William Shakespeare

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
William Shakespeare
Narození pokřtěn 26. dubna 1564
Stratford nad Avonou
Úmrtí 23. dubna 1616
Stratford nad Avonou
Národnost Angličan
Stát Anglie Anglie
Období 15911612
Významná díla Hamlet
Romeo a Julie
Zkrocení zlé ženy
Macbeth
Manžel(ka) Anne Hathaway
Děti Susanna, Hamnet a Judith
Vlivy Publius Ovidius Naso
Vliv na nesčetné množství umělců
Podpis Podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Gutenberg.jpg Plné texty děl na Projektu Gutenberg
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

William Shakespeare (pokřtěn 26. dubna 1564 – zemřel 23. dubna 1616) byl anglický básník, dramatik a herec, který je široce považován za největšího anglicky píšícího spisovatele a celosvětově nejpřednějšího dramatika.[1] [2] [3] Je často nazýván anglickým národním básníkem a „bardem z Avonu“.[4] Dochovalo se jemu připsaných přibližně 38 her (včetně těch, na kterých asi s někým spolupracoval), 154 sonetů, dvě dlouhé epické básně a několik dalších básní, z nichž některé jsou nejistého autorství. Jeho hry byly přeloženy do všech hlavních živých jazyků a jsou uváděny častěji než hry jakékoliv jiného dramatika.[5]

Shakespeare se narodil a vyrůstal ve Stratfordu nad Avonou, v anglickém hrabství Warwickshire. Ve věku 18 let se oženil s Anne Hathawayovou, se kterou měl tři děti: dceru Susanna a dvojčata syna Hamnet a dceru Judith. Někdy mezi lety 1585 a 1592 začal v Londýně úspěšnou kariéru jako herec, spisovatel a částečný vlastník herecké společnosti s názvem Služebníci lorda komořího (Lord Chamberlain's Men), později známé jako Královská společnost (King's Men). Zdá se, že kolem roku 1613 ve věku 49 let odešel na odpočinek do Stratfordu, kde zemřel o tři roky později. Dochovalo se jen velmi málo záznamů ze Shakespearova soukromého života, což podnítilo značné spekulace o takových věcech, jako jsou jeho fyzický vzhled, sexuální zaměření a náboženské přesvědčení, a také zda práce, které jsou jemu přisuzovány, nebyly ve skutečnosti napsány někým jiným.[6]

Shakespeare vytvořil většinu ze svých známých prací mezi lety 1589 a 1613.[7] Některé jeho rané hry byly komedie. V dalším období vytvořil Shakespeare mnoho her na historické náměty, hlavně z anglických dějin, ale také např. velké drama Julius Caesar. Později, asi do roku 1608, pak psal své slavné tragédie, jako jsou Hamlet, Othello, Král Lear a Macbeth, které jsou považovány za vrcholná díla anglicko-jazyčné literatury.[1] V poslední fázi vytvářel pravděpodobně ve spolupráci s jinými autory tragikomedie, známé též jako romance.

Mnoho ze Shakespearových her bylo publikováno již během jeho života ve vydáních různé kvality a s různou přesností. Nicméně v roce 1623 John Heminges a Henry Condell, dva Shakespearovi přátelé a herečtí kolegové, publikovali takzvané První Folio, první konečné a souhrnné znění Shakespearových her. Je to posmrtné vydání, které zahrnuje až na dvě všechny hry, obecně připisované Shakespearovi.[8] Předmluvou k tomuto vydání byla poema od Bena Jonsona, ve které je Shakespeare prozíravě oslavován jako člověk „nejen pro tento čas, ale navěky“.[8] Ve 20. a počínajícím 21. století byly Shakespearovy práce opakovaně znovuobjevovány a upravovány na podkladě nových směrů bádání a inscenování. Jeho hry zůstávají velmi populární a jsou neustále studovány, uváděny a interpretovány v různých kulturních a politických souvislostech po celém světě.

V roce 2016, v roce 400. výročí dramatikova úmrtí, probíhají ve Velké Británii a po celém světě oslavy na počest Shakespeara a jeho díla.[9]

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí a dospělost[editovat | editovat zdroj]

Shakespearův rodný dům ve Stratfordu

William Shakespeare se narodil a vyrůstal v městečku Stratfordu nad Avonou. Byl synem Johna Shakespeara, úspěšného rukavičkáře a později i radního města Stratfordu, pocházejícího ze Snitterfieldu, a Mary Ardenové, dcery bohatého velkostatkáře.[10] Ve Stratfordu bydlela rodina v Henley Street. Shakespeare se narodil ve Stratfordu a byl pokřtěn 26. dubna 1564. Za jeho datum narození je některými autory považován 23. duben, den Svatého Jiří, neboť bylo v té době zvykem křtít chlapce tři dny po jejich narození. Existují však spekulace, že badatel z 18. století, který toto datum uvedl jako první, se mohl zmýlit. Shakespeare se narodil jako třetí dítě z osmi a byl nejstarším synem, který přežil do dospělosti.

Přestože se z tohoto období nedochovaly žádné záznamy, většina životopisců se domnívá, že Shakespeare navštěvoval ve svém rodném městě gymnázium (King Edward VI Grammar School) založené roku 1553.[11] Za vlády královny Alžběty I. měla gymnázia různou kvalitu, ale osnovy v celé Anglii určoval zákon a školy měly poskytovat intenzivní výuku latiny a klasického umění.

V 18 letech se Shakespeare oženil s 26letou Anne Hathaway. Povolení k jejich sňatku vydal církevní soud diecéze ve Worcesteru dne 27. listopadu 1582. Obřad byl pravděpodobně připraven ve spěchu, protože kancléř diecéze povolil, aby se ohlášky četly pouze jednou namísto třikrát, jak bylo zvykem. Důvodem spěšné svatby mohlo být těhotenství Anne, neboť šest měsíců poté se narodila dcera Susanna, která byla pokřtěna 26. května 1583. Další dvě děti byla dvojčata, syn Hamnet a dcera Judith, která se narodila necelé dva roky poté a byla pokřtěna dne 2. února 1585. Hamnet však zemřel z neznámých příčin ve věku jedenácti let, což možná poznamenalo Shakespearovu tvorbu. Hamnetův pohřeb se konal 11. srpna 1596.

Ztvárnění Shakespearova erbu

Po narození dvojčat Hamneta a Judithy následuje období, ze kterého o Shakespearovi nemáme prakticky žádné ověřené informace. V literatuře je toto období Shakespearova života mezi roky 1585 a 1592 označováno jako „ztracená léta“. Životopisci se snaží vysvětlit toto období mnoha spornými příběhy. Nicholas Rowe, první životopisec zabývající se Shakespearem,[12] popsal zhruba v roce 1709 stratfordskou pověst, podle které Shakespeare uprchl ze Stratfordu do Londýna, aby se vyhnul stíhání kvůli pytláctví. Podle jiného příběhu sepsaného v 18. století začal Shakespeare svou divadelní kariéru hlídáním koní návštěvníků londýnského divadla. John Aubrey tvrdil, že Shakespeare byl učitelem na venkově. Několik vědců ve 20. století přišlo s teorií, že Shakespeare mohl být zaměstnán jako učitel Alexandrem Hoghtonem z hrabství Lancashire, katolickým statkářem, který jmenoval jistého „Williama Shakeshafte“ ve své závěti. Kromě pověstí shromážděných po jeho smrti není žádný důkaz, který by podkládal tyto příběhy.

Divadelní kariéra[editovat | editovat zdroj]

Shakespeare byl již za svého života významný dramatik a básník, byl tehdy údajně známý dokonce i na českém území.[13] K prvnímu českému překladu (adaptaci) Shakespearova díla došlo v roce 1786 zásluhou Karla Ignáce Tháma, který přeložil Macbetha.[14] Světovou slávu získala jeho díla v 18. století, také zásluhou francouzských, italských a německých překladů. I v dnešní době jsou jeho dramata a komedie velmi oblíbené a jsou stále hrány po celém světě.

Není známo, kdy přesně se Shakespeare dostal do Londýna a kdy zde začala jeho divadelní kariéra. O jeho životě se dochovalo málo informací a bylo vyřčeno mnoho spekulací, dokonce o skutečném autorství jeho her. Neví se ani, kdy přesně Shakespeare začal psát, ale dobové odkazy a záznamy vystoupení ukazují, že několik jeho her bylo na londýnské scéně od roku 1592. Tehdy se objevila kritika vyslovená dramatikem Robertem Greenem, která se nachází v tiskovině vydané po jeho smrti:[15]

…there is an upstart Crow, beautified with our feathers, that with his Tiger's heart wrapped in a Player's hide, supposes he is as well able to bombast out a blank verse as the best of you: and being an absolute Johannes factotum, is in his own conceit the only shake-scene in a country.

Literární badatelé se velmi liší v názorech, jaký byl přesný smysl znění Greenových slov, ale většina z nich se shoduje, že Greene vyčítal Shakespearovi snahu být považován za autora stejné úrovně jako spisovatelé s univerzitním vzděláním, kterými byli například Christopher Marlowe, Thomas Nashe a sám Greene. Fráze zapsaná kurzívou paroduje řádek „Oh, tiger's heart wrapped in a woman's hide“ ve hře zvané The True Tragedie of Richard, Duke of York, &c., kterou Shakespeare převzal do své hry Jindřich VI., třetí část.[16] Tato fráze, společně se slovní hříčkou „shake-scene“, je považována za důkaz, že cílem Greenových narážek byl Shakespeare.

Greenův útok je první zmínkou o Shakespearově divadelní kariéře. Životopisci se dohadují, že jeho kariéra mohla začít kdykoliv od poloviny osmdesátých let 16. století do Greenovy zmínky. V letech 15931594 byla londýnská divadla zavřená kvůli epidemii moru, a tehdy Shakespeare psal poezii pod ochranou hraběte ze Southamptonu. Po této epidemii se Shakespeare stal členem nové divadelní společnosti Služebníci lorda komořího (Lord Chamberlain's Men), ve které působil jako herec a dramatik. Brzy se Služebníci stali přední dramatickou společností Londýna. Po smrti královny Alžběty I. roku 1603 získala tato společnost privilegium od nového krále, Stuartovce Jakuba I., a název společnosti byl změněn na Královská společnost (King's Men).[17]

Titulní strana prvního vydání Sonetů z roku 1609

Většinu her jemu připisovaných napsal Shakespeare asi v letech 1590-1604. Zpočátku psal hlavně komedie, později také historické hry, což byly žánry, které Shakespeare vyzdvihl na vrchol tehdejšího umění. Od roku 1598 byly v rychlém sledu uveřejňovány v tištěné podobě převážně jeho tragédie, včetně slavných her jako jsou Hamlet, Král Lear a Macbeth. Avšak až v roce 1623, sedm let po smrti Williama Shakespeara ze Stratfordu, vydali dva jeho divadelní přátelé s finanční a morální podporou příbuzných Edwarda de Vere, 17. hraběte z Oxfordu, takzvané První Folio, slavnou kolekci všech Shakespearových her včetně zhruba 20 děl do té doby nepublikovaných.

