Východní fronta (první světová válka)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Východní fronta
Konflikt: První světová válka
{{{popisek}}}
Trvání: 17. srpna 1914 – 3. března 1918
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Střední a východní Evropa
Casus belli:
Výsledek: Vítězství centrálních mocností do konce I. světové války
Změny území:
Strany
Německé císařství Německé císařství
Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Osmanská říše Osmanská říše (191617)
Bulharsko Bulharsko (191617)
Ruské impérium Ruské impérium (191417)
Rusko Ruská republika (1917)
Rumunsko Rumunsko (191618)

Flag of the Russian SFSR (1918-1920).svg Ruská sovětská federativní socialistická republika
Velitelé
Německé císařství Paul von Hindenburg

Německé císařství Erich Ludendorff
Německé císařství Leopold Bavorský
Německé císařství Max Hoffmann
Německé císařství August von Mackensen
Rakousko-Uhersko Conrad von Hötzendorf
Rakousko-Uhersko Arthur Arz von Straußenburg
Bulharsko Nikola Žekov

Russian Empire Car Mikuláš II.

Ruské impérium Velkokníže Nikola
Ruské impérium Michail Alexejev
Ruské impérium Alexej Brusilov
Rusko Lavr Kornilov
Rusko Nikolaj Duchonin
Rumunsko Constantin Prezan


Flag of the Russian SFSR (1918-1920).svg Nikolaj Krylenko

Síla
Ztráty

Východní fronta byla fronta, která probíhala během první světové války ve východní a střední Evropě. Střetla se na ní vojska Německého císařství, Rakouska-Uherska, Osmanské říše a Bulharského carství proti vojskům Ruského impéria (později RSFSR) a Rumunského království. Geografickým protějškem Východní fronty byla Západní fronta.


Průběh bojů[editovat | editovat zdroj]

1914 - přelom 1915/1916[editovat | editovat zdroj]

Válka na počátku války na Východní frontě probíhala především na historickém území Haliče (část dnešního Polska a Ukrajiny), v Kongresovém Polsku (ruský zábor Polska), ve Východním Prusku (dnes Polsko a ruská enkláva Kaliningradská oblast) a přilehlých oblastech Ruska (dnes Litva) a rovněž na území Bukoviny (dnes součást Rumunska a Ukrajiny). Ruská armáda na počátku války překvapivě poměrně rychle zmobilizovala. Podnikla útok na Východní Prusko. V srpnu 1914 však německá armáda Rusy porazila v bitvě u Tannenbergu, ležícím ve Východním Prusku (dnes vesnice Stebark na území Polska).

V jižní části východní fronty udeřila rakousko-uherská a německá armáda na ruskou Kongresovku. V srpnu 1914 došlo k bitvě u Krašniku, kde byla ruská armáda poražena rakousko-uherskou armádou. Situace se obrátila v bitvě o Halič, ruská armáda postoupila do Karpat, na hranice se Slovenskem a do západního Haliče (historické Malopolsko), v ohrožení se nalezly Slovensko a Slezsko a hrozil vpád do Maďarska a Čech. Rusové v té době získali také značnou část Bukoviny, až k západnímu pohraničí v okolí obce Kirlibaba (Cârlibaba). Odtud byli od začátku roku 1915 postupně vytlačováni zpět na východ.[zdroj?]

Nejtěžší boje probíhaly v Kongresovém Polsku. Německé jednotky pronikly na počátku války jižní částí tohoto území až k řece Visle u Ivanogrodu (dnes Deblin) a odtud se pokusily dobýt Varšavu. Ruské oddíly provedly protiútok a zatlačily německou armádu zpět, téměř na výchozí pozice. Následovala druhá německá ofenzíva namířená proti ruským vojskům v okolí města Lodž. Po německém vítězství a dobytí Lodži se fronta stabilizovala na řece Bzuře, kde až do konce roku 1915 probíhaly těžké zákopové boje (u města Bolimov byl poprvé na východní frontě použit bojový plyn). V severní Kongresovce probíhaly těžké boje až do konce roku 1915 v okolí města Přasnyš a Augustov.

Na jihu východní fronty Rusové nicméně od listopadu 1914 úspěšně obléhali pevnost Przemyśl, kterou nakonec v březnu roku 1915 získali. Zvrat v Haliči nastoupil po nové německo-rakousko-uherské ofenzívě a bitvě u Gorlic v červnu roku 1915, kde došlo k protržení fronty. Tehdy Rusové opustili i Przemyśl.[1]

Přelom 1915/1916 - 1917[editovat | editovat zdroj]

Koncem roku 1915 se situace v Polsku stala pro Rusy neudržitelná. Fronta se nebezpečně vypínala na západ a hrozilo, že Němci v Polsku odříznou značnou část ruské armády. Ruský generální štáb rozhodl, že Polsko vyklidí. Bohužel rychle postupující Němci zatlačili ruskou armádu dál, než to bylo původně zamýšleno. Fronta se na konci 1915 a na počátku 1916 stabilizovala v lépe udržitelných pozicích a zákopy se táhly od hranic s Rumunskem přes střední Ukrajinu, střední Bělorusko a střední Lotyšsko k Baltskému moři. V této podobě se fronta udržela až do roku 1917.

V červnu 1916 zahájili Rusové podle očekávání ofenzívu, vedenou generálem Brusilovem (tzv. Brusilovova ofenzíva).[2] Díky této velice úspěšné ofenzívě Rusko dobylo Bukovinu a část Haliče.[3] V témže roce do války přistoupilo Rumunsko, které se připojilo k bojům proti Německu a Rakousku-Uhersku. O rok později, už po únorové revoluci, proběhla ruská Kerenského ofenzíva, která však byla odražena. Ruská armáda musela ustoupit, při čemž ztratila i velkou část území dobytého při Brusilovově ofenzívě roku 1916.

1917-1918[editovat | editovat zdroj]

Boje na východní frontě ustaly až v roce 1917, z důvodu revolucí, které se začaly projevovat v Rusku; bolševická revoluce v čele s Leninem (komunismus, bolševici slibují ukončení války) a hnutí za abdikaci cara Mikuláše II. Dne 7. listopadu 1917 proběhla v Rusku Říjnová revoluce, která odstranila vládu vzešlou z únorové revoluce. 26. listopadu zahájili představitelé bolševiků jednání o míru s Německem.[4] Podmínky ústředních mocností však byly velmi tvrdé, a tak zprvu nebyla dohoda uzavřena. V únoru 1918 zahájily Centrální mocnosti nový všeobecný útok proti Rusku.[4] 3. března, po ztrátě Pobaltí, Běloruska, Ukrajiny a části Finska, podepsalo Rusko Brestlitevský mír a přestalo válčit. To umožnilo Německu přesunout vojsko na Západní frontu.[5] Osamocené Rumunsko v roce 1918 kapitulovalo.

Mapy[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ČERNÝ, František. Moje záznamy ze světové války 1914–1918. Praha : NZB, 2014. 159 s. ISBN 978-80-904272-8-0. S. 43–56.  
  2. http://nakladatelstvi-nzb.abchistory.cz/_0010-frantisek-cerny--moje-zaznamy-ze-svetove-valky-1914-1918.htm
  3. ČERNÝ, František. Moje záznamy ze světové války 1914–1918. Praha : NZB, 2014. 159 s. ISBN 978-80-904272-8-0. S. 68–124.  
  4. a b PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha : Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 33-37.  
  5. Pacner 2012, s. 37-40

Literatura[editovat | editovat zdroj]