Jazz

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Další významy jsou uvedeny v článku Jazz (rozcestník).
Jazz
Původ ve stylech Blues a afroamerická folková hudba, Ragtime, pochoďáky z 10. let,evropská dechová hudba
Kulturní pozadí začátek 20. století,
New Orleans, Louisiana, USA
Typické nástroje saxofon, trubka, pozoun, klarinet, klavír, kytara,hammondovy varhany, kontrabas, bicí, Zpěv
Všeobecná popularita 20. - 60. léta
Podstyly
Avant-garde jazzBebopCool jazz - Stride PianoDixielandFree jazzGypsy jazzHard bopJazz fusionKansas City JazzLatin jazzMainstream jazzModal jazzM-BaseSmooth jazzSoul-jazzSwingThird streamWest Coast jazz
Směs stylů
Acid jazzAsian American jazzCalypso jazzCrossover jazzJazz bluesJazz fusionJazz rapJazz-rockNu jazzSmooth jazzBossa Novarhythm and bluesdeep house

Jazz čili džez (z angličtiny), je původně americký hudební styl, který vznikl na začátku 20. století mezi afroamerickou komunitou na jihu Spojených států amerických smísením afrických a evropských hudebních stylů. Jeho africké kořeny se projevují hlavně v používání blue tónů, odpovídaček, improvizace, polyrhythmů, synkop a spláchnutých tónů. Později přebíral i prvky populární hudby. Původ slova jazz, které bylo pro označení této hudby poprvé použito okolo roku 1915, je nejasný, avšak pravděpodobně se jedná o zkomolenou zkratku jas(mine) v narážce na jasmínový parfém populární v New Orleans té doby.

Jazz od svého počátku ve 20. století vytvořil mnoho podžánrů, od New Orleánského Dixielandu datovaného na začátek 10. let, přes big bandovský swing ze 30. a 40. let, bebop ze středních 40. let, rozmanitosti Latin-jazzu a jeho kombinací, například Afro-Cuban a Brazilian jazz z 50. a 60. let, jazz-rock fusion ze 70. let až po pozdější vývoj, jako např. acid jazz.

Původ[editovat | editovat zdroj]

V roce 1808 připlulo do USA skoro půl milionu Afričanů-otroků. Hojně přijížděli ze západní Afriky a přivezli s sebou mohutnou kmenovou hudební tradici. Africká hudba byla velmi účelová, pro práci nebo rituály, včetně pracovních písní a bojových pokřiků. Podle africké tradice měli jednohlasou melodii a používali odpovídačky (call-and-response), ale bez evropské představy harmonie. Rytmy odrážely africký způsob mluveného projevu. Používali pentatonické stupnice prokládané blue tóny v blues a jazzu.

Na začátku 19. století rostl počet černošských muzikantů, kteří se učili hrát na evropské nástroje, především housle, které používali k parodování evropské taneční hudby v jejich tradičních tancích cakewalk. Naopak umělci (černě namaskovaní) v evropských a amerických pěveckých show rozšiřovali černošskou hudbu mezi širokou veřejnost, kombinovali synkopy a evropský harmonický doprovod. Louis Moreau Gottschalk upravil africko-americkou hudbu cakewalk, jihoafrické, karibské a jiné otrocké melodie jako salonní písně pro piano. Další ovlivnění přišlo od černošských otroků, kteří se učili harmonický styl chorálů a včlenili je do své hudby, např. spirituálů. Původ blues je nedoložený, ale jedna z možností je, že vzniklo jako světská podoba spirituálů. Paul Oliver věnoval pozornost podobě nástrojů, hudby a sociálních funkcí s grioty v savaně západní Afriky.

1890–1910[editovat | editovat zdroj]

Ragtime[editovat | editovat zdroj]

Osvobození otroků vedlo k novým možnostem vzdělání osvobozených Afroameričanů, ale striktní sociální oddělení znamenalo omezené pracovní možnosti. Černošští muzikanti připravovali pro nižší společenské vrstvy zábavu, jako tance, pěvecké show, pianisté hráli v barech, klubech a nevěstincích.

