Denacifikace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Denacifikace byl rozsáhlý společenský proces, který probíhal v Německu v období po druhé světové válce. O denacifikaci Německa bylo rozhodnuto Spojenci po porážce nacistického Německa ve druhé světové válce na postupimské konferenci, která se konala 17. července 1945 – 2. srpna 1945.

Denacifikace patří mezi 4D (denacifikace, demilitarizace = odzbrojení, demokratizace = zřízení demokracie, demonopolizace = odstraňování monopolů). Samotný termín denacifikace znamenal vyčištění poválečného Německa od nacionálního socialismu. Mimo jiné proběhl zákaz činnosti NSDAP.

Stupňů spolupráce bylo pět.

  1. Hauptschuldige (váleční zločinci),
  2. Belastete,
  3. Minderbelastete,
  4. Mitläufer,
  5. Entlastete.

Původní idea vítězných mocností byla, že pouze z poslední kategorie budou obsazována místa úředníků, učitelů a vychovatelů pracujících s mládeží a podobné posty. Po zahájení prověrek obyvatelstva bylo však nutno z této zásady notně slevit. S odpůrci režimu se nacismus většinou stihnul vypořádat a ke získání relativně bezpečného místa v zázemí během války - a tím obraně před nasazením na východní frontě - bylo členství v NSDAP nutnou podmínkou.

Poválečné období[editovat | editovat zdroj]

Již v roce 1946 volal Konrad Adenauer po ukončení denacifikace, která podle něj „způsobila mnoho neštěstí a mnoho škod“.[1] V roce 1957 tvořili bývalí nacisté až 77 % vedoucích pracovníků na západoněmeckém ministerstvu spravedlnosti.[2] Západoněmecké ministerstvo zahraničí pomáhalo nacistům na útěku a podle poslance SPD Fritze Erlera „Neexistuje jiné spolkové ministerstvo, které by zachovávalo větší kontinuitu s nacistickou minulostí.“[3]

Spolkový kancléř Kurt Georg Kiesinger byl před rokem 1945 členem NSDAP, stejně jako prezident Walter Scheel. Nacistickou minulost mělo celkem pětadvacet západoněmeckých ministrů.[3] Nacistickou minulost měli také někteří rakouští ministři. Rakouský prezident a generální tajemník OSN Kurt Waldheim byl podle rakouského magazínu Profil za války členem štábu, který organizoval deportace řeckých Židů do nacistických vyhlazovacích táborů.[4] Spolkový kancléř Konrad Adenauer měl za svého hlavního poradce a spolupracovníka bývalého nacistu Hanse Globkeho, který se jako právník na ministerstvu vnitra podílel na tvorbě protižidovských norimberských zákonů.[5] Globke umožnil mnoha bývalým nacistům práci v západoněmecké zpravodajské službě BND.[3]

V Bavorsku byla v roce 1946 vyhozena asi polovina středoškolských profesorů, ale za dva roky byli zpátky. Nově ustavená federální republika v roce 1949 ukončila veškeré vyšetřování chování úředníků a vojáků v minulosti. V Bavorsku tvořili v roce 1951 94 procent soudců a žalobců, 77 procent zaměstnanců ministerstva financí a 60 procent úředníků regionálního ministerstva zemědělství exnacisté. V roce 1952 byl každý třetí úředník ministerstva zahraničí v Bonnu bývalý člen nacistické strany. V nově utvořené diplomatické službě bylo 43 procenta diplomatů bývalí příslušníci SS a dalších 17 procent sloužilo v Sicherheitsdienstu nebo v gestapu. Hans Globke, Adenauerův hlavní pobočník v 50. letech, byl zodpovědný za oficiální komentáře k Hitlerovým norimberským rasovým zákonům z roku 1935. Šéf policie v Porýní-Falci, Wilhelm Hauser, byl Obersturmführer zodpovědný za válečné masakry v Bělorusku.
— Tony Judt[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Mýtus německé denacifikace. Tady jsou fakta. Echo24 [online]. 30. června 2017. Dostupné online. 
  2. Vliv nacistů na poválečné německé vlády byl větší, než se myslelo. Úřady to prozkoumají. Reflex [online]. 27. listopadu 2016. Dostupné online. 
  3. a b c Spiegel: Jak velkou roli hráli bývalí nacisté při vzniku Západního Německa?. Český rozhlas [online]. 7. března 2012. Dostupné online. 
  4. "Kurt Wadlheim – generální tajemník OSN a prezident Rakouska s nacistickou minulostí". Česká televize, 19. 1. 2008
  5. Adenauer chtěl ovlivnit proces s Eichmannem, dokazují nové dokumenty. iDnes.cz [online]. 11. dubna 2011. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HÁJKOVÁ, Ludmila. Denacifikace v okupačních zónách západních velmocí v Německu. Historický obzor, 2000, 11 (11/12), s. 267-277. ISSN 1210-6097.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]