Avaři

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o historickém etniku v Evropě. O kavkazských Avarech pojednává článek Avarové (Kavkaz).
Uměle prodloužená avarská lebka
Birituální pohřebište středního a pozdního období kaganátu na jižním Slovensku a hranice pozdně avarského kaganátu

Avaři byli kočovné etnikum nejasného, zřejmě turkického, indoevropského nebo mongolského původu, které nejspíše pocházelo stejně jako jejich pravděpodobní příbuzní Hunové ze stepí střední Asie. V době od poloviny 6. do počátku 9. století hráli značně velkou roli v politickém uspořádání Balkánu.

Je možné, že Avaři byli, podobně jako je to pravděpodobné u Hunů, směs turkických, indoevropských, mongolských, uralských, snad i tunguzských a dalších kočovných etnik. Během svého pobytu v Evropě se velmi mísili také se Slovany.

Původ Avarů[editovat | editovat zdroj]

Původ Avarů je zastřen tajemstvím a rozporuplnými zdroji. Tradičně se předpokládá, že byli turkického původu. Byzantský historik Menander Protector je pokládal za příbuzné Hunů, jejichž původ, obecně pokládaný za turkický, ale také není zcela jasný.

Avaři s Turky sdíleli některé kulturní zvyky a výrazy. Se svými jmenovci Avary na Kavkaze je spojují podobné znaky na jejich pohřebištích. Kavkazští Avarové ale nemluví jazykem z rodiny turkických, ale jazykem ze severovýchodní kavkazské jazykové rodiny. Staří Turkové (Gökturkové), kteří kavkazským Avarům tehdy vládli, sami roku 567 byzantského císaře požádali, aby nové nájezdníky považoval za pseudo-Avary a nazýval je Varchonity. Soudobé byzantské prameny psaly o těchto Varchonitech jako o někdejších otrocích Turků, kteří si jen Avaři začali říkat, protože s tímto jménem byla spjata velká prestiž obávaných válečníků. Pokud by tvrzení Gökturků bylo pravdivé, znamenalo by to, že evropští Avaři (pseudo-Avaři)pocházeli z kmenů Var (Uar) a Hunni (Chionité), které tvořily významnou součást kmenového svazu Hefthalitů (Bílých Hunů) a byly indoevropského původu (přesněji řečeno indoevropský původ je pravděpodobný u Chionitů, původ kmene Uar je nejasný, patrně mongolský nebo turkický). Ve prospěch této teorie hovoří fakt, že lebky nalezené v avarských hrobech jsou téměř výhradně europoidního typu, což platí zejména pro rané období avarské říše (europoidní charakter Avarů tak ještě nemohl být příliš ovlivněn jejich mísením se Slovany); v pozdějších obdobích byl podíl mongoloidních typů lebek v avarských hrobech o něco vyšší - patrně docházelo k dalšímu přílivu středoasijských kmenů na území uherské nížiny.

Někdy jsou Avarové také spojováni s kmenem mongolského původu známým v Číně jako Žuan-Žuan (柔然, pinyin Rouran), kteří byli poraženi a vyhnáni z Číny roku 555. Pro toto spojení nejsou přímé důkazy. K tomu všemu se k hunské a avarské tradici hlásí i Maďaři, jazykově pocházející z uralské rodiny.

Jestliže Avaři, kteří přišli do Evropy, byli pouze pseudo-Avaři (Varchonité), nabízí se otázka, koho v takovém případě považovat za skutečné Avary. V úvahu připadají Žuan-Žuané (toto pojmenování je čínské, není známo jak nazývali sami sebe), případně kavkazští Avarové, nebo také ti příslušníci kmene Var, kteří po zániku říše Hefthalitů přijali nadvládu Gökturků a zůstali ve střední Asii. Označení "Varchnonité" se nemusí nutně vztahovat k alianci Varů a Chionitů; takto mohli být nazýváni samotní Chionité, poté co se jejich vládnoucí elitou stali příslušníci kmene Var. Na druhou stranu tvrzení Gökturků nemusí být pravdivé; cílem Turků mohlo být podkopání prestiže jim nepřátelských Avarů.

Je možné, že kmen Var byl vůdčím elementem jak Hefthalitů, tak Žuan-Žuanů (oba tyto kmenové svazy tedy mohly být označovány za Avary podle své vládnoucí elity). Gökturkové v polovině 6. století vyvrátili říši Žuan-Žuanů a posléze (ve spojení s Peršany) i říši Hefthalitů. Obyvatelstvo obou zaniklých říší prchalo na západ, přičemž v průběhu jejich cesty mohlo dojít ke spojení těchto kmenů v jeden celek, který vstoupil do evropských dějin pod názvem "Avaři".

Mezi mongolskými Žuan-Žuany a převážně indoevropskými Hefthality existovaly již v Asii úzké kontakty, a to na úrovni politické, kulturní a patrně i etnické. Antropologická charakteristika a kultura evropských Avarů naznačuje vliv indoevropských a mongolských prvků. Avaři například používali obrněnou těžkou jízdu a také se u nich často objevuje symbolika s motivem gryfa, což je typické pro íránské (sarmatské) kočovníky. Jejich účesy (dva copy), způsob pohřbívání a používání titulů (hodností) poukazují na mongolské Žuan-Žuany. Není však vyloučeno, že evropští Avaři byli výhradně Hefthalité (kteří již ve své středoasijské domovině přijali řadu prvků od Žuan-Žuanů) a nikoliv nějaká aliance Hefthalitů a Žuan-Žuanů. Za zmínku stojí také jméno významného vládce Heftalitů - Kušnavar, případně název hlavního města Hefthalitů - Warvaliz (nacházelo se na území dnešního Afghánistánu). Zajímavá je i skutečnost, že Avaři přivedli do Evropy domestikované buvoly indické, kteří jsou v Maďarsku chováni dodnes. Toto plemeno buvola lze očekávat spíše u Hefthalitů (jejichž říše zasahovala až do Indie), než u Žuan-Žuanů, žijících na území dnešního Mongolska a přilehlých oblastí. Mimochodem kolem roku 600 n.l. daroval avarský kagan (chán) stádo těchto buvolů králi Langobardů.

Výše uvedené je možné shrnout tak, že pojem "Avaři" lze v širším slova smyslu chápat jako kmenový svaz tvořený příslušníky různých etnik, přičemž významnou (a možná většinovou) část tohoto svazu tvořili indoevropští Hefthalité. Vládnoucí vrstvu tohoto svazu tvořili příslušníci kmene Var, který byl patrně mongolského původu, a který již v Asii ovládal Hefthality a možná i Žuan-Žuany.

Společně s Avary pak přišli do uherské nížiny i Kutrigurové, které lze řadit k turkickým Bulharům (Hunům). Na území uherské nížiny se Avaři a Kutrigurové dále mísili se Slovany a germánskými Gepidy.

Původ kavkazských Avarů také může být odvozován od kmene Var, který v 5. století ovládl Hefthality, přičemž tito kolem roku 460 n.l. podnikli invazi do oblasti severního Kavkazu, kde se část z nich usadila. Avaři usazení na Kavkaze později přestali používat svou původní řeč a převzali jazyk kavkazských národů.

Příchod Avarů do Evropy[editovat | editovat zdroj]

Historie Turkických národů
Historie turkických národů
do 14. století
Turkucké kaganáty 552–744
  Turkuti
  Západní Turkuti
  Východní Turkuti
  Modří Turci
Avarský kaganát 564–804
Chazarský kaganát 618–1048
Sır-Tardušové 628–646
Onogurie 632–668
  Dunajské Bulharsko
  Volžské Bulharsko
Kangarská unie 659–750
Türgešský kaganát 699–766
Ujgurský kaganát 744–840
Karlucký jabguluk 756–940
Karachánský chanát 840–1212
  Západní Karachánové
  Východní Karachánové
Kan-čouské království 848-1036
Kao-čchangské království 856-1335
Pečeněžský chanát
860–1091
Kimacko-Kypčacký chanát
743–1035
Kypčacko-Kumánský chanát
1067–1239
Stát Oguzský jabguluk
750–1055
Ghaznovská říše 963–1186
Seldžucká říše 1037–1194
Chórezmská říše 1077–1231
Rúmský sultanát Seldžuků 1092–1307
Dillíský sultanát 1206–1526
  Dynastie otroků (Dillí)
  Dynastie Chaldží
  Dynastie Tughlakovců
Kypčacký chanát[1][2][3]1240-1502
Mamlúcký sultanát (Káhira) 1250–1517
  Dynastie Bahríovců

Do Evropy přišli Avaři roku 558. Jejich kmenový svaz nebyl příliš početný, ale záhy se rozrostl o kmeny, které byly připojeny dobrovolně i násilím. Patřily mezi ně zbytky Hunů, bulharští Utigurové a především Kutrigurové, kteří zaujali v avarském společenství mocensky významné postavení. Je možné, že se už tehdy objevili v řadách kočovných bojovníků také Slované, především Antové, sídlící mezi Dněstrem a Dněprem. Podle byzantského autora Theofylakta Simokatta to byli právě Avaři, kteří si po roce 602 podrobili mocný antský kmenový svaz.

Vztahy mezi vedením avarského kmenového svazu a byzantskou vládou však nebyly zpočátku nepřátelské, ale právě naopak. Avaři velmi brzy zjistili, jaké panují v jihovýchodní Evropě mocenské poměry, a hodlali je využít ve svůj prospěch. Byzantská říše byla finančně vyčerpaná dlouhodobými válkami, jež vedla na několika frontách zároveň. Císaře Justiniána I., jemuž táhlo na osmdesátku, zmáhala nechuť k rozhodným opatřením, k nimž mu často chyběly prostředky. Vojáků bylo málo, armáda byla demoralizovaná a pokud se jí nedostávalo zásob potravin a dalších potřebných věcí, neváhali velitelé dát rozkaz k vyplenění vlastní země. Avaři si začali být vědomi toho, že svými útoky váží síly nepřátelské Byzanci (především Slovany) a snažili se toho využít.

Už roku 558 přijal Justinián I. avarské posly a poté, co s nimi dojednal placení tributu, je bohatě obdaroval. Císař se nezdráhal vyplácet Avarům tribut, neboť se mu tím až na drobné výjimky podařilo zabránit jejich vpádům na byzantské území. Roku 562 vypravil avarský kagan k Justiniánovi poselstvo, které ho požádalo, aby poskytl Avarům k osídlení tzv. Malou Skythii, oblast rozkládající se mezi dolním tokem Dunaje a Černým mořem (dnes rumunská Dobrudža). Z tohoto území by mohli dobře ovládat Anty i expandovat do nitra balkánské části byzantské říše, která je lákala k výbojům. Justinián však nehodlal na tento návrh přistoupit. Posílil posádky, chránící dunajskou hranici, které měly Avarům zabránit v překročení řeky. Obratným jednáním se navíc byzantské diplomacii podařilo vzbudit u Avarů zájem o tažení proti franské říši.

Pronikání Avarů do Evropy[editovat | editovat zdroj]

Avarské hordy pronikly rychle na západ. Brzy však utrpěly porážku od Franků a vrátily se do stepí poblíž Černého moře. Byzantský tribut pro ně stále ještě představoval dobrý zdroj příjmů. Když však roku 565 císař Justinián I. zemřel, jeho synovec a nástupce Justinus II. (565-578) vzápětí odmítl vykupovat si nadále mír tributem. Avaři se proto pokusili o nový výboj na území franské říše. Tentokrát uspěli a navíc je pak v Panonii usídlený germánský kmen Langobardů požádal o pomoc proti sousední říši Gepidů, s nimiž byl ve válce, zaměřili svoji pozornost na tuto bývalou římskou provincii. Ačkoliv Langobardi porazili nakonec Gepidy v podstatě sami, získali Avaři velkou kořist i území, dosud obývané Gepidy. Roku 568 pak odtáhli Langobardi, jimž přestalo bezprostřední sousedství bojovných nomádů brzy vyhovovat, do severní Itálie, která dodnes nese jejich jméno (Lombardie).

Avaři poté ovládli celou Karpatskou kotlinu i zdejší slovanské obyvatelstvo. Jejich panství sahalo na jihozápadě až do benátské oblasti, kde se stýkalo s územím ovládaným Franky, na jihovýchodě po Sirmium, významné obchodní a vojenské centrum na středním toku Dunaje, které Byzanc sice nejprve udržela, ale roku 582 po nástupu císaře Maurikia ho definitivně ztratila. Toto území se stalo strategicky výhodným nástupištěm k jejich expanzi jak proti franské říši tak proti Byzanci. Slované se na ní hojně podíleli. Ti, kteří byli podmanění, konali při taženích různé pomocné práce, například stavěli mosty. Jiné slovanské kmeny se naopak staly avarskými spojenci a společně s kočovníky podnikaly kořistnické výpravy na území byzantské říše.

V této době byli Avaři považováni za neporazitelné. Avarskou armádu tvořila slovanská pěchota, bulharská lehká jízda a avarská těžká jízda. Avarští těžkooděnci - obrnění jezdci - výrazně ovlivnili pozdější vývoj evropského válečnictví. Mimochodem byli to patrně Avaři, kdo jako první v Evropě používal jezdecké třmeny; tato novinka poskytovala avarským jezdcům v boji značnou výhodu vůči protivníkům, kteří takto vybaveni nebyli.

Když už Byzantská říše nezvládala platit tribut, Avaři podporovaní Slovany začali znovu pořádat nájezdy na římské komunity na Balkáně. Zprvu Byzantská říše útoky odrážela a dokonce se vydala na odvetnou výpravu za Dunaj, ale rozhodnutí Maurikia zde i přezimovat vedlo roku 602 k revoltě a svržení císaře. Za vlády císaře Fóky bylo až do roku 610 zápolení vyrovnané. V následujících letech v Byzanci ale zuřila občanská válka, kterou využila zejména Persie k získání území na východě Byzantské říše. To Avarům značně uvolnilo ruce na nebráněném Balkáně. Stejného roku (610) vtrhli i do severní Itálie.

Zhruba ve stejné době franský kupec Sámo vedl Slovany ve střední Evropě v povstání proti Avarům. Slovanům se už nelíbila poroba, zejména násilné svazky Avarů se slovanskými ženami.[4]

Kdykoli Avaři vojensky útočili na některý národ, stáli s celým svým vojskem před táborem, Slované pak bojovali. Jestliže nabývali vrchu a vítězili, tu Avaři vyrazili, aby se zmocnili kořisti; jestliže však byli Slované přemáháni, opřeli se o pomoc Avarů, a tak nabrali nových sil. ... Avaři přicházeli každoročně ke Slovanům přezimovat, brali si do lože manželky Slovanů i jejich dcery. Vedle jiných projevů útlaku platili Slované Avarům daně. Nakonec však synové Avarů, které zplodili s manželkami a dcerami Slovanů, nechtěli již snášet křivdy a útisk, a odmítajíce nadvládu Avarů, začali se bouřit."
— Fredegarova kronika[5]

V roce 626 podnikli Avaři spolu s balkánskými Slovany společný, ale nezdařený útok s Peršany na Konstantinopol. Důvodem neúspěchu bylo byzantské námořnictvo, pro které slovanské dlabané čluny nebyly velkým problémem. Obě armády se proto nedokázaly spojit a koordinovat svůj útok. Avaři se pak vrátili do Panonie, přičemž většinu Balkánu ponechali slovanským kmenům, které ani Avaři, ani Byzantská říše nedokázali ovládat.

V obci Dolní Dunajovice na jižní Moravě se nachází slovansko-avarské pohřebiště z doby předvelkomoravské.

Bylo by chybou považovat vztah Avarů ke Slovanům za pouhou tyranii; tento vztah byl komplexní. Některé slovanské kmeny žily v avarské porobě, jiné uzavřely s Avary spojenectví. Časem došlo ke vzniku společné avarsko-slovanské kultury a genetickému smísení obou etnik.

O náboženství Avarů toho není mnoho známo. Patrně vyznávali tengrismus, možná také manicheismus, vyloučen není ani buddhismus nebo zoroastriánství. Příslušné archeologické nálezy obsahují pozoruhodně vysoký počet artefaktů judaistického charakteru.

Dle názoru Byzantinců byli Avaři vyspělejší než jiní stepní nomádi, což mohlo být zapříčiněno jejich kontakty s perskou, indickou a čínskou kulturou.

Konec Avarů[editovat | editovat zdroj]

Avarské osídlení v 6. a 9. století

Roku 791 vedl společně s panonským knížetem Vojnomírem proti Avarům vojenskou výpravu Karel Veliký, což již bylo pravděpodobně v době, kdy byla avarská říše dekonsolidovaná vytrvalou vnitřní krizí. V avarské říši totiž vypukla občanská válka mezi stoupenci kagana (chána) a jugura (nejvyššího kněze). Příčinou této občanské války byla neshoda v otázce zaujetí postoje k franské říši, kdy kagan realisticky prosazoval zaujetí vazalského postavení Avarů vůči mocnějším Frankům, zatímco jugur toto odmítal (Avaři by museli přijmout křest). Obě frakce se vzájemně prakticky zlikvidovaly, v bojích padl kagan i jugur. Zbylí Avaři před Karlem Velikým ustoupili, ale do roku 822, kdy je o nich poslední zmínka v písemných pramenech, se jejich říše úplně rozpadla, pravděpodobně za významného přispění slovanských knížat, která využila fransko-avarských válek v 90. letech 8. století. Zbylí Avaři zřejmě splývali se slovanským obyvatelstvem, kteří zde vytvořili nitranské a blatenské knížectví. V 10. století do této oblasti vtrhli Maďaři (mluvící uralským jazykem, po genetické stránce pocházející nejspíše ze střední Asie), kteří se zde prý setkali se zbytky Hunů, což mohly být ve skutečnosti zbytky Avarů.

Poté co Frankové na přelomu 8. a 9. stol ovládli západní část avarské říše, bulharští Onogurové (odtud název Hungary) ovládli její jihovýchodní část a začlenili Avary do svého vojska. Je zdokumentováno, že v roce 811 se Avaři účastnili útoku Bulharů na Byzanc.

Archeologické nálezy dokazují významnou avarskou přítomnost v dané oblasti ještě v 10. století, tedy v době, kdy toto území již ovládali Maďaři. Zánik Avarů patrně proběhl jejích asimilací s Maďary. Od Avarů bývá někdy odvozován původ maďarského etnika Székely (Sikulové). Avaři dále dle některých názorů mohli ovlivnit etnogenezi Chorvatů. Objevily se také spekulace, že vládnoucí rod Velké Moravy byl tvořen potomky avarské aristokracie.

V oblasti dnešního Maďarska se nalézá mnoho avarských ruin, zejména pohřebiště. Zde nalezené symboly se velmi dobře shodují se symboly používanými kavkazskými Avary.

Avaři ve slovanských jazycích[editovat | editovat zdroj]

Avaři byli tak výrazným prvkem slovanských dějin, že ve většině slovanských jazyků se slovo Avar stalo synonymem pro velkého nebo mocného člověka – obra.

Turkoavarští kaganové[editovat | editovat zdroj]

pořadí titul jméno přibližný
rok vládnutí
zemřel poznámky [6]
01. král Sarošu nebo Sarosios (časné 6. století) - první dynastie - Sarodius, jehož dědeček byl Nothuliu,
zatím ještě na Ukrajině, rozkvět, je známo že existoval
v uvedené době
02. kagan Anakuej 522 522 Jü-ťiou-lü A-na-kuej (郁久閭阿那瓌)
03. - Kuti 552 554 duben 552, část poražených Žuan-Žuanů
uprchla na pozemky Severní Čchi (550577)
v Číně, (Období jižních a severních dynystií)
kaganem se stal Jü-ťiou-lü Ku-tchi (郁久閭古緹)
04. - Anločen - - Jü-ťiou-lü An-luo-čchen (郁久閭菴羅辰),
Anakuejův syn
05. - Kanadík
(Kangti nebo Kazarig)
- - Jü-ťiou-lü Kchang-tchi (郁久閭康提),
východní Hunobulhaři který byli jeho vazaly,
byli známi jako Kazarigové (Kutrigurové)
06. - Bat-bajan nebo Bajar 562 - založil Avarskou říši soustředěnou v oblasti mezi
Ruskem, Maďarskem a Besarábií
07.  ? - - - kagan s neznámým jménem
08. - - - - kagan s neznámým jménem
09. -  ? - - druhá dynastie - (635-685)
10. -  ? - - třetí dynastie - (685-795)
11. -  ? (časné 790) - rozkvět, je známo že existoval v uvedené době,
v opozici
12. kagan Jugurus (časné 790) - rozkvět, je známo že existoval v uvedené době
13. - Kajd Tudun 795 803 čtvrtá dynastie? - (795-899)
14. - Zodan 803 805
15  ? Teodor 805 814 od roku 805 subjekty Karlovské říše
16. - Abraham 810 - rozkvět, je známo že existoval v uvedené době
17. - Isaac? - Tudun 826 - rozkvět, je známo že existoval v uvedené době
18. - - 844 - jméno neznámé, rozkvět,
je známo že existoval v uvedené době

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. CAVENDISH, Marshall. Peoples of Western Asia. New York : Marshall Cavendish Corporation, 2006. 364 s. 2007. ISBN 978-0-7614-7677-1, ISBN 0-7614-7677-6. (anglicky) 
  2. BOSWORTH, Clifford Edmund. Historic Cities of the Islamic World. Leiden : Brill NV, 2007. 280 s. 2007. ISBN 978-90-04-15388-2. (anglicky) 
  3. BORRERO, Mauricio. Russia: A Reference Guide from the Renaissance to the Present. New York : Facts On File, Inc., 2004. 162 s. 2009. ISBN 0-8160-4454-6. (anglicky) 
  4. "Praotec Sámo". Česká televize. 18. července 2012.
  5. "Slované a Avaři". Český rozhlas.
  6. Kočovníci stepi V: Regnal Chronologies. London : The Obsidian Globe Forum Index (Encyclopædia Britannica, Inc.), 1995. (anglicky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]