V tomto článku je použita zastaralá šablona.

Josef Čapek

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek je o českém malíři a spisovateli. Další významy jsou uvedeny na stránce Josef Čapek (rozcestník).
Josef Čapek

Josef Čapek v roce 1937
Narození 23. března 1887
Hronov
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí duben 1945 (58 let)
Bergen-Belsen
Nacistické NěmeckoNacistické Německo Nacistické Německo
Národnost česká
Vzdělání Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze
Alma mater Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze
Povolání malíř, grafik, knižní ilustrátorspisovatel
Příbuzní Karel Čapek
Helena Čapková
Hnutí moderní umění, výrazné prvky expresionismu
Podpis Čapek Josef - malířská signatura.jpg
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Příbuzenstvo
otec MUDr. Antonín Čapek
matka Božena Čapková
bratr Karel Čapek
sestra Helena Čapková
manželka Jarmila Čapková roz. Pospíšilová (1889–1962)
dcera Alena Čapková provd. Dostálová (1923-1971)
Karel a Josef Čapkové v roce 1927

Josef Čapek (23. března 1887 Hronov[1]duben 1945 Bergen-Belsen[p 1])[2][3] byl český malíř, grafik, knižní ilustrátorspisovatel.[4] Byl starším bratrem spisovatele Karla Čapka (1890–1938).

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině lékaře Antonína Čapka a jeho manželky Boženy. Do tří let žil v lázeňském domě v Malých Svatoňovicích u Trutnova, spolu se starší sestrou Helenou (1886–1961); zde se narodil i mladší bratr Karel (1890–1938). Roku 1890 se rodina přestěhovala do Úpice, kde navštěvoval obecnou (1892–1897) a měšťanskou (1897–1900) školu. Tam však příliš neprospíval, i když výtvarné nadání se mu nedalo upřít. Posléze chodil na německou dvouletou odbornou školu tkalcovskou ve Vrchlabí. Po jejím absolvování v roce 1903 pracoval rok jako dělník v úpické továrně F. M. Oberländera. Od podzimu 1904 začal žít už natrvalo v Praze, kde studoval na Uměleckoprůmyslové škole. Zde se také v roce 1910 seznámil se svou budoucí manželkou Jarmilou Pospíšilovou (1889-1962).[5][p 2]

Po absolutoriu na Uměleckoprůmyslové škole a po druhé schůzce s budoucí manželkou odjel na podzim 1910 do Paříže, kam za ním přijel i bratr Karel. Zde J. Čapek navštěvoval Colarossiho akademii. Pobyt, původně plánovaný na tři roky, zkrátil na tři čtvrti roku, aby byl blízko své vyvolené.[5] Spolu s Karlem Čapkem v Paříži rozepsali první verzi dramatu Loupežník.[6]

Bratři Čapkové se z cest po Evropě vrátili do Prahy v roce 1911, tedy v době, kdy vyvrcholilo napětí mezi starší a mladou nastupující uměleckou generací v pražském spolku Mánes. Většina mladých umělců, včetně bratří Čapků, nakonec spolek Mánes opustila a založila novou Skupinu výtvarných umělců. Do první světové války Josef Čapek nemusel narukovat z důvodu slabého zraku.[7]

Manželství a střední věk[editovat | editovat zdroj]

Po devítileté známosti se oženil se svou dlouholetou láskou Jarmilou Čapkovou rozenou Pospíšilovou. Sňatek se konal 3. května 1919 v kostele sv. Ludmily na Vinohradech.[8][p 3] V té době bydleli jak novomanželé, tak bratr Karlem v bytě rodičů v pražské Říční ulici. Když se jim narodila jediná dcera Alena Čapková, provdaná Dostálová (1923-1971), přestěhovali se k matce Jarmily Čapkové, Zdence Pospíšilové, na Purkyňovo náměstí (dnes náměstí Míru na Vinohradech).

