Válečný zajatec

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek je o válečném zajatci. Další významy jsou uvedeny na stránce Zajatec.

Válečný zajatec (anglicky prisoner of war, zkratka POW) je osoba, která se dostala do moci nepřítele v průběhu války nebo bezprostředně po jejím skončení. Jejich status a práva upravuje Třetí ženevská úmluva.

Válečným zajatcem je každý kombatant, je-li zadržen. Kombatant je osoba, která je oprávněna se účastnit nepřátelských akcí (tj. bojovat). S výjimkou zdravotnického a duchovního personálu jsou kombatanty všichni příslušníci pravidelných ozbrojených sil státu, jakož i příslušníci jiných ozbrojených sil (např. povstaleckých), které mají odpovědné velení. Nárok na status válečného zajatce mají ale též další osoby, které doprovázejí ozbrojené síly s jejich souhlasem (např. civilní posádky dopravních letounů, váleční dopisovatelé či dodavatelé služeb a zboží). Tradičně mají tento status též nejvyšší političtí představitelé znepřátelených stran. Válečnými zajatci jsou v případě zadržení rovněž civilní osoby, které se při příchodu nepřátelských ozbrojených sil chopily zbraně k obraně dosud neobsazeného území, kde žijí. Status válečného zajatce nezahrnuje neozbrojené civilisty zajaté během války, které chrání Čtvrtá Ženevská úmluva. Nárok na status válečného zajatce také nemají vyzvědači a žoldnéři.[1]

Práva válečného zajatce podle Ženevské úmluvy[editovat | editovat zdroj]

Zodpovědnost za válečné zajatce nemají jednotlivci ani vojenské oddíly, které je zajaly, ale mocnosti kterým náleží. Svou zodpovědnost může mocnost přenést na jinou mocnost jejich přesunutím k ní s tím, že musí dopředu zjistit, jestli je schopna a ochotna zachovávat tuto úmluvu.

„S válečnými zajatci se musí vždy nakládat lidsky.“[2] Válečný zajatec má právo na život, na respektování jeho osobnosti, poskytnutí bezplatného zdravotního ošetření, zaopatření podle jeho potřeby, na vyznávání náboženství i jeho výkonu a na rovné zacházení bez rozdílu, včetně vojenské hodnosti. Povinnosti válečného zajatce je při výslechu pravdivě udat: příjmení, jméno, hodnost, datum narození a matriční či jiný odpovídající údaj, který mu odpovídá, je-li intervenován, musí zdravit důstojníky mocnosti, s výjimkou je-li důstojník, kteří zajatecký tábor spravují. Mocnosti mají povinnost vybavit jednotlivce bojující v jejich řadách průkazem totožnosti, který jím nesmí být odebrán.

Majetek válečného zajatce, nemůže být zabaven, pouze z hlediska bezpečnosti. Odebrány mohou být pouze zbraně, kůň, vojenská výzbroj a válečné dokumenty, zbytek zahrnující ošacení, předměty denní potřeby, výstroj pro jejich ochranu (přilby, plynové masky apod.), odznaky hodnosti a národnosti, vyznamenání a předměty mající zejména osobní nebo citovou hodnotu se nesmějí válečným zajatcům odebrat. Peněžní částky, mající zajatec u sebe, se odeberou pouze pod dohledem a na rozkaz důstojníka bude do zvláštního rejstříku zapsána výše částky a majitelův osobní podpis, od důstojníka obdrží majitel potvrzenku. Odebrané předměty a obnosy se vydají v původní formě na konci zajetí.

Němečtí váleční zajatci vedeni Sovětskými vojáky ulicemi Kyjeva

Mocnost, jíž jsou zajatci, může zajatcům uložit závazek nevzdalovat se nebo nepřekračovat danou hranici tábora, tedy je omezit ve volnosti pohybu - intervenovat je. Intervenování zajatce je povoleno, jeli uskutečněno v budovách postavených na pevné zemi a zajišťující všechny základní podmínky hygieny a zdraví.Tábory internace válečných zajatců musejí splňovat podmínky, které vymezuje a blíže popisuje dokument Třetí ženevská úmluva v článcích 21 - 48 .

