Zdeněk Štěpánek

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Zdeněk Štěpánek
Narození 22. září 1896
Tvoršovice
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 20. června 1968 (ve věku 71 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko  Československo
Manžel/ka

Elena Hálková

Soňa Grossová
Příbuzenstvo
tchán Ivan Hálek
1. manželka Elena Hálková
dcera Jana Štěpánková
zeť Jaroslav Dudek
2. manželka Soňa Grossová
syn Martin Štěpánek
snacha Jaroslava Tvrzníková
syn Petr Štěpánek
snacha Vlasta Janečková
snacha Zlata Adamovská
dcera Kristina Taberyová
zeť Erik Tabery (starší)
vnuk Erik Tabery

Národní umělec Zdeněk Štěpánek (22. září 1896 Tvoršovice[1] u Benešova20. června 1968 Praha) byl český herec, dramatik, režisér a scenárista, dlouholetý člen činohry Národního divadle v Praze, otec herečky Jany Štěpánkové a herců Martina Štěpánka a Petra Štěpánka a divadelní režisérky Kristiny Taberyové.

Bývá považován za jednu z nejvýraznějších a nejznámějších českých hereckých osobností 20. století; proslul mnoha svými rolemi na divadle i ve filmu a dodnes právem patří mezi nejlepší české herce všech dob. Byl to herec robustní postavy a bouřlivácké povahy, jenž oplýval zvláštním charakteristicky něžným i drsně chraplavým hlasem, který našel své uplatnění nejen při herecké práci, ale i jako výborný recitátor poezie, předčitatel krásné literatury i příležitostný rozhlasový hlasatel, nezapomenutelný byl i pohled jeho očí. Z celé řady divadelních rolí jeho nejmilejší byla role Cyrana z Bergeracu, z celé řady vynikajících filmových rolí pak nelze nevzpomenout husitské trilogie režiséra Otakara Vávry, kdy výborně ztvárnil filmovou postavu Jana Husa i Jana Žižky z Trocnova, nezapomenutelnou je role vodníka v televizní inscenaci Jiráskovy Lucerny, což byla i divadelní role, kterou hrál na prknech Národního divadla.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Své mamince se narodil předčasně po sedmi měsících těhotenství a jako zajímavost některé prameny uvádějí, že prý jej maminka „dopékala“ v troubě (namísto inkubátoru), aby vůbec přežil. Jeho tatínek byl po svém otci hudbymilovný a široce kulturně založený člověk. Mladý Zdeněk absolvoval hospodářskou školu, těsně před vypuknutím první světové války utekl k divadlu, kde zpočátku hrál v různých kočovných společnostech, nicméně již v roce 1915 dobrovolně narukoval do války.

V legiích[editovat | editovat zdroj]

Na východní frontě upadl do ruského zajetí, kde v zajateckém táboře řídil táborové divadlo, nakonec přešel k československým legiím v Rusku, u československých legií působil jako herec, režisér a scenárista Divadla Československé armády na Rusi.[2] S českými legiemi se pak dlouhou cestou přes ruský Vladivostok (tzv. legionářská nebo sibiřská anabáze) dostal v roce 1920 zpět domů do nedávno vzniklého Československa.

Meziválečné období[editovat | editovat zdroj]

Po válce krátce působil v divadle na Kladně, odkud pak přešel v roce 1921 do pražského Divadla na Vinohradech [3], od roku 1934 působil coby člen činohry Národního divadla v Praze [4]. Po válce působil také jako divadelní autor, režisér a scenárista, kdy psal a inscenoval zejména divadelní hry s legionářskou tematikou. Je také autorem hry Nezbedný bakalář a spoluautorem filmového scénáře ke stejnojmennému filmu, kde si zahrál hlavní postavu bakaláře Jana.

Po druhé světové válce[editovat | editovat zdroj]

Po válce, 28. června 1945, začala disciplinární komise prověřovat osobu Zdeňka Štěpánka kvůli jeho činnosti za protektorátu [5]. Byl obviněn z toho, že: 1) 18. června 1942 četl na manifestační schůzi Národní rady české rezoluci, v níž byl schválen nacistický okupační režim a tupen prezident Edvard Beneš. 2) 10. března 1943 promluvil v Rudolfinu na večírku pořádaném K. H. Frankem, kde Frankovi poděkoval za přijetí. 3) Při návštěvě Josepha Goebbelse v Praze ho uvítal ve filmových ateliérech na Barrandově. 4) stýkal se s představiteli okupačního režimu. 5) Účinkoval na dobročinných představeních ve prospěch Německého červeného kříže. 6) Po premiéře Gygova prstenu obdržel od K. H. Franka koš s květinami a alkoholem. Disciplinární komise vyloučila Zdeňka Štěpánka z jakéhokoliv vystupování na všech koncertních a divadelních scénách Československé republiky a předala ho Lidovému soudu [5]. Zdeněk Štěpánek měl během války mezi veřejností mimořádnou autoritu a právě toho se snažili nacisté využít [6]. Většiny údajných „zločinů“ se tak dopustil pod silným tlakem ze strany okupační moci. V poválečné atmosféře bylo jeho úsilí o obhajobu marné. Na rozdíl od dalších umělců, kteří nebyli natolik svázáni s nacistickou diktaturou, jako Nataša Gollová, Oldřich Nový a další, podařilo se mu dosáhnout očištění již po dvou letech [7]. Následně se zapojil on i jeho děti do budovatelské kinematografie komunistické totality.

Dlouhou dobu také působil ve hnutí svobodných zednářů.[8]

Zemřel 20. června 1968 v malostranském hostinci U Tří pštrosů, kam zašel po představení v Redutě, kde vystupoval s přednesem veršů ze Starého zákona.[9]

Děti[editovat | editovat zdroj]

Z prvního manželství s Elenou Hálkovou (vnučkou českého básníka Vítězslava Hálka) pochází jeho první dcera česká herečka Jana Štěpánková, z druhého manželství se Soňou Grossovou [10] jsou pak dva synové, oba čeští herci – Martin Štěpánek a Petr Štěpánek a jeho druhá dcera Kristina, provdaná Taberyová, která je divadelní režisérkou a současnou pracovnicí České televize.

Citát[editovat | editovat zdroj]

Štěpánek byl herec mimořádného osobního kouzla. Nesl v sobě něco z démonismu a titanismu velkých romantických tragédů. Dovedl si vždy diváka k sobě bezpečně připoutat. Ne náhodou se říkávalo, že při hře "čaruje".
—  František Černý [11]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Divadelní režie, výběr[editovat | editovat zdroj]

Divadelní role, výběr, Vinohradské divadlo[editovat | editovat zdroj]

Filmografie, výběr[editovat | editovat zdroj]

Televize[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Zdeněk Štěpánek v databázi čs. legionářů z 1. světové války (VHA)
  3. Redakce umělecké správy divadla: Čtvrtstoletí Městského divadla na Král. Vinohradech, jubilejní sborník, vyd. Městské divadlo na Král. Vinohradech, Praha, 1932, str. 118
  4. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 502
  5. a b Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 211, ISBN 80-86182-51-7.
  6. Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 212 - 213, ISBN 80-86182-51-7.
  7. Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 214, ISBN 80-86182-51-7.
  8. Kdo byl také svobodným zednářem? [online]. Brno: Řádná a Dokonalá zednářská Lóže U VYCHÁZEJÍCÍHO SLUNCE v Orientu, [cit. 2010-01-14]. Dostupné online.  
  9. HRUBÝ, Dan. Pražské příběhy. Na cestě Malou Stranou.. Jarošov nad Nežárkou : Pejdlova Rosička. ISBN 978-80-905720-3-4. S. 57.  
  10. Blanka Kubíková: Všichni na scénu!, In: Týdeník Květy, 12/2010 (speciál), str. 36
  11. František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 222

