Vyhlazovací tábor Treblinka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Symbolické znovuobnovení kolejových pražců vedoucích do tábora

Treblinka byl nacistický vyhlazovací tábor v Polsku. Je položen zhruba 100 km severovýchodně od Varšavy na břehu řeky Západní Bug u stejnojmenné vesnice.

Původně (od roku 1941) se jednalo o pracovní tábor, ale již v červenci 1942 byl založen vyhlazovací tábor, tzv. Treblinka II, zde bylo prováděno systematické vyhlazování, především polských Židů. Tábor byl zrušen po vzpouře v srpnu 1943. Odhady počtu zavražděných se velmi liší, nejčastěji bývá udáváno 730 až 900 tisíc mrtvých (podle jiných pramenů až 1 000 000). Stal se tak druhým nejvražednějším táborem po Auschwitz–Birkenau II v době holokaustu. V poměru zabitých ku přeživším (cca 1 přeživší na min. 10 000 zabitých[zdroj?]) má Treblinka hrůzné prvenství. Přežili pouze uprchlí vězni. Vzhledem k relativně krátké době provozu (červenec 1942 – srpen 1943) a počtu obětí Treblinka drží děsivý rekord v počtu zavražděných na jednom místě v celé historii lidstva. Většina vězňů byla přivezena transporty z varšavského gheta.

Založení tábora[editovat | editovat zdroj]

Treblinka byla jedním ze tří vyhlazovacích táborů založených během Operace Reinhard, další dva byly Belzec a Sobibór. Stavba tří vyhlazovacích táborů vycházela z poznatků pilotního projektu tábora Chełmno. Operace Reinhard byla zastřešena samotným Heinrichem Himmlerem a řízena Odilo Globocnikem v Polsku. Vyhlazovací tábory v rámci operace Reinhard nespadaly do stejné kategorie a struktur řízení jako ostatní koncentrační tábory.

Památník Treblinka v zimě

Ještě před spuštěním Operace Reinhard bylo vyhlazeno okolo jednoho miliónu Židů. A to převážně příslušníky mobilních jednotek Einsatzgruppen spadajícími pod SS, kteří vraždili na území okupovaném Němci. Během systematického vyvražďování vyšla najevo skutečnost, že Němci nemohou postřílet milióny Židů, kteří jsou koncentrování v ghettu ve Varšavě a v dalších ghettech a koncentračních táborech po celé zemi. Nalezené řešení předpokládalo výstavbu vyhlazovacích táborů. Treblinka byla připravena k provozu 24. července 1942, kdy započal přesun Židů do tábora.

Podle vyjádření SS Brigadeführera Jürgena Stroopa bylo během 22. července až 3. října 1942 přesunuto do Treblinky z Varšavského ghetta okolo 310 000 osob.

Tábor se skládal ze dvou částí: Treblinka I (byla rozdělena do dalších dvou podčástí) a Treblinka II. První část Treblinky I sloužila jako administrativní část, která obsahovala ubikace SS jednotek, sektor ukrajinské gardy, velitelství, pekárnu, sklady a obytné prostory pro 1 000 vězňů, kteří zajišťovali chod tábora. Druhá část Treblinky I sloužila jako přijímací stanice pro nově příchozí vlaky a jejich náklad. Vedly sem prodloužené koleje z 2,5 kilometru vzdálené železniční zastávky Treblinka. V zadním prostoru se nacházely 2 budovy, které sloužily jako skladiště majetku přivezených vězňů. Jedna budova byla využívána jako místo pro ženy, které se zde musely svléknout a nechat si ostříhat vlasy. Byla zde také kancelář pokladníka, ve které si mohli vězni odložit své cennosti z bezpečnostních důvodů. Nacházela se zde také takzvaná ošetřovna (Lazarett), do které byli odnášeni zranění, nemocní a mrtví lidé. Jednalo se o malý bílý barák, na kterém byl nakreslen červený kříž. Vězni zde byli dovedeni na okraj jámy, ve které hořela lidská těla, postaveni a střeleni do hlavy. Mrtvá těla padala přímo do jámy, kde byla okamžitě spálena.

Treblinka Concentration Camp sign by David Shankbone.jpg

Treblinka II byla umístěna na malém kopci, kam vedla cesta obehnaná ostnatým drátem, kterou přezdívaly jednotky SS jako Himmelstraße – Cesta do nebe. Cesta vedla přímo do objektu s plynovými komorami. Za budovou se nacházela velká jáma (1 metr široká a 20 metrů dlouhá), ve které hořel oheň na roštu z kolejnic. V prvních měsících provozu byla těla pohřbívána do země. Práce v pohřbívání velmi zaostávala za produkcí plynových komor a tak nepohřbená volně ležela na hromadách na volném prostranství. Po inspekci a výměně velitele tábora byla těla spalována a též byla vykopána a spálena již předtím pohřbená těla. Těla byla z plynové komory vyvážena pomocí vozíků k jámě, kde byla okamžitě spalována. Ke plynování byl použit diesel agregát, údajně s tankovým motorem.

V počáteční fázi byla těla pohřbívána v masových hrobech, či kupena v táboře II, jelikož vězni neměli čas těla pohřbívat. Zápach mrtvých těl byl cítit až 10 kilometrů daleko. Židé čekající ve vagónech věděli, co je čeká a tisíce jich raději spáchalo sebevraždu ve vlaku. V září 1942 byla do provozu uvedena nová plynová komora, která byla schopna zavraždit 3 000 lidí za 2 hodiny.

Odpor[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Povstání v Treblince

V srpnu 1943 vyvolali pracující vězni vzpouru, během které nastříkali na budovy v táboře petrolej a zapálili je. Během vzpoury bylo zabito několik příslušníků ukrajinské gardy a lehce postřelen 1 příslušník SS, na rozdíl od povstání v Sobiboru kde bylo zabito 11 příslušníků SS. Na útěku byla v okolních lesích postřílena asi polovina uprchlých vzbouřenců. Na počátku vzpoury byl zabit též 1 horlivý udavač, spoluvězeň. Je známo, že z 850 pracujících vězňů přežilo potlačení vzpoury pouze asi 60 z nich (mezi nimi i český spisovatel Richard Glazar). Vzpoura měla za následek zastavení práce tábora. Fatální následek vzpoury byl zapříčiněn zejména dvěma okolnostmi. Jednak byla vzpoura zahájena o půl hodiny dříve, než bylo domluveno mezi oběma částmi tábora, a poté v nastalém zmatku zapomněl určený vězeň přerušit telefonní vedení. Dozorci SS tak přivolali posily z nedaleké posádky. Kurt Franz, zástupce velitele tábora Franze Stangla, později ve svém svědectví napsal: „Po povstání v srpnu 1943 jsem vedl tábor sám měsíc; nicméně během této doby nikdo nebyl poslán do plynové komory. Během této doby byl původní tábor opuštěn a na jeho místě byly vysázeny vlčí boby.“ Podobná vzpoura se uskutečnila i v táboře Sobibór.

Po vzpouře bylo rozhodnuto ukončit práci tábora a postřílet poslední židovské vězně v táboře [Arad, s. 373]. Tábor byl zničen požárem a vyvražďování polských Židů bylo téměř ukončeno. Odilo Globocnik napsal Himmlerovi, že operace Reinhard byla splněna a že uzavírá tábory. Poslední skupinka 30 židovských děvčat byla zastřelena v Treblince koncem listopadu 1943.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ARAD, Yitzhak. Belzec, Sobibor, Treblinka. The Operation Reinhard Death Camps, Indiana University Press, Bloomington and Indianapolis, 1987. ISBN 0-253-34293-7. (česky Belzec, Sobibor, Treblinka. Vyhlazovací tábory akce Reinhard., Praha 2006, ISBN 80-7341-700-6)
  • GLAZAR, Richard. Treblinka, slovo jak z dětské říkanky, 1994, 336 stran, ISBN 80-85639-31-9.
  • KRÁKOROVÁ, Martina. Treblinka: k historii jednoho z nacistických vyhlazovacích center. Historický obzor, 2003, 14 (5/6), s. 107–116. ISSN 1210-6097.
Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu