Válečný zajatec

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o válečném zajatci. Další významy jsou uvedeny v článku Zajatec.

Válečný zajatec (anglicky prisoner of war, zkratka POW) je osoba, která se dostala do moci nepřítele v průběhu války nebo bezprostředně po jejím skončení. Jejich status a práva upravuje Třetí ženevská úmluva.

Válečným zajatcem je každý kombatant, je-li zadržen. Kombatant je osoba, která je oprávněna se účastnit nepřátelských akcí (tj. bojovat). S výjimkou zdravotnického a duchovního personálu jsou kombatanty všichni příslušníci pravidelných ozbrojených sil státu, jakož i příslušníci jiných ozbrojených sil (např. povstaleckých), které mají odpovědné velení. Nárok na status válečného zajatce mají ale též další osoby, které doprovázejí ozbrojené síly s jejich souhlasem (např. civilní posádky dopravních letounů, váleční dopisovatelé či dodavatelé služeb a zboží). Tradičně mají tento status též nejvyšší političtí představitelé znepřátelených stran. Válečnými zajatci jsou v případě zadržení rovněž civilní osoby, které se při příchodu nepřátelských ozbrojených sil chopily zbraně k obraně dosud neobsazeného území, kde žijí. Status válečného zajatce nezahrnuje neozbrojené civilisty zajaté během války, které chrání Čtvrtá Ženevská úmluva. Nárok na status válečného zajatce také nemají vyzvědači a žoldnéři. [1]

Práva válečného zajatce podle Ženevské úmluvy[editovat | editovat zdroj]

Zodpovědnost za válečné zajatce nemají jednotlivci ani vojenské oddíly, které je zajaly, ale mocnosti kterým náleží. Svou zodpovědnost může mocnost přenést na jinou mocnost jejich přesunutím k ní s tím, že musí dopředu zjistit, jestli je schopna a ochotna zachovávat tuto úmluvu.

„S válečnými zajatci se musí vždy nakládat lidsky.“[2] Válečný zajatec má právo na život, na respektování jeho osobnosti, poskytnutí bezplatného zdravotního ošetření, zaopatření podle jeho potřeby, na vyznávání náboženství i jeho výkonu a na rovné zacházení bez rozdílu, včetně vojenské hodnosti. Povinnosti válečného zajatce je při výslechu pravdivě udat: příjmení, jméno, hodnost, datum narození a matriční či jiný odpovídající údaj, který mu odpovídá, je-li intervenován, musí zdravit důstojníky mocnosti, s výjimkou je-li důstojník, kteří zajatecký tábor spravují. Mocnosti mají povinnost vybavit jednotlivce bojující v jejich řadách průkazem totožnosti, který jím nesmí být odebrán.

Majetek válečného zajatce, nemůže být zabaven, pouze z hlediska bezpečnosti. Odebrány mohou být pouze zbraně, kůň, vojenská výzbroj a válečné dokumenty, zbytek zahrnující ošacení, předměty denní potřeby, výstroj pro jejich ochranu (přilby, plynové masky apod.), odznaky hodnosti a národnosti, vyznamenání a předměty mající zejména osobní nebo citovou hodnotu se nesmějí válečným zajatcům odebrat. Peněžní částky, mající zajatec u sebe, se odeberou pouze pod dohledem a na rozkaz důstojníka bude do zvláštního rejstříku zapsána výše částky a majitelův osobní podpis, od důstojníka obdrží majitel potvrzenku. Odebrané předměty a obnosy se vydají v původní formě na konci zajetí.

Němečtí váleční zajatci vedeni Sovětskými vojáky ulicemi Kyjeva

Mocnost, jíž jsou zajatci, může zajatcům uložit závazek nevzdalovat se nebo nepřekračovat danou hranici tábora, tedy je omezit ve volnosti pohybu - intervenovat je. Intervenování zajatce je povoleno, jeli uskutečněno v budovách postavených na pevné zemi a zajišťující všechny základní podmínky hygieny a zdraví.Tábory intervence válečných zajatců musejí splňovat podmínky, které vymezuje a blíže popisuje dokument Třetí ženevská úmluva v článcích 21 - 48 .

