V tomto článku je použita zastaralá šablona.

Adolf Hoffmeister

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Adolf Hoffmeister
Bundesarchiv Bild 183-81825-0001, Berlin, Eröffnung Adolf Hoffmeister Ausstellung.jpg
Narození 15. srpna 1902
Praha
Úmrtí 24. července 1973 (ve věku 70 let)
Říčky v Orlických horách
Povolání spisovatel, karikaturista, novinář, politik, malíř a libretista
Alma mater Právnická fakulta Univerzity Karlovy
Ocenění národní umělec (1967)
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Adolf Hoffmeister (15. srpna 1902 Praha[1]24. července 1973 Říčky) byl český spisovatel, publicista, dramatik, malíř, karikaturista, překladatel, diplomat, právník a cestovatel.

Příbuzenstvo
manželka Marie Prušáková–Honzíková, překladatelka, spisovatelka (1926–1930)
manželka Lilly Strichová, herečka (1946–1973)
syn Martin Hoffmeister, režisér, scenárista
syn Adam Hoffmeister, výtvarník
Adolf Hoffmeister: Nevěsta (provedení v Osvobozeném divadle, 1927)

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině pražského advokáta JUDr. Adolfa Hoffmeistera (1870—1936) a jeho manželky Marie, rozené Schnöblingové (1881—1967).[1] Vyrůstal v kultivovaném intelektuálním prostředí - jeho strýci byli hudební skladatel a pedagog Karel Hoffmeister a klasický filolog Ferdinand Hoffmeister

Studoval na reálném gymnáziu v Křemencově ulici v Praze, kde se sešla většina budoucích členů avantgardní skupiny Devětsil (zal. 5.10.1920). Adolf Hoffmeister se stal jejím nejmladším členem a jednatelem. Po maturitě pokračoval v studiu na právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kterou dokončil v roce 1925 jako doktor práv. V letním semestru 1924 studoval na Cambridge University. Stal advokátním koncipientem, v letech 1930-1939 byl společníkem v právnické kanceláři svého otce. Po nástupu Hitlera k moci tato právní kancelář zastupovala řadu německých exulantů, mj. Thomase Manna.

Od roku 1917 psal básně a věnoval se kresbě a linorytu. První knihu básní a próz vydal roku 1922 a v témže roce podnikl cestu do Paříže. Po ukončení studia práv cestoval pravidelně do zahraničí a působil jako dopisovatel mnoha časopisů. Kromě informací o kulturním dění zasílal také vlastní kresebné portréty osobností, se kterými se osobně seznámil. Jako redaktor revue Pestrý týden se sblížil se Stašou Jílovskou. Roku 1926 vydal román Obratník Kozoroha a sbírku básní Abeceda lásky.

V letech 1926—1930 byl ženat s prozaičkou a výtvarnou teoretičkou Marií Prušákovou (1903—2004). (Později znovu provdaná Honzíková, manželka architekta Karla Honzíka.)[2]

V letech 19281930 pracoval jako redaktor v Lidových novinách a v letech 19301932 v Literárních novinách. Roku 1927 uvedlo Osvobozené divadlo jeho hru Nevěsta a balet Park a začala trvalá spolupráce s Voskovcem, Werichem a Ježkem. SVU Mánes uspořádal velkou výstavu Hoffmeisterových kresebných portrétů a přijal ho jako řádného člena, nakladatelství Aventinum vydalo jeho knihu feuilletonů ilustrovanou kresbami.

Roku 1928 měl první samostatnou výstavu v Paříži, v Galerii d´Art Contemporain a reprízu této výstavy v Bruselu. Stal se členem výboru PEN klubu v Praze. Od roku 1929 byl členem pokrokové organizace českých intelektuálů Levá fronta. Vystavoval portréty v Aventinské mansardě (katalog s úvodem Karla Taige) a zúčastnil se výstavy karikatur v Louisville v USA.

Emigrace[editovat | editovat zdroj]

V roce 1939 emigroval do Paříže, kde byl 7 měsíců vězněn, a po kapitulaci Francie odešel do Maroka, kde se dostal do koncentračního tábora. V roce 1941 přes Lisabon dorazil do New Yorku, kde pracoval jako redaktor v Úřadě pro válečné informace a jako hlasatel a redaktor Hlasu Ameriky.

Po 2. světové válce[editovat | editovat zdroj]

Otevření výstavy A. H., Berlín, 1961

Domů se dostal po skončení 2. světové války v roce 1945; v tomto roce také vstoupil do KSČ. O rok později pracoval pro UNESCO, od roku 1948 byl velvyslancem ve Francii, od roku 1951 byl profesorem a v letech 19541956 byl rektorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze.

