Jaroslav Ježek

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek je o skladateli. Další významy jsou uvedeny na stránce Jaroslav Ježek (rozcestník).
Jaroslav Ježek
Jiří Traxler a Jaroslav Ježek (vpravo)
Jiří Traxler a Jaroslav Ježek (vpravo)
Základní informace
Narození 25. září 1906
Žižkov, Čechy
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 1. ledna 1942 (ve věku 35 let)
New York
USAUSA USA
Žánry jazz a swing
Povolání hudební skladatel, esperantista, dirigent, spisovatel, jazzový hudebník a klavírista
Nástroje klavír
Příbuzná témata Osvobozené divadlo
Jiří Voskovec
Jan Werich
Ocenění medaile Za zásluhy
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Hrob na Olšanských hřbitovech v Praze

Jaroslav Ježek (25. září 1906 Žižkov[1]1. ledna 1942 New York) byl český hudební skladatel, dirigent, hudební improvizátor, dramaturg a klavírista. Byl autorem taneční, divadelní a filmové hudby ale i vážné hudby. Hudební inspiraci nabral hlavně v jazzu. Mezi jeho nejznámější a zvlášť populární je jeho hudba k divadelním hrám a filmům, která v některých případech téměř zlidověla.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se na pražském předměstí, tehdy samostatném městě Žižkově v rodině krejčího Adolfa a matky Františky (dnešní ulice Rokycanova č. 8, tehdy Všehrdova[2]). Od dětství trpěl šedým zákalem. Jako dítě navštěvoval hradčanskou školu pro výchovu nevidomých. Prodělal spálu a téměř ohluchl. Navíc měl také nemocné ledviny. Veškerou svou péčí a sesterskou láskou jej v té době také zahrnovala o dva roky mladší sestra Jarmila, později provdaná Strnadová. Jako švadlena mu také z velké části pomohla zaplatit jeho první piano.

V roce 1921 se přestěhovala rodina Jaroslava Ježka do družstevního domu v Kaprově ulici, kde v prvním patře získali dvoupokojový byt [3].

V roce 1923 začal studovat na pražské konzervatoři a hned se zařadil mezi nejtalentovanější žáky. Mezi jeho učitele patřili Albín Šíma, Josef Suk a Josef Bohuslav Foerster. Stýkal se i s mnoha mladými umělci té doby např. s E. F. Burianem, Vítězslavem Nezvalem, Joe Jenčíkem a především s Jiřím Voskovcem a Janem Werichem, s nimiž pak vytvořil nesmrtelné trio: Ježek skládal hudbu a Werich s Voskovcem k tomu dokládali vtipné inteligentní texty. Toto spojení hudby s dobrým textem zaručovalo divácký úspěch.

V meziválečném období se Ježek vypravil do Paříže, kde se po večerech bavil po hospodách a kabaretech, kde předváděl své umění a také zde objevil jazz, který ho pak hudebně inspiroval. V roce 1934 se stal členem Skupiny surrealistů v ČSR.

Vzhledem k tomu, že aktivně spolupracoval na protinacistických hrách Osvobozeného divadla, v lednu 1939 spolu s Janem Werichem emigroval do Spojených států [4]. Zde se k nim připojil i Jiří Voskovec. V USA krátce pobýval v Pensylvánii a pak přesídlil do New Yorku, kde působil jako sbormistr Zpěvokolu. Ani milovaná Frances, se kterou se Ježek oženil, nedokázala utišit jeho zdravotní neduhy, na konci roku 1941 byl hospitalizován a na Nový rok 1942 zemřel na chronické ledvinové onemocnění ve věku pouhých 35 let. Po válce byla urna převezena do Prahy a dne 5. ledna 1947 [5] uložena v rodinném hrobě na Olšanských hřbitovech.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Dne 18. června 1946 byl zvolen členem České akademie věd a umění in memoriam.[6]

V Praze je po něm od roku 1990 pojmenována Konzervatoř a Vyšší odborná škola se zaměřením na jazzovou a populární hudbu.

Modrý pokoj[editovat | editovat zdroj]

Pro Jaroslava Ježka navrhl okolo roku 1926 jeho přítel a spolupracovník z Legie malých a později z Osvobozeného divadla architekt František Zelenka v bytě Ježkových v pražské Kaprově ulici č. 10/45 na Starém Městě pokoj v modré barvě zařízený speciálně pro Ježka, ztrácejícího zrak. Pokoj se zachoval s původním vybavením a od roku 1983 je v něm umístěna expozice spravována Hudebně historickým oddělením Národního muzea – Českého muzea hudby, pod názvem Památník Jaroslava Ježka – Modrý pokoj.

Busta Jaroslava Ježka (autor: prof. Václav Vokálek, 1957) na domě v Kaprově ulici 10 (čp.45) v Praze 1. Pod bustou je pamětní deska s nápisem: "V tomto domě žil a tvořil Jaroslav Ježek".