Mocnosti mohou udělit zajatcům přiměřenou práci související se správou, zařízením a udržováním jejich tábora, nebo v blíže specifikovaných pracích, spadajících do určitých kategorií a to proto, aby dbali na jejich fyzické a psychické zdraví. Kategorie jsou blíže popsány v článku 50 Třetí ženevské úmluvy. [3]

Kontroverzní témata ve statutu válečného zajatce[editovat | editovat zdroj]

Kritici Ženevské úmluvy vidí dvě důležité skutečnosti, které vidí jako kritické chyby, je to ochranné a politické důsledky POW. Protože posuzování, zda je bojovník válečný zajatec anebo je terorista je závislé na nestrannosti posuzovatele a tudíž na jeho kompetentnosti toto posuzovat, což většinou zprvu posuzuje válčící strana, která se vždy bude snažit nebrat pod ochranu povstalce a gerrilové bojovníky své země, tudíž opozici. Druhý již zmíněný problém je ochranný důsledek, který se může dle kritiků negativně projevit právě ve válce s terorizmem, když se práva válečných zajatců budou vztahovat i na tzv. teroristi, což prosazuje vláda Spojených států. Viz. níže citace z časopisu „Harvard International Law Journal".

„„Two important points follow from this discussion. First, the current debate turns on competing interpretations of the qualiªcations for POW status and the procedures for assessing the status of individual combatants. Each interpretation enjoys non-trivial textual and historical support. Indeed, it is well understood in humanitarian law circles that the 1949 Geneva Conventions did little to resolve the long-standing dispute over whether and when irregular forces should qualify for lawful combatant status.26 Some commentators note that the vagueness of the qualiªcations for this status, coupled with the ascendancy of irregular forces and guerrilla tactics, strongly suggests that belligerents will interpret these criteria “so as to eliminate most irregulars from their protection.27” 

„Z této diskuse vycházejí dva důležité body. Za prvé, současnou rozpravu otočí konkurenční interpretaci kvalifikací pro status POW a postupy pro posuzování stavu jednotlivých bojovníků. Každá interpretace má netriviální textovou a historickou podporu. Ve skutečnosti je v kruzích humanitárního práva dobře známo, že Ženevské úmluvy z roku 1949 měli jen málo na vyřešení dlouhodobého sporu o tom, zda a kdy by nepravidelné síly měly mít nárok na zákonný status bojovníka.26 Někteří komentátoři poznamenávají, že neurčitost kvalifikace pro tento status , spojený se vzestupem nepravidelných sil a partyzánské taktiky, důrazně naznačuje, že bojovníci budou interpretovat tato kritéria "tak, aby eliminovali většinu nepravidelných sil z jejich ochrany"27

Second, the scope and content of the controversy make clear that both sides build upon the claim that POW status determinations carry igniªcant protective and policy implications. All sides of the POW controversy, herefore, rely upon  or presume that the conventional wisdom is, at least in part, correct. The conventional view, however, requires substantial qualiªcation. Without question, the Geneva Conventions guarantee POWs several important rights and privileges. It is a mistake, however, to infer from this proposition that the denial of POW status carries signiªcant detrimental consequences for the scope and content of detainee rights. In fact, careful analysis of the text, structure, and history of the Geneva Conventions demonstrates that the Conventions provide a robust rights regime for all war detainees. Indeed, the rights extended to all detainees include those rights that the U.S. government suggests may undermine the war on terrorism.29“ 

„Za druhé, rozsah a obsah kontroverze jasně ukazují, že obě strany vycházejí z tvrzení, že stanovení statusu POW přinášejí zřetelné ochranné a politické důsledky. Všechny strany sporů o POW se tudíž spoléhají nebo předpokládají, že konvenční moudrost je alespoň částečně správná. Konvenční pohled však vyžaduje značnou kvalifikaci. Bezpodmínečně Ženevské úmluvy zaručují vojenským zajatcům několik důležitých práv a výsad. Je však chybou vyvodit z tohoto tvrzení, že odmítnutí statusu POW má významné nepříznivé důsledky pro rozsah a obsah práv zadržených. Ve skutečnosti pečlivá analýza textu, struktury a historie Ženevských úmluv ukazuje, že úmluvy poskytují všem válečným zadrženým silný režim práv. Ve skutečnosti práva rozšířená na všechny zadržené osoby zahrnují práva, která navrhuje vláda Spojených států, která by mohla podkopat válku proti terorismu.29““[4]

Nedodržování Třetí ženevské úmluvy[editovat | editovat zdroj]

Níže uvedená citace ze zákona pro tzv. Mudžahedíny z roku 2010 z Iráku, dává představu o nedodržování Třetí ženevské úmluvy a základních lidských práv ve válečném konfliktu, v tomto případě v podobě Gerilové války v Iráku:

„The 2010 Layha for the Mujahideen provides:

11. In case of the capture of contractors who transport and supply fuel,

equipment or other materials for the infidels and their slave administration,

as well as those who build military centres for them and those

high- and low-ranking employees of security companies, interpreters of

the infidels and drivers involved in enemy supply [business], if a judge

proves the fact that the aforementioned persons are indeed involved in

such activities, they should be punished by death. If the judge has not been

appointed yet in a province it is up to the person responsible in the

province to decide the fate [of a person] with regard to the issues of proof

and execution.

12. If a military infidel has been captured, his crelease through

prisoner exchange, intentional release or release upon payment in case the

Muslims need money, is at the discretion of the Imam and Najib Imam.

No one else has the authority to make this decision. If the captive becomes

Muslim, the Imam or Najib Imam has the authority to release him in a

prisoner exchange, provided that there will be no danger of his becoming

an infidel again. (Layha for the Mujahideen, above note 16, Rules 11 and 12.)“[5]

překlad:

„V roce 2010 Layha pro mudžahedýny stanoví:

11. V případě dopadení dodavatelů, kteří dopravují a zásobují palivem,

zařízením nebo jiným materiálem bezvěrce a jejich administrace s otroky,

stejně jako ty, kteří budují vojenská centra pro ně a ty

vysoko a nízko postavené pracovníky bezpečnostních agentur, tlumočníky

bezvěrců a řidiče podílejících se na nepřátelském zásobování [obchodování], prokáže-li soudce

skutečnost, že výše uvedené osoby se skutečně podílely na některých z těchto aktivit,

měly by být tyto činnosti potrestány smrtí. V případě, že soudce nebyl

jmenovaný, je už, přesto, v Provincii odpovědná osoba, která rozhodne o osudu [osoby] ve vztahu k problematice

dokazování a provedení.

12. Pokud byl zajat vojenský bezvěrec, jeho provedení [trestu], uvolnění skrze

Výměnu vězňů, nebo záměrné uvolnění po zaplacení v případě, že Muslimové potřebují peníze, je na uvážení Imáma a

Najib Imam. Nikdo jiný nemá právo učinit toto rozhodnutí. V případě, že se stane zajatcem Muslim, Imám nebo Najib

Imam má pravomoc ho uvolnit ve výměně vězňů, za předpokladu, že to nebude nebezpečné z jeho "vhodnosti"

od bezvěreců (příjmout znovu zpět) znovu. (Layha for the Mujahideen, above note 16, Rules 11 and 12.)“[5]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • PECKA, Jindřich. Váleční zajatci na území Protektorátu Čechy a Morava. Praha : Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1995. 325 s.  

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PŘÍRUČKA VOJÁKA AČR. 2. vyd. Vyškov : Správa doktrín Ředitelství výcviku a doktrín, 2007. 252 s. Dostupné online. S. 14.  
  2. Ženevské úmluvy o ochraně obětí ozbrojených konfliktů [online]. 12. srpen 1949, [cit. 2016-05-14]. Dostupné online.  
  3. Ženevské úmluvy o ochraně obětí ozbrojených konfliktů [online]. 12. srpen 1949, [cit. 2016-05-14]. Dostupné online.  
  4. Jinks Derek. The Declining Signiªcance of POW Status [online]. Harvard University: Harvard International Law Journal, 2004, [cit. 2017-05-10]. Dostupné online.  
  5. a b MUNIR, Muhammad. ‘The Layha for the Mujahideen: an analysis of the code of conduct for the Taliban fighters under Islamic law’, in International Review of the Red Cross. International Review of the Red Cross. 2011, roč. Vol: 93, čís. No. 881, s. pp. 103-120. Dostupné online.  

Související články[editovat | editovat zdroj]