V roce 1897 první bělošský skladatel William H. Krell vydal svou "Mississippi Rag" jako první napsané instrumentální ragtime pro piano. Následují rok napsal pianista Scott Joplin skladbu "Original Rags", poté v roce 1899 vydal mezinárodní hit "Maple Leaf Rag". Napsal řadu známých ragtimů kombinujících synkopy, banjo figury a někdy i call-and-response. Blues vydal a zpopularizoval W. C. Handy, jehož "Memphis Blues" z roku 1912 a "St. Louis Blues" z roku 1914 se staly jazzovými standardy.

Muzika z New Orleans[editovat | editovat zdroj]

Muzika z New Orleans měla dalekosáhlý efekt na vývoj raného jazzu. Hodně tamních jazzových interpretů hrálo v nevěstincích a barech ve čtvrti nazývané Storyville. Pochodové kapely hrály na pohřbech africké komunity v USA. Nástroje v těchto kapelách a v tanečních kapelách se staly základními nástroji pro jazz: žestě a dechové nástroje, bicí. Malé kapely, které samy učily afroamerické muzikanty (mnoho z nich pocházelo z tradic pohřebních procesí v New Orleans), hrály původní roli ve vývoji a rozšíření raného jazzu, procestovaly naskrz černošské komunity na jihu a, od roku 1914, hráli Afro-Creole a afroameričtí muzikanti v západních a jižních městech USA.

Afro-Creolský pianista Jelly Roll Morton začal svou kariéru v Storyville. Od roku 1904 procestoval s Vaudeville show města na severu USA, včetně Chicaga a New Yorku. Jeho "Jelly Roll Blues", jež napsal v roce 1905, byla publikována v roce 1915 jako první jazzové tištěné aranžmá. Mnoho muzikantů to přitáhlo do New Orleans.

Na severovýchodě USA se rozvíjelo hraní ragtime, zejména James Reese Europe a jeho symfonický Cleff Club orchestr v New Yorku, který hrál na benefičním koncertu v Carnige Hall v roce 1912, a jeho "Society Orchestra", která se v roce 1913 stala první nahrávkou černošské skupiny. Eubie Blake ovlivněný James P. Johnsonem vyvíjí "Stride" piano playing, ve kterém pravá ruka hraje melodii, zatímco levá ruka se stará o rytmus a basu.

"Livery Stable Blues" od Original Dixieland Jass Band vydaný v roce 1917 je jedna z prvních nahrávek raného jazzu. Toho roku nespočet kapel vytvořila nahrávky se zdůrazněním slova "jazz" v názvu kapely, ale většinou to byl spíše regtime, než jazz. V září 1917 W.C. Handy a jeho Orchestra of Memphis nahrála coververzi písně "Livery Stable Blues". V únoru 1918 James Reese a jeho pěchotní kapela "Hellfighters" přivezla regtime do Evropy během První světové války. Po návratu nahrály "The Darktown Strutter's Ball".

20. a 30. léta 20. století[editovat | editovat zdroj]

Prohibice v USA (19201933) zakázala prodej alkoholických nápojů. Nezákonné prodejny alkoholu způsobily ruch v ulicích "Jazzového věku", éry, kdy populární hudba obsahovala aktuální taneční písně, nové písně a divadelní melodie. Jazz začal být považován za nemorální a mnoho členů starší generace to vidělo tak, že je to vyhrožování starým zásadám v kultuře a prosazování nových úpadkových hodnot "Roaring Twenties" (bouřlivých dvacátých let). Od roku 1919 Kid Oryův Original Creole Jazz Band složený z muzikantů z New Orleans hrál v San Francisku a Los Angeles, kde v roce 1919 nahráli svou první nahrávku. Každopádně, hlavním centrem rozvoje jazzu bylo Chicago, kde King Oliver k sobě připojil Billa Johnsona. Ten rok spatřil i první nahrávku Bessie Smithové, nejznámějšího bluesové zpěvačky 20. let 20. století.

Bix Beiderbecke vytvořil kapelu The Wolverines v roce 1924. V témže roce se Louis Armstrong přidal k taneční kapele Fletcher Hendersona jako hlavní sólista na rok. Pak zformoval vlastní skupinu Hot Five a vytvořil oblíbený scat singing (pěvecká improvizace). Jelly Roll Morton nahrával s kapelou New Orleans Rhythm Kings, poté zformoval jeho kapelu Red Hot Peppers.