V roce 1599 se společnost Lord Chamberlain's Men přemístila do divadla Globe a Shakespeare se stal vlastníkem jedné její desetiny.[18] Díky tomu byl výrazně lépe zajištěn — předtím údajně dostával za hru asi 6 liber. Když roku 1613 divadlo Globe vyhořelo, přesunula se společnost do divadla Blackfriars.

Některé Shakespearovy hry byly vydány v roce 1594 v knižních edicích. Po roce 1598 jeho jméno získalo značný věhlas a začalo se objevovat na titulních stranách vydání autorových her, většinou však pod formou jména „Shake-Speare“. Tato forma se objevila také na prvním vydání slavných Sonetů z roku 1609. Absence Shakespearova jména v seznamu účinkujících ve hře Bena Jonsona Volpone z roku 1605 je podle některých badatelů náznakem, že se tehdy již jeho herecká kariéra blížila ke konci. Ve svém úmrtním roce 1616 byl však Shakespeare jmenován v seznamu účinkujících Jonsonových her Every Man in His Humour a Sejanus, His Fall při souhrnném vydání díla tohoto dramatika. I když souhrnné vydání jeho vlastních her, tzv. První Folio z roku 1623, jmenuje Shakespeara jako jednoho z hlavních účinkujících při představeních, byly některé ze Shakespearových her poprvé hrány až po Jonsonově dramatu Volpone. Nemůžeme tedy přesně určit, které role Shakespeare vlastně hrál. V roce 1610 John Davies z Herefordu napsal, že „dobrý Will“ hrál „královské“ role. Roku 1709 se Rowe domníval, že Shakespeare hrál ducha Hamletova otce v dramatu Hamlet. Podle pozdějšího názoru hrál také Adama ve hře Jak se vám líbí. Badatelé mají určité pochyby o správnosti těchto informací.

Shakespeare během své kariéry pobýval v Londýně a ve Stratfordu. Roku 1596, tedy rok před tím, než koupil New Place, nový domov pro jeho rodinu ve Stratfordu, žil Shakespeare na farnosti Svaté Heleny v ulici Bishopsgate, severně od Temže. Roku 1599 se přestěhoval na druhý břeh řeky do Southwarku. Tehdy jeho společnost postavila divadlo Globe. Roku 1604 se přestěhoval nazpět na severní břeh řeky. Tam si pronajal byt od francouzského hugenota jménem Christopher Mountjoy, který byl výrobcem dámských paruk a jiných pokrývek hlavy.

Podle Shakespearových nákupů a investic můžeme usoudit, že se z něj stal vcelku bohatý muž. Již v roce 1597 koupil druhý největší dům ve Stratfordu, tzv. New Place, a z roku 1613 se dochovala smlouva s jeho dvěma podpisy na koupi domu v londýnském předměstí Blackfriars. Shakespearova dramatická tvorba však skončila kolem roku 1613 a on se vrátil za manželkou a dcerami do svého rodného městečka, kde zůstal až do smrti.

Poslední roky a smrt[editovat | editovat zdroj]

Památník ve Stratfordu

Po letech 1606-1607 napsal Shakespeare podle některých badatelů jen málo svých her a žádná hra napsaná po roce 1613 mu již není připisována. Poslední tři jemu připisované hry asi nenapsal sám, spolupracoval na nich pravděpodobně s Johnem Fletcherem. Asi už v roce 1613 se vrátil do svého rodného městečka. Nicholas Rowe byl první životopisec, který uvedl, že Shakespeare několik let před svou smrtí odešel zpět do Stratfordu.[19] Nicméně Shakespeare nadále sporadicky navštěvoval Londýn. V dubnu 1613 koupil strážní domek v Blackfriarském převorství a v listopadu 1614 byl několik týdnů v Londýně se svým zetěm Johnem Hallem.

Shakespearův hrob

Je známo, že Shakespearova starší dcera Susanna se v roce 1607 provdala za lékaře Johna Halla. Mladší dcera Judith, která se nikdy nenaučila číst a psát, se dva měsíce před Shakespearovou smrtí vdala za Thomase Quineyho, obchodníka s vínem.

Shakespeare zemřel 23. dubna 1616. Ve své poslední vůli zanechal své starší dceři Susanně značné množství majetku. Podmínkou bylo, aby jej předala nedotčený svému prvnímu synovi. Shakespearova manželka, v literatuře většinou zvaná Anne Hathaway, je v jeho dochované závěti zmíněna jen jako dědička „druhé nejlepší postele“. Manželé Hallovi měli jen jedno dítě, dceru Alžbětu, která se dvakrát provdala, ale zemřela bezdětná v roce 1670. Quineyovi měli tři děti, ale všechny zemřely bez potomků. Tak v roce 1670 Shakespearův rod zanikl.

Shakespeare byl pohřben před oltářem v kostele „Holy Trinity Church“ ve Stratfordu dva dny po smrti. Možná již před rokem 1623 byl pořízen jeho památník, na kterém byl Shakespeare pravděpodobně až později vyobrazen v gestu psaní. Plaketa na něm jej srovnává s postavou řecké mytologie Nestorem, filozofem Sokratem a básníkem Vergiliem, tedy se žádným tehdy známým slavným dramatikem. Shakespearovi je věnováno mnoho jiných památníků po celém světě.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

William Shakespeare je nejvýznamnějším autorem vrcholného období renesance. Jeho dílo je zcela světské, bez zjevných náboženských motivů. Pro jeho dramata je typický tzv. blankvers — nerýmovaný verš, sestávající z pěti jambických stop. Své "Sonety" napsal Shakespeare formou anglického sonetu, tj. podle rýmového schématu ababcdcdefefgg či abbacddceffegg apod. Přelomový byl nejenom jeho styl psaní, ale také to, že postavy jeho her již nejsou tak středověké, jako byly u jeho předchůdců a některých současníků. Nedodržoval trojí jednotu času, místa a děje.

Ve svých dílech zobrazuje Shakespeare ženy jako emancipované osobnosti, které si dovolují odporovat mužům a mít vlastní názor. To nebylo v tehdejší době ještě zcela obvyklé. Autor musel mít odvahu a nebát se porušení konvencí, i když mu v tom "hrála do noty" skutečnost, že působil v Anglii za vlády velmi inteligentní, vzdělané a energické královny Alžběty I. Ženy v Shakespearových hrách také vynikají čestností, hrdostí a půvabem.

Shakespearova díla obsahují řadu faktických omylů, někdy zřejmě záměrných, někdy možná jen zdánlivých. Tak například ve hře Zimní pohádka se část děje odehrává kromě v Itálii také v „Čechách (Bohemia) – pusté zemi u moře“.[20]

Hry[editovat | editovat zdroj]

Procesí postav z Shakespearových her od neznámého autora

Většina dramatiků tohoto období v určitém okamžiku své tvorby spolupracovala s ostatními, a kritici se shodují, že Shakespeare dělal totéž, a to většinou na začátku a na konci své kariéry.[21] Některé přípisy, jako je Titus Andronicus a rané historické hry zůstávají kontroverzní, zatímco Dva vznešení příbuzní a ztracený Cardenio mají dobře doloženou soudobou dokumentaci. Textový rozbor rovněž podporuje názor, že několik her bylo revidováno jinými spisovateli po tom, co byly původně napsány.

Nejstarší dochovaná Shakespearova díla jsou Richard III. a tři díly Jindřicha VI., napsané na počátku 90. let 16. století během módy pro historická dramata. Je náročné datovat Shakespearovy hry, ale studie textů naznačují, že Titus Andronicus, Komedie omylů, Zkrocení zlé ženy a Dva šlechtici z Verony také mohou také patřit k tomuto nejranějšímu Shakespearovu období [22] Jeho první historické hry, který silně těží z publikace Kronika Anglie, Skotska a Irska Raphaela Holinsheda z roku 1587,[23] dramatizují destruktivní výsledky slabé či zkorumpované vlády a byly interpretovány jako ospravedlnění pro nástup dynastie Tudorovců.[24] V raných hrách byl Shakespeare ovlivněn pracemi jiných alžbětinské dramatiků, zejména Thomase Kyda a Christophera Marlowa, tradicemi středověkého dramatu a Senecovými hrami.[25] Komedie omylů také vychází z klasických modelů, ale např. nebyl nalezen žádný zdroj pro Zkrocení zlé ženy, ačkoli ta souvisí s jinou hrou stejného jména a může pocházet ze lidového příběhu.[26] Stejně jako Dva šlechtici z Verony, v nichž se objevují dva kamarádi schvalující znásilnění,[25][26] tak i Zkrocení , příběh o zkrocení ženy nezávislého ducha mužem, někdy trápí moderní kritiky a režiséry.[27]

Oberon, Titania a Pukck s tančícími vílami. William Blake, asi 1786, Tate Britain.

Shakespearovy časné klasické a italské komedie, které obsahují úzké dvojité zápletky a přesné komické sekvence, ustupují v polovině 90. let 16. století k romantické atmosféře jeho nejuznávanějších komedií.[28] Sen noci svatojánské je vtipná směs romantiky, pohádkové magie a komických scén z podsvětí.[29] Shakespearova další, neméně romantická komedie, Kupec benátský, obsahuje ztvárnění pomstychtivého židovského lichváře Shylocka, které odráží tehdejší alžbětinských pohled, ale může se zdát hanlivé pro moderní publikům.[30] [31] Vtipy a slovní hříčky z Mnoho povyku pro nic,[32] okouzlující venkovské prostředí Jak se vám líbí a živé veselí z Večeru tříkrálového kompletuje sled Shakespearových velkých komedií.[33] Po lyrickém Richardu II, napsaném téměř celý ve verších, Shakespeare představil komediální prózu v historických hrách pozdních 90. let 16. století, Jindřicha IV., část 1 a část 2 a Jindřicha V. Jeho postavy jsou stále složitější a něžnější, když přepíná obratně mezi komickými a vážnými scénami, mezi prózou a poezií a dosahuje příběh patřící k jeho zralému dílu.[34] [35] Toto období začíná a končí dvěma tragédiemi: Romeo a Julie, slavná romantická tragédie sexualitou nabitého dospívání, lásky a smrti; [36] [37] a Julius Caesar — založený na překladu Plutarchových Životopisů slavných Řeků a Římanů Thomasem Northem z roku 1579, — který zavádí nový druh dramatu.[38] [39] Podle shakespearovského vědce Jamese Shapira v Juliovi Caesarovi „se začali navzájem ovlivňovat různé oblasti politiky, charaktery, niternosti, současné událostí, a to i Shakespearovy vlastní úvahy o aktu psaní“.[40]

Hamlet, Horatio, Marcellus, a Duch Hamletova otce. Henry Fuseli, 1780-5, Kunsthaus Zürich.

