Benešovy dekrety

Edvard Beneš (1884–1948), po němž jsou dekrety pojmenovány

Tzv. Benešovy dekrety (slovensky: Benešove dekréty) představovaly formu zákonodárné činnosti v období ústavní nouze, kdy v důsledku druhé světové války nemohly řádně fungovat ústavní orgány Československé republiky podle Ústavní listiny z roku 1920 (ústavní zákon č. 121/1920 Sb.) ani podle celého tehdejšího československého právního řádu. Dekrety prezidenta republiky byly vydávány od vzniku prozatímního státního zřízení v roce 1940 ve Velké Británii, kde byl prezident republiky jakožto představitel zahraničního odboje uznán britskou vládou a postupně i dalšími státy protinacistické koalice. Obdobné normotvorné aktivity vyvíjely v průběhu druhé světové války také exilové vlády či exilové politické reprezentace jiných států, například Norska, Nizozemska, Polska, Belgie.

Podle ústavního dekretu prezidenta republiky č. 2 ze dne 15. října 1940 o prozatímním výkonu moci zákonodárné (publikován pod č. 20/1945 Sb.) byly dekrety prezidenta republiky vydávány na základě návrhu vlády a zpravidla po slyšení Státní rady jako svébytného poradního politického orgánu. Dekrety byly vždy spolupodepisovány předsedou vlády a ministry pověřenými jejich provedením.

Na tvorbě dekretů se dále podílela Právní rada jako odborný právní orgán, a to až do svého zrušení, k němuž došlo (obdobně jako u Státní rady) po ustavení vlády Československé republiky v Košicích dne 4. dubna 1945. V období od 4. dubna 1945 do 27. října 1945 prezident Beneš dekrety spolupodepisoval výhradně na návrh vlády a v souladu s Košickým vládním programem Národní fronty. Dekrety tak byly v obou svých obdobích projevem kolektivní legislativní činnosti vlády, v žádném případě je nelze interpretovat jako výlučný výtvor a akt prezidenta Edvarda Beneše.

Celkem bylo vydáno 143 dekretů prezidenta republiky, z toho do března 1945 bylo 44 dekretů vydáno v zahraničí. Ústavním zákonem ze dne 28. března 1946 č. 57/1946 Sb., kterým se schvalují a prohlašují za zákon dekrety prezidenta republiky, byla potvrzena platnost všech dekretů a veškeré dekrety prezidenta republiky byly od jejich počátku prohlášeny za zákony a ústavní dekrety za ústavní zákony. Po jejich vydání byla řada dekretů prezidenta republiky měněna nebo rušena, takže v současné době je součástí právního řádu České republiky a Slovenské republiky pouze 9 dekretů prezidenta republiky vydaných v zahraničí a 48 dekretů prezidenta republiky vydaných na území Československa.

Dekrety se zabývaly různými aspekty obnovy Československa a jeho právního systému, denacifikace a celkové hospodářské a kulturní rekonstrukce země. V publicistice a neodborných kruzích se často objevuje pojem „Benešovy dekrety“, který zavádějícím způsobem problematiku těchto právních předloh z období válečné ústavní nouze zužuje na otázku konfiskace nepřátelského německého majetku a postavení a vysídlení etnických Němců, Maďarů a dalších národností v poválečném Československu.

Na základě mezinárodního kontextu (Jaltské konference z února 1945 a Dohoda o reparacích na konferenci v Postupimi v srpnu 1945) vydalo Československo dva konfiskační dekrety, které se týkaly majetku osob německé národnosti. Stalo se tak dekretem prezidenta republiky č. 12 ze dne 21. června 1945 a dekretem prezidenta republiky č. 108 ze dne 25. října 1945.

Odborníci upozorňují, že právní úprava týkající se německé a maďarské menšiny v letech 1945–1948 fakticky vycházela z principu kolektivní viny. Samotná etnická příslušnost byla právním kritériem pro ztrátu občanství, konfiskaci majetku či pracovní sankce, aniž by byl ve většině případů individuálně zjišťován konkrétní protiprávní čin. Maďarský akademik Fiala-Butora, zaměřující se na práva národnostních menšin, konstatuje, že „dekrety týkající se těchto dvou menšinových komunit jsou založeny na principu kolektivní viny“ a že osoby německé a maďarské národnosti „byly považovány za vinné a podle toho s nimi bylo zacházeno“.

Podle této interpretace byla individuální správní řízení (např. konfiskační výměry) spíše implementačním krokem, zatímco rozhodujícím kritériem bylo předchozí zařazení osob na etnické seznamy. Výjimky se vztahovaly jen na malou skupinu osob, které mohly doložit aktivní účast v protifašistickém odboji.

S poválečným vysídlením osob německé národnosti nepřímo souvisí ústavní dekret prezidenta republiky č. 33 ze dne 2. srpna 1945 o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské (č. 33/1945 Sb.). Aplikace dekretu č. 33/1945 byla založena na předpokladu kolektivní neloajality osob německé a maďarské národnosti, které pozbyly státního občanství, pokud neprokázaly výjimku (např. aktivní účast v protifašistickém odboji). Na základě tohoto dekretu českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské, kteří podle předpisů cizí okupační moci nabyli státní příslušnosti německé nebo maďarské, pozbyli ze zákona ke dni 10. srpna 1945 československého státního občanství, pokud neprokázali, že zůstali věrni Československé republice, nikdy se neprovinili proti národům českému a slovenskému a buď se zúčastnili boje za osvobození České republiky nebo trpěli pod nacistickým nebo fašistickým terorem.

Odborná literatura upozorňuje, že přenesení důkazního břemene na celý etnický kolektiv představovalo uplatnění principu kolektivní viny, i když dekret formálně umožňoval individuální výjimky. V praxi byly výjimky udělovány jen omezeně a rozhodování často vycházelo z etnických seznamů, což vedlo k rozsáhlým sankcím uplatňovaným vůči celým skupinám obyvatelstva.

Nucené vysídlení Němců včetně maďarského obyvatelstva z Československá probíhalo souběžně s násobně většími přesuny německého obyvatelstva z řady míst Evropy, ke kterým začalo docházet ještě před koncem druhé světové války (např. Východní Prusko, Pomořany, Slezsko a jihovýchodní Evropa). Rozhodnutí vítězných mocností na Postupimské konferenci 1945 tyto dosavadní přesuny vzalo na vědomí a zároveň v Článku XIII potvrdilo přesuny z Polska, Československa a Maďarska (výše zmíněný Ústavní dekret o úpravě československého státního občanství byl vydán až po vydání tohoto Rozhodnutí mocností v Postupimi, které položilo mezinárodní právní základ pro veškeré přesuny (zejména) německého obyvatelstva v rámci Evropy).

Přesuny německého a maďarského obyvatelstva po druhé světové válce jsou všeobecně označovány třemi různě kontroverzními termíny: odsun, nucené vysídlení a vyhnání. Čeští historikové včetně ústavních právníků, kteří se touto etapou dějin zabývají/li (Staněk, Dejmek, Kuklík, Kvaček, Pavlíček, Čelovský) používají zpravidla označení "divoký odsun" (období tří měsíců do konference v Postupimi) a "organizovaný odsun" (období 1945–1951). V Česko-německé deklaraci z r. 1997 komise českých historiků označila období "divokého odsunu" nedokonavým videm "vyhánění" a několikaletý organizovaný odsun nahradila výstižnějším spojením nucené vysídlení (Zwangsaussiedlung) – tento termín byl použit v české verzi textu Deklarace. Německá strana v textu použila termín "vyhnání/Vertreibung". V současné době začíná v rámci celospolečenské spolupráce mezi Čechy a Němci převládat užívání konstruktivnější a méně kontroverzní terminologie pro označení těchto poválečných přesunů německého obyvatelstva z Československa: nucené vysídlení/Zwangsaussiedlung/Abschiebung.

Dekrety prezidenta republiky byly vydány ústavním způsobem, ústavním způsobem potvrzeny a jsou platnou součástí českého právního řádu (Nález ústavního soudu České republiky č. 5/1995 Sb. z r. 1995). Ústavní soud potvrdil jejich platnost v době vzniku a jejich závaznost, tzn. že jimi nastolené změny zůstávají zachovány. Zkoumat, zda zůstávají platnou součástí českého právního řádu, odmítl, neboť jsou už právně neúčinné.

Pozadí

Podrobnější informace naleznete v článku Prozatímní státní zřízení.

Dekrety prezidenta republiky byly vydávány jako mimořádné řešení, když nebylo vzhledem k okupaci možné vykonávat zákonodárnou moc v souladu s Ústavní listinou.

Vláda Velké Británie považovala odsuny německých menšin za způsob, jak vyřešit národnostní problémy v Evropě, a uvažovala o této možnosti již na počátku druhé světové války. Vycházelo se ze zkušeností při výměně křesťanského a muslimského obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem po první světové válce a při přesunech obyvatel v rámci Britského impéria. Československá vláda v londýnském exilu, podobně jako jiné válkou zasažené země, nezávisle na britské vládě také zvažovala myšlenku a rozsah odsunu německé menšiny. Po nacistickém teroru proti českému obyvatelstvu, který byl rozpoután v reakci na atentát na Heydricha v červnu 1942, vyjádřila Velké Británie ústní podporu odsunu. Samotná realizace a legitimita odsunu byla odvislá od probíhajících jednání mocností, které o územních změnách a významných poválečných přesunech německého obyvatelstva v rámci Evropy intenzivně jednaly od r. 1943 (Moskevská konference ministrů zahraničí v Moskvě, Teheránská konference) a Postupimská konference v r. 1945.

Poválečné vysídlení osob německé národnosti z Československa bylo realizováno na základě rozhodnutí tří velmocí na Postupimské konferenci v srpnu 1945. Dokument přijatý na této konferenci představuje mezinárodně právní základ pro odsun. Vysídlení osob německé národnosti z Československa mělo oporu v mezinárodním právu a není předmětem dekretů prezidentů republiky. Žádný dekret prezidenta republiky se odsunu německého obyvatelstva netýkal. Článek XIII Postupimské dohody stanovil, že německé obyvatelstvo nebo jeho složky, nacházející se v Polsku, Československu a Maďarsku, bude třeba přemístit do Německa. Vlastní provedení tohoto přesídlení, též v součinnosti s Kontrolní radou v Německu a Spojeneckou komisí v Rakousku, bylo nutně v působnosti národních orgánů těchto států. Zároveň článek XIII Postupimské dohody stanovil, že odsun musí být prováděn spořádaným a humánním způsobem. Je smutnou skutečností, že zejména v počátcích realizace tohoto opatření docházelo někdy k excesům.

Dekrety vydané prezidentem Edvardem Benešem je možné rozdělit do tří částí:

1. 1940–1944: Tyto dekrety byly vydány v exilu v Londýně. Upravují především vytvoření československé exilové vlády a jejích orgánů (včetně armády) a jejich organizací.
2. 1943–1945: Vydány také v londýnském exilu. Upravují především převzetí kontroly osvobozeného území Československa od spojeneckých armád a organizace poválečné československé vlády.
3. duben–říjen 1945: Dekrety vycházející z návrhů uvedených v Košickém vládním programu, který byl oficiálně čs. vládou přijat v dubnu 1945 v Košicích, připravovaném komunisty v Moskvě od konce roku 1944.

Debaty

Česká republika

Česká republika vyjádřila v Česko-německé deklaraci lítost, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd (v německé verzi Unrecht – bezpráví) nevinným lidem, a Česká republika lituje nepotrestání excesů, které při vysídlování proběhly.

Bývalý český premiér Bohuslav Sobotka prohlásil, že česká vláda „nevidí důvod pro jakékoliv zpochybňování Benešových dekretů a pro jakékoliv otevírání této otázky.“ Podle předsedy Sudetoněmeckého krajanského sdružení Berndta Posselta patří Benešovy dekrety na „smetiště dějin“.

V roce 2019 byl soudně potvrzen restituční nárok vdově po Karlovi des Fours Walderode, který jako Němec přišel o majetek na základě Benešových dekretů. Podle prezidenta Zemana došlo tímto rozhodnutím k prolomení Benešových dekretů.

Sporná je také konfiskace majetku členů lichtenštejnské knížecí rodiny, kteří se v roce 1930 přihlásili k německé národnosti a hlava jejich rodiny, vládnoucí kníže František Josef II., údajně spolupracoval se Sudetoněmeckou stranou, v době druhé světové války však měli členové rodu lichtenštejnskou státní příslušnost a Lichtenštejnské knížectví bylo neutrálním státem. Významnou okolností je rovněž skutečnost, že manželka panujícího knížete Elsa von Gutmann byla židovského původu. Po anexi Rakouska nacistickým Německem byla nucena odejít do švýcarského exilu, kde krátce po válce zemřela.

Slovensko

Na rozdíl od České republiky se na Slovensku v některých případech nadále projevují právní účinky poválečných konfiskačních norem, což vede k novým zápisům konfiskací v katastru.

Bosits v. Slovakia

Spor se týkal 35-hektarového lesního pozemku u obce Varadka, který byl v roce 1946 konfiskován na základě konfiškačního výměru vydaného proti dědečkovi Miklóse Bositse z důvodu jeho maďarské národnosti. Konfiskace však nebyla nikdy zapsána do katastru. Pozemek tak zůstal v rodinném vlastnictví až do pádu komunismu. V rámci procesu ROEP v roce 2000 byla vlastnická práva rodiny znovu potvrzena.

V letech 2009–2015 se státní podnik Lesy Slovenské republiky pokusil pozemek znovu získat s odkazem na poválečný konfiškační výměr a podal žalobu požadující určení vlastnictví státu. Okresní soud i krajský soud žalobu zamítly. Nejvyšší soud Slovenské republiky v roce 2015 rozhodl, že pozemek je třeba považovat za konfiskovaný již v roce 1946, a věc vrátil k novému projednání. Na základě tohoto postupu byl účinek konfiškace retroaktivně potvrzen znovu v 21. století.

Miklós Bosits podal ústavní stížnost, avšak Ústavní soud jej v roce 2016 odmítl. Následně se obrátil na Evropský soud pro lidská práva, který dne 19. května 2020 rozhodl v jeho prospěch. Evropský soud konstatoval, že zásah generálního prokurátora a opětovné otevření věci porušily právo na spravedlivý proces podle článku 6 Evropské úmluvy o lidských právech. I když se nemohl vyjádřit k samotné konfiskaci majetku, rozsudek potvrdil, že k zásahu do vlastnických práv došlo v souvislosti s poválečnými dekrety a jejich pokračujícími právními účinky na Slovensku.

D4/R7 a Slovenský pozemkový fond

V souvislosti s výstavbou dálnice D4/R7 byly v bratislavských Podunajských Biskupicích a okolních obcích zaznamenány případy nových konfiskací pozemků odkazujících na poválečné právní předpisy. Území Biskupic, historicky s převážně maďarským obyvatelstvem, bylo po roce 1945 téměř celé určeno ke konfiskaci, ale většina tehdejších výměrů nebyla vykonána. Po zvýšení hodnoty pozemků během výstavby dálnice začali dědicové zapisovat své nároky, které Národní dálniční společnost zpočátku uznávala. Následně však zasáhl Slovenský pozemkový fond, jenž tvrdil, že dotčené parcely podléhají Benešovým dekretům a mají připadnout státu.

Podle dostupných šetření byly použity i chybné nebo duplicitní konfiškační výměry a v některých případech byly parcely konfiskovány bez individuálního rozhodnutí. Veřejně dohledatelné záznamy v katastru uvádějí desítky parcel označených jako „konfiskované“ v letech 1946–1947, například parcely č. 7922, 7881, 7920 nebo 7935.

V roce 2022 upozornil na tyto případy i Evropský parlament, který konstatoval, že Slovenský pozemkový fond v letech 2018–2020 prováděl konfiskace stovek pozemků na základě dekretů z roku 1945 a vyzval Komisi k prošetření celé záležitosti.

Odkazy

Literatura

• BENEŠ, Zdeněk et al. Rozumět dějinám: vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848–1948. Praha: Pro Ministerstvo kultury České republiky vydala Gallery, 2002. 304 s. ISBN 80-86010-55-4.
• BERWID-BUQUOY, Jan N. Integration und Separation der Sudetendeutschen in der ČSR 1918–1920: Theorien der Nationalismen. [Integrace a separace Sudetských Němců v ČSR 1918–1920: teorie nacionalismů.] České Budějovice: Herbia, 2005. 253 s. ISBN 80-239-4433-9. [Tištěná verze disertace k obhajobě akademického titulu Dr. rer. pol. Freie Universität Berlin. Fachbereich Politische Wissenschaft. 2004.]
• BLUMENWITZ, Dieter. Benešovy dekrety z roku 1945 z hlediska mezinárodního práva. Z němčiny přel. Bedřich Blasko. Střední Evropa: revue pro středoevropskou kulturu a politiku. 1992, roč. 8, č. 26, s. 22–30. ISSN 0862-691X. Dostupné také z: https://scriptum.cz/soubory//scriptum/%5Bnode%5D/stredni-evropa_1992_26_ocr.pdf Archivováno 6. 12. 2023 na Wayback Machine.
• BLUMENWITZ, Dieter. Die Beneš-Dekrete aus dem Jahre 1945 unter dem Gesichtspunkt des Völkerrechts. In: HLAWITSCHKA, Eduard, ed. Die Politik von Dr. Edvard Beneš und Mitteleuropa. [München]: Verlagshaus Sudetenland, 1993–1994, s. 71–84. ISBN 3-930626-05-5.
• CORNIDES, Jakob. The Sudeten German Question after EU Enlargement. In: GORNIG, Gilbert H., ed.; HORN, Hans-Detlef, ed. a MURSWIEK, Dietrich, ed. Eigentumsrecht und Eigentumsunrecht. Analysen und Beiträge zur Vergangenheitsbewältigung. Teil 2. Berlin: Duncker & Humblot, 2009, s. 213–241. 261 s. Edice Staats- und völkerrechtliche Abhandlungen der Studiengruppe für Politik und Völkerrecht. ISBN 9783428132126, ISBN 3428132122. doi: 10.3790/978-3-428-13212-6 Přístup také z: https://web.archive.org/web/20140326011123/http://works.bepress.com/jakob_cornides/1/
• ČERNÝ, Bohumil; KŘEN, Jan; KURAL, Václav a OTÁHAL, Milan. Češi, Němci, odsun: diskuze nezávislých historiků. Academia: Praha, 1990. 372 s. ISBN 80-200-0276-6, ISBN 978-80-200-0276-1.
• ČESKOSLOVENSKO; JECH, Karel, ed. a KAPLAN, Karel, ed. Dekrety prezidenta republiky 1940–1945: dokumenty. 2., oprav. a dopl. vyd. Brno: Doplněk, 2002. 1066 s. ISBN 80-7239-115-1, ISBN 80-7285-012-1.
• DRDA, Adam, ed. Edvard Beneš a střední Evropa: sborník přednášek a statí. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1994. 121 s. ISBN 80-85241-56-0.
• HANZLÍK, F. Historické souvislosti přijetí Benešových dekretů a řešení otázky odsunu sudetských Němců. Politologický časopis. 1995, roč. 2, č. 2, s. (?). ISSN 1211-3247.
• KŘEN, Jan. Odsun Němců ve světle nových pramenů. In: Češi, Němci, odsun. Diskuse nezávislých historiků. Praha. Academia. 1990. ISBN 80-200-0276-6, s. 14–15.
• MANDLER, Emanuel. Benešovy dekrety: proč vznikaly a co jsou. 1. vyd. Praha: Libri, 2002. 126 s. Otazníky našich dějin, sv. 4. ISBN 80-7277-139-6.
• KUKLÍK, Jan. Mýty a realita tzv. „Benešových dekretů“: dekrety prezidenta republiky 1940–1945. Praha: Linde, 2002. 511 s. ISBN 80-7201-352-1. .
• PAVLÍČEK, Václav. O dekretech prezidenta republiky. In: Právní aspekty odsunu sudetských Němců: sborník. 1. vyd. Doslov Václav Kural. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 1995, s. 29–55. 84 s. ISBN 80-85864-13-4.
• PAVLÍČEK, Václav. O dekretech prezidenta republiky. In: MATĚJKA, Dobroslav, ed. Právní aspekty odsunu sudetských Němců: sborník. 2., uprav. a dopl. vyd. Doslov Václav Kural. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 1996, s. 41–67. 120 s. ISBN 80-85864-19-3.
• PERZI, Niklas. Die Beneš-Dekrete: eine europäische Tragödie. St. Pölten: Niederösterreichisches Pressehaus, ©2003. 364 s. ISBN 3-85326-099-3.
• SLÁDEK, Milan. Němci v Čechách: německá menšina v českých zemích a Československu 1848–1946. Praha: Pragma, ©2002. 205 s. ISBN 80-7205-901-7.
• ŠKRÁBEK, Josef. Včerejší strach: jaké to bylo mezi Čechy a Němci?: a jaké to bude…?. 3., rozš. vyd. Praha: Vyšehrad, 2006. 414 s. ISBN 80-7021-838-X.
• TAUCHEN, Jaromír. Beneš-Dekrete von einer rechtlich historischen Perspektive. Journal on European History of Law. 2010, vol. 1, no. 1, s. 41–45. ISSN 2042-6402.

Související články

• Seznam dekretů prezidenta republiky

Externí odkazy

• Dílo Benešovy dekrety ve Wikizdrojích
• Téma Benešovy dekrety ve Wikicitátech
• Dekrety prezidenta republiky Edvarda Beneše a související zákony

Autoritní data	Biblio: b26c8083-3a61-48ef-846c-8e25ba880caa NKC: kon2009518862, ph117391 GND: 4483720-3 VIAF: 205790331