Byl velký odbyt výstřední taneční hudby hrající bělošskými orchesrty, jako třeba Orchestr Jean Goldketta a Orchestr Paul Whitemana. V roce 1924 nacvičil se svým Whiteman's Orchestra Rhapsody in Blue od George Gershwina. Další masový příliv hudebních souborů obsahoval např. Fletcher Henderson's band, Duke Ellington's band in New York a Earl Hines's Band in Chicago. Všechny uvedené měly značný vliv na vývoj bigbandovského swingu.

Swing[editovat | editovat zdroj]

Třicátá léta patřila populárním swingovým big bandům, v nichž se někteří sólisté zapsali do dějin jako kapelníci. Patří mezi ně Count Basie, Cab Calloway, Fletcher Henderson, Earl Hines, Duke Ellington, Artie Shaw, Tommy Dorsey, Benny Goodman, Frank Sinatra a Glenn Miller.

Swing byl také taneční hudba a byl v rádiích živě vysílán po celé Americe po řadu let. Ačkoliv to byl kolektivní zvuk, nabízel individuálně muzikantům šanci zahrát si sóla a improvizované melodie, tematické sóla, které leckdy mohou být velmi komplexní a důležitou hudbou.

Časem se sociální kritika rasového oddělení vrátila do normálu a bělošští kapelníci zase začali nabírat černošské hudebníky. Ve středních 30. letech Benny Goodman přemluvil pianistu Teddyho Wilsona, vibrafonistu Lionela Hamptona a kytaristu Charlieho Christiana k připojení do malého seskupení. Styl raných 40.let známý jako "jumping the blues" nebo jump blues používali malá comba (jazzové kapely té doby se 3-4 členy). Je pro ně typické vysoké tempo skladby a bluesové akordové postupy. Kansas City Jazz v roce 1930 vytvořila přemostění od big bandů k bebopu ovlivňující celá 40. léta.

Jazz v Evropě[editovat | editovat zdroj]

Mimo USA začíná jasný evropský styl jazzu vznikat ve Francii v Quintette du Hot Club de France. Belgický kytarový virtuos Django Reinhardt rozšířil gypsy jazz, mix amerického swingu ze 30. let, francouzských "dud" a východoevropského folku s pomalým, svůdným cítěním. Hlavními nástroji jsou steel kytara, housle a kontrabas. Sólové přechody z jednoho hráče na druhého, jako třeba kytara a basa, hrají roli v rytmické sekci.

40. a 50. léta 20. století[editovat | editovat zdroj]

Dixieland revival[editovat | editovat zdroj]

Na konci 30. let se znovu začala oprašovat "Dixieland" hudba, vracela se k původnímu kontrapunktivnímu New Orleánskému stylu. Z velké části tomu napomáhali nahrávací společnosti publikující rané jazzové klasiky, jako třeba Oliverovy, Mortonovy a Armstrongovy kapely 20. let. Revivalů se zúčastnily dvě skupiny muzikantů. První skupina byla složená z hráčů, kteří začínali jejich kariéru v tradičním stylu a vrátili se, nebo pokračovali, v tom, co hráli po většinu času. Tyto revivaly vedla skupina Bobcats, kterou založil Bob Crosby. Dalšími vedoucími Dixieland revivalisty byli Max Kaminsky, Eddie Condon a Wild Bill Davison. Většina hráčů v těchto skupinách pocházelo ze středozápadu, ale našel se mezi nimi malý počet muzikantů z New Orleans. Druhou skupinou revivalistů byly mladí muzikanti, kteří byli příliš mladí na to, aby byly zasažení počátky jazzu, ale kteří nyní odmítli styl swingu a začali preferovat tradiční metody hry. Lu Watters band byl nejspíše tím největším prominentem této druhé skupiny. Louis Armstrong zformoval jeho Allstars band, který se stal vedoucím souborem mezi Dixieland revivaly. Napříč 50. a 60. léty byl Dixieland jeden z nejvíce komerčně známým jazzovým stylem v USA, Evropě a Japonsku.

Bebop[editovat | editovat zdroj]

Uprostřed 40. let se bebopeři snažili pomoci vyzdvihnout jazz z taneční populární muziky k více vyzývavé "hudební" hudbě. Významné odlišnosti ze swingu rozváděli první bebopeři prvky z taneční muziky, vytvářeli bebop více jako uměleckou formu, ale zároveň trošku jako potenciálně populární a komerční záležitost. Vlivnými muzikanty v bebopu byly např. saxofonista Charlie Parker, pianista Bud Powell a Thelonious Monk, trumpetista Dizzy Gillespie a Clifford Brown, basista Ray Brown a bubeník Max Roach.