Mocnosti mohou udělit zajatcům přiměřenou práci související se správou, zařízením a udržováním jejich tábora, nebo v blíže specifikovaných pracích, spadajících do určitých kategorií a to proto, aby dbali na jejich fyzické a psychické zdraví. Kategorie jsou blíže popsány v článku 50 Třetí ženevské úmluvy.[3]

Kontroverzní témata ve statutu válečného zajatce[editovat | editovat zdroj]

Kritici Ženevské úmluvy vidí dvě důležité skutečnosti, které vidí jako kritické chyby, je to ochranné a politické důsledky POW. Protože posuzování, zda a kdy je bojovník válečný zajatec anebo terorista je závislé na nestrannosti posuzovatele a tudíž na jeho kompetentnosti toto posuzovat, což většinou zprvu posuzuje válčící strana, která se vždy bude snažit nebrat pod ochranu povstalce a gerrilové bojovníky své země, tudíž opozici. Druhý již zmíněný problém je ochranný důsledek, který se může dle kritiků negativně projevit právě ve válce s terorizmem, když se práva válečných zajatců budou vztahovat i na tzv. teroristi, což prosazuje vláda Spojených států. Viz. citováno z časopisu „Harvard International Law Journal, (str. 374)".[4]

Nedodržování Třetí ženevské úmluvy[editovat | editovat zdroj]

Zákona pro tzv. Mudžahedíny z roku 2010 z Iráku, dává představu o nedodržování Třetí ženevské úmluvy a základních lidských práv ve válečném konfliktu, v tomto případě v podobě Gerilové války v Iráku. Tento zákon nese náboženský podtext a stanoví vpodstatě všechny druhy podpory nepřítele, jako válečný zločin. Jen v 11. a 12 článku tohoto zákona, je stanoveno, kdo všechno je odsouzen k trestu smrti: Ten kdo zásobuje palivem, dodává materiál-zařízení, buduje vojenské centrum pro tzv. bezvěrce, jejich administrátoři, dále pracovníci bezpečnostních agentur, tlumočníci, řidiči těchto zásobování. To vše má posoudit "odpovědná" osoba/soudce provincie která rozhodne, na základě důkazů o osudu těchto osob. Tyto osoby mohou být také vyměněny za výkupné (v případě kdy muslimové potřebují peníze) či muslimské-hodnotné zajatce, to vše se odvíjí od situace. Rozhodující-odpovědnou osobou je Imám a Najib Imam.[5]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • PECKA, Jindřich. Váleční zajatci na území Protektorátu Čechy a Morava. Praha : Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1995. 325 s.  

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PŘÍRUČKA VOJÁKA AČR. 2. vyd. Vyškov : Správa doktrín Ředitelství výcviku a doktrín, 2007. 252 s. Dostupné online. S. 14.  
  2. Ženevské úmluvy o ochraně obětí ozbrojených konfliktů [online]. 12. srpen 1949, [cit. 2016-05-14]. Dostupné online.  
  3. Ženevské úmluvy o ochraně obětí ozbrojených konfliktů [online]. 12. srpen 1949, [cit. 2016-05-14]. Dostupné online.  
  4. Jinks Derek. The Declining Signiªcance of POW Status [online]. Harvard University: Harvard International Law Journal, 2004, [cit. 2017-05-10]. Dostupné online.  
  5. MUNIR, Muhammad. ‘The Layha for the Mujahideen: an analysis of the code of conduct for the Taliban fighters under Islamic law’, in International Review of the Red Cross. International Review of the Red Cross. 2011, roč. Vol: 93, čís. No. 881, s. pp. 103-120. Dostupné online.  

Související články[editovat | editovat zdroj]