Masakry Němců na jaře a v létě 1945

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Masakry Němců v Československu na jaře a v létě 1945 ze strany českého a slovenského obyvatelstva probíhaly v atmosféře poválečné represe vůči Němcům a doprovázely tzv. divoký odsun.[1] Veřejné proslovy z exilu se vracejícího prezidenta Edvarda Beneše z 12. a 16. května 1945, v nichž prohlásil odsun Němců za absolutní nutnost,[2] dozvuky fronty a květnového povstání, znamenaly zintenzivnění napětí mezi českou a německou částí obyvatelstva. Při vyhánění Němců, označovaném jako „divoký odsun“, docházelo k „popravám“, vraždám a jiným násilným útokům proti Němcům i českým kolaborantům.[2] V období divokého odsunu uprchlo či bylo vysídleno podle převažujících odhadů 600 000 Němců,[3] mnoho z nich hledalo první útočiště za hranicemi v Rakousku.[4][5][6]

Odborné zpracování[editovat | editovat zdroj]

Základní evidenci excesů zpracoval historik Tomáš Staněk (Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování). Konkrétními kauzami živelných soudů na Vitorazsku se zabýval historik Ján Mlynárik (Tragédie Vitorazska 1945–1953: poprava v Tušti) nebo také Lucie Jarkovská, která provedla analýzu archivních materiálů agendy mimořádných lidových soudů v Jičíně a v Hradci Králové. Historik Tomáš Staněk uvádí ve své publikaci, že v letech 1945-1946 přišlo o život v důsledku krajně diskriminačního zacházení 24 až 25 tisíc lidí.[1] O poválečné masakry se začínali historici zajímat už v 60. letech a následně v disentu v letech 70. a 80. Historické průzkumy a mapování excesů však začalo až na konci 80. let; naplno se mohlo rozvinout teprve po pádu komunistického režimu po roce 1989. Stěžejním dílem se stala práce Tomáše Staňka „Persekuce 1945” .[7]

Ozbrojené jednotky[editovat | editovat zdroj]

Již za květnového povstání organizovalo velitelství „Alex"[pozn. 1][2] pohyb armády v Čechách.[2] Spadaly pod něj mobilizované jednotky a posádková velitelství. Velitelství jednalo z pověření ministerstva národní obrany a jeho úkolem byl také nástup jednotek do pohraničí. Zde však už působily odzbrojené oddíly partyzánů, jednotky místních bezpečnostních složek, odbojové skupiny z války, ale také bojové skupiny pověřené přímo posádkovými veliteli, místními a okresními národními výbory (správními komisemi), vyššími velitelstvími, ministerstvem národní obrany, ministerstvem vnitra a Komisí pro vnitřní národní bezpečnost (KVNB) v Praze.[2]

Zrovna tak jako civilní obyvatelstvo byly i ozbrojené jednotky na podzim roku 1938 naplněny odhodláním bojovat. Čím více se přibližoval konec války, tím více rostla touha se s nepřítelem vypořádat.[2] Jednotky bojující na frontách byly ovlivněny nejen válečnými prožitky a hrůzami, ale i tím, co viděly při návratu do vlasti. Například náčelník štábu Prvního československého armádního sboru plukovník Bohumír Lomský řekl:[2]

„...Je přirozené, že vojska byla vychovávána v nenávisti k Němcům ... a německá zvěrstva je v jejich bojovém odhodlání posilovala. A není tajné, že naše jednotky v SSSR vedly boj pod heslem: nikoho neživte, oko za oko, zub za zub... Poněvadž bylo všeobecně jasné, že musí dojíti k odsunu Němců z našich historických zemí, byla přirozená snaha velitelů všech stupňů zbavit se jich při každé vhodné příležitosti...”

—Zápis výpovědi nadporučíka J. Čubky před vyšetřovací komisí bezpečnostního výboru UNS v Žatci 31. 7. 1945, [2]

Vojenské útvary operující zpočátku v pohraničí byly seskládány z velké části z frontových vojáků, z řad 1. československého armádního sboru nebo z mužů z Volyně, Podkarpatské Rusi a Slovenska. Mnozí z nich ztratili rodinu nebo se jen špatně adaptovali či neadekvátně reagovali na mírové prostředí. U nových ozbrojených formací sice panovalo nadšení, ale často vázla morálka mužstva. V každém případě všechny příslušníky ozbrojených sil sjednocovala ohromná nenávist k Němcům.[2]

Masakry[editovat | editovat zdroj]

„...Konference dospěla k této dohodě o odsunu Němců z Polska, Československa a Maďarska: Tři vlády prozkoumaly tuto otázku po všech stránkách a uznaly, že německé obyvatelstvo nebo jeho složky, které zůstávají v Polsku, Československu a v Maďarsku, bude třeba odsunout do Německa. Jsou zajedno v tom, že jakýkoli odsun musí být prováděn spořádaně a lidsky. Poněvadž by příliv velkého počtu Němců do Německa zvětšil břemeno, které již doléhá na okupační úřady, soudí, že tento problém by měla zkoumat především Kontrolní rada a přihlížet při tom zvláště k tomu, aby tito Němci byli spravedlivě rozděleni mezi jednotlivá okupační pásma...”