Citát[editovat | editovat zdroj]

Jedna z prvních našich písniček s Ježkem byla Tři strážníci, roku 1928. Ježek sobě a nám dvěma tento titul oficiálně udělil. "My tři strážníci si přece rozumíme, veď", říkával s nadšeným usměvem, kdykoliv jsme v blázinci zákulisí nebo nad jeho pianem rozřešili vespolek nějaký zmatený a beznadějný problém, který ohrožoval premiéru. Tři strážníci, to byla autorská solidarita, svízele řemesla, to byly premiérové ovace, fašistické demonstrace i společný odjezd za oceán. Tři strážníci, to byl pro nás obraz věrnosti, symbol všeho, oč jsme se společně pokoušeli.
— Jan Werich[7]

Některá díla[editovat | editovat zdroj]

  • Etuda
  • Ezop a Brabenec (z divadelní hry Caesar a filmu Pudr a benzin)
  • Bagatelles
  • Rapsodie
  • Bugatti-step
  • Tři strážníci (z divadelní hry Ostrov dynamit)
  • Život je jen náhoda (z divadelní hry Svět za mřížemi)
  • Tmavomodrý svět (z divadelní hry Ostrov dynamit)
  • Mercedes (tango)
  • David a Goliáš
  • Klobouk ve křoví
  • Nebe na zemi
  • Strašlivá píseň o Golemovi
  • Když jsem kytici vázala
  • Proti větru
  • Pochod stoprocentních mužů
  • Pochod optimistů (Hej rup!)
  • Pochod plebejců (z divadelní hry Caesar)
  • V domě straší duch (z divadelní hry Caesar)
  • Zlatá střední cesta

Seznam písňové tvorby (výběr)[editovat | editovat zdroj]

Autoři všech textů Jiří Voskovec a Jan Werich, pokud není uvedeno jinak.

  • Civilizace (i pod názvem Civilisace)
  • David a Goliáš
  • Ezop a brabenec
  • Klobouk ve křoví
  • Mary, babička Mary
  • Nebe na zemi
  • Nikdy nic nikdo nemá
  • O Španělsku si zpívám
  • Potopa
  • Prodám srdce
  • Stonožka
  • Svět patří nám
  • Svítá
  • Tmavomodrý svět
  • Tři strážníci
  • Zeměkoule
  • Život je jen náhoda

Osobnosti kultury vzpomínají na Jaroslava Ježka[editovat | editovat zdroj]

František Filipovský

  • Jarda Ježek – to byla zvláštní osobnost. Neoplýval nijak krásou, nejenže špatně viděl, jak jsem řekl, později dokonce i špatně slyšel. Když však zasedl ve společnosti ke klavíru a hmátl do kláves, tak mohli jít všichni donchuáni do háje. Nejkrásnější děvčata byla kolem piána a existoval pro ně jen on. Fantastická vitalita z něho přímo živelně vyzařovala. [8]
  • Vážil jsem si Jaroslava Ježka jako člověka vzácných lidských vlastností. Byl přirozený, nepovyšoval se, družný, ke každému se choval vlídně a přátelsky, i když si uměl lidi také dobírat a pak se dlouho smál vydařenému šprýmu.[9]

Václav Holzknecht

  • Viděl jsem ho po prvé roku 1924. Byl jsem právě po závěrečných zkouškách v prvním ročníku konservatoře a toho dne jsem se rozhodl jít na promenádní koncert České filharmonie, která hrála na Slovanském ostrově. Při Schubertově Nedokončené symfonii jsem postřehl mezi návštěvníky zvláštního mladíka; procházel se s malou partiturou a sledoval bedlivě notový text, maje obličej takřka na papíře. Byl silně krátkozraký, ale obtíže četby mu asi nevadily. Tvářil se spokojeně, a když hudba dozněla, sklapl knížku s blaženým uspokojením. Zářilo z něho štěstí, které vyvolávalo u každého, kdo ho pozoroval, sympatie a úsměv. Byl dobře a čistě oblečen a budil dojem příjemného člověka a zaujatého muzikanta. Nevím proč, ale něco mi řeklo, že se s tímto mladíkem seznámím a že se stane mým přítelem. [10]
  • Zvláštní byl jeho mimořádný zájem o modrou barvu. Vzbuzovala v něm pocity, které u normálně vidoucích lidí asi neexistují; jejich působivost by se dala vysvětlit nejspíše skladbou jeho oka. Psal na modrém papíře, používal modrých obálek, kupoval si často modré košile, kravaty i šaty. Nebyla to u něho póza....Láska k modři vyvěrala z něho a nepotřebovala předloh. Byla jednou z jeho vlastností.[11]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu farnosti při kostele sv.Rocha na pražském Žižkově
  2. http://www.adresatnezastizen.cz/Jaroslav-Jezek
  3. Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek & Osvobozené divadlo, SNKLHU, Praha, 1957, str. 22
  4. Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek & Osvobozené divadlo, SNKLHU, Praha, 1957, str. 47
  5. Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek & Osvobozené divadlo, SNKLHU, Praha, 1957, str. 60-61
  6. ŠLECHTOVÁ, Alena; LEVORA, Josef. Členové České akademie věd a umění 1890–1952. 2. vyd. Praha : Academia, 2004. 443 s. ISBN 80-200-1066-1. S. 129.  
  7. Jan Werich vzpomíná...vlastně potlach, Melantrich, Praha, 1982, str. 201
  8. Jiří Tvrzník: Šest dýmek Františka Filipovského, vyd. Novinář, 1981, str. 141
  9. Jiří Tvrzník: Šest dýmek Františka Filipovského, vyd. Novinář, 1981, str. 142
  10. Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek & Osvobozené divadlo, vyd. SNKLHU, Praha, 1957, str. 9
  11. Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek & Osvobozené divadlo, vyd. SNKLHU, Praha, 1957, str. 35–6

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]