Josip Juraj Strossmayer

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Josip Juraj Strossmayer
Josip Juraj Strossmayer
Josip Juraj Strossmayer
Narození 4. února 1815
Osijek
Úmrtí 8. května 1905 (ve věku 90 let)
Đakovo
Místo odpočinku Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitQ402221
Národnost Chorvati
Povolání kněz a diplomat
Podpis Podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josip Juraj Strossmayer (4. února 1815 Osijek, Slavonie8. dubna 1905, Đakovo) byl chorvatský teolog, spisovatel, národopisec, vlastenecký pracovník a politik. V letech 18501905 působil jako biskup bosensko-srijemský ve východním Chorvatsku (v Đakově). Byl také významným mecenášem.

Život[editovat | editovat zdroj]

Strossmayer studoval nejprve ve svém rodišti a pak v Pešti, kde se seznámil s Janem Kollárem, a též ve Vídni. Přátelil se i s Františkem Palackým. Jako stoupenec obnovy illyrské kultury (zahrnující západní část balkánského poloostrova) usiloval o sjednocení slovanských kultur a literatur, zejména slovinské a chorvatské, také ve spolupráci se srbskou. Byl přesvědčen, že chorvatský národ může být rovnocenný ostatním evropským národům jen za předpokladu, že bude mít vlastní kulturní a vědecké instituce. Chorvatsko se v jeho záměrech mělo stát pro jižní Slovany jakýmsi Toskánskem. Jako obhájce slovanství byl odpůrcem násilné maďarizace Slovenska, která nastala po tzv. rakouském vyrovnání. Přispěl k hospodářskému povznesení biskupských statků, a výtěžku z nich použil k financování řady kulturních, vzdělávacích a politických podniků. V roce 1867 založil v Záhřebu, který pokládal za kulturní centrum širší Jugo-Slávie, Jihoslovanskou akademii věd a umění, na jejíž činnost věnoval 50 tisíc zlatých, a později obrazárnu, která je základem dnešní Strossmayerovy galerie. Roku 1874 obnovil záhřebskou univerzitu, inicioval vydávání starobylých literárních památek, sběr mincí i lidových písní. Podporoval Matici illyrskou, která sloužila k vydávání chorvatských knih, sám založil 70 škol a mnohé další povznesl. Podpoře vzdělávání sloužil Strossmayerův fond, který finančně pomáhal budoucím spisovatelům, umělcům, právníkům a lékařům během studií. Ve svém sídelním městě vybudoval katedrálu sv. Cyrila a Metoděje, a k výchově kněžského dorostu založil kněžský seminář. Jeho heslem bylo „Osvětou ku svobodě!“.

Strossmayer a papežství[editovat | editovat zdroj]

Biskup Strossmayer významně zasáhl do diskusí na prvním vatikánském koncilu, kde se přidal k odpůrcům vyhlášení dogmatu o neomylnosti papeže, tzv. antiinfallibilistům. Nebyl ovšem principiálním oponentem tohoto článku víry, zastával však mínění dalších významných církevních hodnostářů (Bedřicha Schwarzenberga, Othmara Rauschera aj.), že jeho vyhlášení je z politických důvodů nevhodné. Této vlivné skupině se na koncilu říkalo neoportunisté. Svým vystoupením dne 22. března 1870, ve kterém prohlásil, že „protestanté bloudí, ale bloudí v dobré víře“, vyvolal dvojí napomenutí ze strany prefekta Kongregace pro evangelizaci národů kardinála Capaltiho, a nakonec ho shromáždění biskupové hlukem donutili opustit řečnickou tribunu. Podle dobového publicisty R. de Cesareho přitom prý někteří volali: „Descendat haereticus! Damnamus eum!“. Dogmatu, které bylo nakonec schváleno, se podrobil jako jeden z posledních, a to až v roce 1873.

Pontifikát papeže Lva XIII. Strossmayerovi umožnil lépe prosazovat snahy o vstřícnější postoj k pravoslaví a o hlubší prosazení myšlenky slovanské vzájemnosti. Na jeho doporučení Lev XIII. v roce 1880 vydal encykliku Grande munus (Veliký úkol), v níž ocenil cyrilometodějskou úctu a doporučil její šíření. Ruského náboženského myslitele a filozofa Vladimíra Solovjova Strossmayer pohnul k sepsání spisu Quelques considérations sur l'union des Églises (Několik úvah o církevní unii, 1886), které Solovjov poslal přímo papeži a jeho státnímu sekretáři. Úvahy se staly základem jeho velikého díla La Russie et l'Église universelle (Rusko a všeobecná církev, Paříž 1889), jehož knižní vydání Strossmayer opatřil předmluvou. Kniha představovala „bod obratu“ v uvažování o církevní unii mezi katolicismem a pravoslavím.

Politická činnost[editovat | editovat zdroj]

Jako významný politik a jeden z vůdců Národní strany, kterou řídil v letech 1860-1873, byl Strossmayer členem rakouské Říšské rady ve Vídni. Vynikl jako znamenitý řečník. Stavěl se proti dualismu, prosazoval přebudování monarchie ve svaz samosprávných národních celků, a prosazoval tzv. jižní austroslavismus. Významně se zasloužil o dojednání konkordátu mezi Papežským státem a Černou Horou, který byl podepsán v roce 1866, nebyl ovšem úspěšný při jednáních o konkordátu se Srbskem (ten byl schválen až v roce 1913). Ve Vídni a Pešti nebyly jeho iniciativy a názory přijímány s pochopením. Strossmayerovi žáci proto byli pronásledování a museli utíkat z domova – mnoho z nich našlo útočiště v Praze, kde byl jejich patronem Tomáš Garrigue Masaryk. Praha mu v roce 1888 udělila pro jeho zásluhy o slovanskou spolupráci čestné občanství a později po něm pojmenovala významné náměstí.

đakovští biskupové
Předchůdce:
Josip Kukoviċ
18501905
Josip Juraj Strossmayer
Nástupce:
Ivan Krapac