Atentát na Heydricha

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Atentát na Heydricha

Poškozený vůz Mercedes-Benz W142 Reinharda Heydricha na místě činu.
Historické období Druhá světová válka
Cíl usmrcení Reinharda Heydricha
Důsledky smrt Reinharda Heydricha; výjimečný stav vyhlášený K. H. Frankem; násilná perzekuce obyvatelstva protektorátu; anulace Mnichovské dohody ze strany Spojeného království a Francie
Datum 27. květen 1942
Místo Protektorát Čechy a Morava Praha-Libeň, Protektorát Čechy a Morava
Zeměpisné souřadnice 50°7′6″ s. š., 14°27′53″ v. d.
Útočníci Jozef Gabčík a Jan Kubiš
Použité zbraně Sten gun Mk. II (selhal)
protitankový granát vzor 73
Kauza dnes stále mnoho spekulací, kvůli rozporům v dokumentaci a svědeckých výpovědích

Atentát na Heydricha byla úspěšná diverzní akce výsadkářů Operace Anthropoid exilových československých branných sil za druhé světové války, cílem atentátu byl prominentní nacista, zastupující říšský protektor a šéf RSHA Reinhard Heydrich. Atentát provedli 27. května 1942 v Praze-Libni Jozef GabčíkJan Kubiš, kteří byli pro tento úkol speciálně vycvičeni ve Velké Británii.[1]

Vysazení parašutistů provedla 138. (výsadková) peruť RAF (anglicky No. 138 (Special Duties) Squadron RAF). Gabčík s Kubišem tehdy seskočili poblíž Prahy, u hřbitova obce Nehvizdy. Pomoc při vykonávání nebezpečného plánu jim nabídly desítky českých rodin, které za svoji odbojovou činnost většinou zaplatily životem.[2][3]

Odvetné represivní akce, včetně vyhlazení obcí LidiceLežákypopravou mnoha osob, se souhrně nazývají heydrichiáda. Jednalo se o ojedinělý atentát na představitele německých, nacistických ozbrojených sil v průběhu druhé světové války, který měl vliv na vnímání Československa Spojenci za války i při obnově státu.

Důvody k atentátu[editovat | editovat zdroj]

Od svého ustavení se československá exilová vláda stále více dostávala pod tlak britských oficiálních míst.[zdroj?] Důvodem byla malá aktivita domácího odboje v obsazeném Československu. Koncem roku 1940 byl proto československou exilovou vládou v Londýně přijat program pomoci domácímu odboji. Počítalo se s vysíláním specialistů Protektorátu vycvičených na nestandardní vedení války (diverze, sabotáže) a jejich zapojení do domácího protiněmeckého odboje. Koncem léta roku 1941, po nástupu Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora, bylo rozhodnuto o rozšíření činnosti vysílaných specialistů o teroristickou činnost (atentáty a fyzická likvidace příslušníků německé okupační správy, zrádců a kolaborantů z řad českého obyvatelstva). První takto koncipovanou operací se měla stát operace Anthropoid.

Příprava[editovat | editovat zdroj]

Výsadek Anthropoid[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Operace Anthropoid.
Cíl Operace Anthropoid: Reinhard Heydrich

K výcviku na provedení operace Anthropoid byli povoláni rotmistr Jozef Gabčík a rotný Karel Svoboda. Svoboda byl koncem roku 1941 z důvodu úrazu při cvičném seskoku z operace vyřazen a na Gabčíkův návrh nahrazen rtm. Janem Kubišem. Samotný výcvik zahájili v létě 1941 ve výcvikových školách a stanicích SOE ve Skotsku, ve kterých prodělávali výcvik i britští commandos. V průběhu výcviku vypracovala SOE několik rámcových plánů atentátu na R. Heydricha, při kterém byly zvažovány různé možnosti prostředí, ve kterých bude čin proveden.

