Josef Čapek

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o českém malíři a spisovateli. Další významy jsou uvedeny v článku Josef Čapek (rozcestník).
Josef Čapek
Narození 23. března 1887
Hronov
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí duben 1945 (58 let)
Bergen-Belsen
Nacistické NěmeckoNacistické Německo Nacistické Německo
Národnost česká
Povolání malíř, spisovatel, fotograf, grafik a knižní ilustrátor
Vzdělání Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze
Příbuzní otec Antonín Čapek
bratr Karel Čapek
sestra Helena Čapková
Hnutí moderní umění, výrazné prvky expresionismu
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Příbuzenstvo
otec MUDr. Antonín Čapek
matka Božena Čapková
bratr Karel Čapek
sestra Helena Čapková
manželka Jarmila Čapková roz. Pospíšilová (1889–1962)
dcera Alena Čapková provd. Dostálová (1923-1971)
Karel a Josef Čapkové v roce 1927
Letadlo
Zpívající děvčata
Hra
Titulní strana nejznámější Čapkovy knihy

Josef Čapek (23. března 1887 Hronov[1]duben 1945[p 1])[2][3] byl český malíř, spisovatel, grafik a knižní ilustrátor.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině lékaře Antonína Čapka a jeho manželky Boženy. Do tří let žil v lázeňském domě v Malých Svatoňovicích u Trutnova, spolu se starší sestrou Helenou (1886–1961); zde se narodil i mladší bratr Karel (1890–1938). Roku 1890 se rodina přestěhovala do Úpice, kde navštěvoval obecnou (1892–1897) a měšťanskou (1897–1900) školu. Tam však příliš neprospíval, i když výtvarné nadání se mu nedalo upřít. Posléze chodil na německou dvouletou odbornou školu tkalcovskou ve Vrchlabí. Po jejím absolvování v roce 1903 pracoval rok jako dělník v úpické továrně F. M. Oberländera. Od podzimu 1904 začal žít už natrvalo v Praze, kde studoval na Uměleckoprůmyslové škole. Zde se také v roce 1910 seznámil se svou budoucí manželkou Jarmilou Pospíšilovou (1889-1962).[4][p 2]

Po absolutoriu na Uměleckoprůmyslové škole a po druhé schůzce s budoucí manželkou odjel na podzim 1910 do Paříže, kam za ním přijel i bratr Karel. Zde navštěvoval Academii Colarossi.[p 3] Pobyt, původně plánovaný na tři roky, zkrátil na tři čtvrti roky, aby byl blízko své vyvolené.[4] S Karlem Čapkem v Paříži rozepsali první verzi hry Loupežník.[5]

Bratři Čapkové se z cest po Evropě vrátili do Prahy v roce 1911, tedy v době, kdy vyvrcholilo napětí mezi starší a mladou nastupující uměleckou generací v pražském spolku Mánes. Většina mladých umělců, včetně bratří Čapků, nakonec Mánes opustila a založila Skupinu výtvarných umělců. Do první světové války Josef Čapek nenarukoval z důvodu očních problémů.[6]

Manželství a střední věk[editovat | editovat zdroj]

Po devítileté známosti se oženil se svou dlouholetou láskou Jarmilou Čapkovou rozenou Pospíšilovou. Sňatek se konal 3. května 1919 v kostele sv. Ludmily na Vinohradech.[7][p 4] V té době bydleli novomanželé s bratrem Karlem v bytě rodičů v Říční ulici v Praze; když se jim narodila jediná dcera Alena Čapková, provdaná Dostálová (1923-1971), bydleli u matky Jarmily Čapkové, Zdenky Pospíšilové, na Purkyňově náměstí (dnes náměstí Míru). V roce 1925 se oba bratři přestěhovali do novostavby dvojdomu v dnešní ulici Bratří Čapků na pražských Vinohradech.[4]

Kolem roku 1928 se Josef Čapek inspiroval především dětským světem, protože v této době jeho dcera Alena dorůstala do školních let. Zejména pro ni napsal a ilustroval knížku Povídání o pejskovi a kočičce a další knihy.[8]

Závěr života[editovat | editovat zdroj]

1. září 1939 byl v Želivě u Humpolce zatčen gestapem a uvězněn. 9. září byl s dalšími vězni převezen do koncentračního tábora Dachau u Mnichova a odtud 26. září do Buchenwaldu, kde byl vězněn dva a půl roku. Od roku 1941 byl přidělen do malířské a písmomalířské dílny, kde maloval rodokmeny esesáků – např. spolu s Emilem Fillou.[9]

26. června 1942 byl převezen do koncentračního tábora v Sachsenhausenu, kde znovu pracoval v malířské dílně. Tajně překládal anglickou, španělskou a norskou poezii a v prosinci 1942 vytvořil první rozsáhlou báseň Za bratrem Karlem a vytvářel drobné črty tužkou. V následujícím roce v básnění pokračoval, jeho díla kolovala v opisech. 25. února 1945 byl převezen do koncentračního tábora v Bergen-Belsenu, kde vypukla tyfová epidemie. Jeho tělo nedokázalo skvrnitý tyfus porazit.[9] Podle některých svědectví byl ještě 13. dubna naživu. Zemřel krátce před osvobozením. Během června 1945 doprovázel Rudolf Margolius Jarmilu Čapkovou do Bergen-Belsenu hledat bezvýsledně Čapka.[10] Datum jeho smrti ani jeho skutečný hrob neznáme, jeho symbolický hrob se nachází na Vyšehradském hřbitově v Praze.[11]

Vzhledem k tomu, že se tělo nikdy nenašlo, probíhalo řízení o prohlášení za mrtvého, na jehož konci bylo roku 1948 stanoveno úřední datum úmrtí na 30. duben 1947.[12][13]

Citát[editovat | editovat zdroj]

V jeho díle nebylo nic nesrozumitelného, nic nepravdivého. Nemaloval, co neznal. Byl, řekl bych, okázale prostý. Byl poctivý řemeslník české tradice devíti řemesel – neboť, jak Kulhavý poutník praví: "Každý umělec, který si tohoto jména zasluhuje, má odpovídající dávku řemesla". A zde, v této rukodílné počestnosti, pramení jeho hluboká básnická moudrost.
— Adolf Hoffmeister [14]

Novinář[editovat | editovat zdroj]

Po návratu z Paříze se Josef Čapek stal redaktorem Uměleckého měsíčníku (1911-1912), orgánu Skupiny výtvarných umělců, jejímž se stal členem. Po rozchodu se Skupinou vstoupil do výtvarného spolku Mánes, kde byl v letech 1913-1914 spoluredaktorem jeho časopisu Volné směry.V čísle 17/1913 uveřejnil svou nejzávažnější esej Tvořivá povaha moderní doby, ve které vyjádřil nejen svůj názor na moderní umění, ale i na samu podstatu umělecké tvořivosti.[15] V roce 1918 se stal redaktorem Národních listů a v letech 1918-1920 redigoval časopis Nebojsa. V roce 1921 Národní listy opustil a stal se na 18 let (do zatčení v roce 1939) redaktorem a výtvarným kritikem v Lidových novinách. Působil i jako karikaturista a přispíval do mnoha dalších deníků a časopisů.[5]

Výtvarník[editovat | editovat zdroj]

Člen výtvarných skupin a výstavy[editovat | editovat zdroj]

Josef Čapek byl spoluzakladatel Skupiny výtvarných umělců, která vznikla v roce 1911.[16] (Členy Skupiny byli např. Václav Beneš, Emil Filla, Otakar Kubín.) Na konci roku 1912 bratři Čapkové Skupinu opustili a znovu vstoupili do Mánesa. V roce 1921 Josef Čapek přešel do skupiny Tvrdošíjní. (Dalšími členy byli např. Rudolf Kremlička, Václav Špála a Jan Zrzavý.)[6]

Výběr nejdůležitějších výstav:

  • Leden 1912: první výstava Skupiny v pražském Obecním domě. Josef Čapek se zúčastnil se svými díly Matka s dítětem (Matka česající dítě, 1911) a Služka (1911). Výstava se nesetkala s pochopením tisku a díla (včetně Čapkova) byla přirovnána k malbám neolitickým nebo dětským.[17]
  • Podzim 1912: druhá výstava Skupiny. Čapek vystavil kubistické Přístav v Marseille a Marseille (1912)
  • březen 1914: osm kubistických olejomaleb na 45. výstavě SVU Mánes
  • 16. června 1917 v Berlíně vyšlo dvojčíslo časopisu Die Aktion věnované Josefu Čapkovi s reprodukcemi kreseb a původními otisky jeho linorytů.
  • březen 1918: ve Weinertově umělecké a aukční síni[p 5] proběhla výstava s názvem A přece! Výstava několika tvrdošíjných, kam přispěl 31 obrazy, uhlokresbami, linoryty a litografiemi i Josef Čapek, který byl současně organizátorem výstavy.
  • 1921: čtyři Tvrdošíjní – Josef Čapek, Vlastislav Hofman, Václav Špála a Jan Zrzavý v Berlíně a jiných německých městech. Představil zde své nové obrazy malované pod vlivem civilismu (např. Na obvodu města, Předměstské zahradnictví…).
  • jaro 1923: účast na výstavě Tvrdošíjných v Krasoumné jednotě (dnes Dům umělců)[18]
  • říjen 1924: první samostatná výstava Josefa Čapka v pražské Krasoumné jednotě - dnes Dům umělců (jako šestá výstava Tvrdošíjných).[19] Bylo zde vystaveno 106 olejů z let 1910 až 1924, 116 temper, akvarelů, kreseb a grafiky, včetně knižních obálek. V listopadu byl výběr z pražského souboru vystaven v Brně v pavilónu Klubu výtvarných umělců Aleš.[20] Zároveň vyšla v Musaionu V. monografie o Josefu Čapkovi s úvodním textem Karla Čapka a Václava Špály.
  • 1979: souborná výstava díla Josefa Čapka v Jízdárně Pražského hradu
  • říjen 2009 - leden 2010: souborná výstava díla Josefa Čapka v Jízdárně Pražského hradu [21]

Umělecký vývoj - rané období[editovat | editovat zdroj]

Z raného období (před cestou do Paříže 1910) se zachovalo jen málo děl Josefa Čapka:

  • Portrét Karla Čapka (1907, pastel)

V Trocadéru objevil během studijního pobytu v Paříži (1910-1911) umění přírodních národů, domorodé umění Afriky a Oceánie. Studium těchto uměleckých projevů a jeho teoretické zpracování bylo jeho první velkou samostatnou prací. V sochách přírodních národů objevil hodně podstatných prvků pro současnou uměleckou tvorbu i pro povahu umění vůbec.

Umělecký vývoj - od návratu z Paříže do dvacátých let[editovat | editovat zdroj]

Po dílech inspirovaných fauvismem z roku 1911 (Matka a Služka) začal od roku 1912 s kubistickými pokusy (Přístav v Marseille a Marseille, 1912). Přechod mezi krajinami z roku 1912 a kubistickými postavami z roku 1913 vyznačuje obraz Novostavba s motivem městské periferie, komponované do pravého úhlu, s dominantou kandelábru s obloukovou lampou. Jeho vrcholným dílem roku 1913 je Ženský akt, ve kterém se tělo ženy proměňuje ve strunný nástroj; obraz spojuje prvky analytického a syntetického kubismu. Kubistické tvarosloví využíval s volností a smyslem pro humor, nevyhýbal se ani neobratnostem charakteristickým pro naivní umění.[6]

V roce 1917 objevuje nové tematické okruhy - námořníky a nevěstky. Příklad: Námořník (Afrika) (1917), Nevěstka s velkým kloboukem (1918).

Umělecký vývoj - dvacátá léta[editovat | editovat zdroj]

V roce 1920 vystavoval své obrazy Piják, Kuřák v krajině a Muž se zavázanou rukou na druhé výstavě Tvrdošíjných. Jde o plastické zjednodušené postavy ostrých tvarů ve skutečném prostoru. Expresívní špičaté formy a charakteristický kolorit zdůrazňují povahu figur a jejich psychologické rozpoložení. Kromě nich používal také zakulacené hladké formy, ale i výraznou konturu a prudké světelné kontrasty. Kolem roku 1923 se začalo v jeho malířské tvorbě projevovat období „chlapů“. Začal je obraz Hadráři, ukončila je malba Dřevěný muž (1927). Maloval často žebráky, lůzu, postavy ze společenské spodiny vzbuzující podezření a strach. Hlavní výrazovým prostředkem se teď stala expresívní obrysová čára a magické světlo, které vytváří atmosféru tajemnosti a dramatického napětí. Barva svou symbolikou podtrhuje obsahové vyznění obrazu.

Ke konci dvacátých let psal pro dceru Alenku Povídání o pejskovi a kočičce a jeho malířská tvorba se od "chlapů" obrací k dětem. Mezi obrazy s dětskými tématy patří např. Dva kluci s míčem (1928), Děvčátko s jahodami (1930). Dětská témata neopouštěl ani později - Dětské hry (1937).

Umělecký vývoj - třicátá léta[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1931 vytváří obrazy s tématem myslivců. Příklad: Myslivci (1934, původně v majetku Olgy Scheinpflugové)[22]

V roce 1933 namaloval Josef Čapek obraz Mrak, kterým otevřel nové téma cesty a poutníků. Tento obraz lze také interpretovat jako předzvěst budoucího vývoje světa. Dalším příkladem tématu cesty je třeba Krajina s křížem a holuby (1937).[6]

V letech 1933–1937 vytvořil cyklus Nocí s objímajícími se milenci na pozadí hvězdného nebe. Šlo o pět kompozic v černé, červené, hnědé, zelené a modré dominantě, které naplňoval erotický půvab, lyrická snivost a touha po hvězdách.

Umělecký vývoj - antifašista[editovat | editovat zdroj]

Po Hitlerově nástupu k moci, stejně jako jiní umělci, reagoval na politickou situaci. Publikoval v novinách kresby z cyklu Ve stínu fašismu.

V roce 1937 vyšly knižně s předmluvou Josefa Hory Diktátorské boty – kresby otiskované v Lidových novinách.[23] O rok později jako reakci na občanskou válku ve Španělsku vytvořil cyklus satirických kreseb Modern times.[24] Tíživá atmosféra se odráží i v obrazech Ohníčky (1937), Těžko (1937) nebo v Krajině s křížem a holuby (1937). V tomto roce visely jeho obrazy v expozici československého umění v londýnské Mayor Gallery a v roce 1938 na výstavě českých malířů Carnegieho muzea v Pittsburghu. Posledními malířskými cykly, které vytvořil byly cykly Oheň (1938–1939) a Touha (1939). Protestoval tak s bolestným smutkem proti Mnichovu. Názvy obou cyklů vznikly až po válce v roce 1945 u příležitosti jejich výstavy v Umělecké besedě. Jsou obdivuhodně rozsáhlé, obsahují téměř 70 olejomaleb a přes 300 kreseb. K zamýšlenému třetímu cyklu, který měl oslavovat vítězství, se dochoval jen náčrt tužkou: motiv kohouta, vítajícího nový den.

Práce pro divadlo[editovat | editovat zdroj]

Divadelní hry[editovat | editovat zdroj]

Viz Literární dílo.

Scénografie[editovat | editovat zdroj]

Jako jevištní výtvarník debutoval 25. ledna 1921 kostýmní výpravou ke hře R. U. R. na pražské Národním divadle.[25] V dubnu potom navrhl scénu k Heibergově hře Tragédie lásky, v červnu k Lenormandovu Tourneé a v listopadu k Zeyerově Staré historii.

V roce 1922 vytvořil čtyři divadelní výpravy, v roce 1923 šest a do roku 1932, kdy svou scénografickou tvorbu ukončil, celkem šestapadesát. Jako jevištní výtvarník spolupracoval s Národním divadlem v Praze[26], Státním divadlem v Brně a s Městským divadlem na Vinohradech.

Pro pražskou premiéru hry Ze života hmyzu v Národním divadle (8. 4. 1922) navrhl scénu a kostýmy, ve kterých uplatnil své umění výtvarné zkratky a stylizace.[27] V „motýlí“ části scénu zaplnil motivy barevných květin a pestrých kol, v Mravencích a Kořistnících pak převažovala zelená a černá stylizovaná vegetace. Poprvé zde také použil kruhový horizont s transparentním závěsem, na který promítal barevné projekce: blesky, duhová spektra, černé kouřící komíny… Výjevy na scéně tak vystihoval a komentoval. Neusiloval o vytvoření nových, specificky jevištních výtvarných prostředků a postupů, vycházel z moderní malby, jejíž problémy aplikoval na scénografii. Kostýmními návrhy vytvářel vyhraněné typy, jejichž přesnou charakteristiku vyhrotil až do lehké karikatury. Jeho kostýmy a masky hmyzích podob plastickými úpravami měnily hercovu tvář a podobu do groteskních tvarů.

Jeho výtvarná spolupráce s divadlem vyvrcholila v polovině 20. let. V letech 19231927 vytvářel na scéně spíše reálná prostředí, moderně stylizovaná. V návrzích pro sociální drama Henri Ghéona Chléb (1922) se podle expresionistických zásad držel určujícího barevného tónu: prospekt, kulisy, rekvizity i kostýmy odstupňoval do různých odstínů barvy mouky, chleba a pytloviny. V Aristofanově Ženském sněmu (1923) použil jasnou barevnost a poněkud rustikální ornamentiku kostýmů, v Romainsově Prostopášníku (1924) zase vycházel ze secese.

Památník bratří Čapků v Praze 2 od Pavla Opočenského
Dvojdům bratří Čapků ve stejnojmenné ulici v Praze 10-Vinohradech

Literární dílo[editovat | editovat zdroj]

S bratrem Karlem nad rádiem.

Společně s bratrem Karlem[editovat | editovat zdroj]

Samostatná tvorba[editovat | editovat zdroj]

  • 1917 Lélio – Sbírka povídek, první samostatná kniha Josefa Čapka, autor se zamýšlí nad nepoznatelností smyslu života, vydala Kamilla Neumannová, Praha
  • 1920 Nejskromnější umění - Eseje, do kterých shrnul úvahy, publikované 1918 až 1920. Šlo o kombinaci poetického fejetonu s estetickou esejí. Psal např. o vývěsních štítech drobných obchodníků, o staré pohovce, podobizně stařenky Rafaela Jörka. Vydalo Aventinum, Praha
  • 1923 Pro delfína - Sbírka povídek, vydal Bohuslav Reynek, Petrkov
  • 1923 Země mnoha jmen - Divadelní hra – přebírá pesimismus z Lélia; hlavní otázkou je, zda lze člověka mravně obrodit. Pro použití motivu Atlantidy je dílo řazeno do fantastické literatury.[29] Vydal Otakar Štorch-Marien, Praha
  • 1923 Málo o mnohém - Fejeton, vydalo Aventinum, Praha
  • 1924 Umělý člověk - Ilustrovaný fejeton, vydalo Aventinum, Praha
  • 1928 Ledacos - Fejetony, vydal Otakar Štorch-Marien, Praha
  • 1929 Povídání o pejskovi a kočičce: jak spolu hospodařili a ještě o všelijakých jiných věcech - pohádková knížka, příhody pejska a kočičky, kteří spolu žijí a hospodaří. Vydal Otakar Štorch-Marien, Praha
  • 1930 Stín kapradiny - Povídka - balada o pronásledování dvou pytláků, kteří zavraždili lesníka a schovávají se v šumavských lesích. Postupně se jich zmocňují výčitky svědomí, nezapadají ani do světa spořádaných lidí, ani do světa přírody. Nakonec je jeden z nich zastřelen četníky, druhý páchá sebevraždu. Této knížce byla udělena státní cena za rok 1931.[30] Vydalo Aventinum, Praha
  • 1932 Dobře to dopadlo aneb Tlustý pradědeček, lupiči a detektivové - Dramatizace pohádky O tlustém pradědečkovi z knihy Karla Čapka Devatero pohádek, hudbu složil Jaroslav Křička. Vydal František Borový, Praha
  • 1936 Kulhavý poutník (co jsem na světě uviděl) Esej, filosofické úvahy o smyslu života a umění. Vydal František Borový, Praha
  • 1938 Umění přírodních národů - Autorova nejrozsáhlejší a významem nejdůležitější kniha o výtvarném umění, do které shrnul své poznatky a úvahy o domorodém umění Afriky a jiných světadílů. Obálka a vazba František Muzika, vydal František Borový, Praha
  • 1946 Básně z koncentračního táboraBásně vycházející z konkrétních zážitků i vzpomínek a upínající se k existenciální reflexi údělu člověka vydaného vládě zla. Verše jsou vzdálené optimistickému patosu a rétorice. Uspořádal Vladimír Holan, posmrtně vydal František Borový, Praha.
  • 1947 Psáno do mraků (1936-1939)aforismy. Posmrtně vydal František Borový, Praha
  • 1954 Povídejme si, děti – z příspěvků psaných v letech 1929-1933 pro Dětský koutek Lidových novin, vydáno posmrtně péčí Miroslava Halíka

Knižní grafika[editovat | editovat zdroj]

6. února 1919 vyšlo v časopisu Červen Pásmo G. Apollinaira v překladu Karla Čapka s jeho 12 linoryty. V knižní podobě, s 15 linoryty, vyšlo v nakladatelství F. Borového v dubnu téhož roku. V roce 1919 se také více začal věnovat knižní grafice. Spolupracoval s Bohuslavem Reynkem a Josefem Florianem.

První knižní obálku vytvořil v roce 1918 k Neumannově sbírce Horký van. Do roku 1938 vyšlo Josefu Čapkovi na sto padesát obálek. Téměř vždy pracoval s linorytem, i proto, že vyžaduje „jen velké formy, nedovoluje zabřednouti do podřadných ozdůbek a detailů“ (Mráz 1987: 96), požaduje to nejzákladnější a hrubší, působí elementárně, což odpovídalo podstatě moderního umění. Čapkova „obálkářská“ tvořivost se naplno rozběhla v roce 1920. Pro Karla Čapka navrhl linoryty na obálky her Loupežník (Aventinum, 1920) a R. U. R. (Otakar Štorch-Marien, 1921), ke knihám Kritika slov (B. M. Klika, 1920) a Francouzská poezie nové doby v překladech Karla Čapka (František Borový, 1920), pro sestru Helenu k vyprávění Malé děvče (Otakar Štorch-Marien, 1920), pro S. K. Neumanna ke knize úvah o novém umění Ať žije život! (František Borový, 1920) k básním Josefa Nemasty, F. Němce a Hugo Sonnenscheina, prózám Francise Jammese, Marie Pujmanové a Julese Romainse atd. Každá jeho obálka byla tvarově a barevně jiná, vždy šlo o originál, který příznačným způsobem uváděl danou knihu.

V roce 1921 vydalo nakladatelství Aventinum hru bratří Čapků Ze života hmyzu s jeho obálkou. Vyšly i další knihy, na jejichž výtvarném zpracování se podílel: nejčastěji šlo o hry a novely jeho bratra Karla, ale vytvořil obálky i pro jiné autory Aventina. Od roku 1922 začaly v jeho knižních ilustracích převládat kresby nad linoryty. Kresby se lépe hodily k fejetonu, epické próze nebo divadelní hře. Byly jednoduché, základ tvořila kontura, prostý obrys, který však má u Čapka značnou rozmanitost: silný, rozpačitě tenký, dynamický, prudký, klidný, ostrý…

Jeho příklon k tvorbě pro děti kolem roku 1928 je patrný i v jeho knižní grafice. V tomto období ilustroval nejčastěji knihy pro nejmenší čtenáře: např.:

Vtipnými kresbami doprovodil také knihy Karla Čapka:

Filmografie[editovat | editovat zdroj]

Na náměty Josefa Čapka byla natočena řada krátkých filmů, tři televizní inscenace a jeden celovečerní film.[31]

Ve filmu Na břehu dnů (1983, režie Bohuslav Musil, mluvil Rudolf Hrušínský a Ladislav Mrkvička) byly použity dokumentární záběry Karla a Josef Čapka. Ve filmu Člověk proti zkáze (1989, režie Štěpán Skalský) hrál Josefa Čapka František Řehák.

Náboženská orientace Josefa Čapka[editovat | editovat zdroj]

Stejně jako jeho bratr Karel se osobně znal se zakladatelem a hlavou Náboženské společnosti československých unitářů Norbertem Fabiánem Čapkem. Je málo známou skutečností, že patřil dokonce k zakládajícím členům NSČSU v roce 1930. Zatímco jeho bratr Karel či sestra Helena zůstali katolíky, on sám dal přednost liberálnímu unitářství. Pod hlavičkou unitářských periodik však nepublikoval. Není také známo, že by bratři Čapkové byli osobně příbuzní s dr. Norbertem Fabiánem Čapkem. Pravděpodobně šlo o pouhou shodu příjmení.[zdroj?]

Zajímavost[editovat | editovat zdroj]

Jak dosvědčil bratr Karel, byl Josef Čapek také autorem v mnoha jazycích celosvětově přejatého slova „robot“. Karel Čapek tento název pro umělého člověka použil ve hře R.U.R. [32]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Poslední zpráva o jeho životě je ze 4. dubna 1945 v koncentračním táboře Bergen-Belsen a vesměs se předpokládá, že zemřel nedlouho poté. Po válce probíhalo řízení o prohlášení za mrtvého a datum úmrtí bylo stanoveno na 30. duben 1947.
  2. Jaroslav Dostál uvedl vzpomínky Jarmily Čapkové, podle kterých k prvním kontaktům docházelo písemně (inzeráty v tisku a dopisy) a k první schůzce došlo až po čtvrt roce.
  3. Académie Colarossi byla pařížská umělecká škola, kterou z českých umělců absolvovali i František Bílek a Alfons Mucha.[1]
  4. Jedním ze svědků na svatbě Josefa Čapka a Jarmily Pospíšilové byl bratr Karel Čapek.
  5. Výstavní síň byla v Praze, v ulici Na příkopě 15.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. ČAPKOVÁ, Jarmila. Vzpomínky. Praha : Torst, 1998. ISBN 80-7215-046-4.  
  3. Muzeum bratří Čapků Malé Svatoňovice: Život Josefa Čapka
  4. a b c ČAPKOVÁ, Jarmila. Vzpomínky. Praha : Torst, 1998. ISBN 80-7215-046-4.   Doslov Jaroslava Dostála
  5. a b FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 1. A–G. Praha : Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0. S. 378–381.  
  6. a b c d PEČINKOVÁ, Pavla. Josef Čapek. Praha : Svoboda, 1995. ISBN 80-205-0493-1.  
  7. Matrika VIN O15, 1917-1919, s.315 (snímek 405), svatba Josefa Čapka
  8. PETRÁŠOVÁ, Martina. Memoárová svědectví o bratrech Čapcích. Brno, 2006. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Jiří Poláček. Dostupné online.
  9. a b Koncentračními tábory prošli i velcí malíři Josef Čapek a Emil Filla. iDNES.cz [online]. 2015-04-23 [cit. 2016-06-12]. Dostupné online.  
  10. ČAPKOVÁ, Jarmila. Vzpomínky. Praha : Torst, 1998. ISBN 80-7215-046-4. S. 331.  
  11. Rudolf Pellar na setkání u symbolického hrobu Josefa Čapka na Vyšehradě, 22.4.2010: Osobnosti: Společnost bratří Čapků. www.bratri-capkove.cz [online].  [cit. 2016-06-12]. Dostupné online.  
  12. BEZR, Ondřej. Pejsek a kočička mají ještě autorská práva chráněna, Mein Kampf je volný. iDNES.cz [online].  [cit. 2016-02-27]. Dostupné online.  
  13. HEFTLINK Josef Čapek. Česká televize [online].  [cit. 2016-01-02]. Dostupné online.  
  14. Adolf Hoffmeister: Josef Čapek a jeho scénicky výtvarné dílo In: Josef Träger a red. : Divadelní zápisník, ročník I., 19451946, vyd. Sdružení pro divadelní tvorbu v Umělecké besedě, Praha, str. 99
  15. TICHÝ, Martin. Šaldův střet s předválečnou modernou. In Brno : Filozofická fakulta Brněnské univerzity Dostupné online. S. 6.
  16. [https://is.muni.cz/el/1433/podzim2005/VV031/FISkupiny.pdf Informační systém Masarykovy univerzity: Umělecké spolky
  17. Umělecká výstava v Obecním domě'. Národní politika [online]. 1912-01-12 [cit. 2016-06-12], s. 8. Dostupné online.  
  18. Národní listy, 30.3.1923, s.4
  19. [Národní politika, 28.10.1924, s.10]
  20. Národní politika, 19.11.1924, s.10
  21. HN: Josef Čapek na Hradě se zařadil mezi nejnavštěvovanější výstavy
  22. Aukce obrazu Myslivci
  23. Např.: Lidové noviny, 2.2.1937, s.9
  24. Např. Lidové noviny, 9.10.1938, s.9
  25. Národní divadlo, archiv, R.U.R.
  26. ND archiv, soupis inscenací J. Č.
  27. Národní divadlo, archiv: Ze života hmyzu
  28. HNILIČKA, Přemysl. Zvuková dokumentace českého divadla do roku 1945. Brno, 2003. Diplomová práce. Masarykova univerzita, filosofická fakulta. Vedoucí práce Julius Gajdoš. Dostupné online.
  29. ADAMOVIČ, Ivan; NEFF, Ondřej. Slovník české literární fantastiky a science fiction. Praha : R3, 1995. ISBN 80-85364-57-3. Kapitola Čapek, Josef, s. 51.  
  30. Státní cena za literaturu - laureáti [online]. www.ucl.cas.cz, [cit. 2016-02-27]. Dostupné online.  
  31. Filmová databáze FDb.cz: Josef Čapek - filmografie
  32. Lidové noviny, 24.12.1933, s.12, Karel Čapek: O slově robot

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Čeští spisovatelé 20. století. Praha : Československý spisovatel, 1985. S. 67–71.  
  • Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež / redakce Otakar Chaloupka. Praha : Albatros, 1985. S. 57–60.  
  • Dějiny české literatury. IV. Literatura od konce 19. století do roku 1945 / hlavní redaktor Jan Mukařovský. 1. vyd. Praha : Victoria Publishing, 1995. 714 s. ISBN 80-85865-48-3. S. 612.  
  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 1. A–G. Praha : Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0. S. 378–381.  
  • ŠEBOROVÁ, Silvie. Ostýchavý ctitel. Živá historie. červenec-srpen 2009, s. 66-67.  
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 182–183.  
  • VALTROVÁ, Marie. Kronika rodu Hrušínských. Praha: Odeon, 1994, str. 69, 260, ISBN 80-207-0485-X
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 10. sešit : Č–Čerma. Praha : Libri, 2008. 503–606 s. ISBN 978-80-7277-367-1. S. 524–528.  
  • THIELE, Vladimír, a kol. Josef Čapek a kniha : září - říjen 1950 / báseň Nad knižními obálkami Josefa Čapka napsal Vladimír Thiele. Praha : Čs. spisovatel, 1950. 33 s.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]