Třetí Československá republika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Třetí Československá republika
 Prozatímní státní zřízení 1945–1948 Československá republika (1948–1960) 
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
Hymna: Kde domov můj a Nad Tatrou sa blýska
Motto: Pravda vítězí / Pravda víťazí
geografie
Mapa
hlavní město:
Praha
obyvatelstvo
čeština, slovenština
státní útvar
parlamentní republika (politická soutěž omezena na strany Národní fronty)
Státní útvary a území
Předcházející:
Prozatímní státní zřízení Prozatímní státní zřízení
Nástupnické:
Československá republika (1948–1960) Československá republika (1948–1960)

Třetí Československá republika je označení pro úsek dějin Československa mezi obnovením svrchovanosti po nacistické okupaci a nástupem komunistů k moci. Třetí republika představuje přechod od demokratického státu, budovaného po vzoru Francie a Spojeného království, k lidově demokratickému režimu, orientovanému na Sovětský svaz. V tomto období se také Československo stává členem důležitých mezinárodních organizací, například OSN, případně signatářem klíčových mezinárodních smluv jako např. GATT (později WTO).

Území a obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Po skončení války v květnu 1945 bylo Československo obnoveno, Podkarpatskou Rus však muselo postoupit Sovětskému svazu. Tři miliony obyvatel německé národnosti byly odsunuty pryč ze země do Německa a Rakouska se souhlasem spojenců. Zásady budoucí československé politiky určoval Košický vládní program. V květnu až srpnu 1945 řádily především v československém pohraničí Revoluční gardy (RG).[1] 4. října 1945 byly zřízeny očistné komise, které měly za úkol stíhat válečné kolaboranty.[2][3] V letech 1947–48 proběhla první (a také poslední) dvouletka.

Politické strany[editovat | editovat zdroj]

Legální opozice neexistovala. Agrární strana (největší předválečná politická strana) byla zakázána.[4] Původní systém mnoha politických stran byl zredukován do povolených stran tzv. Národní fronty, takže nakonec existovaly v českých zemích čtyři strany, z nichž nejsilnější byla KSČ. V českých zemích ve volbách v roce 1946 získala KSČ 40,17 % hlasů, ČSNS 23,36 %, ČSL 20,24 % a ČSSD 15,58 %. V celé ČSR získali komunisté 38 % hlasů, Klement Gottwald se stal předsedou vlády.

Slovensko[editovat | editovat zdroj]

Na Slovensku fungoval asymetrický model správy: Česká národní rada byla přeměněna na Zemský národní výbor, ale Slovenská národní rada a Sbor pověřenců zůstaly zachovány; české země tedy řídila vláda, jež byla jinak příslušná i pro celou republiku.[5]

Ve volbách v květnu 1946 komunistická strana na Slovensku neuspěla tak, jak by si byla přála (asi 60 % získala Demokratická strana, 30 % Komunistická strana Slovenska). Následovalo výrazné omezení pravomoci slovenských národních orgánů tzv. III. pražskou dohodou z 28. června 1946.[6]

Znárodnění[editovat | editovat zdroj]

První fáze znárodnění postihla Němce, zrádce a kolaboranty. V českých zemích byla třetina půdy zkonfiskována a přerozdělena především bezzemkům a chudým rolníkům; vznikl tak stav „nový střední rolník“, který vděčil za půdu komunistické straně. Na Slovensku bylo takto přerozděleno jen asi 9 % (odsun Maďarů nebyl proveden, a nebylo tedy co konfiskovat).

Zákon umožňující rozsáhlé znárodnění bank, průmyslu, dolů, pojišťoven byl schválen 28. října 1945. K 1. březnu 1947 bylo znárodněno více než 3000 podniků, v nichž pracovalo 61 % zaměstnanců průmyslu.[7] Původně mělo jít o znárodnění za náhradu; po roce 1948 už stát ale náhrady přestal platit a z toho vzešly dlouholeté mezinárodní spory. Také v zemědělství došlo v tomto období k velkým vlastnickým změnám, když byly provedeny dvě pozemkové reformy. Třetí, která byla v té době už plánovaná, byla uskutečněna až po únoru 1948.[8]

Krize[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Únor 1948.

Velmi suché léto 1947 vedlo k hospodářským potížím, rozrostl se černý trh. V Národní frontě sílily rozpory mezi levým (KSČ a levé křídlo ČSSD) a pravým blokem.[9] Na Slovensku stále dominuje Demokratická strana; komunisté se snažili DS diskreditovat a dosáhnout demise Sboru pověřenců, nakonec dosáhli aspoň parity.[10] Agresivní postup komunistů vedl k faktickému rozpadu fronty českých politických stran, vznikl blok národně socialistické, lidové a Demokratické strany, který přetrval až do únorové krize.[11]

Polovina roku 1947 znamenala také obrat v politice SSSR (počátek studené války, negativní postoj Sovětů k Marshallovu plánu). V září 1947 proběhla porada vůdců devíti komunistických stran se závěrem urychlit boj o monopol moci v ČSR.[12]

V únoru 1948, kdy nastala vládní krize kolem usnesení o Bezpečnosti z 13. února 1948, došlo k sérii událostí, které vedly k úplnému převzetí moci ve státě. Tyto události byly završeny 25. února, kdy prezident Edvard Beneš přijal demisi nekomunistických ministrů a doplnil vládu kandidáty navrženými komunisty.

Politický systém Národní fronty zůstal formálně zachován. KSČ se sloučila se sociálně demokratickou stranou. Formálně si komunisté nechali potvrdit převzetí moci v květnových volbách 1948 (nebylo možno volit strany, jen jednotnou kandidátku, volby nebyly tajné). Prezident Beneš abdikoval začátkem června 1948. Komunisté zcela ovládli dění ve státě a přechod Československa do bloku zemí se socialistickým režimem byl dokončen.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Revoluční gardy. ceskatelevize.cz (2013). Dostupné online. Navštíveno 7. listopadu 2016.
  2. Historie českého zločinu: Guláš z Nepomuku. Český rozhlas 2. Dostupné online. Navštíveno 7. listopadu 2016. (Čas 3:20)
  3. https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1945-105, 7. listopadu 2016.
  4. Křižovatky 20. století, s. 225
  5. Křižovatky 20. století, s. 217
  6. Křižovatky 20. století, s. 218
  7. VEBER, Václav. Osudové únorové dny. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 426 s. ISBN 978-80-7106-941-6. S. 122. Dále jen Osudové únorové dny. 
  8. Osudové únorové dny, s. 123
  9. Křižovatky 20. století, s. 231
  10. Křižovatky 20. století, s. 233
  11. Křižovatky 20. století, s. 233
  12. Křižovatky 20. století, s. 233

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]