V letech 1923–1924 postavil architekt Ladislav Machoň pro bratry Čapkovy na východní hraně vinohradské kolonie Spolku žurnalistů rozsáhlou dvojvilu v tzv. národním slohu.[9][10] Nejprve žil Karel Čapek ve své polovině dvojdomu v dnešní Praze 10 sám, později se svou ženou Olgou Scheinpflugovou. Druhou polovinu domu obýval bratr Josef Čapek se svou rodinou.[5]

Kolem roku 1928 se Josef Čapek inspiroval především dětským světem, protože v této době jeho dcera Alena dorůstala do školních let. Zejména pro ni napsal a ilustroval knížku Povídání o pejskovi a kočičce a vytvořil kresby pro další knihy.[11]

Pamětní deska bratří Čapků v Praze 1, Říční 11/532[12]

Závěr života[editovat | editovat zdroj]

S bratrem Karlem nad rádiem

1. září 1939 byl v Želivě u Humpolce zatčen gestapem a uvězněn. 9. září byl spolu s dalšími vězni převezen do koncentračního tábora DachauMnichova a odtud 26. září do Buchenwaldu, kde byl vězněn dva a půl roku. Od roku 1941 byl přidělen do malířské a písmomalířské dílny, kde maloval rodokmeny členů SS. Tato činnost byla přidělena i dalším malířům, např. Emilu Fillovi.[13]

26. června 1942 byl převezen do koncentračního tábora v Sachsenhausenu, kde znovu pracoval v malířské dílně. Tajně překládal anglickou, španělskou a norskou poezii. V prosinci 1942 vytvořil svou první rozsáhlou báseň Za bratrem Karlem a také kreslil drobné črty tužkou. V následujícím roce v psaní poezie pokračoval, jeho básně kolovaly mezi spoluvězni v opisech. 25. února 1945 byl převezen do koncentračního táboraBergen-Belsenu, kde následně vypukla tyfová epidemie. Jeho tělo nedokázalo skvrnitý tyfus porazit.[13] Podle některých svědectví byl ještě 13. dubna 1945 naživu. Podle všech náznaků však zemřel krátce před osvobozením tábora. Během června 1945 doprovázel Rudolf Margolius Jarmilu Čapkovou do Bergen-Belsenu hledat bezvýsledně Josefa Čapka.[14] Datum jeho smrti ani jeho skutečný hrob neznáme, jeho symbolický hrob se nachází na Vyšehradském hřbitově v Praze.[15]

Vzhledem k tomu, že se tělesné pozůstatky Josefa Čapka nikdy nenašly, probíhalo řízení o prohlášení za mrtvého, na jehož konci bylo roku 1948 stanoveno úřední datum úmrtí na 30. dubna 1947.[16][17]

Citát[editovat | editovat zdroj]

V jeho díle nebylo nic nesrozumitelného, nic nepravdivého. Nemaloval, co neznal. Byl, řekl bych, okázale prostý. Byl poctivý řemeslník české tradice devíti řemesel – neboť, jak Kulhavý poutník praví: "Každý umělec, který si tohoto jména zasluhuje, má odpovídající dávku řemesla". A zde, v této rukodílné počestnosti, pramení jeho hluboká básnická moudrost.
— Adolf Hoffmeister [18]

Novinář[editovat | editovat zdroj]

Po návratu z Paříže se Josef Čapek stal redaktorem Uměleckého měsíčníku (1911-1912), orgánu Skupiny výtvarných umělců, jejímž se stal členem. Po rozchodu se Skupinou vstoupil do výtvarného spolku Mánes, kde byl v letech 1913-1914 spoluredaktorem jeho časopisu Volné směry.V čísle 17/1913 uveřejnil svou nejzávažnější esej Tvořivá povaha moderní doby, ve které vyjádřil nejen svůj názor na moderní umění, ale i na samu podstatu umělecké tvořivosti.[19] V roce 1918 se stal redaktorem Národních listů a v letech 1918-1920 redigoval časopis Nebojsa. V roce 1921 spolu s bratrem Karlem Národní listy opustil a stal se na 18 let (až do svého zatčení v roce 1939) redaktorem a výtvarným kritikem Lidových novin. Působil i jako karikaturista a přispíval do mnoha dalších deníků a časopisů.[6]

Výtvarník[editovat | editovat zdroj]

Člen výtvarných skupin[editovat | editovat zdroj]

Josef Čapek byl spoluzakladatel Skupiny výtvarných umělců, která vznikla v roce 1911.[20] (Členy Skupiny byli např. Václav Beneš, Emil Filla, Otakar Kubín.) Na konci roku 1912 bratři Čapkové Skupinu opustili a znovu vstoupili do Mánesa. V roce 1921 Josef Čapek přešel do skupiny Tvrdošíjní. (Dalšími členy byli např. Rudolf Kremlička, Václav Špála a Jan Zrzavý.)[7]

Díla Josefa Čapka na výstavách[editovat | editovat zdroj]

Výběr nejdůležitějších výstav:

  • Leden 1912: první výstava Skupiny v pražském Obecním domě. Josef Čapek se zúčastnil se svými díly Matka s dítětem (Matka česající dítě, 1911) a Služka (1911). Výstava se nesetkala s pochopením tisku a díla (včetně Čapkova) byla přirovnána k malbám neolitickým nebo dětským.[21]
  • Podzim 1912: druhá výstava Skupiny. Čapek vystavil kubistické Přístav v Marseille a Marseille (1912)
  • březen 1914: osm kubistických olejomaleb na 45. výstavě SVU Mánes
  • 16. června 1917 v Berlíně vyšlo dvojčíslo časopisu Die Aktion věnované Josefu Čapkovi s reprodukcemi kreseb a původními otisky jeho linorytů.
  • březen 1918: ve Weinertově umělecké a aukční síni[p 4] proběhla výstava s názvem A přece! Výstava několika tvrdošíjných, kam přispěl 31 obrazy, uhlokresbami, linoryty a litografiemi i Josef Čapek, který byl současně organizátorem výstavy.
  • 1921: čtyři Tvrdošíjní – Josef Čapek, Vlastislav Hofman, Václav Špála a Jan Zrzavý v Berlíně a jiných německých městech. Představil zde své nové obrazy malované pod vlivem civilismu (např. Na obvodu města, Předměstské zahradnictví…).
  • jaro 1923: účast na výstavě Tvrdošíjných v Krasoumné jednotě (dnes Dům umělců)[22]
  • říjen 1924: první samostatná výstava Josefa Čapka v pražské Krasoumné jednotě - dnes Dům umělců (jako šestá výstava Tvrdošíjných).[23] Bylo zde vystaveno 106 olejů z let 1910 až 1924, 116 temper, akvarelů, kreseb a grafiky, včetně knižních obálek. V listopadu byl výběr z pražského souboru vystaven v Brně v pavilónu Klubu výtvarných umělců Aleš.[24] Zároveň vyšla v Musaionu V. monografie o Josefu Čapkovi s úvodním textem Karla ČapkaVáclava Špály.
  • 1979: souborná výstava díla Josefa Čapka v Jízdárně Pražského hradu
  • říjen 2009 - leden 2010: souborná výstava díla Josefa Čapka v Jízdárně Pražského hradu [25]

Umělecký vývoj[editovat | editovat zdroj]

Rané období[editovat | editovat zdroj]

Z raného období (před cestou do Paříže 1910) se zachovalo jen málo děl Josefa Čapka:

  • Portrét Karla Čapka (1907, pastel)

V Trocadéru objevil během studijního pobytu v Paříži (1910-1911) umění přírodních národů, domorodé umění Afriky a Oceánie. Studium těchto uměleckých projevů a jeho teoretické zpracování bylo jeho první velkou samostatnou prací. V sochách přírodních národů objevil hodně podstatných prvků pro současnou uměleckou tvorbu i pro povahu umění vůbec.

Od návratu z Paříže do dvacátých let[editovat | editovat zdroj]

Po dílech inspirovaných fauvismem z roku 1911 (Matka a Služka) začal od roku 1912 s kubistickými pokusy (Přístav v Marseille a Marseille, 1912). Přechod mezi krajinami z roku 1912 a kubistickými postavami z roku 1913 vyznačuje obraz Novostavba s motivem městské periferie, komponované do pravého úhlu, s dominantou kandelábru s obloukovou lampou. Jeho vrcholným dílem roku 1913 je Ženský akt, ve kterém se tělo ženy proměňuje ve strunný nástroj; obraz spojuje prvky analytického a syntetického kubismu. Kubistické tvarosloví využíval s volností a smyslem pro humor, nevyhýbal se ani neobratnostem charakteristickým pro naivní umění.[7]

V roce 1917 objevuje nové tematické okruhy - námořníky a nevěstky. Příklad: Námořník (Afrika) (1917), Nevěstka s velkým kloboukem (1918).

