Gestapo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Gestapo
Gestapomen following the white buses.jpg
PředchůdcePruská tajná policie
ZakladatelHermann Göring
Vznik26. dubna 1933
Zánik8. května 1945 a 10. října 1945
SídloPrinz-Albrecht-Palais, Německo
Souřadnice
LídrRudolf Diels (1933–1934)
Mateřská organizaceReichssicherheitshauptamt
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Sídlo hlavního úřadu gestapa na Prinz-Albrecht-Straße v Berlíně (1933)
Petschkův palác neboli Petschkárna, kde sídlila hlavní úřadovna gestapa v Protektorátu Čechy a Morava

Gestapo (zkratka z Geheime Staatspolizei, česky „tajná státní policie“[1]) byla tajná policie nacistického Německa, působící i na jím okupovaných územích. Vznikla přeměnou tajné pruské státní policie dne 26. dubna 1933 a posláním bylo vyhledávat, zajišťovat a případně i likvidovat osoby a skupiny, které by mohly ohrožovat fungování nacistického státu. Gestapo zaniklo 8. května 1945. Po druhé světové válce bylo prohlášeno za zločineckou organizaci.

Vznik a fungování[editovat | editovat zdroj]

V roce 1933, když se Hitler stal německým kancléřem, stal se Hermann Göring pruským ministrem vnitra a rozhodl o vzniku zvláštní tajné policie. Oddělil politickou a výzvědnou složku od pořádkové policie, do jejího vedení jmenoval řadu členů SS a její bezpečnostní složky Sicherheitsdienstu (SD). Státní policie tak postupně srůstala s represivními složkami nacistické strany, v roce 1934 přešla přímo pod vedení SS. Přesto většina z 32 000 až 46 000 zaměstnanců gestapa nebyli nacisté (v roce 1939 bylo jen asi 15 % členy SS, jejich počet ale stále rostl, v berlínské ústředně až do 50 %), byli to však loajální úředníci, kteří přesně plnili rozkazy nadřízených.[2] Roku 1936 Hitler sjednotil tradičně zemské policie v jednu říšskou organizaci Sicherheitspolizei zahrnující tajnou i kriminální policii (roku 1939 byly obě převedeny pod Říšský bezpečnostní úřad – RSHA), těsně ji propojil s SS a SD a zákonem stanovil, že její činnost nepodléhá soudnímu přezkoumání.

Tak se hlavní zbraní gestapa stalo právo kohokoli zatknout a uvěznit, třeba i v koncentračním táboře, bez soudního procesu (tzv. schutzhaft, v překladu "ochranná vazba", což byl však eufemismus). Zaměstnanci gestapa se nikdy neprokazovali legitimací s fotografií, nýbrž jen odznakem. Možnosti gestapa ve smyslu jeho všudypřítomnosti a vševědoucnosti byly někdy přeceňovány; ve skutečnosti bylo úředníků gestapa poměrně málo: například ve Frankfurtu nad Mohanem to bylo asi 45 zaměstnanců a o něco větší počet placených agentů. O to větší význam měla běžná udání, která způsobila až 80 % pronásledování. Jen asi čtvrtina z nich měla politický motiv, většinou šlo o osobní spory a snahu prokázat vlastní loajalitu.[2] Od roku 1936, kdy rozhodující roli ve výcviku převzal Werner Best, procházeli členové gestapa ideologickým školením. Best zdůrazňoval doktrínu, která měla členy gestapa utvrdit v přesvědčení, že jsou „lékaři národního těla", kteří bojují proti „patogenům“ a „nemocem“. Mezi předpokládanými nemocemi byli „komunisté, zednáři a církve - a nad nimi a za nimi stáli Židé“.[3] Historik George C. Browder tvrdí, že existoval čtyřstupňový proces, který členy gestapa připravoval na to, aby byli schopni jakéhokoli bezcitného násilí (autorizace násilí, posilování násilných vzorců, rutinizace násilí a úplná dehumanizace osobnosti). Browder též zdůraznil roli SS při infikování gestapa násilnými metodami.[4]

Jednou ze známých represivních operací gestapa byla akce Nacht und Nebel (Noc a mlha). Na osobní Hitlerův rozkaz z 12. prosince 1941 se mělo gestapo vypořádat s odbojovými skupinami na okupovaných územích metodou únosu osob uprostřed noci (Nacht) a jejich zmizení bez jakýchkoliv informací příbuzným (Nebel). Takoví lidé měli navždy zmizet a nejistota spojená s jejich zmizením měla být psychologickým terorem, který měl další jedince odstrašit od jakékoli opozice vůči nacistickému režimu. Zatčení během akce Nacht und Nebel byli převážně z Belgie, Francie a Nizozemska. Obvykle byli zatčeni uprostřed noci a rychle převezeni do stovky kilometrů vzdálených věznic. Zde byli podrobeni výslechům a mučení. Pokud přežili, byli odesíláni do koncentračních táborů Dachau, Sachsenhausen, Buchenwald, Mauthausen, Neuengamme, Gross-Rosen a Natzweiler. Všem úřadům bylo zakázáno podávat zprávu o úmrtí vězně z akce Nacht und Nebel příbuzným, ani nebylo vydáváno tělo zemřelého k pohřbení.[5]

Šéfové gestapa[editovat | editovat zdroj]

Organizace gestapa[editovat | editovat zdroj]

Úřad A (Nepřátelé)[editovat | editovat zdroj]

Úřad B (Náboženství)[editovat | editovat zdroj]

Úřad C (Administrativa a záležitosti strany)[editovat | editovat zdroj]

Centrální administrativní kancelář gestapa, zodpovědné za kartové informace o celém personálu.

Úřad D (Okupovaná území)[editovat | editovat zdroj]

Úřad E (Kontrarozvědka)[editovat | editovat zdroj]

Úřad F (Hraniční a pohraniční policie)[editovat | editovat zdroj]

  • Vykonávala dozor nad pohraničím.
  • Zajišťovala bezpečnost německých hranic.
  • Odhalovala utečence, překupníky a pašeráky.

Místní úřadovny (Gestapostellen)[editovat | editovat zdroj]

  • I. – organizační, správní, osobní
  • II. – hospodářské a správní záležitosti
    • C – technické záležitosti
      • 3 – autoprovoz
  • III. – skupina pro zvláštní úkoly (později převedena pod odd. IV, referát 3[6])
  • IV. – exekutiva (nepřetržitá služba pro příjem zatčených, příjem hlášení od konfidentů a důvěrníků, nejdůležitější tzv. výkonná složka Gestapa, pod které spadaly jak formace pro boj s odbojovým hnutím, provádění důležitých prohlídek, intervence v případech sabotáže a vloupání politického charakteru, tak např. archív úřadovny – zabavené tiskoviny, letáky atd.; dále se dělily na jednotlivé referáty[6]):
    • 1a – komunistická a sociálně demokratická činnost
    • 1b – pravicový odboj
    • 1c – záležitosti válečných zajatců a dělníků z východu
    • 2a – vyšetřování sabotáží a neoprávněného držení zbraní
    • 2b – pátrání a vyšetřování parašutistů, boj s partyzány
    • 3 – kontrašpionáž (dříve byla tato agenda v samostatném Oddělení III, které bylo zrušeno)
    • 4 – agenda židů, spolků a církví
    • 5 – záležitosti týkající se ochranné vazby
    • 6a – kartotéka a spisovna
    • N – agenda konfidentů (v čele stál vedoucí služebny nebo jeho zástupce)
  • V. – Kriminální policie (Kripo) (od půlky roku 1944)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Internetová jazyková příručka [online]. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i, 2008–2022. Heslo gestapo. 
  2. a b R. Gellately, The Gestapo and German Society.
  3. DAMS, Carsten; STOLLE, Michael. The Gestapo: Power and Terror in the Third Reich. [s.l.]: OUP Oxford 251 s. Dostupné online. ISBN 978-0-19-966921-9. (anglicky) Google-Books-ID: 01T1AgAAQBAJ. 
  4. BROWDER, George C. Hitler's Enforcers: The Gestapo and the SS Security Service in the Nazi Revolution. [s.l.]: Oxford University Press 379 s. Dostupné online. ISBN 978-0-19-510479-0. (anglicky) Google-Books-ID: 7FtAmQEACAAJ. 
  5. BAKELS, Floris B. Nacht und Nebel: Night and Fog. [s.l.]: James Clarke & Co. 256 s. Dostupné online. ISBN 978-0-7188-2881-3. (anglicky) Google-Books-ID: ZEO6ufXEA04C. 
  6. a b Gestapo | Historie (2. světová válka). www.gruntova.cz [online]. [cit. 2018-05-05]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • GELLATELY, Robert, The Gestapo and German Society: Enforcing Racial Policy 1933–1945. Oxford: Clarendon Press, 1992. ISBN 0-19-822869-4, ISBN 0-19-820297-0.
  • LANG, Jochen von. Gestapo: nástroj teroru. Praha: Naše vojsko, 2008. 255 s. Edice Fakta a svědectví. ISBN 978-80-206-0941-0.
  • PAUL, Gerhard a Klaus-Michael MALLMANN (edd.). Gestapo za druhé světové války: domácí fronta a okupovaná Evropa. Přel. Petr Dvořáček. Praha: Academia, 2010. 724 s. Edice Historie. ISBN 978-80-200-1856-4.
  • TAUCHEN, Jaromír: Organizace bezpečnostních složek a správa na úseku obrany ve Třetí říši. In: Právní a ekonomické problémy současnosti IX. Ostrava: KEY Publishing, 2009, s. 151–158. ISBN 978-80-7418-016-3.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]