Na počátku 17. století Shakespeare napsal takzvané „problémové hry“ Něco za něco, Troilus a Kressida, Dobrý konec vše napraví a několik jeho nejznámějších tragédiích.[41] Mnoho kritiků věří, že Shakespearovy největší tragédie reprezentují vrchol jeho umění. Titulární hrdina jedné z Shakespearových nejznámějších tragédií, Hamlet, je pravděpodobně diskutován více než kterákoliv jiná Shakespearova postava, a to zejména pro jeho slavný monolog, který začíná „Být či nebýt, to je otázka“.[42] Na rozdíl od introvertního Hamleta, jehož fatální chybou je váhání, hrdinové tragédií, které následovaly, Othella a Krále Leara, jsou zničeny ukvapenými chybami v úsudku.[43] Děj Shakespearových tragédií často závisí na takových fatálních chybách či nedostatcích, které převrátí řád a zničí hrdinu a ty, které miluje.[44] V Othellovi darebák Jago podněcuje Othellovu žárlivost až do bodu, kdy zavraždí nevinnou ženu, která ho miluje.[45] [46] V Králi Learovi se starý král dopouští tragické chyby, tím že se vzdá svých pravomocí, a zahájí události, které vedly k mučení a oslepení hraběte z Gloucesteru a vraždu Learovy nejmladší dcery Cordelie. Podle kritika Franka Kermoda, „hra nenabízí ani kladné postavy ani nenabízí publikum jakoukoliv úlevu od jeho krutosti“.[47] [48] [49] V Macbethovi, nejkratší a nejzhuštěnější Shakespearově tragédií,[50] nekontrolovatelné ambice navedou Macbetha a jeho manželku, lady Macbeth, že zavraždí právoplatného krále a uchvátí trůn až do té doby, dokud je nezničí na oplátku jejich vlastní vina.[51] V této hře Shakespeare přidává ke tragické struktuře nadpřirozený prvek. Jeho poslední velké tragédie Antonius a Kleopatra a Coriolanus, obsahují některé z nejlepších Shakespearových veršů a básník a kritik T. S. Eliot je považuje za jeho nejúspěšnější tragédie.[52] [53] [54]

Ve svém posledním období se Shakespeare obrátil k romantice a tragikomediím a dokončil tři další hlavní hry: Cymbelína, Zimní pohádku a Bouři, stejně jako Perikla ve spolupráci. Méně chmurné než tragédie, tyto čtyři hry mají sice vážnější tón než komedie z 90. let, ale i oni skončí usmířením a odpuštěním potenciálně tragických pochybení.[55] Někteří kritikové viděli v této změně nálady důkaz klidnějšího pohledu na život ze strany Shakespeara, ale mohou pouze odrážet tehdejší divadelní módu.[56] Shakespeare spolupracoval na dvou dalších dochovaných hrách, Jindřichovi VIII. a Dvou vznešených příbuzných pravděpodobně s Johnem Fletcherem.[57]

Uvádění her[editovat | editovat zdroj]

Není jasné, pro které společnosti Shakespeare napsal své rané hry. Titulní strana vydání Titus Andronicus 1594 odhaluje, že hra byla provedena třemi různými hereckými společnostmi.[58] Od morové epidemie v letech 1592-3 byly Shakespearovy hry prováděny ve své vlastní společnosti v The Theatre a divadle Curtain ve čtvrti Shoreditch, ležícím severně od Temže.[59] Londýňané se tam hrnuli, aby viděli první část Jindřicha IV., což zaznamenal tehdejší spisovatel Leonard Digges: „Nechť ale Falstaff přijde, Hale, Poins, zbytek ... a vám vzácný musí mít pokoj.“[60] Když se společnost ocitla ve sporu s jejich majitelem, zbořila divadlo a použila trámy na výstavbu Divadla Globe, první divadelní dům postaveného herci pro herce, na jižním břehu řeky Temže ve čtvrti Southwark.[61] Divadlo Globe bylo otevřeno na podzim roku 1599, hra Julius Caesar byla jedna z prvních her zde ​​inscenovaných. Většina z Shakespearových největších her napsaných po roce 1599 byla určena pro Globe, včetně Hamleta, Othella a Krále Leara.[62]

replika divadla Globe

Po tom, co divadelní společnost Služebníci lorda komořího byla v roce 1603 přejmenována na Královskou společnost, vstoupila do zvláštního vztahu s novým králem Jakubem. Ačkoli záznamy provedení jsou nejednotné, Královská společnost provedla na jevišti v období od 1. listopadu 1604 do 31. října 1605 sedm Shakespearových her, včetně dvou představení Kupce benátského.[63] Po roce 1608 hrála během zimy v krytém divadle Blackfriars a v Globe v letním období.[64] Vnitřní vybavení, v kombinaci s jakubovskou módou pro bohaté divadelní masky dovoluji Shakespearovi zavést propracovanější jevištní zařízení. Například v Cymbelínovi Jupiter sestupuje „v hromy a blesky, sedíce na orlu: on svrhne blesk. Duchové padnou na kolena.“[65]

Mezi herci Shakespearovy společnosti patřili slavní Richard Burbage, William Kempe, Henry Condell a John Heminges. Burbage hrál hlavní roli v prvních představeních mnoha Shakespearových her, včetně Richarda III., Hamleta, Othella a Krále Leara.[66] Populární komik Will Kempe hrál služebníka Petra v Romeovi a Julii a Dogberry hrál mimo jiných rolí v Mnoho povyku pro nic.[67] Byl nahrazen kolem roku 1600 Robertrm Arminem, který hrál rolie jako např. Touchstona v Jak se vám líbí a šaška Krále Leara.[68] V roce 1613 spisovatel a diplomat Henry Wotton zaznamenal, že Jindřich VIII. „byl uveden s mnoha mimořádnými okolnostmi okázalosti a obřadnosti“.[69] Dne 29. června 1613 však dělo zapálilo doškovou střechu divadla Globe a to do základů vyhořelo. Jde o událost, která určuje datum uvádění Shakesperovi hry s vzácnou přesností.[69]

Prameny textů[editovat | editovat zdroj]

Titulní strana Prvního Folia, 1623. Mědirytina zobrazující Shakespeara od Martina Droeshouta.

V roce 1623 John Heminges a Henry Condell, dva Shakespearovi přátelé z Královské společnosti, publikovali tzv. První Folio, sebrané vydání Shakespearových her. To obsahovalo 36 textů, včetně 18 vytištěných úplně poprvé.[70] Mnohé z těchto her se už předtím objevily v quarto verzích (formát velikosti cca A4) - chatrné knihy vyrobené z listů papíru skládaného dvakrát tak, aby vznikly čtyři listy.[71] Žádné důkazy nenaznačují, že Shakespeare schválil tyto edice, které První Folio kvalifikuje jako „ukradené a skryté kopie“.[72] Anglický bibliograf Alfred Pollard nazval některé z nich „špatná quarta“ kvůli jejich upraveným, parafrázovaným nebo poškozeným textům, které mohly být na řadě míst rekonstruovány z paměti.[73] Kde se dochovalo několik verzí hry, tak se každá navzájem liší jedna od druhé. Tyto rozdíly mohou plynout z chyb při kopírování nebo tisku, z poznámek herců nebo členů publika, nebo ze Shakespearových vlastních pracovních poznámek.[74] V některých případech například v Hamletovi, Troilovi a Kressidě a Othellovi Shakespeare mohl změnit znění mezi vydáními quarto a folio. Avšak v případě Krále Leara, u kterého většina moderních vydání souhlasí s verzí folia z roku 1623, tak jeho odlišnost od vydání quarto z roku 1608 způsobuje, že ve známém Oxfordském vydání byly otištěny obě verze s argumentem, že nemohou být beze zmatku sjednoceny.[75]

Básně[editovat | editovat zdroj]

V letech 1593 a 1594, kdy byla divadla kvůli moru uzavřena, Shakespeare publikoval dvě narativní básně s erotickou tematikou, Venuše a Adonis a Znásilnění Lukrécie. Věnoval je Henrymu Wriothesleymu, hraběti z Southamptonu. Ve Venuši a Adonis nevinný Adonis odmítá sexuální návrhy Venuše; zatímco v Znásilnění Lukrecie, je ctnostná žena Lukrecie znásilněna chlípným Tarquinem.[76] Ovlivněny Ovidiovými Proměnami,[77] básně ukazují vinu a morální zmatek, který vyplývá z nekontrolovaného chtíče.[78] Obě se ukázaly jako populární a byly v průběhu Shakespearova života často přetiskovány. Třetí narativní báseň Milenčin nářek, ve které si mladá žena stěžuje na své svedení přesvědčivým nápadníkem, byla vytištěna v prvním vydání Sonetů z roku 1609. Většina vědců nyní připouští, že Shakespeare napsal Milenčin nářek. Kritici se domnívají, že jeho jemné vlastnosti jsou pokaženy mdlými efekty.[79] [80]Honan, strana 289</ref> Báseň Fénix a hrdlička, kterou vytiskl Robert Chester v roce 1601 v díle Love's Martyr oplakává smrt legendárního Fénixe a jeho milenky, věrné hrdličky. V roce 1599 se dvě rané verze sonetů 138 a 144 objevily ve Vášnivém poutníku, publikovaným pod Shakespearovým jménem, ale bez jeho svolení.[81] [82] [83]

Sonety[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Sonety (Shakespeare).
Titulní strana vydání Shakespearových Sonetů z roku 1609.

