Pražské povstání

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Pražské povstání
konflikt: Český odboj během Druhé světové války
Maršál Koněv v Praze, foto: Karel Hájek
Maršál Koněv v Praze, foto: Karel Hájek
trvání: 5. - 9. května 1945
místo: Praha, dnes Česká republika
výsledek: české vítězství
strany
Československo český odboj

Rusko povstalci ROA („vlasovci“)
Sovětský svaz Sovětský svaz

Německá říše Velkoněmecká říše
velitelé
Československo Karel Kutlvašr
Československo František Slunečko
Rusko Sergej Buňačenko
Rusko Andrej Vlasov
Sovětský svaz Ivan Koněv
Německá říše Karl Hermann Frank
Německá říše Rudolf Toussaint
Německá říše Carl von Pückler-Burghauss

síla
Československo čeští povstalci
30 000 bojovníků
100 000 pomáhalo
při stavbě barikád,
zásobování, ošetřování
raněných a jinak
Rusko 18 000 „vlasovců“
Sovětský svaz 1 770 700 Sovětů
Německá říše 900 000 mužů[1]
ztráty
Československo 2 898 povstalců
české národnosti[2]
Flag of Russia.svg 300 „vlasovců“
Sovětský svaz 692 Sovětů v nejbližším okolí Prahy (z toho 30 v Praze)
Československo 4 000 civilistů[zdroj?]
odhadem 1 000 mužů

Pražské povstání vypuklo 5. května 1945 v hlavním městě Praze. Česká národní rada vydala prohlášení o konci Protektorátu a o převzetí vládní a výkonné moci. Nejdříve probíhaly demonstrace, které brzy přešly do ozbrojeného odporu. Šlo o největší z bitev Českého květnového povstání.

Ustupující téměř milionová německá skupina armád Střed pod velením polního maršála Ferdinand Schörnera, obklíčená Sovětskou armádou, se chtěla dostat ze svého postavení na Královéhradecku do amerického zajetí.[3] Nejkratší cestu Prahou a okolím ovšem ovládli povstalci. Němci proti špatně vyzbrojenému pražskému povstání nasadili veškerou dostupnou techniku, sami povstalci by se tak neubránili a pražský rozhlas opakovaně žádal o pomoc. Na výzvu zareagovaly jednotky ROA generála Vlasova, které zasáhly proti Němcům v jihozápadních částech Prahy. Česká národní rada však odmítla uznat ROA za svého spojence, což vedlo k jejímu odchodu z města.[4] Nejtěžší boje probíhaly 7. května. Sovětské jednotky se však blížily k Praze a Němci v Praze další den kapitulovali. Většina německých jednotek tak zahájila ústup. Když sovětské jednotky vstoupily do Prahy ráno 9. května, očišťovaly již město jen od zbytků zfanatizovaných německých vojsk.

Situace před povstáním[editovat | editovat zdroj]

Pražská ofenzíva v květnu 1945, při které Rudá armáda ztratila na 50 000 mužů a osvobodila velkou část Čech

Na konci března 1945 byla zahájena Bratislavsko-brněnská operace a 26. dubna bylo osvobozeno Brno. 2. května byl Rudou armádou dobyt Berlín. Německá armáda měla na počátku května 1945 na území Protektorátu Čechy a Morava asi 900 000 mužů.[5] Velitel německé skupiny armád Střed polní maršál Ferdinand Schörner měl v plánu klást odpor Rudé armádě nejméně do 20. května 1945. Pražská ofenzíva pod velením maršála Koněva, maršála Rodiona Malinovského a generála Andreje Jeremenka, do které nastoupila sovětská vojska v síle přes dva miliony vojáků, včetně 2. polské armády a 1. a 4. rumunské armády, byla zahájena 6. května 1945.[6] Do 11. května byla osvobozena velká část Čech a Němci utrpěli ztráty 40 000 mrtvých a 860 000 zajatých.[7]

Celonárodní povstáníprotektorátu bylo připravováno východní i západní složkou českého protiněmeckého odboje již od počátku roku 1945. Jeho cílem mělo být zejména:

  • vytvoření podmínek pro rychlé osvobození Čech a Moravy od německé nadvlády
  • minimalizace dalších válečných škod
  • zamezení zničení či vyloupení průmyslového potenciálu Československa Němci (plán ARLZ).

5. květen vypuknutí povstání[editovat | editovat zdroj]

Povstání začalo ráno v šest hodin po iniciaci československého rozhlasu provokativním hlášením hlasatele Mančala: "Je právě sechs hodin". Celá provokace rozhlasu narůstala smíšeným česko-německým jazykem a v 8:00 hodin nebylo německé hlasatelce dovoleno přečíst zprávy. Poté se mluvilo pouze česky a hrály se zakázané národní písně a hudební skladby.

Na území Čech a Moravy se nacházelo asi 900 000 vojáků Schörnerovy armády Střed a armádní skupiny Jih-Ostmark ustupující z Rakouska. Vrchní velitel vojsk Schörner nařídil udržet se v tomto prostoru co nejdéle. K. H. Frank vedl s protektorátní vládou rozhovory o nenásilném předání moci, přičemž se projevovaly i snahy prezidenta Háchy o vytvoření Českomoravské republiky a převzetí moci Richardem Bienertem. Souběžně s tím tu byly i totožné snahy ilegálních odbojových skupin i České národní rady (ČNR), podle nichž měly na území Protektorátu vznikat revoluční Národní výbory. V Praze byl přípravou na převzetí moci pověřen Dr. František Krása.

Protektorátní vláda Bienerta[editovat | editovat zdroj]

Podnětem pro nepokoje v Praze se stalo oznámení vydané 4. května protektorátní vládou o zrušení nařízení týkající se dvojjazyčného úřadování, dvojjazyčných nápisů a zákazu vyvěšování československých vlajek. Byl vydán pokyn, aby se na úředních budovách vyvěsily vlajky a úřadovalo se jen v českém jazyce. Již téhož dne se na mnohých místech v Praze začaly odstraňovat nenáviděné německé nápisy, avšak 5. května vlna nadšení opanovala celou Prahu. Odstraňovaly se německé cedule, vyvěšovaly se české vlajky, ve městě vládlo nadšení. Český kolaborant Emanuel Moravec spáchal toho dne sebevraždu. Před polednem okolo 11 hodiny navštívil předseda vlády Richard Bienert v Černínském paláci ministra K. H. Franka a požádal jej o předání vlády. Snaha premiéra  Bienerta o vyhlášení Českomoravské republiky však ztroskotala, protože se před projednáváním textu ozvala z města střelba. Policejní jednotka rozehnala střelbou dav v ulici Na Příkopě. Frank požádal Bienerta, aby rozhlasem vyzval všechny Pražany ke klidu a pořádku, která je k převzetí moci nezbytná. Richard Bienert se později pokusil zprávu o převzetí moci vyhlásit v pražském rozhlase, avšak byl zatčen pražským Národním výborem, který ho předal ČNR.

Domácí odboj[editovat | editovat zdroj]

Domácí odboj se na povstání připravoval několik měsíců a vojenská a ozbrojená složka generála Karla Kutlvašra a gen. Františka Slunečka počítala se zahájením až 7. května. Povstalecké velitelství Alex – Františka Slunečka pověřila gen. Kutlvašra velením vojenských operací tzv. Vojenské velitelství Velké Prahy Bartoš. Dopoledne se potkali na ministerstvu financí na Malé straně s pplk. Františkem Bürgerem-Bartošem. Zde obdrželi v 10:30 kopii zprávy vedoucího představitele třetí říše admirála Dönitze, ve které si přečetli výzvu, aby Wehrmacht předal Prahu českým uniformovaným složkám a opustil město. To všechny povzbudilo a tak vydal Bartoš oznámení všem posádkám, že povstání není aktuální. V 11:20 byla však vyhlášena gen. Slunečkem všem posádkám pohotovost a všichni důstojníci se museli dostavit na svá místa. Veliteli české policie plk. Janu Voženílkovi byl předán pokyn, který byl dále doručen kpt. Bohumilovi Valtrovi : „Vyhlašuji pohotovost pro akci v rozhlase.“

Pražský rozhlas[editovat | editovat zdroj]

