Slovenská republika (1939–1945)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Slovenská republika
 Druhá republika
 Druhá Polská republika
 Slovenská autonomní země
1939–1945 Třetí Československá republika 
Polská lidová republika 
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
Hymna: Hej, Slováci
Motto: Verní sebe - Svorne napred
geografie
Mapa
hlavní město:
rozloha:
38 055 km²
obyvatelstvo
počet obyvatel:
2 655 053 (v roce 1940)
národnostní složení:
státní útvar
vznik:
14. březen 1939 (Vyhlášení samostatnosti)
zánik:
5. duben 1945 (Dekrety prezidenta Edvarda Beneše)
Státní útvary a území
Předcházející:
Druhá republika Druhá republika
Druhá Polská republika Druhá Polská republika
Slovenská autonomní země Slovenská autonomní země
Nástupnické:
Třetí Československá republika Třetí Československá republika
Polská lidová republika Polská lidová republika

První Slovenská republika, též Slovenský stát (slovensky:Slovenský štát, oficiálně však Slovenská republika), byl formálně samostatný klerofašistický[1] stát na území dnešního Slovenska v letech 19391945, okleštěném o oblasti obsazené horthyovským Maďarským královstvím, naopak byly ke Slovensku na podzim 1939 (z dějinného hlediska opětovně) připojeny dnes polské části OravySpiše. Jeho sousedy byly následující státy: Nacistické Německo (hranice s Rakouskem, tehdy tzv. Ostmark), Protektorát Čechy a Morava, Maďarské království a krátkodobě v roce 1939 i Druhá Polská republika (později Generální gouvernement) a Karpatská Ukrajina. Slovenský stát zavedl okamžitě svou oficiální vlajku. Později byla přijata i válečná vlajka, používaná hlavně po listopadu 1940. Byla jí státní vlajka s přidaným dvojitým černým křížem v černě lemovaném štítu ve středu listu.

Právní existence první Slovenské republiky byla po skončení druhé světové války retroaktivně anulována všemi vítěznými mocnostmi jako důsledek zpětného zrušení platnosti Mnichovské dohody se všemi jejími právními implikacemi a uznání nepřetržité územní celistvosti Československé republiky.

Vznik[editovat | editovat zdroj]

Válečná vlajka Slovenského štátu, 1939–1945
Podrobnější informace naleznete v článku Vznik první Slovenské republiky.

Po jednání Jozefa Tisa a Ferdinanda Ďurčanského dne 13. března 1939 v Berlíně, které si povolal Adolf Hitler, byla Slovenským sněmem vyhlášena samostatnost a 14. března 1939 vznikl samostatný Slovenský stát jako politický a vojenský spojenec nacistického Německa, který v listopadu 1940 přistoupil k Ose Berlín-Řím-Tokio. Za pohnutku ke spojenectví ze strany slovenského státu bývá uváděn strach, že si jejich území rozdělí Polsko a Maďarsko.

První Slovenskou republiku oficiálně uznala[zdroj?] řada států, především země Osy, tedy Německo, ItálieJaponsko, a jejich spojenecké či satelitní státy Maďarsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Španělsko, Rumunsko, Bulharsko, Mandžukuo (loutkový stát vytvořený Japonskem), čínská vláda v Nankingu a francouzská vláda ve Vichy. Slovensko uznaly také některé neutrální země, jako Vatikán, Švýcarsko, Švédsko, Kostarika, EkvádorSalvador. Slovensko bylo uznáno i Sovětským svazem, avšak až po uzavření sovětsko-německého paktu v srpnu 1939. Po přepadení Německem v roce 1941 Sovětský svaz uznání Slovenské republiky zrušil a uznal opět pokračující existenci Československa. Samostatné Slovensko bylo uznáno i Jugoslávií, po jejím vynuceném rozpadu pak Chorvatskem.