Sonety, které vyšly v roce 1609, byly poslední ze Shakespearových nedramatických děl, které byly vytištěny. Učenci si nejsou jisti, kdy byl každý z 154 sonetů složen, ale důkazy naznačují, že Shakespeare si psal sonety po celou svou kariéru pro soukromého čtenáře.[84] Ještě předtím, než se dva neautorizované sonety objevily ve Vášnivém poutníku v roce 1599, Francis Meres odkazoval v roce 1598 "mezi svými soukromými přáteli na Shakespearovy sladké sonety".[85] Několik analytiků se domnívá, že publikování sbírky následuje takto určenou Shakespearovu posloupnost.[86] Zdá se, že byly plánovány dvě kontrastní série: jedna o nekontrolovatelné touze po vdané ženě tmavé pleti ("temná dáma"), a jedna o konfliktní lásce ke krásnému mladému muži ("krásný mladík"). Zůstává nejasné, zda tyto figury představují skutečné jedince, nebo v případě, že autorské "I", kterými je oslovuje představuje Shakespeare sebe sama, i když básník Wordsworth věří, že si sonety "Shakespeare odemkl jeho srdce".[87]

Vydání z roku 1609 bylo věnováno "panu W. H", přisuzovanému jako "jedinému původci" básní. Není známo, zda to napsal Shakespeare sám a nebo vydavatel, Thomas Thorpe, jehož iniciály se objevují v zápatí stránky s věnováním; ani není navzdory četným teorií známo, kdo pan W. H. byl nebo zda Shakespeare dokonce autorizoval publikaci.[88] Kritici vychvalují Sonety jako hluboké meditace o povaze lásky, sexuální vášni, plození, smrti a času.[89]

Styl[editovat | editovat zdroj]

První Shakespearovy hry byly psány ve tehdejším tradičním stylu. Napsal je ve stylizované jazyce, který ne vždy přirozeně vyvěrá z potřeb postav či dramatu.[90] Poezie je závislá na dosti dlouhých, někdy komplikovaných metaforách a přirovnáních a jazyk je často rétorický napsaný pro herce, aby spíše deklamovali než mluvili. Například velkolepé projevy v Titovi Andronicovi z pohledů některých kritiků často zvednout akci; a verše ve Dvou šlechticích z Verony jsou popisovány jako strnulé.[91] [92]

Brzy si však začal Shakespeare tradiční styl přizpůsobovat pro své vlastní účely. Úvodní monolog Richard III. má své kořeny ve vlastním prohlášení Neřesti ve středověkém dramatu. Ve stejné době, Richardovo sugestivní sebeuvědomění už netrpělivě očekává monology zralých Shakespearových her.[93] [94] Žádná jednotlivá hra nepředstavuje změnu od tradičního k volnějšímu stylu. Shakespeare spojoval ty dva během své celé kariéry, Romeo a Julie je snad nejlepším příkladem míchání stylů.[95] V době Romea a Julie, Richarda II. a Snu noci svatojánského v polovině 90. let 16. století Shakespeare začal psát více přirozenější poezii. Metafory a obrazy obrátil ve zvýšené míře k potřebám samotného dramatu.

Standardní básnickou formou Shakespeara byl blankvers, složený v jambickém pětistopém verši. V praxi to znamenalo, že verše byly obvykle bez rytmu a verš tvořilo deset slabik, přednášených s důrazem na každé druhé slabice. Blankvers z jeho raných her je zcela odlišný od těch pozdějších. Je často krásný, ale věty tíhnout k začátku, pozastavení a ukončení na konci verše s rizikem jednotvárnosti.[96] Poté co tradiční blankvers Shakespeare zvládl, ho začal narušovat a měnit jeho průběh. Tato technika ve hrách jako jsou Julius Caesar a Hamlet uvolnila novou sílu a pružnost poezie. Shakespeare ho používá například, aby zprostředkoval zmatek v Hamletovi mysli:[97].

Sir, in my heart there was a kind of fighting

That would not let me sleep. Methought I lay
Worse than the mutines in the bilboes. Rashly—
And prais'd be rashness for it—let us know
Our indiscretion sometimes serves us well ...

Hamlet, Act 5, Scene 2, 4–8[97]

česky

V mém srdci vřel mi rozpor nějaký,

jenž spát mi nedal; hůře bylo mi
tak ležet nežli v poutech buřiči.
Tu náhle vstal jsem, –dík té náhlosti!
neb věř, že naše nerozvážlivost

—Přel. Josef Václav Sládek, 1899

Po Hamletovi Shakespeare dále měnil svůj poetický styl, a to zejména v emocionálnějších pasáží pozdních tragédií. Literární kritik A. C. Bradley popsal tento styl jako „více koncentrovaný, rychlý, pestrý a ve stavbě méně pravidelný, nezřídka kroucený nebo náznakový“.[98] V posledním období své kariéry, aby dosáhl těchto efektů, přijal Shakespeare mnoho technik. Ty zahrnovaly neúplné syntaxe na konci věty, nepravidelné pauzy a ukončení a extrémní kolísání větné struktury a délky[99] V Macbethovi například jazyk vyráží z jedné nepříbuzné metafory či přirovnání k druhému: "was the hope drunk/ Wherein you dressed yourself?""(1.7.35-38); "... pity, like a naked new-born babe/ Striding the blast, or heaven's cherubim, hors'd/ Upon the sightless couriers of the air ..."(1.7.21-25). Posluchač je vyzýván, aby si sám dokončit smysl.[99] Pozdní romance (tragikomedie) vytváří účinek spontánnosti, díky jejich posunům v čase a překvapivými obraty zápletek, inspirované nejnovějším poetickým stylem, ve kterém jsou dlouhé a krátké věty nastaveny proti sobě, věty jsou nakupeny, je přehozen předmět a objekt a slova jsou vynechány.[100]

Shakespeare v sobě kombinoval básnického génia s praktickým smyslem pro divadlo.[101] Jako všichni dramatikové té doby dramatizoval příběhy ze zdrojů, jako byl historik Plútarchos nebo soudobý anglický kronikář Raphael Holinshed.[102] Přetvořil každou zápletku s cílem vytvořit několik center zájmu a ukázat obecenstvu co nejvíce, jak je to možné, různé strany vyprávění. Tato síla konstrukce zajišťuje, že Shakespearova hra může přežít překlad, rozřezání a širokou interpretaci bez ztráty svého základního dramatu.[103] Jak Shakespearovo mistrovství rostlo, dával svým postavám jasnější a pestřejší motivaci a charakteristické vzorce projevu. Nicméně i v pozdějších hrách zachoval ohled na svůj dřívější styl. V Shakespearových pozdních romancích se záměrně vrátil ke strojenějšímu stylu, který zdůraznil iluzi divadla.[104] [105]

Vliv[editovat | editovat zdroj]

Macbeth konzultuje vizí ozbrojené hlavy. Henry Fuseli, 1793-94. Folger Shakespeare Library, Washington.

Shakespearovo dílo mělo trvalý vliv na pozdější divadlo a literaturu. Obzvláště rozšířil dramatický potenciál charakterizací, zápletkami, jazykem a žánrem.[106] Například až do Romea a Julie romantika (milostný poměr, romance) nebyla vnímána jako téma hodné pro tragédii.[107] Monology byly používány hlavně, aby zprostředkovali informace o postavách nebo o událostech; ale až Shakespeare je používal proto, aby prozkoumal mysl svých postav.[108] Jeho dílo silně ovlivnilo pozdější poezii. Romantičtí básníci se pokusili oživit shakespearovské veršované drama, i když s malým úspěchem. Kritik George Steiner popsal všechna anglická veršovaná dramata od Coleridge po Tennysona jako „slabé variace na shakespearovské motivy.“ [109]

Shakespeare ovlivnil takové romanopisce jakými byli Thomas Hardy, William Faulkner a Charles Dickens. Monology amerického spisovatele Hermana Melvilleho hodně vděčí Shakespearovi; jeho kapitán Ahab v Bílé velrybě je klasickým tragickým hrdinou inspirovaným Králem Learem.[110] Vědci identifikovali 20 000 hudebních děl spojených se Shakespearovými díly. Patří mezi ně dvě i opery Giuseppe Verdiho Otello a Falstaff, jejichž kritika vydrží porovnání se zdrojovými hrami.[111] Shakespeare také inspiroval mnoho malířů, včetně romantiků a Prerafaelitů. Švýcarský romantický umělec Henry Fuseli, přítel Williama Blake dokonce přeložil Macbetha do němčiny.[112] Psychoanalýza Sigmunda Freuda čerpala ze Shakespearovské psychologie, zejména z Hamleta, pro jeho teorii lidské povahy.[113]

V Shakespearově době anglická gramatika, hláskování a výslovnost byly méně standardizovány než jsou teď[114] a jeho použití jazyka pomohlo utvářet moderní angličtinu.[115] Samuel Johnson ho ve svém Slovníku anglického jazyka, první seriózní práci svého druhu z roku 1755, citoval častěji než kterýkoli jiného autora.[116] Výrazy jako „se zatajeným dechem“ (Kupec benátský) a "foregone conclusion" (Othello) si našly cestu do každodenní anglické řeči.[117]

Kritická pověst[editovat | editovat zdroj]

"He was not of an age, but for all time." (Nebyl jen pro tento čas, ale navěky)
Ben Jonson[118]

Shakespeare nebyl během svého života ctěn, ale dostalo se mu velké množství chval.[119] V roce 1598 ho kněz a spisovatel Francis Meres vyčlenil ze skupiny anglických spisovatelů jako „nejskvělejšího“ i v komediích a tragédiích.[120] Autor Parnassa hraný v St John College v Cambridge ho řadil k Chaucerovi, Gowerovi a Spenserovi.[121] V Prvním Foliu Ben Jonson nazval Shakespeara „Duší věku, potlesku, potěšení, zázraku naší scény“, když poznamenal, že na jiném místě „Shakespeare chtěl umění“.[122]

Nedávno ověnčená socha Williama Shakespeara v Lincolnově parku, v Chicagu (USA), typická pro mnoho soch vytvořených v 19. a počátku 20. století.

V období návratu monarchie mezi lety 1660 a koncem 17. století byly v módě klasické myšlenky. V důsledku toho kritici té doby většinou hodnotí Shakespeara podle Johna Fletchera a Bena Jonsona.[123] Například Thomas Rymer odsoudil Shakespeara pro míchání komického s tragickým. Nicméně básník a kritik John Dryden velmi Shakespeara cenil a řekl na adresu Jonsona, „já ho obdivuji, ale mám rád Shakespeara“.[124] Po několika desetiletí měl nadvládu Rymerův názor, ale během 18. století kritici začali reagovat na Shakespearovy vlastní výrazy a uznávali to, co nazvali jeho přirozenou genialitou. Řada odborných vydáních jeho děl, zejména těch Samuela Johnsona v roce 1765 a Edmonda Malone v roce 1790, přispěla k nárůstu jeho pověsti.[125] Do roku 1800 byl už pevně zakotven jako národní básník.[126] V 18. a 19. století se jeho pověst začala šířit také do zahraničí. Mezi těmi, kdo za něho bojoval, byli spisovatelé Voltaire, Goethe, Stendhal a Victor Hugo.[127]

Během éry romantismu byl Shakespeare chválen básníkem a literárním filozofem Samuelem Taylorem Coleridgem a kritik August Wilhelm Schlegel přeložil jeho hry v duchu německého romantismu.[128] V 19. století kritický obdiv k Shakespearovu géniovi často hraničí s pochlebováním.[129] „Toto je král Shakespeare“, napsal esejista Thomas Carlyle v roce 1840, „nejen že záři, ale korunuje svrchovanost nad námi všemi, protože je nejušlechtilejší, nejjemnější, přesto nejsilnější ze shromážděných; nezničitelný“ [130] V době Viktoriánského období se jeho hry uváděly jako opulentní podívané ve velkém měřítku.[131] Dramatik a kritik George Bernard Shaw zesměšňoval kult uctívání Shakespeara jako "bardolatra" (zbožňovatele Shakespeara) s tvrzením, že nový naturalismus Ibsenových her udělal Shakespearovy hry zastaralými.[132]

