Jaroslav Seifert

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jaroslav Seifert
Jaroslav Seifert (1981)
Jaroslav Seifert (1981)
Narození 23. září 1901
Žižkov Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 10. ledna 1986 (ve věku 84 let),
Praha ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povolání spisovatel, novinář, překladatel
Národnost česká
Stát Československo
Období 19211983
Významná díla Na vlnách TSF, Píseň o Viktorce, Maminka, Koncert na ostrově, Morový sloup, Všecky krásy světa
Ocenění národní umělec (1966)
Nobelova cena za literaturu (1984)
Řád Tomáše Garrigua Masaryka
Manžel(ka) Marie Seifertová
Děti Jana Seifertová-Plichtová, Jaroslav Seifert
Podpis Podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Hrob Jaroslava Seiferta v Kralupech nad Vltavou
Plaketa na Seifertově hrobě

Jaroslav Seifert (23. září 1901 Žižkov10. ledna 1986 Praha) byl český básník, spisovatel, novinář a překladatel. Patřil mezi členy hnutí Devětsil, stál na počátku českého uměleckého směru poetismu. Je jediným českým nositelem Nobelovy ceny za literaturu (10. prosince 1984). Navzdory komplikovaným vztahům s komunistickou mocí obdržel titul národního umělce. Patřil k prvním signatářům Charty 77.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se do chudých poměrů v dnešní Bořivojově (tehdy Riegrově) ulici na pražském Žižkově (dům čp. 816/104) a byl pokřtěn 5. října jako Jaroslav Václav. Na rodném domě je umístěna pamětní deska.[1] [2]Jeho otec, původně úředník, pak nepříliš úspěšný obchodník s obrazy a rámy a později dělník, byl „uvědomělým socialistou“, zatímco matka byla zbožná katolička. Seifert se o tom později vyjádřil: „Tyto protiklady mi také trochu zůstaly – v životě i v poezii.“[3] Během jeho dětství se rodina několikrát stěhovala po různých, vesměs nuzných, podnájmech v rámci Žižkova.

Svá středoškolská studia si Seifert odbýval nejprve na c. k. vyšším gymnáziu na Žižkově, později jako privátní žák gymnázia na Vinohradech. Přestože patřil k bystrým žákům, svá studia nedokončil pro mnoho neomluvených hodin, které trávil vesměs touláním se po Praze, účastí na dělnických demonstracích a horlivou četbou.[3]

Od roku 1919 mu začínaly vycházet první básně v různých časopisech a novinách, např. pod patronací Josefa Hory v Právu lidu.

Angažmá v KSČ a novinářská kariéra[editovat | editovat zdroj]

Jeho první básnická sbírka, Město v slzách, byla vydána v roce 1921. V témže roce Seifert vstoupil do právě založené Komunistické strany Československa a stal se pravidelným přispěvatelem jejího nově založeného listu Rudé právo, jímž byl až do roku 1929.[4] Kromě toho začal pracovat jako redaktor nebo spoluredaktor různých uměleckých a literárních časopisů (Sršatec, Reflektor a mnoho dalších). 1923–1927 byl zaměstnán v Komunistickém knihkupectví a nakladatelství.

V březnu 1929 byl, spolu se šesti dalšími předními komunistickými spisovateli, vyloučen z komunistické strany, protože podepsal Manifest sedmi protestující proti bolševizaci v novém, gottwaldovském vedení KSČ. Následně vstoupil do Československé sociálně demokratické strany dělnické[5] a rovněž pracovně zakotvil v sociálnědemokratickém tisku. Za války působil v Národní práci (1939–1945) a po válce v odborářských novinách Práce.[6]

Celkový výčet listů, v nichž Seifert redakčně působil, je velice obsáhlý.[7] V roce 1949 Seifert žurnalismu zanechal a začal se věnovat výhradně literatuře.

Období avantgardy[editovat | editovat zdroj]

Ve 20. letech byl Seifert již považován za hlavního představitele československé umělecké avantgardy. Podílel se na vzniku a činnosti skupiny Devětsil, společně s Karlem Teigem redigoval Revoluční sborník Devětsilu (1922) a promýšlel formulace avantgardních manifestů, především pak manifestu poetismu. Podílel se na redakci avantgardních časopisů Disk (1923–1925) a Pásmo (1924–1925), krátce i brněnského orgánu Literární skupiny Host (1924).

