Josef Valčík

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Podobizna Josefa Valčíka.

Josef Valčík (2. listopadu 1914 Smolina u Valašských Klobouk - 18. června 1942 Praha) byl československý voják, příslušník protinacistického odboje během okupace Československa a příslušník výsadkové skupiny Silver A. Spolupracoval také se členy výsadku Anthropoid Jozefem GabčíkemJanem Kubišem, s nimiž provedl atentát na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha.[zdroj?] V roce 2002 byl povýšen in memoriam do hodnosti plukovníka.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se ve Smolině u Valašských Klobouk jako syn Jana Valčíka a Veroniky Valčíkové, rozené Bětíkové. Měl sedm sourozenců - tři bratry a čtyři sestry (Alois, Emil, Terezie, Františka, Marie, Antonín, Ludmila). Absolvoval tři třídy obecné a dva ročníky pokračovací školy ve Smolině a Lačnově, poté se vyučil koželuhem ve firmě Julia Matyáše ve Valašských Kloboukách. V letech 1934-1936 pracoval v Otrokovicích a Zlíně jako koželuh v Baťových závodech.

Vojenská služba[editovat | editovat zdroj]

1. října 1936 nastoupil základní vojenskou službu u 22. pěšího pluku v Jičíně, během níž získal hodnost četaře. V období po Mnichovské dohodě se jeho pluk přesunul do oblasti Krkonoš. Po okupaci Čech a Moravy německými vojsky 15. března 1939 byl propuštěn z armády a 22. března nastoupil znovu jako koželuh do Otrokovic.

Útěk z protektorátu[editovat | editovat zdroj]

Do práce přišel naposledy 11. srpna 1939. Poté uprchl přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Turecko, Sýrii a Egypt. V roce 1940 se dostal do Francie. Ve městě Agde byl 6. března prezentován do československé zahraniční armády. Po napadení Francie bojoval proti německým vojskům jako příslušník 2. pěšího pluku. Ohrožené vojsko opustilo Francii 7. července 1940 z přístavu v Sète na egyptské lodi Mohamed Ali al Kebir. Přes Gibraltar, podél břehů Afriky byli českoslovenští vojáci transportováni do Liverpoolu, kde přistáli 13. července.

Pobyt ve Velké Británii[editovat | editovat zdroj]

Zpočátku byl Valčík v rámci československých jednotek umístěn v provizorním stanovém táboře v Cholmondeley u Chesteru v blízkosti Liverpoolu. Po absolvování školy pro rotmistry byl 27. září 1940 jmenován výkonným rotmistrem 1. roty. V roce 1941 se dobrovolně přihlásil k plnění úkolů v okupovaném Československu, a proto byl zařazen do speciálních přípravných kurzů - nejprve prošel desetidenním paravýcvikem na letišti u Manchesteru a poté byl zařazen do Special Training School na farmě Cammus Darrah u jezera Morar ve Skotsku. Zde přebral zkušenosti speciálních britských jednotek commandos od příslušníků elitní Skotské gardy. Těsně před plánovaným odletem do protektorátu podstoupil ve dnech 21.–28. října 1941 jednotýdenní parašutistický kurs na letišti Ringway u Manchesteru. Další kursy absolvoval v sabotážní škole v Dunham House a v Bellasis u Dorkingu.

Během svého výcviku prokázal svou vynikající výdrž a zručnost. Velitel školy major Edwards na něj napsal tento posudek:

…Veselý, kamarádský, domýšlivý, někdy se přeceňující, smělý, příliš samostatný, s menším smyslem pro kolektivní práci, iniciativní, dobře pracuje v noci, spolehlivý… Silné konstrukce, s dobře vyvinutým svalstvem, schopný nejtěžších námah i dlouhých pochodů, dravý a zručný v ananském boji… Celkové hodnocení: tělesně i duševně vyspělý, odvážný, velmi vhodný k provádění samostatných úkolů za nejtěžších podmínek.“[1]

Komplexní výcvik byl ukončen 22. října 1941, během něhož byl vybrán do výsadku Silver A. Jeho kolegy byli velitel skupiny nadporučík Alfréd Bartoš a telegrafista, svobodník Jiří Potůček.

Výsadek na území Protektorátu Čechy a Morava[editovat | editovat zdroj]

Pamětní deska na náměstí Míru v Brně

Hlavním úkolem skupiny Silver A bylo udržování spojení s Anglií a předávání důležitých zpráv o dění v protektorátu prostřednictvím vysílačky (krycí jméno Libuše). Po několika nezdařených pokusech (29. října, 7. listopadu, 30. listopadu) byl výsadek proveden společně s účastníky skupin Anthropoid a Silver B v noci z 28. na 29. prosince 1941. Valčík vyskakoval z letadla jako poslední a po seskoku ztratil kontakt s oběma příslušníky své skupiny. Z důvodu navigační chyby výsadek nebyl proveden u Heřmanova Městce ale u Senic nedaleko Poděbrad. První člověk, za kterým se Valčík vydal, byl úředník městské spořitelny v Chrudimi František Burša. Ten byl však již v říjnu 1941 zatčen gestapem. Vydal se proto pěšky do Mikulovic, kde mu již pomohl dělník Adolf Švadlenka. Společně s ním, učitelem Josefem Janáčkem a řidičem Františkem Valentou se podařilo Valčíkovi ukrýt vysílačku a přijímač. Se svým velitelem Bartošem se setkal 31. prosince v Mikulovicích.

V lednu 1942 se parašutistům podařilo získat křestní listy již zemřelých lidí, na jejichž základě jim byli vystaveny úřední doklady. Z Valčíka se tak stal Miroslav Šolc z Hodonína. Tyto doklady předal Alfrédu Bartošovi farář ČCE František Dobiáš na své faře v Semtěši. Dobiáš by za tento čin počátkem července 1942 popraven.

6. ledna 1942 se s členy skupiny Silver A setkal bývalý poručík československé armády Jindřich Vašků, který jim navrhl, aby byla jejich vysílačka Libuše umístěna v odlehlém lomu Hluboká nedaleko Hlinska a obce Ležáky. K prvnímu oboustrannému spojení s Anglií došlo 15. ledna. O den později oznámilo londýnské ústředí povýšení všech tří členů výsadku, přičemž Valčík se stal podporučíkem. Současně jim byl udělen Československý válečný kříž za statečnost před nepřítelem.

Josef Valčík se nakrátko usadil v prvotřídním pardubickém hotelu Veselka, jehož majitel Arnošt Košťál na sebe vzal riziko a s falešnými doklady jej zaměstnal jako pomocného číšníka. Kromě toho byl často posílán mimo Pardubicko. V polovině ledna byl vyslán do Prahy, aby navázal kontakt s odbojovou sokolskou organizací a pokusil se také vyhledat členy skupiny Anthropoid. To se mu povedlo v druhé polovině února, kdy se s Gabčíkem a Kubišem setkal v bytě manželů Khodlových ve Valdecké ulici ve Vysočanech. Několikrát také vyjel na Českomoravskou vrchovinu, kde se měl pokusit navázat kontakt s výsadkem Silver B.

Na počátku března 1942 zjistilo gestapo při pravidelné kontrole policejních přihlášek nesrovnalosti v kartě Miroslava Šolce. Úředníci navštívili hotel Veselka, kde však Valčíka nezastihli. Hoteliér Arnošt Košťál Valčíka varoval a další den gestapu sdělil, že mu dal výpověď na hodinu kvůli absencím a rozbitým talířům. Gestapo nechalo Košťála sledovat a po celém protektorátu rozeslalo Valčíkův popis. Proto musel Pardubice okamžitě opustit. Útěk mu pomohla naplánovat a zorganizovat učitelka Lidmila Malá[2], v jejímž bytě v blízkosti pardubického nádraží se Valčík často zdržoval. Skrýval se v několika vesnicích v okolí Pardubic (Dašice, Mnětice, Trnová) a 19. března odjel ke své rodině na Valašsko. Ve Valašských Kloboukách se setkal se zdejším kaplanem Františkem Borákem (1910-1975), který se mu stal důležitým pomocníkem a zpovědníkem. V létě 1968 pak na toto téma hovořil Borák s učitelem Milanem Hlavicou, kdy řekl: „Valčík byl tehdy v situaci, z níž neviděl východisko. Nechtěl vydat v nebezpečí svou rodinu, ale přihlásit se na četnické stanici odmítl. Nezbývá mu prý nic jiného, než aby to sám se sebou skončil. Chtěl si vzít život. Řekl jsem mu, že by to byl projev osobní slabosti, ale také zrada na věci, kterou byl pověřen. Sklopil oči, zastyděl se. Odcházel klidnější. Před odchodem jsem mu dal jako talisman obrázek svatého Václava od Mikoláše Alše. Byl jsem velice rozrušen.“[zdroj?]

4. dubna odjel ze Smoliny do Prahy, kde se za pomoci Marie Moravcové a Jana Zelenky (Hajského) napojil na členy Anthropoidu, s nimiž začal spolupracovat.

25. dubna spolupracoval na diverzní akci, jíž byla pověřena skupina Out Distance, přípravě spojeneckého bombardování plzeňské Škodovky. Spolu s Kubišem zapálil stoh na jedné straně Škodových závodů, zatímco na druhé straně oheň vznítili Adolf Opálka a Karel Čurda. Nálet se však nezdařil, neboť bomby byly svrženy mimo tovární zařízení.

V Praze se poté dále aktivně podílel v přípravách na atentát na Reinharda Heydricha. Téměř každý den jezdil s Kubišem a Gabčíkem na kolech k zámečku v Panenských Břežanech a hledal místo vhodné pro uskutečnění atentátu. Poslední detaily o provedení akce byly upřesněny večer 26. května na schůzce v bytě profesora Ogouna.[zdroj?]

V den atentátu 27. května 1942 stál protější straně ulice (dnešní Zenklova) a dával Jozefu Gabčíkovi a Janu Kubišovi znamení o příjezdu Heydrichova automobilu malým kapesním zrcátkem.[zdroj?] Po atentátu prchl přes Kobylisy do polí, vrátil se oklikou do města, procházel se chvíli po Václavském náměstí a nakonec odjel na Hanspaulku do Dejvic k rodině Sulků, u nichž bydlel již od počátku května. Zde přespal, další dvě noci strávil u Špinkových v Biskupcově ulici č. 7, jednu u Vladimíra Tichoty.[3]

Německý plakát, slibující za pomoc s dopadením Valčíka velkou peněžitou sumu. Na plakátu je chyba, nesprávně je uváděno jméno Miroslav Valčík.

Den po atentátu se na ulicích kromě vyhlášek o stanném právu objevily i plakáty vyzývající k dopadení Valčíka, i když jej neuváděly přímo v souvislosti s atentátem. Jejich text byl následující:

100.000 korun odměny! Kdo zná tohoto muže a kde se zdržuje?

Zobrazený muž se jmenuje Miroslav Valčík, narozený 20. 1. 1920 v Hodoníně.

Tento muž je popisován takto:

Vysoký asi 1m 65cm, plavé až světleplavé, dozadu sčesané vlasy, které na pravé straně spadají trochu stranou, takže vzniká dojem pěšinky. Okrouhlý obličej, zdravá načervenalá barva obličeje, čistá pleť (žádné vřídky), čistě oholený. Modré oči, normální nos a poněkud přiléhající uši.

Sdělení z řad obyvatelstva, která povedou k dopadení výše zobrazeného muže a jež na přání budou projednávána přísně důvěrně, si vyžaduje s poukazem na vypsanou odměnu 100.000 korun tajná správní policie, hlavní úřadovna státní policie Praha, v Praze II, Bredovská ulice 20, telefon 20041, domácí klapka 156, nebo každý jiný německý policejní úřad a každá protektorátní policejní úřadovna.

V Praze dne 28. května 1942

Vedoucí úřadovny státní policie Praha

podepsán

Dr. Geschke, SS-Standartenführer[4]

Poslední úkryt nalezl spolu s členy dalších výsadkových skupin v pravoslavném kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Jan Sonnevend, předseda sboru starších české pravoslavné církve, se dohodl s kaplanem ThDr. Vladimírem Petřekem, kaplanem chrámu, a ubytoval parašutisty v podzemní kryptě. Petřek, který se potom o skrývající se muže staral, postupně uvědomil o jejich přítomnosti faráře Václava Čikla, biskupa Gorazda, kostelníka Václava Ornesta a jeho zetě Karla Loudu.

18. června ráno měl pro parašutisty přijet pohřební vůz Vojtěcha Paura a vyvézt je mimo město. Dále bylo plánováno jejich rozdělení do dvou nebo tří skupin, přičemž Valčík měl odejít na Moravu do Ruprechtova (okres Vyškov). K tomu však již nedošlo, neboť člen výsadku Out Distance Karel Čurda se již 16. června přihlásil na gestapu a vyzradil jemu známé pomocníky atentátníků. Gestapo dopadlo Vlastimila Moravce, který po krutém mučení vyzradil jména dalších spolupracovníků a místo pobytu parašutistů. 18. června 1942 v 4:15 byl kostel sv. Cyrila a Metoděje obklíčen více než 750 příslušníky SS. Němci se nejprve snažili dostat výsadkáře živé, avšak po asi dvou hodinách marného dobývání od této strategie upustili. Při obraně kostela z jeho ochozů nejprve zahynuli Opálka, Kubiš a Bublík. Zbylá čtveřice Valčík, Gabčík, Švarc a Hrubý se bránila v kryptě kostela. V bezvýchodné situaci ukončili svůj život sebevraždou. Těla parašutistů byla převezena do patologického ústavu, kde proběhla jejich identifikace.

V roce 2002 byl Josef Valčík povýšen na plukovníka in memoriam.

Osud rodiny[editovat | editovat zdroj]

O době po Valčíkově smrti valašskokloboucký kaplan František Borák uvedl: „Valčíkova rodina, hlavně Josefovi mladší sourozenci, hledali v těch dnech radu o pomoc u mne. Snažil jsem se jim dodat naděje a útěchy. Situace byla den ze dne hrozivější. Nedalo mi to a znovu jsem zašel do Smoliny. Právě jsem probíral s Valčíkovými celou situaci, když tu před domem zabrzdilo policejní auto. V poslední chvíli jsem stačil vyskočit z okna do dvorku. Tenkrát se gestapo omezilo pouze na několik otázek. Rodina zůstala ještě doma. Příštího dne byla neděle. Valčíkovi přišli do kostela, připravit se na smrt. Prosili mne, abych se postaral o jejich čtyři děti…“[zdroj?]

14 členů členů jeho rodiny bylo zatčeno gestapem a 23. října transportováno do koncentračního tábora Mauthausen, kde bylo 13 z nich popraveno ihned po příjezdu 24. října 1942. Těhotná Valčíkova sestra Františka byla od rodiny oddělena a po porodu syna (20. října 1942) byla popravena v pankrácké věznici 26. ledna 1943. Její syn, stejně jako jeho tři sourozenci, byl adoptován.

V rodné Smolině stojí pomník Josefu Valčíkovi a jeho nejbližším.

Vyznamenání Josefa Valčíka [5][editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Kubánek, P.: Dal signál k atentátu na Heydricha. Životní příběh parašutisty Josefa Valčíka, Uherské Hradiště 1993, s. 14.
  2. http://www.kpp.iipardubice.cz/1115240543-valecny-rok-1942-a-pardubicko.php
  3. Jelínek, Z.: Operace Silver A, Praha 1992, s. 63.
  4. Kubánek, P.: Dal signál k atentátu na Heydricha. Životní příběh parašutisty Josefa Valčíka, Uherské Hradiště 1993, s. 5.
  5. http://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/47767
  6. http://www.mocr.army.cz/informacni-servis/vyroci/zpravodajstvi/udeleni-resortnich-vyznamenani-40146/

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

  • Kubánek, P.: Dal signál k atentátu na Heydricha. Životní příběh parašutisty Josefa Valčíka, Uherské Hradiště 1993.
  • Jelínek, Z.: Operace Silver A, Praha 1992.
  • Rozhovor P. Františka Boráka s učitelem Milanem Hlavicou, léto 1969, Hlavicova pozůstalost

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]