Vítězslav Hálek

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Vítězslav Hálek
Portrét Vítězslava Hálka od Jana Vilímka
Portrét Vítězslava Hálka od Jana Vilímka
Rodné jménoVincenc Hálek
Narození5. dubna 1835
Dolínek
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí8. října 1874 (ve věku 39 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Příčina úmrtízápal plic
Místo pohřbeníVyšehradský hřbitov
Národnostčeská
Povoláníbásník, prozaik, dramatik, literární kritik, publicista
DětiIvan Hálek
Příbuzní
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Rodný domek V. Hálka

Vítězslav Hálek, zřídka také Viktor, vlastním jménem Vincenc Hálek, v evidenci obyvatelstva Siegfried Halek (5. dubna 1835 Dolínek u Mělníka[1] – 8. října 1874 Praha[2][3]), byl český básník, prozaik, dramatik, literární kritik a publicista, představitel májovců. Bývá spolu s Janem Nerudou označován za zakladatele moderní české poezie.[zdroj?]

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Dolínku u Odolena Vody v rodině hostinského. Měl se stát knězem, proto začal v Praze studovat kněžský seminář, ale proti přání rodičů roku 1847 přestoupil na Akademické gymnázium, které ukončil roku 1855. Rodiče s jeho přestupem nesouhlasili a odmítli ho dále financovat, živil se tedy psaním básní a udělováním kondic (tj. doučováním).

Poměrně hodně cestoval, navštívil Itálii, Polsko a Balkán, dojmy z těchto cest mu byly inspirací k básním, také je zpracovával ve fejetonech.

Pracoval jako redaktor Národních listů, kde měl na starosti divadelní rubriku. Básně vydal ve třech svazcích almanachu Máj, který v letech 1858 - 1863 redigoval. Byl vůdčí osobností časopisu Ruch. Roku 1872 převzal a redigoval spolu s J. Nerudou časopis Lumír. Spolu s ním také redigoval časopis Květy.

Hálek byl mnohostranně činný jako novinář, literární a divadelní kritik, fejetonista, básník, povídkář a dramatik i organizátor literárního a kulturního života. Mladé čtenáře si získal sbírkou lyrických básní písňové formy Večerní písně, v nichž opěvoval šťastnou a vyrovnanou lásku jako hodnotu společenskou, vytvářející hlubší lidské vztahy, a zároveň vyslovoval pojetí básníka jako důležitého činitele v národním životě.

Z Hálkovy epiky mají význam Pohádky z naší vesnice, soubor balad a romancí, zobrazujících veselé i tragické příběhy ze života venkovského lidu nebo charakterizující svérázné lidové figurky. Významná je Hálkova povídková tvorba, zejména vesnická, zachycující napětí mezi sedlákem a chalupníkem nebo zobrazující překážky, které se staví do cesty lásce mladých lidí a vyplývají z nepochopení rodičů nebo z lpění na majetku. Do protikladu k citově vyprahlému životu bohatých staví Hálek vyrovnaný a citově bohatý život prostých lidí, neodcizených řádu přírody. Dovedl se zamyslet i nad významem vzdělanosti a pokroku na venkově.

V dramatické tvorbě nedosáhl Hálek významnějších úspěchů. V duchu dobových představ chtěl vytvořit drama vysokého stylu. Postavy Hálkových dramat s náměty z národních i cizích dějin jsou stylizovány do romantických postojů a v patetických monolozích pronášejí dobové národní a politické myšlenky. Řídil edici Slovanské besedy.

Rodina[editovat | editovat zdroj]

22. února roku 1865 se na Novém Městě pražském oženil s dcerou pražského advokáta Doroteou Horáčkovou (1843–1907). Bydleli v Palackého ulici čp. 721/II (č.o.5) vedle rodiny Palackých[p 1] Jejich mladší syn byl Ivan Hálek (1872-1945).[4] Starší syn Jiří Emanuel se narodil na Štědrý den roku 1870 a tři dny po porodu zemřel.[5][6]

Hálek rád jezdil na Zbraslav, kde pobýval jen krátce. Žil zde na Závisti v domku čp. 84, který měl v letech 1873-1881 pronajatý spolu se svou rodinou nakladatel Jan Otto. Na průčelí domu bývala pamětní deska, dům zanikl při povodni v létě roku 2002.[7] Hálek byl okouzlen zdejší přírodou a klidem, na březích Vltavy pozoroval voraře. V létě roku 1874 na prázdninách v Novém Světě u Harrachova se nachladil při procházce k Mumlavským vodopádům. Do Prahy se vrátil nemocný, ale ještě 20. září jel na nedělní výlet na Závist.[5] Zemřel nečekaně ve 39 letech na zánět pohrudnice a byl pochován v Praze na Vyšehradském hřbitově.[8] Pro zbudování zdejší hrobky Slavín agitoval fejetonem Malá pocházka po Praze;[zdroj?] Slavín však byl vybudován až po jeho smrti (1889—1893).

Památka[editovat | editovat zdroj]

Umělecká beseda, jíž byl Hálek členem, dala po jeho smrti zasadit bronzovou pamětní desku na dům, kde bydlel, a na Karlovo náměstí před Novoměstskou radnici do parku roku 1881 instalovat pomník s Hálkovou bustou a kašnou mezi dvěma sochami sfing. Autorem soch byl Bohuslav Schnirch.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Vítězslav Hálek koncem 50. let 19. století

Jeho básně jsou ovlivněny A. S. Puškinem, K. J. Erbenem a K. H. Máchou, zejména však dobovými módami byronismu a německými romantiky. Postrádají však většinou objevnost a myšlenkovou hloubku svých vzorů. Jsou ploše optimistické a dobře se čtou, což bylo příčinou neobyčejné autorovy popularity. Hálkův život naplňovalo především umění: na literární tvorbu vsadil své osobní naděje i ctižádost a s literaturou spojil i svou vůli sloužit národu. Chtěl být „věštcem“, který by svými básněmi zušlechťoval charakter lidí a ukazoval lepší cesty celému národu; tyto ambice vycházely plně vstříc dobovému vkusu. Na rozdíl od Jana Nerudy, jenž prožil takřka celý život v Praze a jehož životní postoj byl poznamenán sociálními starostmi městských vrstev, byly Hálkovy názory i vnímání skutečnosti (včetně sociálních a generačních rozporů) ovlivněny léty života strávenými na venkově. Jeho představu o životě a společnosti formovalo prostředí středočeské vesnice se svými tradicemi, sociálními vztahy, zemědělstvím a blízkým vztahem k přírodě. Hálkova a Nerudova literární díla bývají často srovnávána, vesměs k neprospěchu Hálka, je však třeba vzít na vědomí, že Hálkova životní a tvůrčí dráha byla ve srovnání s Nerudou relativně krátká. Přesto prvotina Nerudova Hřbitovní kvítí, v době svého vydání nepochopená a odmítaná, stojí svou originalitou v přímém protikladu k odvozenosti soudobých prací Hálkových.

Hálkovu tvorbu charakterizuje snaha harmonizovat vztahy mezi lidmi a optimistická, pozitivní nálada. Především jeho poslední sbírka Pohádky z naší vesnice však svědčí o tom, že se nevyhýbal ani vážnější tematice, především sociálním a generačním rozporům, jež mohou vést až k tragickým důsledkům. Některé básně z této sbírky mají ráz sociální balady (např. Dražba). Jedním z možných důvodů převažujícího optimismu v Hálkově tvorbě zřejmě byl i autorův celoživotní šťastný vztah s Dorotkou Horáčkovou, s níž se posléze oženil. Rovněž toto zaměření přispívalo k popularitě jeho díla. Právě proto se Hálek stal záhy vedoucím básnickým reprezentantem své generace, a objektivní kritické posouzení jeho odkazu bylo dlouho tabuizováno.

K obratu dochází teprve koncem osmdesátých let 19. století s nástupem nové generace "realistů", sdružených kolem T. G. Masaryka, a "Nové moderny" J. S. Machara, F. X. Šaldy a dalších autorů, vymezujících se kriticky proti svým literárním předchůdcům. Klasická je v tomto směru Macharova stať k dvacátému výročí Hálkovy smrti, která vyvolala bouřlivé polemiky např. Elišky Krásnohorské či Jaroslava Vrchlického.

Pomník V. Hálka v Dolínku
Památník V. Hálka na Karlově náměstí v Praze
Pomník Vítězslava Hálka na úbočí kopce Závist u Zbraslavi

Poezie[editovat | editovat zdroj]

  • Alfred (1858) – prvotina, romantická epická skladba.
  • Večerní písně (1859) – soubor básní, ve kterém byly vydány později, většina z nich byla uveřejněna v časopisech, atd. Tento soubor sestavil Hálek. Knížka je plná optimismu a radosti, je napsána lehkou zpěvnou formou. Hlavním a vlastně jediným tématem těchto básní je čistá a šťastná láska, básně jsou psány pro jeho lásku – Dorotku. Sloky tvoří čtyřverší s pravidelným rytmem a rým.
  • Krásná Leila (1859) – dílo je ovlivněno romantismem. Jedná se o lyrickoepickou skladbu.
  • Mejrima a Husejn (1859) – rozsáhlá lyrickoepická báseň ovlivněná kompozičně Máchovým Májem; o tragické lásce dvou milenců v čase albánského povstání proti Turkům.
  • V přírodě (1872-1874) – přírodní lyrická sbírka, která pochází z posledních let Hálkova života. Sbírka je velmi optimistická. Hálek, zde popisuje krajinu – Mělnicko. Nejčastějším tématem je jaro.
  • Pohádky z naší vesnice (1874) – poslední Hálkova sbírka, vyšla měsíc po jeho smrti. Zajímá se o život vesnického lidu. Dějištěm je vesnice na Mělnicku. Hálek je zde značně kritický, citlivým a sugestivním způsobem upozorňuje na sociální rozpory, ale i na antagonismus mezi mládím a stářím uvnitř vesnické komunity. Sbírka se svým pojetím zřetelné hlásí k realismu a vybočuje z celkového "idylického" rámce Hálkova díla. Naznačuje, jakým směrem by se pravděpodobně ubíralo Hálkovo dílo, kdyby básník předčasně nezemřel.

Divadelní hry[editovat | editovat zdroj]

Tyto divadelní hry jsou spíše básně, ale on je pojímal jako hry, nebyly úspěšné.

  • Carevič Alexej (1860)
  • Záviš z Falkenštejna (1861). Dostupné online.
  • Král Rudolf (1862)
  • Král Vukašín - zahájení činnosti Prozatímního divadla (1862)
  • Amnon a Tamar (1866). Dostupné online.

Próza[editovat | editovat zdroj]

Psal povídky s vesnickou tematikou. Zaměřoval se na kontrasty (vztahy rodičů a dětí, …). Většina jeho povídek končí tragicky. Hálek zde kritizuje finanční vztahy a touhu po penězích. Hlavním motivem je nutnost jednat a žít v souladu s přírodou a to pro něj znamená posuzovat člověka podle jeho vnitřních hodnot. Objevuje se v nich snaha vychovávat.

Hálkova próza se kvalitou ani zdaleka nepřibližuje jeho poezii.

Literární kritika[editovat | editovat zdroj]

  • Básnictví české v poměru k básnictví vůbec – stať o literatuře

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ . Jak oznámil tisk (Národní listy 1. 12. 1907, s.3, Úmrtí), zemřela Dorota Hálková v Žilině u svého syna.[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnosti Odolena Voda
  2. ↑ Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnosti při kostele Panny Marie Sněžné na Novém Městě pražském
  3. ↑ Národní listy, 9. 10. 1874, s.3 a 1
  4. ↑ Policejní přihlášky, Praha, rodina Vítězslava Hálka
  5. ↑ a b Alena Švandová: Vítězslav Hálek. Odolena Voda: Město Odolena Voda, 2012. S. 22, 24.
  6. ↑ Plzeňské noviny, 11. 10. 1874, s.1 (dostupné online v NK ČR)
  7. ↑ MČ Praha-Zbraslav. Databáze osobností: 2. Vítězslav Hálek. [cit. 2017-03-01] Dostupné z WWW.
  8. ↑ payne.cz: Hrob rodiny Černých, Horáčkových a Hálkův na Vyšehradském hřbitově
  9. ↑ HÁLEK, Vítězslav. Muzikantská Liduška [online]. Praha: Melantrich, 1951 [cit. 2021-07-22]. Dostupné online. 
  10. ↑ HÁLEK, Vítězslav. Na statku a v chaloupce [online]. Praha: Melantrich, 1951 [cit. 2021-07-22]. Dostupné online. 
  11. ↑ HÁLEK, Vítězslav. Pod pustým kopcem a jiné povídky [online]. Praha: Melantrich, 193-? [cit. 2021-07-22]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vítězslav_Hálek&oldid=20435585“