narození	4. února 1815 Osijek
Úmrtí	8. dubna 1905 (ve věku 90 let) Đakovo
Místo pohřbení	Katedrála svatého Petra v Đakovu (45°18′28″ s. š., 18°24′39″ v. d.)
Občanství	Rakouské císařství a Maďarsko
Alma mater	Vídeňská univerzita Frintaneum
Povolání	diplomat, politik, spisovatel, katolický kněz, katolický biskup, teolog a biskup
Ocenění	Public recognition of the City of Karlovac (1862) Čestné občanství hlavního města Prahy
Nábož. vyznání	katolická církev
Funkce	Roman Catholic Bishop of Bosna (Djakovo) et Srijem (od 1849)
Podpis
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josip Juraj Strossmayer (4. února 1815 Osijek, Slavonie – 8. dubna 1905, Đakovo, někdy i ve fonetické podobě jako Štrosmajer) byl chorvatský teolog, spisovatel, národopisec, vlastenecký pracovník a politik. V letech 1850 až 1905 působil jako biskup bosensko-srijemský ve východním Chorvatsku (ve městě Đakovo). Byl také významným mecenášem.

Život

Původ a dětství

Narodil se v chorvatské rodině. Jeho praděd pocházející z horního Rakouska (odtud německé příjmení) se usadil v Osijeku, kde se oženil s Chorvatkou. Zde působil jako voják. Jeho matka jej nejspíše nasměrovala směrem k zájmu o vzdělání a lásce k vlasti. Otec Josipa Juraje Strossmayera byl obchodník s koňmi.

Josip Juraj navštěvoval základní školu a gymnázium v Osijeku a absolvoval dvouletý filosofický kurz v katolickém seminář v Đakově. Poté studoval teologii v Pešti, kde v roce 1834 studoval filozofii. Ve věku 20 let získal doktorát z filozofie. V roce 1838 byl vysvěcen na kněze a dva roky strávil v Petrovaradinu jako vikář. O dva roky později (1840) odešel do Augustinea ve Vídni a v roce 1842 se stal doktorem teologie a profesorem kanonického práva na vídeňské univerzitě, kde obhájil disertační práci na téma jednoty církve. Následně byl profesorem semináře, poté dva roky ve Vídni, kaplanem v Augustineu. V té době také vyučoval kanonické právo na vídeňské univerzitě

V Pešti se seznámil s Janem Kollárem. Přátelil se i s Františkem Palackým. Josip Juraj Strossmayer se stal Stopencem obnovy ilyrské kultury – chorvatským obrozencem. Hnutí usilovalo o sjednocení slovanských kultur a literatur, zejména slovinské a chorvatské, také ve spolupráci se srbskou. Byl přesvědčen, že chorvatský národ může být rovnocenný ostatním evropským národům jen za předpokladu, že bude mít vlastní kulturní a vědecké instituce. Chorvatsko se v jeho záměrech mělo stát pro jižní Slovany jakýmsi Toskánskem.

Dne 18. listopadu 1849 byl jmenován đakovským biskupem, slavnostní svěcení se uskutečnilo dne 8. září 1850. Jmenování doporučil tehdejší bán Josip Jelačić. Strossmayer byl také i apoštolským administrátorem pro Bělehrad a Smederevo v Srbsku. Jeho diecéze měla poměrně velké majetky; polnosti a lesy, které generovaly stabilní příjmy. V době Bachova absolutismu byl pod policejním dohledem.

Jako obhájce slovanství byl odpůrcem násilné maďarizace Slovenska, která nastala po tzv. rakouském vyrovnání. Přispěl k hospodářskému povznesení biskupských statků, a výtěžku z nich použil k financování řady kulturních, vzdělávacích a politických podniků. V roce 1867 založil v Záhřebu, který pokládal za kulturní centrum širší Jugo-Slávie^[zdroj?], Jihoslovanskou akademii věd a umění (JAZU, předchůdce dnešní Chorvatské akademie věd a umění, HAZU), na jejíž činnost věnoval 50 tisíc zlatých (za peníze byla postavena velkolepá budova), a později obrazárnu, která je základem dnešní Strossmayerovy galerie. Financoval také Byla mu přisuzována podpora plánu na sjednocení jižních Slovanů, který inicioval srbský kníže Michal Obrenović III., nicméně toto sám Josip Juraj Strossmayer označil za lež.