—ZPRÁVA O TŘÍSTRANNÉ KONFERENCI V BERLÍNĚ, 2. srpen 1945, v Postupimi, čl.VIII

Lanškroun[editovat | editovat zdroj]

Památník obětem odsunu Němců na lanškrounském hřbitově
Brno-Kounicovy koleje

17. května 1945 dorazil po osvobození Rudou armádou do města Lanškrouna partyzánský oddíl J. Hýbla-Brodeckého a ještě ten den zahájil na náměstí u velkého stolu lidový soud s civilním německým obyvatelstvem, které bylo nahnáno před budovu bývalého landrátu.[8] Soudu předsedal majitel mlýna a pily J. Hrabáček z Výprachtic (první předseda Okresního národního výboru v Lanškrouně). V dokumentech je uváděn jako aktivní odbojář a partyzán, který po válce také zastával funkci předsedy Národního výboru.[9] (U soudu příseděli: zaměstnanec nemocenské pokladny, obuvník, tkadlec, truhlář, důstojník četnictva a další z místního obyvatelstva). Lidový tribunál zasedal od 17. do 18. května 1945. Číslo obětí se má podle Emila Trojana pohybovat kolem 42 civilistů, z nichž 20 mělo spáchat sebevraždu.[9] Jiné prameny hovoří o 24 osobách hned první den a celkovém množství 100 německých obyvatel Lanškrouna.[10]

...Partyzáni si tyto dny užívali. Skandovali a stříleli kolem sebe jako smyslů zbavení. Bili Němce do pohlavních orgánů, plivali na ně a nutili je plazit se před nimi po kolenou. Lidé byli pro sebemenší odpor vhazováni do vodní nádrže, věšeni na pouličních plynových lampách a nebo zastřeleni u stěny radnice. Ke stolu soudců museli přilézt po kolenou a nést nad hlavou obraz Adolfa Hitlera, na který partyzáni plivali. Podobiznu pak museli slízat a hleny pozřít. Téměř každý, kdo předstoupil před tribunál, byl odsouzen k trestu smrti nebo minimálně i výprasku. Výprask probíhal tak, že oběti byly vysvlečeny donaha, položeny na dubový sud a bity dřevěnými tyčemi. Trest se pohyboval od 10 do 100 ran...

[9]

Brněnský pochod smrti[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Brněnský pochod smrti.

Při vysídlení Němců z Brna tzv. „Brněnském pochodu smrti“ [11] od 30. – 31. května 1945 bylo „vyvedeno“ 20 000 až 35 000 brněnských Němců. Dle historicky doložených údajů přišlo do 20. 8. 1945 o život 1 691 osob, z toho 2 kvůli náhodnému výstřelu, ostatní zemřeli na následky nemocí, vyčerpání či přirozenou smrtí.[12] Dále se v historických pramenech hovoří o 5000 mrtvých, 459 zahynulo v lágru Pohořelice, asi 250 mrtvých při pochodu na rakouskou hranici a dalších 1 062 mrtvých při přesunu do Vídně. Většina z nich přišla o život v důsledku špatného zásobování a nemocí.

Postoloprtský masakr a koncentrační tábor v bažantnici[editovat | editovat zdroj]

Pamětní deska německým obětem, Levonice u Postoloprt - bažantnice)

Na konci května 1945 dorazily do Postoloprt Revoluční gardy složené zejména z volyňských Čechů a zakarpatských Ukrajinců, kteří zde měli mít podle vyjádření Československé televize naslibované domy a polnosti.[13] K prvním vraždám civilního obyvatelstva došlo v místní škole. Přes 800 místních Němců nahnaných do postoloprtské bažantnice skončilo s kulkou v týlu v masových hrobech. Ženy, děti a staří lidé z bažantnice byli poté odsunuti do Německa. 3. června dorazil do města taktéž průvod asi 5 000 žateckých Němců, kteří byli internováni v místních kasárnách.

V období od 31. května do 15. června 1945 se hovoří o 800–1000 zavražděných (mezi nimi pět třináctiletých hochů). Z hromadných hrobů u Postoloprt bylo exhumováno 763 pozůstatků lidských těl (z toho 5 žen a 1 dítě). Ostatky byly poté spáleny. V roce 1947 byly tyto události přezkoumány vyšetřovací komisí československého parlamentu, přičemž na místě se pozvedl všeobecný souhlas obyvatelstva s masakrem (jako zasloužená odplata za surovosti Němců). Celkem by se mělo jednat o skoro 2 000 mrtvých, zavražděných 1. Čs. divizí pod velením generála Spaniela (Čím méně jich pak zbude, tím méně budeme mít nepřátel).[14][15][16] Dodnes se nepodařilo objektivně prokázat, zda se jednalo pouze o německé obyvatele nebo i o zavražděné Židy z postoloprtského koncentračního tábora, či oběti z pochodů smrti, které zde probíhaly krátce před ukončením války. Policejní vyšetřování zahájené v roce 2006 přisoudilo vinu za masakr Československé armádě, policii a důstojníkům št. kapitánu Vojtěchu Černému a vyučenému ševci, veliteli postoloprtské policie Bohuslavu Markovi. Vyšetřovatel případu Pavel Karas se vyjádřil, že kdyby tehdejší trestní řád znal trestný čin genocida, nepodával by obvinění z vraždy, ale právě z genocidy.[17][18][19][20]

Podrobnější informace naleznete v článku Postoloprtský masakr.

Doupov a Tocov[editovat | editovat zdroj]

Po exodu místního německého obyvatelstva, při němž se uvádí i hromadné hroby na místním školním hřišti či kruté mučení a následné zazdění jednoho příslušníka SS za živa, se pohybují čísla obětí podle Tomáše Staňka od 22 až do 40.[21][22]

Okresní národní výbor v Kadani oznámil přípisem (pod značkou 00158-taj-1953/III/35) z 1. září 1953 likvidaci obce Víska v I. etapě, v II. etapě následovaly obce Jeseň (Doupovská Jeseň), Jírov, Mětikalov, Prachomety, Tureč a ve III. etapě město Doupov s osadami Heřmanov, Petrov, Tocov a Tunkov z důvodu zřízení vojenského prostoru Hradiště.[23][24][25] V osadě Tocov bylo 5. června 1945 zavražděno 32 Němců.[26][27]

Podbořany[editovat | editovat zdroj]

Podbořanska se dotklo několik takzvaných pochodů smrti, například Podbořany projížděl vlak do Terezína, který zastavil v obci Kaštice a ve staré pískovně bylo zakopáno 230 zavražděných obětí nacismu. Po útěku prominentních představitelů nacistického režimu následovalo 7. června 1945 živelné a nahodilé zatýkání členy Revoluční gardy v improvizovaných uniformách Afrikakorpsu. Omylem byl odveden i invalida z první světové války. Kolonu zatčených Němců (z Podbořan, Třebčic, Blšan, Očihova, Kryr, Letova, Hluban, Podlesic, Mor, Vroutku, Stachova, Sýrovic a Soběchleb) vyvedli gardisté směrem na obec Očihov. Pak už následovala u valovského lesa (Elementenwaldu) střelba. Vyšetřovací komise z roku 1947 uvádí 70 Němců - většinou prý příslušníků SS.[28] Zakopáni měli být ve dvou hromadných hrobech podél polní cesty z Letova do Valova, asi 200 m od křižovatky Podbořany – Očihov, ale i na Alpce a jiných místech. Zbytek mužů partyzáni odvezli do sběrného tábora v Postoloprtech, kam je následovaly i ženy a děti.[29]

Chomutov[editovat | editovat zdroj]

Nová Ves v Horách

Vyčišťovací akce byla v Chomutově odstartována 9. června 1945 z popudu posádkového velitelství pod velením štkpt. Prášila.[30] Několik tisíc mužů ve věku 13 až 65 let bylo shromážděno na sportovním hřišti (podle německých pramenů 5000 osob). Němci podezřelí z členství v SS a nacistických organizacích byly následně mučeni a týráni. Zemřelo asi 12–13 osob (mlácení tyčemi, vypichovaní očí, uražení přirození holí, pálení na nahých tělech). Skupina 4000 mužů pochodovala se zavazadly o hmotnosti 25–30 kg směrem ke státní hranici. Během cesty zemřelo více než 60 osob (27 mrtvol nalezeno). Rusové odmítli zubožené muže převzít na hranici mezi Novou Vsí v Horách a Deutschneudorfem, takže následoval přesun do táborů v Záluží (část ponechána u státních hranic). V internačním táboře „Sklárna” zemřelo 40 osob, z více než 60 zemřelých na týrání a následky násilné smrti. Mrtvoly se zahrabávaly do kráterů po bombách. Podle vyšetřovací komise v roce 1947 mělo jít přibližně o 140 mrtvých.[31][32]

Masakr na Švédských šancích[editovat | editovat zdroj]

Nádraží v Přerově
Podrobnější informace naleznete v článku Masakr na Švédských šancích.

Masakr prováděli příslušníci 17. pěšího pluku z Petržalky (bývalí příslušníci 1. československého armádního sboru) vedení poručíkem OBZ Karolem Pazúrem a osvětovým důstojníkem Bedřichem Smetanou u Horní Moštěnice na návrší Švédské šance v noci z 18. na 19. června 1945. Zmasakrovali zde 265 obyvatel Dobšinej, Kežmarku, Gelnice, Mlynice a Janovej Lehoty pri Žiari nad Hronom. Povraždění byli hlavně Karpatští Němci a Maďaři, bylo však mezi nimi i několik Slováků. Naprostou většinu povražděných tvořily ženy a děti.[33][34][35]

Krnov[editovat | editovat zdroj]

Rozhledna Cvilin

Ve dnech 20.-25. června 1945 byli Němci z Krnova hnáni z lágru Cvilín (Lager Burgberg) směrem k hranicím - přes Vrbno pod Pradědem, Vidly (Gabel), Domašov, Jeseník, Vikantice, Staré Město pod Sněžníkem do Králík. Poté v otevřeném železničním vagóně do Teplic. Pochod pak pokračoval až na saské hranice u Geisingu v Krušných horách.Tomáš Staněk uvádí, že „Pochod z Krnova nebyl propuštěn přes hranice a část osob byla po několikadenním putování znovu soustředěna ve střediscích nebo přidělena na práce“.[36].[37]

Domažlice[editovat | editovat zdroj]

Nádraží v Domažlicích
Pamětní deska obětem Ústeckého masakru

Ze zprávy MNO je patrné, že v noci z 11. na 12. 7. 1945 bylo zavražděno a pochováno v hromadných hrobech v pískovně nacházející se na pravé straně silnice mezi Domažlicemi a Draženovem asi 100 osob, přibližně 120 osob mělo být zastřeleno na domažlickém nádraží a v jeho blízkosti zahrabáno. Dr. Staněk ve své knize Perzekuce hovoří o snaze „uchovati tyto vědomosti pokud možno co nejdéle v tajnosti”. Velitel štkpt. pěchoty Josef Fahner nechal přivážet z věznice okresního soudu a z tábora v Chrastavicích u Domažlic příslušníky SA, SS a NSDAP. „I když šlo často o příslušníky SA, SS a NSDAP, lze soudit, že převážná většina byla nevinná.”[38]

Ústecký masakr[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Ústecký masakr.

Ústecký masakr patří k těm nejznámějším. Jednalo se o hromadnou vraždu přibližně německého obyvatelstva ze dne 31. července 1945 v Ústí nad Labem.[39] Čísla zabitých se pohybují v rozmezí 30 – 700 osob, jiné prameny dokonce uvádí přes 2 000 mrtvých.[40][41][42]

Loděnice u Berouna[editovat | editovat zdroj]

8. května 1945 bylo u obce Vráž zavražděno 18 loděnických a vrážských Němců a 1 Čech během pochodu do sběrného tábora v Berouně. Loděničtí kolaboranti měli strach z výpovědí obětí před berounským soudem. Pracovníci sběrného tábora skupinu nechtěli převzít, jelikož byli všichni dotlučeni a jedna žena chyběla. Rozvášněný dav zmasakroval 19 osob na místě, kterému se říká „U zabitého”. Dnes zde stojí od roku 2008 vysoký dřevěný kříž se jmény obětí masakru.[43]

Lom na Mostecku[editovat | editovat zdroj]

10. května 1945 přišlo v obci Lom o život celkem 36 lidí a horník Josef Hoydar spáchal sebevraždu. Po nešťastném výbuchu a smrti dvou dětí dostaly události v obci Lom rychlý spád. Údajně skupiny Revolučních gard vyváděly z domovů ke kostelu místní Němce, které vzápětí střílely u zdi. Jednalo se o havíře, ale i třiasedmdesátiletého řídícího učitele v penzi Josefa Franze Treschla, šestašedesátiletého Wilhelma Bauera, železničního úředníka na odpočinku, kamnáře Ruperta Neidela, obuvníka Josefa Lorenze, holiče Franze Kopfa a vozataje Liebschera. Obětem byl na místním hřbitově vybudován památník s dvojjazyčným nápisem: Vzpomínka německých a českých obětí 2. světové války.[44][45]

Dobronín[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Masakr u Dobronína.
Louka Budínka u obce Dobrodín

19. května 1945 byli internovaní Němci z místní hasičské zbrojnice v obci Dobronín odvedeni na louku Budínku, kde si museli vykopat hrob a poté byli pravděpodobně brutálně ubiti lopatami a rýči. Policie České republiky provedla v srpnu 2010 terénní průzkum lokality a nalezla zde hromadný hrob. Několik dnů po nálezu lidských ostatků byl v této lokalitě na památku obětí vztyčen dřevěný kříž.

Vitorazsko[editovat | editovat zdroj]

Obec Rapšach

Dne 24. května 1945 ve 21.00 hodin zahájil předsedající Václav Maxa lidový soud v Tušti a následně jím bylo 14 občanů (starosta Hofhansl byl jediným Němcem mezi odsouzenými) odsouzeno k smrti a odvlečeno směrem k Halámkám na obecní mrchoviště. Maxa požadoval po plukovníkovi Vladimíru Hobzovi popravčí četu. Hobza dodal pouze zbraně. František Říha provedl za dohledu Václava Maxy, předsedy MNV učitele Podlahy a několika dalších členů MNV popravu 14 lidí. Hobzovi partyzáni sledovali masakr nejprve z povzdálí, poslední odsouzenou šestatřicetiletou Olgu Vlčkovou měli podle svědků „rozstřílet jako řešeto.“ Iniciátoři masakru (Václav Maxa a František Říha) nepocházeli původem z Vitorazska, jednalo se o přistěhovalce po roce 1920.[46][2] Partyzáni pod velením plukovníka Hobzy osudného dne 24. května 1945 odsoudili k trestu smrti v obci Rapšach dalších 26 lidí, které se nakonec podařilo kapitánu Josefovi Bartlovi z Brna (rodák z obce Rapšach) zachránit.[47]

Suchdol nad Lužnicí[editovat | editovat zdroj]

U Suchdola nad Lužnicí zavraždily revoluční gardy v květnu 1945 20 lidí (z toho 14 Čechů) a brutálním způsobem vyhnaly obyvatelstvo německé národnosti (4500 lidí) za hranice. V 90. letech byla provedena exhumace hromadného hrobu. [48]

Leština[editovat | editovat zdroj]

Kamenolom u obce Leština

Při průjezdu ustupujících německých vojsk obcí Leština (okres Šumperk) vystřelil neznámý český občan po projíždějící koloně bojové jednotky zbraní SS a zabil jednoho z vojáků. Němci sebrali pět Čechů jako rukojmí a požadovali v obci vydání pachatele. Vzhledem k tomu, že se nikdo nepřihlásil, odjeli do polí u obce Stavenice, nejprve muže surově mučili - vyřízli jim jazyky a vypíchali oči a nakonec je postříleli. Česká msta pokračovala v podobě etnické čistky šestnácti německých obyvatel Vitošova a Leštiny. Znetvořená těla obětí české komando dobíjelo železnými tyčemi. Jejich těla nechal na druhý den major Rudé armády na poli zahrabat. V roce 2000 se konal pietní pohřeb na leštinském hřbitově.[49]

Náchod[editovat | editovat zdroj]

V pomstě za zabití několika rudoarmějců 9. května 1945 byli místními lidmi i vojáky Rudé armády vyslýcháni, biti a zabíjení zajatí esesmani. Účastnily se toho i Židovky a Polky osvobozené z koncentračního tábora.[50] Historik Oldřich Šafář o události napsal:

...Každý toužil po odplatě, i když ne každý byl schopen přímé msty. Skutečnost byla taková, že každý vůz naložený mrtvými Němci, který směřoval přes město na pohřebiště na zámku, byl v ulicích města vítán s obrovským nadšením. Nikdo Němce nelitoval. Každý to chápal jako spravedlivou odplatu. Taková byla doba...

[50]

Právní a politická situace v Československu po II. světové válce[editovat | editovat zdroj]

Vítězstvím nad nacismem došlo k ukončení válečného konfliktu a prezident Beneš v roli autority 2. odboje usiloval teoreticky o právní kontinuitu první republiky. Realita však byla jiná. Ústava z roku 1920 byla sice po válce stále v platnosti, ale byly přijaty také ústavní dekrety prezidenta republiky, zrovna tak byly Národní shromážděním přijaty i další ústavní zákony, tzv. pražské dohody upravující vzájemné poměry centrálních a slovenských orgánů, ale i nařízení Slovenské národní rady.[51]

Lidová demokracie[editovat | editovat zdroj]

Za první republiky fungoval demokratický systém. Vládní koalice měla oponenta v opozici a „katalog práv a svobod” se vztahoval na všechny obyvatele Československa.[51] Po roce 1945 se demokracie nazývala „lidovou”.[51] Komunistická strana se stávala čím dál více dominující stranou, vnější a vnitřní politika státu podléhala vlivu Sovětského svazu, což způsobovalo postupný odklon od právních zásad první republiky.[51] Systémem Národní fronty došlo k vyloučení jakékoliv opozice.[51]

Pro část obyvatelstva se během válečného teroru stalo násilí běžnou součástí života.[51] Tak lze pohlížet i na řešení otázky československých Němců a potrestání kolaborujících Čechů a Slováků, kdy byly právní normy první republiky zamítnuty.[51] Vysídlení německé menšiny je stále předmětem mnoha debat. Společnost po druhé světové válce (až na výjimky) se však na řešení podle kolektivní viny shodovala.[51] Značnou roli hrála také msta za teror páchaný německými okupanty.[51]

Dekrety[editovat | editovat zdroj]

Ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého občanství osob národnosti německé a maďarské, ustanovil pozbytí československého státního občanství u těch, kteří nabyli jinou státní příslušnost dle předpisů cizí okupační moci (§ 1 odst. 1), a u všech ostatních československých občanů národnosti německé a maďarské (§ 1 odst. 2). V dekretu č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, byly v § 4 za osoby státně nespolehlivé označeny osoby národnosti německé nebo maďarské. Dekretem č. 12/1945 Sb. zabavil stát zemědělský majetek všech osob německé a maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost (§ 1 odst. 1 písm. a). Toto zabavení bylo dekretem č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, rozšířeno „na veškeré majetkové hodnoty osob fyzických národnosti německé nebo maďarské” (§ 1 odst. 1, bod č. 2). Za zabraný majetek dle § 1 odst. 1 nebyla možná náhrada. Presumpce viny Němců a Maďarů za nacismus se tak právně zakotvila. Vyhnout se takové legislativě mohli jen aktivní němečtí odbojáři na základě § 1 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb., avšak důkazní břemeno leželo na jejich straně.[51]

Legalizace násilí[editovat | editovat zdroj]

Ústavní soud ČR označil ve svém nálezu [52] ze dne 8. 3. 1995 stav dekretu č. 108/1945 Sb. za „právně vyhaslý”.[51] Přesto je tato otázka stále citlivým tématem. Zrovna tak je veřejností rozporuplně vnímán zákon č. 115/1946 Sb., o právnosti jednání souvisejících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, jinak nazývaný „amnestijní zákon”, který v § 1 legalizoval násilí nejen na Němcích.[51] Tento zákon znemožnil potrestání viníků podílejících se na masakrech a krvavých excesech (gestapismu) během „divokého” odsunu,[51] i když bylo podle něj možné domáhat se nápravy. Objevila se kritika některých novinářů, ale i v Ústavodárném národním shromáždění. Po únoru 1948 udělila KSČ na toto téma informační embargo.[51][53]

Mimořádné lidové soudy[editovat | editovat zdroj]

Dekret prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech měl napomoci postihnutí všech pachatelů a spolupachatelů zločinů nacismu.[51] Mimořádné lidové soudy byly ale v rozporu s principem spravedlivého soudního procesu.[51] Například § 31 odst. 1 sděloval, že „proti rozsudku mimořádných lidových soudů není opravných prostředků”. Zrovna tak žádost o milost neměla odkladný účinek. Podle § 31 odst. 2 měl trest smrti následovat po rozsudku do dvou hodin a podle odst. 3 se lhůta nad 24 hodin zakazovala. Tím byla unáhlenost spojená s nekvalitním rozhodováním MLS ospravedlněna.[51] Jejich rozhodnutí kritizovalo v tisku dokonce i zahraničí.[51]

Důkazy o poválečných masakrech a divokých odsunech[editovat | editovat zdroj]

Vojenský historik František Hanzlík,[pozn. 2] který se zaměřuje také na období nástupu komunistického režimu, objevil v archivech dokumenty, které osvětlily do roku 2002 neznámé skutečnosti. Jednalo se o důkazy o poválečných masakrech a divokých odsunech, které ještě v roce 1999 byly označeny razítkem "tajné". Dokumenty pocházejí z roku 1947 a historik J. Hanzlík nález komentoval slovy: "Ty dokumenty potvrzují to, co bylo spíše jen tušeno. Že ti, kteří měli dohlížet na nezákonnosti, se jich sami dopouštěli..."[54][55][56]

Potrestání zločinců[editovat | editovat zdroj]

hlavní iniciátor masakru na Švédských šancích, odsouzen nejprve na 7 let a 6 měsíců (1947), po odvolání trest změněn na 20 let (1949), propuštěn po cca 3 letech na amnestii,
  • Bedřich Smetana
spoluiniciátor masakru na Švédských šancích, odsouzen do vězení, ale nenastoupil trest a patrně uprchl ze země,
  • Václav Hrneček
zástupce velitele koncentračního tábora (1945–1946) v Českých Budějovicích byl americkým soudem odsouzen k 8 letům vězení na základě zjištění, že tábor v Českých Budějovicích byl veden zločinným způsobem.[57]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Během květnového povstání vzniklo v Praze revoluční vojenské velitelství „Alex" (krycí jméno generála Františka Slunečka) jemuž pak velel generál Zdeněk Novák, náčelníkem štábu byl jmenován podplukovník Raimund Mrázek. Velitelství Alex bylo pověřeno ministerstvem obrany obsadit pohraničí severozápadních, severních a severovýchodních Čech, kde už fungovaly od konce války partyzáni, místní bezpečnostní složky z řad Čechů, ale i němečtí antifašisté, příslušníci Národních střeleckých gard.
  2. Doc. PhDr. František Hanzlík, CSc. (*1954, Olomouc) Přednáší historii a politologii na Univerzitě obrany v Brně. Jeho hlavním tématem je otázka poválečného vývoje v Československu, zvláště období let 1945 až 1950, kterému se věnoval ve více než 50 odborných studiích, článcích a statích. Je autorem monografií Únor 1948: výsledek nerovného zápasu (Prewon, 1997), Vojenské obranné zpravodajství v zápasu o politickou moc 1945-1950 (ÚDV, Themis, 2003) a spoluautorem publikací Sluha dvou pánů (Lípa, 1998), Soumrak demokracie (Lípa, 2000) a Voják se srdcem bohéma (Lípa, 2002). Je autorem scénáře a námětu dokumentárního pořadu o šéfovi OBZ Bedřichu Reicinovi s názvem Člověk a moc z roku 2002, který vysílala Česká televize. Jeho poslední kniha se jmenuje Bez milosti a slitování s podtitulem: B. Reicin – fanatik rudého teroru (Ostrov, 2011).

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ARBURG Adrian, DVOŘÁK Tomáš, KOVAŘÍK David a kolektiv: Německy mluvící obyvatelstvo v Československu po roce 1945, In: Matice moravská, Výzkumné středisko pro dějiny střední Evropa: prameny, země, kultura, Brno 2010 ISBN 978-80-86488-70-7
  • PAUSEWANG Gudrun: Vzpomínám na Rozinkovou louku, Aurora 2001, ISBN 80-7299-043-8
  • STANĚK Tomáš:Persekuce 1945, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 1996, ISBN 80-85241-99-4
  • STANĚK Tomáš:Poválečné“excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování, Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR 41/2005, USD AV ČR Praha 2005, ISBN 80-7285-062-8
  • TROJAN Emil, Tak přísahali.. Partyzánský odboj v Orlických horách v letech 1939-1945 – OFTIS Ústí n. Orlici 2002, ISBN 80-86042-42-1
  • TROJAN Emil, Martin Vaňourek, Tak přísahali… Partyzánský odboj v českém pohraničí v letech 1939-1945. Mohelnice 2010, ISBN 978-80-902949-4-3
  • ARBURG, STANĚK: Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945-1951:dokumenty z českých archivu, Díl II/1 Duben – srpen/září 1945 „Divoký odsun“ a počátky osídlování. I, vydaní Středokluky: Zdeněk Susa 2011, 960 s., il. + CDROM, ISBN 978-80-86057-71-2

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b STANĚK, Tomáš: Poválečné "excesy" v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování, Praha, ÚSD AVČR 2005
  2. a b c d e f g h i j ARBURG, Adrian von; STANĚK, Tomáš. Organizované divoké odsuny? Úloha ústředních státních orgánů při provádění "evakuace" německého obyvatelstva (květen až září 1945).Soudobé dějiny. 2006, roč. 13, čís. 3-4, s. 321-376. ISSN 1210-7050.
  3. Houžvička (2005), str. 314.
  4. Bundesministerium für Vertriebene, Flüchtlinge und Kriegsgeschädigte (Hrsg.): Dokumentation der Vertreibung der Deutschen aus Ost-Mitteleuropa: Die Vertreibung der deutschen Bevölkerung aus der Tschechoslowakei. 2 svazky, Bonn 1957, ISBN 3-89350-560-1
  5. Spolkové ministerstvo vzdělání, vědy a kultury (Bundesministerium für Bildung, Wissenschaft und Kultur), odd. Präs. 9 Medienservice: Sudetendeutsche und Tschechen, Austria, Reg. Nr. 89905
  6. Cornelia Znoy:Die Vertreibung der Sudetendeutschen nach Österreich 1945/46, Diplomarbeit zur Erlangung des Magistergrades der Philosophie, Geisteswissenschaftliche Fakultät der Universität Wien, 1995
  7. Poválečné násilí poznamenalo českou společnost,Český rozhlas, 19. ledna 2011 v 07:00
  8. GLOTZ Peter: Vyhnání. České země jako poučný případ. Paseka, Praha 2006, s. 163, ISBN 80 -7185-705-X
  9. a b c TROJAN Emil: Tak přísahali... Partyzánský odboj v Orlických horách v letech 1939 – 1945. Oftis s.r.o., Ústí nad Orlicí 2001, s. 259-281 ISBN 80-86042-42-1
  10. Lidový soud s Němci v Lanškrouně skončil 17. května 1945 masakrem [1]
  11. Martin Pollack, Kateřina Tučková, Jiří Kratochvil, Ota Filip: Brněnský pochod smrti, 2012, ISBN 978-80-7443-044-2
  12. ŽAMPACH, Vojtěch. Vysídlení německého obyvatelstva z Brna ve dnech 30. a 31. května 1945 a nouzový ubytovací tábor v Pohořelicích 1.6.–7.7.1945: Muzejní a vlastivědná společnost, 1996
  13. Policie již zná vrahy německých chlapců v Postoloprtech z června 1945,ČT24, 2. 6. 2009 08:20
  14. http://www.heimatkreis-saaz.de/Postelberg_2002/body_postelberg_2002.html
  15. Hans-Ulrich Stoldt: Mord im Fasanengarten, v: Der Spiegel, Hamburk, č. 36, 31. srpna 2009, str. 66 f.
  16. Benz, a.a.O., str. 116 f.: Austreibung aus Saaz
  17. BÁRTOVÁ, Eliška. Největší poválečný masakr Němců vyřešen. Známe vrahy. Aktualne.cz [online]. 2009-06-01 [cit. 2014-09-13]. Dostupné online. 
  18. Společná správa ministerstva národní obrany a vnitra Československa 28. července 1947, Praha 28. 7. 1947 elektronicky zpracovaná odtajená zpráva
  19. Postoloprtský masakr průběh tří vyšetřování
  20. WOLLRAB, Adalbert: Pravdou ke smíření Heimatkreis Saaz, vzpomínková akce pro zavražděné postoloprtské a žatecké občany
  21. Staněk, Tomáš: Perzekuce 1945, Praha 1996
  22. Wilhelm Turnwald:Dokumente zur Austreibung der Sudetendeutschen. 1951, str. 217 f.
  23. SOA K.Vary - archivní fond Doupova
  24. Doupov (Duppau) zaniklé obce
  25. KNOPP, Guido: Die große Flucht: Das Schicksal der Vertriebenen, Econ, 2001
  26. Wilhelm Turnwald:Dokumente zur Austreibung der Sudetendeutschen. 1951, str. 472 f.
  27. KNOPP, Guido: Die große Flucht: Das Schicksal der Vertriebenen, Econ, 2001
  28. Staly se neodpustitelné věci... aneb Masakr sudetských Němců na Podbořansku,Český rozhlas 19. ledna 2011 v 07:00
  29. DIGITÁLNÍ UČEBNÍ MATERIÁL, zpracovaný v rámci projektu EU peníze středním školám, Československé dějiny po roce 1945, autor projektu Mgr. Marcela Svejkovská, dostupné z Metodického portálu www.rvp.cz, ISSN 1802-4785.
  30. Slyšme i druhou stranu, Infocentrum Šumava, České Budějovice 1990, ISBN 80-900076-1-9
  31. Staněk Tomáš, Persekuce 1945, Praha 1996, ISBN 80-85241-99-4
  32. STANĚK Tomáš, Tábory v českých zemích 1945- 1948, Tillia 1996, ISBN 80-902075-3-7
  33. Marie Špalková: Horní Moštěnice – kapitoly z dějin obce, Horní Moštěnice 2006; ISBN 80-86247-03-1, str. 114-115
  34. ČT24 [2]
  35. Masakr v Horní Moštěnici, Česká televize - video online
  36. STANĚK, Tomáš: Odsun Němců z Československa 1945-1947. 1. vyd. Praha Academia, 1991, 536 s. ISBN 8020003282, s. 422
  37. Erlebnisbericht Todesmarsch von Teplitz nach Geising, v: Benz, a.a.O., str. 111 f.
  38. Archivní dokumenty:SÚA Praha, f. MV - T 1938 - 1954, kart. 12, sign. B 7 - 15 - zpráva MNO pro ministra vnitra Noska z r. 1947, AMV ČR - KA, f. A 14, kart. 18, inv. j.č. 188 - hlášení SNB Praha z 22. 11. 1945, č. 1459/45 f. A 2/1, kart. 57, inv. j. č. 1765 - hlášení Oblastní úřadovny StB Plzeň z 26. a 30. 7. 1946, sdělení ZÚ StB na MV z 25. 7. 1947, záznam MV ze 4.12. 1947,hlášení OÚ StB Klatovy z 27.1. 1948, výslechové protokoly z 22. 1. 1948.
  39. http://www.usti-nl.cz/dejiny/1945-95/ul-8-9.htm
  40. Wilhelm Turnwald:Dokumente zur Austreibung der Sudetendeutschen. 1951, str. 119 f.
  41. Po výbuchu v Krásném Březně následoval masakr německého obyvatelstva, ČZ24
  42. Moderní dějiny, Ústecký masakr před 65 lety: Němce srazili tyčemi a pak ho utloukli, publikováno 2010.
  43. Kříž obětem masakru u zabitého postaven Loděnice u Berouna
  44. Fikejzová Jiřina: Povolání textařka... v důchodu?, nakladatelství Academia, 1999
  45. [3]
  46. Masakr na Vitorazsku 25. května 1945. Rozhledy 2010
  47. Agrární venkov [online]. 21. ledna 2013 [cit. 2013-07-10]. Dostupné online. 
  48. Agrární venkov [online]. 21. ledna 2013 [cit. 2013-07-10]. Dostupné online. 
  49. Kde se valí kameny,Česká televize 2007
  50. a b "Válka v Náchodě skončila masakrem Němců po zbytečné přestřelce". iDNES.cz. 7. května 2012.
  51. a b c d e f g h i j k l m n o p q r Nedvědický, Kamil: Únor 1948 jako počátek nelegitimního režimu, Securitas imperii, vedoucí redaktor Libor Svoboda, Praha, Ústav pro studium totalitních režimů, 2010, 238 s. , 1804-1612, Sv. 17/2, (2010), s. 60-79
  52. Sp. zn. Pl. ÚS 14/1994 Sb.
  53. HANZLÍK, František: Bez milosti a slitování, B. Reicin – fanatik rudého teroru, unikátní dokumenty komunistického režimu v Československu, nakladatelství Ostrov, 2011
  54. Československo chtělo tajit masakry Němců Zprávy idnes, 2002
  55. Moravská zemská knihovna přednáška Bez milosti a bez slitování
  56. HANZLÍK, František: Bez milosti a slitování, B. Reicin – fanatik rudého teroru, unikátní dokumenty komunistického režimu v Československu, nakladatelství Ostrov, 2011
  57. Alfred M. de Zayas, Nemesis at Potsdam, Routledge & Kegan Paul, London 1977 ISBN 0-7100-8468-4 pp. 124ff.