Bebopeři vnášeli do jazzu nové formy barevnosti tónu, nesouzvuku a více abstraktních forem improvizací, kde používali akordové "mimoně", náhradní akordy a pozměněné akordy. Měnil se i styl bubnování na více úskočný a explozivní, ve kterém byl činel ride používán pro udržení rytmu, zatímco snare a bassový buben byly použity pro neočekávané akcenty. Tyto odchylky od hlavního jazzového proudu toho času se zprvu setkávali s nepochopením, občas byli nepřátelské ohlasy mezi fandy a kolegy muzikanty. Přesto, po 50. letech 20. století, se bebop zapsal do jazzového slovníku jako akceptovaná součást jazzu.

Cool jazz[editovat | editovat zdroj]

Cool jazz byl vyzdvižen na konci 40. let v New Yorku jako výsledek kombinování převážně stylu bělošských jazzových muzikantů a černošských beboperů. Nahrávky cool jazzu od Chet Bakera, Dave Brubecka, Bill Evanse, Gil Evanse, Stan Getze a Modern Jazz Quartetu měly obvykle odlehčený zvuk, který zabránil agresivnímu tempu a harmonické abstrakci z bebopu. Důležitou nahrávku Birth of the Cool vytvořil trumpeťák Miles Davis. Hráči, jako třeba pianista Bill Evans začali hledat novou cestu ke struktuře jejich improvizace objevováním formální muziky. Cool jazz byl později silně spojován se scénou West Coast jazz. Mělo to vliv na pozdější průběh vývoje, jako třeba pro Bossa Nova, modal jazz a také pro free jazz.

Hard bop[editovat | editovat zdroj]

Hard bop je odbočka od bebopu (nebo "bop"), do kterého se začlenily vlivy z rhythm and blues, gospel music a blues, obzvláště v saxofonové a klavírní hře. Dard bop se rozvinul uprostřed 50. let, zčásti jako odpověď na oblibu cool jazzu na začátku 50. let. Uskupil se mezi lety 1953 a 1954, současně se vrůstem rhythm and blues. Miles Davisovo dílo "Walkin'" ohlašovalo nový styl pro svět jazzu. Kvintet Art Blakey and the Jazz Messengers s kapelníkem Blakeym, pianistou Horace Silverem a trumpetistou Clifford Brownem byly vedoucími články v hard bopovém hnutí společně s Davisem.

Free jazz[editovat | editovat zdroj]

Free jazz a jeho podobná forma avant-garde jazz jsou podžánry jazzu založené na bebopu, používající méně předepsaných materiálů a poskytují hráči více svobody. Free jazz používá implicitní, nebo volnou harmonii a tempo, která byla na začátku vnímána jako kontroverzní. Basista Charles Mingus je také často spojován s průkopem ve světě jazzu, ačkoliv jeho aranže prolínalo nespočet stylů a žánrů. První větší pohnutí přišlo v 50. letech s ranými pracemi Ornette Colemana a Cecil Taylora. V 60. letech to byli například John Coltrane, Archie Shepp, Sun Ra, Albert Ayler, Pharoah Sanders a další. Free jazz rychle našel oporu v Evropě. Není náhodou, že mnoho muzikantů, jako Ayler, Taylor, Steve Lacy a Eric Dolphy strávili v Evropě delší dobu.

60. a 70. léta 20. století[editovat | editovat zdroj]

Latin jazz[editovat | editovat zdroj]

Latin jazz má dva hlavní typy: Afro-Cuban jazz a Brazilian jazz. Afro-Cuban jazz byl v USA hrán po éře bebopu, zatímco Brazilian jazz začal být populární během 60. let. Afro-Cuban jazz se začal jako styl rozvíjet uprostřed 50. let díky muzikantům, jako Dizzy Gillespie a Billy Taylor, ovlivněnými mnoha kubánskými muzikanty, jako Xavier Cugat, Tito Puente a Arturo Sandoval. Brazilian jazz, jako například bossa nova, vychází ze samby a přidávají se prvky z jazzu a mnoha dalších klasických a populárních stylů 20. století. Bossa je vesměs nepříliš rychlá, s melodií zpívanou v Portugalštině, nebo Angličtině. Průkopníky v tomto stylu byli Brazilci Joao Gilberto, Antônio Carlos Jobim, Vinícius de Moraes a spousta dalších. Příbuzným stylem je jazz-samba popisovaná jako kompozice bossa novy vložená do jazzových frází interpretovaná například Stan Getzem a Charlie Byrdem.