Maďarsko uznalo Slovenský stát hned druhého dne po jeho vzniku, ale 23. března 1939 zahájilo na Slovensko útok s cílem dobýt další území, což vedlo k tzv. Malé válce. Nacistické Německo přes Ochrannou smlouvu Slovensku nepomohlo a po maďarském ultimátu bylo Slovensko donuceno odstoupit další území Maďarsku.

Administrativní rozdělení[editovat | editovat zdroj]

První Slovenská republika byla administrativně rozdělena do šesti žup s centry ve městech Bratislava, Nitra, Trenčín, Banská Bystrica, Ružomberok a Prešov.

Známky Slovenska, 1939–45

Vztah k Německu[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Ochranná smlouva.

Slovenský stát byl pod značným vlivem nacistického Německa, se kterým byla podepsána Ochranná smlouva (Německo bylo „ochráncem“ Slovenska) a které také získalo právo umísťovat své vojenské jednotky v ochranném pásmu podél hranic s Protektorátem Čechy a Morava. Slovenské ozbrojené síly se jako jediný spojenec nacistického Německa podílely v září 1939 na napadení Polska a Slovensko tak získalo zpět území na Spiši, které Polsko několik měsíců předtím obsadilo, a získalo zpět i ty části Oravy a Spiše, které ke Slovensku náležely do roku 1920 než je získalo Polsko. Kvůli silné polonizaci byli slovenští vojáci zejména v menšinových (slovenských, ukrajinských a rusínských) obcích vítáni jako osvoboditelé.[2] Ve sčítání 1940 se 99% obyvatel připojeného území přihlásilo k slovenské národnosti.[2]

Dne 12. prosince 1941 předseda vlády a současně ministr zahraničních věcí Vojtech Tuka vyhlásil, že na základě spojenectví s Paktem třech mocností vstupuje Slovenská republika do válečného stavu se Spojeným královstvím a Spojenými státy americkými.

Politika[editovat | editovat zdroj]

Slovakia1941 02.png

Vládnoucí politickou stranou byla Hlinkova slovenská ľudová strana (HSĽS), v jejímž čele byl římskokatolický kněz Jozef Tiso, od 26. října 1939 prezident první Slovenské republiky. Velkou moc však měl premiér Vojtech Tuka, který byl Tisovi proti jeho vůli vnucen Německem. Stalo se tak v roce 1940Salzburgu, kde Hitler ultimativně nařídil Tisovi setrvání radikálně naladěného Tuky v úřadě ministerského předsedy.[3] Byl to Tuka, kdo bez vědomí prezidenta vyhlásil válku Sovětskému svazu a prosazoval konečné řešení židovské otázky na Slovensku přes (slábnoucí) prezidentův odpor[zdroj?]. Slovensko se stalo vazalským státem Německé říše a vznikl zde totalitní režim, který pomocí Hlinkovy gardy, ÚŠB (Ústredie štátnej bezpečnosti) a Gestapa likvidoval veškerou demokratickou i komunistickou opozici.

Hospodářství[editovat | editovat zdroj]

Podřízení slovenského hospodářství německé Třetí Říši bylo dovršeno 30. ledna 1940, kdy byla podepsána dohoda o hospodářské spolupráci mezi Německem a Slovenským státem. Takzvaná smlouva o branném hospodářství znamenala v praxi, že Slovensko muselo podřídit ekonomiku potřebám Německé Říše. Velkým podnikům a hospodářským institucím byla de facto vnucena německá okupační správa. 25. dubna 1940 byl Slovenským sněmem přijat arizační Zákon o židovských podnicích a židovských zaměstnancích. V září 1940 začalo platit nařízení slovenské vlády o soupise židovského majetku, jež se týkalo nejenom podniků, živností, domovního majetku a pozemků, které byly již předmětem arizace, ale i peněžních hotovostí v bankách, cenných papírů a šperků. Arizace znamenala násilné vyvlastnění majetků židovského obyvatelstva. I když bylo hospodářství Slovenska drancováno ze strany Německé Říše, v porovnání s okolními státy zůstávalo zprvu jedním z nejstabilnějších. Způsobovaly to objednávky v důsledku válečné konjunktury.