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Bohumil Bezouška: Tajnosti zákulisí, Panton, Praha, 1977, str. 119–121
  • Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 92, 118, 124, 128, 132–3, 145–6, 155, 167, 176, 188, 224, 231, 233, 249, 303
  • František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 35, 61, 64, 73, 85, 87, 92, 95, 97, 99, 105, 112, 115, 117, 123, 132, 135, 144, 148, 155, 163, 179, 190–1, 194, 213, 222, 251, 277–8, 292, 297, 318–9, 321, 323, 327, 330, 331, 333
  • František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 79, 197, 210, 252, 259, 287–8, 322, 328–9, 332, 334, ISBN 80-200-0782-2
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 101, 215, 217–9, 221–4, 227–9, 233–4, 236, 248, 252, 258, 261–2, 270, 274–5, 287, 289, 291, 299, 300
  • František Černý: Pozdravy za divadelní rampu, Divadelní ústav, Praha, 1970, str. 13, 21–40, 99, 106–7, 130, 141–3, 191, 210
  • František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 175, 349, 382, 407
  • Jindřich Černý: Jiřina Štěpničková, Brána, Praha, 1999, str. 68–9, ISBN 80-7243-037-8
  • Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 19451955, Academia, Praha, 2007, str. 25, 71–2, 82, 85, 113–4, 155, 159, 161, 179, 206, 211, 247–8, 283–4, 306, 341, 381–2, 402, 415, 427, 454–6, 495, ISBN 978-80-200-1502-0
  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 113, 324–326, 520.
  • Antonín Dolenský: Kulturní adresář ČSR, vyd. Českolipská knih– a kamenotiskárna, Česká Lípa, 1936, str.  554
  • Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 100, 128, 141, 172, 220–2, 227, 235, 240–1, 258–9, 262, 430, 445, ISBN 80-207-0419-1
  • Miloš Fikejz. Český film : herci a herečky. III. díl : S–Ž. 1. vyd. Praha : Libri, 2008. 907 s. ISBN 978-80-7277-353-4. S. 400–405.
  • František Götz: Národní umělec Zdeněk Štěpánek, SNKLU, Praha, 1962
  • Joža Götzová: Profily českých herců, vyd. S. V. U. Mánes, Praha, nedat. (okolo 1931), str. 67, 122–6
  • Eva Högerová, Ljuba Klosová, Vladimír Justl: Faustovské srdce Karla Högera, Mladá fronta, Praha, 1994, str. 40, 76–7, 79, 87, 96, 102–7, 110–112, 114, 219, 244, 270, 292, 299, 310, 313, 330, 333, 347, 433, 447, ISBN 80-204-0493-7
  • Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 75, 94, 117–8, 162–4, 170
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 18, 54, 58–9, 63, 74–5, 108, 111–2, 116, 122, 139, 140, 145, 254–5, 258–9, 339, 342, 352, 357–8, 461–6, 469, 499, 502, 504, 590, 597, 603, 608–610, 619, 624–5, 628, 642–3, 645, 652, 657–8, 664
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 502–4
  • František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 190, 202, 204, 213, 231, 236–7, 239, 240, 242–4, 246–250, 252, 285, 300, 316, 334–6, 348
  • David Laňka: Zdeněk Štěpánek – Něžný bouřlivák, Petrklíč, 2007, ISBN 978-80-7229-162-5
  • David Laňka: Zdeněk, Jana, Martin a Petr v divadle, filmu, v životě. Řitka : Čas, 2011. 268 s. ISBN 978-80-87470-35-0.
  • Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, 2006, str. 124, 206, 209–214, ISBN 80-86182-51-7
  • V. Müller a kol.: Padesát let Městských divadel pražských 19071957, vyd. Ústřední národní výbor hl. m. Prahy, Praha, 1958, str. 180, 130–164
  • Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 707.  
  • Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 38, 124, 133, 149, 201, 257
  • Jaroslav Průcha: Má cesta k divadlu, vyd. Divadelní ústav, Praha, 1975, str. 203
  • Redakce umělecké správy divadla: Čtvrtstoletí Městského divadla na Král. Vinohradech, jubilejní sborník, vyd. Městské divadlo na Král. Vinohradech, Praha, 1932, str. 19, 56, 59–60, 118
  • Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 19072007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 25–6, 31, 33, 35–40, 42–3, 45, 48–9, 51, 75, 105, 168, 170–5, 194, ISBN 978-80-239-9604-3
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 310–311.  
  • Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 58–60, 93, 105, ISBN 80-85837-35-8
  • Ladislav Tunys: Otomar Korbelář, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 74, 76, 82–3, 86, 88, 90, 92, 94, 101, 103–6, 118, 135, 228, ISBN 978-80-7388-552-6
  • Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 157, 159, 160, 210, 240, 280, 383 ISBN 80-207-0485-X
  • Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 11, 18, 27, 50, 180, 181, 195, 217, ISBN 80-85625-19-9
  • Jiří Žák a kol.: Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský příběh, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 116, 121, 145, 151–3, 172, 182, 185–6, 199, ISBN 978-80-239-9603-6

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]