Z klubu Devětsilu byl však v roce 1929 rovněž vyloučen a následujících avantgardních experimentů (surrealismus) se již neúčastnil. V poezii pak našel svůj vlastní osobitý hlas, který již rozvíjel poměrně nezávisle na okolním literárním dění.[8]

Svatba a rodina[editovat | editovat zdroj]

Matrika oddaných - Jaroslav Seifert, svatba

Dne 19. ledna 1928 se Jaroslav Seifert oženil na magistrátní úřadovně Praha-Žižkov (občanský sňatek). Jeho manželkou se stala Marie Ulrichová, úřednice Zemské správy, dcera jičínského pekaře Antonína Ulricha a Karoliny, rozené Gaberové.[9] Manželé měli dvě děti, dceru Janu a syna Jaroslava.

Doba válečná a poválečná[editovat | editovat zdroj]

Během války Seifert pracoval jako redaktor v Národní práci. Po roce 1949 se začal věnovat výhradně psaní, těžká choroba pohybového ústrojí mu však v 50. letech soustavnou tvůrčí práci znemožňovala. Velkou veřejnou autoritu si získal svým vystoupením na druhém Sjezdu československých spisovatelů v roce 1956[10], v němž kritizoval dosavadní kulturní politiku režimu vůči nepohodlným autorům (k nimž ostatně sám patřil).[11]

Po uvolnění režimu v 60. letech se jeho druhdy odmítaná tvorba z let padesátých (např. Píseň o Viktorce) dočkala reedic, v roce 1966 byl jmenován národním umělcem, 1969 zvolen předsedou nově ustaveného Svazu českých spisovatelů, který však fungoval pouhý jeden rok.

Dne 17. ledna 1969, den po protestním sebeupálení Jana Palacha, veřejně vyzval lidi, aby Palachův čin nenásledovali.[12]

Období normalizace a Seifertovo stáří[editovat | editovat zdroj]

Pro své občanské postoje i veřejnou autoritu patřil Seifert mezi autory, kteří po nástupu tzv. normalizace upadli v nemilost nového režimu a byli nuceni stáhnout se do ústraní. Z jeho děl mohly vycházet pouze ojedinělé reedice, novou tvorbu směl zveřejňovat s výhradami až na konci 70. let, kdy režim vzhledem k jeho popularitě hledal způsoby, jak s oblíbeným básníkem naložit. Dohody, že výměnou za vydávání knih nebude veřejně vystupovat a podepisovat žádné petice, Seifert opakovaně nedodržoval, naopak v prosinci 1976 patřil mezi první signatáře Charty 77.[13] V tomto období jeho díla pravidelně vycházela v samizdatu. Jiří Gruntorád byl za samizdatové šíření Seifertových básní odsouzen k třem letům odnětí svobody.[14]

V 70. letech se Seifert spřátelil se slovenským hercem Ladislavem Chudíkem. Jejich vzájemná korespondence (vydaná v knize Tichý dvojhlas) začala dopisem, ve kterém Ladislav Chudík obdivoval Seifertovu poezii, díky které se naučil výborně česky. Do své smrti předčítal Ladislav Chudík každoročně o Vánocích Seifertovy básně.

Nobelova cena a básníkova smrt[editovat | editovat zdroj]

Jaroslav Seifert s dcerou Janou (1931)

V roce 1984 obdržel Jaroslav Seifert Nobelovu cenu za literaturu, kterou však za něj přebírala jeho dcera, a to kvůli jeho špatnému zdravotnímu stavu. Ačkoli to byla velmi významná událost, ve sdělovacích prostředcích ovládaných tehdejším režimem o tom padla jenom suchá zmínka. Jiřina Šiklová, která do zahraničí zaslala podklady k jednání o Nobelově ceně a rovněž rukopis jeho pamětí Všecky krásy světa, za to byla dokonce soudně stíhána. Fakt udělení nejvýznamnějšího literárního ocenění však režim musel nakonec uznat a místo umlčování podnikl posléze pokusy přivlastnit si básníka pro sebe a své propagandistické účely.[15]

Počátkem ledna 1986 Jaroslav Seifert zemřel v nemocnici na pražském Strahově. Státní pohřeb v Rudolfinu hrozil přerůst v protikomunistickou manifestaci, a proto ministerstvo vnitra z příprav pohřbu vyloučilo rodinu. Církevní rozloučení konané v břevnovském kostele sv. Markéty bylo pod dohledem státní bezpečnosti. Místem posledního spočinutí Jaroslava Seiferta jsou Kralupy nad Vltavou,[16] odkud pocházeli jeho prarodiče z matčiny strany.