Dvacátá léta[editovat | editovat zdroj]

V roce 1920 vystavoval své obrazy Piják, Kuřák v krajině a Muž se zavázanou rukou na druhé výstavě Tvrdošíjných. Jde o plastické zjednodušené postavy ostrých tvarů ve skutečném prostoru. Expresívní špičaté formy a charakteristický kolorit zdůrazňují povahu figur a jejich psychologické rozpoložení. Kromě nich používal také zakulacené hladké formy, ale i výraznou konturu a prudké světelné kontrasty. Kolem roku 1923 se začalo v jeho malířské tvorbě projevovat období „chlapů“. Začal je obraz Hadráři, ukončila je malba Dřevěný muž (1927). Maloval často žebráky, lůzu, postavy ze společenské spodiny vzbuzující podezření a strach. Hlavní výrazovým prostředkem se teď stala expresívní obrysová čára a magické světlo, které vytváří atmosféru tajemnosti a dramatického napětí. Barva svou symbolikou podtrhuje obsahové vyznění obrazu.

Ke konci dvacátých let psal pro dceru Alenku Povídání o pejskovi a kočičce a jeho malířská tvorba se od "chlapů" obrací k dětem.[26] Mezi obrazy s dětskými tématy patří např. Dva kluci s míčem (1928), Děvčátko s jahodami (1930). Dětská témata neopouštěl ani později - Dětské hry (1937).

Třicátá léta[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1931 vytvářel Josef Čapek obrazy s tématem honitby a myslivců. Příklad: Myslivci (1934, původně v majetku Olgy Scheinpflugové)[27]

V roce 1933 namaloval J. Čapek obraz Mrak, kterým otevřel nové téma cesty a poutníků. Tento obraz lze také interpretovat jako předzvěst budoucího vývoje světa. Dalším příkladem tématu cesty je třeba Krajina s křížem a holuby (1937).[7]

V letech 1933–1937 vytvořil cyklus Nocí s objímajícími se milenci na pozadí hvězdného nebe. Šlo o pět kompozic v černé, červené, hnědé, zelené a modré dominantě, které naplňoval erotický půvab, lyrická snivost a touha po hvězdách.

Antifašista[editovat | editovat zdroj]

Po nástupu Adolfa Hitlera k moci reagoval Josef Čapek, stejně jako jiní umělci, na změněnou politickou situaci. Publikoval v novinách kresby z cyklu Ve stínu fašismu.

V roce 1937 vyšly knižně s předmluvou Josefa Hory Diktátorské boty – kresby otiskované v Lidových novinách.[28] O rok později jako reakci na občanskou válku ve Španělsku vytvořil cyklus satirických kreseb Modern times.[29] Tíživá atmosféra se odráží i v obrazech Ohníčky (1937), Těžko (1937) nebo v Krajině s křížem a holuby (1937). V tomto roce visely jeho obrazy v expozici československého umění v londýnské Mayor Gallery a v roce 1938 na výstavě českých malířů Carnegieho muzea v Pittsburghu. Posledními malířskými cykly, které vytvořil byly cykly Oheň (1938–1939) a Touha (1939). Čapek tak s bolestným smutkem protestoval proti Mnichovské dohodě. Názvy obou cyklů vznikly až po válce (v roce 1945) u příležitosti výstavy v Umělecké besedě. Jsou obdivuhodně rozsáhlé, obsahují téměř 70 olejomaleb a přes 300 kreseb. Ze zamýšleného třetího cyklu, který měl oslavovat vítězství nad nacismem, se dochoval jen náčrt tužkou: motiv kohouta, vítajícího nový den.

Práce pro divadlo[editovat | editovat zdroj]

Divadelní hry[editovat | editovat zdroj]

Viz Literární dílo.

Scénografie[editovat | editovat zdroj]

Jako jevištní výtvarník debutoval 25. ledna 1921 kostýmní výpravou ke hře Karla Čapka R. U. R. na pražském Národním divadle.[30] V dubnu 1921 potom navrhl scénu k Heibergově hře Tragédie lásky, v červnu k Lenormandovu Tournée a v listopadu 1921 k dramatu Julia Zeyera Stará historie.

V roce 1922 vytvořil čtyři divadelní výpravy, v roce 1923 šest a do roku 1932, kdy svou scénografickou tvorbu ukončil, celkem šestapadesát. Jako jevištní výtvarník spolupracoval hlavně s Národním divadlem v Praze,[31] ale také s tehdejším Státním divadlem v Brně a s Městským divadlem na Vinohradech.