Modernistické revoluce v umění během počátku 20. století, daleko od vyřazení Shakespeara, se dychtivě přihlásila svými pracemi ve službě avantgardy. Expresionisté v Německu a futuristi v Moskvě přimontovali inscenace jeho her. Marxistický dramatik a režisér Bertolt Brecht pod vlivem Shakespeara vymyslel epické divadlo. Básník a kritik T. S. Eliot argumentoval proti Shawovi, že Shakespearovo „primitivní“ ho ve skutečnosti dělá moderním.[133] Eliot spolu s literárním kritikem G. Wilson Knightem a školou Nové kritiky vedli hnutí směrem k užšímu čtení Shakespearova obrazů. V 50. letech vlna nových kritických přístupů nahradila modernismus a vydláždila cestu pro "postmoderní" studie Shakespeara.[134] Do 80. let byly Shakespearovy studie otevřeny pro hnutí jako je strukturalismus, feminismus, nový historismus, afroamerická studia a queer studia.[135] [136] V komplexním čtení Shakespearových děl stejně jako porovnání Shakespearových literární úspěchů k úspěchům mezi vůdčími postavami filozofie a teologie, literární kritik Harold Bloom poznamenal, že „Shakespeare byl větší než Platon a než Svatý Augustin. On nás obklopuje, protože chápeme jeho základním vnímání.“[137]

Seznam Shakespearova díla[editovat | editovat zdroj]

Jeho tvorba bývá dělena do tří období:

  • 1591-1600: Psal především komedie a historická dramata, často zpracovával staré náměty z anglické minulosti a z antiky.
  • 1601-1608: Přichází zklamání a rozčarování nad vývojem společnosti, do jeho tvorby vniká pesimismus a píše tragédie a sonety.
  • 1608-1612: Smiřuje se s životem a píše hry, mající charakter tzv. romance, tj. obsahující jak prvky tragédie, tak prvky komedie.

Historické hry[editovat | editovat zdroj]

Komedie[editovat | editovat zdroj]

Tragédie[editovat | editovat zdroj]

Pohádkové hry (romance)[editovat | editovat zdroj]

Básně[editovat | editovat zdroj]

Připisovaná díla[editovat | editovat zdroj]

Ukázka z díla[editovat | editovat zdroj]

Překlad Sonetu 146: Martin Hilský.[139]
Sonet 146 je zvláštní tím, že je to rozhovor s vlastní duší, připomínající středověké debaty duše a těla. Takové téma je v knize Shakespearových sonetů zcela výjimečné, vlastně ojedinělé.
— Martin Hilský, Máš před sebou všechny mé cesty. (nakl. Lidové noviny, Praha 2008, s.118-119)

Sonet 146
Ubohá duše, v hříšném těle vězíš,
tělesné pudy se v něm vzpurně sváří,
proč uvnitř zmíráš, hladovíš jak v cele,
tvůj zevnějšek však nádherou jen září?
K čemu ten lesk, když zajde v krátké době?
Proč pouhá schránka má tě tolik stát?
Pro radost červů, co ji pozřou v hrobě?
Pro ně se pachtíš? Jim chceš všechno dát?
Hleď z nouze těla udělat svou ctnost,
čím ono schází, v tom zkus najít lék,
pozemskou bídu vyměň za věčnost,
bohatá uvnitř, chudá navenek.
Ze Smrti žij, co ze života žije,
smrt Smrti navždy smrtelnost z nás smyje.

Překlad Sonetu 146: Jiří Josek [140]

Sonet 146
Ubohá duše v hříšném těle skrytá,
které tě svírá jako okovy,
proč na fasádě rozmařile plýtváš
a sama uvnitř krutě hladovíš?
Proč s náklady, jež se ti nevyplatí,
udržuješ svůj chátrající byt,
když červi, jeho příští adresáti,
ho nenechají ani v klidu shnít?
Radši žij, duše, tělu na úkor,
ať tělo strádá pro tvé potěšení.
Na věčnost hleď, jež sahá za obzor
všech vnějších strastí. Nitro má víc ceny.
Tím smrti zabráníš, jež žití brání,
vždyť smrtí smrti končí umírání.

Spekulace[editovat | editovat zdroj]

Autorství[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Spor o Shakespearovo autorství.

Vícekrát bylo zpochybněno autorství děl připisovaných Williamu Shakespearovi. Podle prvních hypotéz se jednalo například o pseudonym filozofa a státníka Francise Bacona, později byl jako možný autor jmenován dramatik Christopher Marlowe. Nejvíce hlasů mezi literárními badateli novější doby však připadá na "oxfordskou teorii", podle níž byl pravým autorem Shakespearových děl příslušník nejvyšší šlechty Edward de Vere, 17. hrabě z Oxfordu.[141] Podle této teorie byl Oxford dobovou konvencí a možná i z vůle královny Alžběty I. donucen se při své literární činnosti skrýt a použít vykonstruovaný pseudonym "William Shakespeare", zpočátku spíše "Shake-Speare", což je znění tohoto jména mj. ještě na titulní stránce prvního vydání Sonetů z roku 1609. Will Shakspere, podle těchto výzkumů skutečné jméno muže ze Stratfordu, není "oxfordskými" badateli považován za pravého básníka a dramatika Williama Shakespeara.

Autorství Edwarda de Vere pod pseudonymem "William Shakespeare" je uznáváno mnoha badateli ve Velké Británii, v USA a jinde ve světě. Prvním z nich byl Angličan John Thomas Looney v roce 1920.[142] Německý literární vědec a publicista Kurt Kreiler uvedl ve své knize z roku 2009 na základě rozboru textů Shakespearových děl (exegéze) a dobových okolností mnoho nových závažných indicií pro tuto teorii. Původní tzv. "stratfordskou" teorií se Kreiler téměř vůbec nezabýval, protože ji považuje za scestnou.[zdroj?]

Kreiler a jiní badatelé píší mj. o velmi značné podobnosti biografických podrobností ze života Edwarda de Vere (1550-1604) s dějem a zápletkami Shakespearových her. V tomto smyslu jsou uváděny mj. hry Hamlet - postava Polonius je považována za Oxfordova tchána, jímž byl státník a poradce královny Alžběty I. William Cecil, 1. baron Burghley, a postava Poloniovy dcery Ofélie by mohla být obrazem Oxfordovy první manželky Anne Cecil; Romeo a Julie - Oxfordův milostný vztah k mladičké dvorní dámě Anne Vavasour a pouliční bitky s následovníky jejího strýce Thomase Knyveta, při kterých byl Edward de Vere zraněn; Othello - dočasné zavržení jeho první manželky Anne Cecil ze žárlivosti na základě pomluv falešných přátel; též další hry.[zdroj?]

"Oxfordští" badatelé také vyzdvihují skutečnost, že vysoce vzdělaný hrabě z Oxfordu strávil více než jeden rok v Itálii a ve Francii (v letech 1575-1576), kam se obchodník s obilím a příležitostný herec Will Shakspere podle nich nikdy nedostal a již jen z finančních důvodů na tak dlouhou dobu dostat nemohl. První ze 14 Shakespearových her se starořímskými a především italskými motivy mohla podle Kreilera vzniknout už v roce 1574 (Titus Andronicus), další pak v letech 15761579, tedy těsně po nákladném pobytu hraběte z Oxfordu v Itálii. To je zásadní rozdíl proti dosavadní chronologii podle tradiční "stratfordské" teorie. Kreiler uvádí pro toto rané období tvorby Shakespearovy hry Dva kavalíři z Verony, Komedie plná omylů a Kupec benátský. Další badatelé, kteří považují Edwarda de Vere, 17. hraběte z Oxfordu, za autora Shakespearovi připisovaných děl, jsou mimo mnoha jiných také Charlton Ogburn,[143] Mark Anderson v USA[144]Robert Detobel[145] v Německu.

Sexuální orientace[editovat | editovat zdroj]

Na základě některých pasáží v jeho hrách a hlavně v Sonetech, jejichž část podle některých autorů popisuje přátelský nebo milostný vztah autora k jinému nejmenovanému muži, se spekuluje také o Shakespearově homosexualitě, resp. bisexualitě. Tyto spekulace nebyly nikdy definitivně potvrzeny ani vyvráceny. Jejich odpůrci však mimo jiné argumentují tím, že psát o příteli v termínech milostné poezie patřilo k dobové literární konvenci. Jiný významný argument uvedl Martin Hilský s poukazem na strukturu angličtiny ve svých poznámkách k vydání Shakespearových Sonetů z roku 2009 (s jeho překladem do češtiny). Podle Hilského je „velká většina Shakespearových sonetů dvojznačná či ambivalentní, pokud jde o rod“.[146] A dále je zde s odvoláním na autorku Margretu de Grazia uvedeno: „Skutečným ‚skandálem Sonetů‘ je vztah mluvčího k černé dámě, nikoli k mladému aristokratovi.“[147] Tato ambivalentnost textu sonetů a mnohé další okolnosti vedou k tomu, že výklady jejich smyslu se naprosto diametrálně rozcházejí. Tyto rozpory jsou jedním z důležitých prvků současných bouřlivých diskusí o autorství a o výklad celého Shakespearova díla (kánonu).

Z těchto důvodů nebyla pravá identita anonymních postav, které se dají rozeznat v Shakespearových sonetech a jsou adresáty úvah v jejich skvělých verších obsažených, ani jejich vztah k autorovi sonetů přes velké množství různých dohadů doposud zcela objasněna. Kurt Kreiler a mnozí jiní autoři shledali, že „krásným mladíkem“ (Fair Youth) ze Sonetů mohl být Henry Wriothesley, 3. hrabě ze Southamptonu. Důležité a pro pochopení Sonetů stejně tak klíčové části, například Sonet 130, však líčí básníkův horoucí vztah k nejmenované ženě, takzvané černé dámě (Dark Lady). Podle výkladu Kurta Kreilera mohla být černou dámou několika sonetů Elizabeth Trentham, druhá žena hraběte z Oxfordu, jejíž nevěru manželovi - právě s hrabětem ze Southamptonu - Kreiler dovozuje z některých okolností. Jako další postava se v sonetech vyskytuje také "básnický sok" (Rival Poet), který byl mnoha autory identifikován jako Robert Devereux, 2. hrabě z Essexu. Robert Devereux byl v roce 1601 popraven po nezdařeném povstání proti královně Alžbětě I. Důležitý pro výklad Sonetů může být také Kreilerův nález, že nebyly napsány podle pořadí v jejich obvyklém číslování, nýbrž spíše paralelně nebo dokonce v úplně jiném, zčásti libovolném, pořadí.[148]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku William Shakespeare na anglické Wikipedii.