Dům Jaroslava Seiferta na pražském Břevnově v ulici U Ladronky

V září 2010 byla na domě v ulici U Ladronky v Praze 6 na Břevnově, kde Jaroslav Seifert od června 1938[17] žil, odhalena pamětní deska.[18]

Literární dílo[editovat | editovat zdroj]

Počátky tvorby[editovat | editovat zdroj]

  • Město v slzách (1921) – V Seifertově prvotině ovlivněné proletářskou poezií a "wolkerovským" naivismem se objevují představy světa bez bídy a nenávisti a snaha člověka získat šťastnější a lepší život. Ač Seifert na vlastní kůži nepoznal válku na frontě, život chudiny přesto dobře znal ze svého dětství. Tím "městem v slzách" je právě dělnická Praha a především její chudá předměstí. Verše této sbírky jsou záměrně prosté až primitivní, blíží se spádu hovorové řeči; představují jakousi literární obdobu naivního malířství (H. Rousseau).[19]
  • Samá láska (1923) – Tato sbírka patří ještě do proletářské poezie reminiscencemi na barvité prostředí dělnického Žižkova, ale začínají se objevovat už i náznaky a myšlenky, které později rozvinul poetismus. Již nevěnuje tolik pozornosti drastickým sociálním obrazům, ale snaží se rozvinout krásu. Přestává zavrhovat velkoměsto a začíná ho obdivovat. Dochází k zintimnění a poetizaci i u velkých sociálních témat:

„Na ty barikády,
až bude revoluce,
s mou milou půjdeme spolu“

Období poetismu[editovat | editovat zdroj]

  • Na vlnách TSF (1925) – (TSF = Télegraphie sans fil – tj. rozhlas bez drátu.) Tato sbírka velmi ovlivnila vznikající poetismus a platí za jeden z vrcholů tohoto uměleckého směru. Významová stránka veršů je často nesena originální typografickou úpravou Karla Teigeho: jsou zde básně-obrazy, působící nejen slovem, ale i vizuálně; střídají se různé typy písma. Básně jsou zakládány na slovních hříčkách a lyrických anekdodách. Jednotlivé motivy jsou pouze volně spojovány básníkovou fantazií a působením volných asociací, svět je zde hravým, radostným jevištěm lásky. Později (1938) byla sbírka přepracována a vydána pod názvem Svatební cesta.
  • Slavík zpívá špatně (1926) - Motivy minulých i tušených budoucích válek vnášejí v této sbírce do Seifertovy hravosti hořkost a vážnější tóny.[20]
  • Poštovní holub (1929) – Zde Seifert začíná pomalu opouštět avantgardní hravost a obrací se k svým typickým, intimnějším tématům, jako je láska k ženám, matce a domovu a určitá nostalgie. Sílí pocity melancholie a skepse k možnému revolučnímu řešení sociálních problémů.[21]

30. léta[editovat | editovat zdroj]

  • Jablko z klína (1933) – Prolíná se zde nostalgie vzpomínek spolu s tušenými (ale neprožitými) krásami. Spolu s ostatními sbírkami této doby se zde již jen občas objevuje sociální problematika, verše jsou střídmé, pravidelně stavěné a melodicky zpěvné, Seifert zde definitivně nalézá svou typickou poetiku citlivého vnímání lyrického subjektu, jeho tématy jsou (a nadále zůstanou) krása žen, nostalgie domova a dětství, stesk nad uplývajícím časem, křehké kouzlo vzpomínky.[22]
  • Ruce Venušiny (1936)
  • Jaro, sbohem (1937) – Návrat Seifertova zájmu k politickým problémům a zájmu o naši zem. Spolu s předcházející sbírkou se zde objevují ohlasy na hospodářskou krizi a nastupující fašismus.

Válečné období[editovat | editovat zdroj]

Události roku 1938 – mobilizace a následně pak Mnichovská dohoda – na Seiferta, stejně jako na většinu českých autorů té doby, velmi silně zapůsobily. Již v roce 1937 publikuje cyklus Osm dní o smrti a pohřbu T.G.Masaryka; po Mnichovu a okupaci se mu poezie stává nástrojem upevňování vlasteneckého vědomí.

  • Zhasněte světla (1938) – Reakce na mnichovskou zradu, vydáno s podtitulem Lyrické glosy; Píseň o rodné zemi – rodná země je pro člověka jistotou, myšlenka, že se do ní po smrti vrátí.
  • Vějíř Boženy Němcové (1940) – Lidově vlastenecká poezie. Evokuje statečnost české spisovatelky a přirovnává ji k obrazu vlasti.
  • Světlem oděná (1940) – Spolu s Kamenným mostem se jedná o protiokupační poezii. Motivy domova, české krajiny a zejména Prahy jsou zdrojem jistoty a útěchy v těžkých protektorátních dobách.
  • Kamenný most (1944) – Cyklus pěti romancí a legend zasazených do májové Prahy.
  • Přilba hlíny (1945) – Sbírka vzdává dík osvoboditelům a Rudé armádě, raduje se z Pražského povstání a lituje mrtvých na barikádách. Autorova poetika se ve srovnání s předchozím obdobím ještě nijak podstatně neproměňuje.

Poezie po roce 1945 (poválečné období)[editovat | editovat zdroj]

Po roce 1945 Seifert v podstatě pokračuje v své přechozí tvorbě vyznačující se pravidelným veršem, lyrickou zpěvností a tematikou domova, dětství a lásky. V období 50. let se však coby někdejší představitel předválečné avantgardy ocitá v nemilosti vládnoucího režimu. Před tvrdým režimním postihem zachránil Seiferta pravděpodobně pouze zásah dávného přítele Vítězslava Nezvala.[23]

  • Ruka a plamen (1948)
  • Šel malíř chudě do světa (1949) – Verše inspirované obrázky Mikoláše Alše, oslava české vesnice a české krajiny.
  • Píseň o Viktorce (1950) – Tragický osud Viktorky z knihy Babička se prolíná s neméně obtížnými osudy její autorky B. Němcové. Ačkoli se jedná o křehké, melancholické verše spíše s útěšným vyzněním, sbírka byla označena za nepřátelskou socialismu a zakázána.
  • Maminka (1954) – Sbírka věnovaná vzpomínkám na dětství a především na Seifertovu maminku, která dokázala udělat domov krásným, i když byli chudí. Opěvuje zde její prostotu, skromnost a obětavost hraničící se sebezapřením, její láskyplnou přítomnost v kontrastu s prázdnotou, která nastala po její smrti.
  • Chlapec a hvězdy (1956) s podtitulem „Verše k obrazům a obrázkům Josefa Lady“. Sbírka melancholická s pohádkovými motivy.

Proměna poetiky v 60. letech[editovat | editovat zdroj]

Po odmlce způsobené těžkou chorobou se Seifert vrací k tvorbě s výrazně změněnou poetikou. Místo rytmické pravidelnosti a rýmů nastoupil volný verš, ubylo poetismů a metafor, výraz je oproštěnější a věcnější, typické seifertovské motivy (dětství, domov, mládí, láska, ženy, Praha) poněkud zdrsněly, jsou nyní viděny skrz "černé zrcadlo smrti". Objevují se existenciální motivy umírání a utrpení. "Ale pryč s onou básnickou veteší metafor a rýmů", píše Seifert v často citovaném verši, "život je někdy až mrazivě holý."[24]

  • Koncert na ostrově (1965)
  • Odlévání zvonů (1967)
  • Halleyova kometa (1967)

70.–80. léta[editovat | editovat zdroj]

V období tzv. normalizace se Seifert znovu ocitá mimo oficiální literaturu a své verše je nucen publikovat v samizdatu; v oficiálních nakladatelstvích vycházejí až se zpožděním, v omezeném nákladu, po cenzurních zásazích a bez pozornosti kritiky. Vzít básníka na milost musel režim až po udělení Nobelovy ceny za literaturu v roce 1984. Pokračuje jeho tvorba ve volném verši, s výrazem oproštěným téměř až k hranici rytmické prózy. Tematicky zde Seifert především bilancuje svůj život, mnoho veršů věnuje zemřelým přátelům a dávným láskám, mezi něž patří i Praha.

  • Morový sloup (19681970) – Zakázaná sbírka v roce 1973 vyšla v samizdatu a 1977 v exilu. Hlavním motivem vzpomínkově laděné sbírky je okouzlení lyrického subjektu láskou a krásou ženy. Sbírka však obsahuje i tematiku smrti, pomíjivosti a tematiku hořké reakce na situaci po sovětské okupaci v roce 1968. Teprve v roce 1981 byla sbírka vydána i oficiálně.
  • Deštník z Piccadilly (1979)
  • Býti básníkem (1983) – Seifertova poslední sbírka je jakousi básnickou rekapitulací jeho života i loučením se světem; dochází k závěru, že jeho život měl smysl, protože miloval a svými verši rozdával radost.

Paměti[editovat | editovat zdroj]

  • Hvězdy nad Rajskou zahradou (1929) – Autobiografická skica, ve které se vyznává z toho, jak hluboce ho ovlivnil poetismus, a vzpomíná na své žižkovské dětství.
  • Všecky krásy světa (1979) – Prozaická kniha věnovaná jeho beletrizovaným životním vzpomínkám. Skutečnost zde svým osobitým, láskyplným a jemně sebeironickým viděním spíše poetizuje než dokumentárně zachycuje[25], v krátkých črtách se ohlíží za svými přáteli a všedními i mimořádnými momenty, jimiž do jeho života proudily krása a poezie. Kniha je rozdělena do čtyř víceméně chronologicky navazujících částí: "Co všecko zavál sníh" (obsahuje především vzpomínky na žižkovské dětství); "Eós, bohyně ranních červánků" (básnické začátky, mládí a období prvních lásek); "Uprostřed života" (vzpomínky válečné a poválečné) a "Obloha plná havranů" (bilancování života, stáří a úvahy o smrti).

Překlady[editovat | editovat zdroj]

Jako překladatel Seifert převedl do češtiny mj. básně Paula Verlaina, Alexandra Bloka nebo Guillauma Apollinaira a rovněž biblickou Píseň písní.

Soukromé tisky[editovat | editovat zdroj]

Kromě linie "velkých" básnických sbírek publikoval Seifert řadu soukromých tisků a bibliofilií. Zde je uvedeno jen několik, více viz online ve Slovníku české literatury[26] nebo v Databázi Národní knihovny ČR.

  • Slezská píseň (1932, soukromý tisk)
  • Hrst loňského sněhu (1932, bibliofilie)
  • Podzim v Čechách (1937, bibliofilie)
  • Devět rondeaux (1945, úvodní ilustrace Karla Svolinského).
  • Dokud nám neprší na rakev (1947, ilustroval Václav Plátek)
  • Suknice andělů (1947)
  • Frenštátská koleda (1949, soukromý tisk)
  • Pozdrav Františku Halasovi (1949, bibliofilie)
  • Sníh na střechách (1950, soukromý tisk)

Sebrané spisy a další edice[editovat | editovat zdroj]

Pokusy o vydání Seifertových sebraných spisů byly podnikány od 50. let. Spisy řízené Seifertovým přítelem a rovněž básníkem A. M. Píšou vycházely v letech 1953-1970, vydáno bylo prvních sedm svazků. První kompletní a kritické vydání Seifertova díla je postupně přinášeno až od roku 2001 v edici Dílo Jaroslava Seiferta v nakladatelství Akropolis. Do 16 svazků rozdělené dílo řídí literární historik Jiří Brabec, jeho dokončení je plánováno na rok 2016.[27]

Kromě toho vycházely Seifertovy básně v mnoha výborech, např.:

  • Básně (1929) – básníkem uspořádaný výbor, prvních sto číslovaných výtisků, básníkem a malířem podepsaných na ručním losinském papíru
  • Jabloň se strunami pavučin (1943) – ilustroval Karel Svolinský
  • Ty, lásko, pozdravena buď (1955, ed. A. M. Píša)
  • Zpěvy o Praze (1968, ed. A. M. Píša)
  • Větvička jívy (1982, ed. B. Novák, obsahuje také dosud netištěné básně)
  • Čas plný písní (1990, ed. R. Havel)
  • Vrbatovská zahrada (2006, verše ve fotografické publikaci L. Panchártkové)

Mnoho umělců Seifertovy básně rovněž zhudebňuje, mj. Karel Plíhal nebo Vladimír Veit.

Ukázka z díla[editovat | editovat zdroj]

Uprostřed všeho
milovati více
korouhve chudého
zázrak křtitelnice

i zašlých korun
osleplý již topaz,
být jako dělník
vysvlečený po pás,

být jako chrlič
zpitý bez ustání,
na čele slyšet
rytmy bubnování,

když na pochodu
z větrného klína
vteřiny bijí
jako zrnka vína.

—J. Seifert, Ruce Venušiny

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matrika narozených, Žižkov sv. Roch, 1901-1902, s.43 (snímek 56), záznam o naroz. a křtu
  2. Pamětní deska Jaroslava Seiferta na domě čp. 816 na Žižkově
  3. a b HAVEL, Rudolf. Čas plný písní. [s.l.] : Odeon, 1990. ISBN 80-207-0140-0. S. 258.   (Z interviewu ve Večerní Praze 20. 11. 1968.)
  4. Čas plný písní. [s.l.] : [s.n.]. S. 259.  
  5. http://www.cssdkralupy.cz/historie.php
  6. Slovník české literatury [online]. [cit. 2015-11-06]. Dostupné online.  
  7. SROV.. Slovník české literatury [online]. [cit. 2015-11-06]. Dostupné online.  
  8. Slovník české literatury [online]. [cit. 2015-11-06]. Dostupné online.  
  9. Matrika oddaných MGŽK02, s.28 (snímek 32), záznam o svatbě J. Seiferta
  10. Slovník české literatury [online]. [cit. 2015-11-06]. Dostupné online.  
  11. Příspěvek Jaroslava Seiferta na sjezdu spisovatelů [online]. [cit. 2015-11-06]. Dostupné online.  
  12. BLAŽEK, Petr. První následovník. Sebeupálení Josefa Hlavatého 20. ledna 1969. Paměť a dějiny [online]. 2013, roč. VII, čís. 01 [cit. 2014-02-20], s. 95-102. Dostupné online. ISSN 1802-8241.  
  13. Původní podpis k Prohlášení Charty 77
  14. BENDA, Václav. Rok jedna po Orwellovi. In BENDA, Patrik. Noční kádrový dotazník a jiné boje: Texty z let 1977-1989. Praha : Agite/Fra, 2009. ISBN 978-80-86603-85-8. S. 28-31.
  15. Česká literatura od počátku k dnešku. [s.l.] : [s.n.]. S. 862.  
  16. Seifert Jaroslav na stránkách PIS
  17. Jaroslav Seifert: Všecky krásy světa, Praha, Československý spisovatel, 1982, str. 464
  18. Dům J. Seiferta i A. Eliáše neminete bez povšimnutí, In: Šestka, noviny Městské části Praha 6, říjen 2010, str. 9
  19. Česká literatura od počátků k dnešku. [s.l.] : [s.n.]. S. 568.  
  20. Slovník české literatury [online]. [cit. 2015-11-06]. Dostupné online.  
  21. Slovník české literatury [online]. [cit. 2015-11-06]. Dostupné online.  
  22. Česká literatura od počátků k dnešku. [s.l.] : [s.n.]. S. 634.  
  23. Česká literatura od počátků k dnešku. [s.l.] : [s.n.]. S. 752.  
  24. Česká literatura od počátků k dnešku. [s.l.] : [s.n.]. S. 788.  
  25. Slovník české literatury [online]. [cit. 2015-11-06]. Dostupné online.  
  26. Slovník české literatury [online]. . Dostupné online.  
  27. Katalog edice na webových stránkách vydavatelství [online]. [cit. 2015-11-06]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Bohatá literatura monografická i časopisecká dostupná zde

Výběr z význačných publikací, které uvádí Slovník české literatury[editovat | editovat zdroj]

  • V. Černý: Jaroslav Seifert (1954), též in Tvorba a osobnost 1 (1993)
  • Z. Pešat: Jaroslav Seifert (1991, obsahuje bibliografii)
  • F. Janouch: Šel básník chudě do světa (1995, vzpomínky a dokumenty týkající se udělení Nobelovy ceny Jaroslavu Seifertovi)
  • Rozloučení s Jaroslavem Seifertem (Česká expedice, 1986, ed. Zdeněk Hrubý = J. Hořec)
  • J. Rambousek: Seifertovo století české poezie, Universitas 2001, č. 3
  • P. Pešta: Jaroslav Seifert – básník svobody, Akord 2003

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]