Pro pražskou premiéru hry Ze života hmyzu v Národním divadle (8. 4. 1922) navrhl scénu a kostýmy, ve kterých uplatnil své umění výtvarné zkratky a stylizace.[32] V „motýlí“ části scénu zaplnil motivy barevných květin a pestrých kol, v Mravencích a Kořistnících pak převažovala zelená a černá stylizovaná vegetace. Poprvé zde také použil kruhový horizont s transparentním závěsem, na který promítal barevné projekce: blesky, duhová spektra, černé kouřící komíny… Výjevy na scéně tak vystihoval a komentoval. Neusiloval o vytvoření nových, specificky jevištních výtvarných prostředků a postupů, vycházel z moderní malby, jejíž problémy aplikoval na scénografii. Kostýmními návrhy vytvářel vyhraněné typy, jejichž přesnou charakteristiku vyhrotil až do lehké karikatury. Jeho kostýmy a masky hmyzích podob plastickými úpravami měnily hercovu tvář a podobu do groteskních tvarů.

Jeho výtvarná spolupráce s divadlem vyvrcholila v polovině 20. let. V letech 1923–1927 vytvářel na scéně spíše reálná prostředí, moderně stylizovaná. V návrzích pro sociální dramata Henri Ghéon a Chléb (1922) se podle expresionistických zásad držel určujícího barevného tónu: prospekt, kulisy, rekvizity i kostýmy odstupňoval do různých odstínů barvy mouky, chleba a pytloviny. V Aristofanově Ženském sněmu (1923) použil jasnou barevnost a poněkud rustikální ornamentiku kostýmů, v Romainsově Prostopášníku (1924) zase vycházel ze secese.

Památník bratří Čapků v Praze 2 od Pavla Opočenského

Literární dílo[editovat | editovat zdroj]

Společně s bratrem Karlem[editovat | editovat zdroj]

Samostatná tvorba[editovat | editovat zdroj]

  • 1917 Lélio – Sbírka povídek, první samostatná kniha Josefa Čapka, autor se zamýšlí nad nepoznatelností smyslu života, vydala Kamilla Neumannová, Praha
  • 1920 Nejskromnější umění - Eseje, do kterých shrnul úvahy, publikované 1918 až 1920. Šlo o kombinaci poetického fejetonu s estetickou esejí. Psal např. o vývěsních štítech drobných obchodníků, o staré pohovce, podobizně stařenky Rafaela Jörka. Vydalo Aventinum, Praha
  • 1923 Pro delfína - Sbírka povídek, vydal Bohuslav Reynek, Petrkov
  • 1923 Země mnoha jmen - Divadelní hra – přebírá pesimismus z Lélia; hlavní otázkou je, zda lze člověka mravně obrodit. Pro použití motivu Atlantidy je dílo řazeno do fantastické literatury.[34] Vydal Otakar Štorch-Marien, Praha
  • 1923 Málo o mnohém - Fejeton, vydalo Aventinum, Praha
  • 1924 Umělý člověk - Ilustrovaný fejeton, vydalo Aventinum, Praha
  • 1928 Ledacos - Fejetony, vydal Otakar Štorch-Marien, Praha
  • 1929 Povídání o pejskovi a kočičce: jak spolu hospodařili a ještě o všelijakých jiných věcech - pohádková knížka, příhody pejska a kočičky, kteří spolu žijí a hospodaří. Vydal Otakar Štorch-Marien, Praha
  • 1930 Stín kapradiny - Povídka - balada o pronásledování dvou pytláků, kteří zavraždili lesníka a schovávají se v šumavských lesích. Postupně se jich zmocňují výčitky svědomí, nezapadají ani do světa spořádaných lidí, ani do světa přírody. Nakonec je jeden z nich zastřelen četníky, druhý páchá sebevraždu. Této knížce byla udělena státní cena za rok 1931.[35] Vydalo Aventinum, Praha
  • 1932 Dobře to dopadlo aneb Tlustý pradědeček, lupiči a detektivové - Dramatizace pohádky O tlustém pradědečkovi z knihy Karla Čapka Devatero pohádek, hudbu složil Jaroslav Křička. Vydal František Borový, Praha
  • 1936 Kulhavý poutník (co jsem na světě uviděl) Esej, filosofické úvahy o smyslu života a umění. Vydal František Borový, Praha
  • 1938 Umění přírodních národů - Autorova nejrozsáhlejší a významem nejdůležitější kniha o výtvarném umění, do které shrnul své poznatky a úvahy o domorodém umění Afriky a jiných světadílů. Obálka a vazba František Muzika, vydal František Borový, Praha
  • 1946 Básně z koncentračního táboraBásně vycházející z konkrétních zážitků i vzpomínek a upínající se k existenciální reflexi údělu člověka vydaného vládě zla. Verše jsou vzdálené optimistickému patosu a rétorice. Uspořádal Vladimír Holan, posmrtně vydal František Borový, Praha.
  • 1947 Psáno do mraků (1936-1939)aforismy. Posmrtně vydal František Borový, Praha
  • 1954 Povídejme si, děti – z příspěvků psaných v letech 1929-1933 pro Dětský koutek Lidových novin, vydáno posmrtně péčí Miroslava Halíka