V lednu 1946 se oženil s herečkou pražského německého divadla Lilly Strichovou (1914—1985),[3] se kterou se seznámil před válkou. Z manželství měl syny Martina Davida (režisér, *1947) a Adama (výtvarník, *1953).[4]

Měl možnost cestovat po celém světě. Např. kniha Pohlednice z Číny (1954), popisuje cestu českých kulturních pracovníků po této zemi. V roce 1962 navštívil jako člen vládní delegace i jižní a Střední Ameriku.

Závěr života[editovat | editovat zdroj]

Angažoval se v období pražského jara 1968, kde se pokoušel o oživení ideálů avantgardy a současně tlumil radikální názory. (Viz např. jeho podpis pod dopisem kulturních pracovníků Ústřednímu výboru KSČ v březnu 1968.[5] Po prověrkách ÚV KSČ v roce 1970 byl vyloučen z KSČ a byl vyloučen z veškeré veřejné, publikační i výstavní činnosti. Zemřel na infarkt 24. července 1973 na své chalupě v Říčkach v Orlických horách.[6]

Kulturní angažovanost[editovat | editovat zdroj]

V roce 1920 se stal spoluzakladatelem Svazu moderní kultury – Devětsil, byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes, členem kulturněpolitických organizací (Levá fronta, Společnost pro hospodářské a kulturní sblížení s novým Ruskem, Klub českých a německých divadelních pracovníků). Po emigraci do Francie byl ve spojení s odbojovými organizacemi a založil i centrum čs. exilových kulturních pracovníků.

V letech 19651967 byl předsedou Svazu československých výtvarných umělců a předsedou Československého PEN klubu.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Byl nejen právníkem a politikem, ale zejména karikaturistou, ilustrátorem, autorem koláží, spisovatelem, básníkem, dramatikem, organizátorem zahraničních výstav a sběratelem umění. Řadí se k předním osobnostem předválečné české avantgardy.

Jeho nejznámějšími díly jsou karikatury významných osobností, zejména kulturní avantgardy. Pro jeho kresbu byla charakteristická jednoduchost a vtip. Zobrazované osoby nezesměšňoval a ve zkratce zachycoval jejich rysy.[7] Známá je jeho kresba "Pátečníků" a portréty T.G. Masaryka).[8]

Okolo roku byl ovlivněn dadaismem,[9] psal básně, divadelní hry (pro Osvobozené divadlo, a D 35 E. F. Buriana), psal a kreslil do periodik (Tribuna, Rozpravy Aventina, Pestrý týden, Lidové noviny a další). Je spoluautorem českého překladu úryvku Anna Livia Plurabella z románu Finnegans Wake od Jamese Joyce, se kterým se osobně znal.

Poezie a próza[editovat | editovat zdroj]

  • 1918 / 1921 - Předobrazy a prózy (chystaná prvotina, pro úpadek nakladatele nevyšla)
  • 1922 - Podmořské hvězdy
  • 1926 - Abeceda lásky
  • 1926 - Cambridge - Praha
  • 1926 - Obratník Kozoroha
  • 1927 - Park
  • 1927 - Nevěsta
  • 1927 - Hors d'oeuvre: Feuilletony, karikatury, epigramy
  • 1927 - Hledá se muž, který má dost času
  • 1929 / 1930 - Zeměkoule
  • 1930 - Kalendář
  • 1930 / 1960 - Poezie a karikatura
  • 1931 - Piš, jak slyšíš
  • 1931 - Povrch pětiletky
  • 1931 - Světobol
  • 1932 - Zpívající Benátky
  • 1933 - Svět za mřížemi
  • 1933 - Mír
  • 1935 - Mládí ve hře
  • 1937 - František Xaver Šalda
  • 1937 - Americké houpačky
  • 1938 - Brundibár (libreto k opeře Hanse Krásy, premiéra až 1943 v Terezíně)
  • 1939 - Trhanec aneb Král Hladomor
  • 1939 / 1940 - Vězení
  • 1941 - Turistou proti své vůli (The Animals Are In Cages/Unwilling Tourist)
  • 1942 - Slepcova píšťalka aneb Lidice
  • 1951 - Tři měsíce v New Yorku
  • 1954 / 1956 - Pohlednice z Číny
  • 1954 - Kuo-Chua: Cestopisná reportáž o čínském malířství
  • 1954 - Jak jsem znal V. H. Brunnera
  • 1955 - Sto let české karikatury
  • 1955 - Karel Václav Klíč: O zapomínaném umělci, který se stal vynálezcem
  • 1956 - Dalekohled aneb Kdo nevěří, ať tam běží
  • 1957 - Vyhlídka z pyramid: Cestopisná reportáž o novém mládí nejstarší kultury světa
  • 1958 - Reportáž o kongresu pro odzbrojení a spolupráci národů ve Stockholmu od 16. do 22. července 1958
  • 1958 - Made In Japan: Cestopisná reportáž o zemi, kde vybuchla první atomová puma
  • 1959 - Současné čínské malířství
  • 1961 - Pozdrav Picassovi
  • 1961 - Nezvalovi
  • 1963 - Hry a protihry
  • 1963 - Hry z avantgardy
  • 1963 - Mrakodrapy v pralese
  • 1965 - Čas se nevrací!
  • 1967 - Paříž & okolí
  • 1968 - Historie povstání jedněch proti druhým
  • 1988 - Podoby & předobrazy
  • 1991 - Pissoir
  • 1991 - Poprava

Výběry[editovat | editovat zdroj]

Ilustrace (výběr)[editovat | editovat zdroj]

  • Anarchista Čtvrtek (G.K. Chesterton ; přeložil Jiří Foustka, Praha, Ladislav Kuncíř, 1928)
  • Klub podivných živností (G.K. Chesterton, přeložil Jiří Foustka, V Praze, Ladislav Kuncíř, 1928)
  • 10 HP (Ilja Erenburg, překlad V. Koenig, V Praze, Ot. Štorch-Marien, 1930)
  • Podivuhodný kouzelník (Vítězslav Nezval, úvodní esej napsal, svazek uspořádal a životopisnými a bibliografickými daty opatřil Milan Kundera, Praha, Československý spisovatel, 1963)
  • První lidé na Měsíci (Herbert George Wells, přeložila Dagmar Knittlová, Praha, SNKLU, 1964)

Filmografie[editovat | editovat zdroj]

  • 1957 Stvoření světa (textař)
  • 1966 Dýmky (literární spolupráce na povídce Dýmka lordova)
  • 1969 Nevesta (slov. TV film, autor námětu)
  • 1970 Osudy malého námořníčka (autor námětu a scénáře, výtvarník)
  • 1970 Růženko, spíte sama? (Autor námětu TV inscenace podle divadelní hry Nevěsta)

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Matrika narozených, Sv. Trojice v Podskalí, 1897-1905, snímek 243, Záznam o narození a křtu
  2. BARTŮŠKOVÁ, Sylva. Slovník české literatury po r. 1945 - Marie Prušáková [online]. Dostupné online. 
  3. Šmejkal F, 2016, s. 256
  4. TRÁVNÍČKOVÁ, Markéta. Slovník české literatury po r. 1945 - Adolf Hoffmeister [online]. Dostupné online. 
  5. Dopis kulturních pracovníků.... Rudé právo. 27. 3. 1968, s. 2. Dostupné online. 
  6. BOUKALOVÁ, Kateřina. Dramatická tvorba Adolfa Hoffmeistera. Brno, 2007. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Andrea Jochmanová. Dostupné online.
  7. Josef Čapek: Hoffmeisterova výstava podob. Lidové noviny. 14. 4. 1929, s. 9. Dostupné online. 
  8. Knihovna NM: Karel Čapek
  9. Ludvík Kundera: DADA v Čechách a na Moravě

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • František Šmejkal, Hoffmeisterova kronika doby, 270 s., SGVU v Litoměřicích, Památník Terezín 2016, ISBN 978-80-87784-15-0
  • Adolf Hoffmeister, Visages & collages. Œuvres des annés 1926-1973, Galerie le Minotaure, Paris 2006, ISBN 2-916775-0-5
  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 2/I. H-J. Praha: Academia, 1993. 589 s. ISBN 80-200-0468-8. 
  • Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha, 1988, str. 45–6, 49
  • Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo. Ústav pro kulturně výchovnou činnost, Praha, 1981, 247 s.
  • Jaromír Pelc: Zpráva o Osvobozeném divadle. Práce, Praha, 1982, 216 s.
  • Jaromír Pelc: Osvobozené divadlo. Mladá fronta, Praha, 1990, 488 s., ISBN 80-204-0165-2. Blíže in: [1]
  • Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 53, 66, 146–7, 287, ISBN 80-85625-19-9

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]