Hlas

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tento článek je o zvuku vydávaném hlasivkami. Další významy jsou uvedeny na stránce Hlas (rozcestník).

Hlas je zvuk, vytvářený hlasivkami. V hudbě bývá slovo hlas použito pro označení melodické linky. U varhan je jako hlas označena skupina píšťal s jednou zvukovou barvou (rejstřík).

Tvorba hlasu - fonace[editovat | editovat zdroj]

Zdrojem hlasu je výdechový proud z plic, který je modulován kmitáním hlasivek a dává tak vznik primárnímu hrtanovému tónu. [1] Hlasivky můžeme pomocí svalů přibližovat či oddalovat, kmitání ale není svalová činnost, nýbrž výsledek tlakových poměrů a elastických vlastností hlasivek. Hlasivky jsou ve fonačním postavení přiblíženy k sobě a vzduch proudící z plic je rozkmitává. Hlasivky se při jejich kmitavém pohybu pohybují vlivem působení intraglotického tlaku (tj. tlaku v mezihlasivkové štěrbině působícího na hlasivky) a elasticity tkání hlasivek.[2] Při řeči se hlasivky na tvorbě hlasu podílí tak, že buď kmitají a propůjčují hlasu tónové složky (které jsou přítomny např. u samohlásek, sonorů, znělých konsonant), a nebo že nekmitají a vytvoří pouze štěrbinu, kterou proniká vzduch generující šum (např. neznělé obstruenty).[3]

Jedinečnost každého lidského hlasu je způsobena odlišnou základní frekvencí (danou vlastnostmi hlasivek) a barvou hlasu, která vzniká modifikací spektra hrtanového tónu v dutinách vokálního traktu (tj. dutinách dýchacích cest nad hlasivkami). Hrtanový tón vznikající při kmitání hlasivek je složený tón s odpovídající harmonickou řadou. Od hrtanového tónu jsou odvozeny všechny tónové složky řeči. Dutiny vokálního traktu poté slouží jako rezonátor, který zesiluje některé svrchní harmonické tóny. Oblasti zesílení svrchních harmonických tónů se nazývají formanty. Formanty jsou důležité pro rozlišování samohlásek, ale i některých souhlásek (sonory).[4]

Zvukovou stránku jazyka zkoumá fonetika.

Frekvenční rozsah[editovat | editovat zdroj]

Frekvenční rozsah neškoleného hlasu dospělého jedince je jen asi 1,5 oktávy. Lidský hlas se mění s věkem: hlas novorozence má frekvenci přibližně 440 Hz (komorní a, základní tón pro ladění hudebních nástrojů, má tutéž frekvenci). V době pohlavního dospívání dochází k mutaci, výška hlasu klesá (viz níže - rozdělení podle výšky).[zdroj?]

Složky frekvenčního spektra hlasu dosahují do oblasti kolem 10 kHz. Pro přenos srozumitelné řeči postačuje pásmo výrazně užší. Nejdůležitější složky, zajišťující srozumitelnost, leží v oblasti 1–3 kHz. Vyšší frekvence se podílejí především na barvě hlasu.[zdroj?]

Mezinárodní telekomunikační unie stanovila pro přenos telefonních hovorů frekvenční rozsahu 300 Hz - 3,4 kHz. Předpokládá se, že nesrozumitelná slova si telefonisté domyslí z kontextu nebo si je vyhláskují.[zdroj?]

Dynamický rozsah[editovat | editovat zdroj]

Hladina akustického tlaku vytvářeného hlasem je závislá na vzdálenosti od úst, prostředí a úsilí řečníka.[5] Při běžném hovoru je časově průměrovaná hladina akustického tlaku řeči ve vzdálenosti 1 m asi 40 až 60 dB(A), při velmi hlasitém projevu kolem 80 dB(A).[6] Pianissimo při operním zpěvu je v hledišti cca 50 dB, fortissimo cca 85 dB. Rekordy při světové soutěži v řevu se pohybují přes +100 dB.[zdroj?]. Přesná měření ukázala, že špičkové hladiny nejhlasitějších fonací dosahují ve vzdálenosti 30 cm od úst hodnot kolem 130 dB(C). [7]

Hlas v hudbě[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Druhy hlasů.

Hlas je v hudbě nejčastěji používán jako zpěv. Hlasy v různých výškových polohách mají různé názvy.

Co literatura, to jiné přiřazení názvů hlasů k frekvenčním rozsahům. Zde uvedené hodnoty viz Horová, doplněno Juríkem, laskavý čtenář si srovná s údaji v připojených odkazech na anglická hesla Wikipedie a v další uvedené literatuře.

název zn. typ rozsah dle literatury rozsah dle anglické Wikipedie
dětský a - e2, tj. zvuk 220 - 659 Hz
soprán S ženský h - c3, tj. 246 – 1046 Hz c1 - a2, tj. zvuk 261 - 880 Hz
mezzosoprán mS ženský g - a2, tj. 196 – 880 Hz a - f2, tj. zvuk 220 - 698 Hz
alt A ženský e - e2, tj. 164 – 659 Hz f - d2, tj. zvuk 174 - 587 Hz
kontraalt cA ženský
kontratenor cT mužský překrývá se s altem - sopránem
tenor T mužský H - a1, tj. 123 – 523 Hz c - a1, tj. zvuk 130 - 440 Hz
baryton Bt mužský G - e1, tj. 98 – 392 Hz A - f1, tj. zvuk 110 - 349 Hz
basbaryton bBt mužský F - c1 G - fis1
bas B mužský E - h, tj. 82 – 329 Hz E - e1, tj. zvuk 82 - 329 Hz
kontrabas cB mužský G1 - c

Alternativní hlasové techniky[editovat | editovat zdroj]

Kromě klasického zpěvu existuje ještě několik hlasových technik, které se vyvinuly buď jako součást lidové hudby některých národů, nebo v prostředí západní umělé a populární hudby. Patří mezi ně:

  • Alikvotní zpěv - technika, pomocí které lze zesílit alikvotní tóny, přirozeně obsažené v hlase a vytvořit iluzi dvojhlasého zpěvu, mezi alikvotní zpěv se zařazuje i hrdelní zpěv
  • Sprechgesang - technika, která se nachází přibližně napůl cesty mezi řečí a zpěvem. Využil ji například Arnold Schoenberg ve své skladbě Pierrot Lunaire
  • Rap - rytmická recitace. Důraz je kladen hlavně na text, výslovnost, frázování a rytmus, spíše než na vytváření tónů
  • Beatbox - nápodoba zvuků bicích nástrojů a perkusí pomocí hlasu
  • Scat - improvizovaný jazzový zpěv beze slov nebo s nesmyslným textem
  • Growling - z anglického growl = mručet, vrčet. Technika velmi hlubokého mručení, řevu, která se vyvinula jako součást death metalové hudby
  • Jódlování - technika, která je součástí lidové hudby v Alpských zemích, převážně v Rakousku a Švýcarsku. Je založena na velkých a rychlých intervalových skocích, které jsou navíc doprovázeny změnou hlasového rejstříku. Nižší tón je zpíván prsním rejstříkem a vyšší pak falzetem
  • Brumendo - zpěv bez artikulace, se zavřenými ústy (zvuk "m" nebo "hm").
  • Screaming - hrdelní řev,používaný hlavně v metalu a příbuzných stylech, zpívají se s ním buď celé písně nebo jen úseky.
  • Scream - jednorázové zařvání používané hlavně v rocku a metalu. Může být vysoké, nízké nebo střední. Může být krátké nebo také velice dlouhé, může se při něm měnit tonina ale na rozdíl od screamingu se nezpívají žádná slova.

Poruchy hlasu[editovat | editovat zdroj]

Poruchami hlasu se zabývá foniatrie, specializovaná disciplína otorinolaryngologie neboli ORL - „ušní, nosní, krční“, nápravou poruch řeči pak logopedie.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ŠVEC, Jan: Studium mechanicko-akustických vlastností lidského hlasu. (Dizertační práce). Olomouc: Univerzita Palackého, Přírodovědecká fakulta, Katedra experimentální fyziky, 1996, https://www.researchgate.net/publication/311087009_Studium_mechanicko-akustickych_vlastnosti_zdroje_lidskeho_hlasu_Dizertacni_prace
  2. TITZE, Ingo R.: Principles of voice production (second printing). Iowa City, IA: National Center for Voice and Speech, 2000
  3. SKARNITZL, Radek: Znělostní kontrast nejden v češtině, Epocha, Praha, 2011
  4. PALKOVÁ, Zdena: Fonetika a fonologie češtiny, Karolinum, Praha, 1997
  5. ŠVEC, Jan G., GRANQVIST, Svante: Tutorial and guidelines on measurement of sound pressure level in voice and speech. J Speech Lang Hear Res 61: 441-461, 2018.
  6. ČSN EN ISO 9921: Ergonomie - Hodnocení řečové komunikace . Praha: Český normalizační institut, 2004
  7. ŠRÁMKOVÁ H, GRANQVIST S, FÜRST T, ŠVEC JG: Měření dynamického rozsahu lidského hlasu. Akustické listy 17: 11-18, 2011.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Burghauser,J.; Špelda, A.: „Akustické základy orchestrace“, Panton, Praha, 1967
  • Jurík, M. a kol.: „Malá encyklopédia hudby“, Obzor, Bratislava, 1969

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]