Turecká válka za nezávislost

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Turecká válka za nezávislost
Konflikt:
Türk Kurtuluş Savaşı - kolaj.jpg
Trvání: 19. květen 1919 – 11. říjen 1922 (příměří), 24. červenec 1923 (mír)
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Malá Asie, Thrákie, sever Mezopotámie
Casus belli: {{{příčina}}}
Výsledek: Vítězství Turecka
  • Lausannská smlouva; Karsská smlouva
  • zrušení a rozdělení Osmanské říše
  • vznik Turecké republiky
  • území v Malé Asii připadla Turecku
  • výměna obyvatel s Řeckem na základě náboženství
Změny území: {{{území}}}
Strany
Flag of Turkey.svg Turecko

materiální podpora:

Flag of Greece (1822-1978).svg Řecké království

Arménie Arménie
Francie Francie
materiální podpora:

Velitelé
Flag of Turkey.svg Mustafa Kemal
Flag of Turkey.svg Fevzi Pasha
Flag of Turkey.svg İsmet Pasha
Flag of Turkey.svg Kâzım Pasha
Flag of Greece (1822-1978).svg Eleftherios Venizelos
Flag of Greece (1822-1978).svg Konstantinos Nider
Flag of Greece (1822-1978).svg Anastasios Papoulas
Arménie Drastamat Kanayan
Arménie Movses Silikyan
Síla
Flag of Turkey.svg Turecko:

květen 1919: 15 000[1]
duben 1920: 90 000[2]
leden 1921: 100 000[3]
červen 1921: 200 000[4]
1922: 215 000[5][6]

Flag of Greece (1822-1978).svg Řecko:

květen 1919: 35 000[7]
listopad 1920: 86 000[8]
srpen 1921: 92 000[9]
srpen 1922: 208 000[9]
Arménie Arménie: 20 000
Francie Francie: 60 000
Flag of the Ottoman Empire.svg Osmanská říše: 7 000

Ztráty
Flag of Turkey.svg Turecko:

9 167 mrtvých[10]
2 474 mrtvých na nemoce [10]
31 097 raněných[10]
11 150 pohřešovaných
6 522 zajatých[11]

Flag of Greece (1822-1978).svg Řecko:

19 362 mrtvých [12]
18 095 pohřešovaných
48 880 zraněných
4 878 mrtvých na nemoce
~13 740 zajatých[13]
Arménie Arménie: 1 100
Francie Francie: 7 000

{{{poznámky}}}

Turecká válka za nezávislost (turecky: İstiklâl Harbi) byl válečný konflikt, probíhající mezi květnem 1919 a říjnem 1922, který vedli turečtí nacionalisté (tzv. kemalisté) proti Řekům a Arménům, kteří obsadili západní a východní území Osmanské říše během jejího pádu po První světové válce. Jádro celého konfliktu tvořila Řecko-turecká válka. Turkům se do konce roku 1922 podařilo vyhnat všechny okupanty z Malé Asie a v roce 1923 po zrušení Osmanské říše vyhlásili republiku. Prvním prezidentem se stal válečný hrdina Mustafa Kemal. Na základě Lausannské a Karsské smlouvy pak byly zajištěny hranice moderního Turecka.

Turecká situace pře válkou[editovat | editovat zdroj]

Nemocný muž na Bosporu[editovat | editovat zdroj]

Geopolitický kontext války je potřeba hledat daleko v historii. Od poloviny 19. století byla Osmanská říše známá mezi evropskými mocnostmi jako Nemocný muž na Bosporu. Armáda byla v troskách, státní pokladna prázdná a v netureckých provinciích byl na vzestupu nacionalismus. V roce 1821 jako první úspěšně povstali Řekové. Následně proti Turkům začali silně vystupovat Rusové pod záminkou ochrany slovanských národů na Balkáně (hlavně Bulharů a Srbů). Osmanská říše se nechala vlákat do Krymské války (1853–1856), ve které s vydatnou pomocí Francie a Velké Británie carské Rusko porazila.

Rusové opět napadli Osmanskou říši v roce 1877 (více: Rusko-turecká válka) a tentokrát válku dovedli k úspěšnému konci. Mírové podmínky donutily Turecko definitivně uznat nezávislost Černé Hory a Rumunska, navíc byla rozsáhlá území podstoupena Srbsku. Bulharsku byla na základě smlouvy zaručena rozsáhlá autonomie. Osmanská říše ztratila skoro 40% svého území a v zoufalé situaci hledala nového spojence, kterého našla v Německém císařství. Němci pomohli Turků vycvičit armádu a dodali moderní zbraně.

Začátek 20. století a dělení říše[editovat | editovat zdroj]

V roce 1908 proběhl v Osmanské říši převrat vedený Mladoturky (více: Mladoturecká revoluce). Mladoturci byli na jednu stranu liberálním uskupením (podařilo se jim obnovit konstituční monarchii, byla uznána svoboda tisku, opět se otevřel parlament). Na druhé straně silně podporovali turkizaci říše a v potlačovaní ostatních národnostních hnutí. Mladoturecká politika nakonec vedla ke kompletnímu zhroucení osmanského panství na Balkáně. V roce 1908 vyhlásilo nezávislost Bulharsko a následně se spojilo se Srbskem, Řeckem a Černou Horou v Balkánský svaz a společně v tzv. První balkánské válce (1912 - 1913) Turky definitivně porazili. Osmanské území v Evropě se tak scvrklo pouze na oblast kolem hlavního města Istanbulu.

První světová válka a její důsledky[editovat | editovat zdroj]

Rozdělení Osmanské říše podle Sèvreské smlouvy (německy)

Osmanská říše vstoupila do První světové války v listopadu 1914 po boku svého německého spojence na straně Trojspolku a válka pro ni skončila katastrofickou porážkou. Boje byly ukončeny příměřím z Mundros 30. října 1918. Spojenci následně obsadili úžiny Bospor a Dardanely a 13. října 1918 napochodovaly spojenecké jednotky do Istanbulu. Mírové dohody mezi státy Trojdohody a Trojspolku byly dojednány na Pařížské mírové konferenci v roce 1919. Vítězné státy se již v průběhu války dohodly na rozdělení Osmanské říše. Velká Británie měla získat Irák, Palestinu a Zajordánsko, Francie si chtěl přivlastnit Sýrii a Libanon. Východní oblasti měly připadnou nově vzniklé Arménii a západní části obývané řeckou menšinou (především pobřežní oblasti včetně města Smyrny - dnešní İzmir) a východní Thrákie byly přiřknuty Řecku. Hlavní město Istanbul a úžiny Bospor a Dardanely se měli stát demilitarizovanou zónou pod správou Britů. Z původní Osmanské říše by nakonec zůstala pouze Malá Asie a i ta byla rozdělena na sféry vlivu jednotlivých států (viz. mapka nahoře). Na základě připravované smlouvy by Turci ztratili veškerá území s netureckým obyvatelstvem, což bylo téměř 80% z předválečné rozlohy. Ještě před podepsáním smlouvy se aktivity chopili Řekové a 15. května 1919 se vylodilo na dvacet tisíc řeckých vojáků krytých britským námořnictvem ve Smyrně.

Cesta k Turecké republice[editovat | editovat zdroj]

Nejvýznamnější členové Kongresu v Silvas, zleva doprava: Muzaffer Kılıç, Rauf Orbay, Bekir Sami Kunduh, Mustafa Kemal Atatürk, Ruşen Eşref Ünaydın, Cemil Cahit Toydemir, Cevat Abbas Gürer

Počátek tureckého odporu[editovat | editovat zdroj]

Turečtí představitelé byli zděšení z obsahu připravované mírové smlouvy a někteří se rozhodli jednat. Mustafa Kemal, válečný hrdina z bitvy o Gallipoli, se stal v dubnu 1919 vrchním velitelem toho, co zbylo z osmanské armády. V květnu 1919 Kemal se svým důstojnickým sborem opustil tajně Istanbul. Stáhl se do vnitrozemí Malé Asie a postupně začal organizovat a sjednocovat odpor proti okupantům. V červenci 1919 osmanský sultán přikázal Kemalovi ustat v jeho přípravách na válku a navrátit se do Istanbulu. Kemal neuposlechl a v září 1919 uspořádal Kongres v Silvas. Na kongresu se sešli čelní představitelé budoucího Tureckého národního hnutí a definovali společné cíle a postup proti okupantům.

Na konci roku 1919 proběhly nové volby do parlamentu Osmanské říše. Očekávalo se, že volby dají říši nový legitimní orgán, který potlačí Kemalovo Národní hnutí. Volby byly bojkotovány místními Řeky a nová vláda, která sídlila v Brity okupovaném Istanbulu, neměla v očích Turků žádnou váhu. Velkým vezírem se stal Ali Rıza Pasha, který ale přímo podléhal britské okupační správě. Poslední oficiální zasedání parlamentu se konalo 12. ledna 1920. Byl zde přednesen telegram od Mustafy Kemala, který prohlásil Turecké národní hnutí za jedinou právoplatnou tureckou vládu a vybízel k odporu proti okupantům. Prohlášení si získalo velkou podporu mezi poslanci, ale Britové jakékoliv oficiální přijetí myšlenek z kongresu v Silvas zarazili. Parlament se tajně sešel 28. ledna 1920 a vydal tzv. Národní pakt, který obsahoval požadavky na sebeurčení, otevření úžin Bosporu a Dardanel, odchod cizích vojsk z Istanbulu a revizi mírové smlouvy. Britové chápající, že Osmanský parlament jim nepomůže v dosažení jejich cílů, se rozhodli vyřešit situaci vojensky. Dne 15. března 1920 začali obsazovat klíčové úřady v Istanbulu a zatýkat příznivce Národního hnutí. Parlament poslal Britům protestní nótu, ale na věci se již nic nezměnilo. Moc v říši dostal do rukou sultán, který přímo podléhal svými rozhodnutími britské okupační správě.

Vláda v Ankaře[editovat | editovat zdroj]

Řecká armáda obsazuje Smyrnu, 1919

Kemal po obsazení parlamentu vyzval poslance k cestě do Ankary. Zde prohlásil Národní hnutí za jediného představitele tureckého lidu a v březnu 1920 otevřel nový parlament pod názvem Velké národní shromáždění. Tímto činem se získal mezi civilisty i vojáky velkou podporu. Mezitím nechal sultán představitele Národního hnutí odsoudit k trestu smrti v nepřítomnosti. V situaci, kdy se společnost začala dělit na příznivce sultána a kemalovce, začal Kemal kontaktovat guvernéry jednotlivých regionů a vojenské představitele s prohlášením, že stále bojuje za sultána a jeho cílem je jeho osvobození u rukou Britů. Mnozí jeho slibům uvěřili a přidali se na stranu kemalovců.

Rozložení sil[editovat | editovat zdroj]

Sultán poslal do boje na 4 000 vojáků, kteří byli posílení o 2 000 vojáků neturecké národnosti. Sultánova armáda začala útočit v dubnu 1920 na pozice kemalovců, ale trpěla nízkou morálkou, častými dezercemi, a tak nebyla vhodným partnerem pro potlačení povstání. Britská okupační správa požádala parlament v Londýně o posily, ale byla odmítnuta. Nakonec se Britové obrátili na spojence, který již v Malé Asii svá vojska měl - na Řecko.

Turecká armáda, která měla čelit řeckým vojskům, byla zoufale vyzbrojena, a tak hledala spojence pro nadcházející válku. Našla ho v sovětském Rusku a zorganizovala setkání se sovětskou delegací vedenou plukovníkem Buďonnyjským. Pro bolševiky byli Turci vítaným spojencem. Za prvé jejich podporou zaměstnávali Brity, kteří se tak nemohli naplno angažovat v probíhající Ruské občanské válce. Za druhé s materiální podporou posílali do Malé Asie i komunistické idee a jejich propagátory. Bolševici mezi roky 1920 - 1922 dodali Tukům 39 000 pušek, 327 kulometů, 54 kanónů, 63 miliónů nábojů, 147 000 dělostřeleckých granátů, 2 hlídkové lodě a několikamiliónovou finanční pomoc. Kemal byl schopen díky bolševikům vybudovat moderní armádu.

Dne 10. srpna 1920 byla podepsána Sèvreská mírová smlouva mezi dohodovými státy a Osmanskou říši. Turecké území bylo rozděleno mezi Řeky, Armény, Brity a Francouze. Kemalova vláda v Ankaře smlouvu zásadně odmítla. Řekové podporovaní Brity zaútočili pozice kemalistů a boje se rozhořely v plné síle.

Válečné konflikty[editovat | editovat zdroj]

Vývoj Řecko-turecké války 1919 - 1922 (anglicky)
Velký požár Smyrny, září 1922

Západní fronta[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Řecko-turecká válka.

Řecká menšina tvořila v Osmanské říši významnou kulturně-ekonomickou skupinu, která sídlila převážně na pobřeží Malé Asie. Řekové po První světové válce žádali sjednocení všech území obývaných Řeky a Sèvreská smlouva jim je také přiřkla (konkrétně území kolem Smyrny a Thrákii). Prvním krokem k nabití území bylo obsazení Smyrny v květnu 1919. Po odmítnutí ratifikace smlouvy tureckým parlamentem v Ankaře v srpnu 1920 se Řekové rozhodli vynutit si území silou a do konce léta 1920 se řecké armádě podařilo obsadit celou západní Malou Asii. V září 1920 proběhly v Řecku parlamentní volby, ve kterých zvítězili royalisté. Nová vláda díky plebiscitu zařídila nástup germanofilního krále Konstantina I. na trůn. Britové za těchto okolností odmítli s řeckou vládou spolupracovat a přestali nadále posílat finanční a materiální moc. Turecká armáda svou první vítěznou bitvu svedla u İnönü v lednu 1921. Následně ale musela ustoupit po masivní řecké ofensivě v červnu 1921 v linii Afyonkarahisar-Kütahya-Eskişehir. V srpnu 1921 se obě armády střetly v největší bitvě války na řece Sakaryi. Bitva trvala 21 dnů a nepřinesla žádného vítěze. Řekové se sice dostali do vzdálenosti 40 km od Ankary, ale byli následně zatlačeni zpět.

Na začátku roku 1922 bylo jasné, že není možné dosáhnout naplnění Sèvreské dohody a je třeba její revize. Kemal, který si byl vědom své strategické výhody, začal s reorganizací armády za účelem protiútoku. Řekové na druhé straně posilovali své obrané pozice. Turci zaútočili na řecké pozice na konci srpna 1922. Řecké obrané linie byly prolomeny 26. srpna a 30. srpna Turci drtivě zvítězili v bitvě u Dumlupınaru. Řekové v bitvě ztratili půlku armády a o osudu války bylo prakticky rozhodnuto. Turci obsadili 9. září 1922 Smyrnu, kde následně propukl pogrom proti netureckému obyvatelstvu. Řecká a arménská část města lehla popelem a z města prchlo veškeré řecké obyvatelstvo. Událost je dnes známá jako Velký požár Smyrny. Poslední řecké jednotky kapitulovali 18. září 1922. Turecká ofenzíva netrvala ani dva týdny a skončila drtivým tureckým vítězstvím.

Východní fronta[editovat | editovat zdroj]

Arménské územní požadavky v Turecku vyznačeny tmavě hnědou čárou (anglicky)
Podrobnější informace naleznete v článku Arménská republika (1918-1920).

Východní oblasti dnešního Turecka byly obývány národem Arménů. Během První světové války byli Arméni podezírání z podpory carského Ruska a Turci je nemilosrdně likvidovali. Zavraždili v průběhu let 1915 - 1918 přes 1,2 miliónů Arménů (více Arménská genocida). V roce 1917 proběhla v carském Rusku Říjnová revoluce, moci se chopili bolševici a Rusko upadlo do několik let trvající občanské války (více: Ruská občanská válka). Arméni v se využili příležitosti a vyhlásili v květnu 1918 nezávislý stát. Při Pařížských mírových rozhovorech v roce 1919 bylo přihlédnuto k velkým ztrátám na životech, které Arméni utrpěli, a byla potvrzen vznik nezávislého arménského státu. Na jejím základě měli Arméni získat, kromě území v bývalém carského Rusku, i rozsáhlá na východě Malé Asie. Západní Arménie pokrývala území s městy Trabzon, Van, Kars a Erzurum.

Turci hned po podepsání Sèvreské smlouvy zaútočili na arménské pozice. Válka byla oficiálně vyhlášena 24. srpna 1920 a vrchním velitelem tureckých sil se stal Kâzim Karabekir. Ruské zbraně a záruky o nevměšování předurčily výsledek střetnutí. Arménská armáda neměla proti početnějšímu a lépe vyzbrojenému nepříteli žádnou šanci. V říjnu 1920 padlo město Alexandropol a v listopadu 1920 propuklo v Arménii bolševiky zorganizované povstání. Ti požádali sovětské Rusko o ochranu zbývajícího arménského území před Turky. Na konci listopadu 1920 obsadila zbývající území Arménie Rudá armáda. Boje ukončila Smlouva z Alaxandopole v prosinci 1920 podepsána Turky a sovětskými představiteli Arménie. Arméni nejen ztratili veškeré území západní a velkou část východní Arménie, ale Arménie jako nezávislý stát přestala existovat na dalších 70 let. Turci naopak mohli po zajištění východní hranice poslat své jednotky na západ bojovat proti Řekům.

Vojáci Francouzko-arménské legie

Jižní fronta[editovat | editovat zdroj]

Francouzi po rozpadu Osmanské říše obsadili Libanon a Sýrii a dělali si zálusk i na území Kilíkie, která se rozprostírá na jihu dnešního Turecka. K dosažení těchto cílů chtěli využít spojenectví Arménů, kteří vytvořili pod francouzskou vlajkou tzv. Francouzko-arménskou legii. Dne 17. listopadu 1918 se v jihotureckém Mersinu vylodilo 15 000 Arménů a 150 francouzských důstojníků. Rychle se Francouzko-arménské legii podařilo obsadit dnešní provincie Gaziantep, Kahramanmaraş a Şanlıurfa. Od začátku jejich přítomnosti se museli Francouzi potýkat se silným odporem místního obyvatelstva, který byl zapříčiněn jejich spojenectvím s Armény. Rozhodující bitva proběhla u Maraşe mezi 21. lednem a 13. únorem 1920. Bitva trvající 22 dnů vyzněla vítězně pro kemalisty a Francouzi se museli postupně stáhnout z Malé Asie společně i s místním arménským obyvatelstvem.

Důsledky války[editovat | editovat zdroj]

Turecké hranice po smlouvě z Lausanne

Mírová smlouva s Řeky[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Lausannská smlouva.

Vojenské střety oficiálně skončily příměřím z Mudanyi z 11. října 1922. Následovalo velice dlouhé a složité jednání mezi Brity reprezentující Dohodové státy, Turky a Řeky, které skončilo podepsáním Lausannské mírové smlouvy 24. července 1923. Řekové se na jejím základě vzdali veškerých území v Malé Asii a odevzdali Turkům východní Thrákii. Turci na druhé straně ukončili nároky na území předválečné Osmanské říše (Sýrie, Libanon, Irák a Palestina) a uznali demilitarizaci úžin Bospor a Dardanel, která trvala až do roku 1936. Na základě smlouvy proběhla výměna obyvatelstva na základě náboženského klíče. Z Turecka se vystěhovalo do Řecka na 1,5 milionu převážně Řeků a menšinou ortodoxních Turků. Na druhou stanu Egejského moře zamířilo půl milionu muslimů. Z výměny o přesídlení byli explicitně vyjmuti Řekové žijící v Istanbulu a muslimské obyvatelstvo v Západní Thrákii.

Mírová smlouva s Armény[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Karsská smlouva.

Dohodové státy včetně nejbližších spojenců, Francouzů, vyměnili arménskou nezávislost za vznik silného tureckého státu, který se měl stát nárazníkovou zónou proti bolševické revoluci. V době ukončení bojů již neexistovala samostatná Arménie, a tak byla Karsská smlouva podepsána kemalisty a zástupci sovětské Arménie dne 13. října 1921. Smlouva definovala nové hranice mezi SSSR a Tureckem. Turci získali území s okolo města Kars, které bylo původně součástí carského Ruska. Hranice se tak vrátila na linii, kde byla před Rusko-tureckou válkou 1877 – 1878.

Poslední sultán Mehmed VI. opouští Istanbul v listopadu 1922

Mírová smlouva s Francouzi[editovat | editovat zdroj]

Boje mezi Francií a Tureckem byly ukončeny 9. března 1921 Kilikijským mírem a hranice definována Ankarskou smlouvou z 20 října 1920. Turci na jejím základě získali jižní část Malé Asie výměnou za zaručení francouzského mandátu v Sýrii.

Zrušení sultanátu a vznik Turecké republiky[editovat | editovat zdroj]

Skutečná sultánova moc ovlivňovat události v říši byla výrazně omezena po prohrané První světové válce a kompletně se zhroutila v březnu 1920, kdy Britové obsadili osmanský parlament. Velké národní shromáždění v Ankaře odhlasovalo 1. listopadu 1922 zrušení sultanátu. Poslední osmanský sultán Mehmed VI. opustil Istanbul na britské lodi 17. listopadu 1920 a uchýlil se do exilu. Zbytek života prožil v Itálii, kde i v roce 1926 zemřel.

Turecká republika byla vyhlášena Velký národním shromážděním 29. října 1923 a jejím novým hlavním městem se stala Ankara (původní hlavní město, Istanbul, bylo až příliš blízko nově vytyčené hranice s Řeckem). Mustafa Kemal byl zvolen prvním tureckým prezidentem, který s pomocí svým spolubojovníků v následujících letech provedl mnoho významných reforem (více Atatürkovy reformy) a vytvořil z Turecka sekulární, moderní a národní stát. V roce 1924 byla přijata nová ústava a následně bylo evropské právo a jurisprudence převzato a upraveno k potřebám nové republiky. Následovala kompletní sekularizace a modernizace administrativy se zaměřením především na vzdělávací systém. Další podobně významné reformy byly představeny v Turecku až v roce 1987, kdy začaly dialogy o přístupu k Evropské unii.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Britain and the Greek-Turkish War and Settlement of 1919-1923: the Pursuit of Security by "Proxy" in Western Asia Minor [online]. University of Glasgow, 2002, [cit. 2014-07-11]. S. 108. [1]. (anglicky) 
  2. (in Turkish), 2(II ed.), Ankara: Turkish General Staff, 1999, p. 225 .
  3. (1934) Asian Review. East & West. 
  4. Sandler, Stanley(2002). Ground Warfare: An International Encyclopedia. ABC-CLIO. ISBN 978-1-57607-344-5. 
  5. , Athens: Directorate of Army History, 1967, p. 140, "on June 11 (OC) 6,159 officers, 193,994 soldiers (=200,153 men)" .
  6. Britain and the Greek-Turkish War and Settlement of 1919-1923: the Pursuit of Security by "Proxy" in Western Asia Minor [online]. University of Glasgow, 2002, [cit. 2014-07-11]. S. 243. [2]. (anglicky) 
  7. Ergün Aybars, Türkiye Cumhuriyeti tarihi I, Ege Üniversitesi Basımevi, 1984, pg 319-334 (turecky)
  8. Turkish General Staff, Türk İstiklal Harbinde Batı Cephesi, Edition II, Part 2, Ankara 1999, p. 225
  9. a b Görgülü, İsmet(1992)(in Turkish),, Genelkurmay basımevi, pp. 1, 4, 10, 360 .
  10. a b c Sabahattin Selek: Millî mücadele - Cilt I (engl.: National Struggle - Edition I), Burçak yayınevi, 1963, page 109 Šablona:Tr icon
  11. Taşkıran, Cemalettin(2005). "Kanlı mürekkeple yazın çektiklerimizi ... !": Milli Mücadelede Türk ve Yunan esirleri, 1919–1923, 26. ISBN 978-975-8163-67-0. 
  12. (in Greek)1=, Athens: Directorate of Army History, 1967, Table 2 .
  13. Στρατιωτική Ιστορία journal, Issue 203, December 2013, page 67