  1. a b GREENBLATT, Stephen. Will in the World: How Shakespeare Became Shakespeare. London : Pimlico, 2005. ISBN 0-7126-0098-1.  
  2. BEVINGTON, David. Shakespeare. Oxford : Blackwell, 2002. ISBN 0-631-22719-9.  
  3. WELLS, Stanley. Shakespeare: A Life in Drama. New York : W. W. Norton, 1997. ISBN 0-393-31562-2.  
  4. DOBSON, Michael. The making of the national poet. Oxford, Anglie : Oxford University Press, 1992. ISBN 978-0-19-818323-5. S. 186-186.  
  5. CRAIG, Leon Harold. Of Philosophers and Kings: Political Philosophy in Shakespeare's "Macbeth" and "King Lear". Toronto : University of Toronto Press, 2003. ISBN 0-8020-8605-5.  
  6. SHAPIRO, James. 1599: A Year in the Life of William Shakespeare. London : Faber and Faber, 2005. ISBN 0-571-21480-0. S. xvii–xviii.  
  7. CHAMBERS, E. K.. William Shakespeare: A Study of Facts and Problems. Oxford : Clarendon Press, 1930. ISBN 0-19-811774-4. OCLC 353406 S. Vol. 1: 270–71.  
  8. a b The Norton Anthology of English Literature: Sixteenth/Early Seventeenth Century, Volume B, 2012, pg. 1168
  9. KENNEDY, Maeve. Shakespeare's 400th anniversary: 'man of Stratford' to be celebrated in 2016 [online]. The Guardian, 2016-01-01, [cit. 2016-01-13]. Dostupné online.  
  10. Schoenbaum (1987), William Shakespeare: A Compact Documentary Life, Revised edition, Oxford: Oxford University Press. ISBN 0-19-505161-0.
  11. Greenblatt, Stephen (2007), William Shakespeare: velký příběh neznámého muže, Albatros. ISBN 8000019302.
  12. Nicholas Rowe: Works of William Shakespear, Jacob Tonson, Londýn 1709, a Some Account of the Life &c. of Mr. William Shakespear (nevydáno).
  13. Odmaturuj z literatury 1 (2004), Didaktis. ISBN 80-7358-016-0.
  14. Jaroslav Pokorný, Doslov ke knize William Shakespeare, Hry; Praha, 1963
  15. Převzato z Encyclopedia Britannica, 11th Ed., vol. XII., Cambridge: Cambridge University Press, 1910, str. 541. Dostupné online: http://www.luminarium.org/renlit/greenebio.htm
  16. Zdroj jako v předchozí poznámce.
  17. Oxford University Press (1994), Oxford Encyklopedie: Slavné osobnosti, překlad Jirásek, Jan (2001). ISBN 80-7237-138-X.
  18. Prokop, Vladimír (2006), Dějiny literatury od starověku do počátku 19. století, O. K. Soft.
  19. Encyklopedie CoJeCo
  20. http://www.21stoleti.cz/view.php?cisloclanku=2010041619
  21. Thomson, Peter, "Conventions of Playwriting". V KATHMAN, David. Shakespeare: an Oxford Guide. Příprava vydání Stanley Wells, Lena Cowen Orlin. [s.l.] : Oxford University Press, 2003. ISBN 978-0-19-924522-2. Kapitola The Question of Authorship, s. 620–32.  
  22. SCHOENBAUM, Samuel. William Shakespeare: A Compact Documentary Life. Oxford : Oxford University Press, 1987. (Revised) ISBN 0-19-505161-0. S. 159–61.  
  23. DUTTON, Richard; HOWARD, Jean. A Companion to Shakespeare's Works: The Histories. Oxford : Blackwell, 2003. ISBN 0-631-22633-8.  
  24. RIBNER, Irving. The English History Play in the Age of Shakespeare. London : Routledge, 2005. ISBN 0-415-35314-9.  
  25. a b FRYE, Roland Mushat. The Art of the Dramatist. London; New York : Routledge, 2005. ISBN 0-415-35289-4.  
  26. a b HONAN, Park. Shakespeare: A Life. Oxford : Oxford University Press, 1998. ISBN 0-19-811792-2.  .
  27. FRIEDMAN, Michael D.. Acts of Criticism: Performance Matters in Shakespeare and his Contemporaries: Essays in Honor of James P. Lusardi. Příprava vydání Paul Nelsen, June Schlueter. New Jersey : Fairleigh Dickinson University Press, 2006. ISBN 0-8386-4059-1. Kapitola 'I'm not a feminist director but ...': Recent Feminist Productions of The Taming of the Shrew.  
  28. ACKROYD, Peter. Shakespeare: The Biography. London : Vintage, 2006. ISBN 978-0-7493-8655-9.  
  29. WOOD, Michael. Shakespeare. New York : Basic Books, 2003. ISBN 0-465-09264-0.  
  30. Wood, strany 205–206
  31. Honan, strana 258
  32. Ackroyd, strana 359
  33. Ackroyd, strany 362–383
  34. Shapiro, strana 150
  35. GIBBONS, Brian. Shakespeare and Multiplicity. Cambridge : Cambridge University Press, 1993. ISBN 0-521-44406-3.   ; Ackroyd, strana 356
  36. Wood, strana 161
  37. Honan, strana 206.
  38. Ackroyd, strany 353, 358
  39. Shapiro, strany 151–153
  40. Shapiro, strana 151
  41. BRADLEY, A. C.. Shakespearean Tragedy: Lectures on Hamlet, Othello, King Lear and Macbeth. London : Penguin, 1991. ISBN 0-14-053019-3.  ; MUIR, Kenneth. Shakespeare's Tragic Sequence. London : Routledge, 2005. ISBN 0-415-35325-4.  
  42. Bradley, strana 94
  43. Bradley, strana 86
  44. Bradley, strany 40, 48
  45. Bradley, strany 42, 169, 195
  46. GREENBLATT, Stephen. Will in the World: How Shakespeare Became Shakespeare. London : Pimlico, 2005. ISBN 0-7126-0098-1.  
  47. Bradley, strana 226
  48. Ackroyd, strana 423
  49. KERMODE, Frank. The Age of Shakespeare. London : Weidenfeld & Nicholson, 2004. ISBN 0-297-84881-X.  
  50. MCDONALD, Russ. Shakespeare's Late Style. Cambridge : Cambridge University Press, 2006. ISBN 0-521-82068-5.  
  51. Bradley, strana=306
  52. Ackroyd, strana 444
  53. McDonald, 2006, strany 69–70
  54. ELIOT, T. S.. Elizabethan Essays. London : Faber & Faber, 1934. ISBN 0-15-629051-0. OCLC 9738219  
  55. DOWDEN, Edward. Shakspere. New York : Appleton & Co., 1881. OCLC 8164385  
  56. Dowden. strana 60; Frye, strana 123; McDonald, 2006, strana 15
  57. The Oxford Shakespeare: The Complete Works. Příprava vydání Stanley Wells, Gary Taylor, John Jowett, William Montgomery. Oxford : Oxford University Press, 2005. (2nd) ISBN 0-19-926717-0.  
  58. Wells a kol., strana xx
  59. Wells a kol., strana xxi
  60. Shapiro, strana 16
  61. FOAKES, R. A.. The Cambridge Companion to English Renaissance Drama. Cambridge : Cambridge University Press, 1990. ISBN 0-521-38662-4. Kapitola Playhouses and Players.   ; Shapiro, strany 125–31
  62. Foakes, strana 6; NAGLER, A. M.. Shakespeare's Stage. New Haven, CT : Yale University Press, 1958. ISBN 0-300-02689-7.   ; Shapiro, strany 131–2
  63. Wells a kol., strana xxii
  64. Foakes, strana 33
  65. Ackroyd, strana 454; HOLLAND, Peter. Cymbeline. Příprava vydání William Shakespeare, Peter Holland (ed.). London : Penguin, 2000. ISBN 0-14-071472-3. Kapitola Introduction.  
  66. RINGLER, William, Jr.. In Lear from Study to Stage: Essays in Criticism. New Jersey : Fairleigh Dickinson University Press, 1997. ISBN 0-8386-3690-X. Kapitola Shakespeare and His Actors: Some Remarks on King Lear, s. 127.  
  67. Schoenbaum, strana 210; Chambers, 1930, strana Vol. 1: 341
  68. Shapiro, strany 247–9
  69. a b Wells a kol., strana 1247
  70. Wells a kol., strany xxxvii
  71. Wells a kol., strana xxxiv
  72. POLLARD, Alfred W.. Shakespeare Quartos and Folios: A Study in the Bibliography of Shakespeare's Plays, 1594–1685. London : Methuen, 1909. OCLC 46308204  
  73. Wells a kol., strana xxxiv; Pollard, strana xi; MAGUIRE, Laurie E.. Shakespearean Suspect Texts: The "Bad" Quartos and Their Contexts. Cambridge : Cambridge University Press, 1996. ISBN 0-521-47364-0.  
  74. BOWERS, Fredson. On Editing Shakespeare and the Elizabethan Dramatists. Philadelphia : University of Pennsylvania Press, 1955. OCLC 2993883  ; Wells a kol., strany xxxiv–xxxv
  75. Wells a kol., strana 1153
  76. ROWE, John. The Poems: Venus and Adonis, The Rape of Lucrece, The Phoenix and the Turtle, The Passionate Pilgrim, A Lover's Complaint, by William Shakespeare. Příprava vydání William Shakespeare, John Rowe (ed.). Cambridge : Cambridge University Press, 2006. ISBN 0-521-85551-9. Kapitola Introduction, s. 21.  
  77. Frye, strana 288
  78. Rowe, strany 3, 21
  79. Rowe, strana 1
  80. JACKSON, MacDonald P.. Shakespeare Studies. Příprava vydání Susan Zimmerman. Cranbury, NJ : Associated University Press, 2004. ISBN 0-8386-4120-2. Kapitola A Lover's Complaint Revisited, s. 267–294.  
  81. Rowe, strana
  82. Honan, strana 289
  83. Schoenbaum, strana 327
  84. Wood, strana 178; Schoenbaum, strana 180
  85. Honan, strana 180
  86. Schoenbaum, strana 268
  87. Honan, stran 180; Schoenbaum, strana 180
  88. Schoenbaum, strana 268–269
  89. Wood, strana 177
  90. CLEMEN, Wolfgang. Shakespeare's Dramatic Art: Collected Essays. New York : Routledge, 2005a. ISBN 0-415-35278-9.  
  91. Fry, strany 105, 177
  92. CLEMEN, Wolfgang. Shakespeare's Imagery. London : Routledge, 2005b. ISBN 0-415-35280-0.  .
  93. BROOKE, Nicholas. Shakespeare's Styles: Essays in Honour of Kenneth Muir. Příprava vydání Philip Edwards, Inga-Stina Ewbank, G. K. Hunter. [s.l.] : Cambridge University Press, 2004. ISBN 0-521-61694-8. Kapitola Language and Speaker in Macbeth.  
  94. BRADBROOK, M. C.. Shakespeare's Styles: Essays in Honour of Kenneth Muir. Příprava vydání Philip Edwards, Inga-Stina Ewbank, G. K. Hunter. [s.l.] : Cambridge University Press, 2004. ISBN 0-521-61694-8. Kapitola Shakespeare's Recollection of Marlowe.  
  95. Clemen, 2005b, strana 63
  96. Frye, strana
  97. a b WRIGHT, George T.. Shakespeare: An Anthology of Criticism and Theory, 1945–2000. Příprava vydání Russ McDonald. Oxford : Blackwell, 2004. ISBN 0-631-23488-8. Kapitola The Play of Phrase and Line.  
  98. Bradey, strana 91
  99. a b McDonald, 2006, strany 42–6
  100. McDonald, 2006, strany 36, 39, 75
  101. Gibbons, strana 4
  102. Gibbons, strany 1–4
  103. Gibbons, strany 1–7, 15
  104. McDonald, 2006, strana 13
  105. MEAGHER, John C.. Pursuing Shakespeare's Dramaturgy: Some Contexts, Resources, and Strategies in his Playmaking. New Jersey : Fairleigh Dickinson University Press, 2003. ISBN 0-8386-3993-3.  
  106. CHAMBERS, E. K.. Shakespearean Gleanings. Oxford : Oxford University Press, 1944. ISBN 0-8492-0506-9. OCLC 2364570  
  107. LEVENSON, Jill L.. Romeo and Juliet. Oxford : Oxford University Press, 2000. ISBN 0-19-281496-6. Kapitola Introduction.  
  108. CLEMEN, Wolfgang. Shakespeare's Soliloquies. London : Routledge, 1987. ISBN 0-415-35277-0.  
  109. STEINER, George. The Death of Tragedy. New Haven : Yale University Press, 1996. ISBN 0-300-06916-2.  
  110. BRYANT, John. The Cambridge Companion to Herman Melville. Příprava vydání Robert Steven Levine. Cambridge : Cambridge University Press, 1998. ISBN 0-521-55571-X. Kapitola Moby Dick as Revolution.  
  111. Gross, John, "Shakespeare's Influence" v: Wells, Orlin, strany 641–2.
  112. PARAISZ, Júlia. Shakespeare Survey. Příprava vydání Peter Holland. Cambridge : Cambridge University Press, 2006. ISBN 0-521-86838-6. Kapitola The Nature of a Romantic Edition.  
  113. Bloom, Harold. The Western Canon. New York, Riverhead Books, p.346
  114. CERCIGNANI, Fausto. Shakespeare's Works and Elizabethan Pronunciation. Oxford : University Press (Clarendon Press), 1981.  
  115. CRYSTAL, David. The Cambridge Encyclopedia of the English Language. Cambridge : Cambridge University Press, 2001. ISBN 0-521-40179-8.  
  116. WAIN, John. Samuel Johnson. New York : Viking, 1975. ISBN 0-670-61671-0.  
  117. JOHNSON, Samuel. Samuel Johnson's Dictionary: Selections from the 1755 Work that Defined the English Language. Příprava vydání Jack Lynch. Delray Beach, FL : Levenger Press, 2002. ISBN 1-84354-296-X.  
  118. JONSON, Ben. The First Folio of Shakespeare. Příprava vydání William Shakespeare, Charlon Blayney (ed.). New York : W. W. Norton & Company, 1996. ISBN 0-393-03985-4. Kapitola To the memory of my beloued, The AVTHOR MR. WILLIAM SHAKESPEARE: AND what he hath left vs.  
  119. DOMINIK, Mark. Shakespeare–Middleton Collaborations. Beaverton, OR : Alioth Press, 1988. ISBN 0-945088-01-9.  
  120. GRADY, Hugh. The Cambridge Companion to Shakespeare. Příprava vydání Margreta deGrazia, Stanley Wells. Cambridge : Cambridge University Press, 2001b. ISBN 0-521-65094-1. Kapitola Shakespeare Criticism 1600–1900.  
  121. Grady, 2001b, strana 266
  122. JONSON, Ben. To the Memory of My Beloved the Author, Mr. William Shakespeare [online]. poetryfoundation.org, [cit. 2016-04-01]. Dostupné online.  
  123. Grady, 2001b, strana 269
  124. DRYDEN, John. An Essay of Dramatic Poesy. Příprava vydání Thomas Arnold. Oxford : Clarendon Press, 1889. ISBN 81-7156-323-6. OCLC 7847292  
  125. Grady, 2001b, strany 270–27
  126. Dobson, Citováno v: Grady, 2001b, strana 270
  127. Grady, 2001b, strany 272–274. Grady cituje Voltairovy Filozofické dopisy (1733); Goethova Viléma Meistera léta učednická (1795); Stendhalův dvoudílný pamflet Racine et Shakespeare (1823-1825); a předmluvy Victora Huga k Cromwellovi (1827) a Williamu Shakespeareovi (1864).
  128. LEVIN, Harry. The Cambridge Companion to Shakespeare Studies. Příprava vydání Stanley Wells. Cambridge : Cambridge University Press, 1986. ISBN 0-521-31841-6. Kapitola Critical Approaches to Shakespeare from 1660 to 1904.  
  129. SAWYER, Robert. Victorian Appropriations of Shakespeare. New Jersey : Fairleigh Dickinson University Press, 2003. ISBN 0-8386-3970-4.  
  130. CARLYLE, Thomas. On Heroes, Hero-worship, and the Heroic in History. Příprava vydání John Cheste Adams. Boston : Houghton, Mifflin and Company, 1907. ISBN 1-4069-4419-X. OCLC 643782  
  131. SCHOCH, Richard. The Cambridge Companion to Shakespeare on Stage. Příprava vydání Stanley Wells, Sarah Stanton. Cambridge : Cambridge University Press, 2002. ISBN 0-521-79711-X. Kapitola Pictorial Shakespeare.  
  132. Grady, 2001b, strana 276
  133. GRADY, Hugh. Shakespeare and Modern Theatre: The Performance of Modernity. Příprava vydání Michael Bristol, Kathleen McLuskie. New York : Routledge, 2001a. ISBN 0-415-21984-1. Kapitola Modernity, Modernism and Postmodernism in the Twentieth Century's Shakespeare.  
  134. Grady, 2001a, strana 24
  135. Grady, 2001a, strana 29
  136. DRAKAKIS, John. Alternative Shakespeares. Příprava vydání John Drakakis. New York : Meuthen, 1985. ISBN 0-416-36860-3.  
  137. Harold Bloom (2006). Shakespeare Through the Ages: King Lear, p. xii.
  138. http://www.mckellen.com/stage/00027.htm
  139. Máš před sebou všechny mé cesty. Sborník k 60. narozeninám Tomáše Halíka, nakladatelství Lidové noviny, Praha 2008, s.118-119.
  140. http://www.jirijosek.com
  141. Kreiler, Kurt, Edward de Vere. Der Mann, der Shakespeare erfand., Insel Verlag, Frankfurt nad Mohanem a Lipsko 2009.
  142. Looney, J. Thomas, Shakespeare Identified in Edward de Vere, Seventeenth Earl of Oxford (http://www.shakespearefellowship.org/etexts/si/00.htm), Frederick A. Stokes, New York 1920.
  143. Ogburn, Charlton (1984), The Mysterious William Shakespeare: The Man Behind the Mask. Dodd, Mead & Co., New York.
  144. Anderson, Mark (2005), „Shakespeare“ by Another Name. The Life of Edward de Vere, Earl of Oxford, the Man Who Was Shakespeare. Gotham, New York.
  145. Robert Detobel, Indizien gegen Shakespeare, 2000.
  146. Viz William Shakespeare: The Sonnets - Sonety, překlad Martin Hilský, Brno, Atlantis 2009, str. 69.
  147. Margreta de Grazia, The Scandal of Shakespeare´s Sonnets, Shakespeare Survey 46, 1993.
  148. Kreiler, Kurt (2009), Der Mann, der Shakespeare erfand, str. 377-400.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