Knižní grafika[editovat | editovat zdroj]

6. února 1919 vyšlo v časopisu Červen dílo Guillauma Apollinaira Pásmo v překladu Karla Čapka s 12 linoryty Josefa Čapka. V knižní podobě, s 15 linoryty, vyšlo toto dílo v nakladatelství F. Borového v dubnu téhož roku.

V roce 1919 se J. Čapek také více začal věnovat knižní grafice. Spolupracoval s Bohuslavem Reynkem a Josefem Florianem.

První knižní obálku vytvořil již v roce 1918 k Neumannově sbírce Horký van. Do roku 1938 vyšlo Josefu Čapkovi na sto padesát obálek. Téměř vždy pracoval s linorytem, i proto, že vyžaduje „jen velké formy, nedovoluje zabřednouti do podřadných ozdůbek a detailů“ (Mráz 1987: 96), požaduje to nejzákladnější a hrubší, působí elementárně, což odpovídalo podstatě moderního umění. Čapkova „obálkářská“ tvořivost se naplno rozběhla v roce 1920. Pro Karla Čapka navrhl linoryty na obálky her Loupežník (Aventinum, 1920) a R. U. R. (Otakar Štorch-Marien, 1921), ke knihám Kritika slov (B. M. Klika, 1920) a Francouzská poezie nové doby v překladech Karla Čapka (František Borový, 1920), pro sestru Helenu k vyprávění Malé děvče (Otakar Štorch-Marien, 1920), pro S. K. Neumanna ke knize úvah o novém umění Ať žije život! (František Borový, 1920) k básním Josefa Nemasty, F. Němce a Hugo Sonnenscheina, prózám Francise Jammese, Marie Pujmanové a Julese Romainse atd. Každá jeho obálka byla tvarově a barevně jiná, vždy šlo o originál, který příznačným způsobem uváděl danou knihu.

V roce 1921 vydalo nakladatelství Aventinum hru bratří Čapků Ze života hmyzu s jeho obálkou. Vyšly i další knihy, na jejichž výtvarném zpracování se podílel: nejčastěji šlo o hry a novely jeho bratra Karla, ale vytvořil obálky i pro jiné autory Aventina. Od roku 1922 začaly v jeho knižních ilustracích převládat kresby nad linoryty. Kresby se lépe hodily k fejetonu, epické próze nebo divadelní hře. Byly jednoduché, základ tvořila kontura, prostý obrys, který však má u Čapka značnou rozmanitost: silný, rozpačitě tenký, dynamický, prudký, klidný, ostrý…

Jeho příklon k tvorbě pro děti kolem roku 1928 je patrný i v jeho knižní grafice. V tomto období ilustroval nejčastěji knihy pro nejmenší čtenáře: např.:

Vtipnými kresbami doprovodil také knihy Karla Čapka:

Filmografie[editovat | editovat zdroj]

Na náměty Josefa Čapka byla natočena řada krátkých filmů, tři televizní inscenace a jeden celovečerní film.[36]

  • 1950: O pyšné noční košilce, Jak pejsek s kočičkou myli podlahu (režie Eduard Hofman, mluvil Karel Höger)
  • 1951: Jak si pejsek roztrhl kalhoty, Jak si pejsek s kočičkou dělali dort , O panence, která tence plakala, O pejskovi a kočičce jak psali psaní, (režie Eduard Hofman, mluvil Karel Höger)
  • 1955: Jak je svět zařízen (režie Eduard Hofman, mluvil Karel Höger)
  • 1956: Hrajeme si, Už je ráno (režie Eduard Hofman, mluvil Karel Höger)
  • 1970: O tlustém pradědečkovi (TV inscenace, režie Pavel Kraus, hlavní role Ladislav Pešek)
  • 1973: Ze života hmyzu (TV inscenace, režie Jan Matějovský)
  • 1977: Jak pejsek s kočičkou myli podlahu ("Як песик і кошеня мили підлогу"; Ukrajina, režie Alla Gračovová)
  • 1984 Tlustý pradědeček (TV inscenace, režie Věra Jordánová, hlavní role Rudolf Hrušínský)
  • 1985 Stín kapradiny (film, režie František Vláčil)