Soul jazz[editovat | editovat zdroj]

Soul jazz vznikl vývojem hard bopu, mísil silné vlivy blues, gospelu a rhythm and blues v hudbě pro malé skupiny, nejčastěji organ tria používajícím Hammondových varhanů. Na rozdíl od hard bopu, soul jazz vesměs zvýrazňuje opakující se formy a melodické oraty, a improvizace je často méně komplikovaná, než u ostatních druhů jazzu. Horace Silver měl na velký vliv na vývoj soul jazzu, v jeho písničkách používá funky a často i improvizaci kostelních varhan. Mezi známé soul jazzové varhaníky patří Jimmy McGriff, Jimmy Smith a Johnny Hammond Smith a mezi významné tenor saxofonisty patří třeba Eddie "Lockjaw" Davis a Stanley Turrentine.

Jazz fusion[editovat | editovat zdroj]

Na konci 60. let a začátkem 70. let se začala tvořit hybridní forma jazz rocku: Jazz fusion. Ačkoliv se jazzoví puristé bránili proti mixování jazzu a roku, někteří důležitější jazzoví inovátoři přeskočili od dobové hardbop scény k fusion. Jazz fusion často mísí rytmus, neobvyklé takty, synkopy a složité akordy a harmonie, využívající velký počet elektrických nástrojů, jako třeba elektrická kytara, elektrická baskytara, elektrické piano a syntezátory. Vynikajícími hráči jazz fusion byli Miles Davis, keyboardista Chick Corea a Herbie Hancock, bubeník Tony Williams, kytarista Larry Coryell a John McLaughlin, saxofonista Wayne Shorter, a baskytarový skladatel Jaco Pastorius.

Trendy 70. let[editovat | editovat zdroj]

Na začátku 70. let nastala obroda zajímavostí v jazzu a dalších formách afro-americké kultury. Muzikanti jako Pharoah Sanders, Hubert Laws a Wayne Shorter začali používat kalimbo, cowbell, shekeire a další hudební nástroje pro jazz ne zrovna typické. Za povšimnutí stojí také jazzová harfistka Alice Coltrane, jazzový violinsta Jean-Luc Ponty a jazzový dudák Rufus Harley. Jazz se začal rozrůstat a měnit, bral inspiraci v ostatních druzích hudby, jako například světová hudba, experimentální hudba a rock a pop music. Kytarista John McLaughlin a jeho Mahavishnu Orchestra hrála kombinaci jazzu a rocku s prvky muziky z východní Indie. V nahrávací společnosti ECM natočilo desky mnoho umělců, například Keith Jarrett, Paul Bley, the Pat Metheny Group, Jan Garbarek, Ralph Towner a Eberhard Weber. Otevřeli tím dveře nové estetické muzice, využívající převážně akustické nástroje a smísily je s prvky ze světové a folkové muziky.

1980 – 2000[editovat | editovat zdroj]

V 80. letech se jazzová komunita ztenčila a rozdělila. Především starší posluchačstvo udržovalo zájem o tradiční a přímé formy jazzu. Wynton Marsalis se snažil tvořit hudbu založenou na víře v tradice, inspiraci hledal u Louise Armstronga a Duke Ellingtona.

Na začátku 80. let, lehce komerční forma jazz fusion nazývaná pop fusion, nebo "smooth jazz", se stala úspěšnou a hrála se na všech důležitějších rádiích. Význační smooth jazz saxofonisté byli Grover Washington, Jr., Kenny G a Najee.

Později v 80. letech a začátkem 90. let, některé podžánry spojily jazz s populární muzikou a vznikl tak Acid jazz, nu jazz a jazz rap. Acid jazz a nu jazz kombinoval elementy jazzu s moderní formou elektrické taneční muziky. Avšak nu jazz je založený na jazzové harmonii a melodii, většinou v ní nenajdeme improvizaci. Jazz rap spojil jazz a hip-hop. Gang Starr nahráli "Words I Manifest", "Jazz Music" a "Jazz Thing" ve spolupráci s Branford Marsalisem a Terence Blanchardem. Od roku 1993, raper Guru a jeho Jazzmatazz používali jazzový muzikanty je svým studiovým nahrávkám. Radiohead, Björk, a Portishead také často vkládali do své muziky prvky z jazzu.

