Jaroslav Seifert

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jaroslav Seifert
Jaroslav Seifert (1981)
Jaroslav Seifert (1981)
Narození 23. září 1901
Žižkov Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 10. ledna 1986 (ve věku 84 let),
Praha ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povolání spisovatel, novinář, překladatel
Národnost česká
Stát Československo
Období 19211983
Významná díla Na vlnách TSF, Píseň o Viktorce, Maminka, Koncert na ostrově, Morový sloup, Všecky krásy světa
Ocenění národní umělec (1966)
Nobelova cena za literaturu (1984)
Řád Tomáše Garrigua Masaryka
Manžel(ka) Marie Seifertová (1899-1988)
Děti Jana Seifertová-Plichtová, Jaroslav Seifert
Podpis Podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Hrob Jaroslava Seiferta v Kralupech nad Vltavou
Plaketa na Seifertově hrobě

Jaroslav Seifert (23. září 1901 Žižkov10. ledna 1986 Praha) byl český básník, spisovatel, novinář a překladatel. Patřil mezi členy hnutí Devětsil, stál na počátku českého uměleckého směru poetismu. Je jediným českým nositelem Nobelovy ceny za literaturu (10. prosince 1984). Navzdory komplikovaným vztahům s komunistickou mocí obdržel titul národního umělce. Patřil k prvním signatářům Charty 77.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se do chudých poměrů v dnešní Bořivojově (tehdy Riegrově) ulici na Žižkově (dům čp. 816/104, dnes Praha 3) a byl pokřtěn 5. října jako Jaroslav Václav. Na rodném domě je umístěna pamětní deska.[1] [2]Jeho otec, původně úředník, pak nepříliš úspěšný obchodník s obrazy a rámy a později dělník, byl „uvědomělým socialistou“, zatímco matka byla zbožná katolička. Seifert se o tom později vyjádřil: „Tyto protiklady mi také trochu zůstaly – v životě i v poezii.“[3] Během jeho dětství se rodina několikrát stěhovala po různých, vesměs nuzných, podnájmech v rámci Žižkova.

Svá středoškolská studia si Seifert odbýval nejprve na c. k. vyšším gymnáziu na Žižkově, později jako privátní žák gymnázia na Vinohradech. Přestože patřil k bystrým žákům, svá studia nedokončil pro mnoho neomluvených hodin, které trávil vesměs touláním se po Praze, účastí na dělnických demonstracích a horlivou četbou.[3]

Od roku 1919 mu začínaly vycházet první básně v různých časopisech a novinách, např. pod patronací Josefa Hory v Právu lidu.

Angažmá v KSČ a novinářská kariéra[editovat | editovat zdroj]

Jeho první básnická sbírka, Město v slzách, byla vydána v roce 1921. V témže roce Seifert vstoupil do právě založené Komunistické strany Československa a stal se pravidelným přispěvatelem jejího nově založeného listu Rudé právo, jímž byl až do roku 1929.[4] Kromě toho začal pracovat jako redaktor nebo spoluredaktor různých uměleckých a literárních časopisů (Sršatec, Reflektor a mnoho dalších). 1923–1927 byl zaměstnán v Komunistickém knihkupectví a nakladatelství.

V březnu 1929 byl, spolu se šesti dalšími předními komunistickými spisovateli, vyloučen z komunistické strany, protože podepsal Manifest sedmi protestující proti bolševizaci v novém, gottwaldovském vedení KSČ. Následně vstoupil do Československé sociálně demokratické strany dělnické[5] a rovněž pracovně zakotvil v sociálnědemokratickém tisku. Za války působil v Národní práci (1939–1945) a po válce v odborářských novinách Práce.[6]

Celkový výčet listů, v nichž Seifert redakčně působil, je velice obsáhlý.[7] V roce 1949 Seifert žurnalismu zanechal a začal se věnovat výhradně literatuře.

Období avantgardy[editovat | editovat zdroj]

Ve 20. letech byl Seifert již považován za hlavního představitele československé umělecké avantgardy. Podílel se na vzniku a činnosti skupiny Devětsil, společně s Karlem Teigem redigoval Revoluční sborník Devětsilu (1922) a promýšlel formulace avantgardních manifestů, především pak manifestu poetismu. Podílel se na redakci avantgardních časopisů Disk (1923–1925) a Pásmo (1924–1925), krátce i brněnského orgánu Literární skupiny Host (1924).