Před polednem hlásil městský pouliční rozhlas: „Českoslovenští občané: Hitlerovo Německo je rozdrceno. Třetí říše přestala existovat! Pryč s válkou! Všichni ihned zastavte práci! Nikdo nesuďte, nikdo nesmíte trestat, ať Čecha nebo Němce, na to jsou lidové soudy. Varujeme všechny Němce před jakýmkoliv zakročením. Česká policie, české četnictvo, vládní vojsko a jiné útvary uposlechnou bezpodmínečně pokynů Národních výborů. Kdo tak neučiní, je zbabělec a zrádce! Stojíme neochvějně za československou vládou!“ [8]

Český rozhlas 5. května

Československý rozhlas[editovat | editovat zdroj]

Již před polednem se v Praze stále více střílelo na více místech. V poledne primátor Alois Říha odevzdal vedení magistrátu do rukou zástupců Národního výboru Praha. ČNR zformulovala odpoledne vlastní prohlášení o konci protektorátu:

„Lide český! ČNR jako představitelka revolučního hnutí českého lidu a jako zmocněnec vlády v Košicích, ujímá se dnešním dnem moci vládní a výkonné na území Čech, Moravy a Slezska. Pod údery hrdinných spojeneckých armád a pod údery aktivního odporu českého lidu zanikl tzv. „Protektorát Čechy a Morava“, který nám byl Němci vnucen a tím zanikla veškerá správní moc vykonávaná protektorátní vládou a německými úřady."[Poz 1][8]

Německá okupační správa ignorovala ČNR a němečtí vojáci začali střílet do lidí, kteří vyvěšovali československé vlajky, přetírali německé nápisy či je shazovali ze zdí na zem.[8] Prostřednictvím telefonních stanic a ústředen, byl v poledne vydán Voženílkem rozkaz všem posádkám policie a četnictva. Svolal všechny muže do zbraně, které měly zajistit německé strážní posádky a převzít velení. Krátce nato bylo posádkám oznámeno, že vojenské povstání proti Němcům začalo.

Boj o Československý rozhlas[editovat | editovat zdroj]

Generál Karel Kutlvašr vrchní velitel povstání

Příslušníci SS posílení o oddíl cyklistů hledali budovu českého rozhlasu, ale protože názvy ulic a navigační cedule byly strženy, nemohli zpočátku budovu najít a bylo na ně po cestě stříleno. Když místo nakonec nalezli, nemohli v budově zjistit, kde se nachází vysílací studio. Tak se rozpoutal otevřený vojenský konflikt o budovu českého rozhlasu na jejich chodbách.

Na pomoc českému rozhlasu vyjel autokar 16 policistů velitele Suchánka. Když se dostavili k budově, nevěděli, že původní stráž byla posílena oddílem SS o další počet ozbrojených mužů. Před budovou viděli drátěné zátarasy, sudy s pískem a kulomety. Zaútočili na stráže, odzbrojili některé esesáky uvnitř budovy a dostali se až k reportérovi Mančalovi do vysílacího studia.

Krátce po poledních zprávách ve 12:33 československý rozhlas provedl první výzvu české policii a vládnímu vojsku. Vysílání pražského rozhlasu, které provolávalo převzetí moci do rukou českých úřadů, se změnilo ve výzvu k boji proti okupantům. „Voláme českou policii do rozhlasu! Střílí se zde!" Za minutu se ozvala další výzva: "Voláme českou policii, české četnictvo, vládní vojsko, každého dobrého Čecha na pomoc českému rozhlasu! Esesáci nás chtějí vyvraždit! Přijeďte ihned!" Výzvy na pomoc se odpoledne několikrát opakovaly. 12:45. Pomozte československému rozhlasu ve Schwerinově třídě, kde čeští lidé bojují o jeho záchranu! Vchod z Balbínovy ulice je úplně volný! Voláme českou policii, četnictvo a ozbrojené jednotky na pomoc československému rozhlasu!“ [9] Za chvíli se ozvala další výzva: "Každá minuta je drahá!" Reakce obyvatelstva byla spontánní, ozbrojení i neozbrojení lidé spěchali na pomoc a povstání doslova explodovalo. Kolem československého rozhlasu se mezitím rozhořely pouliční boje. Boj o budovu českého rozhlasu probíhal celé odpoledne a podílel se na ni štkpt. Valtr, který společně se zaměstnanci dopravního podniku Praha, hasiči a dobrovolníky zahájili s protějších domů palbu z pistolí a pušek a podařilo se jim zničit německý autokar, který přijel na pomoc.

Velitelství Alex pro okolí Prahy a venkov

V půl šesté podvečer vysílal pražský rozhlas výzvu pro příslušníky německých ozbrojených sil v německém jazyce, aby složili zbraně a dále neprolévali krev. Okolo 18. hodiny Němci u rozhlasu uposlechli a složili zbraně a budova Československého rozhlasu byla opět svobodná. V ostatních částech Prahy příslušníci Waffen-SS útočili na povstalecká centra, kterými byly zejména Staroměstská radnice, Novoměstská radnice, Nová úřední budova[9] a opět ulice u Československého rozhlasu.

Žádost o vojenskou pomoc[editovat | editovat zdroj]

Hlášení pražského rozhlasu se opakovalo také v jazyce francouzském, anglickém, ruském, ve nichž Praha žádala o pomoc spojenecká vojska, a tak se zpráva o ozbrojeném povstání v Praze dostala také do Evropy. V Londýně byla zpráva tlumočena exilovému představiteli Benešovy vlády Hubertu Ripkovi, který rádiem pozdravil Pražany a potvrdil převzetí nové vlády ČNR se souhlasem prezidenta Beneše. Ripka požádal britské úřady, aby uvolnili naše letce a vojáky pro podporu. Zároveň požádal americké orgány, aby poskytly shoz zbraní a munice z letecké základny v italském Bari. Edvard Beneš v této souvislosti uvedl : Nadlidsky jsem se snažil, abych měl všechno pevně v rukou. Chtěl jsem zbraně z Bari, kde byly nachystány, ale nesměly být dodány."[10]

gen.František Slunečko (Alex)

Půl hodiny po půlnoci byla zaslána šifrovaná depeše do Moskvy gen. Heliodoru Píkovi, který ji předal náčelníkovi štábu Rudé armády gen. Alexeji Antonovovi. Když se o vzniku povstání dozvěděl Klement Gottwald, byl zprávou zdrcen. "Naši nejlepší lidé přijdou na konci války zbytečně o život. Kromě toho hrozí, že se Američané a Britové dostanou do Prahy dříve než Malinovský a Koněv." Václav Kopecký uvedl, že to umožní Benešovi klást komunistům podmínky. Prostřednictvím Zdeňka Fierlingera bylo přes Valeriana Zorina naléháno na Stalina. Zorin potvrdil, že Stalinovi předal návrh vrchního spojeneckého velitele gen. Dwighta Eisenhowera na osvobození Prahy. Tuto nabídku však Stalin s vládou SSSR vůbec neprojednal. Stalin nařídil, aby vojenská pomoc Praze byla poskytnuta neprodleně, tedy o den dříve, než bylo v plánu. Časově měla operace osvobození ČSR trvat šest dnů od 7.- 12. května.

6. květen - barikády a příjezd ROA[editovat | editovat zdroj]

Stíhač tanků Jadgpanzer 38 (t) ve VTM Lešany, Středočeský kraj

Povstalci si byli vědomi toho, že proti případnému německému útoku zvenčí nemají moc šancí, takže v noci z 5. na 6. května vyrostlo v Praze asi 1600 barikád. Jejich obránci měli k dispozici většinou pouze pušky, lehké kulomety, granáty a pancéřové pěsti. První nápory německé armády na sebe nenechaly dlouho čekat, německé stíhače tanků StuG a tanky se začaly probíjet do města. Povstalci bojovali i ve vnitřním městě s německou posádkou, přičemž nacisté se stále snažili zmocnit důležitých objektů. Do povstání se aktivně zapojili i příslušníci protektorátního vojska, kteří též přivezli povstalcům velký počet zbraní a munice.

V noci na 6. května se zúčastnili bojů proti Němcům také 1. divize Ruské osvobozenecké armády gen. Sergeje Buňačenka. Nejdříve ovládli téměř celou západní Prahu a blokovali Němcům také přístup z jihu. Tento den začala Prahu bombardovat i jednotlivá německá letadla. Kobercové bombardování se však neuskutečnilo díky tomu, že většina německých strojů byla zaměstnána bojem s Rudou armádou. Boje na barikádách zastavovaly postup Němců, kteří začali na mnoha místech používat zákeřný způsob jejich dobytí, když před svými tanky hnali proti barikádám jako živé štíty české muže, ženy a děti, kteří se bojů neúčastnili.

Vrchní velitel spojeneckých vojsk Dwight D. Eisenhower navzdory Pattonovým protestům (a žádostem britského premiéra Winstona Churchilla) odmítl z politicko-vojenských důvodů dát povolení k akci a přenechal zásah zvaný Pražská ofenzíva na vzdálenější Rudé armádě.[11] Toto rozhodnutí bylo v souladu s předběžně stanovenou demarkační linií, která nyní hrála v neprospěch českých povstalců. Navíc podle Eisenhowera a Omara Bradleyho nebylo účelné, aby v posledních dnech války američtí vojáci umírali v bojích na českém území, které bylo již za demarkační linií.[11] Na přímý rozkaz Stalina se Rudá armáda vydala tohoto dne osvobodit Prahu po pádu Berlína, ale musela čelit tvrdému odporu německých jednotek u Drážďan a v okolí Krušných hor, což zdrželo její postup.[12] Spojenci měli zákaz poskytnout povstalcům jakoukoliv vojenskou, technickou ani leteckou podporu, ačkoliv měli v té době nad Německem jasnou leteckou převahu.[13]

Německý teror[editovat | editovat zdroj]

Pamětní deska v Koněvově ulici se jmény několika Čechů zavražděných 7. května

Němci též začali páchat teror a ukrutnosti ve čtvrtích, které obsadili od samého počátku. Povstalcům se na mnoha místech Prahy podařilo odzbrojit či alespoň dočasně izolovat některé německé jednotky. Na Žižkově se silným bodem odporu stala kasárna V. Sturmbann der SA – Standarte Feldherrnhalle pod velením Adolfa Franze Zimmermanna, umístěná v objektu školy Na Pražačce. Mladí nacisté SA v hnědých uniformách s hákovými kříži na rukávech a v maskovacích pláštích začali terorizovat okolí ihned po začátku povstání. Zavlekli do kasáren na osm desítek rukojmí, z nichž některé – chycené se zbraněmi v rukou, ale i bez nich – na dvoře mučili a posléze zastřelili. Podle Drahomíry Matouškové odváželo ve večerních hodinách prvního dne povstání nákladní auto asi 17 mrtvých. Na několika místech v Praze došlo k masakrům bezbranných civilistů – českých žen, dětí a starců. Masakry civilních obyvatel ve dnech 6.–7. května probíhaly zejména v oblasti Pankráce, Krče a Michle, kde bylo zavražděno 173 lidí.[14]

7. květen[editovat | editovat zdroj]

Velitel SS C. F. von Pückler odeslal zprávu velitelství armády: "Dal jsem generálu Toussaintovi tyto návrhy: Žádám nejbrutálnějšími prostředky okamžitý hluboký nálet se zápalnými pumami na ulici Příkopy a Václavské náměstí. Tam je středisko povstání."

Polní maršál Ferdinand Schörner velel poslední bojeschopné armádě Wehrmachtu v Evropě

Během 7. května obsadila ROA Buňačenka letiště v Ruzyni a vytlačila tak Luftwaffe do Žatce. Tento den 1. pluk překročil Vltavu a bojoval v centru Prahy, k němu se přidal ze severu také 4. pluk. Zoufalí vojáci ROA zahájili další bojové akce a posádka kasáren v Motole kapitulovala. Vlasovci postupovali přes Karlov na Vinohrady. V poledne byl osvobozen Pankrác, Bílá hora a obora zámku Hvězda.[15]

Zásadním způsobem zvrátit vojenskou situaci na pravém břehu Vltavy se úplně nepodařilo, ale dělostřelectvo odklonilo postup německých tanků od západu do města.[16] Jejich pomoc povstalcům byla však nejen velkou morální podporou, ale především technickou. Disponovala na rozdíl od Pražanů, kteří měli jen několik Hetzerů většinou bez kanónu, dělostřelectvem ráže 76 mm, 12 Hetzery a také asi 10 tanky T 34/76. Do bojů se aktivně zapojilo okolo 12000–14000[Poz 2] dobře vycvičených a zkušených vojáků, i když s omezeným množstvím automatických zbraní, munice a celkovým zabezpečením.[17] Velitel povstalců gen.Karel Kutlvašr uvedl: „Zásah Vlasovových jednotek měl snad více účinek morální, a to jak na obránce, jejichž sebedůvěra v boji proti Němcům byla posílena, tak na útočící Němce, u nichž zprávy o počtu jednotek, které měl generál Vlasov k dispozici, způsobily značný zmatek.“ Úspěchy ROA zabránily německé armádě utlumit povstání během 6. a 7. května. Byla to jediná mobilní obrněná a dělostřelecká síla povstalců, která ovládala některé důležité úseky a přístupové cesty, přestože délka fronty 15 km, na níž působila, se vzhledem k velikosti Prahy může jevit jako malá.

Jednání s Vlasovci[editovat | editovat zdroj]

ČNR vedla s Vlasovci neúspěšná jednání, kdy se ozval komunista Václav David, který radě řekl jasně, že spolupráce s Vlasovci může znamenat pohněvání si Stalina, tedy daleko vhodnějšího spojence. Generál Kutlvašr, velitel ozbrojených sil centra Prahy protestoval. Jako voják věděl, že Vlasovci jsou jediná pořádná armáda,kterou má proti Němcům k dispozici. Buňačenko zklamán svoji vlastní iniciativou a postojem i Beneše prohlásil : "Škoda každé další kapky krve, která by byla prolita mými vojáky za Prahu." [Poz 3] Vše vyvrcholilo rozhodnutím generála Buňačenka opustit Prahu a přesunout se za demarkační linii rozkazem z 23:00. K dispozici zůstala dělostřelecký oddíl s 800 vojáky nejen na západě Prahy pro ochranu povstalců před průnikem obrněných vojsk.

Množily se ovšem i příklady naprosté nacistické zvůle, kdy byli popravováni lidé, kteří se připletli do cesty ustupujícím Němcům. Jedním z těchto případů je poprava sedmi mužů v obci Živohošť na Příbramsku dne 7. května. Jednotka SS vedená SS Oberstandartenjunkerem Güntherem Ballnowem tyto muže zadržela se dvěma loveckými puškami a na místě je popravila. Jejich těla příslušníci SS vhodili do blízké Vltavy.

V noci ze 7. na 8. května se povstalci dále připravovali na další německé útoky, kteří již věděli, že v Remeši podepsal generál Alfred Jodl bezpodmínečnou kapitulaci,[18] která měla nabýt účinnosti 8. května ve 23:01 SEČ.[19] Maršál Ferdinand Schörner již věděl, že v boji nemá smysl pokračovat a snažil se zachránit, co se dalo. Jediným možným řešením bylo, aby se co nejvíce vojáků dostalo do amerického zajetí a k tomuto potřeboval volný průchod Prahou.

Američané v Praze[editovat | editovat zdroj]

V pozdních nočních hodinách do Prahy dorazila kolona amerických vozidel tzv. Velichovské mise. Tvořilo ji 5 obrněných vozů M8 Greyhound, tři džípy, dvě štábní limuzíny, rozhlasový a sanitní vůz. Velitelé mise také krátce jednali se zástupci povstalců. Už v brzkých ranních hodinách 8. 5. pak kolona dále pokračovala přes Poděbrady, Hradec Králové a Jaroměř do lázní Velichovky, aby doručila Schörnerovi Jodlovu kapitulaci.[20]

8. květen[editovat | editovat zdroj]

Podplukovník SS-Totenkopf Otto Weindinger

V časných ranních hodinách 8. května začal mohutný německý útok na Prahu za použití tanků a pěchoty. Od rána hořela Staroměstská radnice, její novogotické křídlo muselo být po ukončení bojů strženo.[21] Vraždění a běsnění nacistů tento den neustává, naopak stupňuje. Na Hybernském nádraží je povražděno 53 lidí, v Dejvicích 20 lidí, ulice pod Hrabovou 20 lidí atd. Členové SS postupují s velkou brutalitou. Vraždí a ženou lidi před tanky jako živé štíty. Ve městě se rozhořely prudké boje, při nichž obránci využívali s úspěchem ukořistěné pancéřové pěsti, jimiž zničili mnoho tanků a obrněných vozidel. Do bojů zasahují ještě také Vlasovci, když si klestí cestu na západ Prahy. Situace je kritická pro obě soupeřící strany. Od dopoledních hodin probíhají jednání mezi ČNR a zástupci německé armády. Dochází k dohodě a v pozdních odpoledních hodinách byly zastaveny boje.

Český kolaborant a jeden ze zakladatelů České ligy proti bolševismu a Národní obce fašistické, Felix Achille de la Cámara, byl 8. května zlynčován k smrti rozzuřeným davem.[22]

Kapitulace wehrmachtu[editovat | editovat zdroj]

Velitel Wehrmachtu v Protektorátu generál Rudolf Toussaint podepsal v 16:00 kapitulaci s platností od 18:00 a jeho vojsku byl umožněn volný odchod z Prahy.[23] Německé jednotky odcházely z města po silnici na Beroun a Plzeň od 23:00 do rána 9:00 následujícího dne 9. května. Prahu též na základě této dohody opustily správní, soudní, policejní a jiné okupační úřady, organizace a instituce i někteří němečtí civilisté. Za tuto dohodu byl v roce 1949 odsouzen v inscenovaném procesu na doživotí velitel pražského povstání generál Karel Kutlvašr.a rovněž obviněn z velezrady byl předseda vojenské komise ČNR kpt.Jaromír Nechanský, který byl popraven.[24]

Tento den uzavřela příměří s povstalci jednotka SS Der Führer ObSt. Otto Weidingera, která ustupovala po trase Břevnov, Bělohorská do amerického zajetí. Dopouštěla se také zločinů hlavně v Kobylisích a Libni. Ostatní příslušníci jednotek Waffen SS se však této dohodě nepodřídili a pod velením SS-Gruppenführera Carla Friedricha von Pücklera, který byl velitelem jednotek Waffen-SS na území Protektorátu, pokračovali v boji až do 12. května.[25]

Politické okolnosti[editovat | editovat zdroj]

Setkání amerických a sovětských vojáků ve městě Torgau na Labi 25. dubna 1945

Již 1. dubna nabádá britský premiér Winston Churchill velitele Dwighta Eisenhowera : " Považuji za krajně důležité podat Rusku ruku co nejdál na východě. Vídeň je pro nás ztracena, Praha však ne. Váš postup podél údolí Labe včetně Prahy je reálný během tří týdnů".

3.americká armáda George Pattona postupovala podle předběžné dohody východním směrem k ČSR hranici, ale 2. dubna byl její směr změněn na jih do Rakouska.

Již 12. dubna dosáhne 1.americká armáda břehu Labe a jejich postup je zastaven na demarkační linii Wismar-Schwerin. Ve stejný den umírá prezident USA Roosevelt. Churchill opět intervenuje u Bradleyho, aby vojska nebyla stahována, aby je mohl využít k jednání se Stalinem. Patton se dohodl s Bradleym, že hranice a demarkační linie není pevně stanovena žádnými oficiálními dohodami z Jalty ani tajnými dodatky o nemožnosti vstoupit na území ČSR, Prahy ani Rakouska.[11] Z tohoto důvodu obdržel Patton rozkaz připravit plán přechodu ČSR hranic a zaujat operační prostory linie Linec - České Budějovice - Plzeň - Karlovy Vary. Dále mu velení sdělilo, aby byl připraven postupovat dál do Čech.[26]

Vstup spojenců na území ČSR[editovat | editovat zdroj]

Již 18. dubna pronikla průzkumná jednotka přes hranice ČSR mezi Chebem a Aší a 25.dubna osvobodila sudetský Cheb. V ten samý den dochází k setkání vojsk západní a východní fronty u Labe. Dne 28.dubna po dalších intervencích Churchilla přišlo rozhodnutí předsedy sboru náčelníků Georga Marshalla, aby kvůli politickým cílům nebyly riskovány životy Američanů. Eisenhower jej ujistil, že bude jednat striktně v tomto zájmu.

Zajímavý je telegram telegram W. Chruchilla H. Trumanovi z 30. dubna 1945.

Není pochyb, že osvobození Prahy americ­kými vojsky by vytvořilo změněnou po­válečnou situaci a silně by ovlivnilo i situaci v sousedních zemích. Pokud by ale naproti tomu Spojenci hráli jen nevýznamnou roli v osvobo­zování, půjde tato země cestou jako na­příklad Jugoslávie. Za nanejvýš důleži­té pokládám, aby se toto velmi pod­statné politické hledisko vysvětlilo Eisenhowerovi... Na druhý den 1.května přichází od Trumena odpověď :

Sovětský generální štáb připravuje ope­race do údolí Vltavy. Můj zámysl je, jak­mile to stávající vojenské akce umožní, po­stupovat a ničit zbývající německé vojensské síly. Bude-li proto žádoucím vstoupit do Československa a podmínky zde to do­volí, náš logický postup bude směřovat na Plzeň a Karlovy Vary...

Předseda vlády v Košicích Zdeněk Fierlinger tvrdil, že počátkem května obdržel od Eisenhowera nabídku pomoci osvobození Prahy, tlumočenou sovětským velvyslancem Zorinem, pokud o to československá vláda požádá. Protože Eisenhower odpověď zřejmě nedostal, musel ubezpečit Alexeje Antonova na dohodnuté nové demarkační linii. Edvard Beneš údajně řekl diplomatovi Bruce Lockhartovi. Zastavení Pattona a vojenská pomoc Praze bylo dalekosáhlým omylem, velkým a snad rozhodujícím neštěstím " jež stálo na počátku všech neštěstí dalších."[27] Podle jiných tvrzení Eisenhower ani Omar Bradley neměli v plánu demarkační linii překročit a nepřáli si, aby američtí vojáci umírali v bojích o území, které by museli následně vyklidit.[11]

Postup Pattonovy 3.armády[editovat | editovat zdroj]

Němečtí civilisté v obci Volary byli donuceni členy americké armády projít kolem mrtvých těl 30 židovských žen, které měly na svědomí jednotky SS

Až večer 4. května obdržel generál Patton svolení k postupu do západních Čech od Omara Bradleyho : "Mám pro tebe potěšující zprávu, právě mě volal Ike. Máš zelenou do Československa ! Kdy můžeš vyrazit ? Zítra ráno zvolal Patton radostně. Ještě předtím zajistil přechod Šumavy a večer odeslal svůj plán. Bradley mu naznačil, že by měl dělat průzkum až k Praze. Eisenhower totiž jednal opět s Antonovem, aby nová demarkační linie byla opět posunuta a tvořena Vltavou a Labem. Alexej Antonov to rezolutně zamítl a podotkl, že Sovětský svaz vyhověl jejich žádosti v Německu a zastavil postup na linii Wismar-Schwerin.[zdroj?]

Ráno 5. května zahájila spojenecká armáda postup přes Šumavu a Rozvadov na Plzeň, kterou ráno 6.května osvobodila. Z vrchního velitelství Bartoš v Praze došla k Pattonovi žádost o vojenskou pomoc a tak volal na velitelství Bradleymu: " Musím opravdu stát v Plzni? Pustíš mě do Prahy? Proboha Brade, ti vlastenci potřebují naši pomoc ! Musíme si pospíšit ! Omar: Já s tebou sympatizuji i s vlastenci, ale musím to vyřídit s Ikem." Na základě odpovědi sdělil Pattonovi rozhodnutí : "Nesmíš jít dál na západ ani průzkumem, Ike si nepřeje mezinárodní komplikace." Patton : "Proboha Brade, neměla by velká Amerika nechat tyto komplikace někomu jinému?"[28]

Generál Omar Bradley a vrchní velitel spojeneckých vojsk Dwight Eisenhower nechtěli postupovat přes dohodnutou demarkační linii z politických i vojenských důvodů, protože očekávali odpor tří dobře vyzbrojených německých divizí.[11][Poz 4] Pattonova 3.armáda se zastavila 6..května v Plzni na demarkační linii podle politické dohody. Pattonova žádost pomoci krvácející Praze vzdálenou 3 hodiny jízdy středním tankem byla zamítnuta, neboť vyšší zájmy USA potřebovaly především pomoc SSSR ve stále probíhající válce s Japonskem v Tichomoří.[29]