V češtině[editovat | editovat zdroj]

  • CRAIG, Hardin, a kol. Dějiny anglické literatury I. Praha : Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1963. 422 s.  
  • DUNTON-DOWNEROVÁ, Leslie; RIDING, Alan. Shakespeare a jeho svět. Praha : Ikar, 2006. 480 s. ISBN 80-249-0738-0.  
  • HILSKÝ, Martin. Shakespeare a jeviště svět. Praha : Academia, 2010. 912 s. ISBN 978-80-200-1857-1.  
  • HODEK, Břetislav. Smutný monolog o překládání Shakespeara. Praha : Lyra Pragensis, 1993. 17 s. Dostupné online.  
  • CHUDOBA, František. Kniha o Shakespearovi. Díl I, Prostředí a život. Praha : Jan Laichter, 1941. 815 s.  
  • CHUDOBA, František. Kniha o Shakespearovi. Díl II, Dílo. Praha : Jan Laichter, 1943. 854 s.  
  • JIŘÍK, Richard. Stručné výklady nejlepších dramat Shakespearových. Vyškov : Hanácké knihkupectví Jaroslava Pátka, 1907. 140 s. Dostupné online.  
  • ZEMANOVÁ, Michaela. William Shakespeare - doba, život, mýtus. Historický obzor. 2010, roč. 21, čís. 5/6, s. 98-105. ISSN 1210-6097.  

Cizojazyčné[editovat | editovat zdroj]