Na začátku 21. století, "přímý" jazz pokračoval v dovolávání se na jádro posluchačů. Osvědčení jazzoví muzikanti jejichž kariéra trvala desetiletí, jako Chick Corea, Jack DeJohnette, ill Frisell, Charlie Haden, Herbie Hancock, Roy Haynes, Keith Jarrett, Wynton Marsalis, John McLaughlin, Pat Metheny, Paquito D'Rivera, Sonny Rollins, John Scofield, Wayne Shorter, John Surman, Stan Tracey a Jessica Williams, pokračovali v nahrávání a vystupování. Našlo se i pár novátorských jazzových umělců, kteří se v roce 19902000 dostali na popředí. Byly to třeba The Bad Plus, Brad Mehldau, Robert Glasper, Brian Blade, Larry Goldings, Kurt Rosenwinkel, Gonzalo Rubalcaba a Medeski, Martin & Wood.

Definice[editovat | editovat zdroj]

Jelikož termín „jazz“ se používá pro pestrou škálu různých stylů, jednotná definice sjednocující všechny styly by byla zavádějící. Někteří fanatikové si stojí za jasnými definicemi, které z pojmu jazz vyjímají všechny druhy hudby od jazzu pouze odvozené, ale hudebníci samotní odmítají definovat hudbu kterou sami hrají. Duke Ellington pojem shrnul větou „Všechno je to hudba“. Někteří kritikové dokonce tvrdí, že ani Ellingtovona hudba nebyla jazzem, jelikož podle nich čistý jazz nikdy neměl být v orchestrální podobě.na druhou stranu, „transformace“ Ellingtonových nahrávek v podání jeho přítele Earla Hinese (na albu Earl Hines Plays Duke Ellington, vydaném 1970), byly hudebním kritikem Benem Ratiffem označeny za „stejně dobrý příklad jazzu jako cokoliv jiného“.

Dlouho se debatovalo o definici hranice co je ještě jazz. Ve 30. letech kritizovali milovníci jazzu inovace spojené s érou swingu, které podle nich odporovaly improvizačnímu stylu spojenému s „čistým jazzem“. V průběhu 40., 50. A 60.let spolu vedli spory hráči tradičního jazzu a bebopeři, kteří navzájem svou tvorbu kritizovali za to, že jí k jazzu „něco chybí“. Přestože změny a transformace jazzu pod novými vlivy jsou často označovány za jeho znehodnocování, Andrew Gilbert oponuje tím, že jazz má „schopnost absorbovat a měnit vlivy“ z různých různorodých stylů.

Dlouho byly kritizovány formy jazzu ovlivněné komerční populární hudbou, proti kterým se bouřili hlavně bebopeři. Fanoušci tradičního jazzu naopak kritizovali bebop, tzv “Fusion era“ probíhající v 70. letech, a další inovace, označujíc je za znehodnocení jazzové tvorby. Podle Bruce johnsona ale byl jazz odjakživa na rozhraní mezi komerční hudbou a uměním.

Gilbert podotýká že pojetí základních zásad jazzu se stále vyvíjí, a že „plody minulosti“ se stále mohou stát „nadřazenými výstřední kreativitě“ a inovacím dnešních umělců. Jazzový kritik Gary Giddins namítá, že šíření jazzu je dnes příliš institucionalizované a kontrolované velkými firmami hudebního průmyslu, a že jazz čelí „těžkým časům respektovanosti a přijetí bez jakéhokoliv zájmu. David Ake varuje, že vytvoření norem pro jazz bude znamenat vytlačení na okraj tvorby většiny nových, avantgardních forem jazzu.

Jedna z možností jak obejít defininí problémy je definovat pojem jazz více obecně. Podle Krina Gabbarda je jazz předobrazem, vhodným pro vytvoření mnoha druhů muziky, které mají dost společného na to, aby si zachovaly společnou tradici. Travis Jackson definuje jazz také zeširoka, tvrzením že je to muzika obsahujííc kvality jako je „swinging (swingování), improvizace, skupinoá spolupráce, vytvoření si „individuálního hlasu“, a otevřenost jiným hudebním možnostem.

