Ivan Hálek

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
MUDr. Ivan Hálek

Poslanec Revolučního nár. shromáždění
Ve funkci:
1918 – 1920

Poslanec Národního shromáždění ČSR
Ve funkci:
1920 – 1923

Stranická příslušnost
Členství SNaRS
agrární strana

Narození 11. listopadu 1872
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 17. února 1945 (ve věku 72 let)
Modřany
Protektorát Čechy a MoravaProtektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Rodiče Vítězslav Hálek
Profese lékař a spisovatel
Commons Kategorie Ivan Hálek
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Příbuzenstvo
otec Vítězslav Hálek
dcera Elena Hálková
dcera Taťána Hálková
zeť Zdeněk Štěpánek
zeť Ladislav Boháč
vnučka Jana Štěpánková

Ivan Hálek (11. listopadu 1872 Praha[1]17. února 1945 Modřany[1][2]) byl významný český a československý lékař, zdravotnický organizátor, humanista, spisovatel, publicista, překladatel, pedagog a vlastenec, působící na Slovensku. Byl meziválečným politikem a poslancem Národního shromáždění za Slovenskou národní a rolnickou stranu, respektive za Republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu (agrárníky), se kterou Slovenská národní a rolnická strana počátkem 20. let splynula. Byl synem českého básníka Vítězslava Hálka, otcem herečky Eleny Hálkové a dědem herečky Jany Štěpánkové.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Své dětství strávil jako polosirotek v péči své matky v Krchlebech u Nymburka. Po návratu do Prahy navštěvoval základní školu ve Školské ulici, později gymnázium v Žitné ulici. Podle dochovaných jeho vlastních osobních poznámek, jenž jsou nyní uloženy v Památníku národního písemnictví, již během studií navštěvoval přednášky T. G. Masaryka na Filosofické fakultě UK. Na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy promoval v roce 1896.

Během své základní vojenské služby v Praze koncem 19. století se seznámil se Josefem Svatoplukem Macharem, jenž byl jeho přímým vojenským nadřízeným a jenž ho také tehdy seznámil s T. G. Masarykem.

Jeho kladný vztah ke Slovensku a také jeho pozitivní vztah k židům, kdy se aktivně vystoupil svým odborným lékařským posudkem ve známé v Hilsnerově aféře na straně T. G. Masaryka, vedl posléze k tomu, že s T. G. Masarykem posléze navázal blízký vztah. Později navázal i blízký vztah i s pozdějším ministrem zdravotnictví Vavro Šrobárem.

Po ukončení studií získával praktické zkušenosti v Praze i v zahraničí, v roce 1901 však po vlivem tehdejších humanistických ideálů odešel pracovat na Slovensko, kde nakonec strávil převážnou většinu své lékařské praxe. Nejprve působil v Čadci, později působil zde jako primář dětského oddělení žilinské státní nemocnice, které zde sám založil, byl mezi místními obyvateli velmi oblíbený a populární. Výjimku tvořilo období 1. světové války, kdy pracoval ve funkci vojenského lékaře nejprve v Těšíně, v Polsku, v Hranicích, v Žilině a nakonec na frontě v Bosně.

Před rokem 1918 byl členem Muzeální slovenské společnosti.[3]

Památník v Žilinské nemocnici

Na Slovensko se vrátil jako civilní lékař už v roce 1918 a působil zde nejen na Kysuci ale zejména v blízké Žilině nejen jako lékař prakticky všech vrstev obyvatelstva včetně těch nejchudších, stal se i významným organizátorem slovenského zdravotnictví za 1. československé republiky. Působil zde ve státních službách v roli vládního referenta pro veřejné zdravotnictví, aktivně se zapojil i do organizace slovenské části Československého červeného kříže, vyučoval také zdarma na místní střední zdravotní škole.

V letech 19181920 zasedal v Revolučním národním shromáždění. Slib složil na 9. schůzi v prosinci 1918.[4] V parlamentních volbách v roce 1920 získal poslanecké křeslo v Národním shromáždění.[5] Podle údajů k roku 1920 byl profesí vládním referentem v Bratislavě.[6] Zvolen byl za Slovenskou národní a rolnickou stranu, respektive za Republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu (agrárníky), se kterou Slovenská národní a rolnická strana počátkem 20. let splynula. Mandátu se vzdal roku 1923. Místo něj do sněmovny usedl Michal Karlovský.[7]

Postupem doby začal zastávat silné levicové postoje a názory, překládal dílo Bedřicha Engelse. Pro své levicové smýšlení, nepokrytý demokratismus a také to, že netrpěl vůbec žádnými rasovými či národnostními předsudky a fakticky nedělal žádné rozdíly mezi lidmi byl v trnem v oku zejména slovenským luďákům. Situace se velmi zhoršila v době, kdy funkci ministra zdravotnictví vykonával Jozef Tiso, od vypovězení ze státních služeb ho tehdy ochránila pouze jen jeho velká slovenská popularita a všeobecná váženost.

V roce 1939 po vzniku loutkového klerofašistického slovenského štátu byl propuštěn ze státních služeb a byl nucen luďáky ovládané samostatné Slovensko opustit.

Vrátil se zpět do Prahy, kde žil v ústraní a živil se jako překladatel. Kvůli svému podlomenému zdraví se už nemohl zapojit do protinacistického odboje, nicméně pro své levicové smýšlení a předválečné postoje zde pobýval s velkými obavami, že jej gestapo brzy zatkne. Konce druhé světové války a osvobození Československa se už ale nedočkal, zemřel krátce po americkém bombardování Prahy v únoru 1945.

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

Příbuzní[editovat | editovat zdroj]

Literatura o Ivanu Hálkovi[editovat | editovat zdroj]

  • román Jed autorky Hely Volanské, což byla židovská lékařka polského původu

Literární a memoárové dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Ako ozdraviť našu dedinu 1929
  • Zápisky slovenského lekára 1932
  • Zápisky lékaře z Horní Trenčanské 1955
  • Vzpomínám na TGM 1948
  • Zápisky lekára 1956
  • Moje cesta od Tolstého k Marxovi 1950

Publicistické dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Kysuce – pokus lekára o sociológiu hornatých krajov Slovenska 1937

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b MINÁČ, Vladimír. Malý slovenský biografický slovník: A-Ž. Generálny heslár SBS [online]. Matica slovenská, [cit. 2015-01-08]. Dostupné online. (slovensky) 
  2. http://www.litcentrum.sk/slovenski-spisovatelia/ivan-halek
  3. Pred voľbami v Česko-slovenskej republike. Národné noviny. duben 1920, roč. 51, čís. 82, s. 2. Dostupné online.  
  4. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2015-01-08]. Dostupné online. (česky) 
  5. Ivan Hálek [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2011-11-10]. Dostupné online. (česky) 
  6. 1. schůze, přípis volebního soudu, ověření mandátů [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2011-11-10]. Dostupné online. (česky) 
  7. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2011-11-10]. Dostupné online. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]