Po zákazu české tělovýchovné organizace Sokol, státním tajemníkem říšského protektora K. H. Frankem 12. dubna 1941 někteří členové zakázané organizace vytvořili odbojovou skupinu Jindra. Ta se zapojila do příprav na atentát, sháněla ubytování a informace. Zároveň však varovala Londýn před možnými důsledky atentátu. Po atentátu byla síť skupiny Jindra nacisty zlikvidována.[4]

Původní plán[editovat | editovat zdroj]

Původní plán útoku předpokládal, že Gabčík a Kubiš zaútočí na Heydricha poblíž jeho sídla v zámku v Panenských Břežanech, ale kvůli zvýšené ochraně cíle, byl tento plán zamítnut. Náhradním místem, které Gabčík s Kubišem pro atentát vybrali, bylo zaústění tehdejší Kirchmayerovy třídy, což je dnešní spojka Zenklovy ulice s ulicí V Holešovičkách s ostrou zatáčkou vpravo dolů, která vede dál ulicí V Holešovičkách opět dolů až do pražské čtvrti Troja směrem k Trojskému mostu přes Vltavu. Podle předpokladu zde Heydrichův řidič Klein musel zpomalit, což jim umožňovalo snadnější střelbu na automobil. Další výhodou vybrané lokace bylo, že se nacházela daleko od veškerých policejních posádek, kasáren a stanic gestapa. Jak se později ukázalo, její nevýhodou byla jen blízká tramvajová zastávka, kde se mohlo pohybovat větší množství českých civilistů.

Atentát[editovat | editovat zdroj]

Příprava na místě[editovat | editovat zdroj]

Samopal Sten, stejný typ, jaký Gabčíkovi při útoku selhal

Ráno 27. května odjeli Gabčík s Kubišem tramvají na Žižkov, kde si vyzvedli jízdní kola, na kterých přijeli do Holešovic. Gabčík pod kabátem sestavil svůj samopal Sten Mk II bez ramenní opěrky. Oba vyčkávali Heydrichův příjezd. Heydrich po snídani strávil chvíli s rodinou a odjel autem z Panenských Břežan směrem na Pražský hrad, odkud se měl následně vydat do Ruzyně a letecky se přepravit do Berlína za Hitlerem. V rozporu s nařízením, nebyl jeho automobil ještě opancéřovaný a jel bez ochranného vojenského doprovodu.

Průběh atentátu[editovat | editovat zdroj]

Britská olejová malba z roku 1942 dokládající, jak si malíř atentát představoval.
Jeden z vozů Reinharda Heydricha, podobný tomu, ve kterém jel v den atentátu.

Ve voze jeli šéf ochranky Klein, jenž řídil, a Heydrich, který cestoval na zadním sedadle kabrioletu Mercedes. Vůz s Heydrichem odjel ze zámku v Panenských Břežanech směrem na Pražský hrad. V cca 10.32 až 10.35 automobil zatáčel tehdejší Kirchmayerovou třídou vpravo do ulice V Holešovičkách. Gabčík odhodil kabát a ihned se pokusil střílet na vůz, ale jeho samopal Sten selhal (čeští parašutisté si často stěžovali na nízkou spolehlivost britských zbraní)[5]. Později se objevila teorie, že Gabčík schválně nevystřelil, aby neohrozil civilisty, kteří právě přijeli tramvají na druhé straně vozovky. Jan Kubiš proto vhodil na auto speciálně upravenou původně protitankovou bombu, která však nezasáhla vnitřní část kabrioletu, ale narazila do karoserie a explodovala vně vozidla před zadním kolem.

(Podle informací získaných z archivů v Británii (rekonstrukce atentátu 2012 V Praze) se však jeví jiná a snad i pravděpodobnější verze útoku. Vzhledem k tomu jak byli výsadkáři cvičeni a specializováni došlo nejprve k útoku granátem Jana Kubiše. Granátový útok byl určen jako nejspolehlivější, který ale vyžadoval vhodné místo a zpomalení vozidla. Útok samopalem nebyl doporučen a měl být řešením dodatečným-záložním. Vzhledem k výběru místa, snad skutečně došlo jen k útoku ručním granátem.'

Kubiš nacvičeným spodním hodem ale netrefil pohybující se automobil tak, jak chtěl. Až poté kdy poškozený automobil zastavil po explozi a proražení zadní pneumatiky, nastoupil proti Heydrichovi Josef Gabčík se samopalem. Střelba ze samopalu měla po případném neúspěchu granátového útoku akci pojistit a dokončit. Samopal STEN však Gabčíkovi tehdy nečekaně selhal.

Výpověď očitých svědků z roku 1941: Policejní oddělení JUDr. Ženatý Jaroslav "Informativním výslechem očitých svědků činu bylo zjištěno, že v 10.36 hod. byl spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera Heydricha, který přijížděl autem směrem z Panenských Břežan Kirchmayerovou třídou. Když chtěl jeho vůz zabočiti do ulice V Holešovičkách, hozena byla z chodníku, který vůz míjel, ve směru k jeho zadním kolům, bomba, která vybuchla," stojí v dokumentu.

Heydrich si ihned uvědomil, že se jedná o atentát. Ale místo toho, aby svému řidiči Kleinovi přikázal z místa rychle ujet, čímž by měl šanci se zachránit, udělal dvě chyby. Jednak přikázal vůz zastavit a současně se v autě postavil a začal vytahovat zbraň. V ten okamžik hodil Kubiš granát. Detonace byla tak silná, že se vysypala okna projíždějící tramvaje i okna některých blízkých domů. Střepiny z výbuchu zasáhly Heydricha do obličeje a do prsou. Dokonce se objevily mylné spekulace, že granát byl otráven botulotoxinem,[6] tomu však od počátku nic nenasvědčovalo.[7] Tyto spekulace vycházely z tvrzení Paula Fildese z vojenského výzkumného střediska v Porton Down, který tvrdil, že zde granáty s botulotixinem parašutistům vyrobili. Kromě tvrzení P. Fildese proto nejsou známy důkazy a ostatní okolnosti použití granátu tomu odporují.[8][9]

Po výbuchu se Kubiš i Gabčík pokoušeli Heydricha i Kleina dorazit střelbou z pistolí.[10] Heydrich i Klein vyskočili z vozu a oba vytáhli své osobní zbraně.[11] Šéf komise pro vyšetření atentátu Heinz Pannwitz říká, že Heydrich začal pronásledovat Kubiše, ale když chtěl vystřelit, ukázalo se, že v jeho zbrani ráže 7,65 mm nebyl zásobník, proto se vrátil zpět k autu, kde si zraněný sedl na sedadlo.[11] Heydrich měl vlivem exploze zlomené žebro, části tříštivé zlomeniny se mu dostaly do sleziny. Událost sledovali cestující z explozí lehce poškozené tramvaje stojící na zastávce.

Útěk z místa činu[editovat | editovat zdroj]

Jan Kubiš si střelbou do vzduchu proklestil cestu davem zvědavců (převážně cestujících z tramvaje). Nasedl na kolo, a ač sám zraněn, ujel na domluvené záchytné místo ve Staré Libni.

Řidič Johannes Klein se vydal za Josefem Gabčíkem a začal po něm střílet, ale podle Pannwitze během pronásledování střílet nemohl, protože si omylem uvolnil zásobník.[11] Gabčík utíkal do kopce Kirchmayerovou třídou a pak zatočil doleva do dnešní Gabčíkovy ulice a tou běžel dolů. Dole, na křižovatce s dnešní ulicí Valčíkovou, se chtěl schovat v řeznictví. Bohužel pro něj byl majitel řeznictví Brauner stoupencem nacistů a spolupracovník gestapa, a tak vyběhl ven a přivolal řidiče Kleina, jenž vběhl do obchodu. Gabčík, nemaje jiný únik, vyrazil proti Kleinovi, kterého postřelil do nohy. Klein pak přikázal Braunerovi, aby Gabčíka pronásledoval, ten se ale pro svůj úkol nijak nenadchl a učinil pouze několik váhavých kroků. Gabčík mezitím zmizel v postranních uličkách, nicméně vběhl omylem zpátky do ulice V Holešovičkách a to jen pár desítek metrů pod zničeným automobilem R. Heydricha. Odtud pak seběhl dolů (de facto po hlavní třídě podél tramvaje) k Vltavě, kde se mu podařilo zmizet v postranních uličkách.

Valčík[zdroj?] po atentátu prchl přes Kobylisy do polí, ale potom se vrátil oklikou do centra města, procházel se chvíli po Václavském náměstí a nakonec odjel na Hanspaulku do Dejvic k rodině Sulků, u nichž bydlel již od počátku května.

Heydrichovo zranění a smrt[editovat | editovat zdroj]

Himmler ve smutečním průvodu na Heydrichovu pohřbu v Berlíně

Jednou z náhodných svědkyň útoku byla ošetřovatelka Marie Navarová, která začala zraněného Heydricha ošetřovat a shánět pro něj odvoz do nemocnice.[12] Po chvilce zmatků byla získána dodávka převážející leštidlo a Heydrich se dostal okolo 11. hodiny do blízké nemocnice Na Bulovce. Zraněného Heydricha přijal lékař Vladimír Šnajdr, který se ujal prvního ošetření. Německý přednosta kliniky profesor Walter Dick později provedl podrobné vyšetření. Výsledek rentgenových snímků ukázal rozsah těžkého zranění. Heydrich měl po atentátu zlomené žebro, protrženou bránici a poškozenou slezinu. Heydrich požadoval příjezd specialisty z Berlína, ale po přesvědčování a po příjezdu specialisty Hollbauma souhlasil s operací Na Bulovce. Zpráva o atentátu se začala postupně šířit. Okolo 12. hodiny ji obdrželo pražské gestapo a následně Karl Hermann Frank a Adolf Hitler.

Heydrich upadl 3. června do kómatu a 4. června v 4.30 zemřel dle prvotní úmrtní zprávy na celkovou sepsi organismu v nemocnici Na Bulovce. Tato zpráva nechala kvůli nestandardnímu průběhu popsaných příznaků vzniknout různým teoriím, též konspiračním. Sám autor původní zprávy Herwig Hamperl v roce 1970 poněkud svůj závěr pozměnil a tvrdil, že se jednalo o anemický šok, i toto vysvětlení však mělo svoje slabiny.[13] Další, velmi pravděpodobná, teorie mluví také o arterielní formě embolie, související s drobným poraněním plíce, které mohlo být přehlédnuto.[14] Jedna z populárních teorií také tvrdí, že Heydricha zavraždil sám K. H. Frank, protože v něm viděl velkou konkurenci.[15]

Další osudy parašutistů[editovat | editovat zdroj]

Po atentátu se výsadkáři skrývali v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze

Původně se měla skupina ukrývat v pravoslavném kostele Cyrila a Metoděje v novoměstské Resslově ulici jen krátce, parašutisté byli domluveni s Vojtěchem Paurem, který pracoval v pohřební službě, že pro ně ke kostelu přijede a vyveze mimo město. Když pro ně Vojtěch Paur jel, byla už pražská Resslova ulice uzavřena a on byl ihned gestapem popraven.[zdroj?] Jeden z parašutistů výsadku Out distance přestal se svými druhy spolupracovat a stal se konfident gestapa. Byl to Karel Čurda, ten jejich úkryt prozradil fašistům dříve, než tato skupina stačila uniknout.

Dne 18. června 1942 ve 4:15 ráno byla katedrála obklíčena 800 příslušníky gestapa. Celé okolí bylo neprodyšně uzavřeno.

Pravoslavný biskup Gorazd se pokusil ukončit nacistický teror, který následoval svým vlastním sebeobětováním. Napsal několik dopisů, předsedovi protektorátní vlády, ministrovi školství a také do kanceláře říšského protektora, ve kterých vzal veškerou odpovědnost za ukrývání parašutistů na sebe. Byl připraven podstoupit jakýkoli trest včetně smrti, ale tehdy vyhlášené stanné právo neušetřilo nikoho.

Smrt výsadkářů[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Boj v kostele svatých Cyrila a Metoděje.
Památník parašutistům, kteří atentát provedli, v kryptě kostela

Na hlídce byli v tuto dobu velitel parašutistů Adolf Opálka spolu s Janem Kubišem a Josefem Bublíkem, kteří se rozmístili strategicky na vyvýšeném kůru v kostele. Po několika minutách proniklo do budovy gestapo, se kterým začali tři parašutisté vést přestřelku. Boj trval přes dvě hodiny. Odpor tří parašutistů byl zlomen poté, co jim došlo střelivo a Němci se je snažili usmrtit pomocí ručních granátů. Opálka a Bublík, ač zraněni střepinami, ještě si sami stačili posledním nábojem vzít život, i když Bublík zemřel až při převozu do lazaretu-SS v Praze-Podolí. Kubiš, kterého nejvíce zranily střepiny granátů, zemřel až v sanitce kde již byl v bezvědomí. Později byla těla obou posledně jmenovaných převezena zpět ke kostelu k identifikaci ke které byl přivezen i zrádce a konfident gestapa Karel Čurda.

Ostatní parašutisté s napětím poslouchali boj svých kamarádů ukryti v kryptě kostela. Byli to Jozef Gabčík, Jaroslav Švarc, Jan Hrubý a Josef Valčík. Když Němci ovládli prostory kostela, začali házet do krypty granáty slzného plynu, které jim obránci vyhazovali zpět na ulici. Následoval pokus parašutisty vyplavit, k čemuž byli přivoláni protektorátní hasiči. Parašutistům se několikrát podařilo vystrčit hasičské hadice zpět na ulici a vedli palbu z krypty po německých vojácích. Při opakovaném pokusu o vystrčení hasičských hadic, přišli zásahem jednoho z hasičů o jejich žebřík, čímž přišli o možnost dál hasičům hadice účelně odrážet. Němci mezitím prorazili do krypty další vchod v oblasti zazděného starého vchodu za pomoci výbušnin. Následoval pokus německých vojáků proniknout do krypty. Jejich pokusy byly odráženy, jelikož obránci měli lepší podmínky pro boj (stříleli ze tmy na světlo a Němci museli sestupovat po schodech). Jejich boj skončil až nedostatkem jejich munice. Stejně jako jejich kamarádi parašutisté v horní části kostela se odmítli vzdát a také si hrdinně zvolili smrt střelnou ranou z vlastní zbraně. Vzhledem k tomu, že totožnost většiny parašutistů nebyla německým úřadům známa, byl k identifikaci těl po akci přizván Karel Čurda, konfident gestapa.

Při této akci zahynuli tito příslušníci československého zahraničního odboje: Rtm. Josef Gabčík a rtm. Jan Kubiš, spolu s dalšími parašutisty nadpor. Adolfem Opálkou, podpor. Josefem Valčíkem, čet.asp. Josefem Bublíkem, čet. Janem Hrubým a rotným Jaroslavem Švarcem.

Zrada Karla Čurdy[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Karel Čurda.
Karel Čurda

Kromě parašutistických skupin jako Anthropoid, Silver A a Silver B byla na území protektorátu vysazena také skupina tří parašutistů s krycím názvem Out Distance. Jejími členy byli velitel skupiny Adolf Opálka, Ivan Kolařík a Karel Čurda. Kvůli mlze byl rozkaz k seskoku změněn a jako místo bylo určeno až místo poblíž Písku namísto zamýšleného Tábora, navigátor však udělal chybu (což nebývalo neobvyklé) a skupina seskočila 100 kilometrů východně od Písku, kde neměli žádné kontaktní adresy. Opálka byl lehce zraněn, Ivan Kolařík ztratil doklady a jeden kontejner (z původních dvou) se jim nepodařilo najít. Velitel skupiny v zájmu bezpečnosti nařídil, aby se skupina rozdělila. On zatím naváže kontakt s odbojem a dá jim o tom vědět. Navzdory výcviku a nejpřísnějšímu zákazu stýkat se s příbuznými, přeběhl Ivan Kolařík za rodinou na Slovensko.

Za Heydrichiády Ivan Kolařík spáchal sebevraždu jedem, kvůli bezpečnosti rodiny, poté co od ní bez dokladů odešel. Přesto rodina Kolaříkova byla zastřelena 30. května 1942 v Brně.

Karel Čurda uprchl za přítelkyní, se kterou měl před svým odchodem do zahraničí dítě. Později strávil několik týdnů u rodičů v době, kdy v Praze Kubiš s Gabčíkem provedli atentát. Noviny po atentátu neustále zveřejňovaly nová jména popravených osob. Byly vypáleny Lidice 10. června 1942. V novinách jednoho dne Čurda zjistí, že mezi odsouzenými k popravě je i jeho přítelkyně. Čurdova matka a jeho příbuzní se jej proto podle dosavadních svědectví snaží přimět k tomu, aby něco pro ni udělal. Čurda na úřadovnu gestapa v Kladně – (v době, kdy gestapo už bylo z dosavadních nevýznamných výsledků pátrání zoufalé) – dorazil s udáním. Gestapo začalo okamžitě s jeho výslechem, čímž byly potvrzeny výpovědi jiných zajatých parašutistů. Karel Čurda nevěděl, kde se teď ukrývají, ale měl jejich původní kontaktní adresy. Kontaktní adresy i jména lidí, kteří skupinám pomáhali. Tak se stalo, že např. rodina Moravcova (pozn. nejedná se o rodinu Františka Moravce), kde bylo neoficiální velitelství všech parašutistů, byla také prozrazena. Marie Moravcová spáchala sebevraždu jedem před zraky manžela a svého syna, před zatčením gestapem. Gestapo mučilo jejího manžela i syna Vlastimila Moravce, ale manžel i přesto nic neprozradil. Moravec ml. po dlouhém mučení, kdy mu mimo jiné ukázali mrtvolu jeho matky, nakonec prozradil, že parašutisté jsou schovaní v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje.

Dne 18. června 1942 končí po dlouhém sedmihodinovém boji s Němci život sedmi československých parašutistů. Karlu Čurdovi byla vyplacena odměna 0,5 milionu říšských marek, tj. 1/4 celkové nacisty vypsané odměny 2 milionů říšských marek (stejná suma čekala dalšího zrádce – parašutistu Viliama Gerika – zbytek se rozdělil mezi 7 občanů říše a 53 menších udavačů z Protektorátu).[16]

Karel Čurda i Viliam Gerik byli po skončení války popraveni československými úřady 29. dubna 1947 za zločiny vlastizrady.

Důsledky[editovat | editovat zdroj]

Leták vydaný K. H. Frankem nabízející odměnu vedoucí k dopadení atentátniků.

Samotný atentát prý Adolfa Hitlera nesmírně rozzuřil, neboť Heydrich patřil mezi jeho oblíbence. V důsledku atentátu Hitler vydal zákaz jízdy v otevřených automobilech pro všechny nacistické pohlaváry Velkoněmecké říše.[zdroj?]

27. května ve večerních hodinách byl Státním tajemníkem K. H. Frankem vyhlášen výjimečný stav nad celým územím protektorátu:

V důsledku atentátu na zastupujícího říšského protektora SS-obergruppenführera Heydricha se ustanovuje toto:

Článek I.
Na podkladě paragrafu nařízení říšského protektora v Čechách a na Moravě o vyhlášení civilního výjimečného stavu ze dne 27. září 1941 se s okamžitou účinností vyhlašuje civilní výjimečný stav nad celým protektorátem Čechy a Morava.
Článek II.
Na podkladě paragrafu 2 výše uvedeného nařízení nařizuji: Kdo osoby, které měly účast na spáchání atentátu, přechovává anebo jim poskytuje pomoc, anebo maje vědomost o jejich osobě nebo o jejich pobytu neučiní žádné oznámení, bude zastřelen se svou rodinou.
Článek III.
Tento výnos nabývá platnosti oznámením v rozhlase.
V Praze 27. května 1942

— Říšský protektor v Čechách a na Moravě v zastoupení: K. H. Frank

Dne 27. května vstoupil v platnost zákaz nočního vycházení. V prvních dnech po atentátu bylo Němci zatčeno mnoho nevinných lidí jako rukojmí. [zdroj?] Na výsadkáře byla vypsána odměna milión říšských marek.[17]

Památník dětí zavražděných při vyhlazení Lidic v odvetu za atentát

Tento čin měl pro český národ dalekosáhlé následky, jelikož nacistický teror ještě zesílil. Již 28. května zahájili nacisté popravy pro schvalování atentátu na Heydricha a 29. září bylo zaznamenáno, že stanný soud odsoudil za tyto údajné zločiny 252 lidí.[15] Jedním z nejznámějších míst poprav se stala kobyliská střelnice. Odhaduje se, že v reakci na atentát, při tzv. (druhé) heydrichiádě, nacisté zabili 2 tisíce lidí.[18] Mimo jiné vypálili obce Lidice (10. června 1942) a Ležáky (24. června 1942). Zároveň úspěšný atentát vzbudil ve světě pozitivní ohlas a na jeho základě byla Brity odvolána Mnichovská dohoda, 5. srpna 1942 ji prohlásila za neplatnou od samého počátku a přislíbena poválečná obnova Československa v jeho „předmnichovských“ hranicích, což bylo jedním z hlavních politických cílů atentátu.

Památník[editovat | editovat zdroj]

Pomník v předdvoří kostela se jmény obětí represí po atentátu
Pamětní deska na kostele, kde se parašutisté skrývali, v Resslově ulici v Praze
Gabčíkův a Kubišův památník v Nehvizdech

Historická podoba samotného místa atentátu se do dnešních dob nedochovala, v důsledku výstavby pražského komunikačního systému došlo k velmi radikální přestavbě celé křižovatky. Původní tramvajová trať z Holešovic do Troje přes Trojský most byla zrušena, samotný Trojský most byl také zcela přestavěn. Dnes v těchto místech probíhá dopravně velice rušná Severojižní magistrála (resp. její část, která se nazývá Prosecká radiála). V místě tehdejší Kobyliské křižovatky je dnes autobusová zastávka a pod ní se nachází podchod pod magistrálou pro chodce.

Samotnou událost po více jak 60 let nepřipomínala vůbec žádná pamětní deska či pomník. Na památku činu českých a slovenských parašutistů byly jejich příjmeními pojmenovány některé okolní ulice. Památník Operace Anthropoid byl odhalen až 67 let od události. Jeho autory jsou sochaři David Moješčík MojDa a Michal Šmeral. Architektonické řešení zpracovali architekti Miroslava Tůmová a Jiří Gulbis.[19]

Údajný Heydrichův vůz, otevřený kabriolet značky Mercedes, je vystaven v Armádním muzeu na Žižkově v Praze. Vozidlo bylo použito Jiřím Sequensem při natáčení filmu Atentát. Podle některých informací se ale nejedná o původní vozidlo, nýbrž o služební vozidlo jiného nacistického pohlavára – velitele Malé pevnosti Terezín Heinricha Jöckela.[zdroj?] Jiný automobil, který by snad mohl být původním Heydrichovým vozidlem, byl nalezen začátkem září 2009 v obci nedaleko Hradce Králové.[20]

Filmové adaptace[editovat | editovat zdroj]

První zpracování atentátu na Reinharda Heydricha se objevilo ve filmu Hangmen Also Die!, který natočil německý režisér Fritz Lang již v roce 1943. Tento propagandistický snímek však o celé události pojednává "způsobem zcela vyfabulovaným."[21] Dalšího zfilmování se námět dočkal roku 1964 ve filmu Jiřího Sequense Atentát. Třetího zfilmování se objevilo v roce 1975 v americkém snímku Operace Daybreak[22] režiséra Lewise Gilberta. Dále byl tento atentát znázorněn ve výpravném filmu Otakara Vávry Sokolovo a v dramatu Petra Nikolaeva Lidice. O atentátu se pak zmiňují, ačkoliv jej přímo nezobrazují, i některé další filmy: Vyšší princip režiséra Jiřího Krejčíka, Protektor režiséra Marka Najbrta či Operace Silver A režiséra Jiřího Stracha. Atentát byl rovněž filmově znázorněn v 10. dílu dokumentárního cyklu Hitlerovi bodyguardi (Hitler’s Bodyguard) nazvaném Hitlerovy nebezpečné cesty vlakem. Tento cyklus v roce 2008 připravila britská společnost Nugus/Martin Productions Ltd.

V roce 2016 vstoupil do kin film Anthropoid, natáčený v britsko-francouzsko-české koprodukci.[23]

V červnu 2017 pak byl uveden další zahraniční film s názvem Smrtihlav, který byl natočen podle oceňované knihy HHhH francouzského spisovatele Laurenta Bineta.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Heydricha měl původně zabít někdo jiný. Do přípravy nebezpečné mise zasáhlo zranění - Info.cz. Info.cz. . Dostupné online [cit. 2017-05-16]. (česky) 
  2. Poskytly jídlo, kola i útěchu. 8 hrdinných rodin, které pomáhaly parašutistům - Info.cz. Info.cz. . Dostupné online [cit. 2017-05-16]. (česky) 
  3. Nejmladší spolupracovníci operace Anthropoid. Čtyři statečné děti, které pomáhaly parašutistům - Info.cz. Info.cz. . Dostupné online [cit. 2017-05-16]. (česky) 
  4. KÖSSL, Jiří; KRÁTKÝ, František; MAREK, Jaroslav. Dějiny tělesné výchovy II.. Praha : Olympia, 1986. Kapitola Podíl na boji proti fašismu, s. 175.  
  5. Proč výsadkář Gabčík nevystřelil? Archiv konečně vydal důkaz [online]. . [1]. (anglicky) 
  6. IVANOV, Miroslav. Atentát na Reinharda Heydricha. Praha : Hart, 2003. ISBN 80-86529-36-3. Kapitola Autorská úvaha aneb O čem se ještě nehovořilo, s. 272.  
  7. IVANOV, Miroslav. Atentát na Reinharda Heydricha. Praha : Hart, 2003. ISBN 80-86529-36-3. Kapitola První monolog historika, s. 62.  
  8. Defalque, R. J.; Wright, A. J. (January 2009). "The Puzzling Death of Reinhard Heydrich". Bulletin of Anesthesia History (Pittsburgh PA: Anesthesia History Assoaciation and Wood-Library Museum of Anesthesiology) 27 (1): 1–7. Citováno 26. červen 2011.
  9. Rozhovor s Eduardem Stehlíkem
  10. http://aktualne.centrum.cz/domaci/spolecnost/clanek.phtml?id=782871
  11. a b c IVANOV, Miroslav. Atentát na Reinharda Heydricha. Praha : Hart, 2003. ISBN 80-86529-36-3. Kapitola Autorská úvaha aneb O čem se ještě nehovořilo, s. 264.  
  12. LUSTIG, Arnošt. Případ Marie Navarové. [s.l.] : Aleš Čeněk, 2010. 256 s. ISBN 978-80-7380-229-5. (česky)  
  13. IVANOV, Miroslav. Atentát na Reinharda Heydricha. Praha : Hart, 2003. ISBN 80-86529-36-3. Kapitola Svědectví druhého lékaře, s. 217–218.  
  14. IVANOV, Miroslav. Atentát na Reinharda Heydricha. Praha : Hart, 2003. ISBN 80-86529-36-3. Kapitola Svědectví třetího lékaře, s. 220–221.  
  15. a b IVANOV, Miroslav. Atentát na Reinharda Heydricha. Praha : Hart, 2003. ISBN 80-86529-36-3. Kapitola Pátý monolog historika, s. 339.  
  16. KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století
  17. IVANOV, Miroslav. Atentát na Reinharda Heydricha. Praha : Hart, 2003. ISBN 80-86529-36-3. Kapitola Čtvrtý monolog historika, s. 277.  
  18. NACISTICKÁ PERZEKUCE OBYVATEL ČESKÝCH ZEMÍ, s. 58
  19. Operace Anthropoid má svůj pomník, po 67 letech, Zprávy z domova, www.lidovky.cz
  20. Stodola skrývala auto, v němž seděl Heydrich při atentátu. Podívejte se [online]. MAFRA a.s., [cit. 2009-09-30]. Dostupné online.  
  21. BINET, Laurent. HHhH. Praha : Argo, 2010. ISBN 978-80-257-0354-0.  
  22. ŠNÝDL, Jindřich. Operace „Daybreak“ [online]. Praha: POMO Media Group, [cit. 2012-03-08]. Dostupné online.  
  23. http://www.imdb.com/title/tt4190530/?ref_=nv_sr_1

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ANDREJS, Jaroslav. Za Heydrichem stín. Naše vojsko, 1947
  • IVANOV, Miroslav. Nejen černé uniformy. Praha : Naše vojsko, 1964.  
  • IVANOV, Miroslav. Atentát na Reinharda Heydricha. Praha : Panorama, 1979.  
  • MACDONALD, Callum. Úder z Londýna. Praha : Panorama, 1979. ISBN 80-7257-205-9.   (mnoho pasáží neodpovídá pravdě, v poznámkám v českém vydání jsou tyto omyly uvedeny)
  • ČVANČARA, Jaroslav. Akce atentát. Praha : Magnet-Press, 1991. ISBN 80-85110-77-6.  
  • ŠOLC, Jiří. Nikdo nás nezastaví. Praha : Merkur, 1992. ISBN 80-7032-637-9.  
  • FIDLER, Jiří. Atentát, malý encyklopedický slovník. Brno : JOTA, 2002. ISBN 80-7217-177-1.  
  • HAASIS, Hellmut G. Smrt v Praze: atentát na Reinharda Heydricha. Praha : Vitalis, 2004. ISBN 80-7253-141-7.  
  • ŠUSTROVÁ, Radka. Ve jménu Říše a českého národa - Veřejné manifestace po atentátu na Reinharda Heydricha. Praha : Paměť a dějiny. Revue pro studium totalitních režimů 6, s. 48-59, 2012/02.  

Beletrie[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]