Vyhlazovací tábor Belzec

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Pomník a muzeum

Belzec byl první z nacistických vyhlazovacích táborů vytvořených za účelem naplnění Aktion Reinhardt. Tábor se začal budovat v listopadu 1941 v okupovaném Polsku nedaleko vesnice Bełżec, ležící při železniční trati Lublin-Lvov. Toto území bylo v té době součástí Generálního gouvernementu. Právě v tomto táboře měla být otestována technologie zabíjení, která se předtím využívala v institucích programu Euthanasie.

Tábor byl prvním z řady účelových zařízení určených pouze pro vyvraždění židovské populace z dané lokality, které bylo po naplnění cíle zrušeno. V krátké době následovaly tábory Sobibór a Treblinka se stejným účelem a osudem. Internaci ve vyhlazovacím táboře Belzec přežili pouze dva Židé: Rudolf Reder a Chaim Herszman. Nedostatek svědků je tak důvodem poměrně malé znalosti o táboře.

Prvním velitelem byl Christian Wirth, druhým a posledním byl Gottlieb Hering, který také tábor uzavřel a zlikvidoval. Táborem prošli i další neblaze proslulí příslušníci SS jako například Kurt Franz.[zdroj?]

Budování a provoz tábora[editovat | editovat zdroj]

Tábor byl svou rozlohou malý, zhruba 270 x 270 m. Celý tábor byl obehnán ostnatým drátem s důmyslným maskováním vytvořeným z větví. Dělil se na dvě části. První část tábora byla určena pro personál a židovské vězně určené pro práci v táboře, kteří byli vybráni z příchozích transportů. Druhá část tábora byla pouze likvidační a tvořily jí plynové komory, hromadné hroby a jámy na spalování mrtvol. První testy funkčnosti plynových komor byly uskutečněny v únoru 1942 za použití oxidu uhelnatého, který vyráběl benzínový motor.[1] Po shledání, že vše funguje tak jak má, se v březnu 1942 vyhlazovací plán rozběhl na plné obrátky. V první fázi měl Belzec tři funkční plynové komory.

V táboře bylo za krátkou dobu jeho provozu (od března 1942 do prosince 1942) zavražděno asi 435 000 Židů v plynových komorách.[2] První velký transport přijel do Belzece 17. března 1942 z Lublinu, toto datum je považováno za začátek operace Reinhard. Během prvních čtyř týdnu bylo do Belzeku posláno 30000 z celkových 37000 obyvatel ghetta v Lublinu. Souběžně také dorazilo zhruba 18 až 20 tisíc Židů z okresu Lublin. Do 6. dubna 1942 přijelo dalších asi 30000 Židů z oblasti Lvova. Celkem bylo v táboře během prvních čtyř týdnů (od 17. března do 14. dubna 1942) zavražděno zhruba 80000 Židů. Posléze byly transporty zastaveny a velitel tábora, Christian Wirth se vydal do Berlína.

Začátkem května 1942 navštívil SS-Oberführer Brack v Lublinu inspektora operace Reinhard Odilo Globocnika. Globocnik požádal Bracka o navrácení Wirtha a jeho lidí do tábora a prosil za další osoby, které za sebou mají zkušenost s programem Euthanasia. V polovině května 1942 se Wirth vrátil do tábora. Po krátké době transporty pokračovaly, a to z oblasti Krakova a Lublinu. Celkem se jednalo o 22 000 Židů. Wirth si uvědomil, že se zvětšeným přísunem transportů nebudou současné dřevěné komory stačit a tak přerušil další transporty, což trvalo do konce června 1942. Začalo se se stavbou nových plynových komor, čímž skončila první etapa tábora Belzec.[zdroj?]

Po dostavbě nových plynových komor začala druhá etapa tábora Belzec, kterou odstartovalo hromadné vraždění v daleko větším měřítku, než bylo doposud. První transporty dorazily do Belzeku ve druhém týdnu měsíce července 1942 a pokračovaly pravidelně až do prosince téhož roku, kdy SS transporty pozastavila, protože již drtivá většina Židů z Generálního gouvernementu byla zavražděna. Do Belzeku bylo za tu dobu posláno 130 000 Židů z oblasti Krakova, 225 000 Židů z oblasti Lvova a další tisíce z Lublinu, Radomi a dalších. Kromě Židů bylo v Belzeku zplynováno několik stovek Romů.[zdroj?]

Život v táboře[editovat | editovat zdroj]

Během prvních týdnů fungování tábora bylo z transportů vybráno několik stovek mladých a silných jedinců, kteří se měli starat o špinavý chod tábora od příjezdu transportu, až po pálení mrtvol. Tato práce byla vždy na pár dní, maximálně týdnů a tento personál byl často měněn. Takto bylo naživu drženo zhruba 700 až 1000 lidí, kteří byli rozděleni do pracovních komand. Jako v jiných táborech mělo každé pracovní komando svého kápa, který platil za vězeňského vedoucího. Většina těchto komand sloužila hlavně v táboře II., kde probíhal samotný proces zplynování.[zdroj?]

Proces příjezdu transportů[editovat | editovat zdroj]

Transport měl obvykle 40 až 60 vagónů. Jelikož kapacita tábora stačila maximálně na 20 vagónů, tak musel být každý transport rozdělen na tři menší. Prvních dvacet vagónů se odpojilo a vjelo do tábora a až po dokončení prvního menšího transportu mohlo vjet dalších dvacet vagónů. V první fázi tábora trval proces jedné části transportu asi 3–4 hodiny, ve druhé fázi s výkonějšími komorami pak 1–1,5 hodiny. SS, kteří doprovázeli transport měli vstup do tábora přísně zakázán a to samé platilo i pro německé či polské železničáře. Železničáři byli speciálně vybíráni a tvořili spolehlivý a prověřený tým. Proces po vystoupení z transportu byl shodný se všemi tábory tohoto typu. Tábor vypadal na pohled mírumilovně a vzbuzoval v Židech pocit, že jsou opravdu v transitním táboře. Na úvod přišlo uvítání buď táborovým velitelem nebo jiným příslušníkem SS. Byli ujištěni, že přijeli do transitního tábora a budou následně rozděleni do pracovních táborů v okolí, nejprve že však musejí projít dezinfekcí a koupelí. Následně byly odděleny ženy od mužů. Děti šly s matkami a muži samostatně. Staří a nemohoucí byli naloženi na nákladní vozíky a následně zastřeleni. Po selekci přišel příkaz k svléknutí s tím, že uvnitř je připraveno mýdlo a ručník. Židé do té chvíle nemohli nic tušit, protože plynové komory vypadaly jako koupelny. Ženám byly ostříhány vlasy. Nejprve šli do plynových komor muži, aby se v případě prozření předešlo vzpouře a odporu. Následovaly je ženy a děti.[zdroj?]

V Belzeci se stal svědkem příjezdu transportu Židů ze Lvova (v srpnu 1942) příslušník SS Kurt Gerstein. Ze 6700 lidí bylo 1450 již mrtvých. V doprovodu velitele sledoval selekci příchozích a následné zavraždění asi 3000 osob z transportu v plynových komorách. Gerstein se pak snažil informovat o hromadném vyvražďování Židů neutrální země a některé jednotlivé osobnosti. Svědectví sepsal ve zprávě, jíž se dostalo významné pozornosti u norimberského tribunálu při vyšetřování událostí holokaustu.[zdroj?]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. https://www.hdot.org/debunking-denial/ds6-engines-used/
  2. K tomuto číslu došli moderní badatelé na základě telegramu operačního vedoucího Aktion Reinhard Hermanna Höfleho, který zachytily britské tajné služby a jehož význam byl objeven teprve nedávno. Telegram udává, že do konce roku 1942 bylo v Belzci zavražděno 434 508 Židů. V roce 1943 pak do tábora nedorazil již žádný evidovaný transport, ale došlo k likvidaci pracovního komanda, jehož členové byli posláni do Sobiboru a tam pozabíjeni. Viz A New Document on the Deportation and Murder of Jews during "Einsatz Reinhardt" 1942

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]