Adolf Hoffmeister

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Adolf Hoffmeister
Bundesarchiv Bild 183-81825-0001, Berlin, Eröffnung Adolf Hoffmeister Ausstellung.jpg
Narození 15. srpna 1902
Praha
Úmrtí 24. července 1973 (ve věku 70 let)
Říčky
Povolání spisovatel, karikaturista, novinář, politik, malíř a libretista
Alma mater Právnická fakulta Univerzity Karlovy
Ocenění národní umělec (1967)
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Adolf Hoffmeister (15. srpna 1902 Praha[1]24. července 1973 Říčky) byl český spisovatel, publicista, dramatik, malíř, karikaturista, překladatel, diplomat, právník a cestovatel.

Příbuzenstvo
manželka Marie Prušáková–Honzíková, překladatelka, spisovatelka (1926–1930)
manželka Lilly Strichová, herečka (1946–1973)
syn Martin Hoffmeister, režisér, scenárista
syn Adam Hoffmeister, výtvarník
Adolf Hoffmeister: Nevěsta (provedení v Osvobozeném divadle, 1927)

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině pražského advokáta JUDr. Adolfa Hoffmeistera (1870—1936) a jeho manželky Marie, rozené Schnöblingové (1881—??).[1]

Studoval na gymnáziu a po maturitě pokračoval v studiu na právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kterou vystudoval v roce 1925 a po ukončení studia se stal společníkem v právnické kanceláři svého otce. Od roku 1927 spolupracoval s Osvobozeným divadlem, v letech 19281930 pracoval jako redaktor v Lidových novinách a v letech 19301932 v Literárních novinách.

V letech 1926—1930 byl ženat s prozaičkou a výtvarnou teoretičkou Marií Prušákovou (1903—2004). (Později znovu provdaná Honzíková, manželka architekta Karla Honzíka.)[2]

Emigrace[editovat | editovat zdroj]

V roce 1939 emigroval do Paříže, kde byl 7 měsíců vězněn, a po kapitulaci Francie odešel do Maroka, kde se dostal do koncentračního tábora. V roce 1941 přes Lisabon dorazil do New Yorku, kde pracoval jako redaktor v Úřadě pro válečné informace a jako hlasatel a redaktor Hlasu Ameriky.

Po 2. světové válce[editovat | editovat zdroj]

Otevření výstavy A. H., Berlín, 1961

Domů se dostal po skončení 2. světové války v roce 1945; v tomto roce také vstoupil do KSČ. O rok později pracoval pro UNESCO, od roku 1948 byl velvyslancem ve Francii, od roku 1951 byl profesorem a v letech 19541956 byl rektorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze.

V lednu 1946 se oženil s Lilly Strichovou (1914—1985)[p 1], se kterou měl syny Martina Davida (režisér, *1947) a Adama (výtvarník, *1953).[3]

Měl možnost cestovat po celém světě. Např. kniha Pohlednice z Číny (1954), popisuje cestu českých kulturních pracovníků po této zemi. V roce 1962 navštívil jako člen vládní delegace i jižní a Střední Ameriku.

Závěr života[editovat | editovat zdroj]

Angažoval se v období Pražského jara 1968, kde se pokoušel o oživení ideálů avantgardy a současně tlumil radikální názory. (Viz např. jeho podpis pod dopisem kulturních pracovníků Ústřednímu výboru KSČ v březnu 1968.[4] Po prověrkách ÚV KSČ v roce 1970 byl vyloučen z KSČ a byl vyloučen z veškeré veřejné, publikační i výstavní činnosti. Zemřel na infarkt 24. července 1973 na své chalupě v Říčkach v Orlických horách.[5]

Kulturní angažovanost[editovat | editovat zdroj]

V roce 1920 se stal spoluzakladatelem Svazu moderní kultury – Devětsil, byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes, členem kulturněpolitických organizací (Levá fronta, Společnost pro hospodářské a kulturní sblížení s novým Ruskem, Klub českých a německých divadelních pracovníků). Po emigraci do Francie byl ve spojení s odbojovými organizacemi a založil i centrum čs. exilových kulturních pracovníků.

V letech 19651967 byl předsedou Svazu československých výtvarných umělců a předsedou Československého PEN klubu.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Byl nejen právníkem a politikem, ale zejména karikaturistou, ilustrátorem, autorem koláží, spisovatelem, básníkem, dramatikem, organizátorem zahraničních výstav a sběratelem umění. Řadí se k předním osobnostem předválečné české avantgardy.

Jeho nejznámějšími díly jsou karikatury významných osobností, zejména kulturní avantgardy. Pro jeho kresbu byla charakteristická jednoduchost a vtip. Zobrazované osoby nezesměšňoval a ve zkratce zachycoval jejich rysy.[6] Známá je jeho kresba "Pátečníků" a portréty T.G. Masaryka).[7]

Okolo roku byl ovlivněn dadaismem,[8] psal básně, divadelní hry (pro Osvobozené divadlo, a D 35 E. F. Buriana), psal a kreslil do periodik (Tribuna, Rozpravy Aventina, Pestrý týden, Lidové noviny a další). Je spoluautorem českého překladu úryvku Anna Livia Plurabella z románu Finnegans Wake od Jamese Joyce, se kterým se osobně znal.

Poezie a próza[editovat | editovat zdroj]

  • 1918 / 1921 - Předobrazy a prózy (chystaná prvotina, pro úpadek nakladatele nevyšla)
  • 1922 - Podmořské hvězdy
  • 1926 - Abeceda lásky
  • 1926 - Cambridge - Praha
  • 1926 - Obratník Kozoroha
  • 1927 - Park
  • 1927 - Nevěsta
  • 1927 - Hors d'oeuvre: Feuilletony, karikatury, epigramy
  • 1927 - Hledá se muž, který má dost času
  • 1929 / 1930 - Zeměkoule
  • 1930 - Kalendář
  • 1930 / 1960 - Poezie a karikatura
  • 1931 - Piš, jak slyšíš
  • 1931 - Povrch pětiletky
  • 1931 - Světobol
  • 1932 - Zpívající Benátky
  • 1933 - Svět za mřížemi
  • 1933 - Mír
  • 1935 - Mládí ve hře
  • 1937 - František Xaver Šalda
  • 1937 - Americké houpačky
  • 1938 - Brundibár (libreto k opeře Hanse Krásy, premiéra až 1943 v Terezíně)
  • 1939 - Trhanec aneb Král Hladomor
  • 1939 / 1940 - Vězení
  • 1941 - Turistou proti své vůli (The Animals Are In Cages/Unwilling Tourist)
  • 1942 - Slepcova píšťalka aneb Lidice
  • 1951 - Tři měsíce v New Yorku
  • 1954 / 1956 - Pohlednice z Číny
  • 1954 - Kuo-Chua: Cestopisná reportáž o čínském malířství
  • 1954 - Jak jsem znal V. H. Brunnera
  • 1955 - Sto let české karikatury
  • 1955 - Karel Václav Klíč: O zapomínaném umělci, který se stal vynálezcem
  • 1956 - Dalekohled aneb Kdo nevěří, ať tam běží
  • 1957 - Vyhlídka z pyramid: Cestopisná reportáž o novém mládí nejstarší kultury světa
  • 1958 - Reportáž o kongresu pro odzbrojení a spolupráci národů ve Stockholmu od 16. do 22. července 1958
  • 1958 - Made In Japan: Cestopisná reportáž o zemi, kde vybuchla první atomová puma
  • 1959 - Současné čínské malířství
  • 1961 - Pozdrav Picassovi
  • 1961 - Nezvalovi
  • 1963 - Hry a protihry
  • 1963 - Hry z avantgardy
  • 1963 - Mrakodrapy v pralese
  • 1965 - Čas se nevrací!
  • 1967 - Paříž & okolí
  • 1968 - Historie povstání jedněch proti druhým
  • 1988 - Podoby & předobrazy
  • 1991 - Pissoir
  • 1991 - Poprava

Výběry[editovat | editovat zdroj]

Ilustrace (výběr)[editovat | editovat zdroj]

  • Anarchista Čtvrtek (G.K. Chesterton ; přeložil Jiří Foustka, Praha, Ladislav Kuncíř, 1928)
  • Klub podivných živností (G.K. Chesterton, přeložil Jiří Foustka, V Praze, Ladislav Kuncíř, 1928)
  • 10 HP (Ilja Erenburg, překlad V. Koenig, V Praze, Ot. Štorch-Marien, 1930)
  • Podivuhodný kouzelník (Vítězslav Nezval, úvodní esej napsal, svazek uspořádal a životopisnými a bibliografickými daty opatřil Milan Kundera, Praha, Československý spisovatel, 1963)
  • První lidé na Měsíci (Herbert George Wells, přeložila Dagmar Knittlová, Praha, SNKLU, 1964)

Filmografie[editovat | editovat zdroj]

  • 1957 Stvoření světa (textař)
  • 1966 Dýmky (literární spolupráce na povídce Dýmka lordova)
  • 1969 Nevesta (slov. TV film, autor námětu)
  • 1970 Osudy malého námořníčka (autor námětu a scénáře, výtvarník)
  • 1970 Růženko, spíte sama? (Autor námětu TV inscenace podle divadelní hry Nevěsta)

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Některé zdroje uvádějí, že byla herečka, v dobovém tisku se prozatím nepodařilo ji dohledat.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Matrika narozených, Sv. Trojice v Podskalí, 1897-1905, snímek 243, Záznam o narození a křtu
  2. BARTŮŠKOVÁ, Sylva. Slovník české literatury po r. 1945 - Marie Prušáková [online]. . Dostupné online.  
  3. TRÁVNÍČKOVÁ, Markéta. Slovník české literatury po r. 1945 - Adolf Hoffmeister [online]. . Dostupné online.  
  4. Dopis kulturních pracovníků.... Rudé právo. 27. 3. 1968, s. 2. Dostupné online.  
  5. BOUKALOVÁ, Kateřina. Dramatická tvorba Adolfa Hoffmeistera. Brno, 2007. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Andrea Jochmanová. Dostupné online.
  6. Josef Čapek: Hoffmeisterova výstava podob. Lidové noviny. 14. 4. 1929, s. 9. Dostupné online.  
  7. Knihovna NM: Karel Čapek
  8. Ludvík Kundera: DADA v Čechách a na Moravě

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]