Část slovenské společnosti mocensky využila situaci pro vlastní obohacování. Byli to především členové HSĽS a příslušníci Hlinkovy Gardy, ale také další kolaboranti a arizátoři.

Směnný kurs slovenské koruny k německé říšské marce byl v poměru 12:1 a k protektorátní koruně 1:1. Díky relativnímu dostatku potravin nemuselo Slovensko zavést přídělový systém. Během války však výrazným způsobem vzrostlo zadlužení státu z 32 milionů korun v roce 1939 na 14,5 miliardy v roce 1945.[4]

Klíčovou osobností hospodářství se stal Imrich Karvaš, první guvernér Slovenské národní banky vzniklé 4. dubna 1939. Ve slovenské vládě roku 1942 měl funkci předsedy Nejvyššího úřadu pro zásobování. Realizací svých názorů na hospodářskou politiku se zasloužil o příznivý vývoj ekonomiky i v době druhé světové války. Zapojil se do protifašistického odboje a spolupracoval s Dr. Ing. Petrem Zaťkem, přes kterého navázal kontakty na členy ilegální Slovenské národní rady. Zajišťoval přípravu Slovenského národního povstání po finanční a hospodářské stránce, nařídil předisponování třech miliard korun ze Slovenské národní banky do její filiálky v Banské Bystrici a předisponování zásob jiného zboží. Neunikl pozornosti gestapa, 3. září 1944 byl zatčen a odvlečen do koncentračního tábora Niederdorf. Byl však posléze osvobozen americkou armádou.

Slovenské národní povstání[editovat | editovat zdroj]

I když byl Slovenský štát oficiálně spojencem Německé říše, obyvatelstvo bylo naladěno proti nacismu a vojáci slovenské armády nasazené na východní frontě přebíhali na druhou stranu fronty. Nejznámější je legenda kapitána Jána Nálepky. Ze zajatců a uprchlíků i z Československa se vytvořil 1. československý armádní sbor, jehož paradesantní brigáda byla nasazena leteckým výsadkem do bojů v době Slovenského národního povstání. Sbor byl poté nasazen do Dukelské operace 6. října 1944 při osvobození prvních území Československa.

V důsledku sílícího odporu proti Hlinkově straně, jejím gardám a zejména spojenectví s Německem vypuklo na Slovensku dne 29. srpna 1944 Slovenské národní povstání (SNP). Sovětská vláda totiž vyhlásila, že každý satelitní stát Německa, který se sám osvobodí ještě před příchodem Rudé armády, nebude považován za poražený stát, a to se všemi důsledky, např. oproštění od placení válečných reparací a pod. Slovenské národní povstání bylo vystoupením slovenského národa proti politice klerofašizmu a proti nacismu, které jej rehabilitovalo doma i v zahraničí. Tím se Slovensko politicky dostalo na stranu vítězů.

Poměrně významnou roli při politické organizaci SNP měli slovenští komunisté, mezi nimi místopředseda Komunistické strany Slovenska Gustáv Husák. Husák se stal místopředsedou povstalecké Slovenské národní rady a významným členem Sboru pověřenců. V 1. Sboru pověřenců a 2. Sboru pověřenců zastával během povstání post pověřence vnitra (společně s Ivanem Štefánikem).[5]

O vojenskou organizaci Slovenského národního povstání se zasloužili generálové Slovenské armády Ján Golian a Rudolf Viest. Povstání však bylo vyhlášeno předčasně jako reakce na hrozbu vyzrazení a rychlého obsazení a nezapojily se do něj některé posádky ze západního Slovenska. Největším problémem bylo nečekané odzbrojení dvou divizí slovenské armády německou armádní skupinou Heinrici na východě Slovenska (1.2. září 1944), čímž bylo znemožněno rychlé spojení povstaleckého území s jednotkami Rudé armády. Tato v té době zahájila operaci přes karpatský Dukelský průsmyk, kde se opevnila německá vojska. Slovenské národní povstání bylo po dvou měsících silných bojů potlačeno. Poté již byl Slovenský stát, jehož území se až do konce války s postupem sovětských vojsk neustále zmenšovalo, zcela závislý na nacistickém Německu. Moc jeho představitelů i ve vnitrostátních otázkách závisela čistě na německé libovůli. Všude na osvobozeném území Slovenska po přechodu frontu vznikaly Národní výbory a představitelé Slovenského státu a klerofašistického režimu byli zatýkáni.

Zánik[editovat | editovat zdroj]

První Slovenská republika zanikla v důsledku porážky nacistického Německa ve druhé světové válce. Její území bylo postupně osvobozováno Rudou armádou, armádou Rumunska, které přešlo na stranu spojenců, a 1. československým armádním sborem. Dne 4. dubna 1945 bylo Rudou armádou osvobozeno hlavní město Bratislava. Do 1. května 1945 byly ze slovenského území vytlačeny poslední jednotky wehrmachtu. Osvobozené Slovensko bylo mezinárodně-právně vráceno Československu. Již 5. dubna 1945 se sešla v Košicích dočasná vláda ČSR, která zde přijala Košický vládní program.

Prezident Jozef Tiso a členové vlády Slovenské republiky se ještě před pádem Bratislavy pokusili o únik přes německou frontu do exilu. V rakouském klášteře v Kremsmünsteru byli zajati a 8. května 1945 byl podepsán dokument, kterým se slovenská vláda bezvýhradně podrobila veliteli XX. sboru 3. americké armády, generálu Waltonu Walkerovi. Tento dokument je některými historiky považován za formální zánik první Slovenské republiky z hlediska mezinárodního práva. To už ale platily dekrety prezidenta Edvarda Beneše ze dne 5. dubna 1945, vydané v Košicích, o znovuobnovení Československé republiky, proto je sporné uvádění onoho prvního data.

Hodnocení[editovat | editovat zdroj]

Hodnocení Slovenské republiky se značně liší. Lze nalézt hodnocení vysloveně pozitivní i zcela negativní[6] a také úsudky, které se pohybují mezi těmito póly.[7] To platí zvláště o hodnocení ze strany veřejnosti, historiků a různých společenských skupin na samotném Slovensku.

Mezi slovenskými historiky hodnotí Slovenskou republiku kladně například Milan Stanislav Ďurica či František Vnuk. Naopak mezi zastánce silně negativního hodnocení patří Ivan Kamenec, Dušan Kováč či Pavol Mešťan. Mezi představitele "středního" proudu, který vidí na tomto státě pozitiva i negativa, náleží například Róbert Letz, Ivan Petranský[8] či Martin Lacko.[7]

Slovenská republika byla státem, který byl silně ovlivněn katolictvím. Hned po jejím vzniku byly zpřísněny sankce za potraty a byl vydán zákaz všech antikoncepčních prostředků.[9]. Společné vyučování mládeže obou pohlaví na středních školách bylo zrušeno a došlo k obnovení separovaných chlapeckých a dívčích tříd. Ve školách byly umístěny křesťanské kříže a vyučování náboženství se stalo povinným. Stát se označoval za křesťanský, ale ve skutečnosti byl katolický a ostatní církve byly jen trpěny. Ateisté navenek neexistovali, každý občan musel být příslušníkem některé státem uznané církve.[9] Oficiálně měla Slovenská republika jednokomorový parlament o 80 poslancích. Za celou existenci této Slovenské republiky se však nikdy nekonaly volby.[9] Slovenský stát či jeho vládnoucí režim bývají označovány řadou různých adjektiv, např. jako klerofašistický. O klerofašismu či fašismu hovořila v souvislosti se Slovenským státem hojně komunistická historiografie, ale i dnes je tento termín často užíván. Mezi uživatele tohoto pojmu patří například Rudolf Zahradník.[10] Český historik Radomír Malý odmítá označení Slovenského státu za klerofašistický vzhledem k aktivitám slovenských katolických biskupů a Vatikánu, které směřovaly proti tehdejší vládě a její politice.[11] 2. prosince 1941 při jednání s německým vyslancem Hansem Ludinem souhlasil předseda vlády Vojtech Tuka s "násilným vysídlením" slovenských občanů židovského původu a dokonce i s úhradou 500 říšských marek Německu za každého z nich. S přihlédnutím k ustanovením zákona č. 210/40 a následujícího vládního nařízení č. 198/41 (tzv. Židovský kodex) o konfiskaci židovského majetku lze říci, že Slovenský stát financoval deportace i ze zabavených prostředků deportovaných lidí.[12][13]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Československá republika a Protektorát Čechy a Morava [online]. Ministerstvo zahraničních věcí ČR, 07.01.201+, [cit. 2010-03-01]. Dostupné online. (čeština) 
  2. a b BAKA, Igor. Slovenská republika a nacistická agresia proti Poľsku. Bratislava : Vojenský historický ústav, 2006. 193 s. ISBN 80-969375-1-0. (slovensky) 
  3. Kolaboranti 1939–1945, Michael Borovička, Nakladatelství Paseka 2007, ISBN 978-80-7185-846-1, str. 249
  4. KLIMENT, Charles K; NAKLÁDAL, Břetislav. Slovenská armáda 1939-1945. Praha : Levné Knihy KMa, 2006. 360 s. ISBN 80-7309-395-2. S. 18-19.  
  5. kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha : Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 623. (česky) 
  6. The Economist: The Slovak leader deploys national culture as a political weapon 11. 3. 2010
  7. a b Martin Lacko: "Nepoznám historika, schvaľujúceho Tisovu popravu", rozhovor s Martinem Lacem pro Pravé Spektrum
  8. Petranský: Jozefa Tisa si pre niečo vážim
  9. a b c Kolaboranti 1939–1945, Michael Borovička, Nakladatelství Paseka 2007, ISBN 978-80-7185-846-1, str. 223–269
  10. Rudolf Zahradník: Dvacátý osmý říjen
  11. Malý, R.: „Klerofašismus“ na Slovensku a v Chorvatsku?. EUPortál. 14. 3. 2010
  12. http://www.plus7dni.sk/plus7dni/historia/akcia-david.html
  13. http://www.dejiny.sk/Whois/Nizn/Articles%2023.htm

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KAMENEC, Ivan. Po stopách tragédie. Bratislava : Archa, 1991. 285 s. ISBN 80-7115-015-0. (slovensky) 
  • KAMENEC, Ivan. Slovenský štát v obrazech. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 248 s. ISBN 978-80-7360-701-2.  
  • KLIMENT, Charles K; NAKLÁDAL, Břetislav. Slovenská armáda 1939-1945. Praha : Levné Knihy KMa, 2006. 360 s. ISBN 80-7309-395-2.  
  • LETTRICH, Jozef. Dejiny novodobého Slovenska. Bratislava : Archa, 1993. 224 s. ISBN 80-7115-045-2. (slovensky) 
  • LIPSCHER, Ladislav. Židia v slovenskom štáte 1939–1945. Banská Bytrica : Print-servis, 1992. 254 s. ISBN 8090047025. (slovensky) 
  • RYCHLÍK, Jan. Češi a Slováci ve 20. století: spolupráce a konflikty 1914–1992. Praha : Vyšehrad, 2012. 688 s. ISBN 978-80-7429-133-3.  
  • TÓTH, Dezider, a kol. Generál Golian a jeho doba: materiály z odborného seminára k 100. výročiu narodenia Jána Goliana, Banská Bystrica 31. 10. 2006 : zborník Múzea Slovenského národného povstania v Banskej Bystrici. Banská Bystrica : Múzeum Slovenského národného povstania, 2008. 286 s. Dostupné online. ISBN 978-80-970072-4-9. (slovensky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu