311. československá bombardovací peruť RAF

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
No 311 (Czechoslovak) Squadron RAF
311. československá peruť RAF
Znak 311. perutě

Znak 311. perutě
Země Spojené království Spojené království
Existence 29. července 1940 až 15. února 1946
Vznik RAF Honington
Typ bombardovací peruť
Funkce noční bombardování, námořní hlídkování
Motto „Na množství nehleďte“
Nadřazené jednotky RAF Bomber Command (do 1942)
RAF Coastal Command (od 1942)
Letouny
Bombardovací Vickers Wellington
Consolidated Liberator

311. československá bombardovací peruť RAF (№ 311 (Czechoslovak) Bomber Squadron) patřila k celkem čtyřem perutím československého letectva v rámci britského královského letectva Royal Air Force (jako jediná z nich ovšem byla bombardovací).

Peruť patřila k bombardovacímu velitelství (Bomber Command), později k pobřežnímu velitelství (Coastal Command). K činnosti perutě patřily (zejména noční) nálety na německá, nizozemská, belgická a francouzská města a hlídkové lety proti německému loďstvu, zejména proti ponorkám, nad Atlantikem, Biskajským zálivem a Severním mořem.

Wellingtony 311. perutě měly kód KX a Liberatory kód PP. Na přelomu let 1942–1943 byla tato peruť vyhodnocena jako vůbec nejlepší jednotka Coastal Command.[1] 311. peruť zničila pět německých ponorek a potopila také lamač blokády, plující z Japonska s nákladem kaučuku.

Činnost perutě[editovat | editovat zdroj]

311. bombardovací peruť byla založena 29. července 1940 na letecké základně Honington a byla jednou z perutí, které během druhé světové války bojovaly na straně Spojenců, v tomto případě jako československá složka v rámci britského vojenského letectva Royal Air Force.

Bomber command[editovat | editovat zdroj]

Wellington a pravděpodobně posádka Miroslava Červinky. Zprava 2.pilot Jan Stiees z Prahy, 1.navigátor ppor. Alois Holna ze Žiliny u Nového Jičína, 2.navigátor Zdeněk Janda z Nového Jičína, pilot Miroslav Červinka z Borče.

Prvních šest posádek dokončilo výcvik 7. září 1940. První bojovou akcí perutě byl nálet tří letounů na seřaďovací nádraží v Bruselu v noci z 10. na 11. září 1940. Od 16. září 1940 probíhaly bojové lety z letiště East Wretham a na základně Honington probíhal už jen výcvik osádek. První bojovou ztrátou peruti byl Wellington L7788 (KX-E) Karla Trojáčka, který se v noci z 23. září na 24. září nevrátil z náletu na Berlín. Letoun po zásahu flakem nouzově přistál v Holandsku. V polovině října 1940 utrpěla jednotka při náletech vážné ztráty (například čtyři Wellingtony ztracené při náletu na Kiel a Brémy v noci z 16. na 17. října) a musela být do 8. prosince 1940 vyňata z bojových operací, aby mohla doplnit stav.

Peruť pak nadále operovala nad okupovanou Evropou, přičemž opakovaně napadala i přístav Brest, kde kotvila těžká plavidla Kriegsmarine. Například v noci z 1. na 2. července 1941 se jednomu jejímu stroji podařilo zasáhnout záď těžkého křižníku Prinz Eugen, přičemž bylo zabito 60 námořníků a loď byla dočasně neschopna plavby. Poslední bombardovací nálet peruť provedla 26. dubna 1942 a poté byla převedena ke Coastal Command.

V rámci bombardovacího velitelství provedla 1029 bojových letů, napadla 77 cílů, přičemž 19 strojů bylo sestřeleno, 20 bylo pro těžké poškození odepsáno a 33 bylo poškozeno lehce. Z 318 nasazených mužů celkem 94 padlo, 34 bylo zajato a přibližně 30 zraněno.

Coastal command[editovat | editovat zdroj]

U pobřežního velitelství měla peruť především provádět hlídkové lety, ničit ponorky a doprovázet spojenecké konvoje. První hlídkový let v rámci Coastal command proběhl 22. května 1942. Novým sídlem perutě byla základna Talbenny v jižním Walesu, přičemž jednotka operovala nad Biskajským zálivem a Atlantikem. Kromě nepřátelských ponorek se zde čeští letci utkávali i s německými letouny Junkers Ju 88.

Prvním úspěchem bylo poškození ponorky U 106 typu IXB dne 27. července 1942, kterého dosáhl Wellington S/Ldr. Josefa Stránského. První potopenou ponorkou byla U 578 typu VIIC, potopená posádkou F/O Josefa Nývlta. V květnu 1943 byla peruť vyňata z bojových operací a místo Wellingtonů začala létat s letouny Consolidated Liberator a do boje se vrátila až koncem srpna. Dne 10. listopadu 1943 se Liberator BZ774 (D) velitele F/Sgt. Otakara Žanty podílel na potopení ponorky U 966 typu VIIC. Dne 27. prosince 1943 se posádce P/O Oldřicha Doležala (Liberator BZ796, H) podařilo potopit lamač blokády Alsterufer o 2729 BRT, který z Japonska dopravoval cenný náklad pro Německo velice nedostatkového kaučuku. Dne 24. června 1944 Liberator FL961 (O) F/O Jana Velly, s pomocí torpédoborců HMS Eskimo a HMCS Haida, potopil ponorku U 971 typu VIIC.

Počátkem srpna 1944 se peruť přesunula na sever na základnu Tain v severním Skotsku a začala operovat nad Severním mořem. Dne 29. 10. 1944 se dva Liberatory FL949 F/O Josefa Pavelky a BZ723 S/Ldr. Aloise Šedivého, DFM podílely na potopení ponorky U 1060 typu VIIF.[2] Poslední potopenou ponorkou byla U 3523 typu XXI, kterou v Baltském moři zničila posádka W/O Jindřicha Beneše (KG861, PP-L).

U Coastal command provedla 311. peruť celkem 2084 bojových letů, při kterých napadla 33 ponorek, z nichž pět potopila a jednu poškodila. Celkem 16 strojů (6 Wellingtonů a 10 Liberatorů) bylo v boji ztraceno a dalších 27 (16 Wellingtonů a 11 Liberatorů) bylo těžce poškozeno. V boji padlo 104 letců a 29 bylo vážně raněno. Posádky si připsaly 4 jisté sestřely, 3 pravděpodobné a 14 poškozených nepřátelských letounů.

Operační činnost perutě byla ukončena 4. června 1945, poté působí při letecké přepravě mezi Británií a Československem (v té době působí v rámci Transport Command). Peruť byla oficiálně rozpuštěna k 15. únoru 1946.

Přehledy[editovat | editovat zdroj]

Velitelé
  • W/Cdr Karel Mareš (červenec 1940 až 19. 3. 1941)
  • W/Cdr Josef Schejbal (19. březen 1941 až 3. červenec 1941)
  • W/Cdr Josef Ocelka, DFC (3. červenec 1941 až 20. duben 1942)
  • W/Cdr Josef Šnajdr, DFC (20. duben 1942 až 1. únor 1943)
  • W/Cdr J. Breitcetl, DFC (1. únor 1943 až 21. srpen 1943)
  • W/Cdr Vladimír Nedvěd, MBE, DFC (21. srpen 1943 až 3. únor 1944)
  • W/Cdr Josef Šejbl, DFC (3. únor 1944 až 1. září 1944)
  • W/Cdr Jan Kostohryz, DSO (1. září 1944 až do konce války)

(zpočátku byly velitelské role dublovány)

  • W/Cdr. J. F. Criffiths, DFC (27. červenec 1940 až 15. listopad 1940)
  • W/Cdr W. S. Simonds (15. listopad 1940 až 24. únor 1941)
B-24 Liberator
Používané stroje[3]
Ztráty létajícího personálu[4]
  • padlých: 250
  • zajatých 35
Základny[3]
  • Honington, Suffolk (29.07.1940-16.09.1940)
  • East Wretham, Suffolk (16.09.1940-28.04.1942)
  • Aldergrove, Antrim (28.04.1942-10.06.1942)
  • Talbenny, Pembrokeshire (10.06.1942-26.05.1943)
  • Beaulieu, Hampshire (26.05.1943-23.02.1944)
  • Predannack, Cornwall (23.02.1944-09.08.1944)
  • Tain, Highland (09.08.1944-04.06.1945)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Poznámky a reference[editovat | editovat zdroj]

  1. RAJLICH, Jiří. Na nebi hrdého Albionu. Část 1. Praha : Ares, Naše vojsko, 2003. ISBN 80-206-0668-8, 80-86158-36-5. S. 88. (česky) 
  2. OSOLSOBĚ, Jiří. Zbylo nás devět. 2. vyd. Praha : Naše vojsko, 1990. Autor letěl jako druhý pilot v posádce Josefa Pavelky. ISBN 80-206-0207-0. Kapitola VII, s. 200-206.  
  3. a b Podle údajů na stránce http://cz-raf.hyperlink.cz/index.html.
  4. Čísla o ztrátách jsou v různých pramenech uváděna rozdílně; zde podle http://cz-raf.hyperlink.cz/index.html

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • RAJLICH, Jiří; SEHNAL, Jiří. 311th (Czechoslovak) Bomber Squadron RAF. HPM. 1993, roč. III, čís. 8, s. 17–20. ISSN 1210-1427.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]