Improvizace[editovat | editovat zdroj]

Jestli je v jazzu něco těžké definovat, pak určitě jedna z těch věcí bude improvizace. Hráči blues běžně zakládali svá sóla zčásti na Call and response, pocházejícím z afro-americké tradice, a z části na pracovních a bojovných písní černochů. To jsou základní rysy klasického jazzu. Mezitím co v evropské klasické muzice se hráči snaží zahrát skladbu přesně, jak byla napsána, bez jakýchkoliv kudrlinek a změn doprovodu.

Naproti tomu v jazzu zkušený hráč ztvární skladbu ve velice individuálním stylu, a nikdy nezahraje jednu skladbu dvakrát naprosto stejně. Jazzový hudebník mění melodie, souzvuky a odmlky podle své nálady, osobních zkušeností, spolupráce s ostatními muzikanty nebo i s diváky. Evropská klasická hudba je údajně skladatelovým médiem. Jazz, naproti tomu, je většinou charakterizován jako demokratická společná kreativita, interakce a spolupráce, která klade stejný důraz na přínosy skladatelovy i hudebníkovy, obratně odlišující jedno od druhého.

Ve stylu „New Orleans“ a „Dixieland“ se jednotliví muzikanti střídali v hraní melodie, zatímco ostatní improvizovali a hráli protimelodie. S příchodem éry swingu začaly big bandy více spoléhat a přiklánět se k předepsané hudbě : ta více spoléhala na pevný řád a psané notové zápisy, které se hudebníci buď naučili nebo je odposlouchali. Mnoho jazzových hudebníků neumělo ani číst noty. Sólisté ale i v těchto předepsaných skladbách improvizovali. Později, při vzestupu bebopu, se trend soustředil znovu na malé kapely a maximální improvizaci. Hlavní melodie, známá jako „téma“, byla nastíněna na začátku a na konci skladby, ale prostředek byl vyplněn sérií improvizací.

Pozdější styly jako modal jazz opustily striktní dodržování pořadí akordů, čímž daly hudebníkům ještě větší prostor k improvizacím. Avant-garde jazz a free jazz opouští dokonce i stupnice a rytmy.

Jazz v české hudbě[editovat | editovat zdroj]

Jazz je hudba vážná beze zpěvu (u některých výjimek se zpěv objevit může)a hraje se spíše na piáno, saxofon, klarinet a podobně se u nás poprvé zřejmě objevilo v názvu skladby skladatele Otakara Samka Wentery Jazz. To bylo v roce 1919. Ovšem s jazzem, jak se hrál v té době v USA, měla tato hudba pramálo společného. Jazzem se totiž tehdy nazývala jakákoli hudba či orchestr, který měl soupravu bicích nástrojů. Povědomí o jazzové hudbě bylo u nás ještě ve 20. letech velmi kusé. Naši mladí avantgardní umělci však začali stále častěji jezdit do Mekky kumštýřů té doby, do Paříže. Zde se setkávali s hudbou, jejíž rytmy více vyhovovaly jejich životním pocitům a celkové atmosféře doby. Ta nová dravá hudba se nazývala jazz. V roce 1928 byla vydána kniha s prostým názvem Jazz. Byla to první česká a jedna z prvních evropských knih pojednávajících o jazzu.

Nejvýraznější osobností vyrostlou z tohoto jazzového podhoubí však byl Jaroslav Ježek. Jeho jazzová tvorba bývá někdy označována jako raný český swing. Ježek se narodil v Praze na Žižkově. Hlásil se na konzervatoř, přijímací komise poznala jeho hudební nadání, byl přijat. Ježek absolvoval konzervatoř jako klavírista a skladatel.

Po nástupu fašismu se jazzová hudba stala nežádoucí jako hudba méněcenné rasy. Toto období si vyžádalo mnoho obětí mezi hudebníky. Nesmyslné zákazy a omezení obcházeli hudebníci různými způsoby. Po zákazu tanečních zábav se písně dostaly na koncertní pódia. Začaly tak plnit i poslechovou funkci.

Jazz obohatil naši hudbu o zcela nové prvky a inspiroval řadu výtvarníků, básníků, divadelníků či filmařů. Po naivních začátcích a převzatých skladbách začaly vznikat kvalitní české písničky, které se staly zdrojem pro populární hudbu druhé pol. 20. stol.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jazz na anglické Wikipedii.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu