Řecko-turecká válka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Řecko-turecká válka
Konflikt: Turecká válka za nezávislost
Greko-Turkish-Afyon-1920.png
Trvání: 15. květen 1919 – 11. říjen 1922

(3 roky, 4 měsíce, 3 týdny a 5 dnů)

Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Malá Asie
Casus belli: {{{příčina}}}
Výsledek: Lausannská smlouva
  • území nárokovaná Řeckem v Malé Asii připadla Turecku
  • výměna obyvatel na základě náboženství
  • vznik Turecké republiky
Změny území: {{{území}}}
Strany
Flag of Greece (1822-1978).svg Řecké království

materiální podpora:

Flag of the Ottoman Empire.svg Turecko

materiální podpora:

Velitelé
Flag of Greece (1822-1978).svg Eleftherios Venizelos
Flag of Greece (1822-1978).svg Konstantinos Nider
Flag of Greece (1822-1978).svg Konstantinos Miliotis-Komninos
Flag of the Ottoman Empire.svg Mustafa Kemal
Flag of the Ottoman Empire.svg Fevzi Pasha
Flag of the Ottoman Empire.svg İsmet Pasha
Síla
květen 1919: 35 000[1]
listopad 1920: 86 000[2]
srpen 1921: 92 000[3]
srpen 1922: 208 000[3]
květen 1919: 15 000[4]
duben 1920: 90 000[5]
leden 1921: 100 000[6]
červen 1921: 200 000[7]
1922: 215 000[8][9]
Ztráty
9 167 mrtvých[10]
2 474 mrtvých na nemoce [10]
31 097 raněných[10]
11 150 pohřešovaných
6 522 zajatých[11]
19 362 mrtvých [12]
18 095 pohřešovaných
48 880 zraněných
4 878 mrtvých na nemoce
~13 740 zajatých[13]
{{{poznámky}}}

Řecko-turecká válka byla série vojenských událostí, které nastaly v průběhu dělení Osmanské říše po první světové válce mezi květnem 1919 a říjnem 1922. Válka byla střetem mezi Řeckem a tureckým národním hnutím, které později založilo Tureckou republiku o území v Malé Asii a skončila porážkou řecké armády. Následná Lausannská smlouva přiřkla sporná území Turecku. Dalším bodem smlouvy byla masivní výměna obyvatelstva (týkala se téměř 2 milióny lidí) mezi oběma státy, která byla založena na náboženském klíči.

Důvody vedoucí k válce[editovat | editovat zdroj]

Osmanská říše v roce 1914

Turecká situace[editovat | editovat zdroj]

Nemocný muž na Bosporu[editovat | editovat zdroj]

Geopolitický kontext války mezi Turky a Řeky je potřeba hledat daleko v historii. Od poloviny 19. století byla Osmanská říše zvaná evropskými mocnostmi Nemocný muž na Bosporu. Armáda byla v troskách, státní pokladna prázdná a v netureckých provinciích byl na vzestupu nacionalismus. V roce 1821 jako první úspěšně povstali Řekové. Následně proti Turkům začali silně vystupovat Rusové pod záminkou ochrany slovanských národů na Balkáně (hlavně Bulharů a Srbů). Osmanská říše se tak nechala vlákat do Krymské války (1853–1856), ve které s vydatnou pomocí Francie a Velké Británie carské Rusko porazila. Při mírových jednáních si vymohla záruky nevměšování se cizích mocností do vnitřních záležitostí říše, na druhou stranu Černé moře se mělo stát demilitarizovanou zónou. Drobení říše ale Truci nebyli schopni zabránit i nadále. V roce 1861 se osamostatnilo Rumunsko a povstání se rozhořela v Bosně, Černé Hoře a Bulharsku.

V roce 1878 usedl na trůn Abdulhamid II., který se hlásil k liberálním myšlenkám a dokonce otevřel Poslaneckou sněmovnu. Rusové ale opět vojensky napadli Osmanskou říši (více: Rusko-turecká válka (1877–1878)) a tentokrát válku dovedli k úspěšnému konci. Mírové podmínky donutily Turecko definitivně uznat nezávislosti Černé Hory a Rumunska, navíc rozsáhlá území byla podstoupena Srbsku. Bulharsku byla na základě smlouvy zaručena rozsáhlá autonomie. Osmanská říše ztratila skoro 40% svého území a v zoufalé situaci hledala spojence, kterého našla v Německém císařství. Němci pomohli Turků vycvičit armádu a dodali jim moderní zbraně.

