Reinhard Heydrich

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Reinhard Heydrich
Bundesarchiv Bild 146-1969-054-16, Reinhard Heydrich.jpg
Zastupující říšský protektor
Ve funkci:
de facto 27. září (de iure 28. září) 1941 – 4. června 1942
JmenovánAdolfem Hitlerem
PředchůdceKonstantin von Neurath (protektor do 24. srpna 1943)
NástupceKurt Daluege (zastupující protektor)
Ředitel Reichssicherheitshauptamtu
Ve funkci:
27. září 1939 – 4. června 1942
JmenovánHeinrichem Himmlerem
Předchůdce(úřad vytvořen)
NástupceErnst Kaltenbrunner
Ředitel Interpolu
Ve funkci:
24. srpna 1940 – 4. června 1942
PředchůdceOtto Steinhäusl
NástupceArthur Nebe
Stranická příslušnost
ČlenstvíNSDAP
Vojenská služba
SlužbaFlag of Weimar Republic (defence minister 1921).svg Výmarská republika (do roku 1933)
Flag of Germany (1935–1945).svg Třetí říše (do roku 1942)
SložkaWar Ensign of Germany (1921–1933).svg Reichswehr (do roku 1933)
Flag of the Schutzstaffel.svg SS (do roku 1942)
Ordnungspolizei flag.svg Ordnungspolizei (do roku 1942)
HodnostSS-Obergruppenführer und General der Polizei
VyznamenáníŽelezný kříž I. třídy
Železný kříž II. třídy
Zlatý stranický odznak
Narození7. březen 1904
Flag of Germany (1867–1918).svg Halle an der Saale, Německé císařství
Úmrtí4. červen 1942 (38 let)¹
Protektorát Čechy a Morava Praha-Libeň, Protektorát Čechy a Morava
Místo pohřbeníInvalidenfriedhof
ChoťLina Heydrich
RodičeRichard Bruno Heydrich a Elisabeth Krantzová
DětiKlaus Heydrich,

Heider Heydrich, Silke Heydrich,

Marte Heydrich
PříbuzníMaria Heydrich a Heinz Heydrich (sourozenci)
Alma materTechnická univerzita Mnichov
Hans-Dietrich-Genscher-Gymnasium
Profesepolitik, voják, šermíř, pilot a voják
OceněníŘád krve (1923)
medaile Na památku 13. března 1938 (1938)
Sudetská pamětní medaile (1938)
West Wall Medal
Reichsführer-SS
… více na Wikidatech
CommonsReinhard Heydrich
¹výsledek Operace Anthropoid
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Reinhard Tristan Eugen Heydrich (7. března 1904 Halle an der Saale – 4. června 1942 Praha) byl prominentní nacista, blízký spolupracovník Heinricha Himmlera, SS-Obergruppenführer a generál policie, šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) a Bezpečnostní služby (SD), prezident Interpolu v letech 1940–1942, v letech 1941–1942 zastupující říšský protektor Protektorátu Čechy a Morava. Podílel se na perzekuci Židů a posléze se stal jedním z hlavních organizátorů holocaustu. Předsedal konferenci ve Wannsee, která uvedla do praxe tzv. Konečné řešení židovské otázky. Jako zastupující říšský protektor využíval politiku cukru a biče – sociální výhody dělníkům pracujícím pro potřeby Třetí Říše a zároveň brutální perzekuci vůči neloajálním a nepřátelům[1]. Českoslovenští výsadkáři vyslaní z Anglie v rámci operace Anthropoid provedli 27. května 1942 speciální diverzní operaci jeho likvidace, na jejíž následky po osmi dnech zemřel. V odplatě za jeho smrt zavedli nacisté krutá opatření známá jako druhá heydrichiáda a povraždili několik tisíc obyvatel Protektorátu. Pravděpodobně na jeho „počest“ byla nazvána operace Reinhard, která prakticky vyhladila židovské obyvatelstvo Polska.

Rodina, mládí[editovat | editovat zdroj]

Reinhard Tristan Eugen Heydrich se narodil v Halle nad Sálou nedaleko Lipska. Pocházel z dobře situované měšťanské rodiny. Jeho otec byl hudební skladatel, operní pěvec a posléze ředitel hallské konzervatoře Richard Bruno Heydrich, který svých úspěchů na poli hudebním dosáhl především díky své píli a odhodlání. Jeho matka se jmenovala Elisabeth Anna Maria Amalia Heydrichová rozená Krantzová. Jména Reinhard a Tristan obdržel na počest hrdinů oper Amen (dílo Richarda Heydricha) a Tristan a Izolda (dílo Richarda Wagnera). Jméno Eugen pak měl po svém dědečkovi z matčiny strany – její otec Eugen Krantz zastával post ředitele Drážďanské královské konzervatoře.
Reinhard měl dva sourozence: o tři roky starší sestru Marii a o rok mladšího bratra Heinze-Siegfrieda. V dětských letech byl paličatý a vzpurný. Neměl kamarády a spolužáci se mu posmívali pro vysoký mečivý hlas a přezdívkou Icik dali průchod podezření o jeho částečně židovském původu.[2]
Po skončení první světové války se jako 14letý mladík stal členem Freikorpsu, v jejichž řadách působil přibližně rok. Jeho účast v bojích proti bolševické revoluci v Německu však byla formální, a to především kvůli věku a nulovým bojovým zkušenostem.

V námořnictvu[editovat | editovat zdroj]

Po studiích na gymnáziu se dal k námořnictvu. Roku 1922 nastoupil na důstojnickou školu v Kielu. Sloužil na křižníku německého námořnictva Berlin. Roku 1931 byl po předchozí milostné aféře (byl jednou dívkou obviněn z nečestného jednání a z toho, že ji přivedl do jiného stavu) z námořnictva propuštěn.

Kariéra u SS[editovat | editovat zdroj]

Reinhard Heydrich (1934)

Roku 1931 se zasnoubil s Linou von Ostenovou a ta ho přivedla k NSDAP a SS. V roce 1932 založil Bezpečnostní službu – Sicherheitsdienst (SD). Roku 1934 se zúčastnil „noci dlouhých nožů“ jako padělatel důkazů proti Ernstu Röhmovi. V roce 1939 byl pod jeho vedením vytvořen Hlavní úřad říšské bezpečnosti (RSHA).

Soukromý život[editovat | editovat zdroj]

Dne 26. prosince 1931 se oženil se šlechtičnou Linou von Osten a měl s ní čtyři děti:

  • Klaus Heydrich (17. 6. 1933 – 24. 10. 1943)
  • Heider Heydrich (* 28. 12. 1934)
  • Silke Heydrich (* 9. 4. 1939)
  • Marte Heydrich (* 23. 7. 1942)

Ve volném čase se zabýval hrou na housle a šermem, v šermu byl několikanásobný přeborník SS, ovládal plynně několik světových jazyků.

Za války[editovat | editovat zdroj]

Heydrich zorganizoval přepadení vysílačky v Gliwicích, která měla doložit polskou agresi vůči Německu a před světem ospravedlnit německý útok na Polsko.

V letech 1939–1941 byl rezervním stíhacím pilotem Luftwaffe, podnikl dokonce několik bojových letů, nicméně poté, co byl sestřelen nad nepřátelským územím a několik dnů nezvěstný, mu Hitler další bojové lety zakázal.

Během německé okupace Polska se Heydrich podílel na vyhlazovacích akcích proti Polákům pod krycími jmény operace Tannenberg a Intelligenzaktion, při kterých bylo zavražděno několik desítek tisíc příslušníků polské elity.

Holokaust[editovat | editovat zdroj]

Vila ve Wannsee, kde bylo za předsednictví SS-Oberguppenführera R. Heydricha dohodnuto vyvraždění miliónů nevinných lidí

V lednu 1942 předsedal konferenci ve Wannsee, na které bylo dohodnuto usmrcení miliónů lidí židovské národnosti ve vyhlazovacích táborech smrti (např. Majdanek, Treblinka, Osvětim, Chelmno atd.).

Zastupující říšský protektor[editovat | editovat zdroj]

Heydrich a Emil Hácha si prohlížejí české korunovační klenoty

Dne 27. září 1941 přiletěl do Prahy a den nato se oficiálně stal zastupujícím říšským protektorem pro Protektorát Čechy a Morava. Stal se též ředitelem protektorátní policie a usadil se na zámku v Panenských Břežanech asi 20 kilometrů severně od Prahy. Zde sloužila Josefa Huliciusová, která byla Reinhardovou milenkou a českou agentkou v britských službách.[3]

Heydrich prosazoval konečné řešení české otázky. 2. října 1941 prohlásil ve větším kruhu posluchačů, že „Čech v tomhle prostoru už nemá koneckonců co pohledávat“ a on se nebude pokoušet „předělávat tuhle svoloč českou podle staré metody na Němce“. Konečné řešení české otázky zapadalo do Generalplánu Ost, nacistického plánu na likvidaci, poněmčení a vysídlení příslušníků pěti slovanských národů (Čechů, Poláků, Ukrajinců, Bělorusů a Rusů), kterým se měl vytvořit životní prostor pro německé obyvatelstvo.[4]

Brzy po svém jmenování zlikvidoval celou první generaci odbojářů, a to včetně předsedy protektorátní vlády Aloise Eliáše.[5] Naproti tomu běžné lidi si Heydrich snažil získat různými výhodami, a předcházet tak jejich zapojení do odbojové činnosti. Do jisté míry se tento plán dařil.[5] To byl jeden z důvodů, proč exilová vláda v Londýně vyslala do Protektorátu parašutisty, aby Heydricha zlikvidovali.[5]

Smrt[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Atentát na Heydricha a Operace Anthropoid.

Dne 27. května 1942 při jeho cestě z Panenských Břežan do kanceláře na Pražský hrad na něj byl v Praze-Libni spáchán atentát. Provedli jej českoslovenští výsadkáři vycvičení a vyzbrojení ve Spojeném království Jan Kubiš a Josef Gabčík. Zprvu jeho zranění nevypadala vážně, dokonce se pokoušel pronásledovat atentátníky. První pomoc mu poskytla zdravotní sestra Marie Navarová, za což byla 29. září 1948 neprávem odsouzena k osmi letům žaláře.[6] Po operaci, která proběhla ještě v den atentátu, v nemocnici Na Bulovce se Heydrich zprvu úspěšně zotavoval. Týden po operaci 3.června dokonce poobědval v sedě. Ten den v podvečer se ale jeho stav prudce zhoršil a prudce se mu zvýšila teplota[7]. Objevily nečekané komplikace, na jejichž následky zemřel – smrt nastala následkem poškození životně důležitých parenchymatózních orgánů bakteriemi, případně jejich jedy. Ty byly do těla zavlečeny poraněním výbušninou a usídlily se zejména v hrudní dutině, v bránici a krajině sleziny a tam se pomnožily (v té době nebyla v Německu k dispozici antibiotika , která ale tou dobou již měla k dispozici například armáda USA). Podle pitevního protokolu zveřejněného českými historiky r. 2004 však přesná příčina smrti nebyla zjištěna;[8] při pitvě nebyl nalezen žádný zánět. Spekulovalo se o mozkové příhodě (mozek nebyl pitván) nebo dokonce o otravě (toxikologické vyšetření při pitvě nebylo provedeno); bez dalších důkazů zůstává přesná příčina Heydrichovy smrti neznámá. Pohřben byl s nejvyššími poctami na hřbitově invalidů v Berlíně, dnes je již jeho hrob znám.[9]

Německé represálie na území Protektorátu Čechy a Morava, jež následovaly po atentátu a zejména po jeho smrti, neznaly míru (toto období se označuje jako heydrichiáda). Lidé byli stříleni bez soudu a vyvraždění obcí Lidice a Ležáky bylo jen jednou z epizod tehdejšího německého útlaku. Celkem bylo v bezprostřední odvetě za jeho smrt zabito minimálně 1585 lidí, což je údaj stanných soudů, celkový počet obětí bude nicméně podstatně vyšší.[zdroj?]

Atentát na Heydricha byl považován za nejvýznamnější odbojový čin v okupované Evropě a měl takový ohlas, že Británie a Francie odvolaly své podpisy pod Mnichovským diktátem, který v roce 1938 připravil Československo o více než třetinu jeho území. V celé historii druhé světové války šlo o zcela ojedinělý případ, kdy se úspěšně podařilo násilně zlikvidovat některého z vysokých nacistických pohlavárů, v tomto ohledu šlo o zcela unikátní akci. Kruté řádění nacistů, které mělo být odvetou za Heydrichovu smrt, pak v mnohém usnadnilo uznání pozdějšího odsunu německého obyvatelstva ze strany západních spojenců.

Ve funkci zastupujícího říšského protektora Heydricha nahradil Kurt Daluege.

Legenda o židovském původu[editovat | editovat zdroj]

Otec Reinharda Heydricha Richard Bruno Heydrich (1865-1938), operní pěvec, skladatel, hudební pedagog, zakladatel a ředitel hudební konzervatoře v Halle an der Saale byl roku 1916 poprvé zařazen do nového vydání nejobsažnějšího a velmi prestižního Riemannova hudebního slovníku (Riemann Musiklexikon). U hesla „Heydrich, Bruno“ stálo „ve skutečnosti Süß“, což implikovalo židovský původ. Perfidnost dodatku spočívala ve skutečnosti, že otčím Richarda Bruna Heydricha se jmenoval Süß. Heydrich obávající se poškození pověsti žaloval vydavatele slovníku pro urážku na cti. Během soudního procesu vyšlo najevo, že sporný dodatek byl ve slovníku uveřejněn na popud Martina Freye, příbuzného jednoho z redaktorů a Heydrichova bývalého studenta, který se chtěl pomstít za vyloučení z konzervatoře. Richard Bruno Heydrich soudní spor vyhrál a dosáhl odstranění dodatku z příštího vydání slovníku. Ve městě nezůstal proces bez povšimnutí. Spolužáci si pro Heydrichovy syny vymysleli hanlivou přezdívku „Isi“ nebo „Isidor“.[10]

Po druhé světové válce se fámy o Heydrichově z části židovském původu začaly objevovat od 50. let 20. století jak v memoárové literatuře (např. Walter Hagen, Die geheime Front. Organisation, Personen und Aktionen des deutschen Geheimdienstes, Linz, 1950; Hans B. Gisevius, Bis zum bitteren Ende. Bericht eines Augenzeugen aus den Machtzentrn des Dritten Reiches, Hamburg, 1960), tak i ve vědecké historické literatuře, přebírající ovšem literaturu memoárovou (například Gerald Reitlinger, The Final Solution. The Attempt to Exterminate the Jews of Europe 1939–1945, London, 1953; Joachim C. Fest, Das Gesicht des Dritten Reiches. Profile einer totalitären Herrschaft. Piper, München 1963). Výsledky bádání opřené o prameny přinesl teprve Shlomo Aronson ve své disertaci Reinhard Heydrich und die Frühgeschichte von Gestapo und SD, Stuttgart 1971. Na základě Aronsonových údajů pátrala Karin Flachowsky po původu Heydrichových předků v saských církevních matrikách a dokázala, že otcova linie byla evangelicko-luteránského, a matčina římsko-katolického a evangelicko-luteránského vyznání. Babička Reinharda Heydricha Ernestine Wilhelmine Heydrich, rozená Lindner, matka jeho otce Richarda Bruna, se po smrti prvního manžela, nástrojáře Carla Julia Reinholda Heydricha, provdala za zámečnického pomocníka Gustava Roberta Süsse (psáno rozdílně Süss či Süß), rovněž evangelicko-luteránského vyznání.[11]

Lidé v jeho okolí[editovat | editovat zdroj]

Heydrich a Heinrich Himmler (březen 1938)

V kultuře[editovat | editovat zdroj]

John Carradine jako Reinhard Heydrich ve filmu Hitler's Madman (1943)

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

údaje použity z: polská Wikipedie-Reinhard Hendrich/Odznaczenia a ruská Wikipedie-Гейдрих, Рейнхард

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Odbojáře posílal na smrt, dělníky na rekreaci. Vzestup a pád Reinharda Heydricha - Info.cz. Info.cz. Dostupné online [cit. 2017-06-15]. 
  2. ↑ JENŠÍK, Miloslav. Anthropoid kontra Heydrich. [s.l.]: Epocha, 2012. ISBN 978-80-7425-820-6. 
  3. ↑ Sloužila jsem Heydrichové. rozhlas.cz [online]. 2012-05-6 [cit. 2019-11-14]. Dostupné online. 
  4. ↑ "Germanizovat a vysídlit Archivováno 20. 6. 2019 na Wayback Machine.". Detlef Brandes. 18. června 2015.
  5. ↑ a b c PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 215. 
  6. ↑ Pomohla Heydrichovi, ale skončila v Terezíně.. www.info.cz [online]. 2018-06-13. Dostupné online. 
  7. ↑ Poslední dny Heydricha na Bulovce. Jeho stav se náhle zhoršil, českým lékařům nevěřil | Temná doba | Stream. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  8. ↑ Heydrich - konečné řešení: Souboj na Bulovce.. www.youtube.com [online]. 2012-09-14. Dostupné online. 
  9. ↑ Češi našli Heydrichův hrob. iDNES.cz [online]. 2006-09-27 [cit. 2015-05-17]. Dostupné online. 
  10. ↑ GERWARTH, Robert. Reinhard Heydrich. Biographie. München: Siedler Verlag, 2011. 478 s. ISBN 9783886808946. S. 45. 
  11. ↑ FLACHOWSKY, Karin. Neue Quellen zur Abstammung Reinhard Heydrichs. Vierteljahrshefte für Zeitgeschichte. 2000, roč. 48, čís. 2, s. 319–327. 
  12. ↑ Valka.cz, Frontová letecká spona
  13. ↑ Valka.cz, Pamětní vyznamenání 9. listopadu 1923 (Řád krve)
  14. ↑ Valka.cz, Německý řád
  15. ↑ Valka.cz, Medaile na památku návratu Memelu
  16. ↑ Valka.cz, Medaile Atlantického valu
  17. ↑ Valka.cz, Služební vyznamenání NSDAP

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BERWID-BUQUOY, Jan. Das Attentat auf den Stellvertertenden Reichsprotektor von Böhmen und Mähren, Reinhard Heydrich. Offene Fragen in den Publikationen tschechischer Autoren. Mnichov: Verlag Bohemia, 1981. 
  • BURIAN, Michal, a kol. Atentát. Operace ANTHROPOID 1941-1942. Praha: Ministerstvo obrany ČR, 2002. 
  • BUTLER, Rupert. Gestapo. Praha: [s.n.], 2006. ISBN 80-7352-077-X. 
  • ČVANČARA, Jaroslav. Heydrich. Praha: Gallery, 2011. 336 s. ISBN 978-80-86990-97-2. 
  • DEDERICHS, Mario R. Heydrich. Das Gesicht des Bösen. Mnichov: [s.n.], 2005. ISBN 3-492-04543-X. 
  • DESCHNER, Günther. Reinhard Heydrich: architekt totální moci. Praha: Rybka, 2002. ISBN 80-86182-62-2. 
  • GERWARTH, Robert. Reinhard Heydrich, Hitlerův kat. Praha, Litomyšl: Paseka, 2012. ISBN 978-80-7432-252-5. 
  • HEYDRICHOVÁ, Lina. Verheiratet mit einem Kriegsverbrecher. Pfaffenhofen: [s.n.], 1976. Dostupné online. ISBN 3-7787-1025-7. 
  • HEYDRICHOVÁ, Lina. Můj život s Reinhardem. [s.l.]: Toužimský a Moravec, 2012. ISBN 978-80-7264-126-0. 
  • KÁRNÝ, Miroslav, a kol. (eds.). Protektorátní politika Reinharda Heydricha. Praha: TEPS, 1991. 301 s. ISBN 80-7065-064-8. 
  • LUSTIG, Arnošt. Případ Marie Navarové. [s.l.]: Aleš Čeněk, 2010. ISBN 978-80-7380-229-5. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 455. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Reinhard_Heydrich&oldid=22033853“