Z klubu Devětsilu byl však v roce 1929 rovněž vyloučen a následujících avantgardních experimentů (surrealismus) se již neúčastnil. V poezii pak našel svůj vlastní osobitý hlas, který již rozvíjel poměrně nezávisle na okolním literárním dění.[8]

Svatba a rodina[editovat | editovat zdroj]

Matrika oddaných - Jaroslav Seifert, svatba

Dne 19. ledna 1928 se Jaroslav Seifert oženil na magistrátní úřadovně Praha-Žižkov (občanský sňatek). Jeho manželkou se stala Marie Ulrichová, úřednice Zemské správy, dcera jičínského pekaře Antonína Ulricha a Karoliny, rozené Gaberové.[9] Manželé měli dvě děti, dceru Janu a syna Jaroslava.

Doba válečná a poválečná[editovat | editovat zdroj]

Během války Seifert pracoval jako redaktor v Národní práci. Po roce 1949 se začal věnovat výhradně psaní, těžká choroba pohybového ústrojí mu však v 50. letech soustavnou tvůrčí práci znemožňovala.

Po uvolnění režimu v 60. letech se jeho druhdy odmítaná tvorba z let padesátých (např. Píseň o Viktorce) dočkala reedic, v roce 1966 byl jmenován národním umělcem, 1969 zvolen předsedou nově ustaveného Svazu českých spisovatelů, který však fungoval pouhý jeden rok.

Statečná politická vystoupení v letech 1956 a 1968/69[editovat | editovat zdroj]

Veřejnou autoritu si získal vystoupením na druhém Sjezdu československých spisovatelů v roce 1956[10], v němž kritizoval dosavadní kulturní politiku režimu vůči nepohodlným autorům (k nimž ostatně sám patřil).[11]

Dne 9. září 1968 vystoupil proti invazi vojsk Varšavské smlouvy a své vystoupení v Československé televizi uzavřel slovy: „Jako jsme si dali na podstavec první tank, který přijel v květnu 1945 do Prahy, tak si vystavíme poslední, který opustí naši vlast.“[12]

Dne 17. ledna 1969, den po protestním sebeupálení Jana Palacha, veřejně vyzval lidi, aby Palachův čin nenásledovali.[13]

Období normalizace a Seifertovo stáří[editovat | editovat zdroj]

Pro své občanské postoje i veřejnou autoritu patřil Seifert mezi autory, kteří po nástupu tzv. normalizace upadli v nemilost nového režimu a byli nuceni stáhnout se do ústraní. Z jeho děl mohly vycházet pouze ojedinělé reedice, novou tvorbu směl zveřejňovat s výhradami až na konci 70. let, kdy režim vzhledem k jeho popularitě hledal způsoby, jak s oblíbeným básníkem naložit. Dohody, že výměnou za vydávání knih nebude veřejně vystupovat a podepisovat žádné petice, Seifert opakovaně nedodržoval, naopak v prosinci 1976 patřil mezi první signatáře Charty 77.[14] V tomto období jeho díla pravidelně vycházela v samizdatu. Jiří Gruntorád byl za samizdatové šíření Seifertových básní odsouzen k třem letům odnětí svobody.[15]

V 70. letech se Seifert spřátelil se slovenským hercem Ladislavem Chudíkem. Jejich vzájemná korespondence (vydaná v knize Tichý dvojhlas) začala dopisem, ve kterém Ladislav Chudík obdivoval Seifertovu poezii, díky které se naučil výborně česky. Do své smrti předčítal Ladislav Chudík každoročně o Vánocích Seifertovy básně.

Nobelova cena a básníkova smrt[editovat | editovat zdroj]

Jaroslav Seifert s dcerou Janou (1931)

V roce 1984 obdržel Jaroslav Seifert Nobelovu cenu za literaturu, kterou však za něj přebírala jeho dcera, a to kvůli jeho špatnému zdravotnímu stavu. Ačkoli to byla velmi významná událost, ve sdělovacích prostředcích ovládaných tehdejším režimem o tom padla jenom suchá zmínka. Jiřina Šiklová, která do zahraničí zaslala podklady k jednání o Nobelově ceně a rovněž rukopis jeho pamětí Všecky krásy světa, za to byla dokonce soudně stíhána. Fakt udělení nejvýznamnějšího literárního ocenění však režim musel nakonec uznat a místo umlčování podnikl posléze pokusy přivlastnit si básníka pro sebe a své propagandistické účely.[16]

Počátkem ledna 1986 Jaroslav Seifert zemřel v nemocnici na pražském Strahově. Státní pohřeb v Rudolfinu hrozil přerůst v protikomunistickou manifestaci, a proto ministerstvo vnitra z příprav pohřbu vyloučilo rodinu. Církevní rozloučení konané v břevnovském kostele sv. Markéty bylo pod dohledem státní bezpečnosti. Místem posledního spočinutí Jaroslava Seiferta jsou Kralupy nad Vltavou,[17] odkud pocházeli jeho prarodiče z matčiny strany.

Dům Jaroslava Seiferta na pražském Břevnově v ulici U Ladronky

V září 2010 byla na domě v ulici U Ladronky v Praze 6 na Břevnově, kde Jaroslav Seifert od června 1938[18] žil, odhalena pamětní deska.[19]

Literární dílo[editovat | editovat zdroj]

Počátky tvorby[editovat | editovat zdroj]

  • Město v slzách (1921) – V Seifertově prvotině ovlivněné proletářskou poezií a "wolkerovským" naivismem se objevují představy světa bez bídy a nenávisti a snaha člověka získat šťastnější a lepší život. Ač Seifert na vlastní kůži nepoznal válku na frontě, život chudiny přesto dobře znal ze svého dětství. Tím "městem v slzách" je právě dělnická Praha a především její chudá předměstí. Verše této sbírky jsou záměrně prosté až primitivní, blíží se spádu hovorové řeči; představují jakousi literární obdobu naivního malířství (H. Rousseau).[20]
  • Samá láska (1923) – Tato sbírka patří ještě do proletářské poezie reminiscencemi na barvité prostředí dělnického Žižkova, ale začínají se objevovat už i náznaky a myšlenky, které později rozvinul poetismus. Již nevěnuje tolik pozornosti drastickým sociálním obrazům, ale snaží se rozvinout krásu. Přestává zavrhovat velkoměsto a začíná ho obdivovat. Dochází k zintimnění a poetizaci i u velkých sociálních témat:

„Na ty barikády,
až bude revoluce,
s mou milou půjdeme spolu“

Období poetismu[editovat | editovat zdroj]

  • Na vlnách TSF (1925) – (TSF = Télegraphie sans fil – tj. rozhlas bez drátu.) Tato sbírka velmi ovlivnila vznikající poetismus a platí za jeden z vrcholů tohoto uměleckého směru. Významová stránka veršů je často nesena originální typografickou úpravou Karla Teigeho: jsou zde básně-obrazy, působící nejen slovem, ale i vizuálně; střídají se různé typy písma. Básně jsou zakládány na slovních hříčkách a lyrických anekdotách. Jednotlivé motivy jsou pouze volně spojovány básníkovou fantazií a působením volných asociací, svět je zde hravým, radostným jevištěm lásky. Později (1938) byla sbírka přepracována a vydána pod názvem Svatební cesta.
  • Slavík zpívá špatně (1926) - Motivy minulých i tušených budoucích válek vnášejí v této sbírce do Seifertovy hravosti hořkost a vážnější tóny.[21]
  • Poštovní holub (1929) – Zde Seifert začíná pomalu opouštět avantgardní hravost a obrací se k svým typickým, intimnějším tématům, jako je láska k ženám, matce a domovu a určitá nostalgie. Sílí pocity melancholie a skepse k možnému revolučnímu řešení sociálních problémů.[22]

30. léta[editovat | editovat zdroj]

  • Jablko z klína (1933) – Prolíná se zde nostalgie vzpomínek spolu s tušenými (ale neprožitými) krásami. Spolu s ostatními sbírkami této doby se zde již jen občas objevuje sociální problematika, verše jsou střídmé, pravidelně stavěné a melodicky zpěvné, Seifert zde definitivně nalézá svou typickou poetiku citlivého vnímání lyrického subjektu, jeho tématy jsou (a nadále zůstanou) krása žen, nostalgie domova a dětství, stesk nad uplývajícím časem, křehké kouzlo vzpomínky.[23]
  • Ruce Venušiny (1936)
  • Jaro, sbohem (1937) – Návrat Seifertova zájmu k politickým problémům a zájmu o naši zem. Spolu s předcházející sbírkou se zde objevují ohlasy na hospodářskou krizi a nastupující fašismus.

Válečné období[editovat | editovat zdroj]

Události roku 1938 – mobilizace a následně pak Mnichovská dohoda – na Seiferta, stejně jako na většinu českých autorů té doby, velmi silně zapůsobily. Již v roce 1937 publikuje cyklus Osm dní o smrti a pohřbu T.G.Masaryka; po Mnichovu a okupaci se mu poezie stává nástrojem upevňování vlasteneckého vědomí.

  • Zhasněte světla (1938) – Reakce na mnichovskou zradu, vydáno s podtitulem Lyrické glosy; Píseň o rodné zemi – rodná země je pro člověka jistotou, myšlenka, že se do ní po smrti vrátí.
  • Vějíř Boženy Němcové (1940) – Lidově vlastenecká poezie. Evokuje statečnost české spisovatelky a přirovnává ji k obrazu vlasti.
  • Světlem oděná (1940) – Spolu s Kamenným mostem se jedná o protiokupační poezii. Motivy domova, české krajiny a zejména Prahy jsou zdrojem jistoty a útěchy v těžkých protektorátních dobách.
  • Kamenný most (1944) – Cyklus pěti romancí a legend zasazených do májové Prahy.
  • Přilba hlíny (1945) – Sbírka vzdává dík osvoboditelům a Rudé armádě, raduje se z Pražského povstání a lituje mrtvých na barikádách. Autorova poetika se ve srovnání s předchozím obdobím ještě nijak podstatně neproměňuje.

Poezie po roce 1945 (poválečné období)[editovat | editovat zdroj]

Po roce 1945 Seifert v podstatě pokračuje v své přechozí tvorbě vyznačující se pravidelným veršem, lyrickou zpěvností a tematikou domova, dětství a lásky. V období 50. let se však coby někdejší představitel předválečné avantgardy ocitá v nemilosti vládnoucího režimu. Před tvrdým režimním postihem zachránil Seiferta pravděpodobně pouze zásah dávného přítele Vítězslava Nezvala.[24]

  • Ruka a plamen (1948)
  • Šel malíř chudě do světa (1949) – Verše inspirované obrázky Mikoláše Alše, oslava české vesnice a české krajiny.
  • Píseň o Viktorce (1950) – Tragický osud Viktorky z knihy Babička se prolíná s neméně obtížnými osudy její autorky B. Němcové. Ačkoli se jedná o křehké, melancholické verše spíše s útěšným vyzněním, sbírka byla označena za nepřátelskou socialismu a zakázána.
  • Maminka (1954) – Sbírka věnovaná vzpomínkám na dětství a především na Seifertovu maminku, která dokázala udělat domov krásným, i když byli chudí. Opěvuje zde její prostotu, skromnost a obětavost hraničící se sebezapřením, její láskyplnou přítomnost v kontrastu s prázdnotou, která nastala po její smrti.
  • Chlapec a hvězdy (1956) s podtitulem „Verše k obrazům a obrázkům Josefa Lady“. Sbírka melancholická s pohádkovými motivy.

Proměna poetiky v 60. letech[editovat | editovat zdroj]

Po odmlce způsobené těžkou chorobou se Seifert vrací k tvorbě s výrazně změněnou poetikou. Místo rytmické pravidelnosti a rýmů nastoupil volný verš, ubylo poetismů a metafor, výraz je oproštěnější a věcnější, typické seifertovské motivy (dětství, domov, mládí, láska, ženy, Praha) poněkud zdrsněly, jsou nyní viděny skrz "černé zrcadlo smrti". Objevují se existenciální motivy umírání a utrpení. "Ale pryč s onou básnickou veteší metafor a rýmů", píše Seifert v často citovaném verši, "život je někdy až mrazivě holý."[25]

  • Koncert na ostrově (1965)
  • Odlévání zvonů (1967)
  • Halleyova kometa (1967)

70.–80. léta[editovat | editovat zdroj]

V období tzv. normalizace se Seifert znovu ocitá mimo oficiální literaturu a své verše je nucen publikovat v samizdatu; v oficiálních nakladatelstvích vycházejí až se zpožděním, v omezeném nákladu, po cenzurních zásazích a bez pozornosti kritiky. Vzít básníka na milost musel režim až po udělení Nobelovy ceny za literaturu v roce 1984. Pokračuje jeho tvorba ve volném verši, s výrazem oproštěným téměř až k hranici rytmické prózy. Tematicky zde Seifert především bilancuje svůj život, mnoho veršů věnuje zemřelým přátelům a dávným láskám, mezi něž patří i Praha.

  • Morový sloup (19681970) – Zakázaná sbírka v roce 1973 vyšla v samizdatu a 1977 v exilu. Hlavním motivem vzpomínkově laděné sbírky je okouzlení lyrického subjektu láskou a krásou ženy. Sbírka však obsahuje i tematiku smrti, pomíjivosti a tematiku hořké reakce na situaci po sovětské okupaci v roce 1968. Teprve v roce 1981 byla sbírka vydána i oficiálně.
  • Deštník z Piccadilly (1979)
  • Býti básníkem (1983) – Seifertova poslední sbírka je jakousi básnickou rekapitulací jeho života i loučením se světem; dochází k závěru, že jeho život měl smysl, protože miloval a svými verši rozdával radost.

Paměti[editovat | editovat zdroj]

  • Hvězdy nad Rajskou zahradou (1929) – Autobiografická skica, ve které se vyznává z toho, jak hluboce ho ovlivnil poetismus, a vzpomíná na své žižkovské dětství.
  • Všecky krásy světa (1979) – Prozaická kniha věnovaná jeho beletrizovaným životním vzpomínkám. Skutečnost zde svým osobitým, láskyplným a jemně sebeironickým viděním spíše poetizuje než dokumentárně zachycuje[26], v krátkých črtách se ohlíží za svými přáteli a všedními i mimořádnými momenty, jimiž do jeho života proudily krása a poezie. Kniha je rozdělena do čtyř víceméně chronologicky navazujících částí: "Co všecko zavál sníh" (obsahuje především vzpomínky na žižkovské dětství); "Eós, bohyně ranních červánků" (básnické začátky, mládí a období prvních lásek); "Uprostřed života" (vzpomínky válečné a poválečné) a "Obloha plná havranů" (bilancování života, stáří a úvahy o smrti).

Překlady[editovat | editovat zdroj]

Jako překladatel Seifert převedl do češtiny mj. básně Paula Verlaina, Alexandra Bloka nebo Guillauma Apollinaira a rovněž biblickou Píseň písní.

Soukromé tisky[editovat | editovat zdroj]

Kromě linie "velkých" básnických sbírek publikoval Seifert řadu soukromých tisků a bibliofilií. Zde je uvedeno jen několik, více viz online ve Slovníku české literatury[27] nebo v Databázi Národní knihovny ČR.

  • Slezská píseň (1932, soukromý tisk)
  • Hrst loňského sněhu (1932, bibliofilie)
  • Podzim v Čechách (1937, bibliofilie)
  • Devět rondeaux (1945, úvodní ilustrace Karla Svolinského).
  • Dokud nám neprší na rakev (1947, ilustroval Václav Plátek)
  • Suknice andělů (1947)
  • Frenštátská koleda (1949, soukromý tisk)
  • Pozdrav Františku Halasovi (1949, bibliofilie)
  • Sníh na střechách (1950, soukromý tisk)

Sebrané spisy a další edice[editovat | editovat zdroj]

Pokusy o vydání Seifertových sebraných spisů byly podnikány od 50. let. Spisy řízené Seifertovým přítelem a rovněž básníkem A. M. Píšou vycházely v letech 1953-1970, vydáno bylo prvních sedm svazků. První kompletní a kritické vydání Seifertova díla je postupně přinášeno až od roku 2001 v edici Dílo Jaroslava Seiferta v nakladatelství Akropolis. Do 16 svazků rozdělené dílo řídí literární historik Jiří Brabec, jeho dokončení je plánováno na rok 2016.[28]

Kromě toho vycházely Seifertovy básně v mnoha výborech, např.:

  • Básně (1929) – básníkem uspořádaný výbor, prvních sto číslovaných výtisků, básníkem a malířem podepsaných na ručním losinském papíru
  • Jabloň se strunami pavučin (1943) – ilustroval Karel Svolinský
  • Ty, lásko, pozdravena buď (1955, ed. A. M. Píša)
  • Zpěvy o Praze (1968, ed. A. M. Píša)
  • Větvička jívy (1982, ed. B. Novák, obsahuje také dosud netištěné básně)
  • Čas plný písní (1990, ed. R. Havel)
  • Vrbatovská zahrada (2006, verše ve fotografické publikaci L. Panchártkové)

Mnoho umělců Seifertovy básně rovněž zhudebňuje, mj. Karel Plíhal nebo Vladimír Veit.

Ukázka z díla[editovat | editovat zdroj]

Uprostřed všeho
milovati více
korouhve chudého
zázrak křtitelnice

i zašlých korun
osleplý již topaz,
být jako dělník
vysvlečený po pás,

být jako chrlič
zpitý bez ustání,
na čele slyšet
rytmy bubnování,

když na pochodu
z větrného klína
vteřiny bijí
jako zrnka vína.

—J. Seifert, Ruce Venušiny

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matrika narozených, Žižkov sv. Roch, 1901-1902, s.43 (snímek 56), záznam o naroz. a křtu
  2. Pamětní deska Jaroslava Seiferta na domě čp. 816 na Žižkově
  3. a b HAVEL, Rudolf. Čas plný písní. [s.l.] : Odeon, 1990. ISBN 80-207-0140-0. S. 258.   (Z interviewu ve Večerní Praze 20. 11. 1968.)
  4. Čas plný písní. [s.l.] : [s.n.]. S. 259.  
  5. http://www.cssdkralupy.cz/historie.php
  6. Slovník české literatury [online]. [cit. 2015-11-06]. Dostupné online.  
  7. SROV.. Slovník české literatury [online]. [cit. 2015-11-06]. Dostupné online.  
  8. Slovník české literatury [online]. [cit. 2015-11-06]. Dostupné online.  
  9. Matrika oddaných MGŽK02, s.28 (snímek 32), záznam o svatbě J. Seiferta
  10. Slovník české literatury [online]. [cit. 2015-11-06]. Dostupné online.  
  11. Příspěvek Jaroslava Seiferta na sjezdu spisovatelů [online]. [cit. 2015-11-06]. Dostupné online.  
  12. Totalita.cz: 9. 9. 1968
  13. BLAŽEK, Petr. První následovník. Sebeupálení Josefa Hlavatého 20. ledna 1969. Paměť a dějiny [online]. 2013, roč. VII, čís. 01 [cit. 2014-02-20], s. 95-102. Dostupné online. ISSN 1802-8241.  
  14. Původní podpis k Prohlášení Charty 77
  15. BENDA, Václav. Rok jedna po Orwellovi. In BENDA, Patrik. Noční kádrový dotazník a jiné boje: Texty z let 1977-1989. Praha : Agite/Fra, 2009. ISBN 978-80-86603-85-8. S. 28-31.
  16. Česká literatura od počátku k dnešku. [s.l.] : [s.n.]. S. 862.  
  17. Seifert Jaroslav na stránkách PIS
  18. Jaroslav Seifert: Všecky krásy světa, Praha, Československý spisovatel, 1982, str. 464
  19. Dům J. Seiferta i A. Eliáše neminete bez povšimnutí, In: Šestka, noviny Městské části Praha 6, říjen 2010, str. 9
  20. Česká literatura od počátků k dnešku. [s.l.] : [s.n.]. S. 568.  
  21. Slovník české literatury [online]. [cit. 2015-11-06]. Dostupné online.  
  22. Slovník české literatury [online]. [cit. 2015-11-06]. Dostupné online.  
  23. Česká literatura od počátků k dnešku. [s.l.] : [s.n.]. S. 634.  
  24. Česká literatura od počátků k dnešku. [s.l.] : [s.n.]. S. 752.  
  25. Česká literatura od počátků k dnešku. [s.l.] : [s.n.]. S. 788.  
  26. Slovník české literatury [online]. [cit. 2015-11-06]. Dostupné online.  
  27. Slovník české literatury [online]. . Dostupné online.  
  28. Katalog edice na webových stránkách vydavatelství [online]. [cit. 2015-11-06]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Bohatá literatura monografická i časopisecká dostupná zde

Výběr z význačných publikací, které uvádí Slovník české literatury[editovat | editovat zdroj]

  • V. Černý: Jaroslav Seifert (1954), též in Tvorba a osobnost 1 (1993)
  • Z. Pešat: Jaroslav Seifert (1991, obsahuje bibliografii)
  • F. Janouch: Šel básník chudě do světa (1995, vzpomínky a dokumenty týkající se udělení Nobelovy ceny Jaroslavu Seifertovi)
  • Rozloučení s Jaroslavem Seifertem (Česká expedice, 1986, ed. Zdeněk Hrubý = J. Hořec)
  • J. Rambousek: Seifertovo století české poezie, Universitas 2001, č. 3
  • P. Pešta: Jaroslav Seifert – básník svobody, Akord 2003

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]