Začátek 20. století a První světová válka[editovat | editovat zdroj]

Rozdělení Osmanské říše podle Sèvreské smlouvy

V roce 1908 proběhl v Osmanské říši převrat vedený Mladoturky (více: Mladoturecká revoluce). Mladoturci byli na jednu stranu liberálním uskupením (podařilo se jim obnovit konstituční monarchii, byla uznána svoboda tisku, opět se otevřel parlament). Na druhé straně ve značně zmenšené říši začali silně prosazovat turecký folklór, což vyústilo v turkizaci říše a v potlačovaní ostatních národnostních hnutí. Neústupná turecká politika vedla ke kompletnímu zhroucení osmanského panství na Balkáně. V roce 1908 vyhlásilo nezávislost Bulharsko a následně se Srbsko, Bulharsko, Řecko a Černá Hora spojili v Balkánský svaz a společně v tzv. První balkánské válce (1912 - 1913) Turky na Balkáně definitivně porazili. Osmanské území v Evropě se tak scvrklo pouze na oblast kolem hlavního města Istanbulu.

Osmanská říše vstoupila do První světové války v listopadu 1914 po boku svého německého spojence na straně Centrálních mocností a válka skončila katastrofickou porážkou. Na základě Sèvreské smlouvy z roku 1920 ztratili Turci veškerá území s netureckým obyvatelstvem, což bylo téměř 80% z předválečné rozlohy. Velká Británie získala Irák, Palestinu a Zajordánsko a Francie si přivlastnila Sýrii a Libanon. Hlavní město Istanbul a úžiny Bospor a Dardanely se stali demilitarizovanou zónou. Z původní turecké říše nakonec zůstala pouze Malá Asie a i ta byla rozdělena na sféry vlivu dohodových států (viz mapka vlevo). Východní oblasti měly připadnou nově vzniklé Arménii (více Arménská republika (1918-1920)) a západní části okolo Smyrny (dnešní İzmir) a Východní Thrákie byly přiřknuty Řecku. Tato situace se stala pro Turky zcela pokořující a nepřijatelnou, neboť by se z poválečného Turecka stal loutkový stát. Válečný hrdina Mustafa Kemal se rozhodl roku 1919 vydat Prohlášení o nezávislosti a dělení zarazit. Nově zvolený parlament ale obsadili Britové. Kemal byl nucen uchýlit se do Ankary, kde zřídil Velké národní shromáždění a začal vojensky postupovat proti všem okupantům.

Územní vývoj Řeckého království v letech 1832-1947
Řecká populace na jižním Balkánu a v na západě Malé Asie (1919)

Řecká situace[editovat | editovat zdroj]

Cesta k nezávislosti[editovat | editovat zdroj]

Po pádu Konstantinopole v roce 1453 byly všechny oblasti obývané Řeky pod kontrolou Osmanské říše. Na konci 18. století nastal v Řecku prudký intelektuální a kulturní rozvoj. Byly zakládány nové řecké školy a akademie, vydávaly se první noviny a časopisy. V tomto kulturním a myšlenkovém vývoji se vytvořily dva názory na utváření budoucí řecké státnosti. První názor zastávali především Řekové v diaspoře, ovlivnění západním filhelénstvím, politickým liberalismem a antiklerikalismem a zaměřující se zejména na řeckou antickou tradici. Jejich cílem byla snaha o povznesení řeckého národa a případně vymanění řeckého národa z osmanské nadvlády. Oproti nim stáli příslušníci fanariotů a konstantinopolského patriarchátu prosazující vytvoření nového byzantského státu či transformaci Osmanské říše v řecký stát. Nespokojenost s bující korupcí, postupující islamizací a stále častějšími pogromy řeckého obyvatelstva vedla Řeky k zakládání tajných organizací (např. Filiki Eteria), které začaly připravovat protiturecké povstání. Povstání vypuklo v roce 1821 (více: Řecká osvobozenecká válka). Řekům se podařilo ovládnout Peloponés, ale vzájemná nejednota bránila dalšímu postupu. V roce 1824 se přidali na osmanskou říši Egypťané a Řekové začali rychle ztrácet půdu pod nohama. Od porážky je zachránila v roce 1827 až spojená intervence Francie, Velké Británie a Ruska. Turci byli nuceni se stáhnout a Řekové jako první národ vyhlásili v roce 1832 na Osmanské říši nezávislost.

Územní expanze a První světová válka[editovat | editovat zdroj]

Prvním králem s stal bavorský princ Otto I., který prosazoval absolutistické vedení země a státní radu vytvořil ze svých bavorských krajanů. Proti způsobu vedení země propukla veřejná nespokojenost, která vyústila v září 1843 v revoluci. Král tak musel uznat konstituční monarchii, přítomnost Řeků ve Státní radě a svolání trvalého parlamentu. V roce 1862 vystřídal na trůně Ottu I. král Jiří I. Za jeho padesátileté vlády postoupili Britové Řekům Jónské ostrovy (1864) a Turci Thesálii (1881). V roce 1896 byly řecké Athény hostem prvních moderních Olympijských her. Následující rok povzbuzení a sebevědomí Řekové rozpoutali povstání na Krétě (více: Řecko-turecká válka (1897)). Povstání bylo poraženo a posléze byla řecká ekonomika ovládnuta Brity, kteří dohlíželi na placení poválečných reparací.


Tento konflikt byl vyvolán snahami Řecka rozšiřovat území na úkor Turecka, které bylo v 1. světové válce na straně poražených. Řecko za souhlasu hlavních dohodových mocností obsadilo v květnu 1919 Smyrnu s okolím a v březnu 1920 východní Thrákii. Na základě Sèvreské mírové smlouvy vnucené velmocemi Turecku roku 1920 získalo Řecko právo na držení těchto území a všech Egejských ostrovů. Turci se ovšem se sèvreskou mírovou smlouvou, kterou jejich představitelé 10. srpna 1920 ve Francii v Sèvres, odmítli smířit. Do čela protiřeckého odbojového hnutí se postavil Mustafa Kemal Atatürk. Pokus Řecka vynutit si (za aktivní podpory Velké Británie) realizaci svých územních požadavků ofenzívou proti kemalistickým silám soustředěným v Malé Asii byl úspěšný pouze na začátku, ovšem díky klesající podpoře velmocí, logistickým problémům a odvolání některých důstojníků se válka začala vyvíjet ve prospěch Turecka. V srpnu 1922 odstartovalo turecké hnutí mohutnou ofenzívu, jež vyústila i v obsazení Smyrny a vypálení řeckých a arménských čtvrtí města[zdroj?]. Pádem Smyrny skončila poslední snaha Řeků o dokončení plánu Velké myšlenky na znovudobytí ztracených území. Válka vyústila ve vzájemnou výměnu obyvatelstva na základě náboženství, na které se obě strany dohodly v lednu 1923. Bylo během ní odsunuto asi 1,5 milionu anatolských Řeků do Řecka a 356 000 muslimů z Řecka do Turecka.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Ergün Aybars, Türkiye Cumhuriyeti tarihi I, Ege Üniversitesi Basımevi, 1984, pg 319-334 (turecky)
  • Turkish General Staff, Türk İstiklal Harbinde Batı Cephesi, Edition II, Part 2, Ankara 1999, p. 225
  • a b Görgülü, İsmet(1992)(in Turkish),, Genelkurmay basımevi, pp. 1, 4, 10, 360 .
  • Britain and the Greek-Turkish War and Settlement of 1919-1923: the Pursuit of Security by "Proxy" in Western Asia Minor [online]. University of Glasgow, 2002, [cit. 2014-07-11]. S. 108. [1]. (anglicky) 
  • (in Turkish), 2(II ed.), Ankara: Turkish General Staff, 1999, p. 225 .
  • (1934) Asian Review. East & West. 
  • Sandler, Stanley(2002). Ground Warfare: An International Encyclopedia. ABC-CLIO. ISBN 978-1-57607-344-5. 
  • , Athens: Directorate of Army History, 1967, p. 140, "on June 11 (OC) 6,159 officers, 193,994 soldiers (=200,153 men)" .
  • Britain and the Greek-Turkish War and Settlement of 1919-1923: the Pursuit of Security by "Proxy" in Western Asia Minor [online]. University of Glasgow, 2002, [cit. 2014-07-11]. S. 243. [2]. (anglicky) 
  • a b c Sabahattin Selek: Millî mücadele - Cilt I (engl.: National Struggle - Edition I), Burçak yayınevi, 1963, page 109 Šablona:Tr icon
  • Taşkıran, Cemalettin(2005). "Kanlı mürekkeple yazın çektiklerimizi ... !": Milli Mücadelede Türk ve Yunan esirleri, 1919–1923, 26. ISBN 978-975-8163-67-0. 
  • (in Greek)1=, Athens: Directorate of Army History, 1967, Table 2 .
  • Στρατιωτική Ιστορία journal, Issue 203, December 2013, page 67