Dne 7.května postoupil Patton do Rokycan a odeslat dobrovolníky ze svých řad i civilistů z Plzně na pomoc Praze, byla zakázána a vztahovala se i na občany ČSR. Nebylo dokonce povoleno poskytnout a dovézt povstalcům zbraně. Patton již v Plzni 6. května byl ze zákazu jakékoliv pomoci vzteky celý bez sebe a volal Omarovi. "Kašlu na vaši politiku, půjdu až k Vltavě a vyřiď to Rusům, že se zastavím až tam! Poté si vyžádal spojení s vrchním velitelstvím s Eisenhowerem v památeční telefonním rozhovoru.[Poz 5] Večer 8. května dostal plk. Emil Strankmüller v Londýně od Oddělení pro zvláštní operace (SOE) zprávu o tom, že pokud Němci budou pokračovat v bojových operacích i po nulté hodině 9. května mohou v Praze Američané zasáhnout.[Poz 6][30]

Podle některých spisovatelů a žurnalistů o historii se uvádí také neomalený názor Václava Kopeckého, že Československo mohlo být příchodem spojeneckých armád do Prahy rozděleno na Slovensko a Česko, podobně jako Německo, Korea a Vietnam. Edvard Beneš v této souvislosti uvedl : "Velmi těžce jsem nesl dohodu se Sovětským svazem, neboť nás stavěla před hotová fakta. Napřed bylo vše ujednáno s Anglií, ale po konferenci v Teheránu jsem zjistil, že Slovensko je v ruské sféře vlivu."[31]

9. květen osvobození Prahy[editovat | editovat zdroj]

Památník na místě, kde 9. května padl Ivan Gončarenko[32]

9. května 1945 po čtvrté hodině ranní přijely do centra Prahy první Leljušenkovy tanky do Dejvic, kde se krátce střetly s německými obránci. Poté se rozdělily a ve dvou proudech pokračovaly na Pražský hrad. Rybalkovy tankové jednotky projely ze severu do Kobylis již po třetí hodině ranní, pokračovaly do Libně a čekaly několik hodin před Trojským a Libeňským mostem.[33] První sovětský tank přijel na Klárov asi o půl deváté. Byl to střední ruský tank T 34/85 s číslem I-24. V prudké zatáčce velitel tanku opatrně odkryl poklop a vyhlédl ven. Na tento tank vystřelil Hetzer 75mm kanónem jehož střela sklouzla po pancíři. Granát odštípl kus zdi, který pravděpodobně se střepinou nechráněného mladého velitele Gončarenka smrtelně zranil do hlavy. Podle jiné starší verze byl tank zasažen opakovaně ještě pancéřovou pěstí do věže. Na tanku seděl vlastenec, který byl také zraněn, ale ne smrtelně. Poté přijely další tanky č. 23 a 25 a dva Hetzery rozstřílely a další Hetzery posádky opustila.[34]

Další sovětský tank č. I-23 přejel Mánesův most a pokračoval dále do Starého města a uvádí se, že byl také prvním tankem Rudé armády na Staroměstském náměstí.[35] S tím také souvisí následné označení fiktivního prvního těžkého tanku IS-2 na Smíchově s číslem 23, který nikdy v Praze nebyl.

Pouliční boje a ostřelovači[editovat | editovat zdroj]

Sovětský velitel ukrajinského původu Dmitrij Leljušenko

Začaly střety mezi jednotkami Rudé armády a poslední částí německých vojsk, kterým se nepodařilo z Prahy uniknout. 2. SS-Panzer Division „Das Reich“ se měla spojit s Kampfverband Waffen-SS Wallenstein.z výcvikového střediska v Benešově. Ta byla přepadena ROA odzbrojena a tak se dostala na západ do amerického zajetí.[36] Během dne byla Praha čištěna od německých fanatických odstřelovačů, kteří se zabarikádovali ve vyšších patrech budov nebo ve střechách a stříleli sovětské vojáky i české civilisty v ulicích. Jednalo se převážně o příslušníky SS, kteří tvořili velkou část německých vojsk.[Poz 7] Z jednotek Wehrmachtu proti povstání bojovaly jednotky Milowitz a Reimann. Z jednotek Sturmabteilungu Standarte Feldherrnhalle.[37]

Už v devět hodin ráno 9. května mohl maršál Koněv hlásit nejvyššímu vojenskému velení Sovětského svazu, že „Praha byla plně osvobozena a očištěna od nepřítele“.

Tentýž den večer do Prahy dorazily průzkumné jednotky 2. ukrajinského frontu maršála Rodiona Malinovského a následující den také prvosledové vojska 4. ukrajinského frontu generála Jeremenka. Krátce po půlnoci dorazila také naši vojáci československého armádního sboru 1.tanková brigáda z Kutné Hory.

Česká odplata a bilance ztrát[editovat | editovat zdroj]

Pamětní deska padlým povstalcům v Hybernské ulici

Všechny krutosti, které se v uplynulých dnech nejen v Praze odehrály, vyvrcholily na některých místech stejně krutou odplatou na německých vojácích, kolaborantech, lidech podezřelých ze spolupráce a nežádoucích svědcích. Zavražděno bylo na 300 Němců. Došlo k případům, kdy byli zajatí němečtí vojáci pověšeni za nohy na lampy a zaživa upáleni.[38] Po převzetí moci revolučními orgány za podpory sovětských vojáků tyto excesy částečně ustaly. Pražané zpočátku nadšeně vítali Rudou armádu, přičemž házení rozkvetlých šeříků na projíždějící sovětské tanky a bojovou techniku se stalo po dlouhá léta jedním ze symbolů osvobození.

Praha se musela vzpamatovat ze svých ran, které utrpěla, musely být uhašeny požáry, strženy budovy hrozící zřícením, rozebrány barikády. Do těchto prací byli v duchu hesla kolektivní odpovědnosti za válku zapojeni i Němci, kteří v Praze zůstali.

Kromě materiálních ztrát tu však byly i ztráty na životech a zranění. Ačkoliv se nikdy nepodařilo zcela přesně zjistit počet mrtvých, uvádí se,od roku 2016 že při bojích a v důsledku bojů zahynulo nejméně 2898 Čechů [39] Z čehož bylo identifikováno hned po válce 1694 civilistů a 1200 padlo na barikádách nebo zemřelo na následky zranění.

Pamětní deska padlých na hlavním nádraží

Buňačenko ztratil za dva dny bojů 308 Vlasovců, což je údaj ze 7. května a zahrnuje zřejmě také většinu raněných vojáků. Zahynulo údajně okolo 1000 Němců, počet který zahrnuje nejen vojáky, ale zřejmě také civilisty.[40] Dále dobová poválečná literatura uvádí, že v bojích v centru Prahy zahynulo 30 vojáků a v nejbližším okolí Prahy zahynulo údajně celkem 692 vojáků Rudé armády,[41]

Masakry českých civilistů[editovat | editovat zdroj]

Němci páchali masakry českých civilistů a zajatých povstalců na různých místech Prahy,[42] a to dokonce i po vypršení termínu německé bezpodmínečné kapitulace v 00.01 hod. 9. května 1945. Na střelbě do civilistů se ještě 9. května podíleli i němečtí příslušníci Volkssturmu.[43] 8. května bylo na rampě nad Jelením příkopem zavražděno 21 českých zajatců a civilistů, jejichž těla byla zohavena a nesla známky mučení (rozpáraná břicha s vyhřezlými střevy, bajonetem vypíchané oči, bodné rány v krku a na zádech, vyrvané kusy masa).[44] Masakrů se dopouštěli především příslušníci Waffen-SS, kterým se většinou před příchodem Rudé armády podařilo ustoupit do amerického zajetí.[42] Mezi pachateli vražd českých civilistů, včetně žen a dětí, na žižkovské Pražačce byli členové Hitlerjugend z řad sudetských Němců.[45] Většina německých válečných zločinů spáchaných během povstání zůstala po válce nepotrestána, protože Západní Německo nejevilo ochotu vydávat podezřelé německé občany do Československa.[45]

Oběti Rudé armády[editovat | editovat zdroj]

V bojích, které měly zajistit přístup k Praze, zahynulo 662 rudoarmějců, ale v samotném centru města byly ztráty mnohem nižší.[46] Podle výzkumu pracovníka ruské akademie věd v Petrohradě z roku 2016, v samotném centru Prahy padlo pouze deset rudoarmějců a do dvaceti zemřelo na následky zranění, nemocí a jiných událostí nesouvisejících s bojem, až do opuštění armády města v září 1945.[47]

Podle hloubkové revize ruských archivů bylo pochováno na Ďáblickém hřbitově. 492 sovětských vojáků, především ze širšího okolí Prahy a zejména severozápadních Čech. Na následky bojové činnosti od 8.-15.května tedy padlých nebo zemřelých po zranění, je zde pohřbeno 75 vojáků, 30 vojáků zemřelo na konci května, 47 vojáků se otrávilo alkoholem a metanolem,45 zahynulo na TBC, 51 zemřelo v nemocnici na břišní tyfus a jiné nemoci, 20 při dopravních nehodách a u dalších 92 neznáma příčina a neznámý voják. Podrobná mapa sovětských vojáků pochovaných na Olšanskýh hřbitovech zde.[48][Poz 8]

Ruský badatel Pomortzeff přezkoumal roku 2020 vojenský archiv sovětských vojsk přítomných v Praze 9. května; podle jeho údajů v centru Prahy prokazatelně zahynul mladý velitel tanku I-24 poručík Ivan Gončarenko, v Praze a jeho předměstí padlo dalších 23 vojáků.[49][Poz 9] Čeští historici odhadují počet padlých sovětských vojáků ve vnitřní Praze na zhruba 30, celkový počet padlých při pražské operaci na téměř 700.[50]

Osudy Ruské osvobozenecké armády[editovat | editovat zdroj]

Okolo páté hodiny dorazil do štábu povstalců v Praze generál Pavel Rybalko a jakmile zjistil, že je přítomen komunista Josef Smrkovský, ihned jej obvinil z kolaborace s nepřáteli sovětského lidu. Poté vytáhl v záchvatu vzteku pistoli a mával jí výhružně Smrkovskému před obličejem. Poté se odvrátila zuřivost generála a předseda ČNR Profesor Albert Pražák požádal gen. Rybalka o humánní chování s Vlasovci za to, že šetřili krev Pražanů. Rybalko však návrh odmítl. Poté naléhali další členové štábu a generál odpověděl : " Dobrá tedy, slibuji, že všechny zastřelit nedám." [51]

Masový hrob 2 generálů a 187 neznámých vojáků ROA na Olšanských hřbitovech v Praze

Osud Vlasovců nebylo možné zvrátit a lehce zraněné vojáky si Buňačenko z Prahy raději odvezl a těžké zbraně byly zanechány na okraji města. Část dělostřeleckého oddílu a krycí jednotka, které Buňačenko poskytl na obranu Prahy čítající asi 800 vojáků jako politické gesto za pomoc čs.armádního sboru při osovobození Kyjeva, nestačila utéct před Rudou armádou a byla postřílena příslušníky NKVD v Praze-Jinonicích.[52] Dalších 187 těžce raněných Vlasovců bylo také zavražděno v nemocnici v Motole.[53] Na pokojích byly květiny a cedule Zde leží hrdinní obránci Prahy. [Poz 10]Poté se stali obětí rozvědky Směrš (směrť špionom), která vyvlékla vojáky z postelí, pozabíjela je a poté naházela do hromadného hrobu v Olšanech. Celkový počet obětí Buňačenkovy armády v Praze se odhaduje na 150 padlých 250 NKVD ubitých a v jeho nejbližším okolí dosáhl pravděpodobně okolo dalších 200 zavražděných osob.[Poz 11] [54]

Další osudy ROA dalších vojsk na území Čech byly rovněž tragické. V okolí Třeboně sídlila skupina armád Jih a 2.divize čítající dohromady 20 000 vojáků a do amerického zajetí se dostalo 7200 vojáků této skupiny 9.května.[55][Poz 12] Američané je stejně vydali Sovětům, kterými byli souzeni jako vlastizrádci. Jen asi 800 Vlasovců záložní brigády se dostalo u Kaplic na Třeboňsku až do Mnichova, ale všichni důstojníci byli později rovněž vydáni Sovětům.[Poz 13]

Večer 12.května navštívili sověti štáb 1.divize Buňačenka. Sověti generála ujistili, že zajišťují všem vojákům život a těm, kteří se připojí na jejich stranu, také amnestii. "Kdo z vojáků učiní pokání, Matka Vlast se nemstí a přijme je zpět".

Někteří uvěřili slibům a odešli dobrovolně do zajetí. Některým byl sebrán osobní majetek, boty i kříže na krku a byli krutě zabiti.[Poz 14] Většina důstojníků v čele s Andrejem Vlasovem i Buňačenkem nevěřili bolševickým slibům a doporučili štábu, aby si strhli své výložky a utekli jednotlivě na západ. Buňačenko se s částí svého štábu vzdal Američanům, ale byl za tři dny předán sovětům. Mnozí vojáci a důstojníci 1.divize včetně Vlasova se pokusili o přechod za demarkační zónu, ale byli zajati u Strakonic.Celkem se do zajetí podle vojenské zprávy gen. Fomynicha dostalo na Strakonicku ve Lnářích , Mirovic a okolí mezi 12.-14.květnem okolo 9 000 Vlasovců. Všichni velitelé ROA byli popraveni 1. srpna 1946, ostatní zajatci skončili v sovětských pracovních táborech a gulazích.[56] Sovětská kontrarozvědka Směrš v květnu 1945 z Prahy a okolí odvlekla také stovky československých občanů ruské národnosti, kteří odešli do exilu po ruské občanské válce, mezi nimi i bývalého bělogvardějského velitele Sergeje Vojcechovského.

Až do sametové revoluce byla účast ROA v povstání historiky ideologicky zamlčována. Celkem se v Praze a nejbližším okolí dodnes nachází 21 hrobů příslušníků ROA a největším společným hrobem s příslušníky Rudé armády se zřejmě nachází v Ruzyni.[57] Několik důstojníků a vojáků spáchalo 12.května u Strakonic také sebevraždu a mnoho vojáků bylo zabito v lesích u Rožmitálu a dalších místech.

Závěrečné shrnutí[editovat | editovat zdroj]

Pomník pražských barikádníků, Josef Malejovský (1984), předmostí mostu Barikádníků

Květnové povstání v Praze bylo v letech komunismu interpretováno dosti jednostranně, přičemž byla vyzdvihována činnost komunistů a přínos Rudé armády na osvobození Prahy. Po roce 1989 se naopak objevovaly zjednodušené pohledy na povstání, na význam účasti Vlasovců (bez jejich pomoci by bylo povstání hned na začátku poraženo).[58] Vlasovci byli po válce vydáni Sovětskému svazu, následovaly popravy nebo deportace do gulagu. Řešila se také otázka neúčasti americké armády na osvobození Prahy či případně jiné potenciální pomoci. Pražské povstání ukázalo, že v českém národě existuje značný počet lidí, kteří jsou schopni a ochotni se ve jménu svobody obětovat a povstat proti nepříteli. V závěrečných bojích druhé světové války mělo spolu s celonárodním povstáním velký strategický význam, protože došlo k zhroucení týlu německé armádní skupiny Střed. Šlo mimo jiné o jednu z největších bitev 2. světové války svedenou Čechoslováky.[59]

Krátce po konci války byl na výraz díků za podíl Sovětů na osvobození Prahy dán podnět na výstavbu památníku, který měl představovat tank, jako symbol příjezdu prvních sovětských jednotek do Prahy. Praha tomuto účelu věnovala místo a podstavec a samotný tank číslo 23 věnovala městu Praze prostřednictvím Rudé armády vláda SSSR. Památník byl slavnostně odhalen 29. července 1945 za přítomnosti maršála Koněva, pražského primátora Vacka a mnoha dalších činitelů.[60] Tank číslo 23 stával na dnešním náměstí Kinských, které se před rokem 1990 jmenovalo náměstí Sovětských tankistů. Výtvarník David Černý přetřel tank z původní zelené barvy narůžovo v dubnu 1991 a znovu v červenci 2011.[61]

V polovině roku 2018 zmizela ze zdi Staroměstské radnice při její rekonstrukci pamětní deska věnovaná maršálu Koněvovi a I. ukrajinskému frontu, který 9. května 1945 dorazil do Prahy na pomoc Pražskému povstání.[62] Deska byla odhalena v červnu 1946.[49] Podle vyjádření primátora Zdeňka Hřiba ze srpna 2019 bude deska po její rekonstrukci umístěna do zatím neupřesněného muzea. Tento krok vyvolal spory o interpretaci povstání a toho, kdo má jaký podíl na osvobození Prahy.[63]

Podle některých českých historiků a politiků, například pražského primátora Zdeňka Hřiba,[64] vyvstává otázka zda Rudá armáda skutečně osvobodila Prahu.[Poz 15]

Filmy[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Otakar Matoušek byl pověřenec ČNR pro řízení Československého rozhlasu 5. 5. 1945 – 25. 5. 1945.
  2. Počet vojáků první divize činil okolo16 000 avšak nevíme kolik se operace aktivně účastnilo bojů v Praze. Novinové zdroje uvádí, že součástí bylo také 5000 příslušníků Kaminského brigády s tanky a Hetzery.
  3. Generál Vlasov, byl po celou dobu přítomen ve štábu Suchomasty u Berouna a do vojenských rozhodnutí Buňačenka zřejmě zásadním způsobem nezasahoval.
  4. 3.Pattonova armáda měla v celém úseku demarkační linie k dispozici okolo 500 000 vojáků.
  5. Telefónní rozhovor gen.Pattona s gen. Eisenhowerem 6.května z Plzně. Demarkační čára
  6. Zpráva se ovšem do ČNR ani na velitelství Bartoš nedostala. Obsluha radiostanice Anna se večer 8. května přesouvala z Kobylis do Dejvic. Nezachytila proto večerní vysílání BBC, ve kterém ji pplk. Strankmüller vyzýval k mimořádné relaci o půlnoci z 8. na 9. května. Spojení opět navázala až v 9:00 9. května.
  7. Mimo uvedené se jednalo o jednotky Klein, Jörchel, Der Führer a Wachbataillon 2 Prag.
  8. Příslušníci Rudé armády jsou zde v některých místech chaoticky promíchani s příslušníky ROA a zaměněna jména. Rekonstrukce hřbitova 2014-2019 stála milion dolarů.
  9. Dalších 12 rudoarmějců zahynulo u Prahy z různých příčin během transportu mezi 8.-9.květnem. Celkem tedy zahynulo při osvobození v Praze a jeho nejbližšího okolí pravděpodobně necelých 50 vojáků. V evidenčních seznamech počtu obětí RA při osvobození Prahy figurují také vojáci Malinovského 4.UF, kteří se stali obětí leteckého náletu a byli převezeni také k pohřbení do Prahy.
  10. Tento nezvykle bezohledný způsob popravy zřejmě souvisí také s chováním Vlasovců gen. Kaminského a vyřizováním účtů. Vlasovci neměli střílet a vraždit ruské vojáky, ale především politické komisaře NKVD a SMĚRŠ. Byli to úhlavní nepřátelé Stalina a největší zrádci národa a jsou jimi ruskou politickou reprezentací i veřejností vnímáni dodnes.
  11. Podle německého historika Joachima Hoffmanna, podle očitých svědků bylo postříleno okolo 200 Vlasovců v Nemocnici v Motole. Podle českého historika Stanislava Auského bylo celkem v Praze popraveno až 600 vojáků ROA. Podle revize údajů a moderním zkoumáním zahynulo v Praze následkem bojů okolo 200 vojáků ubito v Praze a okolí 200-250 mužů a zabito či sebevraždou skončilo dalších 150-200 mužů mimo Prahu. Celková suma odhadu tedy koreluje okolo čísla 600.
  12. Výpověď veterána povstalecké armády. Když se přišel se mnou rozloučit pplk.Arťonov řekl mě : "Jednoho psa jste se zbavili a druhý Vám hned skočil za krk."
  13. Některým příslušníkům ROA se také podařilo uniknout a schovávali se v lesích ČSR až do září 1945, někteří s Banderovci pobývali na Valašsku a na Slovensku až do roku 1947
  14. Pomsta politruků SMĚRŠ byla v některých případech středověká.Zrádci a špioni si zaslouží nejhorší psí smrt a tak byli někteří upálení benzínem a usmrceni vlečením lanem za auty.
  15. Historik Jan Rychlík UK Praha : "Ano i ne – záleží na úhlu pohledu. Z čistě vojenského hlediska nikoliv, protože německá armáda už ve městě nebyla. Rudá armáda zde narazila jen na malé zbytky bránících se fanatiků z SS, kteří se buď nechtěli vzdát, anebo spíše nestačili včas odejít na západ. Ovšem věc je ve skutečnosti složitější: generál Toussaint by nekapituloval, kdyby nebyla už 7. května podepsána všeobecná kapitulace v Remeši, a ta by zase nebyla podepsána, kdyby sovětská armáda nestála v Berlíně." https://www.novinky.cz/historie/clanek/hribuv-vyrok-o-prijezdu-rude-armady-do-svobodne-prahy-v-zasade-spravny-rikaji-historici-40323023?seq_no=7&source=hp&dop_ab_variant=309900&dop_source_zone_name=novinky.sznhp.box

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Polní maršál Schörner se o kapitulaci dozvěděl ve Velichovkách. Radiožurnál [online]. 2010-05-08. Dostupné online. 
  2. http://www.vhu.cz/publikace-kterou-historiografie-potrebovala-padli-z-prazskych-barikad-1945/
  3. Před zničením a krveprolitím zachránila Prahu dohoda o německé kapitulaci. Prazskypatriot.cz [online]. 2020-05-06. Dostupné online. 
  4. Pražské povstání narušilo obranné plány milionové německé armády, boje v Evropě zkrátilo o týden. iROZHLAS [online]. Dostupné online. 
  5. Polní maršál Schörner se o kapitulaci dozvěděl ve Velichovkách. Český rozhlas [online]. 8. květen 2010. Dostupné online. 
  6. Pražské povstání: Kdo v roce 1945 osvobodil Prahu?. Reflex [online]. 5. května 2020. Dostupné online. 
  7. Polské vojsko v Pražské ofenzívě. Valka.cz [online]. 10. dubna 2018. Dostupné online. 
  8. a b c FRAJDL, Jiří. České povstání v květnu 1945. web.archive.org [online]. Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR Klubu českého pohraničí [cit. 2020-04-13]. Dostupné online. 
  9. a b http://www.ahmp.cz/povstani/
  10. PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. [s.l.]: Albatros Media a.s. 744 s. Dostupné online. ISBN 978-80-259-0902-7. (česky) 
  11. a b c d e Proč Prahu nepřijeli osvobodit Američani? Legenda o dohodě se Sověty padla. Český rozhlas [online]. 27. květen 2015. Dostupné online. 
  12. "Američané jsou už v Plzni. Válka není, všude mír!". Česká televize. 6. května 2010.
  13. RICHTER, Karel. Dobývání domova II. 2005. vyd. Praha: Ostrov, 2005. 
  14. Masakry českých civilistů a zajatců během Pražského povstání (Fronta.cz)
  15. Vlasovci - třikrát zrazená armáda (II.) | SECURITY MAGAZÍN. www.securitymagazin.cz [online]. [cit. 2020-05-05]. Dostupné online. (česky) 
  16. 1. divize ROA v bojích o Prahu květen 1945 | Fronta.cz. www.fronta.cz [online]. [cit. 2020-04-13]. Dostupné online. 
  17. Čtyři největší mýty o „vlasovcích“ v Praze. Dvojka [online]. 2015-05-20 [cit. 2020-04-13]. Dostupné online. (česky) 
  18. http://www.fronta.cz/dokument/akt-vojenske-kapitulace-nemecka-1
  19. http://avalon.law.yale.edu/wwii/gs3.asp
  20. Den, kdy bylo Praze nejhůř. www.rozhlas.cz [online]. [cit. 2020-04-13]. Dostupné online. (česky) 
  21. http://www.rozhlas.cz/wwii/osvobozeni/_zprava/165184
  22. Kolaboranti a jejich osud: lynč i šibenice. Český rozhlas [online]. 8. květen 2015. Dostupné online. 
  23. Protokol o provedení formy kapitulace německých branných sil v Praze
  24. Odsouzen k trestu smrti 14.června 1950, rozsudek vykonán 16.června 1950. wikipedie Jaromír Nechanský
  25. ustupující jednotky SS — PSK. www.ptejteseknihovny.cz [online]. [cit. 2020-04-13]. Dostupné online. (česky) 
  26. Richter Karel, Dobývání domova II, Praha 2006, str.224
  27. Richter Karel, Dobývání domova II, Praha 2006, str.231
  28. RICHTER, Karel. Dobývání domova. 1.. vyd. Praha: Ostrov, 2005. 
  29. Hřibův výrok o příjezdu Rudé armády do svobodné Prahy? V zásadě správný, říkají historici - Novinky.cz. www.novinky.cz [online]. [cit. 2020-05-06]. Dostupné online. 
  30. https://is.cuni.cz/webapps/zzp/download/140075031
  31. PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. [s.l.]: Albatros Media a.s. 744 s. Dostupné online. ISBN 978-80-259-0902-7. (česky) 
  32. Bojoval od začátku války, padl 9. května 1945 v Praze v tanku č. 1-24. iDnes.cz [online]. 9. května 2018. Dostupné online. 
  33. Rudá armáda v Praze: opožděné osvobození. www.rozhlas.cz [online]. [cit. 2020-04-13]. Dostupné online. (česky) 
  34. Fotogalerie: Tank T-34/85, věžové číslo 1-24, který byl zasažen 9. 5. 1945 na Klárově.... iDNES.cz [online]. [cit. 2020-04-13]. Dostupné online. 
  35. www.rozhlas.cz [online]. [cit. 2020-04-13]. Dostupné online. 
  36. Bojová skupina SS Wallenstein [1945-1945] : Bojové skupiny. https://www.valka.cz [online]. [cit. 2020-04-13]. Dostupné online. (česky) 
  37. Masakry českých civilistů a zajatců během Pražského povstání | Fronta.cz. www.fronta.cz [online]. [cit. 2020-04-13]. Dostupné online. 
  38. MACDONALD, Callum; KAPLAN, Jan. Prague in the shadow of the swastika: a history of the German occupation 1939 - 1945. [s.l.]: Melantrich, 1995. Dostupné online. ISBN 9788070232118. S. 190. (anglicky) 
  39. ČTK. Historici stále pátrají po obětech Pražského povstání. Deník.cz. 2016-05-09. Dostupné online [cit. 2020-04-13]. (česky) 
  40. Masakry českých civilistů a zajatců během Pražského povstání | Fronta.cz. www.fronta.cz [online]. [cit. 2020-04-13]. Dostupné online. 
  41. web.archive.org [online]. [cit. 2020-04-13]. Dostupné online. 
  42. a b Masakry českých civilistů a zajatců během Pražského povstání. Fronta.cz [online]. 22. dubna 2015. Dostupné online. 
  43. Kural Václav - Štěpánek Zdeněk: České národní povstání v květnu 1945, Praha, Karolinum 2008, ISBN 978-80-246-1376-5
  44. V Jelením příkopě Němci párali zaživa zajaté Čechy, byl poslední den války. Extra Story [online]. 6. května 2015. Dostupné online. 
  45. a b Německé masakry na Češích v květnu 1945 zůstávají nepotrestány. Novinky.cz [online]. 5. května 2009. Dostupné online. 
  46. Pražské povstání: Kdo v roce 1945 osvobodil Prahu?. Reflex [online]. 5. května 2020. Dostupné online. 
  47. Kirill Alexandrov, Institut Ruské historie akademie věd,disertační práce,Petrohrad 2016. Odebrán titul za vědeckou práci o Vlasovcích z politických důvodů, kdy neodsoudil všechny členy ROA za vlastizrádce. https://denikn.cz/48095/vlasovci-zbrzdili-prichod-komunismu-do-ceskoslovenska-o-tri-roky-rika-rusky-historik-kteremu-vzali-titul/
  48. Jen malá část padla v boji. Hroby rudoarmějců na Olšanech skrývají nečekané příběhy. Aktuálně.cz [online]. 2020-05-07 [cit. 2020-05-10]. Dostupné online. (česky) 
  49. a b Osudy rudoarmějců v Praze: Elitní letec prošel celou válku, zemřel na otravu koňakem. Aktuálně.cz [online]. 2020-05-08 [cit. 2020-05-10]. Dostupné online. (česky) 
  50. OCKNECHT, Martin. Zajímavosti Pražského povstání. temata.rozhlas.cz [online]. Český rozhlas, 8. 6. 2015 [cit. 2020-05-25]. Dostupné online. 
  51. Richter Karel, Dobývání domova II.,Ostrov Praha 2005, str.247
  52. Zajímavosti Pražského povstání. Český rozhlas [online]. 8. června 2015. Dostupné online. 
  53. Karel Pacner, Osudové okamžiky Československa, Albatros Media, Praha 2018, str.263
  54. Pražské hroby vlasovců. vova.pomortzeff.com [online]. [cit. 2020-05-04]. Dostupné online. 
  55. http://www.veteranarmy.cz/data/pdf/vlasovci_10_dil.pdf
  56. Žáček Pavel,Vlasovci německým pohledem, Praha USTTR,2012 https://www.ustrcr.cz/data/pdf/publikace/securitas-imperii/no18/259-288.pdf
  57. Pražské hroby vlasovců – Moje mapy Google. Google My Maps [online]. [cit. 2020-05-04]. Dostupné online. 
  58. Podíl jednotlivých armád na osvobozování Československa. Reflex [online]. 6. května 2015. Dostupné online. 
  59. http://www.kcprymarov.estranky.cz/clanky/valka-a-protektorat/nejvetsi-bitva-modernich-ceskych-dejin_-zapomenuti-hrdinove-mesta-barikad_.html
  60. SCHREIBER, Hugo. Tři smíchovská náměstí. Pětka. 4. 7. 2011, roč. 2011, čís. 7, s. 20. Pro MČ Praha 5 vydala společnost Strategic Consulting, s.r.o.. MK ČR E 20262. 
  61. Hana Válková: Auta brzdila, řidiči fotili. Růžový tank vyjel na dálnici a plul Vltavou, iDnes.cz, 20. 6. 2011
  62. Kam zmizela deska maršála Koněva ze Staroměstské radnice. [online]. 2019-07-17 [cit. 2019-11-30]. Dostupné online. (česky) [nedostupný zdroj]
  63. Pamětní deska s poděkováním za osvobození putuje do muzea - Haló noviny. www.halonoviny.cz [online]. [cit. 2019-08-24]. Dostupné online. 
  64. Sověti nenesli hlavní zásluhu na osvobození Prahy, řekl primátor Hřib. iDnes.cz [online]. 5. května 2020. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Rudolf Ströbinger: Poker o Prahu.
  • Jan Anger, Květnové povstání českého lidu v roce 1945, 1984
  • Karel Bartošek, Pražské povstání 1945, 1965
  • Josef Kotrlý, Pražské povstání 1945, 1995
  • Jan Drda, Němá barikáda, 1946
  • Stanislav Kokoška: Praha v květnu 1945, 2005
  • Zdeněk Roučka: Skončeno a podepsáno : drama pražského povstání, 2003
  • Bohumil Kobliha: Šest dní kdy národ věděl – Pražské povstání 1945, 2005
  • Jindřich Marek: Barikáda z kaštanů : pražské povstání v květnu 1945 a jeho skuteční hrdinové, 2005
  • Adolf Branald: Lazaretní vlak.
  • KALVÍNSKÁ, Petra a UHLÍŘ, Jan B. Vojenskopolitické aspekty Pražského povstání. Historický obzor, 1995, 6 (9/10), s. 228-234.
  • KALVÍNSKÁ, Petra a UHLÍŘ, Jan B. Vnitropolitické aspekty pražského povstání. Historický obzor, 1995, 6 (11/12), s. 271-275.
  • BEBUTOVÁ, Erika. Otakar Matoušek a jeho působení v Československém rozhlase. Praha: Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut komunikačních studií a žurnalistiky, 2009. 61 s. Vedoucí práce PhDr. Jakub Končelík, Ph.D.
  • RICHTER Karel, Dobývání domova II, Ostrov Praha 2005

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]