Přeskočit na obsah

Sovětská okupace východního Polska 1939–1941

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Dočasné hranice vytvořené postupujícími německými a sovětskými jednotkami. Hranice byla brzy upravena na základě diplomatických dohod.

Sovětská okupace východního Polska 1939–1941[1] byl politický a policejní systém výkonu moci na území Polské republiky obsazené Sovětským svazem invazí dne 17. září 1939 a po rozdělení území Polska německo-sovětským Ribbentropovým–Molotovovým paktem z 23. srpna 1939 upraveným smlouvou o hranicích a přátelství, kterou 28. září 1939 uzavřelo Německo a SSSR v Moskvě.[2] Podle mezinárodního práva teritorium Polské republiky okupované a anektované Sovětským svazem i území Polské republiky okupované Německem tvořila dále integrální část Polska.[3] SSSR anenektoval území o celkové rozloze 201 015 km² s populací 13 299 000 obyvatel. Obyvatelstvo kromě etnických Poláků tvořily také početné skupiny Bělorusů a Ukrajinců, a dále Češi, Litevci, Židé a jiné menšiny.

Tato anektovaná území byla následně začleněna do Litevské, Běloruské a Ukrajinské sovětské socialistické republiky a v roce 1945 zůstala součástí Sovětského svazu v důsledku celoevropských územních přerozdělení dohodnutých během Teheránské konference v roce 1943 (viz Západní zrada). Polsko bylo za tuto územní ztrátu „odškodněno“ předválečnými německými východními územími, ovšem za cenu ztráty svých východních regionů. Režim Polské lidové republiky označoval tato území za „Znovuzískaná území“. Počet Poláků v Kresích byl v roce 1939 okolo 5,274 milionu, avšak po etnických čistkách v letech 1939–1945 ze strany nacistického Německa, Sovětského svazu a ukrajinských nacionalistických sil zůstalo v Kresích přibližně 1,8 milionu obyvatel.[4] Území Polska po druhé světové válce bylo o něco menší než před rokem 1939, zmenšilo se asi o 77 000 km², což zhruba odpovídá rozloze Belgie a Nizozemska dohromady.

Pakt Molotov–Ribbentrop

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Pakt Ribbentrop–Molotov.
Plánované a skutečné rozdělení Evropy podle paktu Molotov–Ribbentrop s pozdějšími úpravami

Brzy ráno 24. srpna 1939 podepsaly Sovětský svaz a nacistické Německo desetiletý pakt o neútočení, známý jako pakt Molotov–Ribbentrop. Nejvýznamnější částí paktu byl tajný protokol, který byl odhalen až po porážce Německa v roce 1945. Podle něj byly státy severní a východní Evropy rozděleny do německé a sovětské sféry vlivu.[5] Na severu připadly Sovětskému svazu Finsko, Estonsko a Lotyšsko.[5] Polsko mělo být rozděleno v případě jeho „politického přeskupení“ — oblasti na východ od řek Narev, Visla a San připadly Sovětskému svazu, zatímco Německo mělo obsadit západní část.[5][6]

Území, která byla původně anektována Polskem v sérii válek mezi lety 1918 a 1921 (především v polsko-sovětské válce), měla smíšené městské obyvatelstvo, v němž nejpočetnějšími etnickými skupinami byli Poláci a Ukrajinci, se značnými menšinami Bělorusů a Židů..[7] V mnoha venkovských oblastech ovšem převažovalo místní nepolské obyvatelstvo (Ukrajinci na jihu a Bělorusové na severu).[8]

Litva, sousedící s Východním Pruskem, měla původně spadat do německé sféry vlivu, ačkoli druhý tajný protokol z září 1939 přiřkl většinu Litvy SSSR.[9] Podle tohoto protokolu měla Litva získat zpět své historické hlavní město Vilnius, které bylo v meziválečném období podrobeno Polskem.

Rozdělení Polska

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Generální gouvernement.
Vojáci Wehrmachtu a Rudé armády v Lublinu 22. září 1939
Heinz Guderian a Semjon Krivošejn zdraví společnou přehlídku Wehrmachtu a Rudé armády v Brestu 22. září  1939

V důsledku německé a sovětské invaze do Polska v září 1939 bylo území Polska rozděleno mezi nacistické Německo a Sovětský svaz. Oba režimy měly nepřátelský vztah vůči polské kultuře a polské společnosti a měly za cíl jejich zničení. Před německým útokem (Operace Barbarossa) vedli agresoři koordinovaná opatření vůči Polsku – nejviditelnější ve čtyřech společných konferencích Gestapa a NKVD –, kde byly probrány plány boje proti polskému odboji a plány na budoucí zničení Polska. Tyto konference v letech 1939–1941 byly zaměřeny na výměnu informací o potlačování polského odbojového hnutí, o eliminaci polské inteligence a vůdčí elity na územích vtělených do třetí říše a SSSR po zářijové okupaci roku 1939.

Dne 28. září 1939 Sovětský svaz a Německo změnily smlouvou o hranicích a přátelství tajná ustanovení z paktu Ribbentrop–Molotov (někdy označ. jako IV. dělení Polska).[10] a stanovily hranici na linii řeka Pisa, Narva, Bug a San. Tím oblasti západně od této linie přesunuly do německého pásma vlivu a hitlerovské Německo převzalo 178 000 km² území Polska. Malá část území, 752 km², byla připsána německému satelitu Slovenskému štátu. SSSR převzal 192 000 km² území Polska (52,1 %) s více než 13 700 000 osob, z toho 38 % Poláků (5,1 milionů), 37 % Ukrajinců, 14,5 % Bělorusů, 8,4 % Židů, 0,9 % Rusů, 0,6 % Němců a 336 000 uprchlíků z oblastí německých.

Sovětská anexe východního Polska, 1939–1941

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článcích Sovětská anexe západního Běloruska a Sovětská anexe východní Haliče a Volyně.
Sféry zájmů SSSR a Třetí říše na území Druhé Polské republiky podle ujednání smlouvy o hranicích a přátelství z 28. září 1939
Sféry zájmů SSSR a Třetí říše na území Druhé Polské republiky podle ujednání tajného dodatkového protokolu k paktu Ribbentrop–Molotov ze dne 23. srpna 1939 (bod 2 protokolu)

Polsko-sovětská hranice z roku 1939 byla určena již roku 1921 při mírových jednáních v Rize, která ukončila polsko-sovětskou válku.[11] Na základě paktu Molotov–Ribbentrop vpadl Sovětský svaz dva týdny po německé invazi do západního Polska do východních oblastí Polska, které mu byly paktem přiřčeny, a postup koordinoval s německými jednotkami.[12][13] viz mapa.

V meziválečném období provedla Druhá Polská republika represivní program polonizace proti svým ukrajinským, běloruským a židovským menšinám. V rámci programu označovaného jako Pacifikace Ukrajinců ve východní Haliči byly ničeny budovy, majetek a vybavení Ukrajinců a jejich obyvatelé byli často biti a zatýkáni. Podle ukrajinsko-kanadského historika Oresta Subtelného tyto události představovaly „kolektivní trest“ uvalený na tisíce „většinou nevinných rolníků“ a vedly k prohlubování nepřátelství mezi polským státem a ukrajinskou menšinou.[14] Podobná represivní opatření byla uplatňována i vůči běloruskému obyvatelstvu Polska. Sovětský svaz uváděl „nutnost ochrany“ ukrajinské a běloruské většiny v těchto regionech jako ospravedlnění pro invazi do východního Polska (včetně západní Ukrajiny a Běloruska), která byla provedena v situaci, kdy Polsko bylo rozdělováno nacistickou invazí, Varšava byla obléhána a polská vláda se nacházela v procesu evakuace.[15] Výsledkem bylo, že mnozí Ukrajinci, Bělorusové a Židé vítali sovětská vojska na okupovaných územích.[16] Celková rozloha, včetně území postoupeného Litvě, činila 201 015 km² s populací 13 299 milionu, z toho 5,274 milionu Poláků a 1,109 milionu Židů.[17] Dalších 138 000 etnických Poláků a 198 000 Židů uprchlo z německy okupované zóny a stalo se uprchlíky v sovětské okupační oblasti.[18] Hranice byly stanoveny v německo-sovětské hraniční smlouvě z 28. září 1939, jejíž obsah byl z větší části držen v tajnosti. Po invazi do Polska přestal SSSR uznávat polský stát a neuznával ani polské armádní zajatce jako vojenské zajatce podle mezinárodního práva, ale považoval je za povstalce proti nové vládě.

Sovětské úřady okamžitě zahájily kampaň sovětizace.[19][20] Začala pasportizace a registrace obyvatel nově získaných území. Obyvatelé Kresů, na něž byla v listopadu 1939 uvalena sovětská státní příslušnost, museli odevzdat dokumenty vydané „bývalým Polskem“ a získat nová občanství SSSR. NKVD využívala pasportizační systém k pečlivému výběru lidí, kteří zůstali žít v západním Bělorusku a na západní Ukrajině. Ti, kteří občanství nezískali nebo je odmítli přijmout (s odkazem, že jsou polskými občany nebo nesouhlasí se zařazením mezi Ukrajince či Bělorusy), byli zatčeni nebo deportováni.[21]

V březnu 1940 rozhodly úřady také o osudu uprchlíků ze západního Polska, kteří se od září 1939 nacházeli v Kresích. Deportace této skupiny čítající kolem 75–80 tisíc osob, z nichž asi 84 % tvořili Židé, začala 29. června 1940 a trvala téměř měsíc.

Sověti zorganizovali inscenované volby,[22] jejichž výsledkem byla legitimizace sovětské anexi východního Polska.[23] Sovětské úřady se snažily vymazat polskou historii a kulturu, stáhly polskou měnu bez možnosti směny za rubl,[24] kolektivizovaly zemědělství,[25] a znárodnily a přerozdělily soukromý i státní polský majetek.[26] Sovětské úřady považovaly službu pro předválečný polský stát za „zločin proti revoluci“[27] a „kontrarevoluční činnost“,[28] a následně začaly hromadně zatýkat polské občany. Během počáteční sovětské invaze do Polska bylo zajato 230 000 až 450 000 Poláků, včetně bývalých úředníků, důstojníků a přirozeně i „nepřátel lidu“, tedy duchovních, z nichž někteří byli popraveni. To bylo přibližně 10 % všech dospělých mužů. Důstojníci NKVD prováděli v táborech dlouhé výslechy zajatců, které ve skutečnosti sloužily jako selekce k určení, kdo bude popraven.[29] V jednom z plánovitých vyvražďování provádělo NKVD rozsudky smrti na 21 768 Polácích včetně politiků, vládních úředníků a intelektuálů a také na 14 471 polských důstojnících. 5. března 1940 podepsali členové sovětského politbyra (včetně Stalina) na základě Berijovy zprávy rozkaz k popravě válečných zajatců označených za „nacionalisty a kontrarevolucionáře“ zadržovaných v táborech a věznicích na okupované západní Ukrajině a Bělorusku. To se stalo známým jako katyňský masakr, při němž bylo popraveno asi 22 000 osob.[29][30][31][32] Němci zde roce 1943 odhalili 4254 obětí vraždění a oznámili skutečnost Mezinárodnímu červenému kříži, aby nezávisle prozkoumal ostatky a potvrdil vinu Sovětů.

Během perestrojky tvrdili někteří bývalí Stalinovi ministři, jako Lazar Kaganovič a Vjačeslav Molotov, že v Katyni z 22 000 polských důstojníků zhruba 3 000 zabilo NKVD v roce 1940, zatímco ostatní byli později popraveni nacisty.[33]

V letech 1939–1941 bylo sovětským režimem deportováno 1,45 milionu obyvatel regionu, z toho 63,1 % Poláci a 7,4 % Židé.[18] Dříve se věřilo, že Sověti zabili asi milion polských občanů,[34] avšak novější odhady polských historiků, založené převážně na dotazech v sovětských archivech, uvádějí, že během deportací v letech 1939–1945 zemřelo asi 350 000 lidí.[35] Historik Andrzej Paczkowski uvádí, že v důsledku deportací zemřelo 90–100 tisíc z 1 milionu deportovaných a dalších 30 tisíc bylo popraveno Sověty.

