Petrolej

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
petrolej
Obecné
Systematický název
Identifikace
Registrační číslo CAS
Vlastnosti
Molární hmotnost 170 u
Není-li uvedeno jinak, jsou použity
jednotky SI a STP (25 °C, 100 kPa).
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Molekula alkanu s 9 uhlíky: černé kuličky představují uhlíky, bílé vodíky
Petrolejová lampa (kolem 1900)
Petrolejová lampa s punčoškou (kolem 1940)
Petrolejová lampa (kolem 1960)
Petrolej v modré lahvi

Petrolej (také kerosin, kerosen)[1] je směs uhlovodíků s devíti až šestnácti uhlíky (C9–C16), která se získává destilací ropy. Podle způsobu využití se dělí na petrolej letecký, petrolej ke svícení a petrolej k technickým účelům a jako rozpouštědlo.[2] Původ slova je z řeckého slova "petros, petra" (kámen, skála), neboli skalní olej.

Název[editovat | editovat zdroj]

Terminologie ropných produktů je velmi nejednotná a stejná slova mají v různých oblastech jiné významy. Kapalina, která se ve většině evropských zemí nazývá petrolej, se v USA, v Kanadě, Austrálii a Indii nazývá kerosen nebo kerosin, ve Velké Británii, v Norsku a v Africe paraffin a ve většině asijských zemí lamp oil. Anglické petroleum znamená ropu (crude oil) a petrol v britské angličtině znamená motorový benzín.

Vlastnosti[editovat | editovat zdroj]

Petrolej je čirá kapalina s malou viskozitou a specifickou hmotností 0,78 až 0,81, s bodem varu mezi 150 a 275 °C, bodem vzplanutí mezi 37 a 65 °C a teplotou samovznícení kolem 220 °C.

Chemie[editovat | editovat zdroj]

Ropu tvoří směs uhlovodíků, zejména alkanů s obecným vzorcem CnH2n+2, Nejkratší či nejlehčí jsou za pokojové teploty plynné, od pěti do osmi uhlíků (pentan, C5H12 až oktan, C8H18) tvoří benzin, od 9 (C9H20) do 16 uhlíků (C16H34) petrolej a ještě delší či těžší tvoří těžké oleje a asfalty. Dalšími složkami jsou například cykloalkany a aromatické uhlovodíky s odlišnými strukturálními vzorci.

Výroba[editovat | editovat zdroj]

Petrolej je produkt získaný frakční destilací ropy, s teplotou varu 150 až 275 °C (uhlíkové řetězce od C9 do C16). Možnost získat petrolej destilací uhlí nebo ropných břidlic znali už perští a čínští alchymisté, ale s výrobou petroleje začal roku 1846 v Kanadě Abraham Gesner, který si dal také patentovat název "kerosene". První průmyslovou rafinerii postavil roku 1859 polský lékárník Ignacy Łukasiewicz, který také zdokonalil petrolejovou lampu. V tomtéž roce byla objevena ložiska ropy v Kanadě a v USA (západní Pensylvánie), petrolejové lampy se začaly šířit a spotřeba petroleje rychle rostla, až kolem roku 1900 úplně nahradila dřívější svícení velrybím tukem.

Použití[editovat | editovat zdroj]

V současnosti je nejvíce používán jako palivo v letadlech s tryskovým pohonem, nejčastěji v souladu se specifikací s označením JET A-1. Druh petroleje známý jako RP-1 spalovaný s kapalným kyslíkem se používá jako raketové palivo.

Je stále používán v petrolejových lampách. Dále je používán jako palivo do přenosných vařičů. Existují také přenosná kamínka na petrolej používaná při kempování nebo také jako nouzový zdroj tepla při výpadku napájení z elektrorozvodné sítě. Pevná kamna na petrolej jsou oblíbená hlavně v Japonsku, jelikož zde není rozšířené ústřední vytápění.[3] Použití nalézá také jako rozpouštědlo.

Byl také použit roku 1905 v New Orleans pro úpravu velkých ploch stojaté vody k prevenci rozmnožování komárů přenášejících žlutou zimnici.

Při artistické produkci („tanec s ohněm“) se používá také petrolej, avšak smí se používat jen venku, jelikož vznikají spaliny, které mohou být ve větší koncentraci nebezpečné. Může být použit také na odstranění vší z vlasů, to je ale bolestivé a nebezpečné.

Také se pod hladinou petroleje uchovávají alkalické kovy, např. sodík, draslík, ...

V umění[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Jitka Lněničková: Svítidla na kapalné uhlovodíky
  2. ROSOVÁ, Alexandra. Terminologická pojmenování triviálních názvů vybraných chemických sloučenin v historickém kontextu. Brno, 2016. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Jiří Šibor. s. 36. Dostupné online.
  3. Ashley. A guide to heaters in Japan [online]. survivingnjapan.com, listopad 2010. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]