Roku 1874 obnovil záhřebskou univerzitu, inicioval vydávání starobylých literárních památek, sběr mincí i lidových písní. Podporoval Matici ilyrskou, která sloužila k vydávání chorvatských knih, sám založil 70 škol a mnohé další povznesl, např. Matici slovenskou a Matici srbskou. Podpoře vzdělávání sloužil Strossmayerův fond, který finančně pomáhal budoucím spisovatelům, umělcům, právníkům a lékařům během studií. Ve svém sídelním městě nechal zbudovat katedrálu sv. Cyrila a Metoděje, a k výchově kněžského dorostu založil kněžský seminář. Jeho heslem bylo „Osvětou ku svobodě!“.

Strossmayer a papežství

Strossmayerův náhrobek v katedrále svatého Petra v Đakovu.

Biskup Strossmayer významně zasáhl do diskusí na prvním vatikánském koncilu, kde se přidal k odpůrcům vyhlášení dogmatu o neomylnosti papeže, tzv. antiinfallibilistům. Nebyl ovšem principiálním oponentem tohoto článku víry, zastával však mínění dalších významných církevních hodnostářů (Bedřicha Schwarzenberga, Othmara Rauschera aj.), že jeho vyhlášení je z politických důvodů nevhodné. Této vlivné skupině se na koncilu říkalo neoportunisté. Svým vystoupením dne 22. března 1870, ve kterém prohlásil, že „protestanti bloudí, ale bloudí v dobré víře“, vyvolal dvojí napomenutí ze strany prefekta Kongregace pro evangelizaci národů kardinála Capaltiho, a nakonec ho shromáždění biskupové hlukem donutili opustit řečnickou tribunu. Podle dobového publicisty R. de Cesareho přitom prý někteří volali: „Descendat haereticus! Damnamus eum!“. Dogmatu, které bylo nakonec schváleno, se podrobil jako jeden z posledních, a to až v roce 1873.

Pontifikát papeže Lva XIII. Strossmayerovi umožnil lépe prosazovat snahy o vstřícnější postoj k pravoslaví a o hlubší prosazení myšlenky slovanské vzájemnosti. Na jeho doporučení Lev XIII. v roce 1880 vydal encykliku Grande munus (Veliký úkol), v níž ocenil cyrilometodějskou úctu a doporučil její šíření. Ruského náboženského myslitele a filozofa Vladimíra Solovjova Strossmayer pohnul k sepsání spisu Quelques considérations sur l'union des Églises (Několik úvah o církevní unii, 1886), které Solovjov poslal přímo papeži a jeho státnímu sekretáři. Úvahy se staly základem jeho velikého díla La Russie et l'Église universelle (Rusko a všeobecná církev, Paříž 1889), jehož knižní vydání Strossmayer opatřil předmluvou. Kniha představovala „bod obratu“ v uvažování o církevní unii mezi katolicismem a pravoslavím.

Politická činnost

Jako významný politik a jeden z vůdců Národní strany, kterou řídil v letech 1860–1873, byl Strossmayer členem rakouské Říšské rady ve Vídni. Vynikl jako znamenitý řečník. V roce 1861 vystoupil v chorvatském Saboru s projevem, ve kterém žádal federalizaci Uherska a sjednocení Rijeky se zbytkem Chorvatska. Stavěl se proti dualismu, prosazoval přebudování monarchie ve svaz samosprávných národních celků, a prosazoval tzv. jižní austroslavismus. V samotném Chorvatsku prosazoval výuku národního (chorvatského) jazyka ve školách.

Strossmayer stál při vzniku Matice slovinské a aktivně podporoval i Matici srbskou.

Strossmayer pomohl bratrům Miladinovým z Makedonie zveřejnit sbírku lidových písní. Konstantin také žádal o pomoc z Ruska a navštívil i Đakovo, kde byl Strossmayer. Ten mu doporučil, aby texty přepsal z řeckého písma do cyrilice. Miladinovi nakonec knihu, která obsahovala lidové písně z území Makedonie, věnovali právě Strossmayerovi, a to jako "apoštolskému správci bělehradského a smederevského biskupství". Po zatčení Miladinových se za jejich propuštění Strossmayer přimlouval. Strossmayerovo Đakovo navštívil také bulharský folklorista Ivan Šišmanov, který se snažil jednat v zájmu Bulharska v politických záležitostech.

Strossmayer se také významně zasloužil o dojednání konkordátu mezi Papežským státem a Černou Horou, který byl podepsán v roce 1866, nebyl ovšem úspěšný při jednáních o konkordátu se Srbskem (ten byl schválen až v roce 1913). Ve Vídni a Pešti nebyly jeho iniciativy a názory přijímány s pochopením. Strossmayerovi žáci proto byli pronásledování a museli utíkat z domova – mnoho z nich našlo útočiště v Praze, kde se stal jejich patronem Tomáš Garrigue Masaryk. Praha mu v roce 1888 udělila pro jeho zásluhy o slovanskou spolupráci čestné občanství.

V roce 1888, poté, co ho císař František Josef II. kritizoval za upřednostňování Rusů a odpor proti Maďarům, odešel Strossmayer z aktivní politiky.

Odkaz

Od roku 1925 je po něm pojmenováno pražské Strossmayerovo náměstí. Na jednom z domů má i pamětní desku. Po Strossmayerovi je nicméně pojmenováno více ulic a náměstí v samotném Chorvatsku, např. v Đakovu, Karlovaci Jastrebarském nebo i v Záhřebu. Jedna i potom ve Slovinsku.

Strossmayerovo jméno nese dnešní univerzita v Osijeku.

Strossmayer financoval velké množství různých staveb. Prostředky měl k dozpozici poměrně nemalé, a tak podporoval vznik různých škol, galerií i kostelů. Dohlížel na výstavbu chrámu v Đakově, který byl dokončen v roce 1882. V Đakovu také inicioval vznik tiskárny, mužského semináře, podporoval fungování hlavníoh teologického semináře apod. Zakládal nové farnosti v celé oblasti, organizoval misie. Pomáhal také chudým v odlehlých částech země. Uděloval stipendia františkánům z Bosny a Hercegoviny.

Na jeho počest stojí dnes v paláci HAZU (Chorvatská akademie věd a umění) velká Jelačićova socha, jako symbol vděčnosti z doby vzniku organizace (původně JAZU). V roce 1991 bylo založeno Strossmayerovo muzeum.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Josip Juraj Strossmayer na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Josip Juraj Strossmayer na Wikimedia Commons

đakovští biskupové
Předchůdce: Josip Kukoviċ	1850–1905 Josip Juraj Strossmayer	Nástupce: Ivan Krapac

Autoritní data

AbARTP: 61741 Biblio: 58993954-90ac-48f6-97c1-164bcda1d61c NKC: jn20000701737 BNE: XX1447442 BNF: cb12768777b (data) GND: 118799185 ICCU: SBLV235017 ISNI: 0000 0001 1026 1720 LCCN: n82044863 NLA: 36351306 NLI: 987011662666105171 NSK: 000100584 NTA: 074478761 PLWABN: 9810563240805606 RKDartists: 492514 SELIBR: 252876 SNK: 173336 SUDOC: 069197601 Trove: 1249947 VcBA: 495/175952 VIAF: 46887113 WorldCat Entities: E39PBJkXBH9c6hjxGWGyf8dbBP

Portály: Chorvatsko | Křesťanství | Lidé