Ve filmu Na břehu dnů (1983, režie Bohuslav Musil, mluvil Rudolf Hrušínský a Ladislav Mrkvička) byly použity dokumentární záběry Karla a Josef Čapka. Ve filmu Člověk proti zkáze (1989, režie Štěpán Skalský) hrál Josefa Čapka František Řehák.

Zajímavost[editovat | editovat zdroj]

Jak dosvědčil jeho bratr Karel, byl Josef Čapek pravým autorem slova „robot“, které bylo přejato do mnoha jazyků na celém světě a je jedním z nejvíce používaných výrazů v oblasti moderních technologií. Karel Čapek tento výraz původně použil pro uměle vytvořeného člověka, a sice ve své hře R.U.R.[37][38]

Galerie[editovat | editovat zdroj]


Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Poslední zpráva o jeho životě je ze 4. dubna 1945 v koncentračním táboře Bergen-Belsen a vesměs se předpokládá, že zemřel nedlouho poté. Po válce probíhalo řízení o prohlášení za mrtvého a datum úmrtí bylo stanoveno na 30. duben 1947.
  2. Jaroslav Dostál uvedl vzpomínky Jarmily Čapkové, podle kterých k prvním kontaktům mezi budoucími manžely docházelo písemně (pomocí inzerátů v tisku a dopisů) a k jejich první schůzce došlo až po čtvrt roce.
  3. Jedním ze svědků na svatbě Josefa Čapka a Jarmily Pospíšilové byl bratr Karel Čapek.
  4. Výstavní síň byla v Praze, v ulici Na příkopě 15.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. ČAPKOVÁ, Jarmila. Vzpomínky. Praha : Torst, 1998. ISBN 80-7215-046-4.  
  3. Muzeum bratří Čapků Malé Svatoňovice: Život Josefa Čapka
  4. JEŽEK, Michal. Čapek Josef. Hlasy slavných [online]. Archiv ČRo, 22.3.2017 [cit. 22.3.2017]. Dostupné online.  
  5. a b c ČAPKOVÁ, Jarmila. Vzpomínky. Praha : Torst, 1998. ISBN 80-7215-046-4.   Doslov Jaroslava Dostála
  6. a b FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 1. A–G. Praha : Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0. S. 378–381.  
  7. a b c d PEČINKOVÁ, Pavla. Josef Čapek. Praha : Svoboda, 1995. ISBN 80-205-0493-1.  
  8. Matrika VIN O15, 1917-1919, s.315 (snímek 405), svatba Josefa Čapka
  9. Slavné vily na Vinohradech, http://www.novinky.cz/cestovani/162536-obrazem-slavne-prazske-vily-vinohrady-a-vrsovice.html.
  10. Vila na Vinohradech, http://www.filmavideo.cz/index.php/architektura/182-dvojdum-capku.
  11. PETRÁŠOVÁ, Martina. Memoárová svědectví o bratrech Čapcích. Brno, 2006. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Jiří Poláček. Dostupné online.
  12. www.vets.cz
  13. a b Koncentračními tábory prošli i velcí malíři Josef Čapek a Emil Filla. iDNES.cz [online]. 2015-04-23 [cit. 2016-06-12]. Dostupné online.  
  14. ČAPKOVÁ, Jarmila. Vzpomínky. Praha : Torst, 1998. ISBN 80-7215-046-4. S. 331.  
  15. Rudolf Pellar na setkání u symbolického hrobu Josefa Čapka na Vyšehradě, 22.4.2010: Osobnosti: Společnost bratří Čapků. www.bratri-capkove.cz [online].  [cit. 2016-06-12]. Dostupné online.  
  16. BEZR, Ondřej. Pejsek a kočička mají ještě autorská práva chráněna, Mein Kampf je volný. iDNES.cz [online].  [cit. 2016-02-27]. Dostupné online.  
  17. HEFTLINK Josef Čapek. Česká televize [online].  [cit. 2016-01-02]. Dostupné online.  
  18. Adolf Hoffmeister: Josef Čapek a jeho scénicky výtvarné dílo In: Josef Träger a red. : Divadelní zápisník, ročník I., 19451946, vyd. Sdružení pro divadelní tvorbu v Umělecké besedě, Praha, str. 99
  19. TICHÝ, Martin. Šaldův střet s předválečnou modernou. In Brno : Filozofická fakulta Brněnské univerzity Dostupné online. S. 6.
  20. [https://is.muni.cz/el/1433/podzim2005/VV031/FISkupiny.pdf Informační systém Masarykovy univerzity: Umělecké spolky
  21. Umělecká výstava v Obecním domě'. Národní politika [online]. 1912-01-12 [cit. 2016-06-12], s. 8. Dostupné online.  
  22. Národní listy, 30.3.1923, s.4
  23. [Národní politika, 28.10.1924, s.10]
  24. Národní politika, 19.11.1924, s.10
  25. HN: Josef Čapek na Hradě se zařadil mezi nejnavštěvovanější výstavy
  26. JEŽEK, Michal. Josef Čapek oslavil 130. narozeniny. Milují ho i čínské děti. Rádio Junior [online]. Český rozhlas, 23.3.2017 [cit. 25.3.2017]. Dostupné online.  
  27. Aukce obrazu Myslivci
  28. Např.: Lidové noviny, 2.2.1937, s.9
  29. Např. Lidové noviny, 9.10.1938, s.9
  30. Národní divadlo, archiv, R.U.R.
  31. ND archiv, soupis inscenací J. Č.
  32. Národní divadlo, archiv: Ze života hmyzu
  33. HNILIČKA, Přemysl. Zvuková dokumentace českého divadla do roku 1945. Brno, 2003. Diplomová práce. Masarykova univerzita, filosofická fakulta. Vedoucí práce Julius Gajdoš. Dostupné online.
  34. ADAMOVIČ, Ivan; NEFF, Ondřej. Slovník české literární fantastiky a science fiction. Praha : R3, 1995. ISBN 80-85364-57-3. Kapitola Čapek, Josef, s. 51.  
  35. Státní cena za literaturu - laureáti [online]. www.ucl.cas.cz, [cit. 2016-02-27]. Dostupné online.  
  36. Filmová databáze FDb.cz: Josef Čapek - filmografie
  37. Lidové noviny, 24. prosince 1933, s. 12, Karel Čapek: O slově robot
  38. MARGOLIUS, Ivan. The Robot of Prague. Newsletter, The Friends of Czech Heritage no. 17. Autumn 2017, s. 3 - 6. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Čeští spisovatelé 20. století. Praha : Československý spisovatel, 1985. S. 67–71.  
  • Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež / redakce Otakar Chaloupka. Praha : Albatros, 1985. S. 57–60.  
  • Dějiny české literatury. IV. Literatura od konce 19. století do roku 1945 / hlavní redaktor Jan Mukařovský. 1. vyd. Praha : Victoria Publishing, 1995. 714 s. ISBN 80-85865-48-3. S. 612.  
  • OPELÍK, Jiří. Josef Čapek (2. vydání). Praha : Triáda 2017. 344 s.
  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 1. A–G. Praha : Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0. S. 378–381.  
  • ŠEBOROVÁ, Silvie. Ostýchavý ctitel. Živá historie. červenec-srpen 2009, s. 66-67.  
  • ŠULCOVÁ, Marie. Čapci, Ladění pro dvě struny, Poločas nadějí, Brána věčnosti. Praha: Melantrich 1993-98 ISBN 80-7023-267-6, 80-7023-279-X, 80-7023-165-3, 80-7023--245-5
  • ŠULCOVÁ, Marie. Prodloužený čas Josefa Čapka. Praha: Paseka 2000 ISBN 80-7185-332-1
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 182–183.  
  • VALTROVÁ, Marie. Kronika rodu Hrušínských. Praha: Odeon, 1994, str. 69, 260, ISBN 80-207-0485-X
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 10. sešit : Č–Čerma. Praha : Libri, 2008. 503–606 s. ISBN 978-80-7277-367-1. S. 524–528.  
  • THIELE, Vladimír, a kol. Josef Čapek a kniha : září - říjen 1950 / báseň Nad knižními obálkami Josefa Čapka napsal Vladimír Thiele. Praha : Čs. spisovatel, 1950. 33 s.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]