  • ANDERSON, Mark. „Shakespeare“ by Another Name. The Life of Edward de Vere, Earl of Oxford, the Man Who Was Shakespeare. New York : Gotham, 2005. ISBN 1-59240-103-1. (anglicky)  
  • ACKROYD, Peter. Shakespeare: The Biography. London : Vintage, 2006. ISBN 978-0-7493-8655-9.  
  • KREILER, Kurt. Der Mann, der Shakespeare erfand. Edward de Vere, Earl of Oxford. Frankfurt nad Mohanem : Insel, 2009. 595 s. ISBN 9783458174523. (německy)  
  • LOONEY, J. Thomas. Shakespeare Identified in Edward de Vere, Seventeenth Earl of Oxford. New York : Frederick A. Stokes, 1920. (anglicky)  
  • LYNE, Charlotte. Shakespeare a jeho svět. Praha : Brána, 2009. 236 s. ISBN 978-80-7243-420-6.  
  • OGBURN, Charlton. The Mysterious William Shakespeare: The Man Behind the Mask. New York : Dodd, Mead & Co., 1984. (anglicky)  
  • ADAMS, Joseph Quincy. A Life of William Shakespeare. Boston : Houghton Mifflin, 1923. OCLC 1935264  .
  • BALDWIN, T. W.. William Shakspere's Small Latine & Lesse Greek. Urbana, Ill : University of Illinois Press, 1944. Dostupné online. OCLC 359037  .
  • BATE, Jonathan. The Soul of the Age. London : Penguin, 2008. ISBN 978-0-670-91482-1.  .
  • BBC NEWS. Bard's 'cursed' tomb is revamped [online]. British Broadcasting Corporation, 28 May 2008, [cit. 2010-04-23]. Dostupné online.  
  • BEVINGTON, David. Shakespeare. Oxford : Blackwell, 2002. ISBN 0-631-22719-9.  .
  • BLOOM, Harold. Shakespeare: The Invention of the Human. New York : Riverhead Books, 1999. ISBN 1-57322-751-X.  .
  • BOWERS, Fredson. On Editing Shakespeare and the Elizabethan Dramatists. Philadelphia : University of Pennsylvania Press, 1955. OCLC 2993883  .
  • BOYCE, Charles. Dictionary of Shakespeare. Ware, Herts, UK : Wordsworth, 1996. ISBN 1-85326-372-9.  .
  • BRADBROOK, M. C.. Shakespeare's Styles: Essays in Honour of Kenneth Muir. Příprava vydání Philip Edwards, Inga-Stina Ewbank, G. K. Hunter. [s.l.] : Cambridge University Press, 2004. ISBN 0-521-61694-8. Kapitola Shakespeare's Recollection of Marlowe.  .
  • BRADLEY, A. C.. Shakespearean Tragedy: Lectures on Hamlet, Othello, King Lear and Macbeth. London : Penguin, 1991. ISBN 0-14-053019-3.  .
  • BROOKE, Nicholas. Shakespeare's Styles: Essays in Honour of Kenneth Muir. Příprava vydání Philip Edwards, Inga-Stina Ewbank, G. K. Hunter. [s.l.] : Cambridge University Press, 2004. ISBN 0-521-61694-8. Kapitola Language and Speaker in Macbeth.  
  • BRYANT, John. The Cambridge Companion to Herman Melville. Příprava vydání Robert Steven Levine. Cambridge : Cambridge University Press, 1998. ISBN 0-521-55571-X. Kapitola Moby Dick as Revolution.  .
  • CARLYLE, Thomas. On Heroes, Hero-worship, and the Heroic in History. Boston : Houghton, Mifflin and Company, 1907. ISBN 1-4069-4419-X. OCLC 643782  .
  • CHAMBERS, E. K.. Shakespearean Gleanings. Oxford : Oxford University Press, 1944. ISBN 0-8492-0506-9. OCLC 2364570  .
  • CHAMBERS, E. K.. William Shakespeare: A Study of Facts and Problems. Oxford : Clarendon Press, 1930. ISBN 0-19-811774-4. OCLC 353406  .
  • CLEMEN, Wolfgang. Shakespeare's Dramatic Art: Collected Essays. New York : Routledge, 2005a. ISBN 0-415-35278-9.  .
  • CLEMEN, Wolfgang. Shakespeare's Imagery. London : Routledge, 2005b. ISBN 0-415-35280-0.  .
  • CLEMEN, Wolfgang. Shakespeare's Soliloquies. London : Routledge, 1987. ISBN 0-415-35277-0.  .
  • CRAIG, Leon Harold. Of Philosophers and Kings: Political Philosophy in Shakespeare's "Macbeth" and "King Lear". Toronto : University of Toronto Press, 2003. ISBN 0-8020-8605-5.  .
  • DE SÉLINCOURT, Basil. William Blake. London : Duckworth & co, 1909. Dostupné online.  .
  • DOBSON, Michael. The making of the national poet. Oxford, England : Oxford University Press, 1992. ISBN 978-0-19-818323-5.  .
  • DOMINIK, Mark. Shakespeare–Middleton Collaborations. Beaverton, OR : Alioth Press, 1988. ISBN 0-945088-01-9.  .
  • DOWDEN, Edward. Shakspere. New York : Appleton & Co., 1881. OCLC 8164385  .
  • DRAKAKIS, John. Alternative Shakespeares. New York : Meuthen, 1985. ISBN 0-416-36860-3.  .
  • DUNCAN JONES, Katherine, ed.. Shakespeare's Sonnets. London : Thomas Learning, 1997. Dostupné online.  
  • A Companion to Shakespeare's Works: The Histories. Oxford : Blackwell, 2003. ISBN 0-631-22633-8.  .
  • ELIOT, T. S.. Elizabethan Essays. London : Faber & Faber, 1934. ISBN 0-15-629051-0. OCLC 9738219  .
  • EVANS, G. Blakemore. The Sonnets. Cambridge : Cambridge University Press, 1996. ISBN 0-521-22225-7. Kapitola Commentary.  .
  • FOAKES, R. A.. The Cambridge Companion to English Renaissance Drama. Cambridge : Cambridge University Press, 1990. ISBN 0-521-38662-4. Kapitola Playhouses and Players.  .
  • FORT, J. A.. The Story Contained in the Second Series of Shakespeare's Sonnets. [s.l.] : [s.n.].  .
  • FRIEDMAN, Michael D.. Acts of Criticism: Performance Matters in Shakespeare and his Contemporaries: Essays in Honor of James P. Lusardi. New Jersey : Fairleigh Dickinson University Press, 2006. ISBN 0-8386-4059-1. Kapitola 'I'm not a feminist director but ...': Recent Feminist Productions of The Taming of the Shrew.  .
  • FRYE, Roland Mushat. The Art of the Dramatist. London; New York : Routledge, 2005. ISBN 0-415-35289-4.  .
  • GIBBONS, Brian. Shakespeare and Multiplicity. Cambridge : Cambridge University Press, 1993. ISBN 0-521-44406-3.  .
  • GIBSON, H. N.. The Shakespeare Claimants: A Critical Survey of the Four Principal Theories Concerning the Authorship of the Shakespearean Plays. London : Routledge, 2005. ISBN 0-415-35290-8.  .
  • GRADY, Hugh. Shakespeare and Modern Theatre: The Performance of Modernity. New York : Routledge, 2001a. ISBN 0-415-21984-1. Kapitola Modernity, Modernism and Postmodernism in the Twentieth Century's Shakespeare.  .
  • GRADY, Hugh. The Cambridge Companion to Shakespeare. Příprava vydání Margreta deGrazia, Stanley Wells. Cambridge : Cambridge University Press, 2001b. ISBN 0-521-65094-1. Kapitola Shakespeare Criticism 1600–1900.  .
  • GREENBLATT, Stephen. Will in the World: How Shakespeare Became Shakespeare. London : Pimlico, 2005. ISBN 0-7126-0098-1.  .
  • GREER, Germaine. William Shakespeare. Oxford : Oxford University Press, 1986. ISBN 0-19-287538-8.  .
  • HOLLAND, Peter. Cymbeline. Příprava vydání William Shakespeare, Peter Holland (ed.). London : Penguin, 2000. ISBN 0-14-071472-3. Kapitola Introduction.  .
  • HONAN, Park. Shakespeare: A Life. Oxford : Oxford University Press, 1998. ISBN 0-19-811792-2.  .
  • HONIGMANN, E. A. J.. Shakespeare: The Lost Years. Manchester : Manchester University Press, 1999. ISBN 0-7190-5425-7.  .
  • JACKSON, MacDonald P.. Shakespeare Studies. Cranbury, NJ : Associated University Press, 2004. ISBN 0-8386-4120-2. Kapitola A Lover's Complaint Revisited.  .
  • JONSON, Ben. The First Folio of Shakespeare. Příprava vydání William Shakespeare, Charlon Blayney (ed.). New York : W. W. Norton & Company, 1996. ISBN 0-393-03985-4. Kapitola To the memory of my beloued, The AVTHOR MR. WILLIAM SHAKESPEARE: AND what he hath left vs.  .
  • KERMODE, Frank. The Age of Shakespeare. London : Weidenfeld & Nicholson, 2004. ISBN 0-297-84881-X.  .
  • LEVENSON, Jill L.. Romeo and Juliet. Oxford : Oxford University Press, 2000. ISBN 0-19-281496-6. Kapitola Introduction.  .
  • LEVIN, Harry. The Cambridge Companion to Shakespeare Studies. Cambridge : Cambridge University Press, 1986. ISBN 0-521-31841-6. Kapitola Critical Approaches to Shakespeare from 1660 to 1904.  .
  • MCDONALD, Russ. Shakespeare's Late Style. Cambridge : Cambridge University Press, 2006. ISBN 0-521-82068-5.  .
  • Shakespeare and his Rivals: A Casebook on the Authorship Controversy. New York : Odyssey Press, 1962. OCLC 2113359  .
  • MUIR, Kenneth. Shakespeare's Tragic Sequence. London : Routledge, 2005. ISBN 0-415-35325-4.  .
  • PARAISZ, Júlia. Shakespeare Survey. Příprava vydání Peter Holland. Cambridge : Cambridge University Press, 2006. ISBN 0-521-86838-6. Kapitola The Nature of a Romantic Edition.  .
  • POLLARD, Alfred W.. Shakespeare Quartos and Folios: A Study in the Bibliography of Shakespeare's Plays, 1594–1685. London : Methuen, 1909. OCLC 46308204  .
  • RIBNER, Irving. The English History Play in the Age of Shakespeare. London : Routledge, 2005. ISBN 0-415-35314-9.  .
  • RINGLER, William, Jr.. In Lear from Study to Stage: Essays in Criticism. New Jersey : Fairleigh Dickinson University Press, 1997. ISBN 0-8386-3690-X. Kapitola Shakespeare and His Actors: Some Remarks on King Lear.  .
  • ROWE, John. The Poems: Venus and Adonis, The Rape of Lucrece, The Phoenix and the Turtle, The Passionate Pilgrim, A Lover's Complaint, by William Shakespeare. Příprava vydání William Shakespeare, John Rowe (ed.). Cambridge : Cambridge University Press, 2006. ISBN 0-521-85551-9. Kapitola Introduction.  .
  • SAWYER, Robert. Victorian Appropriations of Shakespeare. New Jersey : Fairleigh Dickinson University Press, 2003. ISBN 0-8386-3970-4.  .
  • SCHOENBAUM, Samuel. William Shakespeare: A Compact Documentary Life. Oxford : Oxford University Press, 1987. ISBN 0-19-505161-0.  .
  • SHAKESPEARE, William. The Oxford Shakespeare: the Complete Works of William Shakespeare. Příprava vydání W. J. Craig. Oxford : Oxford University Press, 1914. Dostupné online. Kapitola Sonnet 18.  .
  • SHAPIRO, James. 1599: A Year in the Life of William Shakespeare. London : Faber and Faber, 2005. ISBN 0-571-21480-0.  .
  • STEINER, George. The Death of Tragedy. New Haven : Yale University Press, 1996. ISBN 0-300-06916-2.  .
  • WAIN, John. Samuel Johnson. New York : Viking, 1975. ISBN 0-670-61671-0.  .
  • WELLS, Stanley. Shakespeare: A Life in Drama. New York : W. W. Norton, 1997. ISBN 0-393-31562-2.  .
  • WOOD, Michael. Shakespeare. New York : Basic Books, 2003. ISBN 0-465-09264-0.  .
  • WRIGHT, George T.. Shakespeare: An Anthology of Criticism and Theory, 1945–2000. Příprava vydání Russ McDonald. Oxford : Blackwell, 2004. ISBN 0-631-23488-8. Kapitola The Play of Phrase and Line.  .


Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]