Vilniuský kraj, anektovaný Polskem v roce 1920, byl na základě dohody Sovětsko-litevské smlouvy o vzájemné pomoci převeden Litvě. Ostatní severní území byla připojena k Bělastocké oblasti, Hrodenské oblasti, Novogrudské oblasti (brzy přejmenované na Baranovičskou oblast), Pinské oblasti a Vilejské oblasti (později Maladzečenská oblast) v Běloruské SSR. Území na jihu byla připojena k Ukrajinské SSR: Drohobyčská oblast, Lvovská oblast, Rovenská oblast, Stanislavská oblast (později Ivanofrankivská), Ternopilská oblast a Volyňská oblast.

Začlenění východních území druhé republiky bylo jednostranným aktem anexe a do roku 1945 nebylo mezinárodně uznáno.

Prozatímní administrativa prvních týdnů

[editovat | editovat zdroj]
Antipolský propagandistický plakát – sovětský voják probodává bajonetem polského Bílého orla

V době mezi vstupem Rudé armády na východní polská území a jejich formální anexí do SSSR, tedy od 17. září do 2. listopadu 1939, vznikala v obsazených polských oblastech prozatímní správa kvazistátních území tzv. „Západního Běloruska” a „Západní Ukrajiny”.

Západní Bělorusko

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Západní Bělorusko.

Dne 22. října 1939 se uskutečnily volby do Lidových shromáždění Západní Ukrajiny a Západního Běloruska, ustavených sovětskými úřady. Volební kampaň i samy volby proběhly v ovzduší teroru. Hlasovat se mohlo jen pro předem vybrané kandidáty a ve volebních komisích zasedali uniformovaní příslušníci NKVD. Podle zfalšovaných výsledků dosáhla účast 96,7 % a pro Sověty představené kandidáty bylo odevzdáno 90 % hlasů. Takto vzniklé Lidové shromáždění zasedalo ve dnech 28. až 30. října v Białystoku pod heslem smrt bílému orlu[36]. Lidové shromáždění požádalo Nejvyšší sovět SSSR o začlenění Západního Běloruska do Běloruské SSR. Již 2. listopadu schválil Nejvyšší sovět SSSR souhlas se žádostí Lidového shromáždění Západního Běloruska a připojil Západní Bělorusko k Běloruské SSR, a tím k SSSR.

Do Západního Běloruska připadla tato polská vojvodství:

Prozatímním hlavním městem Západního Běloruska se stal Bělostok.

Souběžně 26. října 1939 SSSR předal Vilno a jeho vojvodství Litvě. V následujícím roce se však připojením Litvy po 3. srpnu 1940 i toto teritorium ocitlo uvnitř sovětských hranic.

Západní Ukrajina

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Západní Ukrajina.

Dne 22. října 1939 proběhly volby do Lidového shromáždění Západní Ukrajiny. Již 26. až 28. října 1939 Lidové shromáždění Západní Ukrajiny v budově lvovského operního Velkého divadla zasedalo a odhlasovalo rezoluci o připojení Západní Ukrajiny k Ukrajinské sovětské socialistické republice, a tedy k SSSR. Také tento návrh přijal Nejvyšší sovět SSSR 1. listopadu 1939.

Do Západní Ukrajiny připadla vojvodství:

Německá okupace 1941-1944

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Polská území anektovaná nacistickým Německem.
Sektory předválečného Polska pod nacistickou německou okupační správou

Tato území byla dobyta nacistickým Německem v roce 1941 během operace Barbarossa. Nacisté je rozdělili následovně:

  • Bezirk Białystok (bělostocký okres) – zahrnoval okresy Białystok, Bielsk Podlaski, Grajewo, Łomża, Sokółka, Vawkavysk a Hrodna a byl „připojen“ (nikoli začleněn) k Východnímu Prusku;
  • Generalbezirk Litauen – vilenská provincie byla začleněna do Litvy, která sama byla součástí Říšského komisariátu Ostland;
  • Generalbezirk Weißruthenien – většina polské části Běloruska (západní část dnešního Běloruska) byla začleněna do Říšského komisariátu Ostland;
  • Generalbezirk Wolhynien und Podolien – polské provincie Volyň a Polesí byly začleněny do Říšského komisariátu Ukrajina;
  • Distrikt Galizien (Haličský distrikt) – Východní Halič byla začleněna do Generálního gouvernementu a stala se jeho pátým okresem.

V letech 1943–1944 proběhly na Ukrajině etnické čistky (známé jako volyňské masakry Poláků), které si vyžádaly odhadem 100 000 obětí a exodus etnických Poláků z tohoto území.

Polské a židovské obyvatelstvo těchto oblastí čítalo v roce 1939 přibližně 6,7 milionu. Během války zde zahynuly odhadem 2 miliony osob (včetně 1,2 milionu Židů). Tyto počty jsou zahrnuty do polských válečných ztrát. 2 miliony lidí (včetně 250 000 Židů) se staly uprchlíky do Polska nebo na Západ, 1,5 milionu se ocitlo na územích vrácených Polsku v roce 1945 a 1,2 milionu zůstalo v SSSR.[37] Současní ruští historici rovněž zahrnují válečné ztráty Poláků a Židů z tohoto regionu mezi sovětské válečné oběti.[38]

Sovětská reanexe a začlenění většiny těchto území v roce 1945

[editovat | editovat zdroj]
Varianty Curzon–Namierovy linie. Teherán, 1943

Na konci druhé světové války Sovětský svaz anektoval většinu území, které obsadil v roce 1939.

Předběžná ujednání

[editovat | editovat zdroj]

Krátce po sovětském znovuvstupu do Polska v červenci 1944 při pronásledování německé armády přiletěl polský premiér z Londýna spolu s Churchillem do Moskvy ve snaze zabránit sovětské anexi Polska v souladu s paktem Molotov–Ribbentrop, podepsaným Sovětským svazem.[39] Nabídl menší část území, ale Stalin to odmítl s tím, že dovolí exilové vládě účast v Polském výboru národního osvobození.[40] Dohody mezi Spojenci byly s nevolí dosaženy na jaltské konferenci, kde se Sověti dohodli, že anektují celé své území přidělené paktem Molotov–Ribbentrop ve východním Polsku, ale Polsku přenechají část východního Německa jako kompenzaci. Tyto dohody byly následně potvrzeny a stvrzeny na Postupimské konferenci.[40] Poté bylo východní Polsko začleněno do Ukrajinské SSR a Běloruské SSR.[40] Západní spojenci si nebyli vědomi existence tajné doložky o rozdělení Polska mezi Hitlera a Stalina již v roce 1939 podél Curzonovy linie.[41]

[editovat | editovat zdroj]

Některé části východního Polska obsazené Sovětským svazem v roce 1939 o rozloze 21 275 km² (8 214 čtverečních mil) a s 1,5 milionu obyvatel poblíž Bělostoku a Přemyšlu byly po válce vráceny Polsku.[42]

Hraniční smlouva

[editovat | editovat zdroj]

16. srpna 1945 podepsala komunisty ovládaná Prozatímní vláda národní jednoty smlouvu se SSSR, kterou formálně postoupila tato území. Celkový počet obyvatel území anektovaných SSSR, bez části navrácené Polsku v roce 1945, se podle polského sčítání lidu z roku 1931 odhadoval na 10 653 000. V roce 1939 se tento počet zvýšil na asi 11,6 milionu. Složení podle jazykových skupin bylo: ukrajinština 37,1 %, polština 36,5 %, běloruština 15,1 %, jidiš 8,3 %, ostatní 3 %. Náboženské vyznání: pravoslavní 31,6 %, římští katolíci 30,1 %, ukrajinská řeckokatolická církev 26,7 %, Židé 9,9 %, ostatní 1,7 %.[43]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Okupacja sowiecka ziem polskich (1939–1941) na polské Wikipedii a Territories of Poland annexed by the Soviet Union na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Okupacja sowiecka ziem polskich. In: Encyklopedia PWN [online]. ©1997–2020 [cit. 14. 10. 2020]. Dostupné z: http://encyklopedia.pwn.pl/haslo/3950665/okupacja-sowiecka-ziem-polskich.html
  2. ↑ LIPINSKY, Jan. Das Geheime Zusatzprotokoll zum deutsch-sowjetischen Nichtangriffsvertrag vom 23. August 1939 und seine Entstehungs- und Rezeptionsgeschichte von 1939 bis 1999. Frankfurt am Main: Peter Lang Verl., ©2004. 657 s. Europaische Hochschulschriften. ISBN 3-631-52322-X.
  3. ↑ GNATOWSKI, Michał. Dokumenty o stosunku sowieckiego kierownictwa do polskiej konspiracji niepodległościowej na północno-wschodnich Kresach Rzeczypospolitej w latach 1943-1944. In: Studia Podlaskie. Tom 5. Białystok: Instytut Historii Filii Uniw. Warszawskiego, 1995, s. 216. ISBN 83-86423-27-7.
  4. ↑ CIESIELSKI, Stanisław; BORODZIEJ, Włodzimierz. Przesiedlenie ludności polskiej z kresów wschodnich do Polski 1944–1947. Warsaw: Wydawnictwo Neriton, 2000. Dostupné online. ISBN 978-83-86842-56-8. (polsky)
  5. 1 2 3 Text of the Nazi-Soviet Non-Aggression Pact, executed August 23, 1939
  6. ↑ Wilson Center, Secret Texts of the Molotov-Ribbentrop Non-Aggression Pact, 1939 Archivováno 11. 1. 2011 na Wayback Machine. Point 1 of the secret supplementary protocol signed on August 23, 1939, is changed so that the territory of the Lithuanian state is included in the sphere of interest of the USSR because, on the other side, Lublin voivodeship and parts of Warsaw voivodeship are included in the sphere of interest of Germany
  7. ↑ Elżbieta Trela-Mazur. Google Books. Sowietyzacja oświaty w Małopolsce Wschodniej pod radziecką okupacją 1939–1941. Redakce Włodzimierz Bonusiak. Kielce: Wyższa Szkoła Pedagogiczna im. Jana Kochanowskiego, 1997. Dostupné online. ISBN 8371331002. S. 294–. Also in: Wrocławskie Studia Wschodnie, Wrocław, 1997.
  8. ↑ Jan Tomasz Gross, Revolution from Abroad, pp. 4, 5, Princeton, 2005, ISBN 0-691-09603-1 (Google books link)
  9. ↑ Christie, Kenneth, Historical Injustice and Democratic Transition in Eastern Asia and Northern Europe: Ghosts at the Table of Democracy, RoutledgeCurzon, 2002, ISBN 0-7007-1599-1
  10. ↑ CHAVKIN, Boris. Zur Geschichte der Veröffentlichung der sowjetischen Texte der deutsch-sowjetischen Geheimdokumente von 1939–1941. Forum für osteuropäische Zeit- und Ideengeschichte. 2006, vol. 10, iss. 2, s. 167–192. DOI: https://doi.org/10.7788/frm.2006.10.2.167
  11. ↑ Heart of Europe. A Short History of Poland by Norman Davies. Oxford: Oxford University Press paperback 1986. ISBN 0-19-285152-7, pp. 115–121
  12. ↑ Roberts 2006, s. 43
  13. ↑ SANFORD, George. Katyn and the Soviet Massacre of 1940: Truth, Justice and Memory. London & New York: Routledge, 2005. ISBN 0-415-33873-5.
  14. ↑ SUBTELNY, Orest. Ukraine. A history. [s.l.]: University of Toronto Press, 1994. ISBN 978-0802071910. S. 429–431.
  15. ↑ Telegram of the German Ambassador in the Soviet Union, (Schulenburg) to the German Foreign Office Moscow, Moscow, September 16 The Avalon Project : Nazi-Soviet Relations 1939–1941 [online]. [cit. 2007-04-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-04-30.: ...the Soviet Union had thus far not concerned itself about the plight of its minorities in Poland and had to justify abroad, in some way or other, its present intervention.
  16. ↑ GROSS, Jan Tomasz, 2002. Revolution from Abroad: The Soviet Conquest of Poland's Western Ukraine and Western Belorussia. Princeton, NJ: Princeton University Press. ISBN 0-691-09603-1. S. 32–33.
  17. ↑ Concise statistical year-book of Poland, Polish Ministry of Information. London June 1941 pp. 9 & 10
  18. 1 2 Poland's Holocaust, Tadeusz Piotrowski, 1998 ISBN 0-7864-0371-3 p. 14
  19. ↑ Sowietyzacja Kresów Wschodnich II Rzeczypospolitej po 17 września 1939. Redakce Adam Sudoł. Bydgoszcz: Wyższa Szkoła Pedagogiczna, 1998. ISBN 83-7096-281-5. S. 441. (polsky)
  20. ↑ Demography and National Security. Redakce Myron Weiner, Sharon Stanton Russell. [s.l.]: Berghahn Books, 2001. ISBN 1-57181-339-X. Kapitola Stalinist Forced Relocation Policies, s. 308–315.
  21. ↑ Kamil Stepan. II wojna światowa na Kresach [online]. 2015 [cit. 2019-10-15]. Dostupné online. (polsky)
  22. ↑ Bartłomiej Kozłowski. "Wybory" do Zgromadzeń Ludowych Zachodniej Ukrainy i Zachodniej Białorusi [online]. NASK, 2005 [cit. 2006-03-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne June 28, 2006. (polsky)
  23. ↑ Jan Tomasz Gross. Revolution from Abroad. Princeton: Princeton University Press, 2003. ISBN 0-691-09603-1. S. 396.
  24. ↑ Karolina Lanckorońska. Wspomnienia wojenne; 22 IX 1939 – 5 IV 1945. Kraków: ZNAK, 2001. ISBN 83-240-0077-1. Kapitola I - Lwów, s. 364. (polsky)
  25. ↑ (polsky) Encyklopedia PWN, "OKUPACJA SOWIECKA W POLSCE 1939–41", last accessed on 1 March 2006, online Archivováno 20. 4. 2005 na Wayback Machine., Polish language
  26. ↑ Piotrowski 2007, s. 11
  27. ↑ Gustaw Herling-Grudziński. A World Apart: Imprisonment in a Soviet Labor Camp During World War II. [s.l.]: Penguin Books, 1996. ISBN 0-14-025184-7. S. 284.
  28. ↑ Władysław Anders. Bez ostatniego rozdziału. Lublin: Test, 1995. ISBN 83-7038-168-5. S. 540. (polsky)
  29. 1 2 Fischer, Benjamin B., "The Katyn Controversy: Stalin's Killing Field", Studies in Intelligence, Winter 1999–2000.
  30. ↑ Sanford, Google Books, pp. 20–24.
  31. ↑ Stalin's Killing Field [online]. [cit. 2008-07-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne June 13, 2007.
  32. ↑ PARFITT, Tom. Russian parliament admits guilt over Polish massacre. The Guardian. 2010-11-26. Dostupné online [cit. 2019-05-23]. ISSN 0261-3077. (anglicky)
  33. ↑ L.M. Kaganovich about the Katyn case. 'In Russian' [online]. [cit. 2021-08-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-08-28.
  34. ↑ Franciszek Proch, Poland's Way of the Cross, New York 1987. p. 146
  35. ↑ Project In Posterum (go to note on Polish Casualties by Tadeusz Piotrowski)
  36. ↑ BASIŃSKI, Euzebiusz et al. Dokumenty i materiały do historii stosunków polsko-radzieckich. Tom VII. Styczeń 1939 – grudzień 1943. Warszawa: Książka i Wiedza, 1973, s. 198–204.
  37. ↑ Krystyna Kersten, Szacunek strat osobowych w Polsce Wschodniej. Dzieje Najnowsze Rocznik XXI– 1994, pp. 46 & 47
  38. ↑ Rossiiskaia Akademiia nauk. Liudskie poteri SSSR v period vtoroi mirovoi voiny: sbornik statei. Sankt-Peterburg 1995 ISBN 5-86789-023-6 p. 84
  39. ↑ Wettig 2008, s. 47
  40. 1 2 3 Wettig 2008, s. 47–48
  41. ↑ Nick Shepley. Hitler, Chamberlain and Munich: The End Of The Twenty Year Truce. [s.l.]: Andrews UK Limited, 2015. Dostupné online. ISBN 978-1783331086. S. 69.
  42. ↑ " U.S. Bureau of the Census The Population of Poland Ed. W. Parker Mauldin, Washington, 1954 p. 140
  43. ↑ " U.S. Bureau of the Census The Population of Poland Ed. W. Parker Mauldin, Washington, 1954 pp. 148–149

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • BASIŃSKI, Euzebiusz et al. Dokumenty i materiały do historii stosunków polsko-radzieckich. Tom VII. Styczeń 1939 – grudzień 1943. Warszawa: Książka i Wiedza, 1973. 575 s.
  • GNATOWSKI, Michał. Dokumenty o stosunku sowieckiego kierownictwa do polskiej konspiracji niepodległościowej na północno-wschodnich Kresach Rzeczypospolitej w latach 1943-1944. In: Studia Podlaskie. [Tom 5.] Białystok: Instytut Historii Filii Uniw. Warszawskiego, 1995, s. 211–317. ISBN 83-86423-27-7. Přístup z: https://repozytorium.uwb.edu.pl/jspui/handle/11320/4256
  • CHAVKIN, Boris. Zur Geschichte der Veröffentlichung der sowjetischen Texte der deutsch-sowjetischen Geheimdokumente von 1939–1941. Forum für osteuropäische Zeit- und Ideengeschichte. 2006, vol. 10, iss. 2, s. 167–192. DOI: https://doi.org/10.7788/frm.2006.10.2.167
  • ХАВКИН, Борис [CHAVKIN, Boris]. К истории публикации советских текстов советско-германских секретных документов 1939-1941 гг. [K historii publikace sovětských textů sovětsko-německých tajných dokumentů z let 1939–1941.] Форум новейшей восточноевропейской истории и культуры. 2007, no 1. [19 s.] Přístup z: https://www1.ku.de/ZIMOS/forum/inhaltruss7.html
  • LIPINSKY, Jan. Das Geheime Zusatzprotokoll zum deutsch-sowjetischen Nichtangriffsvertrag vom 23. August 1939 und seine Entstehungs- und Rezeptionsgeschichte von 1939 bis 1999. Frankfurt am Main: Peter Lang Verl., ©2004. 657 s. Europaische Hochschulschriften. ISBN 3-631-52322-X [chybné ISBN 9783631523223].
  • Okupacja sowiecka ziem polskich. In: Encyklopedia PWN [online]. ©1997–2020 [cit. 14. 10. 2020]. Dostupné z: http://encyklopedia.pwn.pl/haslo/3950665/okupacja-sowiecka-ziem-polskich.html
  • SZCZEŚNIAK, Andrzej Leszek, ed. Zmowa: IV rozbiór Polski. [Tajná dohoda: 4. rozdělení Polska.] Warszawa: Alfa, 1990. 207 s., 18 nečísl. obr. příloh. ISBN 83-7001-338-4.
  • NEKRICH, Aleksandr Moiseevich; ULAM, Adam Bruno; FREEZE, Gregory L. Pariahs, Partners, Predators: German–Soviet Relations, 1922–1941. [s.l.]: Columbia University Press, 1997. ISBN 0-231-10676-9. 
  • PIOTROWSKI, Tadeusz. Poland's Holocaust: Ethnic Strife, Collaboration with Occupying Forces and Genocide in the Second Republic, 1918–1947. [s.l.]: McFarland, 2007. ISBN 978-0-7864-2913-4. 
  • ROBERTS, Geoffrey. Stalin's Wars: From World War to Cold War, 1939–1953. [s.l.]: Yale University Press, 2006. ISBN 0-300-11204-1. 
  • WETTIG, Gerhard. Stalin and the Cold War in Europe. [s.l.]: Rowman & Littlefield, 2008. ISBN 978-0-7425-5542-6. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Sovětská_okupace_východního_Polska_1939–1941&oldid=25535716“